0
0

KRÉTA 2008

Asi, jako každý, i my jsme toužili cestovat. Bez dětí to nebyl takový problém. Když se narodil syn, poprvé jsme navštívili Krétu a natolik jsme se do ní natolik zamilovali, že jsme začali jezdit pouze tam. Letošní rok se ničím nevymykal a na výlet k moři se těšila maminka, tatínek, osmiletý Tomáš a tříletá Vendulka. Deníčky si píšeme každý rok a ten letošní je určen i pro veřejnost.

12.7.2008 sobota

Chtěli jsme začít stejně jako loni, předloni…, ale týden před odletem přišel dopis z CK, že není svoz. Jak se dostaneme do Prahy na letiště? K luxusní dovolené patří luxusní odvoz –objednáme taxi! No samozřejmě ne jen tak nějaké, ale našeho kamaráda Luboše z Kladna. Již samotná Lubošova přítomnost předznamenává, že dovolená nebude rozhodně jako vždycky. Luboš přijel v podvečer s bouřkou v zádech. Pokecali jsme, pojedli jsme, popili jsme kávu, vzbudili jsme děti a s prvními kapkami na zádech jsme vyrazili na Prahu. Blejskalo se, cedilo, no prostě čina. Na letišti jsme byli s předstihem po druhé hodině a radovali jsme se, že konečně budeme mít čas si letiště pořádně prohlédnout (ha, ha, ha….). První informace po vstupu však byla, že letadlo neletí v 5.00, ale až v 5,50 hod. Naštěstí odbavení proběhlo v plánovaném čase, takže jsme se zbavili kufrů zabalených ve folii. Při cestě k přepážce tatínek poprosil Vendulku, aby zavolala výtah. Ta ihned přikročila ke dveřím a zakřičela „výtahu pojeď“. Mezitím na vývěsce začal blikat odlet v 6,50, ale standardní odlety přepsány nebyly, tak jsme tomu moc nevěřili. Prohlédli jsme si pomalým krokem letiště, dopili vodu a šli jsme se procpat rentgenem. Jako obvykle táta pískal. Ne na sandále nezapomněl, tentokrát na hodinky. Ještě jsme ani nestihli najít vstupní gate, když se ozvalo hlášení rozhlasu: „cestující z letu QS558 Chania, prosím vyzvedněte si lístky na občerstvení. Odlet byl přesunut na 7,10 hod. Než se kafrající cestující rozhodli, jestli půjdou přes půlku letištní haly na jídlo nebo ne, naše rodinka se už krmila. Tím pádem jsme si na nečisto natrénovali přílet a jdeme se znovu nechat odbavit. Taťka tak pilně myslel na to, aby sundal hodinky, že zase pískal kvůli drobným v peněžence. Naše „známá“ celnice (v prvním kole zívala u kontroly pasů) si hned rýpla, že chtěl prachy ukrýt před manželkou. U našeho gatu jsme viděli modré letadlo s reklamou O2. Stejné, které dle odhadu táty přistávalo v době naší neplánované svačinky v restauraci. Nasoukali jsme se do letadla, čas odletu minul a my byli stále u chobotu. Když po půlhodině začaly letušky jen s lahví a kelímky nalévat pití, bylo jasné, že je zle. Ve vzduchu je moc plno, už i pravidelné spoje nabíraly zpoždění a my dovolenkáři musíme čekat na díru v mezičase. Je 7,45 a konečně nás vytlačují. Těsně před osmou hodinou Tomík vyhlíží mezeru mezi přistávajícími letadly, aby nám řekl, kdy se pohneme. Konečně start. Let proběhl klidně, nikde žádné drncání, mamka se polila jenom čistou vodou (jo k suchému vínu si tu vodu musela objednat). Přistání bylo jako do peřin na dráhu 29, zarolování na stojánku a jsme zase na Krétě. Autobus nás dopravil těch posledních pár metrů k letištní budově. Kufry zůstaly relativně nepoškozeny, tak jsme se vypravili k východu a tam nás už vítala naše známá Monika. Poslala nás do autobusu č.3, který nás odvezl po „dálnici“ a místní komunikaci k apartmánu Litinakis. Konečně doma! Představa, že budeme vybalovat, působila spíš šok než úlevu. Pohybovali jsme se a chvílemi polehávali jako mátohy. Vůbec nebyla chuť někam jít něco jíst. Naštěstí na tom byly děti úplně stejně a i přesto, že naspaly víc, jsme po 20 hod odpadli všichni.

13.7.2008 neděle

Dvanáct hodin spánku z nás udělalo úplně jiné lidi a od samého rána vychutnáváme, že jsme zase na Krétě. Ranní rituál probíhal v klidu, věděli jsme, že máme v 10,30 hod uvítací shůzku v taverně Romeos, tak nebyl důvod spěchat. Tatínek se rychle vžil do své role nákupčího a i s dětmi vyrazil pro snídani. Vrátili se celí smutní, naše oblíbené pekařství z loňska bylo zrušené. Tak nakoupili hned vedle v supermarketu Atlas. Automaticky jsme zapadli do starých kolejí – šumivé vitamíny, snídaně, kafíčko namazat a šup do taverny. Vendy to šup vzala doslova a rozplácla se na chodníku. Odřela si levé koleno, neboť to pravé si už odřela v pátek doma. Vyslechli jsme povinnou přednášku, co na Krétě je a není, (tentokrát bez fotek, ty si „nechali“ ti před námi), termíny výletů a běžné informace. Trvalo to asi hodinu, tudíž dost dlouho na to, aby nám vytrávilo po snídani. Další program byl jasný > směr gyros. Tasty Point měl zavřeno a tak jsme došlapali až do milovaného Family Fast Foodu. Gyros byl božský (i když ho Tomík nejdřív vyklopil pod stůl), fresh džus i Heineken také. Tomík i Vendy si poté odskočili k Ithace na kolotoč a vyrazili jsme na malé vozíčky do IN.KA marketu. Koupili jsme bílé víno (v IN.CE u nás ho neměli) a pomalým krokem jsme vyrazili zpět. Vendulku začaly bolet nožičky a chtěla poponášet. V jednom z obchůdků jsme objevili zajímavé obrazy Chanii i s cestovním pouzdrem zdarma. Že by? Po příchodu domů jsme uvařili kafíčko a „rajskovou“ polívku. Obnovili jsme mazání a hurá konečně k moři. Zblízka ty vlny vypadaly ještě hůř než z dálky, ale když už jsme dorazili, tak jsme vybalili. Děti blbly ve vlnách, chvílemi jsme je museli lovit z bílé pěny, ale byly spokojené. A žádný z nich nepotřeboval ručník jako doma v bazénu. Kupodivu! Když už toho měli rodiče dost, odslanili děti a vyrazili jsme zpět. Tomášek se na prdelce opupínkoval z písku a tak vyrazil zabalený v osušce. Vendulka měla zase nožičkové bolení a když jí mamka (ten dobrák) zvedla, Vendy pro sebe prohlásila: „Tak, a konečně zas něco uvidím“. A to je celá pravda o bolení nožiček. To bude asi tím čajem, co chtěla uvařit – proti na bolení upadnutí. Abychom se důkladně odpískovali, zahučeli jsme všichni postupně do bazénu, mamka ještě stihla udělat kafíčko. Kručení žaludků nás donutilo ukuchtit večeři a po nacpání se špagetami jsme byli naprosto spokojení. Než mamka vytáhla ruce ze dřezu, aby je namočila k prádlu, tak Vendulka při mazání usnula. Tomíšek si šel ještě znovu zaplavat do pořádného bazénu a táta s mamkou si u bazénu poseděli se sklenkou vína a samozřejmě s deníčkem.

14.7.2008 pondělí

Usnuli jsme ve dvou, vzbudili se ve třech, neb se k nám v noci nastěhovala naše Beruška. Na nákup šel jenom taťka s Vendulkou a Vendy měla za úkol zkontrolovat, jsou li na moři vlny. Byly. Po dobré snídani a kafíčku vyrážíme na autobus do Chanii. První vysoký nám před nosem ujel, ale za několik minut nám na mávnutí zastavila housenka. První cesta vede přímo do Agory. Agoru jsme lehce prošli s malou zastávkou na zmrzlinu a vyhlédli si budoucí nákupy. Ještě najít toho prokletého výrobce nožů. Má sídlit na náměstí u kostela s minaretem. Tam žádný nebyl, ale dostali jsme doporučení na nožířství v ulici Sifaka. K veliké spokojenosti táta kupuje nůž nejen sobě, ale i Tomíkovi – též originál ručně dělaný. Pak už směr přístav. Cestou kupujeme keramiku – malé amforky a pokračujeme do přístavu, lépe řečeno do restaurace Ta Neoria za naším známým strejdou Lambrosem. Už na dálku nás zdraví a vítá. To ještě netuší, že mu vezeme typické české suvenýry – becherovku a cigarety Sparta. Usadil si nás u V.I.P. stolu a už to začalo. Vepřové, ryby, chobotnice, pivo, limo, raki, zmrzlina, dakos, meloun…. Prostě strejda se nám věnoval, co to šlo, i když musel „lákat“ i další. A jelikož bylo kolem poledne, byla zanedlouho restaurace skoro plná. Dokonce kvůli dětem zastavil koňskou drožku, aby děti mohly nakrmit koníka. Po několika hodinách širší než delší, jsme se odkutáleli na nádraží. Vendy v autobuse usnula, ale naštěstí od silnice k apartmánu to není na její nesení takový kus. Doma jsme si s chutí dali kávu, a jelikož Vendy spala velmi tvrdě, vypravili se hoši jen tak „nalehko“ ke Carettě. Když už chtěli zase odejít, přišly holky, ale vlny se Vendulce moc nezamlouvaly, tak jsme všichni společně po chvilce odešli domů. Po žampiónové polévce jsme vyrazili na večerní korzo, ale hlavně už konečně na „mimi“ golf. V 11 večer jsme s vypětím všech sil zahnali děti do postelí a po chvíli dohadování jsme usnuli všichni.

15.7.2008 úterý

Tento den začal něčím, co jsme na Krétě za ty roky ještě nezažili. Ještě za tmy začaly cinkat skleničky, potom s námi pobíhat postel a nakonec se rozhoupal i lustr. Prostě jedno z místních zemětřesení. Děti se nevzbudily, nám to nevadilo, tak jsme spali dál. Ráno už zase klasika, táta dostal od dětí košem a tak šel pro snídani sám. Při ranní proceduře jsme se zase poprali s uklízečkou, raději jsme jí pomohli, aby rychle vypadla. Vypili jsme si kafe a vyrazili ve dvou skupinách na pláž. První útočná postavila základnu, druhá zásobovací přišla k hotovému. Místo pro základnu jsme museli oproti loňsku pohotovostně změnit, protože neudržovaná zahrada za pláží změnila majitele (a taky náklaďák je náklaďák, tomu se těžko odporuje). Mezi zarostlými palmami vyrostl nový plážový bar, během našeho koupání stihli postavit cca 20 slunečníků. My jsme celý den proflákali v oblasti pláž – moře – stan. Dobytá kóta byla celý den pečlivě střežena. Vendulka zkoušela, co od ní vydrží moře a co snese ona sama. Při jedné z procházek mělkou vodou jí najednou zmizel písek pod nohama (vymletá díra od příboje). První zakřičení „tatínku, tatínku pomoc“ se změnilo v „jé, já vlastně umím plavat“ a Vendulka připlavala zpět ke břehu. V pozdních odpoledních hodinách jsme se vypravili zpět do apartmánu. Někteří z nás mírně očervenělí. Po návratu jsme jako první pomoc použili zaplavání v příjemné vodě bazénu, pak večeře a už jen mazat, mazat, mazat, ti nad 18 mohou i zevnitř. V rámci večerního relaxu Tomík brázdil lodičkou po bazénu.

16.7.2008 středa

Vzhledem k včerejšímu zčervenání byl dnešek vyhlášen dnem plážového míru. Táta opět osamoceně kráčel pro snídani, dnes zvítězily housky s máslem a marmeládou. Po ničím nerušené ranní siestě jsme vyrazili tentokrát na hlavní vlevo, chtěli jsme prozkoumat, co je za námi, vedle nás a nad námi. Prostě do Plataniasu na frappe a gyros jsme přišli takřka zezadu. Po procházce obojí přišlo k chuti, děti to ještě zaklopili „ballem“ zmrzliny. Poté jsme obešli náměstí (spíše – čko) a po stínové straně vyrazili domů. Platanias se stává klasickým evropským centrem – dobré obchody mizí a nastupují hadry, hadry, hadry… Psychicky připraveni na dlouhou cestu jsme vyrazili. Povídáme a povídáme a najednou Tomík říká: „jé, my už jsme tady!“ Čím častěji tu jsme, tím je všechno kratší a blíž. Výlet jsme zakončili ochlazením v bazénu a s psychickou přípravou

na večerní procházku po Agia Marině.

17.7.2008 čtvrtek

Snídaňový nákup bylo třeba rozšířit, proto vyrazila mamka s Tomíkem, co by nosičem. Z 10 housek (small bread) jsme posnídali 3 a ze zbylých jsme udělali svačinu na velký výlet. Uklízečka dodala našemu rannímu rituálu úžasnou akceleraci a vmžiku jsme stáli na zastávce. Před příjezdem busu jsme ještě stihli společné foto. Cestou z autobusového nádraží do přístavu si děti zaskočily na jednu zmrzlinu a táta na kus řeči do nožířské dílny. Pak směr námořní muzeum. Tady jsme si nejdříve prohlédli rozpálené nádvoří a vylezli na bývalou strážní věž. Udělali jsme si kontrolní foto u torpéda a zapadli na prohlídku. Muzeum jsme si letos všichni vychutnali. Mezi exponáty jsme si dali svačinu a při odchodu jsme udělali zase rodinné foto u lodního šroubu. To bylo divných pohledů, co za divný stativ je omotán kolem sloupu. Vyrazili jsme směrem doleva a za rohem nás čekalo velmi příjemné překvapení – malířka karikatur. Hned jsme si nechali udělat obrázky našich dvou šmudlů. Poté jsme pokračovali v okružní jízdě kolem Firky a uličkami kolem přístavu. Navštívili jsme několik obchodů, galerií a uondaní jsme se doplazili na autobusové nádraží. K Tomíkově velké radosti jel na Agia Marinu kloubák. Únava ho ihned přešla a on celou cestou vyvažoval. Zato Vendulka usnula tak dokonale, že ji mamka musela odnést až do postele. Tomášek se šel koupat do bazénu a táta s mámou relaxovali u kafíčka. Pak mamka s Tomíkem vyrazili zase na nákup a tentokrát zjišťovali i cenové rozdíly. Jednoznačně zvítězily markety IN.KA a Atlas. Malé obchůdky to vědí a obsluha se mnohdy ani neobtěžuje přestat mobilovat, když náhodou někdo nakupuje. Po návratu už byla Vendy vzhůru a měla upřímnou radost, že se maminka vrátila. Udělali jsme večeři, došli se lehce smočit do bazénu a proto, že se již hodně ochladilo, šli jsme bydlet, děti ještě s bílou pěnou na zádech.

18.7.2008 pátek

Na nákupu byl táta zase sám, byl velmi jednoduchý (ne táta ale nákup) chléb a housky. Ve styku s uklízečkou jsme došli tak daleko, že jsme jí dovolili položit na židli čisté prádlo, sebrat špinavé a rychle odejít, mokřit podlahu nebylo třeba. Proto ranní rituál proběhl v naprostém v klidu a my vyrazili na „naši“ pláž. Než kluci postavili stan, holky nakoupily čerstvé zásoby a rodinná idyla mohla začít. Sluníčko nebylo ostré, foukal vítr. Když si mamka zaplavala s omaskovaným Tomíkem a taťka s bezrukávkovou Vendulkou, vytáhl Tom taťku na lovení mušlí v hlubokých studených vodách. Po krátké svačině jsme sbalili základnu a vyrazili k domovu. Zde po sprchové proceduře následovala teplá polévka a po ní procházka. Zavítali jsme mimo turistickou zónu a skončili u známých v restauraci Veranta. Děti se do sytosti vyřádily a dospělí do sytosti najedli a napili. Večerní chlad nás zahnal do teplého apartmánu.

19.8.2008 sobota

Tak jsme tu týden. Ranní nákup se nekonal, k snídani byla buchta z pekárny od babičky, koupena včera při večerní procházce. Uklízečka taky nestrašila, zdvořile počkala, až vypadneme. Kafíčko, namazat a na pláž ve dvou oddílech – už to začíná být klasický rituál. Při sobotě bylo na pláži lehce husto, přišli i místní s rodinami. Vendy musela chvílemi bojovat o své hračky s místními dětmi. Nutno podotknout, že vždy zvítězila. Taťka si chtěl jít zaplavat, jenže mamka při hledání mušliček našla něco, nad čím začala hlasitě povykovat a dožadovat se tátovy přítomnosti. Máma málem zašlápla hvězdici. Nyní již celou situaci vzal taťka pevně do svých rukou. Nabral hvězdici, ukázal ji přivolaným dětem ze všech stran, podal odporný (pardon odborný) výklad a hvězdici připravil k transportu. Krátce na to vyrazili hoši na hluboké potápění. Mamka je našla po dlouhé chvíli jenom podle toho, že ta oranžová bójka plavala nějak divně. Po vynoření se Tomík hrdinně chlubil, že bojoval s medúzou. Sice zvítězil, ale odnesl to žahavým šrámem na noze. Nezbývalo, než evakuovat tábor, dřív než dojde k maléru a vrátit se na základnu. Po příchodu následovalo odslanění a ošetření, ale kupodivu odpadla Vendulka a my ostatní jsme se najedli. Poté se Tomík šel chladit do bazénu a mamka s taťkou vyrazili, jako za mlada pouze ve dvou, doplnit tuhé i tekuté zásoby. Společnými silami jsme připravili a také snědli večeři – řecký salát a obložený talíř. Poté rodiče namazali děti zvenku (hlavně ten žahanec od medúzy) a odebrali se na terasu mazat sebe zevnitř při psaní deníku.

20.8.2008 neděle

Nedělní ranní rituál proběhl v klidu, bez uklízečky. Vše ostatní bylo jak přes kopírák. Po příchodu na pláž mamka zjistila, že zapomněla na sušenky a že by bodlo i to pivo z ledničky. Tak se taťka nabídl, že se projde zpátky. Na cestě z Litinakisu na pláž využil toho, že je bez rodinné bagáže a udělal několik dlouhých snímků cesty na pláž. Po ukončení plážového dne dostála zásobovací skupina svému jménu a nakoupila teplý gyros in pita k večeři. Po gáblíčku jsme si šli zaplavat do bazénu, neboť sladké vody jsme si dnes moc neužili. A již za tmy nás děti ještě vytáhly do fun parku. A malá noticka na závěr: Od našeho příjezdu do Litinakisu zde zoufale mňoukaly a otravovaly 4 kočky. Ovšem po páteční výměně maďarských sousedů mňoukání náhle utichlo. Dnes se u bazénu jedna kočka objevila a my jsme na vlastní oči viděli, že horkokrevní maďaři mají k mňoukajícím kočkám vřelý vztah. Dnes večer udělal taťka zajímavý objev. Aby bylo OUZO dobře chlazené, dal jej do mrazáku. Nejen, že se při nalévání táhlo jako med, ještě navíc se třpytilo a ta chuť se nedá popsat.

21.8.2008 pondělí

Pondělní ráno zase jako CTRL+C a CTRL+V, jenom s menší svačinou (= méně housek, ale salámu stejně), neboť jsme věděli, že končíme dřív. Ono se řekne končit dřív, ale to by táta s Tomíkem nesměli objevit úplný ráj pro sběrače mušlí. Vydali se do těsné blízkosti půjčovny lodí a jiných plovoucích nesmyslů. Vejít do vody bosou nohou se tam nedá, je to tam samý ostrý kámen a písku poskrovnu. Stačí se ovšem chvíli mezi kameny pohybovat, přehrábnout je a objevují se hotové mušlové poklady. Prostě jsme ve tři museli odejít, ať tam mušle jsou nebo ne. Tomíka to sice mrzelo, ale vidina zajímavého večera v Chanii zvítězila. V Litinakisu jsme se uvedli do lidštější podoby, něco málo pojedli, abychom měli sílu sejít do přístavu a hurá na autobus. Došli jsme do přístavu, kde na nás v taverně Ta Neoria už strejda Lambros očekával. Dovolená mu sice na dnešek nevyšla, musel od našeho stolu odskakovat, ale i tak se snažil, jak jen mohl. Večeře byla jen pouhá „záminka“, strejda se potřeboval domluvit s tátou na další den ohledně, světe div se, práce. Strejda potřebuje nafotit hotel pro turisty z Evropy. Přejedení, přepití, ale rozjásaní jsme vyrazili do noční Chanii. Prošli jsme pár obchodů, vyfotili svíticí maják a ohňostroj a došli na autobusové nádraží k autobusu domů. Autobus tentokrát připomínal plechovku na sardinky, jen místo sardinek zde byla většina Seveřanů, někteří notně opilí. I tak jsme se ve zdraví dostali až k nám. Postupně jsme díky únavě odpadli.

22.7.2008 úterý

Den začal budíčkem, teda budíkem a dost protivným. To táta vstával do práce. Jelikož je to tady dost neobvyklé, vstávala mamka a Tomík s ním. Hezky ho vyprovodili a začali užívat začínajícího dne. Mamka se domluvila s Tomíkem ohledně hlídání, zamkla děti v apartmánu a vyrazila svobodně do ulic. Jaké však bylo její leknutí, když u hlavní silnice narazila na tátu. To, že má v 8 hod. odjet na Krétě neznamená, že také v 8 hod. odjede. Takže mamka srazila paty a poslušně vyrazila do marketu. Když vyšla obtěžkaná nákupem, dorazil konečně i Barba a tátu naložil. Teď už si mamka moc vyskakovat nemohla (nákup byl dost těžký) a tak vyrazila zpět. Tatínek zatím vesele uháněl směr Georgioupolis. Potřebovali tam obhlídnout znovu otevřený hotel a vytvořit podnikatelský záměr. Není nad to svézt se s rodilým Kréťanem. Veškeré dopravní předpisy jsou pouze informativního charakteru a záleží na řidiči, jak si je v dané situaci vyloží. Po dobu tatínkovy pracovní cesty okupoval zbytek rodiny bazén, neboť se jim nepodařilo sehnat vhodného soumara, který by dopravil na pláž potřebné vybavení. Až teprve po návratu taťky jsme si dali lehký oběd a šli jsme dohánět, co se dalo. Většinu plážového času pozorovaly holky pouze modré ploutve a modrý zadeček z Tomíka, občas se tam připletl oranžový konec tátova šnorchlu, ale výsledek stál za to. Mušle velikosti dlaně nebyly vzácností a tak Tomík chvílemi připomínal šneka, jak měl oči navrch hlavy. Mezi mušle se připletlo i několik nábojů (ostrých!!!), které kluci promptně odevzdali udivenému plavčíkovi. Když už nebylo mušle kam dávat (mamka se nenechala zahanbit a do těch velkých nasbírala pár malých – tedy spíš malinkých) vyrazila rodinka zpět. Odsolit, odpískovat, nakrmit a hurá na večerní procházku koupit lístky do vodního parku. Udělali jsme malou procházku, mamka s dětmi zavítala na recepci hotelu Haris (bohužel sirky letos neměli), kde potkala delegátku Moniku. Monika jim sdělila velmi potěšující zprávu, že kurs Eura vůči koruně je 22,80 Kč. Tak celá rodina s radostí udělala velký nákup v marketu a hurá do hajan, čerpat síly do vodního parku. P.S. ostatní spolubydlící vzorně balí kufry.

23.7.2008 středa

Dnes jsme uplatnili ono typicky české: „Když oni, tak my taky!“ Ostatní se sbalenými kufry čekali na autobus na letiště, a my jsme vyrazili na autovláček do Limnoupolisu. Včera večer nás prodavačka lístků upozornila, ať přijdeme raději za 5 min. 10hod. Vzorně jsme tak učinili a proto vláček jel na čas v 10.30 hod. Odhrkali jsme se k parku bílým vláčkem č. 5, opět jinou cestou, ale zakotvili jsme na stejné místo jako loni pod platany. Teď nastal ten největší problém, udržet děti v klidu, abychom je mohli namazat. Tomíka jsme vypustili bez problémů, horší bylo hlídat to šídlo Vendulku. Chtěla být úplně všude, hlavně tam, kam kvůli své velikosti nemohla. Takže to vyhrála jízda v líné nebo bláznivé řece u táty na klíně. Při jedné z jízd je plavčík poslal z rybníčku pozadu. Po přistání do dalšího rybníčku udělali oba kotrmelec, jen to žbluňklo. První se z podhladiny vyhrabala Vendulka, která úplně zapomněla na to, že je malinká a neumí pořádně plavat. Pak se vyhrabal táta, který Vendulku stále hledal pod hladinou, kde už dávno nebyla. Jako poslední se na místo karambolu přiřítil plavčík, aby napravil, co pokazil v době, kdy už nebylo co napravovat. Vendulce to kupodivu nezkazilo náladu, stále vyžadovala opakovanou jízdu. V odpoledních hodinách jsme si dali pozdní oběd, ještě se poklouzali a odkráčeli k vláčku. U východu z vodního parku byla výstava fotografií od místního foťáka. Podařilo se mu ulovit Tomíka a Tátu s Vendulkou. Tak jsme jim dali ještě vydělat. Během jízdy do AGIA MARINY Vendy usnula, tak jí máma transportovala do apartmánu a Tomík s tátou šli na nákup. Zbytek odpoledne a podvečer uplynul v podobě koupání v bazénu, hraní her, čtení, ježdění s autíčky apod. Závěrem nutno podotknout, že dnešní den přivál nejenom nové spolubydlící, ale i nepříjemně silný vítr. Důsledkem toho bylo, že se plavčíci v Limnoupolisu věnovali více létajícím objektům než těm plovoucím.

24.7.2008 čtvrtek

Po ranním nákupu a průzkumu táta prohlásil, že sice fouká vítr (foukal celou noc, takže nic nového) ale nejsou vlny. Těžko říct, jestli ranní rituál trval tak dlouho nebo jestli se táta koukal jinam (zde třeba podotknout, že mohl vidět i silné vlnobití), zkrátka po příchodu na pláž vlny byly a jaké. Přesto se klukům podařilo vybudovat základnu bez ztráty kytičky. A tím byla ukončena veškerá plážová aktivita. Koupat se nedalo, potápět jak by smet, a stavět z písku?, buď byla voda moc daleko, nebo moc blízko. Mamka zkoušela sbírat mušle ale měla stejný problém. Po chvíli jsme zjistili, že náš beach home začíná silně překážet. Na pláži se začali rojit větromilci se svými „malými“ pomůckami. Zbaběle jsme narychlo vyklidili pole, teda pláž, bylo jich moc. Nutno podotknout, že vedle sbalené tašky jsme stáli a koukali s pusou dokořán. To, co ti šílenci předváděli, se nedá popsat a zdravému rozumu se to vymyká, ale koukalo se nám hezky. Po chvíli jsme pusy zavřeli a vyrazili k domovu, zde jsme je opět otevřeli, abychom si dali lehčí oběd – těžší svačinku a posilnili se tak na delší procházku. Po hlavní jsme došli až k Santa Marina Plaza (=hodně daleko) a pak se přes starou Agia Marinu vrátili zpět. V bližší gyrosárně měli zavřeno, tak taťka, hnán rostoucím hladem, vyrazil do té vzdálenější. Zbytek rodiny byl tak zbaven možnosti utrácet a tak dorazil záhy domů. Po návratu tatínka do apartmánu to bylo, jak když předhodíte maso divokým tygrům. Po večeři první odpadla Vendulka, než stihnul odpadnout Tomík, přivezli nám Pandíka na druhý den. Takže už zbylo jen nachystat věci na výlet, posedět a popít víno, napsat denní záznam a jít spát.

25.7.2008 pátek

Auto máme na výlet připravené z minulého dne a tak stačilo si dát malou snídani a nastěhovat se dovnitř. Úkol č.1 bylo naplnit nádrž po okraj neb jedeme do pustiny, kde o benzínku ani „nezavadíš“. Vyrazili jsme po staré National Road, přes Platanias, Gerani, Maleme…. až do Kisamossu. Zde byla malá pauza, obhlédli jsme přístav a lodě. Další zastávka byla až v kopci nad pláží Falassarna. V taverně jsme si dali výtečné řecké kafe a už z těchto nadpozemských výšin bylo jasné, že z koupání asi nic nebude. Vlny byly vidět i na tu dálku a silný vítr nám nedovolil pít kávu na terase. Pozdravili jsme se s oslíky, skličkovali k pláži a vypravili jsme se po souběžné komunikaci napřed tam, kde končí měkkí. Pak jsme pokračovali tam, kam jezdí pouze tvrdí, kolem vykopávek, až jsme skončili tam, kde končí i sebevrazi. Při návratu jsme udělali několik průzkumných úhybů, až jsme se poslušně vrátili na hlavní parkoviště. Protože moře bylo skutečně studené a rozbouřené, dali jsme si svačinu a „naše“ frappé, prošli se po pláži, posbírali mušličky a pokračovali za dalším cílem našeho putování.

Fujtajbl, to byla cesta. Z Falassarny na Elafonissi nevede žádná National Road, chvílema to spíše nebyla ani Road. Asfalt sice byl všude, bílé pruhy po stranách také (mnohde i několikrát), pouze šířka této silnice se měnila libovolně až do úžky tak pro dva osly. A navíc, co je nejzajímavější, složili Kréťané v této části ostrova silnici ze samých zatáček. Vendulka celou cestu spala, máma se snažila udržet žaludek na svém místě a tátovi místy lezly oči z důlků. Přesto jsme si nezoufali, neb stopy po nedávných sesunech balvanů při zemětřeseních byly ještě velmi znatelné a uklizené. Představa otočit se na té úzké silnici kvůli kamenné zácpě byla šílená a jet tu trasu na zpátečku ještě šílenější. Nicméně odměna za tuto cestu byla víc než sladká. Elafonissi zářilo sluníčkem, placatým mořem a mírným větrem. Celé odpoledne a podvečer jsme trávili chozením v mělké vodě, válením se v teplých vlnkách, zkoumáním pouštního a skalního okolí, zkrátka užívali jsme si zahálčivého života. Podvečerní chlad a hlad nás vyhnal na zpáteční cestu. V městečku Elos jsme zakroužili do již osvědčené taverny Kamares, kde jsme si dali výbornou několikachodovou večeři a pouze starší 18ti let a neřídící (kdo to asi byl?) si mohli dát rakii. Aby to těm druhým starším a řídícím nebylo líto, vymámili u číšníka litr s sebou na domů (samozřejmě za tvrdou (?) měnu). Zbytek cesty proběhl bez problémů, vyloďování dětí také. V apartmánu nás čekali převlečené postýlky, tak co dodat. Snad jen to, že to byla cesta zapomenutým krajem, kde benzínky byly každých 5 km.

26.7.2008 sobota

Pro snídani šli kluci spolu. Pak jsme se sbalili a vyrazili. Nejprve jsme s Pandou zastavili u Jumba, kde taťkovi padly do oka nádherné potápěčské minibrýle pro Vendulku a mamce větrací slamák. Pak jsme vyrazili plni elánu do Agory. Ovšem sehnat v okolí místo na parkování náš elán zchladilo. Po několika zkušebních okruzích jsme ale místo pro našeho Pandíka přece jen našli. V Agoře bylo vše v pohodě, koupili jsme, co jsme chtěli. Děti si daly zmrzku a my dobré řecké kafčo. V taverně Ta Neoria jsme se stavili předat prezent Barbově manželce. Jako další cíl byl pokus navštívit War Muzeum. Jako nápad to nebylo špatný, prokličkovat těmi různými jednosměrnými a různě překopanými uličkami bylo už horší a to, že muzeum bylo zavřené pro rekonstrukci, už byla jen ta trpká višeň na závěr. Jelikož jsme byli po svačině, vyrazili jsme směr Stavros, pobavit se do vodního parku Atlantis jako před lety. Táta sice po cestě sýčkoval (což ostatně dělá skoro vždy), že se park buďto rozrostl a zdokonalil nebo je zavřený. Ale tu druhou možnost jsme si moc nepřipouštěli. Brána zavřená, nikde ani packa, jen odpadky poletují ve větru, zkrátka a dobře park je fakt zavřený. Tak jsme se vyčůrali, vyfotili a jeli jsme si ulovit něco dobrého k snědku. Narazili jsme na zajímavě vyhlížející restauraci Bahar, kde jsme si chtěli dát něco drobného. Po hodině a půl uzobávání jsme měli problém odkulit se od stolu. Po cestě zpět jsme zastavili u Limnoupolisu, ale sleva pro pozdní odpoledne nebyla tak zajímavá, abychom šli dovnitř. Tak jsme naplánovali další výlet. Šupem domů, na zklidnění dětí bazén, pro rodiče káva a podvečerní procházky s minigolfem v Gorgoně. Pak už jen postupné odpadávání do postelí.

27.7.2008 neděle

Dnes se děti vzbudily dřív než rodiče a tak s tátou vyrazil pro snídani i Tomík. Tomu padla v cukrárně do oka místní pochoutka – baklava, nesl si jí domů jako svátost v krabičce. Táta a holky se spokojili s houskami. Na 11 hod. měl přijet Lubor, tak ranní rituál probíhal v poklidu. S Luborem jsme domluvili a zaplatili Gramvoussu. Při čůrání před odchodem jsme se potkali s uklízečkou, tak to dneska šlapalo jako na drátku. Po příchodu na pláž kluci ve větru stavěli stan, ale příchodem holek se vítr uklidnil a byla pohoda. Tomík mohl po delší době zase lovit mušle a byl na výsost spokojen. Kolem čtvrté odpolední se vítr znovu ozval a povaleči pod slunečníky sledovali kdo z koho. Jestli vítr nebo my. Pod tátovým důsledným vedením jsme vše sbalili bez ztráty kytičky, ovšem k velké lítosti povalečů. Zbaběle jsme prchli do závětří. V Litinakisu tekla ze studeného kohoutku tak horká voda, že jsme se odpískovali v bazénu. Po vydatné svačině jsme vyrazili na podvečerní procházku a po návštěvě několika obchůdků jsme uvízli v taverně Russos – v českém ostrůvku uprostřed řeckého ostrova. Dali jsme si jen takovou mlsku – pivo, tzatziki, fresh džus a Tomík oblíbené kalamáry. Ve 23.15 hod. jsme vyrazili na dlouhou cestu domů. Děti usnuly celkem snadno a brzo a rodiče je záhy následovali.

28.7.2008 pondělí

Po včerejší ostrovní návštěvě jsme se vzbudili až v 9.15 hod., Vendy ještě o půl hodiny déle. Nicméně uklízečka měla dnes volno, tak ranní rituál byl v pohodě. Na nikoho jsme nečekali tak hurá na pláž. Den začínal jako v knize: moře je klidné obloha čistá, vlastně tu a tam mráček, což nebývá na Krétě v létě často. Ostatně již teploměry při cestě na pláž oznamovaly 37°C a to bylo do oběda ještě daleko. Na pláži jsme postavili základnu a každý si vyrazil po svém . Kluci šli na lov, ale dnes nic moc (že by tam mušle už někdo vysbíral?). Mamka sbírala minimušle, a sledovala, jak dvě starší dámy se zajímají o samostatně se v moři potloukající holčičku. Vše se perfektně vysvětlilo, obě dámy byly Slovenky. Chvíli si mamka poklábosila a plážové odpoledne dál v poklidu ubíhalo. V podvečer jsme sbalili stan a vyrazili nazpět. Doma jsme si dali sprchu a lehkou svačinku. Poté jsme vyrazili na nákup, uvařili hutnou večeři a začali chystat věci na zítřejší lodní výlet. Děti natěšené na výlet usnuly už krátce po 22 hod., rodiče mohli v klidu vše dokončit a napsat deník.

29.7.2008 úterý

Ráno raníčko panna vstala a táta klusal nakoupit. I když se rodiče nechovali zrovna tiše, děti spaly vesele dál. Kdo by taky vstával o dovolené v 7 hod. ráno. Taťka nařezal, ne dětem (to by mu Džamila dala), ale housky a začal je mazat a krmit vším možným (zase ty housky). Postupně se i děti vidinou zajímavého výletu vyklubaly z pod prostěradel. Tak se celá rodinka nasnídala a na devátou vyrazila k autobusu. Jako obvykle jsme měli přijít o něco dřív, aby autobus přijel o něco dýl. Lubor nám zamával z červeného Iveca číslo 33, naskočili jsme a tradá. Když se Luborovi podařilo zmocnit se mikrofonu od ukecané polské kolegyně, řekl nám pár zajímavých dat o Maleme. Po cestě po pobřeží jsme ještě posbírali různé spolucestující, jak české tak polské. A nakonec nás v Kisamossu čekala ta největší loď Gramvousa. Jediné, co bylo ještě větší, bylo nadšení našich dětí: dvoupatrová loď. Otvírací přídí jsme vpluli dovnitř, nali jsme si místo na lavičce u záchranného člunu (jistota je jistota) a čekali na vyplutí. Konečně se mohutný obr vydal na moře. Když se táta s mámou ujistili, že se asi fakt nepotopí, vypustili děti do dětského koutku a dali si greek kafé. Po hodinové plavbě kolem velmi zajímavých skalních útvarů jsme zakotvili u ostrova Imeri Gramvousa. Dál se muselo po svých. Benátčané si kdysi dávno usmysleli, že na vrcholu skály vybudují pevnost. V historii nebyla nikdy dobyta, teď jí dobývají denně turisté. Někteří to po stovkách schodů zkoušejí i v pantoflích. Zbytky pevnosti jsou dodnes velmi úctyhodné a nutí k zamyšlení, jak se tam ty kameny vlastně dostaly. Pevnost se tyčí několik 10m na kolmých skalách . Také jsme ji dobyli, osvěžili se vodou a podstoupili ještě horší cestu zpět do přístavu. Po návratu na loď jsme chutně pojedli, to abychom se uklidnili, že neskončíme jako ta libanonská loď , kterou jsme míjeli (tedy její rezavý vrak, ztroskotala 10.5.1981) a zamířili jsme do zátoky Balos. Tady jsme se přeměnili v kamzíky, abychom se z lodi dostali na písek. Samozřejmě Vendulka se vzbudila až na tom písku. U jednoho z větších kamenů jsme zahodili bagáž a vyrazili zkoumat okolí. Tábor nemělo cenu rozbalovat, stál by v cestě létajícím slunečníkům. Tomášek se zkoušel potápět, ale místní hlubiny ho nijak nenadchly. Zato holky se usadily v teplých 20 cm velké laguny, lehce hrabaly kolem sebe a vybíraly z písku nádherně zbarvené vroubkované mušle, dokonce i zavřené. Na půl pátou jsme se připravili k odplutí a přesně v šest se loď dotkla mola v přístavu Kisamoss. Přehopkali jsme do autobusu a jeli domů odpočívat.

30.7.2008 středa

Ráno pro pečivo a Apple Pie Tomíkovi šel samotný táta. Ani ho nenapadlo zajít na pláž a zjistit stav vody na krétských tocích. Proto bylo pro útočnou skupinu velké překvapení, že je moře poněkud divočejší a dost fouká. Byl proveden pokus postavit alespoň základní část úkrytu ale i ten byl po chvíli stržen, neb se vytahovaly kolíky. Chvíli po příchodu zásobovací skupiny se přihnala vyšší vlna. Máma naštěstí batoh ze zad ještě nesundala, táta bleskurychle uchopil tašku a Tomík do síťky ulovil uplavané Vendulčiny sandálky. Výsledek válečné porady zněl: takhle to dál nejde, jdeme pryč. Celí uondaní jsme se dostrkali zpět do apartmánu. Dali jsme si z toho všeho kafe a gáblíček a zbytek dne jsme prolenošili. Někteří u bazénu, jiní v postýlce. V pozdním odpoledni jsme se vypravili na procházku a utratit něco peněz. Pokecali jsme s „koženáčem“ a nakonec uvízli ve Verantě na večeři. Rodiče si dali mix z grilu, Tomáš kalamáry, Vendulka od všeho něco a ti dospělí ještě víno.

31.7.2008 čtvrtek

Ráno začalo šíleným jekotem budíku. No bodejť, vždyť nám přivezou auto na celodenní výlet do vodního parku Limnoupolis. Napřed doběhnout pro snídani, namazat, zabalit věci a rodinka mohla vyrazit. Ono se to lehce napíše, jenže kudy vyrazit? Pod heslem všechny vláčky jedou do Limnoupolisu, jsme se po chvíli bloudění za pojili za jeden z nich. Když už se taťka „chytil“ předjel vláček, aby nás nezdržoval a mazali jsme dál. Ve vodním parku jsme se opět zaparkovali pod platany nad línou řekou. Den plný plavání, potápění, klouzání a jiných vodních radovánek mohl začít. Nejkrásnější to začalo být po 16. hod., když odjely vláčky s turisty a nás pár skalních vodomilců mělo vodní park pro sebe, neboť táta zjistil, že nejenom na veselou řeku, ale i na černou díru se může ve dvou! Jízda byla vždy prima, ale to přistání. Obě děti měly navíc plavací brejličky, Tomík i ucpávku nosu, takže radost z užívání neznala mezí. Po zavírací době jsme ještě zajeli do Chanie do přístavu rozloučit se se strejdou Barbou a popít u něj řeckou kávu a frappé. Prošli jsme přístav a pozdravili maják. Cestou k autu jsme pozorovali (samozřejmě s patřičnou dávkou škodolibosti), jak někomu ulétl velký blýskavý (a jistě i drahý) balónek. Vznešeně si stoupal vzhůru až zmizel kdesi…. Při noční jízdě z Chanii do Agia Mariny si taťka zase uvědomil, že pravidla silničního provozu jsou pouze popsané listy papíru. Na dvouproudové komunikaci jelo vedle sebe 5 různých dopravních prostředků. Blinkry se objevují nejčastěji jako výstražné, když někdo v tomto šíleném chumlu potřebuje zastavit a nakoupit si nebo jen poklábosit se známým (hodně to dělají mezi sebou řidiči autobusů). Nejlepší bylo, když taťka zjistil nový a úplně jiný význam dvou středových čar. Na Krétě jsou namalovány asi 1 m od sebe a tvoří tak samostatný pruh pro motorkáře. Bohudík jsme neviděli, co se stane, když v tomto pruhu jedou dva proti sobě. Běžně se totiž stává, že tito otrlí řidiči na dvou kolech předjíždějí zleva, zprava nebo zprostředka. Prostě za tmy je to úplně stejné jako za světla, jenom je to míň vidět. Z restaurace Family Fast Food jsme si udělali něco jako McDrive, taťka zastavil téměř u okýnka, ale vystoupil a objednal oblíbený gyros v kombinaci 2+1. Pak domů, vyklidit a vrátit auto než vychladne gyros a zavřou A.N.E.. Pro dnešek už raději dost.

1.8.2008 pátek

Vstávání bylo bez budíku, pohoda. Táta vyrazil pro housky a po návratu Tomík s údivem řekl, že by chtěl minidonut. Prostě si nevšiml, že táta jde na nákup. Když zjistil, že má v lednici včerejší gyros, uklidnil se. Táta současně s nákupem přinesl informaci, že jsou vlny. Že počasí je na draka (kterého jsme neměli) bylo jasné i z toho, že se chvílemi ztrácelo sluníčko. I přesto jsme vyrazili na naši pláž, tentokrát nalehko, v jedné skupině. Základnu jsme si vybudovali pro jistotu na skále u EYE-Q, protože cokoli níž byla potenciálně záplavová oblast (což se během dne několikrát potvrdilo). Děti se pokoušely stavět z písku, což se nelíbilo moři, rodiče vyrazili na procházku směrem východním. Když objevili bednu s Free Toys se mamka pro jistotu vrátila zpátky. Děti byly v pohodě, tak alespoň vyložila náklad mušlí. Po chvíli se vrátil i taťka, děti oznámily, že už je vlny nebaví, že se chtějí vrátit. Konec konců, už zase bylo pozdní odpoledne. Opět ve skupině jsme dorazili do Litinakisu, dali si gáblíček a vyrazili na poslední velký nákup, vždyť vlastně, zítra nám končí dovolená. Na manželských postelích se začala kupit neskutečná hromada věcí a suvenýrů (dobrých, tekutých), ale kufry byly stále jenom 4. Taťka šel balit do kufrů, aniž by tušil, že dva menší jsou již plné suvenýrů. Infarktová situace = nutno vyklidit pole. Mamka s dětmi vyrazila ještě jednou na nákup (víno, voda, okurky…), aby taťka měl na balení ten správný klid. Během návratu mamky s dětmi jim taťka přišel naproti s tím, že nutně potřebuje izolepu. Díky telepatii ji zásobovací skupina měla již nakoupenou. Taťka v klidu dobalil, potom rodiče Aloí Vera namazali děti, které záhy usnuly. Nyní v klidu mohli naposledy namazat sami sebe. Zajímavý postřeh na závěr: při večerním nákupu se nás několik lidí nezávisle na sobě ptalo, jestli tu už nestrašíme nějak dlouho. Není nad to, mít hezkého kudrnatého tatínka, který se před dovolenou zásadně nestříhá, sympatickou maminku a dvě nezapomenutelné děti.

2.8.2008 sobota

Vstávat se nám moc nechtělo, bylo to už naposledy. Taťka zaběhl jen pro dvě housky, to abychom se zbylými zásobami z ledničky vydrželi do 13,45 hod., než přijede autobus. Děti se naposledy vykoupaly v bazénu, po usušení jsme vyrazili ještě naposledy k moři. Když jsme viděli ty veliké vlny s bílými hřebeny, ani nás moc nemrzelo, že odlétáme. Abychom „zabili“ poslední hodiny, otočili jsme se směrem k Plataniaskému přístavu, cestou navštívili pár krámků a po ujištění, že i v přístavu jsou veliké vlny, jsme se vrátili zase k Litinakisu ke kufrům. Krátce po půl druhé jsme sešli dolů k silnici. Jeden autobus už tu stál, ale taťka tvrdil, že určitě náš není a zeptat se nechtěl. Když se odběhl rozloučit do THORu, mamka se ujistila, že autobus je skutečně správný a začala s Vendulkou nakládat kufry. Tomík totiž běžel jako rychlospojka do obchodu pro tátu, aby mu ten autobus nakonec ještě neujel. Z autobusu jsme se ještě rozhlíželi po známých místech, pak řidič odbočil na National Road a uháněl na letiště. Při projíždění kolem Soudy zahlédneme pár velkých lodí, civilních i vojenských a zanedlouho se už objevuje letiště. Čeká nás (jako obvykle) vystát dlouhá….. fronta k odbavení. V klidu stojíme skoro na konci (bez nás přece neodletí), což nás ovšem stojí místa vedle sebe. Táta sedí o samotě, Tomíka se podařilo vyměnit. Ve stejném klidu odbavují i Řekové, dokud nezjistí, že letadlo má za ¼ hodiny startovat a fronta ještě není u konce. A další fronta je u RTG. To ještě netuší, že ti co tam stojí, skutečně neletí do Osla. Najednou dostane všechno švih, ale i přesto startuje letadlo se zpožděním. Cesta v pohodě, trochu hrbatá, Vendy většinu prospala, přistání bez problémů. Kufry jsme si vylosovali takřka nepoškozené. Strejda Luboš nás čekal u východu. Cestou domů jsme nakoupili zásoby a nechali se odtaxit až k domečku. A to je konec naší 3 týdenní dovolené. Další kolo zase za rok. Snad bude delší. Ta dovolená.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .