Historie Říma

Historie Říma je velice zajímavá a historicky značně významná, neboť podstatně ovlivnila a do jisté míry i určila budoucnost nejen samotné Itálie, ale prakticky i takřka celé Evropy a rovněž v oblastí dnešního Blízkého východu. Historie tohoto města je plná krve, intrik, zvratů a událostí, které se učí na školách po celém světě. Jejich význam daleko přesahuje hranice města a proto je i dnes Řím považován za jedno z nejvýznamnějších měst světa nejen z hlediska historie, ale i současnosti.

Báje o založení Říma, dvojčata Romulus a Remus

Řím byl střediskem římského státu, jehož etnickým základem byli obyvatelé Latia, Latínové. Podle pověsti město Řím založili bratři Romulus a Remus v roce 753 před naším letopočtem.

Po dobytí Tróje Řeky se podařilo několika Trójanům uniknout z obleženého města. Jejich vůdcem byl Aeneas, syn bohyně Afrodity a Trójana Anchise, jemuž se podařilo zachránit svého otce, syna Iula a trójské penáty (božstvo chránící město). Po dlouhém a strastiplném bloudění, které je zavedlo do Trákie, Fenicie a Sicilie, se jim podařilo přistát ve městě zvaném Latium, kde se usadili. Aeneas se oženil s Lavinií, dcerou krále Latina a založil město, které nazval podle své ženy Lavinia. Jeho syn a nástupce Iulus založil další město nedaleko albánského pohoří, Alba Longa. Potomci božského Aenea vládli v tomto městě skoro 300 let, až do založení Říma roku 753 před naším letopočtem. Pověst o založení Říma začíná původně sporem krále Numitura a jeho bratra Amulia o moc.

Juliovi se podařilo odstranit svého bratra Numitora, a aby zabránil jeho potomstvu dostat se na královský trůn, donutil Numitorovu dceru Reu Silvii stát se vestálkou (kněžkou bohyně Vesty). Do Rei Silvie se zamiloval bůh války Mars a po nějaké době se jí narodila dvojčata. Když se to Amulius dozvěděl, dal ji uvrhnout do vězení a děti hodit do řeky Tibery.

Sousoší s Romulem a Remem

Otrok, jenž měl příkaz vyplnit, se nad dětmi smiloval a dal je do koše na břehu řeky. Tam je našla vlčice, která je nakrmila a starala se o ně. Dvojčata byla po čase nalezena pastýřem Faustulem, jenž jim dal jména Romulus a Rémus a vychoval je. Vyrostli z nich statní a silní muži, kteří když se dozvěděli o svém původu, postavili se do čela povstání proti tyranskému Amuliovi a zabili ho. Vládu navrátili do rukou svého dědy Numitora a sami se rozhodli postavit nové město.

Vybrali si pahorek Palatin. Protože se nemohli domluvit na tom, jak se město bude jmenovat a kdo v něm bude vládnout, čekali na znamení bohů. Rémus jako první zpozoroval na obloze šest supů. Za chvíli přeletělo nad Romulem dvanáct supů. Bratři se začali hádat. Rémus tvrdil, že bohové si vybrali jeho, jelikož jako první spatřil supy. Podle Romula dvojnásobný počet supů svědčil o tom, že bohové jsou na jeho straně a královský titul patří jemu. Pustil se hned do práce a začal vyorávat příkop, jenž měl označovat hradby budoucího města. Zklamaný Rémus, jemuž se počínání bratra nelíbilo, překročil vyoranou brázdu a Romulus ho v záchvatu hněvu zabil. Tak se Romulus stal prvním králem města, které dodnes nese jeho jméno.

Ve snaze zvýšit počet obyvatelstva vyhlásil azyl pro všechny utlačované a pronásledované. Do města přicházeli lidé ze všech končin a Řím se stal symbolem svobody.

Tato pověst se traduje už od antické doby. Starořímští učenci dokonce vypočítali přesné datum založení města – 24.4.753 před naším letopočtem. Historie nám ovšem říká něco jiného. Město Alba Longa sice skutečně existovalo, avšak území dnešního Říma bylo obydleno daleko dříve, než nám tvrdí pověst. Archeologické vykopávky dokazují, že tato oblast byla osídlena už kolem roku 1000 před naším letopočtem.

Dávná historie Říma

Dnes se soudí, že Řím vznikl někdy v 8. – 7. století před naším letopočtem jako sídliště městského typu spojením obyvatelstva několika osad. Jeho postavení zvýhodňovala poloha u řeky Tibera. Při zrodu Říma hrála zřejmě důležitou roli iniciativa Etrusků. Ti vytvořili první velkou domácí civilizaci na italské pevnině. Jejich jazyk se doposud nepodařilo rozluštit ani jejich původ není zcela bezpečně stanoven – většinou se soudí, že přišli z Malé Asie někdy v 1. čtvrtině 1. tisíciletí před naším letopočtem. Řím zůstal pod etruským vlivem až do roku 510 – 509 před naším letopočtem, kdy byla z města vyhnána dynastie etruských Tarquiniovců.

Římský senát

V čele nově zřízené římské republiky stála dvojice úředníků a konsulů, volených na jeden rok. Postupně vznikaly další úřednické funkce jako například censor, praetor, quaestoři, aedilové. Moc rodové aristokracie (patriciů) byla zajišťována radou rodových stařešinů, tedy senátem o 300 členech s různými privilegii. Proti nim se jen pomalu prosazovali neurození plebejové. Rozdíl mezi svobodnými občany a otroky se vyvinul v antagonistický protiklad teprve s prohloubením sociální diferenciace a se vzrůstem počtu otroků v důsledku vítězných válek.

Období triumvirátů

Od roku 494 před naším letopočtem si plebejové volili tribuny lidu se značnými právy. V roce 449 si vynutili kodifikaci zvykového práva (zákony dvanácti desek), po čase i přístup k různým úřadům, ale třídní konflikty v Římě nevyhasly ani později. Tak ještě ve 30. a 20. letech 2. století před naším letopočtem jim padli za oběť bratři Gracchové při prosazování zemědělských i jiných reforem. Vleklé konflikty přerostly v občanské války, jejichž protagonisty byli v 90. letech 1. století před naším letopočtem lidový politik Marius a konzervativní politik Sulla, v letech 49 – 45 potom účastníci takzvaného prvního triumvirátu (Caesar, Pompeius, Crassus).

Socha Julia Caesara

Caesar zvítězil nad Pompejem v roce 48 v bitvě u Farslálu v Řecku, v roce 44 byl však republikány zavražděn. Posléze členové 2. triumvirátu (Octavianus, Antonius, Lepidus) zvítězili nad Caesarovými vrahy u Filipp v Makedonii v roce 42. Později Octavianus porazil Antonia a egyptskou královnu Kleopatru v bitvě u západořeckého mysu Aktia v roce 31 a stal se prvním římským císařem.

Růst významu Říma

Malý římský městský stát se zpočátku navenek prosazoval jen obtížně. Celé 5. století mu zabraly konflikty s etruskými Vejemi a války s federací latinských měst vedenou Tusculem trvaly až do roku 338 před naším letopočtem. Ve 4. století a na začátku 3. století před naším letopočtem museli Římané několikrát odrážet útoky Keltů. Vybojovali sérii válek s horskými kmeny Samnitů i s dalšími italskými sousedy. Posléze Římané dobyli i jihoitalské řecké osady Tarent a kolem roku 270 měli ve své moci celou starověkou Itálii.

Po třech punských válkách, v letech 264 – 261, 218 – 201 a 149 – 146 před naším letopočtem, porazili Římané nakonec nejen Kartágo, ale zmocnili se i značné částí západních Středomoří a dobyli na Keltech Pádskou nížinu. Do roku 146 před naším letopočtem ovládli zároveň na východě Makedonii a Řecko. V roce 133 získali Malou Asii a upevnili svou moc v Hispánii. Ve 20. letech 2. století před naším letopočtem ovládli jižní Galii a brzy na to i některé části severní Afriky. V roce 34 před naším letopočtem připojil Pompeius k římské říši Sýrii a Palestinu. V 50. letech dobyl Caesar celou Galii. V roce 30 před naším letopočtem se po porážce Kleopatry Octavianus zmocnil Egypta.

Octavianus Augustus

Octavianus se pod jménem Augustus stal principem – prvním mužem ve státě a zahájil řadu římských císařů iuliovsko-claudiovské dynastie. Dosáhl konsolidace poměrů, získal některá další území a nastolil režim osobní moci, třebaže ještě pod pláštíkem přežívání republikánských tradic. Za jeho nástupců (Tiberius v letech 14 – 37, Caligula v letech 37 – 41, Claudius v letech 41 – 54, Nero v letech 54 – 68) se však čím dál více prosazovala osobní vůle (nebo možná spíše zvůle) císařů, popřípadě jejich mocných dvořanů.

Říše se dále rozrůstala. Z bojů o následnictví po Neronově smrti vyšel vítězně Vespasianus, zakladatel dynastie Flaviovců. Přechodná konsolidace za něho a jeho syna Tita vyústila v krutý režim Domitianův v letech 81 – 96. Císař Nerva zahájil řadu takzvaných adoptivních císařů. Za Trajana (98 – 117) dosáhla pak římská říše svého největšího rozsahu. Jeho nástupce a adoptivní syn Hadrianus (117 – 138) proslul jako podporovatel kulturního rozkvětu říše, ale i budoucí opevněné hranice impéria – takzvané limes Romanus.

Mapa Říše římské v době největšího rozkvětu (rok 117 n.l.)

Na Hadriána navázali tři císaři z antoniovské dynastie –  Antonius Pius (138 – 161), filosof a spisovatel Marcus Aurelius (161 – 180), jenž vedl války proti Germánům v Podunají a za něhož se římské legie dostaly až pod trenčínskou skálu a zanechaly tu nápis z roku 179. Po něm nastoupil jeho nevydařený syn Commodus (180 – 192).

Úpadek říše

Hrozící vnitřní úpadek a zahraniční nebezpečí se pokusil energicky odvrátit Septimus Severus (193 – 211). Z období dalších Severovců si zaslouží zmínky Caracallův výnos z roku 212, jímž se udělilo všem svobodným římským obyvatelům říše římské občanství. Po smrti Severa Alexandra v roce 235 následovalo, za takzvaných vojenských císařů, období hlubokého organizačního rozvratu říše, který dočasně zastavili až takzvaní ilyrští císařové, zejména Aurelianus (270 – 275). V ideové oblasti se stále více prosazovalo křesťanství a to i přes pronásledování, hlavně za Nerona, Domitiana a Septima Severa.

Rozdělení Říma na východní a západní část

Dalším posílením státní moci se pokusil překonat krizi římské říše Dioceltianus (284 – 305). Zavedením dvojice císařů byla říše prakticky rozdělena na část východní a západní a každá polovina pak ještě na dvě dílčí správní oblasti. Vládce západní části však již nesídlil v Římě, ale v Miláně – a tím začalo město Řím ztrácet svou politickou moc.

Konstantin Veliký

Pronásledování křesťanů skončilo za Konstantina Velikého v roce 313 ediktem milánským, povolujícím svobodné vyznání křesťanství. Tím ovšem bylo na druhé straně posíleno postavení Říma jako sídla papeže – římského biskupa.

Konec západořímské říše

Kolem roku 375 vpadli do Evropy Hunové a pod jejich tlakem překračovali hranice římské říše Gótové a jiné germánské kmeny. Tak v roce 410 zpustošili město Řím Vizigótové pod Alarichem a roku 455 Vandalové. V roce 476 obsadili germánští žoldnéři posledního představitele západořímské říše Romula Augusta a provolali králem svého velitele Odokara. Tento rok se pokládá za definitivní konec západořímské říše.

Germánské kmeny na území Říma

Zatímco až do začátku 4. století byla historie Říma velmi těsně spjata s dějinami celé římské říše a římští císařové až do té doby spoluvytvářeli vnější podobu města i jeho politické osudy, ustupuje Řím v následujících staletích stále více do pozadí. I nadále tu sídlí papež, avšak například první trvalejší germánský státní útvar na italské půdě měl své centrum v Ravenně. Vytvořil ho král Ostrogótů Theodorich. Část Itálie i s Ravennou a Římem však po jeho smrti ovládl byzantský císař Iustianus a po roku 568 vpadli do Itálie germánští Langobardi, po nichž se jmenuje severoitalská krajina Lombardie.

Langobardi obsadili značnou část Apeninského poloostrova a vytvořili své vlastní království s centrem v severoitalské Pavii. V polovině 8. století se však dostali do konfliktu s římským papežem a museli pod tlakem krále Pippina III. Krátkého uznat v roce 754 papežův nárok na Řím. V roce 774 porazil Langobardy Pippinův syn Karel Veliký a rozdělil se s papežem o langobardské dědictví.

Vznik vztahů mezi mocí církevní a světskou

V roce 800 byl Karel papežem v Římě korunován za římského císaře. Tím byly položeny základy pro budoucí vztahy mezi vrcholnou středověkou mocí církevní a vrcholnou mocí světskou. V roce 962 je německý král Ota II. v Římě papežem korunován římským císařem. Od té doby se datují konflikty mezi oběma suverény s kolísavými výsledky. Územní moc papeže však zůstává omezena na Řím a jeho okolí.

Fridrich I. Barbarossa

Zatímco Sicílii a jižní Itálii postupně ovládli v rozmezí let 1060 – 1139 Normani, pofrancouzštění germánští piráti a obchodníci skandinávského původu začínají v severní a střední Itálii vytvářet samostatné městské komuny jako Milán, Janov, Pisa, Benátky, Florencie.

Občas zasahovala až do Říma moc německých císařů, když například Fridrich I. Barbarossa (1155 – 1190) potlačil takzvanou římskou republiku, vzniklou za jeho předchůdce Konráda. Němečtí císaři ovládli i Sicílii, ale s pomocí papeže ji získali koncem 13. století španělští Aragonci. Brzy rozšířili svoje panství až do Neapolska.

Období dvoj a trojpapežství

Mezitím však došlo k hluboké krizi na papežském stolci. Francouzský král Filip IV. Sličný prosadil volbu francouzského kardinála za papeže a ten jako Kliment V. v roce 1309 přenesl své sídlo do Avignonu. To bylo období největšího úpadku města Říma. Papežové se sice do Říma vrátili již v roce 1377, avšak po mezidobí dvojpapežství a trojpapežství se jejich moc upevnila až v roce 1453.

Sídlo papežů v Avignonu

Rozvoj severoitalských městských států určoval ve vrcholném středověku politický i kulturní vývoj Itálie. Moc papežů se začínala dostávat do popředí teprve od 15. století. Papežský stát s centrem v Římě se postupně rozšiřoval směrem k severovýchodu. V 15. století zahrnoval vedle širšího římského okolí Umbrii s Orvietem, Spoletem a Perugiou, Marky s Anconou a Romagnu s Bolognou a Ravennou. Dosahoval tehdy až k Jaderskému moři. Spíše než o pevný státní útvar šlo o nesourodou tříšť feudálních panství nebo městských obcí.

Teprve začátek 16. století přinesl posílení ústřední moci a vzrůst papežské autority –  zejména za ctižádostivého papeže Alexandra VI. z rodu Borgiů. Jeho nelegitimní syn Caesare Borgia se přitom pokusil roku 1500 vytvořit ve střední Itálii silný absolutistický stát se sídlem v Římě. Césarovy záměry však zhatil v roce 1502 Julius II., jenž brzy nato zabezpečil hranice Církevního státu na severu a včlenil do něho další města, zejména Parmu.

Příchod Habsburků

Od 16. století se v Itálii stále více prosazovali Habsburkové, nejprve španělští, později rakouští, přičemž papež kolísal mezi nimi a německou katolickou ligou. Moc papeže však klesala, i když si Církevní stát i nadále udržoval nezávislost a jeho teritorium se dokonce ještě poněkud rozšířilo.

Napoleon dobývá Itálii

Ke konci 18. století vstoupil do Itálie Napoleon Bonaparte. Dobyl dokonce i samotný Řím. V roce 1798 byla vyhlášena Francouzi Římská republika, o rok později však zanikla.

Napoleon Bonaparte

V letech 1809 – 1814 byl Řím součástí francouzského království, po Napoleonově porážce se v roce 1815 vrátil do rukou papeže.

Vznik samostatného italského státu

Za revoluce v roce 1849 byla v Římě vyhlášena republika (G. Garibaldi, G. Mazzini). Intervence francouzských vojsk jí však učinila konec a papež se znovu ujal moci v podstatě již značně okleštěném Církevním státě.

Porážky rakouských Habsburků vedly začátkem 60. let ke vzniku Italského království (1861) pod králem Viktorem Emanuelem II., s hlavním městem Turínem (a od roku 1865 s Florencií). V roce 1870 vstupují do Říma – po vylodění na Sicílii v roce 1860 – Garibaldiho dobrovolníci, usilující o zřízení republiky. Na základě plebiscitu se však obyvatelé Říma připojili k již dříve vyhlášenému Italskému království a Řím se stal jeho hlavním městem.

Vznik Vatikánu

Rozpory mezi papežem a italským státem byly vyřešeny teprve 11. února 1929 podepsáním takzvaných lateránských smluv, dle kterých vznikl samostatný církevní stát Vatikán.

Itálie za světových válek

V roce 1915 se Itálie připojila v prvním světovém válečném konfliktu na stranu Dohody. Hospodářské oslabení po vítězné válce a nespokojenost obyvatelstva se však odrazily v tom, že fašista Benito Mussolini si v říjnu 1922 „pochodem na Řím“ vynutil křeslo ministerského předsedy.

Spojenecká vojska v Římě za druhé světové války

Po nástupu nacistů k moci v Německu v roce 1933 se Mussolini orientoval na takzvanou Osu Berlín – Řím. Do druhé světové války tak vstoupila v roce 1940 Itálie na stranu Německa. Po četných porážkách byl Mussolini svržen. Itálie podepsala v roce 1943 příměří.

Po válce král v roce 1946 abdikoval a Řím se stal hlavním městem Italské republiky.