0
0

*3. DEN VE ŠPANĚLSKU – PONDĚLÍ MONTSERRAT**

Costa Encantada – Montserrat 127 km 2 hodiny jízdy

Σ km za celý den 251 km

Mýto 13,24 € Parkovné 5,50 €

Vstáváme asi o půl sedmé ráno, je tma, ale po rozhrnutí těžkých závěsů zjistíme, že venku vesele svítá, i když je tak trošku pošmourno. Vystřídat se na záchodě a v koupelně, nachystat snídani, to je skutečně v tak stísněných prostorách umění. Tedy záchod a koupelna v jednom a malá kuchyně. Nějak to zvládáme a jdeme snídat, potom kafíčko, nachystat věci s sebou a vyrazit. Určitě nechyběl ani malý tajtrlík, možná i dva.

Od hotelu vyrážíme v 8:15 hodin směr Barcelona. Zpočátku to jde, ale na obchvatu Barcelony se dostáváme do pomalu jedoucí kolony, která nás minimálně o 20 minut zdrží. Kolona je ve všech 5 – 6 pruzích, ale na rozdíl od nás (tedy domova) stále jede. Furt je pošmourno, ale říkáme si, že jedenáctá rozhodne.

Když jsme minuli Barcelonu a valíme do hor, mockrát jsme si říkali, že tamten kopec je to ono, ale v té mlze to stejně nakonec nebylo poznat. Pak vyjíždíme z dálnice a blížíme se k „Zubaté hoře“. Chtěl jsem zastavit u zubačky a vyvézt se nahoru, určitě se mi nechce točit volantem v zatáčkách, natož pak dolů, ale nějak míjím parkoviště u stanice zubačky, a tak je rozhodnuto. Spíš jsem si toho parkoviště všiml pozdě, a tak valíme nahoru po silnici, což možná bylo i škoda. Zatím to není až tak nejhorší, všici říkali, že cesta zpátky bude na straně srázu, ale po této straně jedu nahoru, tak to bude fajn. Asi v půlce cesty se strany otočí a já zjišťuji, že po té, pro mně blbé, straně skutečně dolů pojedu. Ještě ale nic není vidět, protože celé údolí je prozatím zahaleno mlhou. Dojíždím na parkoviště a beru si parkovací lístek. Kolik to bude dělat ani nezjišťuji, protože je to jedno, jinde se stejně parkovat nedá. Bereme si věci a děvčata si berou i své mikiny, prý je zima, a jdeme na první vyhlídku. Mlha se trhá, takže je občas i co zahlédnout a natočit. Potom to bereme směrem ke klášteru.

Jdeme okolo stánků se suvenýrama a sýrama, ale to nás možná osloví až zpátky, zatím je přednější klášter a jeho Černá Madona. Protože víme, že na Madonu jsou fronty, jdeme prvně hledat ji. Nějak se nám to nedaří. Nacházíme spoustu kostelíčků a kapliček a když jsme asi necelé 3 kilometry od hlavního kláštera, otáčíme to. Cesta sice vede dál na Sant Joan, ale protože se nikde z plánku nedozvídáme, kde to vlastně je a jak zpátky, vzdáváme to a přes vyhlídku se vracíme ke klášteru hledat tu Madonu a prohlédnout si baziliku.

Dojdeme zpátky ke klášteru a prvně stoupáme k vodopádu a jakési modlitebně – zase nic. Pak se vracíme těch několik schodů, nechce se nám totiž pokračovat do skal, a zjišťujeme, jestli je tady něco na zobku a kolik stojí škopek. Ceny jsme nezjistili protože nebyly vyvěšeny, a tak pijeme vodu z vlastních zdrojů. Potom se odebereme stoupnout si do fronty do baziliky. V průběhu dlouhé fronty zjistíme, že sice stojíme správně na Madonu, ale ta fronta je tak na dvě tři hodiny. Vždy po chvíli někdo z nás odběhne něco nafotit a někam se podívat, když se odkudsi vrátil Laďa s tím, že jestli se chceme poklonit Madoně, pomodlit se u ní a sáhnout si na ni, máme dál stát ve frontě. Jestli ji chceme jenom vidět, máme jít za ním do baziliky, že je vidět zespoda. Sláva, jako bezvěrci skutečně ty tři hodiny čekat nemusíme a celá štrapáce se tím urychlila. Po prohlídce baziliky se rozhodujeme, zda nahoru na kopec či ne, prvně tedy zjišťujeme, jak to s tou zubačkou je. Jede nahoru, důchodci mají slevu a snad to nebude trvat dlouho. Zakupujeme jízdenky a já stojím ve frontě k turniketům k lanovce, abych udržel tympl. Skutečně to dlouho netrvá, a my nastupujeme do vozu, který nás vyváží nahoru. Po vystoupení Zdena hledá toalety, my se zatím seznamujeme s terénem a cestama, resp. s cílem kam se dá jít. Rozhodujeme se prvně doprava ke kostelíku a jakési zbořenině – tedy zřícenině. Zdena zůstává u kostelíku, ale za náma se pomalu začíná zvedat mlha. Procházíme zříceninu a vzdáváme cestu po strmých schodech dolů. Celé údolí zahaluje mlha a tak nechceme riskovat nějaké nepříjemnosti. Raději rychle zpátky k zubačce, ať opustíme Montserrat dříve, než bude viditelnost nulová. Dole u kláštera je to lepší a my jdeme pomalu k autu cestou, kde jsou stánky s pochutinama. Samozřejmě, že se zde zdržíme. Okukujeme hlavně sýry, až se u jednoho zastavíme a ochutnáváme. Bereme jeden kozí bochník za cenu tedy značnou 10 € asi za půl kila. Je pikantní a chutná velice dobře, a tak i Zdena bere jeden pro sebe. Chlapík se s náma baví velice srdečně, zařazuje nás prvně mezi Rusy, kterých je tu hafo, ale my ho na omyl upozorňujeme, že ne Rus ale ČEK, a hned je to lepší. U druhého stánku vidíme asi půlmetrovou kozí sýrovou roládu tak 6 cm v průměru. Opět dostaneme ochutnat a domlouváme se se Zdenou, jestli ho koupíme napůl. Stojí 8 €. Nakonec bereme, ale Laďa brble, že mu kozina nejede . Nakoupeno a rychle přes toaletu k autu. Nejprve se naložíme a pak se teprve vracím k parkomatu zaplatit parkovné. Po zaplacení vyjíždíme dolů do údolí. Vzhledem k tomu, že silnice je krásná, široká, zasvodidlovaná, jede se i v těch točkách parádně. Je fakt, že nedosahuji maximální povolené rychlosti 70 km/h, ale tou padesátkou se dá jet taky. Někde dole, těsně nad dědinou Montserrat, se otevře krásný pohled do hor i do údolí a navíc, vidíme jak k nám jede zubačka, ne lanovka, ale klasika. Tak čekáme, až si dojede k nám na most, vyfotíme a pokračujeme dom.

Na hotel dorážíme asi o půl sedmé večer. Dáme se trošku do kupy a do městečka na večeři. Hledáme něco, co by relativně vyhovovalo všem, a nakonec parkujeme v uličce u Rusů. Příjemná obsluha, jídelníček obrázkový, a tak si každý vybírá na co má chuť. Laďa si dává boršč, ale podle konzistence a vzhledu jsem měl určitě lepší. Ale jídlo nám všem chutnalo, Sangria stála za to, a tak se nočním Lloretem vyrážíme zpět do hotelu. Ráno uvidíme, co bude dál.

Zubatá hora – mont serrat – s nejvyšším vrcholem 1236 metrů, je velkolepým místem pro nejuctívanější areál Katalánska, klášter Montserrat, obklopený kaplemi a jeskyněmi poustevníků. První zmínka o kapli pochází z 9. století, v 11. století byl založen klášter. Roku 1811, když v napoleonských válkách Francouzi napadli katalánsko, vojáci klášter zničili a mnichy zabili. Znovu byl obnoven a obydlen v roce 1844 a za Frankovi vlády se proměnil v maják katalánské kultury. Dnes zde žijí benediktini.

Montserrat je klášter v horách severně od Barcelony. Masiv montserratských skal je národním parkem, i sem dosáhnou trasy turistických výletních autobusů. Ze železniční zastávky Montserrat jezdí nahoru ke klášteru lanovky, pěšky se dostat nahoru nelze. Ze zastávky Monsterrat – Aeri lanovka kabinová, z další zastávky pak povrchová zubačka. Nahoře ve skalách je starý klášter s krásným kostelem a několika budovami. Ovšem trochu zklamáním může být všudypřítomný turismus – autobusy, davy, suvenýry na každém kroku. Na informacích zdarma dostanete mapku turistických tras i s časovým plánem a můžete vyrazit. Chcete-li, od kláštera nahoru se můžete popovézt další lanovkou, anebo si kopec můžete vyšlápnout některou z tras. Cesty nejsou obtížné a jsou upravované, proto není třeba se obávat vydat nahoru i v sandálech.

PANA MARIA Z MONTSERRATU Malá dřevěná soška zvaná La Moreneta (černá) je duší Montserratu. Prý ji zhotovil sv. Lukáš a na toto místo přinesl sv. Petr v roce 50 n.l. Všeobecně se věří, že o staletí později byla schována před maury v blízké Santa Cova (Svaté jeskyni). Radiokarbonová zkouška však prokázala, že soška pochází z období kolem 12. století. Roku 1881 se černá Panna Marie stala patronkou Kartalánska.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .