Sfinga, řecky Sfinx, je název převzatý z egyptského slovního spojení šepses anch, jež znamená „živá modla“. Je to socha znázorňující faraona nebo ochranné božstvo.
Sfinga, jedna z nejtypičtějších forem sochařství v době faraonů, má tělo lva a hlavu, která může být lidská nebo zvířecí, podle božstva, které představuje. Velká sfinga v Gíze patří mezi památky, které se staly symbolickými pro egyptskou civilizaci. Sfinga se svým tisíce let starým pohledem, plným záhady, jakoby rozjímala o vycházejícím slunci na východním horizontu oblohy. Uchvacovala všechny cestovatele v Egyptě a měla zvláštní kouzlo pro ty, kteří byli přitahováni tajuplností.
Sfinga
Byla postavena za vlády Rachefa, kolem roku 2500 před naším letopočtem. Byla vytesána z vápencového pahorku, který byl zhruba zformován působením větrů. Sfinga dosahuje délky 74 metrů a výšky 21 metrů. Byla živým odrazem slunečního boha, strážce pohřebiště v Gíze. Později byla ztotožňována s bohem Harmachsem nebo lépe řečeno s božstvem, které zahrnovalo trojí formu slunečního boha během jeho každodenní dráhy: Cheprera ráno, Rea v poledne a Atuma večer.
Velká Sfinga v Gíze
V průběhu století Sfingu pomalu zakrývaly pouštní písky. Zpráva vytesaná na stéle, umístěné mezi předními tlapami monumentu, vypráví o tom, jak v době 18. dynastie, tedy tisíc let po stavbě sochy, usnul mladý princ Mencheprure ve stínu Sfingy během lovu, jak k němu Sfinga ve snu hovořila a žádala jej, až se stane králem, aby ji osvobodil z písků, které ji pohlcovaly. Později se princ Mencheprure, který nastoupil na trůn jako Thutmose IV., rozpomněl na svůj sen z mládí a dal odklidit písek ze Sfingy, čímž pravděpodobně provedl první „restauraci“ památky. O 200 let později Ramese II., který si nedělal výčitky s použitím pyramid svých vzdálených předků jako stavebního materiálu, provedl další restauraci Sfingy. Postupem času však byla obrovská socha opět pokryta pískem a zcela zasypána. Tím se vysvětluje, proč se Hérodotos o této soše vůbec nezmiňuje.
Sfinga s pyramidami v Gíze
V roce 1798 prováděli vědci, doprovázející egyptské tažení, vykopávky kolem monumentu, přičemž nalezli mimo jiné slavnou stélu Thutmose IV. Byl to však námořní kapitán Giovanni Caviglia, který v roce 1816 provedl nejdůležitější vykopávku, jaká kdy byla u Sfingy provedena. Je docela možné, že Caviglia nebyl motivován čistě vědeckými úvahami. Byl asi přitahován kouzlem záhadných příběhů, které vyprávěli arabští historikové o tom, že v soše existuje tajná dutina, která obsahuje nezachytitelný pohár Šalamouna, syna Davidova. V každém případě Caviglia provedl řadu zajímavých pozorování, týkajících se Sfingy. Objevil i několik roztříštěných součástí, včetně části falešného vousu. Ten kdysi zdobil její bradu. Velcí egyptologové minulého století jako Auguste Mariette či Bašton Maspero, se o Sfingu zajímali. Teprve práce Emila Baraize spolu se Selimem Hassanem v letech 1925 – 1936 vyvrcholila v restaurování pokrývky hlavy. Ta dnes dala Sfinze její současný vzhled.
