1.den (2.2.2013) – zastávka v Římě
Přes všechny problémy, které nás před naší cestou postily se nakonec vydáváme celá rodina na další výlet do Asie, tentokrát do Spojených arabských emirátů.Pro začátek nás čeká deset hodin čistého času v Římě. Po třech letech si opět prohlédneme krásné římské památky a načerpáme trošku italské atmosféry. Ráno vyrážíme na pražské letiště Václava Havla a po delší době tak poletíme z Prahy. Před půl osmou již slyšíme taxi a na čas odjíždíme. Vše probíhá dobře a za necelé dvě hodinky již stojíme na půdě italské metropole. Do centra města volíme nejlevnější spoj ( autobus za 8 EUR zpáteční). Sice je cesta o čtvrt hodiny delší, ale ušetříme nemalé peníze. Jedna zpáteční cesta rychlovlakem stoji 2 krát 14 EUR. Na nádraží se rozdělujeme, protože Péťa chce navštivit výstavu na okraji města a my ostatní chceme zvládnout základní památkymetropole (Zdenda je zde poprvé a tak mu chci zprostředkovat alespoň malé poznání města . Naším nezbytným pomocníkem se stává celodenní jízdenka na městskou dopravu a zejména metro, s ní to půjde o poznání rychleji. Řím nás přivítal 15 stupni a aprílovým počasím. Chvílku svítí sluničko a za pět minut leje jak z konve. Naštěstí jsme zrovna v autobuse. O jednotlivých navštívených památkách se nebudu rozepisovat, pro většinu by to bylo nošením dříví do lesa. O jednou ne zrovna příjemném zážitku se ale zmíním. Když jsem nastupoval do vagónu metra, utvořil se kolem mne chumel čtyř malých kluků. Jeden se zastavil ve dveřích o ostatní se na mne začali hned tlačit. Během pár vteřin mi bylo jasné, co je jejich cílem. Naštěstí jsem měl peníze na krku a batoh jsem uchránil a rychle vyskočil z vlaku. Bylo by velmi nepříjemné začít dovolenou krádeží. Zbytek naší krátké navštěvy již byl bez problémů a kolem sedmé večerní se vracíme zpět na letiště. Byl to docela pěkně strávený den, jen jsme museli zkonstatovat, že Italové opravdu nepatří k nejpořádnějším národům a člověk si zde musí svá zavazadla pečlivě chránit, pokud se chce vyhnout velkým problémům. Jaký to kontrast oproti Spojeným arabským Emirátům, jejichž návštěva nás právě čeká. Při odletu do Abu Dhabí máme asi hodinku zpoždění, protože je letiště dočasně zavřené. Pak již probíhá let standartně a po sedmé hodině ráno přistáváme ve slunečných SAE.
2.den (3.2.2013) – prohlídka Abu Dhabí
Nejdříve nás čeká pasová kontrola i s nezbytným skenem očí. Bohužel,stále platí pro české turisty vízová povinnost, i když jme členem EU docela dlouho. Nejsnáze lze víza získat přes cestovní agenturu, jejichž služeb jsme využili i my. Bohužel nebudeme moci SAE opustit a navštivit sousední Omán. Tam lze víza získat bez problémů, ale zpět do SAE už by nás nepustili, což se již jak jsem četl na internetu stalo několika českým turistům. Stejně máme jen jeden týden a domnívám se, že zajímavých míst tu bude spoustu. Již s razítkem v pase míříme k půjčovně automobilů EUROPCAR, kterou již dobře známe z našich předchozích dovolených. Procedura předání vozidla je delší než obvykle, ale v půl deváté již míříme do centra města. I přes ranní hodinu je provoz poměrně rušný a to si musím zvykat i na automatickou převodovku. Podle průvodce jsme si vytipovali nejzajímavější místa k návštěvě, ale námi zapůjčena navigace nás na první pokus zavádí chybně. Trochu tedy měníme plány a jako první míříme ke zdejšímu největšímu hotelu Emirates Palace. Bohužel musíme zaparkovat dále od hotelu a tak nás čeká kilometrová procházka okolo nově postavených mrakodrapů. I zde se hodně staví, i když krize mnoho staveb prozatím pozastavila. Například měl v blízkosti Abu Dhabí vyrůst gigantický projekt kulturního centra . Jeho součástí by se měly stát pobočky Guggenhaimova muzea a i Louvru. Bohužel zatím vše zůstalo jen na papíru. Hlavním vchodem nás do hotelu ochranka nepouští, ale prý druhým vchodem se do recepce dostaneme. Tento nápad jsme nedostali jen my, evropských turistů se tu trousí více. Oproti hotelu Burj Arab v Dubaji, který je postaven do výšky, tento palác je zase rekordní co se týká jeho délky. Vůbec se dá konstatovat, že šejkové si v rekordech velmi libují. Nejvyšší budova světa, největší obchodní dům a tak dále. Prostě všude narazíte na něco největšího nebo alespoň jiným způsobem rekordního. Hotel Emirátes byl otevřen již v roce 2005 a pyšní se 6 hvězdičkami. Interiéru hotelu vévodí mramor a stovky křišťálových lustrů. Další zajímavostí je automat na zlaté cihličky umístěný přímo na chodbě hotelu. Holt když potřebuje šejk trochu zlata, stačí si jen skočit do automatu. My tam chodíme pro jízdenky, v Emirátech si chodí pro zlato. Jiný kraj, jiný mrav. Oslněni přepychem se vydáváme zpět k autu a jedeme do centra města. Místní malé obchůdky nás příliš nenadchly a hledáme něco k snědku. Nakonec překvapivě končíme v menší nemocnici. Ne, že by se nám něco stalo, ale našli jsme zde konečně restauraci. Sice trochu zdravá výživa (na jídelním lístku byly uvedeny i KJ), ale hlad jsme zahnali. Posilnění tak můžeme pokračovat v naší prohlídce. Velmi krásný pohled je od nábřeží na nové stavby. Vodní hladina dodává všem fotografiím ještě lepší atmosféru a vzhled. V podvečer na nás čeká další tahák a to velká mešita Šejka Zayeda. Jedná se o jednu z největších mešit světa, která byla postavena koncem roku 2007 a vyrůstala 12 let. Její bílé kopule a mineraty jako by s trochou fantazie připomínaly indický Tádž Mahal. Stavba v sobě kombinuje tradiční islámskou architekturu a moderní stavební techniku. Rozkládá se na 22 tisících m2 a dovnitř se vejde 30 tisíc lidí. Cedule nás zavádějí do ohromných podzemních garáží a odtud se pojízdnými schody blížíme k mešitě. Akorát nám vychází návštěva na západ slunce. Bohužel budeme muset více než 20 minut, protože právě jsou modlitby. Nakonec tu čekáme skoro 40 minut a některým z náš je i zima (fouká docela silný vítr a my nejsme moc oblečení). I přes tato úskalí vydržíme a odměnou nám je opravdu skvostná stavba. Pak nás již čeká poblíž situovaný hotel Radisson ležící na ostrově Yas, kde se konají od roku 2009 závody formule 1. Ostrov však prozkoumáme až zítra. Teď se jen rychle ubytovat a trochu zrelaxovat na zítra. Přeci jen noc v letadle a celodenní program nám dal zabrat. Hotel máme opravdu krásný a je vidět, že SAE jsou s úrovní hotelů trochu dále než my v Evropě. Za petro dolary se to staví.
3.den (4.2.2013) – přejezd do Dubaje, návštěva nejvyšší budovy Burj Khalifa
Ráno se vydáváme na průzkum ostrova, kde za pár posledních let vybudovali mnoho nových atrakcí. Největší je, jak jsem se již zmiňoval, zázemí pro okruh formule 1. Dokonce nás ostraha pustila i na okruh a vybavila nás mapičkou a návodem, kudy máme jet a kde se zastavit a něco zajímavého prohlédnout. Dalším lákadlem určitě bude pro mnohé červený Ferrari park, prý s nejrychlejší horskou dráhou na světě. To bohužel nemůžeme posoudit, protože v pondělí je tato atrakce zavřená. Pomalu opouštíme Abu Dhabí a jedeme vstříc ještě modernější Dubaji. Již od dálnice se nám postupně vynořuje panoráma moderních mrakodrapů, jen škoda, že nemůžeme fotografovat. No což, odpoledne se již dočkáme. Nastavujeme navigaci přímo k hotelu, který leží ve staré části zvané Deira. Přímo v Dubaji je již provoz velmi silný a zvláště na kruhových objezdech si musí dávat člověk velký pozor. Jak jsem časem vypozoroval, platí tu trochu jiný systém výjezdu z něj. Na ubytování čekáme přes půl hodiny a nakonec nám dají alespoň jeden pokoj. Druhý si převezmeme až večer po návratu. Stanici metra máme jen pár metrů od hotelu a tak ji ani nemusíme hledat. Chvíli zkoumáme, které jízdenky budou pro nás nejvýhodnější. Volíme variantu celodenní jízdenky za 16 dirhamů/osoba a můžeme tak jezdit až do půlnoci bez omezení. Trochu se musím ještě zmínit více o místním metru. Všechny soupravy jsou bez lidské obsluhy, automaticky řízeny počítačem. V současné době jsou v provozu 2 linky (červená a zelená) s celkovou délkou přes 70 kilometrů. První vůz je vyhrazen „Gold class“ a druhý ženám s dětmi. Již na nástupišti jsou cedule, které na tuto skutečnost upozorňují. Horší je pokud dobíháte vůz na poslední chvíli a skočíte do prvního vozu, jako se stalo mně. Poté nezbývá než doufat, že jednu stanici nebude nikdo řešit a hned na další přestoupíte do normálního vozu. Jinak je všude velmi čisto a jíst nebo pít ve vlaku je prý pokutováno. Naším prvním cílem je dříve postavená moderní část s mnoha mrakodrapy. Cestou vidíme zdáli i nejznámější budovu Dubaje Burj Arab. Ve skutečnosti nevypadá až tak velkolepě jako na fotografiích. Hned po výstupu z metra jsme ohromeni výškou a hlavně množstvím nových budov.. Jen více zeleně nám trochu schází. Zato jsou k vidění mrakodrapy rozličných tvarů. Na první rozhlédnutí máme víc než hodinu a pak již raději jedeme 4 stanice zpět na stanici Burj Khalifa/Dubai Mall, kde máme na šestou hodinu rezervovánu návštěvu nejvyšší budovy světa. Necháváme si raději větší časovou rezervu, protože nevíme jak nám bude cesta ke vstupu do budovy dlouho trvat. Jakmile vystoupíme z vlaku, tak nás cedule vedou neomylně k cíli. Jedeme pojízdnými schody s proskleným vestibulem, odkud je krásný výhled na nejvyšší budovu a ostatní mrakodrapy. Samozřejmě, že tu všichni zběsile fotí, nás nevyjímaje. Jen musíme maličko zrychlit, abychom vše stihli. Pomalu se dostáváme do největšího obchodního centra světa “ Dubai Mall“, které je otevřeno něco přes rok. Chvíli nám trvá než se dostaneme do přízemí centra kde je mnoho restaurací, krámků a také vstupní prostor s pokladnami na nejvyšší budovu světa. Protože máme rezervaci, můžeme se odbavit přes terminál a ani k pokladnám nemusíme. Stačí nám zadat vstupní kód a vyjedou nám vstupenky. U vstupu se již tísní desítky lidí. Všichni se chtějí co nejdříve dostat nahoru, aby stihli západ slunce. Bohužel cesta k výtahu je poměrně dlouhá. I když nás pouští již ve tři čtvrtě na šest, tak než projdeme přes dlouhou chodbou ve které je mnoho fotografií, modelů týkající se této monumentální stavby, čas neúprosně letí. K výtahu se dostáváme bohužel těsně po západu slunce. Cesta za doprovodu hudby a světelných efektů do 123 patra trvá necelou minutu. V šest hodin a třináct minut jsme nahoře a ještě chvilku máme poměrně světlo, i když sluníčko již zapadlo. Nestihli jsme to jen o pár minutek, Rychle fotíme než přijde opravdová tma. K dispozici tu je několik dalekohledů na kterých se zaměří objekt a ten je pak možno vidět třemi pohledy : aktuálním, denním a nočním. Nakoupíme pár suvenýrů a stavíme se do fronty na výtah dolů. Je dosti velká, protože hodně turistů tu čekalo na setmění a teď chtějí všichni najednou dolů. V půl osmé jsme zpět v obchodním centru a dáváme si dva úkoly : něco dobrého k večeři a také zkusit sehnat nějaký výhodný notebook. Sice prolezeme více než deset obchodů, ale úspěch stojí za to. Podaří se nám sehnat notebook, která by stál v Čechách podstatně více. Večeři si dáváme v lepší indické restauraci a je opravdu luxusní.
4.den ´(5.3.2013) – Dubaj
Je ráno a nás čeká první bohatá snídaně formou švédských stolů. Výběr je dokonalý, je vidět, že v SAE na snídaních opravdu nešetří. Tento hodokvas nás bude čekat i další dva dny. Vydatně posilněni můžeme vyrazit vstříc tentokrát starší části města a navštívit zejména zdejší vyhlášené trhy se zlatem, kořením a textilem. Znovu si kupujeme celodenní jízdenky a tentokrát už velmi rychle. I jízda metrem je již bez sebemenších problémů a stávají se z nás zkušení „Dubajané“. Stejně se ale musíme několikrát zeptat, než se nám podaří najít největší trh se zlatem na světě. Vstupní dřevěnou branou se ocitáme na místě, kde je největší koncentrace obchodů se zlatem na světě. Jeden moderní obchůdek vedle druhého až oči ze zlata přecházejí. I když jsou ceny zlata mnohem nižší než v Evropě, normální člověk zde stejně nic nekoupí. I ten nejmenší náramek je mnohonásobně větší než v Evropě. Tomu samozřejmě odpovídá i cena, která se pohybuje kolem 40 tis. Kč za kus. Tedy nic pro nás. Některé šperky musí vážit snad půl kila, pro šejky však žádný problém. My však raději pokračujeme na další trhy, tentokrát zejména s kořením. Zde už budeme moci nakupovat co hrdlo ráčí. Samozřejmě se zde musí hodně smlouvat. Prodejce když vidí Evropana, nasadí cenu i trojnásobně, což jsme zjistili zvláště u textilních výrobků. Cenu šátků se nám podařilo usmlouvat na třetinu původní ceny. Bohužel v prvním obchodě s kořením a cukrovinkami jsme na smlouvání pozapomněli a v ceně se to hned odrazilo. I když jsem cenu bonbónů usmlouval z 50 dirhamů na 30, v normálním obchodě s cenami jsme stejné bonbóny našli za 20 dirhamů. Ne vždy je lepší nakupovat u trhovců a smlouvat. Občas se smlouváním ztratí člověk spoustu času a pokud chce nakoupit v různých obchodech i sílu stále opakovaně smlouvat. Ze začátku jsme se ale smlouváním i trochu bavili. Kousek od tržiště prodávají džus z čerstvého ovoce, který nám moc chutnal. Teď se vypravíme loďkou na druhý břeh za pouhý jeden dirham na osobu. Převozníků je tu spoustu a tak nemusíme čekat a hned nasedáme. Trochu nám tato projížďka připomíná thajský Bangkok. Ve starém městě si prohlédneme velkou mešitu (bohužel jen z venku, pro Evropany je přístupná jen v úterý a čtvrtek od 10 hod., což se nám nehodilo a vlastně nám stačila návštěva mešity v Abu Dhabi). Nevynecháme však návštěvu místního muzea, kterou můžeme určitě doporučit. Za velmi malé vstupné jsme viděli opravdu pěknou expozici a zejména promítaný dokument o vývoji Dubaje po objevení ropy stojí za vidění. Je tu i mnoho dalších expozic, které jsou doplněny voskovými figurínami a ukazují místní život před objevem ropy. Po dobrém obědě se vydáváme metrem znovu do moderní části města, tentokrát do přístavu s velkým Yacht clubem. Zapadající slunko, mrakodrapy a temně modrá voda jsou tou nejlepší kombinací pro podařené fotografie. Na závěr dnešního výletu nakupujeme nějaké občerstvení a jedeme zpět do hotelu. Zítra ráno se chystáme navštívit centrum města autem a zajet na místa, která jsou těžko dostupná metrem (Burj Arab a Palm Island). Snad cestu přežijeme bez větší újmy.
5.den (06.02.2013) – Dubaj a Sarjah
Po snídaní se vydáváme vstříc dubajským silnicím. Kupodivu není ranní provoz až tak hrozný. Je něco po deváté hodině a žádné velké kolony se netvoří. Celkem v pohodě se dostáváme k pláži, jen kousíček od Burj Arab. Je zde spousta lidí, kteří se ale nekoupou a všichni se chtějí zvěčnit u „plachetnice“. I my samozřejmě nejsme výjimkou. Co nás ale překvapí je, když za našimi dětmi přijdou asiaté se žádostí o společné foto. Nejdříve je vyzvána Péťa mladý Indem a za chvilku i Zdenda mladou Japonkou. Všichni máme legraci, jaké jsou z nich v Dubaji celebrity. Jako jediný neodolám možnosti se vykoupat a přitom se kochat pohledem na tuto budovu. Rodina zatím pokračuje ve focení. Po příjemně strávené hodince u moře pokračujeme na blízký Palm island. Tento umělý ostrov je prvním ze čtyř, které mají být v budoucnu v okolí Dubaje postaveny. I když je z nich nejmenší, člověk si jako na ostrově nepřipadá. Jeho délka je přes sedm kilometrů a na jeho konci je postaven obrovský hotel Atlantis se dvěma aquacentry, které jsou po zaplacení vstupného přístupné nejen pro hosty hotelu. V pasáži, která k nim vede je i spousta obchůdků a občerstvení. Před hotelem je opět spousta turistů a všichni se fotí. U hotelu je konečná stanice rychlodráhy, která spojuje ostrov s pevninou. Bohužel jsme vlak během naší krátké návštěvy jet neviděli. Autem pokračujeme až na nejvzdálenější místo ostrova odkud je krásný výhled na moderní část Dubaje. Jen nás mrzí, že jsme se nedostali na vyhlídku z které bychom si mohli pohled na ostrov lépe vychutnat. Nyní nás čeká přejezd do dalšího města SAE a to 30 kilometrů vzdáleného Šarjahu. Toto město je známé zejména krásnými stavbami v islámském slohu. V roce 2011 bylo označeno kulturním městem SAE. Nejdříve se stavujeme na focení u několika mešit a poté se dostáváme do centra a parkujeme u velké modré tržnice (modrý souk). Protože je po jedné odpoledne, tak je většina obchůdků zavřena. Cestou okolo další mešity vidíme malou indickou restauraci a majitel již zdáli mává, abychom se zastavili. Trochu nás sice odpuzuje vzhled restaurace, ale hlad je silnější. Nakonec si tedy objednáváme jídlo, které není špatné, jen nás překvapuje, že zde všichni její rukama. Žádné příbory se zde nedávají, stejně jako v Indii. Naštěstí máme jídlo u kterého to až tak nevadí, horší by to bylo s rýží. Ve městě ještě navštěvujeme místní trhy a několik památek, ale nic až tak zajímavého zde není. Potkáváme samé místní, Evropany bychom spočítali na jedné ruce. Je vidět, že do těchto končin jich mnoho nezavítá. Při zpáteční cestě si užíváme dopravní špičku a 30 kilometrů jedeme skoro dvě hodiny. Původně jsme se chtěli zastavit ještě jednou na trzích kde jsme bylo ráno, ale nakonec jedeme přímo do hotelu. Večer jdeme jen na krátkou večerní procházku po nejbližším okolí.
6.den (07.02.2013) – přejezd k indickému oceánu do městečka Fuijrah
Dnes nás čeká poslední snídaně v hotelu, balíme a opouštíme Dubaj. Musíme se tak rozloučit s mrakodrapy, protože v další části naší dovolené nás již čekají jen chudší oblasti SAE. Zase si budeme moci užít moře a snad i trochu přírody. Prvním naším cílem je Emirát Ras Al Khaimah se stejnojmenným hlavním městem. Zastavujeme přímo v centru města a okolo je spousta krámků a menších restaurací. I v tomto městě jsou Evropané vzácným zjevem. Naším cílem je pevnost, z které je pěkný výhled na celé město. Sice zde není nic až tak úchvatného, ale pokud do města zavítáte, tak pevnost (muzeum) za návštěvu stojí. Při návratu k autu se stavujeme v jedné z restaurací na jídlo a pak pokračujeme dále na východ na poloostrov Mukandan. Jeho větší část patří Ománu. V průvodci jsem našel, že u vesnice Shimal by měly být nějaké zajímavé vykopávky a strážní věž s pěkným rozhledem. Ne vždy se dá průvodci věřit. Navigace nás vede okolo malé věže, ale my nepředpokládáme, že je to ta, o které se zmiňuje průvodce. Žádný krásný výhled, jen malý kopeček, pár stromů, pustina a nic zajímavého. Jedeme tedy dalších pět kilometrů, silnice však končí. U jednoho z domů stojí džíp a jeho majitel právě nastupuje do vozidla. Když mu ukazuji fotografii v průvodci, jen se usměje a že prý má stejnou cestu. Samozřejmě se vracíme k věži, kterou jsme minuli před pár minutami. „Vzácné vykopávky“ rovněž stojí za to. Přesto vystupujeme a jdeme se projít po okolí. Nelitujeme, protože zanedlouho narážíme na skupinku „divokých“ velbloudů. Ze začátku se bojíme více přiblížit, ale postupně se osmělujeme a můžeme se tak s nimi i vyfotit. Tento zážitek nám vylepšuje náladu a tak v pohodě pokračujeme k indickému oceánu. Charakter krajiny se postupně mění a objevují se první hory. No hory, spíše lze říci skály. Žádný strom, jen samá hornina. Trochu monotónní krajina. Příjemným zpestřením je zastávka uprostřed hor v malé vesničce, kde je spoustu trhovců s ovocem, koberci a textilem. Jak nás vidí zastavovat, hned se kolem nás sbíhají a dávají ochutnat z jejich produktů. Po malém smlouvání si kupujeme pár exotických kousků a pokračujeme v naší cestě. Navigace nás tentokrát navádí přímo k hotelu, jedné z nejvyšších budov ve městě. Máme pěkný výhled na moře, jen bohužel přes špinavá okna si jej moc neužijeme, i zde se zřejmě šetří. V posledním patře hotelu je pěkný bazén, posilovna a i malá saunička nechybí. Protože jsme tentokrát přijeli včas, můžeme těchto atrakcí plně využít. Dětem se podaří na recepci vyškemrat i varnou konvici a tak nám již nic nechybí k příjemné relaxaci. Podle internetových stránek měl mít pokoj i kuchyňský kout, ale jak jsem později zjistil, ten náleží jen k pokojům De luxe. Omylem daly stejný popis i k obyčejným pokojům. Když se děti vrátily z recepce, trvalo jen dvě minuty než pikolík zaklepal a přinesl varnou konvici. Je vidět, že V SAE vše funguje velmi dobře a rychle. Na závěr dne jdeme na procházku po okolí, kde je spousta všelijakých krámků se spousty zboží. Velkou výhodou je, že místní prodejci nejsou až tak dotěrní jako například v Egyptě. Zítra se těšíme, že se pořádně vykoupáme a snad i nějaký ten sluneční paprsek na nás zanechá své stopy.
7.den (08.02.2013) – Fujairah, Al Bidya, Al Aqqah – koupání v indickém oceánu, Wadi al Wurayrah, Omán
Ráno vyrážíme podél pobřeží Ománského zálivu. Nejdříve se zastavujeme ve skanzenu a pevnosti přímo ve městě Fujairah. Od pevnosti nás překvapuje pohled na rozsáhlé datlové palmy pod kopcem. Po pěkném začátku naše cesta pokračuje k do vesničky Al Bidya, která je proslavena zejména díky ojedinělé bílé mešitě, která je považována za vůbec nejstarší mešitu v SAE. Pozoruhodnou stavbu tvoří čtyři kupole, které podpírá masivní centrální pilíř. Interiér zdobí kamenné rytiny a ve skalách nad mešitou stojí dvě menší strážní věže. Hned po zaparkování je nám jasné, že toto místo je cílem velké většiny turistických zájezdů a to zejména s ruskými turisty. Autobusy se střídají jeden za druhým. Po prohlídce mešity stoupáme ke strážním věžím odkud by měl být opět hezký výhled do okolí. Asi v polovině kopce je malý krámek s dárkovými předměty. Zkoušíme smlouvat o cenách, ale zde to jde velmi ztuha. Prodejci nemají zájem moc zlevňovat, zřejmě jsou již zkaženi ruskými turisty, kterým moc na cenách nezáleží a vůbec nesmlouvají. Dá mi hodně práce než nám sleví nějakých 20 % původní ceny. Po návratu k autu nás čeká jen pár kilometrů do Sand Beach hotelu s dlouhou písečnou pláží a prý jedním z nejlepších míst pro šnorchlování v SAE. Na internetu jsem četl, že dostat se na pláž bez zaplacení není jednoduché a v recepci chtějí za vstup na pláž a k bazénům v přepočtu přes 300 Kč za osobu. To se nám samozřejmě platit nechce a tak vymýšlíme plán. Vidíme, že tu parkuje několik autobusů a tak, když přijíždí další s ruskými turisty vmísíme se mezi ně. Dokonce fasujeme i ručníky a kdybychom byli drzejší asi bychom dostali i oběd. Trávíme zde příjemné dvě a půl hodiny ,jen to množství ruských turistů se nám trochu zajídá. Jsou hluční a myslí si, že si mohou vše dovolit. Voda v bazénu je teplá 27 stupňů a v moři má 23 stupňů. Alespoň jsme si tyto teploty přečetli na tabuli u bazénu. Plni nových sil se vydáváme zpět a chceme se ještě zastavovat v horách u vodopádu s jezírkem ve Wadi al Wurayrah. Prý se jedná o jedno z nejnavštěvovanějších míst místními, kteří ale mohou k cestě využít svých terénních aut. To my musíme pěšky a protože je docela teplo, zbytek rodiny cestu zdává a já pokračuji dál. Zkouším běžet, ale kamenitá cesta mou roli neusnadňuje. Asi po 3 kilometrech se dostávám až k vytouženému jezírku s vodopádem. Jsou zde skoro samí místní a tak se tu dlouho nezdržuji. Jen pár fotografií a obracím se zpět. Svou rodinu dobíhám kousek před autem a tak na mne nemusí čekat. Alespoň jsem si trochu zasportoval, přeci jen mi každodenní sport chybí. Naší poslední zastávkou je malá ománská enkláva s jediným městečkem Madha. Mnoho zajímavého zde není, ale přeci jen jsme navštívili Omán i když jen na velmi malou chvilku. Zastavili jsme přímo u místní mešity a prošli se po okolí. Všude jsou vyvěšeny vlajky ománského státu, je vidět že místní jsou hrdi na svou příslušnost k Ománu. Nás čeká jen pár kilometrů do hotelu a pak večeře v jedné menší místní restauraci. Zítra nás čeká poslední celý den v SAE a cesta zpět do Abu Dhabí.
8. den (09.02.2013) – městečko Hatta, Nazwa – poušť a přejezd zpět do Abu Dhabí
Ráno opouštíme pobřeží a vydáváme se do hor. Na poslední chvíli jsme změnily naše plány a vynecháme město Al Ain. Prý je zde sice nejvíce památek, ale byla by to pro nás velká zajížďka. Naším dalším cílem se tak stává městečko Hatta, ležící přímo u ománských hranic. Úrodná oáza ležící při krajích stejnomenného vádí. Hlavním tahákem je areál Hatta Heritage Village v centru městečka zahrnující dvě desítky zrekonstruovaných starých obydlí z kamene, bláta, rákosu, palmových větví či santalového dřeva. Do městečka nám dle navigace zbývá jen pár kilometrů a najednou se kolem dálnice objevuje oplocení jako bychom přijížděli k hranici. Tím, že navigace má mapový podklad pouze pro SAE ani ve snu by mě nenapadlo, že nás povede přes Omán. Než nám ale dojde kde jsme, před námi je již celnice. Všude se to hemží celníky a nám nezbývá než se jít domluvit, aby nás pustili přes hranice a zase obratem zpět. Nejdříve jdeme na protější stranu, kde sedí zahalená paní a celkem se s ní dát komunikovat. Po kratším vysvětlování pochopí co potřebujeme a říká že nás pustí. teď nám ještě zbývá se domluvit i na naší straně. Zde je velmi neochotný celník, ale nakonec i on rezignuje a pouští nás. No, měli jsme na mále. teď si již cestu budeme hlídat. Nechtěli bychom v Ománu zůstat a vyřizovat si další vízum přes velvyslanectví, zvláště když máme zítra odletět. Musím se přiznat, že ve mně byla malá dušička měl jsem strach, že budou celníci striktní a nebudou nás chtít pustit. Naštěstí vše dobře dopadlo a my se v klidu procházíme po skanzenu a užíváme si i pohledy na okolní hory. Vstup je opět zdarma a určitě můžeme doporučit jeho návštěvu. Teď nás čeká poslední úsek cesty a to z městečka Hatta přes území Ománu (cca. 20 km) do Abu Dhabi. V průvodci píšou, že zde není problém hranice překročit, protože zde nejsou hraniční kontroly. Sice to není úplně pravda, hraniční kontroly tu jsou, dokonce chtějí po nás vidět pasy, ale naštěstí nás bez problémů pouští. Okolo nás se již začínají objevovat poměrně vysoké písečné duny. Přijíždíme do oblasti Nazwa a přijíždí sem spoustu lidí zažít pouštní safari jízdu v džípech po dunách. My jsme tento výlet vynechali, protože začíná již po třetí hodině odpoledne a ztratili bychom tak spoustu času. Zastavujeme u jednoho z center kde půjčují čtyřkolky, ale jezdit se s nimi dá pouze v malém vymeteném prostoru. Raději tedy volíme krátkou pěší procházku po dunách a pozorujeme místní, jak si užívají jízdu po dunách ve svých autech. Protože je krátce po poledni, žádní turisté tu nejsou a ani zde není možnost zaplatit si krátký výlet po dunách přímo zde. Je tu jen telefonní číslo na kterém se prý dá výlet objednat. Musíme se tedy smířit s tím, že pro tentokrát o projížďku přijdeme. Zbytek cesty je bez problémů a my opět stojíme před nám již dobře známým hotelem na ostrově Yas. Dokonce se nás recepční pamatuje vyptává se kde jsme všude byli. Protože jsme přijeli poměrně brzy, můžeme se jít vykoupat do jednoho ze dvou zdejších a velmi pěkných bazénů. Bohužel zítra nás čeká deštivé Miláno a ochlazení o dobrých 25 stupňů. Večer jedeme se Zdendou vrátit auto,protože ráno odlétáme poměrně brzy a nechceme se zdržovat. Toto rozhodnutí se ukázalo jako velmi rozumné, protože nám vše trvalo přes dvě hodiny. Najít benzínovou pumpu u letiště (přímo u letiště jsme žádnou nenašli) a hlavně absolvovat proceduru s vrácením auta. Tak podrobnou kontrolu vozu jsem ještě nazažil. Naštěstí máme vše v pořádku a taxíkem se vracíme do našeho hotelu. Těch 12 kilometrů nás stojí jen něco přes sto korun. Jen upozorňuji, že je třeba jezdit oficiálními taxíky s taxametrem a ne s černými taxikáři, kteří se vnucují ještě přímo v hale. Jejich cena je několika násobně vyšší. Teď se jen dobře vyspat na zítřejší dlouhou cestu.
9. den (10.02.2013) – odlet z Abu Dhabi do Říma a poté z Ŕíma do Milána
Dnešní vyprávění bude velmi krátké. Čekají nás pouze dvě cesty letadlem a hlavně pětihodinové čekání v Říme na letišti. Samozřejmě nemá cenu jej opouštět, protože bychom tak akorát dojeli do centra a za chvíli se zase vraceli. Vše probíhá bez problémů a kolem sedmé večerní přistáváme v Miláně. Z letiště cestujeme autobusem k hlavnímu vlakovému nádraží a pak metrem. Náš hotel je odtud jen čtyří stanice. Podle navigace bez problémů trefíme k hotelu, který nám však moc nelíbí. Na fotografiích vypadal podstatně lépe. Jedná se sice o mezonet, ale jen s malými okny a v podstatě v suteránu. No, jednu noc v pohodě přežijeme. Ještě si dáváme dobrou pizzu v místní pizériikousek od našeho hotelu
10.den (11.02.2013) – prohlídka Milána a odlet domů
Předpověď počasí bohužel nelhala a v noci začalo silně sněžit a celé město je pod sněhem. Nám však nezbývá nic jiného než absolvovat prohlídku města i za těchto nepříznivých podmínek. Kufry si necháváme na recepci hotelu a do centra se vydáváme metrem. Kupujeme si celodenní jízdenku a chceme navštívit všechny hlavní památky města. Samozřejmě, že sníh nám naši prohlídku dosti kazí. I tak stihneme vše, co jsme chtěli vidět a v klidu vyrážíme zpět na letiště. Třeba se sem ještě jednou vrátíme za lepších povětrnostních podmínek. Letíme se společností Easy Jet a bohužel s námi i tlupa asi třiceti mladých italských výrostků se svými učiteli. Před desátou hodinou přistáváme na Ruzyni a náš arabský výlet s italským nádechem tak končí. Posledních 12 kilometrů taxíkem a jsme doma v Ořechu.
Zhodnocení naší dovolené :
Pozitivní stránky :
– nutné vízum pro občany ČR – cena od 1 500,- Kč do 4 000,- Kč – nejlepší vyřídit přes cestovní kancelář
-nelze navštívit sousední Omán (kromě enklávy Madha) – problém s novým vízem
– úmorné vedro v létě až 45stupňů (doporučuji k návštěvě zejména zimní měsíce, kdy je denní teplota mezi 25-30 stupni)
– dopravní zácpy zejména v odpoledních hodinách v Dubaji
-ostřejší jízda arabských řidičů, půjčit auto doporučuji pouze zkušeným řidičům, zejména ve větších městech
– trochu monotónní krajina (poušť a skalnaté hory)
Po naší převážně kladné zkušenosti můžeme dovolenou v SAE určitě jen vřele doporučit. Nám se zde moc líbilo a nebudeme se bránit další návštěvě pokud se naskytne příležitost.
- Guest napsal(a) před 11 roky
- naposledy upraveno před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.