0
0

Tak se tak nějak stalo a já letos přeci jen vyrazila do Řecka. Tentokrát na Kefalonii a to, abych se přiznala, zejména díky skvělé nabídce levných letenek. Kefalonie je na mě příliš veliká, přesto jsem naplánovala svůj letošní „trek“ a vyrazila vstříc novým zážitkům.

ERISSOS

Sever Kefalonie se nazývá Erissos. Kterákoliv z obcí v okolí Vassilikiades (správní centrum tohoto územního celku) je výbornou základnou pro ty, kteří chtějí krásy severu Kefalonie poznávat pěšky. Já zvolila obec Kothreas s výhledem na Assos. Vesničky nejsou nijak úchvatné. Necháte tam část své kloubní chrupavky při zdolávání kopců, své srdce asi ne. Výhledy na Assos zejména z Kothreas nebo Kokolaty jsou však úžasné, zejména západ slunce nad benátskou pevností v Assosu.

Brouzdáním v okolí Kothreas přibyly na konto 4 km.

ASSOS

Jedním slovem opravdu kouzelné městečko uhnízděné mezi borovicemi, cypřiši a terasovitými políčky. Leží na úzké šíji mezi ostrovem a kopcem vysokým 155 m s ruinami benátské pevnosti. Rozrůstá se však stále výše do kopců nad touto úzkou šíjí. Po katastrofálním zemětřesení z roku 1953 bylo obnoveno zejména za velké pomoci Francouzů, z vděčnosti prý proto místní říkají malému náměstí Pařížské. Mezi ruinami starých a kdysi jistě nádherných benátských vilek tak vyrostly nové domky s typickými červenými keramickými střechami.

Rozsáhlá benátská tvrz na vrcholu kopce pochází z konce 16. století, postavena byla na ochranu obyvatel proti pirátům a Turkům. Do roku 1815 zde bylo vězení. Z hradeb je úžasný výhled na městečko Assos s jeho chráněným přirozeným přístavem, z některých míst však brání výhledu vzrostlé borovice, porůstající značnou část kopce.

Při vybírání trasy, kterou zdolám Assos, jsem zvolila cestu, která odbočuje z asfaltky do vesničky Drapanitika v kraji Erissos a podle nejrůznějších map (Road Edition, freytag&berndt i Anavasi) vede až do Assosu. Pravděpodobně tomu tak je, jenže po několika stech metrech široká kamenitá cesta končí před ohradou. Ve zmíněných mapách nezakreslená užší kamenitá cesta, kterou jsem předtím minula, končí také před ohradou. Vrátka žádná. Zkouším na kamenech namalované modré a žluté puntíky i velká kola, které mě vedou kozími stezkami … jenže výsledek stejný, všechny cesty zde vedou k ohradě. Zpátky se mi nechtělo a tak jsem zkoušela další a další kozí stezky ve snaze dostat se nahoru na „západní“ silnici z Divaraty do Fiskarda. Po zhruba hodině, nohy rozervané od křovisek, jsem se přes balvany a skládku nahoru přeci jen dostala. Tuto cestu tedy rozhodně NEBRAT.

Kousek za křižovatkou zmíněné „západní“ silnice a silnice směr Patrikata a Karya odbočuje vpravo dolů další z cest do Assosu. Úžasná cesta pro pěší vlnící se v serpentinách mezi borovicemi a cypřiši tentokrát do Assosu opravdu vede.

Z Assosu k benátské pevnosti vede perfektně vydlážděná cesta až nahoru k hlavní bráně. Zhruba ve třetí „levé“ serpentině odbočuje pěší úzká kamenitá cesta, která vede k druhé bráně do pevnosti a jsou z ní úžasné pohledy na útesy jižně od Assosu. Pokud vlezete do pevnosti touto branou, dostanete se k nově postaveným budovám, které mnohým zřejmě zůstanou utajeny. K čemu sloužily či slouží netuším, vše bylo zamčené a opuštěné.

Zpět do dočasného domova již trasou, kterou využívají všichni motorizovaní. Assos jsem totiž opouštěla po 8. hodině večerní a to už je žel koncem září úplná tma.

Výšlap na Assos po „mé“ trase obnáší 24 km.

FISKARDO

Městečko, které jako jediné na ostrově nebylo zcela zničeno při zemětřesení v roce 1953, leží na nejsevernějším cípu Kefalonie. Fiskardský záliv střeží 2 majáky, benátský a viktoriánský. Pobřeží zálivu tvoří převážně malebné skály a útesy. Malé plážičky přímo v městečku nejsou nejideálnější, ale pro lenochy stále dostačující. Kdo chce lepší pláž, musí si kousek zajít, třeba na jih na pláž Fokis.

Přestože je Fiskardo považováno za nejmalebnější přístav na Kefalonii, stěny mého dočasného bydliště zdobila spousta jeho fotografií, nemůžu říct, že by na mě zapůsobilo nějak fenomenálně. Na kamenech za šplouchání moře se na protější promenádu kouká velice příjemně, takových míst je však v Řecku dost a dost. Assos se mi prostě líbil mnohem více.

Je však docela možné, že na můj vztah k Fiskardu měla špatný vliv cesta. Suma sumárum 26 km po asfaltce (malinkatou část z nich stopem), neustále z kopce a do kopce, vesnicemi, která se jedna druhé podobá jako vejce vejci. Duši nepolaská ani pohled na mořskou hladinu, sever Kefalonie je hojně porostlý stromy, kromě olivovníků a cypřišů zejména borovicemi, které sice krásně voní a šumí, ale brání ve výhledu.

PLÁŽ MYRTOS

Dle průvodců nejkrásnější pláž na Jónských ostrovech. Mě nadchla pouze při pohledu z vyhlídek nad pláží, to je pohled opravdu úžasný. Samotná pláž je tvořena bílými oblázky všech velikostí. Ty malé lezou do sandálů, mezi těmi velkými se velmi špatně chodí. Vstup do vody hodně problematický. Navíc spousta lidí. Netroufnu si domyslet, jak to tu vypadá v plné sezóně. A to jsem nemusela jít ty skoro 4 km z Divaraty ani dolů, ani nahoru. Po pár metrech mě v obou směrech zastavilo auto – aniž bych snad stopovala. Přišla jsem sice nejspíš o několik úžasných míst vhodných k focení, ale takováto nabídka se v žádném případě neodmítá.

Při studiu mapy mě zaujal klášter Sía nedaleko Divaraty. Cesta k němu docela malebná kamenitými serpentinami mezi starými olivovníky. Klášter samotný je však malý domeček s červenou střechou, obehnaný – jak jinak – kolem dokola ohradou, branka zamčená na řetěz s visacím zámkem. Na Myrtos odtud není pro vzrostlou vegetaci vidět.

Do Divaraty jsem časně ráno dojela autobusem. Cesta „východní“ silnicí z Fiskarda do Divaraty jedním slovem úžasná. Zhruba od obce Karya jižním směrem zmizí stromy a otevřou se výhledy na moře a na Ithaku, za níž pomalu vycházelo sluníčko. Kousek dál dle mého nejkrásněji položená vesnice na Kefalonii Neochori. Bohužel jsem vše viděla jen z autobusu (zato hned 2x). Tento úsek by si jistě zasloužil projít pěšky. Snad někdy v příštím životě.

Zpátky „domů“ však již zase po svých. Na „západní“ silnici nejprve jedna z vyhlídek na Myrtos, za zatáčkou pak úsek krásných výhledů na Assos. Cestu od křižovatky směr Assos už bych sice měla znát, ale prošla jsem jí před dvěma dny za úplné tmy. Docela přijemně mě tedy překvapil malinkatý svatostánek Agios Panteleimon na této křižovatce.

Cesta Divarata – klášter Sía – Divarata – Myrtos – Divarata – Kothreas obnáší 25 km.

ARGOSTOLI A NEJBLIŽŠÍ OKOLÍ

Po 4 nocích na severu přesun k hlavnímu městu Argostoli.

Hlavní město Kefalonie Argostoli je vskutku velkoměsto. Leží na západním břehu hluboké zátoky, vlastně spíše její vnitřní laguny. Oba břehy vnitřní zátoky spojuje 900 m dlouhý most zvaný Drapano, který přežil zemětřesení. Postaven byl roku 1813 Angličany jako původně dřevěný, později byl přestavěn z kamene. Odděluje lagunu Koutavos od přístavu. Obelisk, který stojí uprostřed mostu připomíná datum výstavby a plukovníka de Bosset, který stavbu mostu inspiroval.

Přístavní promenáda je moc pěkně dlážděná oblázky. Hlavní třída Lithostrotou souběžná s pobřežím je pro změnu dlážděna mramorem – je to pěší zóna se spoustou obchůdků a kavárniček, po které večer korzují místní.

Přístav je vybaven i pro kotvení obřích výletních lodí, které mají vlastní osvětlenou promenádu od lodi na pevninu. Konečně jsem pochopila to obrovské množství autobusů s čísly 1 až 18, které jsem potkávala na severu Kefalonie.

A můj dojem z Argostoli? Není to vyloženě ošklivé město, ale pro mě nemá tu správnou atmosféru, jako má třeba taktéž velké město Ermoupoli na ostrově Syros. A nemohu nepřipomenout, že benzinová pumpa uprostřed ovocného a zeleninového trhu na pobřeží mě mírně řečeno překvapila.

Nedaleko od Argostoli po Fanari road najdete nejprve Katavothres, velkou přírodní zvláštnost. Mořská voda zde mizí v podzemních kanálech a objevuje se o mnoho kilometrů dále v Karavomylos nedaleko Sami. Od zemětřesení v roce 1953 však toto již neplatí, přírodní podzemní kanály byly zřejmě poškozeny.

Dále po Fanari road dojdete k majáku Aghii Theodori. Je to kruhová stavba s dórskými sloupy. Původní maják z roku 1829, dílo britského guvernéra Napiera, byl zbořen při zemětřesení v roce 1953. Dnes tu stojí replika postavená podle původních plánů v roce 1960.

Do nejbližšího okolí bych si dovolila zahrnout i Lixouri na druhém břehu Argostolského zálivu na poloostrově Paliki, vždyť je to jen 20 minut trajektem (pravda po pevnině kolem zálivu se pěkně projedete). V Lixouri a jeho přístavišti se mi líbilo mnohem více než v Argostoli, i když jsem se zde příliš dlouho nezdržela. Poprvé, abych zjistila, jak a zda vůbec tu jezdí autobusy (což se na autobusovém nádraží v Argostoli nedozvíte), podruhé, abych využila jediný autobusový spoj z Lixouri na pláž Xi. A hlavně abych si užila plavbu trajektem, která mi letos moc chyběla.

VÝLET LODÍ NA ITHAKU

Když už mi tak moc chyběla plavba po moři, zakoupila jsem „Boat trip to Ithaca“. Došlo k tomu zcela spontánně, když jsem po příjezdu do Sami – původně za účelem řádně prozkoumat jeho okolí a nezapomenout na jeskyni Drogarati a jezero Melissani – narazila na dřevěnou malou loď, která se evidentně chystala vyplout. Pod vlivem plakátů lákajících k takovéto plavbě, které jsem vídala (na plakátech vyznačena úctyhodná trasa Sami – Agia Efimia – Frikes – Kioni – Vathy – Sami) jsem se nijak nepozastavila nad cenou 30 € a v rychlosti zaplatila. Majíc na paměti, že loď odplouvá za 10 minut, jsem se ani nepídila po itineráři. Nakonec se loď plavila pouze po trase Sami – Vathy – Kioni – zastávka u pláže Gidaki – Sami, jídlo a pití v ceně nebylo. (Pro vysvětlenou: Na svých cestách po řeckých ostrovech jsem již podnikla vícekrát „boat trip“. Výlet vždy obsahoval „lunch“ včetně nějakého toho alkoholického nápoje a cena nikdy nepřesáhla 25 €.)

Ithaka je ovšem kouzelná, Vathy i Kioni mají svojí úžasnou atmosféru. Pokud ještě někdy dojde na Jónské ostrovy, zcela určitě to bude Ithaka.

A proč jsem nejela na Ithaku na vlastní pěst? Odpověď je jednoduchá. Ithaka v plánu byla, byl by hřích mít ji na dohled a nenavštívit ji. Jenže. Některé lodní společnosti tak nějak přišly o licenci a zbylé spoje mezi Kefalonií a Ithakou byly zcela nepoužitelné pro kratší návštěvu tohoto jistě krásného ostrova.

KEFALONSKÉ PLÁŽE

Pláží jsem prozkoumala povícero, i když vlastně jen malinkaté procento všech pláží na Kefalonii.

Nejblíže mému druhému dočasnému domovu byla plážička Kalamia, malinká fofogenická plážička. Na to, že se zde vybírali poplatky za lehátko a rozpadlý slunečník však byla velice neuklizená.

Platis Gialos a Makris Gialos spolu vlastně sousedí, oddělené jsou jen kameny. Na úplném konci (nebo začátku?) Makris Gialos těsně před mysem Ladigos je možné připojit se k nudistům – což jsem učinila a kouzelně jsem se pohoupala na vlnách čučíc přímo do modrého nebe. Na opačném konci tohoto „soupláží“ (podle vzoru souměstí) se nachází plážička Tourkopodaro. Ta mi však zůstala utajena. Přilehlý hotel je totiž několik stovek metrů daleko obehnán dvoumetrovým plotem navrchu ukončený ostnatým drátem. Přes zakazující cedule jsem vlezla i do areálu hotelové zahrady, ale mé pokusy najít cestu dolů k pláži vždy skončily u vrat s řetězem a zámkem. No a vodou kolem útesů mezi Tourkopodaro a Platis Gialos mi to s fotoaparátem nepřipadalo jako to nejlepší řešení.

Blíže k Argostoli se ještě nacházejí pláže Antonio a Paliostafida (z té zase skončíte u hotelového bazénu a budete mít problém se z uzavřeného areálu vymotat, aniž byste se museli vracet stejnou cestou).

Vůbec nejlepší mi připadala pláž Xi na poloostrově Paliki. Téměř prázdná (nepočítám-li ty 4 človíčky, co na ní posedávali), jemný písek, velice pozvolný vstup do moře také s pískem. Tady jsem se vyčachtala tak dlouho, až mi byla po vylezení z vody skoro zima. Prošla jsem toto pobřeží celé, přes pláž Megas Lakkos (zcela prázdná avšak neupravená, stále s jemným červeným pískem, místy však při vstupu do vody kameny) až po mys Agios Georgios. Původně bylo v plánu pokračovat ještě plážemi na východním pobřeží poloostrova Paliki (pláže Agios Georgios, Agios Ioannis, Kounoupas a Lepeda), ale opět a zas jsem natrefila na kefalonské pojetí soukromého vlastnictví. Všude ploty, tentokrát sice i s brankami, na nichž však výstižné upozornění na psa, který kouše. Několikrát jsem se musela vracet a tak jsem byla ráda, že jsem našla volně průchodnou cestu. I tak jsem našlapala po Paliki 12 km.

AUTOBUSOVÁ DOPRAVA

Ta v době mimo sezonu téměř nefunguje. Jezdí sporadicky tak, že spíše vyhovuje domorodcům, aby mohli ráno vyrazit do Argostoli a před polednem se vrátit s několika igelitkami s nákupem domů. Cestování místními busy je vlastně dost adrenalinová záležitost. Vytištěný „bus timetables“, který dostanete na autobusovém nádraží, sice obsahuje např. do Sami 4 spoje, jenže 3 z nich jsou autobusy do Athén, ze kterých musíte zavčasu vystoupit před jejich naloděním na trajekt v Sami, nepočítejte, že by vám zastavili cestou. Jediný „normální“ spoj jede v 11:30, avšak přes Divaratu, takže nakonec objedete půlku Kefalonie. Cestou zpátky je to ještě složitější – je třeba se vecpat do autobusu z Athén, jen co opustí trajekt, což si ovšem nedovedu vůbec představit. Když se optáte kohokoliv mimo Argostoli nebo Lixouri na zastávku autobusu, nevěřícně kroutí hlavou a pošlou vás na stanoviště taxíků. Ty však doporučuji raději nebrat. Cena je smluvní (rozuměj cenu určuje taxikář a ty buď pojedeš nebo půjdeš pěšky), taxametry neexistují. No a pro představu: 7 km z letiště do Argostoli stojí 20 € (autobusová přeprava z letiště neexistuje).

V sobotu a v neděli autobusy nejezdí, s výjimkou 3 každodenních spojů do Athén a zpět.

KLÁŠTER AGIOS GERASIMOS

Jediné místo, na které jsem si ještě troufla busem. Čas na prohlídku něco přes 2 hodiny, než se poslední bus bude vracet do Argostoli. Autobus jede okružní cestou, takže prvním spojem přijedete a posledním odjedete.

AUTOBUSOVÝ VÝLET NA AENOS

Nesnáším organizované autobusové zájezdy, ale chtěla-li jsem vidět Aenos, nic jiného mi nezbylo.

Národní park Aenos je úžasné místo, krásně voňavé, se spoustou květin, kozami vyhřívajícími se na silnici, jistě úžasnými výhledy. 99% z toho jsem viděla okénkem autobusu. Ten nás dovezl k vysílačkám, od nich pěšky cca 200 m na vyhlídku, pak ještě několik málo minut u vysílaček … a jedeme dál. Přesto si mě toto místo získalo a mohu směle říci, že spolu s Assosem na mě zapůsobilo asi nejvíce z celé Kefalonie.

Součástí výletu byla ještě návštěva pevnosti Agios Georgios, zastávka v Sami a ve Skale. Všude cca 40 minut času. Zatímco já brouzdala a hledala zajímavosti, mí spoluvýletníci (dva anglické manželské páry – ano, v autobuse nás bylo 7 včetně řidiče a průvodkyně) urychleně párkrát cvakli fotoaparáty a pak zapadli do první hospůdky.

CO JSEM VIDĚT CHTĚLA, ALE NEVIDĚLA

Jeskyně Drogarati, Karavomylos a jezero Melissani, Okolí Sami (pláž Antisamos, klášter Theotokou Agrilion, Kastro, kostelík Agios Fanendes), Agia Efimia, Poros, klášter Theotokou Kipoureon, pláž Amos. Jistě je toho ještě mnohem více, co by stálo za vidění, to se však do mých plánů nevešlo. No a mé plány poupravila nefungující místní doprava.

Přesto jsem našlapala neuvěřitelných 180 km a ještě dnes, 5 dní po návratu, léčím bolavé nohy.

A CO ŘÍCI ZÁVĚREM?

Možná se to nebude někomu líbit, ale já to napíšu, jak mi srdíčko diktuje.

Kefalonie podle mě není pro samostatné cestovatele, kteří rádi poznávají okolí pěšky. Je příliš veliká a místní hromadná doprava příliš nepomůže v přesunech (rozhodně ne v měsících mimo sezonu).

Místní nejsou příliš sdílní – pokud tedy nepřijedete taxíkem, nehovoříte plyně anglicky či řecky a neplatíte zlatou Visa kartou. Dělalo to na mě dojem, že mají vyděláno a nějaká nemajetná babča z Česka, co se pídí po autobusech a nedá si k večeři několikachodové menu a následně několik koktejlů, je nezajímá.

A co mě štvalo nejvíc? Že je tam spousta míst obehnaných vysokým plotem a ostnatým drátem, v lepším případě na vratech cedule pozor pes, který kouše. Mnohokrát jsem se musela vracet, protože nešlo jít dál. Chyběly mi kykladský vrátka do ohrad s cedulkou „prosím zavřete za sebou“, chyběly mi bílý kostelíky ve všech kopcích okolo. Na Kefalonii můžete tak akorát počítat větrný elektrárny.

Přesto je na Kefalonii spoustu krásných míst a moc ráda jsem je viděla.

Své srdce jsem však nechala na Kykladách a jen doufám, že ta úžasná vstřícnost a srdečnost kykladských obyvatel i navzdory řecké krizi nezmizí.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .