2010 - Zašlá sláva Izraele: Masada, Sion, Haifa

Dnes jsme se vydali zdolat pevnost Masada. Po dvou hodinách jízdy přes Qumran jsme vystoupili do horké pouště a zhrozili jsme se, v jaké výšce se Masada tyčí.

Den šestý 12.12.2010

Původně jsem ji chtěla zdolat pěšky po Hadí cestičce, ale Alex měl naštěstí víc rozumu a přemluvil mě na lanovku. Nejprve nám dole promítli informační film, jehož obsah jsem své drahé polovičce převyprávěla ještě předtím, než jsme ho shlédli. Samozřejmě ve filmu četli i slavný projev vůdce zélótských povstalců, Eleazara. „Raději zemřeme, než se staneme otroky Říma.“ 960 lidí, kteří tu byli po tři roky obléháni, se rozhodlo pro smrt. Přežily jen dvě ženy s pěti dětmi. Bylo to velmi dojemné. Ve filmu ukázali losy, kterými zélóti určovali, kdo bude zabíjet své druhy. Měla jsem co dělat, aby mi zůstalo oko suché.

Vyjeli jsme lanovkou do té neskutečné výše. Absolutně nechápu, jak mohli tenkrát postavit tak ohromnou pevnost na tak vysoké hoře a potom ji zásobovat. Procházeli jsme ruiny, které z pevnosti zbyly. Svrchu byl překrásný výhled na Mrtvé moře a okolní hory. Kolem poledne ovšem slunce pražilo, že to bylo až ubíjející, a ruiny nebraly konce. Po několika hodinách už mi začínaly splývat. Je tam nejstarší synagoga, kde se pod podlahou našly svitky, celkem hezky zachovalá mozaiková podlaha a zajímavá plošina jako z filmu Dvě věže.

Sjeli jsme zase lanovkou dolů a běželi na autobus. Stihli jsme ho jen tak tak a popojeli jím kousek zpátky do Engedi. Tam jsme objevili na pláži otevřenou jídelnu, kde jsme si konečně dali normální jídlo.

Pak jsme seběhli dolů k Mrtvému moři, kde kupodivu nebylo ani moc lidí. Celí zvědaví jsme se do něj vrhli. Voda byla tak strašně teplá, že v tom horku vůbec neosvěžila. Chvíli jsme blbli a zkoušeli, co všechno se dá nebo spíš nedá v té ukrutně slané kaši dělat. Plavat tedy rozhodně ne. Dá se tam jen ležet nebo sedět nebo se převalovat, což není žádná extra zábava. Samozřejmě jsem zkusila tu vodu ochutnat a je to hnus. Asi jako kdyby se kilo soli zalilo litrem vody.

Seděli jsme na břehu, nechávali na sobě zasychat tu slanou kaši, připadali si jako obalení lepidlem a pozorovali jsme lidi, jak nadšeně vyvádějí v moři. Bylo to zábavné. Několik lidí se od hlavy k patě včetně vlasů pomazalo bahnem a vypadali jako hodně divní černoši.

Když se slunce schovalo za hory, vydali jsme se na zastávku. Byl to zajímavý zážitek, ale rozhodně mi chybět nebude. Spíš se o to víc těším na normální moře.

Než jsme autobusem dojeli do Jeruzaléma, setmělo se úplně. Ve městě tradičně zima, tak jsme se jen stavili na nákup ke křesťanským Arabům a pak rovnou na hostel. Nějak jsme toho za celý den měli dost. Pozítří se přesuneme na sever do Galileje, a mně se najednou začíná v Jeruzalémě líbit!

Den sedmý 13.10.2010

Dnešek jsme hodlali strávit v Jeruzalémě, abychom ušetřili za nekřesťansky (jak taky jinak) drahé autobusy. Courali jsme po uličkách, které byly ráno ještě skoro prázdné, a dokonce ani v chrámu Božího hrobu nebyl nával jako obvykle. Řádně jsme tedy prozkoumali onen posvátný kámen, na němž údajně spočívalo Kristovo tělo. Takhle po ránu byl úplně suchý, ale ve spárách ulpěla tekutina s příměsí vonného santálového oleje. Chvíli jsme tam nenápadně v povzdálí postávali a doufali, že přistihneme při činu nějakou jeptišku či kněze, jenže tou dobou už se do chrámu začaly hrnout davy turistů. Bylo jasné, že před nimi asi nikdo „zázraky“ konat nebude.

Odebrali jsme se tedy přes město k Damašské bráně a seběhli znovu dolů do Bethanie. První zevrubná prohlídka mi nestačila, byla jsem odhodlána objevit Lazarův hrob. Vyšplhali jsme do kopce mezi skály a olivovníky, kam sice není přímo vstup zakázán, nicméně tam nikdo nechodí. Přesně v místech, kde kdysi bývala obyčejná zahrada jistého obyčejného domu, jsme narazili na to, co jsme hledali: hrob vytesaný ve skále. Hrob, z něhož vstal mrtvý Lazar. Prostředkem vchodu dnes vyrůstá strom. Zvláštní…

Pochopitelně mi to nedalo a do hrobu jsem vlezla, vhodně oděná v bílém tílku a světlých kalhotách. Uvnitř byla hrozná tma, tak jsem si tam svítila bleskem od foťáku. Zjistila jsem, že hrob sestává ze dvou místností a z jedné vedou ještě dva malé slepé tunely. Po zemi se tam všude váleli mrtví, odporní, černí, asi deseticentimetroví červi. Podobné jsem v životě neviděla.

Sotva jsem z hrobu vylezla, zjistila jsem, že hned u vchodu se stále válí kámen, jímž se hrob uzavíral. Tvarem i velikostí přesně pasoval do vchodu. Patrně tam leží už od té doby, kdy Ježíš poručil, aby ho odvalili. Byl to zvláštní pocit. Skoro jako bych ho slyšela říkat: „Elhazare, vyjdi z hrobu ven!“ A nikdo o tom neví, nikdo tomu nevěnuje pozornost…

Pokračovali jsme v průzkumu Bethanie a objevili podobných hrobů ještě několik. Dole pod Bethanií zrovna jezdil bagr a hrnul na hromadu kamení z prastarých domů. Měla jsem dojem, že jezdí přesně po té staré cestě, kudy se odtud kdysi chodilo do Jeruzaléma, tak jsme na tu cestu seběhli. Držela přesný směr ke Zlaté bráně, kudy se tehdy chodilo. Cesta vedla mezi olivovníky a pozůstatky vedlejší vesnice, na jejímž konci jsme objevili celkem zachovalý oblouk dveří a schody.

Vlezli jsme tam a ihned nás udeřil do nosu příšerný puch, jehož zdrojem byl mrtvý černý kozel. Hned za domkem se zdechlinou se rozkládal malý žido-křesťanskýc hřbitůvek. Na jednom z hrobů zrovna tři chlápci popíjeli čaj a hned nám taky nabízeli. Zdvořile jsme odmítli s tím, že se chceme jenom dostat ven, neboť cesta, po níž jsme přišli, končila zdí.

Jeden děda na někoho houkl do domu a vzápětí přiběhl chlápek, který nám odemkl jednu branku, druhou, třetí… Prošli jsme evidentně nějakým soukromým obytným domem. Ten chlap nám jen tak mimochodem sdělil, že se do těchhle končin vůbec nesmí, a jak jsme se tam vlastně dostali. No… vydali jsme se po cestě, která tu vedla před 2000 lety.

Z domu nás vypustil hned za hrobkou Panny Marie, jako vždy obklíčenou hordami turistů. Už podruhé jsme vešli dolů do kostela a vychutnávali si jeho nádhernou atmosféru. Tenhle kostel na mě v Jeruzalémě zapůsobil úplně nejvíc. Taky je pravda, že podruhé si člověk všimne detailů, které mu předtím unikly. Objevila jsem tam obraz zpodobňující mrtvou Pannu Marii, nad níž stojí nehmotný Ježíš s miminkem v náručí. Co to má být za dítě? Bohužel nikde v kostele nebyla žádná jeptiška, na které jsem si tu zvykla obracet se se svými nejapnými dotazy.

Pak jsem se rozhodla přijít na kloub tomu, kde se vlastně nacházela gethsemanská lisovna, o níž jsem psala ve své knize. Nad vchodem vedlejšího jeskynního kostela jsem pracně rozluštila latinský nápis, načež jsem zjistila, že uvnitř je totéž anglicky. Údajně se jedná o místo, kde Ježíše zatkli. No, chtěla bych vidět, jak by se dovnitř vešel vojenský oddíl, jehož velitel by se ještě musel vyptávat, kterýže z přítomných je Ježíš. Vždyť by ho v tom prostůrku museli umačkat! Jak jsem si ale pročítala podrobnější informace, s údivem jsem zjistila, že tam skutečně objevili lis na olivy. Není nad to něco napsat do románu a potom zjistit, že je to pravda! Tehdejší lisovna ale musela být o mnoho větší, takže je pravděpodobné, že zabírala i prostor, kde dnes stojí hrobka Panny Marie a superposvátná skála…

V kostele-lisovně právě probíhala mše v angličtině, kterou vedl nejspíš filipínský kněz, který měl vskutku moderní a pokrokový přístup. Všichni jsme se tam řezali smíchy nad jeho kázáním.

Od Olivovky jsme se prodrali haldami turistů, prokličkovali Muslimskou čtvrtí a zapadli do našeho oblíbeného pajzlu Abu Shukri na falafel. Řádně posilněni jsme se pak vydali na prohlídku Davidova města. Pro změnu jsme se rozhodli pro výlet do starozákonních dob, aby to nebyla nuda.

Vykopávky tam stále probíhají a je tam toho k vidění docela dost na to, že se jedná o 3000 let staré stavby. Nejzajímavější částí je ovšem Ezechiášův podzemní tunel, který je částečně zatopený. Byl vyhlouben před rokem 700 př. Kr. a několikrát se o něm zmiňuje i bible.

Nakoukli jsme do slavné Warrenovy šachty, kterou koncem 19. století objevil komisař londýnské metropolitní policie, který pátral po Jacku Rozparovači. Všechno souvisí se vším…

Po strmých schodech jsme sestoupili k prameni Gidhón, jehož posvátná voda napájela nádrž Shiloah. O svátcích kdysi tou vodou polévali oltář před chrámem. A ještě níž pod zemí jsme vešli do zatopeného Ezechiášova tunelu. Před vchodem vyhrožovali, že nutností je obuv do vody (tu jsme samozřejmě neměli) a baterka (tu jsme si tedy u vstupu zakoupili).

Zuli jsme si sandály, vyhrnuli kalhoty, kam až to šlo, a vrhli se do ledové posvátné vody. V nejhlubších místech jí bylo těsně pod rozkrok, ale po většinu cesty po kolena. Brodili jsme se úzkým tunelem v vlhkými stěnami a v absolutní tmě si svítili jedinou minibaterčičkou. Strop byl místy tak nízký, že jsme museli postupovat v předklonu, jindy se zase zvedal do výše několika desítek metrů, což způsobovalo úchvatnou akustiku. Neodolala jsem a cestou zpívala. Bylo to něco nepopsatelného – brodit se vodou z posvátného pramene, hluboko pod povrchem svatého města. Rozhodně jeden z nejzajímavějších zážitků.

Když jsme konečně spatřili na konci tunelu světlo, odhadli jsme, že jsme mohli bosí vodou ujít asi půl až tři čtvrtě kilometru. Hned nahoře nás přivítal obchod, kde prodávali trička s nápisem „I survived Hezekhiah’s tunnel“. Vtipné, jen nechápu, co je na tom k nepřežití.

Poté jsme se zašli podívat k nádrži Shiloah, jejíž ruiny jsou bohužel maličké a voda v nádrži odporně špinavá. Navíc je zcela evidentní, že podstatnou část nádrží zatím archeologové vůbec neodkryli. Hned za nádrží jsme narazili na další údajný hrob krále Davida. Kdo ví, kde byl pohřben doopravdy…

Od Davidova města jsme se vyškrábali na horu Sion, kde nás hned odchytil Žid, který trval na tom, že dál nesmíme jít bez pokrývky hlavy. Alexovi nacpal papírovou kippu a oslovoval ho bratře. Mě chválil, že mám s sebou šátek a pořád na mě sahal, tak jsem si šátek schválně uvázala po muslimsku, a chvála rázem ustala.

Z čiré zvědavosti jsme nakoukli do místnosti, kde se údajně odehrála poslední večeře Páně. Místnost vskutku nezklamala. Gotický sál s arabskými mozaikovými okny. Netušila jsem, že za Ježíšových dob už byla gotická architektura na vrcholu. Nějak mi ty lomené oblouky nešly do hlavy a ještě víc mi nešly do hlavy ty davy tupých ovcí, co tomu věří. Proč by se probůh Ježíš vláčel povečeřet zrovna na Sion?

Další nelogičnost nás čekala hned vedle v kostele, v jehož kryptě je hrobka Panny Marie. Ta má v Jeruzalémě hned dvě hrobky a nepochybuju, že jich pár má i v tureckém Efezu, kde skutečně zemřela. Král David za ní s počtem svých hrobek taky nezůstává pozadu…

V téhle supermoderní hrobce jsem neodolala a napsala něco do knihy určené pro zdejší mnichy, kam mají lidé psát, za co chtějí, aby se bratři pomodlili. Moje modlitba byla stručná: Pane Bože, prosím, osvětli lidstvu mysl a daruj mu rozum!

Vypadli jsme od toho stáda tupých křesťanů do Židovské čtvrti, kde jsme si koupili místní laciné, nicméně vynikající víno. V Muslimské čtvrti jsem si zase skvěle zasmlouvala při nakupování dárečků pro kamarády. Cenu jsem pokaždé srazila na čtvrtinu, někdy i na pětinu, tak jsem měla radost.

Celkem se mi tu začíná líbit. To tedy brzo, když už zítra Jeruzalém opouštíme a vyrážíme do Galileje. Nicméně téhle zdejší posvátnosti už mám plné zuby a celkově bych slavný Jeruzalém zhodnotila dvěma slovy: Holy shit.

Den osmý 14.10.2010

Naposled nás probudily zvony – traverzy. Sbalili jsme si svých pět švestek, tedy Alex spíš deset švestek, neboť s údivem zjistil, že má dvakrát větší bágl než já. No když s sebou táhne zimní oblečení a deset triček, tak není divu. To já budu radši cestou z letiště mrznout, až se vrátíme, a trička si přeperu.

Usnesli jsme se, že se nám Jeruzalém nakonec přece jen zalíbil a že se nám z něj moc nechce. Nicméně jsme vypadli z jeskynního hostelu na autobusák, kde se po prosvícení našich zavazadel ochrance nějak nezdálo, že mám v báglu kapesní nožík. Musela jsem ho vyndat a ukázat a naštěstí mi ho nechali. Je až neuvěřitelné, za jak krátkou dobu si člověk zvykne na neustálé procházení bezpečnostními rámy, prosvěcování zavazadel a při vstupu prakticky kamkoli ukazování obsahu kapes a báglů. A stejně tak si člověk zvykne na to, že každá třetí osoba na ulici, nádraží či v dopravním prostředku je voják nebo vojanda se samopalem. Už mi to přijde naprosto normální.

Na autobusáku mě hebrejsky oslovila nějaká Židovka a ptala se mě, odkud kam jede jaký autobus. Trochu mě udivilo, že mě považuje za místní, ale pravdou je, že už jsem opálenější než většina z nich a vypadám, jako bych se tu narodila.

Po chvíli čekání přijel autobus směr Haifa a jeli jsme za mnohem nižší jízdné než všichni ostatní. Důvod jsme nějak nepochopili. Jeli jsme na sever a zanedlouho jsme míjeli roztahaný Tel Aviv. Cestou jsem přečetla v průvodci Lonely planet vše o Haifě a okolí. Ku podivu jsme do města dorazili o hodinu dřív, než jsme měli. Další příjemná záhada.

Jelikož už jsem měla vše nastudováno, z autobusáku jsme prolezli na sousední vlakové nádraží, prošli několika bezpečnostními kontrolami a zakoupili si lístky do Merkaz Hashmona, což jsou dvě stanice přes celou Haifu. Jeli jsme supermoderním luxusním vlakem.

V Merkaz Hashmona jsme jen nakoukli do mapy a zamířili do hotelu Port Inn, který se nachází o dvě ulice dál. Zvenčí vypadala budova hrůzně až odpudivě, ale to jsme neřešili, hlavně abychom sehnali střechu nad hlavou.

Sympatická a velice vstřícná majitelka Rachel (o které a jejím manželovi Ramim se píše i v našem průvodci) nám s radostí oznámila, že má ještě jeden volný pokoj. Vybavila nás mapou a informacemi, na něž jsem jí odpovídala jen: „I know“, protože už jsem vážně všechno věděla z průvodce. Rachel zajásala a pravila, že jí připadá, že to tu známe jako svoje boty, a že je neuvěřitelné, že jsme tu poprvé. Ještě si opsala údaje z pasů a evidentně se tu s Čechy moc nesetkávají, protože musela koukat písmenko po písmenku, jak se taková podivná národnost vůbec píše.

Pak nás Rachel uvedla překrásnou rozkvetlou zahradou do našeho pokoje, z něhož nám spadla čelist až na zem. Prostorný, čistý, moderně zařízený, s tolika úložnými prostory, že je snad nemožné je všechny využít. V koupelně s vanou a ohromným zrcadlem by se dalo tančit. To je tedy luxus po tom jeruzalémském doupěti, kde nám všechny věci zapadávaly omítkou!

Hned jsme se tam zabydleli a nadšeně se vydali prozkoumávat zbytek hotelu. V čisté kuchyni jsme obdivovali prosklenou lednici a jásali, že je tam k dispozici dokonce i nádobí. Něco nevídaného! Vedle kuchyně je společenská místnost s barokními pohovkami, knihovnou a akvárkem. Navíc je sezení i venku v zahradě. Nevycházeli jsme z údivu.

Když jsme vše dostatečně vyobdivovali, vyrazili jsme na vlak a popojeli zase o ty dvě stanice zpátky na Hof Ha Karmel, odkud je to na pláž pěšky pět minut. Bylo horko, tak jsme se hned vrhli do Středozemního moře. Bylo to příjemné, i pláž byla hezká a čistá a bylo tam relativně málo lidí. Popadla jsem potápěčské brýle a plavala dobře půl kilometru, ale ani tak daleko nebylo pod vodou nic k vidění. Ani rybka, ani korálek. Tak jsem se aspoň kochala pohledem na horu Karmel, kde kdysi možná stála nazarejská osada, ale dnes tam stojí ošklivé obytné domy. Jak to, že při jejich stavbě neobjevili pozůstatky starobylého osídlení? Ale jeskyně na svahu zůstaly nedotčené. Aspoň to. Co nejdřív je chci jít prozkoumat.

Když se slunce sklánělo k západu, přesunuli jsme se na kamenné molo a sledovali tu podívanou. Už tak strašně dlouho jsem neviděla slunce zapadat do moře. Pokaždé jedu někam, kde slunce nad mořem vychází, což samozřejmě nikdy nevidím. Na pláži se vyrojili studenti z fotografické školy a všichni fotili jako zběsilí. Zanedlouho se slunce schovalo za vodní opar na obzoru a představení skončilo.

Vrátili jsme se na nádraží a doběhli vlak, který byl narvaný po zuby ozbrojenými vojáky. Pak jsme zašli nakoupit do nedalekého supremarketu, kde jsme hned u vchodu museli ukázat mokré ručníky a plavky – tedy obsah našich zavazadel. Bylo tam tolik zboží jako v Evropě, to jsme už dlouho neviděli. Haifa je vůbec moderní město, kde se mísí starobylá a moderní architektura. Lidé tu na rozdíl od Jeruzaléma chodí normálně oblečení a vůbec to tu působí hrozně civilizovaně, jen s nepatrným nádechem orientu.

Pokladní na nás spustila rusky a to byl šok. Samozřejmě jsme věděli a v ulicích slyšeli, že je tu plno Rusů, kteří zde zůstali natrvalo, ale najednou mi to připadalo jako neuvěřitelný babylon. Nápisy jsou tu všude v hebrejštině, arabštině, angličtině a azbukou. Tolik písem v jedné zemi jsem tedy ještě neviděla, o změtení jazyků ani nemluvě. Už z toho mám v hlavě takový guláš, že kolikrát ani nevím, jestli pozdravit arabsky nebo hebrejsky, anglicky či rusky.

V hotelové zahrádce, kde se ze stromů nepřetržitě snášely k zemi květy, jako by sněžilo, jsme povečeřeli tradičně chleba s hummusem a granátové jablíčko. Vychutnali jsme si tam i pivko, což bylo něco neuvěřitelného po jeruzalémském hostelu, kde byl alkohol přísně zakázán. V Haifě se nám zkrátka zalíbilo okamžitě.

Den devátý 15.10.2010

Den jsme zahájili bohatýrskou snídaní, která byla v ceně pokoje. Potom jsme se vypravili do nedalekých Baha’i Gardens. Chlápek u vchodu nás poučil, jak se chovat na posvátném místě, projel nás detektorem kovů, prozkoumal obsah našich báglů a slavnostně nás pustil dál. V zahradě jsme pobyli asi pět minut, neboť odtud byl přístupný jen maličký zlomek celého komplexu. To jsme toho tedy viděli.

Počkali jsme na autobus, který nás vyvezl na vysokou horu, na níž se zahrady rozprostírají. Právě ve chvíli, kdy jsme pak došli k hornímu vstupu do zahrad, začala prohlídka s průvodkyní, ačkoli nám bylo řečeno, že ta se koná jen jednou denně v poledne. Skvělé načasování!

Baha’i Gardens jsou nádherné. Táhnou se prakticky po celém svahu hory Karmel (ovšem zde se každá hora jmenuje Mt. Karmel). Zahrady jsou plné barevných květin, palem, kaktusů a dokonale zastřižených trávníků. Všude jsou fontánky s tekoucí vodou a podél bílého mramorového schodiště 2200 kulatých lamp. Hlavní svatyně byla bohužel v rekonstrukci, což znamenalo, že nádherný zlatý chrám byl obalen hnusným hadrem a z dálky vypadal jako silo.

Baha’i je nejmladším náboženstvím na světě, vzniklo teprve v polovině 19. století. Je to monoteistické náboženství, které uznává proroky jako Eliáše, Ježíše, Mohammeda a očekává příchod dalších. Jedním z nich prý byl i jejich zakladatel Bab (arabsky brána), který je zde pohřben. Na své ovečky prý toto náboženství neklade žádné nároky, než aby věřili v Boha a minimálně jednou denně se po svém pomodlili. Vyznávají absolutní rovnost mezi lidmi. Jejich stoupenci mají jednou za život vykonat posvátnou pouť, která spočívá v tom, že zdolají všech 1400 schodů zahrad – pochopitelně směrem vzhůru. My jsme šli obráceně.

Na jedné zastávce propukla vášnivá debata s průvodkyní, která se prořekla, že patří k Baha’i. Naši početnou skupinu turistů ze všech koutů světa tohle náboženství velmi zaujalo. Všichni jsme si sedli na zem a vyptávali se jí na podrobnosti. Kupodivu bylo mezi námi dost inteligentních lidí, takže jsme srovnávali s křesťanstvím, judaismem a islámem.

Na první pohled působí Baha’i značně volnomyšlenkářsky a svobodně, nicméně na druhý pohled už tomu tak není. Mají spoustu svatých knih plných zákonů, jimiž se členové musejí řídit, a k tomu ještě složitou hierarchii funkcionářů a duchovních. Doočíbijící je také pohádkový majetek církve. Samotné zahrady se všemi fontánami, mramorovými schodišti a antickými budovami musely stát jmění. Nastálo tu prý pracuje sto zahradníků a výsledný dojem je vskutku ohromující. Baha’i ale údajně netahají ze svých oveček prachy, každý člen dává 16% ze svých úspor, nikoli příjmů. Záhada.

Když byla naše náboženská debata rozpuštěna průvodkyní s tím, že už nás musí vyvést ven, ještě jsme s Alexem prošli menší část spodních zahrad. On je blázen do kytiček, tak byl ve svém živlu. Mně to nic neříká, radši než tuhle umělotinu mám divokou přírodu, ale manželství je holt o kompromisech.

Vrátili jsme se do hotelu, kde jsme si dali k obědu hummus a ledovou kávu. A jelikož byl pátek, honem jsme vyrazili do supermarketu nakoupit zásoby na sabath. Potom jsme zase popojeli vlakem na Hof Ha Karmel. Alex chtěl strávit celé odpoledne u moře, jenže to by nesměl mít bláznivou ženu, která ho v pětatřicetistupňovém vedru honí do kopců.

Vzhledem k tomu, že je tu minimálně pět hor, které se jmenují Mt. Karmel, jsem byla zpočátku zmatená, na které z nich hledat jeskyni, kde nějaký čas přebýval Jan Křtitel. Jakmile jsem ale jednu horu uviděla, prostě jsem věděla, že je to ona. Pozůstatky nazarejské osady z Kristových dob bychom na ní ale hledali marně, neboť na ní stojí obytné domy. Nicméně mi bylo jasné, že dvě jeskyně na sousední hoře asi těžko mohla poničit civilizace. Svahy byly zarostlé a plné kamení.

Vrhla jsem se do hledání jeskyně Jana Křtitele a nechala se vést intuicí. Příkré svahy byly zarostlé ostrým bodláčím, které nám lehce probodávalo oblečení a trny se nám zasekávaly do nohou. Ale nebrala jsem to na vědomí, v hlavě jsem měla jen jedinou myšlenku: najít tu jeskyni. Na rozdíl od Alexe jsem se ani nekoukala pod nohy, jestli náhodou nešlapu na hady vyhřívající se na kamenech. V příšerném vedru z nás lil pot takovým způsobem, že jsme měli tílka úplně promočená. Můj drahý stále brblal, jak by se válel u moře, ale manželství je přece o kompromisech, ne?

Po pár hodinách lítání po svahu jsem onu jeskyni konečně našla. Byl to úžasný, nepopsatelný pocit. Potvrdilo se mi, že to, co jsem napsala v Evangeliu, je opravdu tak. Dali jsme se do průzkumu jeskyně a Alex samozřejmě ihned našel zbytky starověké keramiky. Věděla jsem, že tu po Janu Křtiteli muselo zůstat nějaké nádobí. Krom toho jsme tam ještě objevili ohromné pavučiny a podzemní díry sklípkanů. Jan Křtitel měl prostorné a hezké obydlí. Dnes o něm ale nikdo neví, stejně jako o Lazarově hrobě. Celkově se mi vůbec zdá tady ve svaté zemi postava Jana Křtitele dost přehlížená, vzhledem k tomu, jak významnou roli sehrál při zrodu křesťanství.

Z jeho jeskyně jsme se ještě vydali hledat tu druhou, o kterém jsem s jistotou věděla, že tam prostě musí být. Byla, ale bohužel zasypaná, takže nebylo možné se do ní dostat.

Prodrali jsme se dalším trním a trsy uschlé levandule dolů z kopce, prošli kolem moderních industriálním budov a rovnou na pláž, kde jsme se celí splavení vrhli do moře. Pár minut poté zapadlo slunce, ale přesto jsme zůstali na pláži – já stále šťastná z toho objevu a Alex si chudák vychutnával aspoň pár minut u moře.

Odešli jsme už za tmy a na vlakovém nádraží zjistili, že je zavřené, stejně jako autobusové. Sabath. Úplně jsme na to zapomněli! Bezradně jsme tedy usedli na obrubník, vytáhli mapu a uvažovali, jak se dostaneme domů. Pěšky bychom tam dorazili k ránu.

Náhle se vedle nás vynořila nějaká mladá Američanka a jestli se může taky podívat do mapy. Vylezlo z ní, že právě přijela do Haify z jakési dobrovolnické organizace, kterou nedávno rozpustili, a že neví, kde bude spát, že se chce projít po centru, ale neví, kde to centrum je. Cestovala pouze s kabelkou. Hned jsem jí navrhla, ať jede do centra s námi, že se složíme na taxíka a aspoň to nebude taková pálka. Chytla jsem taxi, ale jelikož byl ten debilní sabath, usmlouvala jsem cenu jen o pět šekelů nižší. V autě jsem té holčině říkala, ať se ubytuje taky v Port Inn, že je to zdější nejlacinější hotel, ale ona s tou svou kabelkou zamířila nazdařbůh do ulic s tím, že cestuje zásadně „spontaneously“. Zajímavé.

Na hotelu jsme se zcivilizovali a povečeřeli hummus na zahradě, kde bylo plno cestovatelů vyššího věku, kteří byli mnohem přátelštější a komunikativnější než ti mladí z jeruzalémského hostelu. Hrozně ty dobrodružně založené důchodce obdivuju.

Den desátý 16.10.2010

Opět jsme zahájili den vynikající snídaní, kávou a čerstvým pomerančovým džusem. Vzápětí jsme vyrazili zdolat slavný kostel Stella maris (Hvězda moře) stojící na vrcholu další hory jménem Karmel. Zdejší vynalézavost v názvech hor je vskutku obdivuhodná.

Sotva jsme překročili místního psa, který většinu dne tráví na chodbě, a vyšli na ulici, jako bychom se ocitli ve městě duchů. Nikde nikdo, po silnicích nejelo jediné auto. Holt sabath. Po chvíli jsme došli do arabské části Haify, kde už bylo o něco živěji.

Škrábali jsme se do ukrutného kopce a cestou nás míjel jakýsi arabský malíř pokojů s dvěma kbelíky barvy. Evidentně si chtěl procvičit svou hroznou angličtinu, tak nám obšírně radil, kudy máme jít, ačkoli z cesty na vrchol hory nebylo kde špatně uhnout.

Už takhle po ránu bylo vedro k padnutí a k tomu ještě ten vlhký vzduch od moře… Než jsme se vydrápali k horní stanici lanovky, která v sobotu pochopitelně nejela, byli jsme úplně propocení. Nahoře nás čekala avízovaná úchvatná vyhlídka, která je ovšem z Baha’i Gardens mnohem hezčí. Od lanovky je vidět pouze na moře, jehož horizont je tu věčně zahalen ve vodním oparu, takže ani není vidět, kde končí. Proslulý kostel Stella maris taky zvenčí nevypadá bůhvíjak krásně, je to zkrátka normální, trochu větší barák.

Dneska jsme chtěli navštívit jen Stellu maris a Eliášovu jeskyni a pak se válet u moře. Dost mě tedy zklamalo, že Eliášova jeskyně se nachází přímo v tom kostele. Nicméně se nám ta jeskyně zdála jaksi pochybná. Ačkoli tam hořely svíce, všichni se zbožně modlili a skvěl se tam ohromný latinský nápis, že zde žil veliký prorok Eliáš Thesbitský, nějak nám nešlo na rozum, proč by si ze všech zdejších prostorných jeskyní vybral zrovna takovou kůču. Údajně se tam měla schovávat i svatá rodina při útěku do Egypta, což je opět nelogičnost, kterou má zřejmě překonat víra. Proč by z Betléma prchali do Egypta, ležícího jižně, přímo na sever? Nejspíš proto, že to řekl někdo ve středověku.

Na mapě byla ale Eliášova jeskyně vyznačena úplně jinde a my jsme tu pravou hodlali najít. Nejdřív jsme našli bývalý větrný mlýn, který byl v šedesátých letech přestavěn na kapličku, potom jsme našli rozpadlý squat popsaný azbukou a vzápětí jsme se ocitli ve voňavém borovicovém a cypřišovém lese. Když jsme z něj vylezli, skutečně jsme dole pod horou našli tu pravou Eliášovu jeskyni, opatřenou mnoha nápisy a zamčenou bránou. Zas ten sabath! Srazili jsme se tam s párem japonských turistů, kteří vyzvídali, co to tam vlastně je, tak jsem jim oznámila svoje nevybíravé názory na Židy a jejich svátky, ačkoli o ně nestáli.

Došli jsme k moři, ale všude byly jen balvany, tak jsme se aspoň procházeli po pláži. Objevili jsme tam krabí kolonii, tak jsme chvíli pozorovali skoro průsvitná krabí miminka spěchající do svých děr a dávali pozor, abychom nějaké nezašlápli. Tady mimo oficiální pláž se taky válela spousta krásných mušlí, takže Alex zcela propadl své sběratelské vášni. Mně to bavilo tradičně pět minut, po jejichž uplynutí jsem našla ohromnou, asi dvaceticentimetrovou lasturu.

O pár kilometrů dál jsme to zapíchli na surfařské pláži, kde byl jediný surfař, který navíc neuměl surfovat. Místní se koupou tím stylem, že si sednou na břeh a nechají se omývat vlnami, nikdo neplave. Tím pádem na mě koukali jako na blázna, když jsem se odplavala potápět na hloubku. Bylo tam pár korálů i ryb, ale zrovna vrcholil příliv, takže voda byla hodně zakalená.

Za celé odpoledne na pláži jsem si krom sto jarních uplavaných kilometrů doplnila mezery v literatuře a přečetla Proroka od Kahlila Gibrana, jehož jsem uzmula v hotelové knihovně. Moc hezká a moudrá knížka, přesně čtivo do svaté země.

Později odpoledne se nebe zatáhlo šedými mračny a na zdejší poměry se nehorázně ochladilo (asi na 28°C). Ale nejvymrzlejším místem, které jsme v Izraeli navštívili, je rozhodně Jeruzalém, tam jsme zažili i 16°C. Zvedli jsme se a vzdali se naděje, že popojedeme vlakem, protože sabath ještě zdaleka neskončil a nádraží bylo tudíž stále zavřené. Ale něco má ten sabath do sebe – člověk aspoň ušetří, když je všechno zavřené a veškerá doprava zrušená.

Vydali jsme se tedy pěšky po pláži a byli příjemně překvapeni množstvím zdejších psů s páníčky. Prošli jsme půl Haify, nikterak malebnými končinami. Haifa připomíná jakékoli jiné evropské město s moderními budovami firem světových značek. Ani zdejší proslulá německá kolonie není ničím nevídaným, je to jen celkem obyčejná ulice. Čím víc jsme se ale blížili k našemu hotelu, tím bizarnějším městem duchů jsme procházeli. Liduprázdné ulice s otřískanými polorotpadlými baráky, z nich čnějí satelity.

Osprchovali jsme se a chtěli zajít na arabský trh, kde mají být spousty laciných restaurací s falafelem. Opět jsme totiž už hezkých pár dní jen o chlebu se zeleninou a hummusem, takže bychom teplé jídlo uvítali. Jenže bylo po páté, takže nám bylo jasné, že všechny restaurace už budou nejspíš zavřené. Tady absolutně neznají typicky české vysedávání v hospodách po večerech.

No nezbylo nám, že si sednout na zahradu a dát si zase ten hummus. Po skončení sabathu jsme se ještě vypravili do krámku pro pivo a relaxovali jsme na zahradě. Dala se tam se mnou do řeči nějaká postarší Londýňanka, od které jsem získala pár cenných informací na naši další cestu do Tiberiady. Hned jsme začali s Alexem plánovat a při tom se bavili na účet zde ubytovaných Němců, mezi nimiž se vyjímáme jako pěst na oko. Jsme tu jako kuriozitka – oba tmavovlasí s tmavší pletí a kolem nás samí modroocí blonďáci s pletí bílou jako sníh. Legrace.

Den jedenáctý 17.10.2010

Kontinentálně jsme posnídali a zeptali se Rachel, jak se nejlépe můžeme dostat do Megidda. Ta se zděsila, že hodláme tu cestu absolvovat autobusy a pěšky a pravila, že se nám tam asi nepodaří dostat. Když nás neodradila, jala se tedy hledat v jízdních řádech, ale řekla jsem jí, že to není třeba. Opět užasla a aspoň nás tedy zásobila starostlivými radami, jako že musíme mít v tom žáru něco na hlavě (jako bychom byli v subtropech poprvé) a že si s sebou musíme vzít hrozně moc vody. Zdá se mi, že s tím pitným režimem se to dost přehání, všichni doporučují při túrách ve vedru vypít litr vody za hodinu. Tímhle způsobem se ale člověk tak akorát odrovná a vyplaví si z těla důležité látky. My jsme se už dávno naučili takhle zběsile se neprolívat a ve finále je to mnohem lepší a praktičtější. Při naší spotřebě 3 litry vody na den i při namáhavých výstupech v horku by ale asi lékař nezajásal.

Rachel nás ještě upozornila, že cesta do Megidda není „very nice“ a popřála nám hodně štěstí. Vyrazili jsme na severní autobusák, odkud nám během pár minut jel autobus do Afuly. Izraelská doprava vskutku nemá chybu.

Opustili jsme pohoří Karmel, v dáli zahlédli horu Thabor a Nazareth, který jsme se rozhodli během našeho putování vynechat. Město, které založili nazarejci (odtud to jméno) po Ježíšově ukřižování, nás příliš neinteresuje. Co bychom tam ostatně mohli vidět jiného, než kostel postavený nad místem, kde Ježíš jistě stloukal prkna a dalších několik kostelů, kde Pannu Marii zaručeně navštívil archanděl Gabriel? Z dálky jsou z Nazarethu vidět jen paneláky.

V Afule jsme se neohroženě pustili do studování jízdních řádů v hebrejštině. Jakýsi mladý Izraelec se nad námi slitoval, když viděl, jak luštíme písmenko po písmenku, a poradil nám, odkud máme jet do Megidda. Pochopitelně nám taky řekl, že musíme upozornit řidiče předem, aby nám v té pustině vůbec zastavil.

Autobus jel za chviličku a nahrnuli se do něj pouze vojáci se samopaly. Řidiče jsme zavčasu upozornili na základě našeho odhadu vzdálenosti. Vysadil nás na křižovatce dálnic plných projíždějících tiráků.

Po krajnici jsme se vydali k Megiddu přes skoro celé Jezreelské údolí a cesta skutečně nebyla „very nice“. Místy byla krajnice tak úzká, že jsme se museli doslova přimáčknout ke svodidlům a v zatáčkách vyčkávat, dokud těsně kolem nás neprosviští tirák. Ale ty dva kilometry jsme ušli za chvilku, a ani jsme u toho nevytáhli flašku s vodou.

Před námi stály zbytky prastarého města Megidda, které bylo během tisíciletí nesčetněkrát srovnáno se zemí a zase znovu postaveno. Odehrálo se tu mnoho krvavých bitev, z nichž ta největší má teprve přijít a má být konečná – bitva mezi silami dobra a zla, která rozhodne o osudu celého světa, jak předpověděl svatý Jan ve své knize Zjevení. Jiné jméno Megidda je totiž Armageddon…

Sotva jsme vystoupili na kopec mezi ruiny, nebe se zatáhlo černými mračny a zvedl se silný vítr, který ohýbal všechny datlové palmy. Zvláštní…

Jako magnet mě přitahoval kruhový kamenný oltář, na němž se nepřetržitě po dva tisíce let praktikovaly rituály. Nad ním stál chrám, a když byl zničen, postavili další a pak ještě další. Tři chrámy nad jedním konkrétním místem. To jistě mělo svůj důvod. V Megiddu odkryli archeologové sedmnáct vrstev budov. Když se budovy zřítily nebo byly rozbořeny, na jejich základech postavili další. To všechno je vidět ve svahu, který tvoří jakýsi průřez archeologickými vykopávkami. Ne nadarmo se tomuto místu říká kolébka biblické archeologie.

Sestoupili jsme do podzemního vodního systému, který není nikterak rozlehlý, ale stále v něm zbyla trocha vody. Po 184 schodech jsme zase vylezli ven a vraceli se zpět. Tentokrát bylo celé Megiddo úplně prázdné. Okamžitě jsem běžela k tomu oltáři, k němuž je samozřejmě vstup zakázán, ale Alex mě zarazil, že bychom z toho mohli mít problém, kdyby se tam znenadání vynořil nějaký zaměstnanec, jichž tu pobíhá dost. Radši jsem to tedy vzdala a zamířili jsme kolem zajímavého koše na odpadky, na němž byl odkaz z bible, ke stolům na piknik.

Zrovna tam obědvaly černošské jeptišky se svými ovečkami a jedna nám dala hrozně dobré blumy. Chtěla jsem se podívat do bible na ten odkaz, který jsme viděli na koši, jenže jeptišky hovořily pouze francouzsky, tak jsem je ani nežádala o nahlédnutí do Písma. Netušila bych, že ve svaté zemi je takový problém dostat se k bibli.

Právě ve chvíli, kdy jsme Megiddo opouštěli, spadlo v té vyprahlé krajině pár kapek, které asi měly představovat déšť. Vrátili jsme se zase po silnici plné tiráků na hlavní tepnu. Tady absolutně nejsou zvyklí na individuální turisty, do Megidda jezdí jen turistické autobusy.

Na autobusové zastávce se stalo přesně to, čeho jsme se obávali. Prosvištěly kolem nás dva zelené autobusy společnosti Egged, a ani jeden nezastavil. Ten třetí naštěstí ano, takže se nám podařilo dojet zase do Afuly. Odtamtud jsme hned chytli další autobus do Haify, který byl plný tak příšerně uřvaných Izraelců, že jsme si po chvíli radši přesedli k řidiči. Moc jsme si ale nepomohli, neboť před námi seděla vojanda, které neustále padaly z rukou mobily a propisky, což jsem jí všechno lovila zpod sedadla a jen se děsila chvíle, kdy jí upadne i samopal.

V Haifě jsme akorát doběhli městský autobus k našemu hotelu, kde jsme se hned ve dveřích srazili s Rachel. Hrozně ji zajímalo, jak se nám vůbec podařilo do Megidda dostat, když byla přesvědčená, že je to téměř nemožné. Řekla jsem jí, že nebyl nejmenší problém, a ona upřímně užasla, že jsme ušli pěšky čtyři kilometry. Ty naše šílené túry, z nichž tahle byla tou nejmenší, by asi opravdu žádný domorodec nepochopil.

Měli jsme ukrutný hlad a jelikož tohle byl náš poslední večer v Haifě, vzali jsme si do hlavy, že najdeme ty slavné arabské krámky s falafelem. Nějak jsme tam ale nedokázali dojít, protože to vypadalo, že tam nevede žádná ulice. Rozhodli jsme se tedy použít haifské metro sestávající z jedné trasy o šesti stanicích. Sotva jsme vlezli pod zem, dostali jsme záchvat smíchu. Nástupiště tvořily schody a metro o nejenže připomínalo lanovku, ale skutečně to lanovka byla. Haifané si ho zcela evidentně vybudovali proto, že byli líní škrábat se na jednu z hor jménem Mt. Karmel. Když metro jezdící jen po jedné koleji (takže buď jede nahoru nebo dolů) zastavilo, trvalo asi pět minut, než se otevřely dveře. Potom jsme konečně nastoupili do vagónu, kde bylo jako v lednici, a popojeli jsme o dvě stanice.

Ocitli jsme se v půli kopce v jakési rusko-arabské části města. Hned jsme narazili na stánek s falafelem, tak jsme se na něj hladově vrhli, ale jelikož jsme už pár dní nic pořádného nesnědli, hlad jsme měli pořád. Šli jsme dál a objevili pravé arabské rychlé občerstvení, kde se s námi hned všichni zaměstnanci bratřili, neustále konverzovali a ujišťovali se, že jsme spokojeni. Od Židů tu zažíváme většinou jen odstup a pohrdání, na muslimy zkrátka nedáme dopustit. Jsou to moc fajn přátelští lidé.

Po několika dnech o chlebu s hummusem jsme se nacpali k prasknutí vynikajícím teplým jídlem a skulili se z kopce, při čemž jsme zjistili, že jednotlivé stanice metra jsou od sebe vzdálené tak 300 metrů.

Na hotelové zahradě jsme si otevřeli láhev bílého vína, pokonverzovala jsem s Australany, kteří právě přijeli, a užívali jsme si zdejší výborné přátelské atmosféry. Tady se všichni hoteloví hosté vzájemně baví, což je něco nevídaného po zkušenostech z Jeruzaléma, kde všichni mladí cestovatelé trávili dny vleže u noteboku. Proč takoví lidé vůbec cestují, když by mohli sedět u počítače doma? Tuhle záhadu asi nikdy nerozluštím.