0
0

1.den

„Věčný sníh hory Kilimanjara, tropické pralesy, pláně Serengeti, vulkanická krajina, divoké savany, krásné pláže na pobřeží a ostrovech, přes sto etnických skupin obyvatelstva a množství divoké zvěře – Tanzanie má opravdu co nabídnout každému návštěvníkovi.“ To praví průvodce. A od doby, kdy se do vulkánu zamiloval Ernest Hemingway, vzrušilo pokoření hory mnoho světoběžníků. Proč to tedy nezkusit. Odlet naplánovaný na 7*15 z Ruzyňského letiště dne 24.2.2006(pátek) jsem málem zaspal. Budík v 4*28 nějak nezabral. Telefon se strohou větou: „Ses asi posral ne?“ od táty v 5*38 už zafungoval o poznání lépe. A tak mne již vysprchovaného a nasnídaného unáší auto 5*45(!) směrem na kopec.

Lehce jsme ještě pozlobili paní doktorku tím, že její bratr nebere telefon a nevíme kde je. Ale nakonec jsme se tam všichni sešli v docela slušném čase. V bezcelním prostoru zbyla i chvilka na nákupy nezbytných lihovin a parfému (viď mami?). Trošku jsme se zapovídali u kávy, když nás vytrhlo hlášení: „Žádáme pana Jelínka, pana Zahradník a pana N. aby se neprodleně dostavili k odbavení, nebo budou vyloučeni z přepravy“. Nedalo se nic dělat a museli jsme kávu nechat nedopitou. Poslední drobnou komplikací byl Honzův kapesní nůž v batohu. Nevím proč, ale dvanácti centimetrová čepel se jim zdála na palubu letadla jaksi nevhodná. Ale operativně jsme to vyřešili zanecháním kapesního nože v duty-free.

Let do Zurichu trval pouze hodinu a půl. Poněkud větší letadlo nás po hodince čekání odnášelo na druhou stranu rovníku. Do Nairobi jsme dorazili po 9 hodinách nudy a snahy nalézt nějakou pohodlnou pozici pro ztuhlé údy. Ale 27 level Cavemana považuji za úspěch :o). V Nairobi nás konečně opustila rodinka se třemi dětmi. Nutno přiznat, že jsem zažil i hlučnější, ale stačilo to. Po opětovném odlepení se od země jsem za necelou hodinku už přistáli na letišti ve městě Dar es Salam. Každý ví, že ho v Africe nemá překvapit vysoká teplota a pro našince neuvěřitelná vlhkost vzduchu, ale stejně každého překvapí ta intenzita s jakou se do vás tamní klima zakousne. Nedá se to přirovnat k ničemu jinému než pobytu v parní sauně. Potit se začínáte okamžitě a dříve než se člověk vzpamatuje z toho šoku, je celý pokryt kapičkami potu. Zavazadla dorazila všechna a v pořádku, což považujeme za menší zázrak. Jen úředník na vízové a pasové kontrole se trošku pozastavil nad adresou našeho pobytu v Tanzanii. „Dar es Salam + Kilimanjaro“ se mu jaksi nezdál dosti přesný. Ale nakonec pochopil, že ani my pořádně nevíme, kde vlastně budeme, takže nakonec nám umožnil seznámit se s řidiči a vyrazit směr Bahari beach hotel.

Tanzanie je republika, ale spíše zde vládne socialismus. Například pozemek si zde nemůžete koupit, ale pouze pronajmout na 100 let a platit z něj daň. Možná jste již také slyšeli, že je lepší dát černochům zbytečnou práci, než je nechat bez zaměstnání. Tři afričani vám chtějí pomoci s kufrem, další dva nabízejí hotel, safari, cokoliv vás jenom napadne. Ale vrchol přezaměstnanosti nastává u výjezdu z letištního parkoviště. Je tu závora jako v každém větším nákupním centru u nás a naproti strážní budka. Zde sedí dva černoši. Když přijedeme, jeden se zvedne, nejde však k řidiči, jak bych očekával, ale ke spolujezdci. Řidič předá parkovací kartu spolujezdci, ten zase černochovi. Co myslíte, že se stane? Černoch obejde auto na stranu řidiče a kartu vloží do závory, která se slavnostně otevře. Zvláštní? Zbytečné? Možná, ale v každém případě nezapomenutelné. A výsledek? Černoch má práci a závora se otevře.

Bahari Beach hotel nás nezklamal. Nachází se na druhém konci pětimilionového města na pobřeží Indického oceánu. Klimatizované pokoje (poprvé a naposled během našeho pobytu) a celý areál oplocený včetně pláže. Příjemný pocit bezpečí pro zhýčkané Evropany. Ale během několika dní jsme zjistili, že to v Tanzanii není nezbytně nutné.

2.den

V půl osmé ráno klepu na dveře bráchova bungalovu, jestli půjde na ranní koupel do moře. Nejdřív něco zamručí, ale za minutu už schází po schodech v plavkách a výrazem, který umí vykouzlit jenom správně namačkaný polštář pod hlavou po dobu sedmi hodin. Kdo byl v teplém vřídle, dokáže ocenit výhody Indického oceánu. 31 stupňů je, zvláště takhle po ránu, něco úžasného. Ve srovnání s okolní teplotou je to pořád málo, ale je strašně příjemné, když jste hodinu ve vodě a pořád vám není zima. Na snídani přicházím jako první. Okamžitě mne zaujme úchvatná střecha pnoucí se do výše deseti metrů. Celá střecha je pokryta rákosem a krov tvoří obrovské kmeny. Působí to neuvěřitelně příjemně a hlavně vzdušně. V celé místnosti se loudavým krokem pohybuje jedna uklízečka a zametá podlahu. Jakmile spatří mé rozpaky nad miskou s müsli, odloží koště a přijde mne pozdravit. „Jumbo“. „Jumbo“ nenechávám se zahanbit. „Co si budete přát?“ Požádám o ovocný džus a ona zmizí kdesi za kamennou stěnou.

Naliji si čaj (ve svahilštině Chai) a těším se, až přijdou ostatní. Jedna po druhé se začínají objevovat lehce opuchlé tváře. Následovalo to, co přijít prostě muselo. Zděšené obličeje, když zjistí, že švédský stůl obnáší: čaj, kávu, 3 druhy mysli zrní, trošku mléka a nic jiného. S povzdechem rozmazlených Evropanů jsme si nandali trošku toho zrní a chroupali ho u čaje či kávy. Když jsme to dozobali, přišel číšník s otázkou, co budeme chtít ke snídani. Objednali jsme si něco na způsob „full english breakfast“ a se znovunalezeným úsměvem na tváři jsme čekali. Jenom upozorňuji, že ten džus, co jsem si objednal, se stále neobjevoval stejně jako již zmíněná uklízečka.

Po snídani jsme se jali hledat místa, kvůli kterým jsme tuto cestu vážili. Prvním cílem byla International school. Nalézt ji nebylo složité, náš řidič Rashid v Dar es Salamu vyrůstal, takže věděl přesně, kde to je. Těžší bylo se tam dostat. Afričani mají neustále spoustu času. Nějak nemají důvod nikam spěchat, ale když jsou za volantem, nutí je nějaká síla být na daném místě první. Proto je místní doprava pro našince obrovský zážitek. Bez klaksonu nelze projet ani jednu křižovatku. Největší sebevrazi jsou místní „autobusáci“. Nevím, jestli se to dá autobusem vůbec nazvat (místní jim říkají „Dalla-dalla“). Pár bohatších nakoupilo vyřazené japonské dodávky a mikrobusy (všechna auta jsou tam z Japonska a nikdy nejsou nová) a zaměstnávají řidiče. Jediné, na čem se trošku shodli, je přibližná barevná podobnost. Prostě všechny Dalla-dalla mají na sobě pruh v odstínu fialové. Na jízdní řád zapomeňte. Každý z řidičů dodržuje určitou trasu a tu se snaží zvládnout co možná v nejkratším čase, aby mohl jet znovu. Cena je kolem 300 šilinků (0,25USD).

Dalla-dalla je pro afričany bez aut jediným způsobem dopravy (kolo se využívá pouze na kratší vzdálenosti). Proto jsou neustále přeplněné. Potkali jsme tři Čechy, kteří projeli Keňu a Tanzánii v těchto místních autobusech a říkali, že v jednom mikrobuse pro patnáct lidí jich jelo šestadvacet. Pochopíte, když vidíte, jak se tento mikrobus proplétá zácpou po prachu a šotolině rychlostí 50 mil v hodině a přitom dva cestující stojí na boční stupačce auta držíce se za otevřené okénko.

Ale k místní dopravě se ještě vrátím v následujících dnech. Teď se pojďme projít v dětství našich rodičů a jejich rodičů.

International school byl opravdu docela příjemný zážitek. Udržované budovy, rozsáhlé zázemí (především sportovní). Takový bazén je pro našince docela samozřejmá věc, ale v zemi trpící suchem a nedostatkem nejen pitné, ale i užitkové vody. Protože o pitné vodě lze v Tanzanii mluvit snad jen s nadsázkou o čemž by naše střeva mohla psát romány.

Dalším bodem dne byla Gymkhana Club. Je to proslavený tenisový a nově také golfový klub v Dar es Salamu. Ani ten nebylo těžké najít. Zde jsme si poprvé připustili, že se v Tanzanii zastavil čas. Betonové kurty tu ležely poházené na stejných místech jako na dia-pozitivech našich prarodičů. Černé škvárové „greeny“ na golfovém hřišti byly také poměrně velkým překvapením. Ale co, hlavně, že jsme našli kolotoč.

Po tomto zklamání jsme se vydali do centra města. Nevím, v kolika afrických městech je možné vystoupit z auta a bez průvodců vyrazit na procházku po tamních ulicích. V Tanzanii to možné je. Pouliční prodejci na vás koukají jako na atrakci spíše než potencionálního zákazníka a tak proplouváme městem, aniž by nás někdo zastavoval nebo obtěžoval. Zastávka v zamřížované a zatemněné směnárně byla velmi rychlá a přinesla nám představu o kurzu. Vyměníte 1.250 šilinků za 1 dolar. Všude lze platit i dolary, ale v kurzu 1 : 1.000. Takže je výhodnější používat jejich měnu.

Málem bych zapomněl na nákup triček. Jeden z pouličních prodejců mi nabídl tričko, kde je vyobrazen anglicko-svahilský slovníček nejdůležitějších pojmů (včetně zvířat). Zjistil jsem, že ho nutně potřebuji. Začalo smlouvání. První nabídka byla 7.500šilinků za kus. Následovala dlouhé a táhlé dohadování, během kterého jsem odešel na oběd a zase se vrátil. Postupně se nabalovala další trika, až nakonec bylo předmětem dohadování 5 triček s různým potiskem. Nebudu to prodlužovat výsledná cena byla 4.600 šilinků za kus. Já byl spokojen a on zaručeně také neprodělal. Ale uznejte takovouhle památku za stovku? (4.600 šilinků = 4USD = 100Kč)

Následovala cesta zpět do hotelu, pár hodin odpočinku a v sedm hodin sraz u recepce na večeři. Chystali jsme se do vyhlášené Indické restaurace. Řidiči nás nechali více jak půl hodiny čekat. Důvod jsme pochopili cestou do města. Traffic jam (dopravní zácpa). Ale co, Hakuna matata (no problem svahilsky, první slovo co se naučíte už na letišti). Prokousat se zácpou, kdy jsme občas jeli mimo silnici a jednu chvíli dokonce bylo na dvouproudé silnici 5 jedoucích pruhů, trvalo více než hodinu. I když vzdušnou čarou to nebylo více jak 15 mil. Ale tamní pokrmy nám vynahradily všechna příkoří. A nemohl nás vyvést z míry ani fakt, že několikrát vypadl proud. Opravdu této restauraci dávám devět bodů z deseti a kdykoliv pojedu kolem, určitě se zastavím (:o)). Když jsme snědli co se dalo a vypili snad i vodu z vázy, vydali jsme se na cestu zpět přes město. Naštěstí již noc plně rozevřela svou náruč a tak jsme projeli bez většího zdržení.

Závěrečné posezení na baru v hotelu bylo spíšejen symbolické. Stálý nedostatek spánku se zde začíná stávat denním chlebem. Když jsme o půlnoci zůstali pouze já a brácha s Kristýnou, padl návrh si jít zaplavat. Bez dlouhých řečí jsme se vydali směrem k pláži. Všechno bylo v pohodě, než jsem si všiml něčeho, co kolem mne proběhlo neuvěřitelnou rychlostí. Zarazil jsem se a mžoural do šera na písek. Po chvíli jsem dokázal zaostřit. Koukal jsem na malého kraba, který proti mě zaujal bojové postavení s klepety rozevřenými a namířenými proti mě. V tu chvíli ke mě přišel brácha se slovy: „Co je?“. Beze slova jsem ukázal na kraby, kteří na nás výhružně mávali klepetama. Já vím, že žádnej z nich neměl ani deset centimetrů, ale byli tři a my jenom dva. A kdo může vědět, kolik se jich ve tmě ještě skrývá. Mohla to být třeba past. Nakonec jsme se odhodlali a kraby obešli. Ale řeknu vám, dobrej pocit jsem z toho teda neměl.

Osprchovali jsme se u bazénu, počkali až uschnem a přemýšleli co dál. Kristýna šla spát, ale nám se moc nechtělo. Kousek dál po pláže se ozývala nějaká hudba. Proč to nezkusit. Našli jsme malinkatý bar přímo na pláži a partičku asi deseti lidí. Čtyři místní a zbytek, od pohledu jasných, Angličanů. Dali jsme si pivo a pustili se do řeči. Nebylo to úplně snadné, protože už tam pár hodin pařili. K našemu údivu jsme zjistili, že jsou to všichni Afričani. Jeden z Kapského města, další ze Zimbabwe a dalších podobných lokalit. Bylo to velké překvapení. Bohužel už byly dvě hodiny ráno a budíček v šest byl silný argument, proto jsme se museli rozloučit.

3.den

Den plechových zadnic. Tak by se dal třetí den charakterizovat. Přesun přes celou Tanzanii čítal přibližně 850 kilometrů. Přidejte si k tomu teplotu kolem čtyřicítky, vysokou vlhkost vzduchu a jedenáct let starý Land Cruiser. Naštěstí je v Africe pořád na co koukat, takže cesta překvapivě rychle utíká. Budíček v šest byl pro nás trošku nepříjemným překvapením, ale v následujících dnech jsme v tuto dobu už šlapali do kopce. Ale k tomu se dostaneme. Než jsme naložili zavazadla na střechu aut, bylo skoro půl osmé. Ale i tak se nám povedlo vyhnout se největšímu provozu v okolí Dar es Salamu. Tak moc jsme se báli ranní špičky, že jsme odložili i snídani, což zvláště brácha nesl dosti těžce.

Když je člověk celý den zavřený v autě, musí se nějak zabavit. My jsme pokládali našeho řidiče Rashida na otázky a učili se svahilsky. Jedna z prvních vět, kterou jsme se naučili, byla: „Mimi nina dja“, neboli: „Já mám hlad“. Když člověk vynechá snídani, tak se žaludek zákonitě musí ozvat. Naučit se: „Brácha má/nemá hlad“, „Táta má hlad“ i „Sestra a máma mají hlad“, už bylo dílem okamžiku. (Bratr = Kaka, Táta = Baba, Máma = Mama, Sestra = Dada, více najdete ve slovníčku) A samozřejmě jsme se museli okamžitě pochlubit nově nabytými znalostmi druhé skupině starších. Vysílačky nám opravdu krátily čas po celou dobu pobytu v Tanzanii. A co srandy jsme si díky nim užili.

Prvních pár desítek kilometrů kolem Dar es Salamu bylo ve znamení hustší dopravy, ale dobré silnice, což jsme v té chvíli ještě nedoceňovali. Když jsme sjeli z hlavní na obyčejnou prašnou polní cestu, Rashid nám vysvětlil, že pojedeme zkratkou. Na této fotce vpravo se můžete podívat, jak to vypadalo. Upozorňuji, že většinou byla cesta mnohem horší. Velké díry vymleté od vody či od zvířat. Dvě auta kolem sebe projedou, ale musí se přitulit až ke kraji, což je dosti nebezpečné, protože na obou stranách jsou odvodňovací koryta. Po tom, co jsem zde vyjmenoval, byste odhadovali rychlost jízdy tak na 50 kilometrů v hodině, že? Nenechte se vysmát. Ve vesnici jeli slušně a většinou ubrali trošku plynu na těch osmdesát, ale jinak sto dvacet nebyl problém. Tedy pro řidiče, pro nás docela jo. Ale nakonec si zvyknete, protože nemáte jinou možnost.

Po dvou hodinách jsme vřele uvítali, že se šotolina změnila na asfaltovou silnici. Rashid to uvítal řádným přišlápnutím pedálu a ze staré Toyoty Land Cruiser vymáčkl neuvěřitelných 145 kilometrů v hodině. Musím říct, že to nebyl nejlepší pocit. Když si představíte tohle dvoutunové monstrum, jak plave na silnici takovouhle rychlostí a vy víte, že brzdná dráha bude někde na úrovni tankeru. Ale co, zastávka na snídani rozpřášila všechny naše obavy a dohady. Pohodlně jsme se usadili v restauraci a objednali si. Žádný velký výběr, ale když jste vzhůru čtyři hodiny aniž cokoliv pozřete, vezmete zavděk čímkoliv. V momentě, kdy jsme se usadili, přišla k nám kočka. Očividně místní štamgast. Moc dobře věděla, že se může motat jenom kolem Wazungu (běloši ve svahilštině). Nás milovníky fantasy uchvátila, protože jestli to nebylo dvojče Gluma z Pána prstenů, tak sestra zcela určitě. Podoba byla neuvěřitelná. Vrněla nám u nohou a když přinesli jídlo, sedla si a čekala. Míchaná vajíčka, párky a troška zeleniny nám spravila náladu. Zvláště, když se krásným obloučkem snesly na klín Kristýny. Smáli jsme se jen do té doby, než jsme si všimli, že ani kočka to nežrala. Očuchala vajíčka, potom párek, posměvačně se na nás ušklíbla a odkráčela pryč. Myslím, že kdyby měla prsty, tak nám strouhá mrkvičku. Nás to ale neodradilo a snědli jsme všechno. Teda kromě toho co spadlo na zem, samozřejmě.

Za zmínku stojí již jen naše první zkušenost s africkým tureckým záchodem. Během následujících dní a nocí se z něj pro některé z nás stala noční můra. Ale to už jsme byli zase na cestě, když jsme si všimli, že auto před námi má skoro prázdnou pneumatiku. Pár slov svahilsky do vysílačky a už jsme zastavovali u krajnice. Jenom nás trošku znervózňoval fakt, že jsem zastavili přímo uprostřed vesnice. Domorodci se začali okamžitě shlukovat kolem našich aut a se zájmem naše počínání pozorovat. Během chvilky se naše obavy z předmětu jejich zájmu rozplynuly, jelikož domorodci se nám jali pomáhat. Řidič jenom pozavíral okénka a řekl, ať si hlídáme osobní věci.

Problém nastal, když se hever ukázal jako příliš krátký. Jak se pružiny tlumičů narovnaly, nebylo možné vyzvednout auto dost vysoko. Zkoušeli jsme to nejdříve ručně, leč bezvýsledně. Jak to vyřešil Thua (řidič onoho druhého vozu), to bych vám snad ani nepřál vidět. Nejdříve nadzvedl auto, co to šlo, pak nápravu podložil cihlou a hever vyndal. Podomácku pálená cihla nevydržela. Naštěstí pod autem nikdo nebyl, ale i tak to bylo docela napínavé. Když jeden z domorodců přinesl kámen, celá procedura se opakovala. Ten již nepovolil, ale ani tak hever stále nestačil. Nakonec hever zapřel o jednu ze spon pružiny tlumiče (!) a tak se podařilo kolo nasadit. Ale řeknu vám, když jsem viděl, jak dvoucentimetrovou kovovou hlavici heveru zapřel o tu šikmou sponu u pružiny a lehl si pod auto, nebylo mi zrovna do smíchu. Nechci domýšlet, co by se stalo. V Africe se jezdí vlevo a to by pro nás, Středoevropany, mohl být problém. Ale jelikož se nic nestalo, nemuseli jsem hledat nového řidiče. Toto zdržení mělo za následek vyškrtnutí oběda z fahrplanu.

Ačkoliv se kolo nakonec podařilo vyměnit, hloubka vzorku té čerstvě nasazené pneumatiky nás nepotěšila. Odhadem pul milimetru, a to si ještě nejsem jistý, zda to nebyly pouze praskliny. Rashid mě uklidnil slovy „polepole“ (= pomalu). Pomalu znamenalo, že jsem sedli do auta a než jsme se pořádně rozkoukali, první auto s vyměněnou pneumatikou nám ujelo. Polepole bych si představoval trošku jinak. Trošku jsme na to šlápli a za chvilku jsme je dohnali. I když jenom kvůli dalšímu defektu té samé pneumatiky. Ona ani tak neměla defekt, jako byla nedostatečně nahuštěná, takže auto zase plavalo. Nakonec jsme nasadili rezervu naší a už se zase frčelo.

Zbytek cesty byl už stále ve stejném rytmu. Učili jsme se nová slova svahilsky, řidiče jsme učili nejdůležitější česká slova (hovno, prší prší jen se leje,…) a pozorovali fascinující africkou krajinu. Naprosto mne nadchla jedna informační cedule na křižovatce. Když se podíváte na mapu Tanzanie, zjistíte, že jsou zde asi tři hlavní silnice a pár vedlejších. Křižovatku potkáte jednou za hodinu. A když přijedete na křižovatku ve tvaru „T“, u které je směrový ukazatel s názvy měst a vy se dočtete doleva Moshi 350 kilometrů po silnici A1, doprava Mombasa 600 kilometrů po silnici A1. Nic překvapivého. Zeptám se Rashida, po které silnici jsme to přijeli. A1. Tak to mi hlava nějak nebere. Křižovatka, ze které se dá jet na tři světové strany a všechny silnice jsou prostě A1. Zbývalo jen odložit věci, které budeme potřebovat až na Kilimanjaro, abychom je nemuseli vozit po safari.

A mohli jsme se ubytovávat v Lake Manyara Lodge. Večeře formou švédského stolu opět nezklamala a po 12 hodinách cestování to byl balzám pro naše unavená těla. Po večeři následovala ukázka originálního masajského tance. Umělecký dojem kazí ta vyumělkovanost čistě pro turisty, ale i tak, kdo může říct, že si během tance zaskákal s Masaji (btw to by byli volejbalisti). Nádherný výhled z hotelového pokoje byl fascinující. Člověk by si řekl, že lepší snad být nemůže. Může…

Málem bych zapomněl na první volně žijící zvířata, která jsme spatřili. Žirafa, zebry i slon byli od nás ještě poměrně daleko, ale i tak to byl zvláštní pocit.

Povedlo se mi odvézt klíč od pokoje z minulého hotelu Bahari Beach. Nevím, zda ho pošlu zpět poštou nebo budu mít těžítko na stůl.

http://djerry.wz.cz/ost/prehled.php?kat=cestopis&cl=zahr

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .