Na Zanzibaru jsme celkem strávili 4 dny. Po absolvování prohlídky několika národních parků, výstupu na nejvyšší činnou sopku Afriky a shlédnutí Viktoriiných vodopádů, jsme brali pobyt na Zanzibaru jak příjemnou relaxaci. Pro Pepu, Marušku a Jardu byl Zanzibar zároveň konečná jejich pobytu v Africe, my s Honzou jsme pak v „odpočinkovém“ programu pokračovali ještě na pobřeží Keni.
Odpočinek jsme nutně potřebovali. Před cestou na Zanzibar jsme totiž absolvovali přesun autobusy po trase Livingstone (Zambie) – Lusaka (půldenní přestávka) – Dar es Salaam, což je nějakých 2500 – 3000 kilometrů (asi jako z Prahy do Lisabonu). Do Dar es Salaamu jsme přijeli před půlnocí a byli jsme rádi, že jsme našli hotel a zalehli. Ráno jsme se stačili najíst a dojít do přístavu, kde jsme koupili lístky na loď. Loď vyjela v poledne. Už předtím jsme dost dlouho z paluby pozorovali, jak zástupy pestře oděných černochů a černošek nastupují na loď i s velkým množstvím zavazadel.
Jelikož jsme „muzungové“ (běloši), jeli jsme automaticky nejlepší (a nejdražší) třídou – tj. seděli jsme na horní palubě spolu s dalšími muzungy-turisty a s lépe situovanými černochy. Vlastně to ani čistí černoši nejsou. Jsou to typičtí Svahilci, míšenci černochů a Arabů. Pleť mají spíše černou, ale trochu svělejší a mají jiné rysy než černoši v africkém vnitrozemí. Cestu nám zpestřila velryba, která se zničehonic objevila na levoboku a několikrát efektně vyskočila z vody.
Cesta lodí na ostrov trvala 4 hodiny. Přistáli jsme přímo v přístavu Zanzibar. Věděli jsme samozřejmě, že Zanzibar má autonomii, ale vstup na ostrov spíše připomínal příjezd do nezávislého státu. Při výstupu z lodi jsme prošli normálním celním odbavením. Tanzanské vízum zde sice platí, do pasu jsme ale ještě pro jistotu dostali další, tentokrát zanzibarské razítko.
Rovnou řeknu, že jsme pobývali pouze na ostrově Zanzibar, Pembu jsme nenavštívili. Ubytovali jsme se ve staré čtvrti města Zanzibar, která nese celkem přiléhavě název Stone Town (Kamenné Město). Chvíli nám trvalo, než jsme našli volný hotel. V srpnu je tu totiž hlavní turistická sezóna a hodně hotelů bylo plných. Trochu jsme bloudili v klikatých uličkách Stone Townu a neustále odháněli dotěrné nadháněče, kteří nás chtěli zavést zrovna do „jejich“ hotelu (samozřejmě že pak dostanou nějakou provizi). Většinou pomůže jejich ignorování, ale jeden byl opravdu neodbytný a i když jsme na něj byli dost drsní, nenechal se odradit a pořád šel s námi. Nakonec jsme se ale ubytovali, najedli a bylo dobře. I když druhý den jsme našli levnější a hezčí hotel, do kterého jsme se přesunuli.
Stone Town
Název „Kamenné město“ je opravdu výstižný. Jedná se o změť uliček, někdy dosti úzkých. Kolikrát jsme v nich slušně bloudili a teprve třetí den se mi podařilo se jakž takž orientovat. Stone Town ovšem není nijak obrovský, takže pokud zrovna nepospícháte, je bloudění někdy celkem zábavné. Nikdy nevíte, kde se vynoříte, nikdy ale nezabloudíte moc daleko.
Stone Town je v průvodcích vychvalován, takže jsem čekal, že bude o dost hezčí. Upřímně řečeno, až na několik zajímavých budov moc krásy nepobral. Krása Stone Townu netkví ani tak v jedinečnosti architektury, jako spíše v atmosféře. V ulicích to žije. Je tu samozřejmě spousty turistů (Zanzibar je asi nejturističtějším místem Tanzanie, vedle národních parků a Kilimandžára), spoustu obchůdků s klasickými turistickými cetkami a také sem tam nějaký otrava, co vás chce někam zavést či něco vám prodat, ale stejně jsem měl pocit, že turistika ještě nestačila zničit charakter města a že kdyby jednoho dne všichni turisté zmizeli, ráz města by se moc nezměnil.
Ve Stone Townu je několik výraznějších pamětihodností. Především je tu katedrála, která se rozkládá na místě bývalého trhu s otroky. Poblíž katedrály stojí památník (sochy otroků s okovy). Po pravdě řečeno, katedrála se mi nelíbila a ničím mě nezaujala. Někde ve městě je také domek, kde se na narodil asi nejslavnější zdejší rodák, zpěvák Freddie Mercury. Ten jsem bohužel neviděl. Honzovi se ho podařilo nakonec najít, ale byla to práce téměř detektivní a ani místní obyvatelé většinou neví, který dům to vlastně je. Není ani nijak nápadně označen.
Celkově tedy pamětihodnosti nic moc, ale atmosféru Stone Townu poznáte nejlépe tak, že bloudíte v jeho uličkách. Všude je spoustu lidí. Ženy jsou převážně zahalené šátky, i muži jsou většinou oblečeni tradičně muslimsky (většinou mají na hlavě fezy). Řekl bych, že místní lidé jsou dost pohlední. Pak jsou také všude prodavači, krámky, restaurace. Vaří tu moc dobře – oblíbili jsme si zejména jednu indickou restauraci nedaleko našeho hotelu.
Nejzajímavější je to ovšem kolem pobřeží. Je tu například sultánův palác, asi nejhezčí budova ve městě. Uvnitř je muzeum (nenavštívili jsme). Na nábřeží můžete sledovat místní plachetnice. Některé vozí turisty na nedaleké ostrovy, ale většinou se jedná o lodě místních rybářů. Na nábřeží se nám také podařilo najít „hospodu“. Patřila také Indům, ale do téhle jsme nechodili na jídlo, nýbrž na pivo. První večer ve městě nám trvalo asi 2 hodiny, než jsme našli tuhle oázu, do níž jsme se pak každý večer vraceli.
Na Zanzibaru se totiž jako v muslimské zemi normálně vůbec volně neprodává alkohol! Nesmí se popíjet na veřejnosti a neprodává se ani v obchodech. Pivo či jiný alkohol je k dostání pouze v restauracích pro turisty. Pokud jsme ovšem vyloučili luxusní hotely, které značně překračovaly naše finanční možnosti, bylo nalezení normální „hospůdky“ značně obtížné. Nás sem zavedl ten nejotravnější ze všech otravných nadháněčů, když jsme před tím obešli asi půl Stone Townu, aniž jsme na pivo narazili (aneb drzost a cílevědomost se evidentně vyplácí – otrava nakonec dostal svou provizi). Tahleta indická „hospůdka“ na nábřeží se stala jakousi naší základnou. Přes den jsme se často po městě courali každý zvlášť a večer jsme se tu sešli a dali jsme si pivo. Pivo měli dobré, vychlazené, lahvové – střídali jsme značky Serengeti, Safari, Kilimanjaro a Tusker. Místní Indové byli celkem přátelští. Sami pivo nepijí, protože majitel se řadí k nejvyšší, brahmánské kastě. Indové jsou všude v Keni a v Tanzanii nepřehlédnutelní. Není jich mnoho, ale jsou velice schopní a většinou ovládají krámky, restaurace, obchod a podobně. Přišli sem v dobách, kdy tyto africké země i Indie patřily Velké Británii a už zde zůstali.
A teď to hlavní – dvě věci, které se mi ve Stone Townu líbily daleko nejvíc a které si za žádnou cenu nesmíte nechat ujít. Obojí souvisí s rybami.
První atrakce je rybí trh. Poprvé jsem sem zabloudil víceméně náhodou, po druhé už zcela plánovitě. Zajděte sem co nejdřív ráno. Trh je na nábřeží, poblíž přístavu, kde kotví turistické trajekty. Je to opravdu kouzelná podívaná. Tenhle trh není pro turisty, ale pro místní. Postává tu mnoho prodavačů ryb i dalších mořských potvor – k mání jsou například chobotnice. Moc turistů jsme tu kupodivu nepotkali a přitom trh má skvělou atmosféru. Ryby se prodávají buď pod střechou v jakési malé tržnici, nebo venku na volných prostranstvích. Prodavači mají prostě před sebou na zemi či na malých pultech hromady ryb a prodávají. Cenovky se nevedou, místní asi vědí, co kolik stojí. Nejlepší kousky se však vydražují v jakési aukci! Chlapík například držel nad hlavou malého žraloka a ostatní licitovali. Vítěz si pak žraloka odnesl. Moc pěkná podívaná a pro každého, kdo rád fotí, úplný ráj. Místní mě ani moc nevnímali a tak jsem fotil, fotil a fotil…
Druhou atrakcí byla rybí restaurace pod širým nebem. Kolem sultánova paláce normálně chodí přes den turisté a panuje běžný uliční shon. Ale večer, po setmění, zaplní jednu uličku prodavači pečených ryb. Přiznám se, že i když ryby normálně jím, nijak zvlášť je nevyhledávám a raději si dám kus hovězí či vepřové flákoty. Ale ryby na Zanzibaru byly neskutečně dobré. Prodavači dělají špízy z rybích filetů (žádné kosti!) – na špejlích je maso a zelenina. A můžete si vybrat, jestli chcete tuňáka, barakudu nebo jinou rybu (kingfish, redsnap – ani nevím, jak se to řekne česky). Špíz Vám pokapou citronem nebo třeba chilli omáčkou. Je to strašně dobré! A také si můžete dát pečené chobotnice, humra, krevety a další mořské potvory. Zvláště chobotnice byly moc dobré. Chodili jsme sem každý večer na večeři a nemohli jsme se nabažit. A jestli ještě někdy pojedu na Zanzibar, tak hlavní důvod budou asi tyhle rybí dobroty. Pro mě osobně snad největší zážitek z celého Zanzibaru!
Spice Tour
Netrávili jsme však celé dny pouze ve Stone Townu, nýbrž jezdili jsme na výlety. Byli jsme na Zanzibaru 4 celé dny a absolvovali jsme 4 zhruba půldenní výlety. Na večer jsme se pak vraceli do Stone Townu, kde jsme jednak bydleli, a pak hlavně tu na nás čekala rybí večeře a po ní pivo u Indů!
První den jsme absolvovali Spice Tour. Absolvovat Spice Tour je pro každého návštěvníka Zanzibaru prostě povinnost. Protože jet na „Ostrov koření“ a přitom to koření ani nevidět, to je jaksi neomluvitelné. Hned po obědě nás objednané auto vyzvedlo přímo v našem hotelu. Nejdřív jsme jeli k ruinám sultánova paláce z 19. století. Ty byly celkem nezajímavé. Pak jsme popojeli asi 10-15 kilometrů od Stone Townu do nějaké vesnice. A zde nás zavedli do takové mírně zarostlé zahrady. A naši domorodí průvodci nám ukázali všechny možné i nemožné druhy koření a plodů, které zde rostou. Některé z nich jsem nikdy neviděl a o některých jsem dokonce ani nikdy neslyšel. V téhle „botanické zahradě“ rostlo snad všechno.
Spoustu těch koření doma běžně používáme, přitom ale vlastně ani nevíme, jak vypadají. Tak například jsem netušil, že pepřovník je liána. A víte jak vypadá kurkuma? Pro ty co nevědí, co to je kurkuma – ta je základní surovinou pro výrobu kari koření. Kari ovšem nemusí být pouze žluté, ale také červené, zelené či hnědé – podle dalších ingrediencí, co se do něj namíchají. Z dalších koření a plodin, co jsem stačil zaznamenat (a sem tam i ochutnat), jsme viděli kokosovou palmu, hřebíček (nejdůležitější vývozní artikl ze všech druhů místních koření), vanilku, kardamom (v arabských zemích ho rádi přidávají třeba do kávy), rambutan (moc dobré ovoce), durian (smradlavé ovoce, o kterém se tvrdí, že je velmi lahodné – podle mě platí jen první půlka věty – smrdí opravdu dost), papáju, kakaovník, kávovník, skořicovník, muškátový oříšek, grapefruit, citrónovou trávu (lemongrass – voní podobně jak citrónová šťáva, ale je to tráva a vyrábí se z ní například kosmetické přípravky), rýži, custard apple (nebo tak nějak – nikdy jsem o tomhle ovoci ani neslyšel, ale je moc dobré, nevím, k čemu bych to chuťově přirovnal), lipstick tree (plod vypadá trochu jako rambutan, ale nejí se to, používá se to jako barvivo a když si nabarvíte pusu, vypadá to jako rtěnka), jackfruit, jamy, kasavu, chlebovník, banánovník… A to přísahám, že jsem spoustu věcí nevyjmenoval, protože si je nepamatuji.
Exkurze to byla velmi poučná a zajímavá, zvláště když byla spojena s degustací výše uvedených pochutin. A ještě nám místní hošík každému upletl z nějaké rostliny pěknou čepici. Jen jsme na konci exkurze museli odolat mírnému nátlaku, abychom si koupili zdejší koření. Bylo na místní poměry docela předražené. Ale těch barev – koukněte se na fotku!
Plavání s delfíny
Na Zanzibaru se tedy určitě nudit nebudete. Pořád je tu co dělat! Druhý den jsme pro změnu jeli na výlet za delfíny. Tentokrát to byl výlet skoro na celý den. Ráno nás vyzvedli v hotelu a dovezli nás do Kizimkazi, což je takové menší letovisko na jihu ostrova, asi 50 kilometrů od Stone Townu.
Tady nás vyhodili rovnou u pláže. Půjčili nám šnorchl, ploutve a brýle a posadili nás do člunu s motorem. Celý výlet trval asi 2 hodiny. Nejdřív jsme jeli po klidných vodách okolní laguny, pak jsme ale vyjeli dál na moře a tady už byly docela vlny. A také delfíni! Viděl jsem předtím delfína jen jednou v životě, tady jich ale bylo spousty. A také spousty jiných turistických člunů, bohužel. Hlavním účelem výletu je plavání s delfíny. To znamená, že si nasadíte potápěčskou výstroj a čekáte, až delfíni poplavou kolem vaší lodi. A pak skočíte do vody a plavete za nimi. Když máte štěstí, můžete se jich i dotknout! Což se mi nepoštěstilo, ale Jardovi ano. Delfíni jsou bohužel vcelku pochopitelně lehce otrávení, že je všude kolem tolik lidí, a tak se většinou ponoří až na dno, kde je odhadem hloubka tak 20 metrů. A tam v klidu vegetují, protože vědí, že vy se se šnorchlem do takové hloubky nepotopíte.
Vaše šance ovšem samozřejmě spočívá v tom, že delfín je savec stejně jako vy a tak se taky musí občas vynořit a nadechnout. Při jednom pokusu jsem plaval za hejnem asi 20 delfínů a přiblížil jsem se tak na 1-2 metry. Scházel mi kousíček! I tak to ale byl zážitek, zvláště když jsem ještě kousek od sebe zahlédl malého, sotva metrového žraloka. Vypadal velmi roztomile. Když v obrovské vzdálenosti od nás navíc vyskočil z vody keporkak, mohli jsme s uspokojením konstatovat, že jsme dnes viděli v akci ryby, velrybu, parybu a hlavně delfíny, což je taky skoro ryba (biologové prominou…). A další ryba už na nás čekala na břehu. V ceně výletu byl i oběd a byla, jak jinak, ryba. Red snapper se to jmenuje a bylo to moc dobré, s rýží a ovocem.
Kendwa – pláže, pláže, pláže
Nejsem zrovna člověk, který by se rád vyvaloval na pláži. Jednak na to nemám postavu a sebevědomí, hlavně mě to ale tak po půl dni přestane bavit. Jako v Kendwa. To je letovisko na severu ostrova. Jeli jsme sem autobusem asi 40 kilometrů. Došli jsme na nádhernou pláž! Krásný písek, teplé moře, palmy. Mezi tím se procházejí krásné Evropanky (a sem tam také nějaký Evropan) v plavkách. Na pláži jsou také hřiště a restaurace. Když jsme tam došli, připadal jsem si jako v ráji. Ale jako obvykle mě to tak po třech hodinách přestalo bavit. Nicméně pokud patříte k těm, kteří za nejlepší dovolenou považují mnohadenní ležení na pláži, tak na Zanzibaru budete šťastní – pláží je tu spousty.
Prison Island
Poslední, čtvrtý den na ostrově – a čtvrtý výlet! Tentokrát jsme se nechali dovézt na nedaleký ostrůvek Prison Island. Jak název napovídá, mělo tu být původně vězení. Ale nakonec nebyla věznice ani uvedena do provozu. Dnes je ostrov v soukromém vlastnictví, ale jezdí sem davy turistů. Musí se ovšem zaplatit vstup. Hlavní atrakcí tu jsou želvy obrovské. Volně v přírodě žijí jenom na relativně nedalekých Seychelách.
Zde žijí ve velkém výběhu a byly sem darovány jako dar seychelské vlády. Takže taková malá zoologická, ale rozdíl je v tom, že na rozdíl od zoologické zahrady se turisté prochází přímo mezi želvami a také můžete želvy krmit. Dostanete nějaké zelené listí a tím je krmíte. Což je velmi zábavné. Želvy připomínají nesmírně pomalé tanky. Jsou neohrabané, ale při přesunu za potravou je nic nedokáže zastavit. Nevím, kolik taková želva váží, ale určitě hodně, tak jsem si raději dával pozor, aby mi při krmení nestoupla na nohu. Želvy také při krmení celkem bezohledně lezou jedna přes druhou. Celé to připomíná nějaký zpomalený film.
Obešli jsme také celý ostrůvek. Viděli jsme velikánského pavouka křižáka (z rodu Nephilla – to ve mně vždycky oživí vzpomínky na legendární seriál „Pavouk Nephilla“, který kdysi vycházel v časopisu Ohníček – jestlipak ho někdo pamatujete?). A také jsme si zašnorchlovali. U břehu to nestálo za nic (ve vodě nebylo kromě velikých hvězdic nic k vidění) a navíc jsem se málem utopil, protože tu byl docela silný proud, který mě celkem nepozorovaně odnesl kus od břehu. Nakonec jsem se ale proti tomu proudu na břeh přece jenom prodral. Pak nás odvezli lodí kousek na moře a tam to bylo na šnorchlování pěkné. Nebylo tu tedy moc ryb, ale spousty hezkých korálů.
Poslední den večer se nám ze Zanzibaru vůbec nechtělo. Ale tři z nás letěli příští den z Dar es Salaamu domů a my s Honzou jsme měli ještě namířeno na pobřeží Keni. Ještě jsme si dali poslední vynikající pouliční rybí večeři, ještě jsme si naposledy u Indů dali pivo. A večer, ve 22:00, jsme vyjeli trajektem směr pevnina, Dar es Salaam. Sbohem, Zanzibare, bylo nám tu fajn!
- Guest napsal(a) před 12 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.