0
0

Sotva byla koupě domu vyřízená, už jsme se začínali připravovat na naši svatební cestu – běhali jsme po obchodech a sháněli potápěčské vybavení, plavky, nový foťák a spoustu jiných zbytečností. Cca týden před odletem jsme jeli do Plzně na moje promoce, na kterých jsme seznámili obě mamky. Formálně nám tedy nic nestálo ve štěstí a po odvozu kočiček na převýchovný tábor k tetě Andrejce ( a strejdovi Honzovi, tímto jim ještě jednou děkujeme za vřelé přijetí našich mazlíčků) jsme se vydali na Ruzyni. Beátka byla tou dobou moc hodná, pořád skrývala svou pravou tvář (rozumějte pohlaví:-) a já jsem v noci dobře spala a přes den už netrpěla nevolnostmi. V cestovce měli pravdu – druhý trimestr byla dobrá volba! Navíc musím projevit spokojenost s jejich službami a doporučit dál (ačkoliv mi za to nikdo nic nedá, jestli se ptáte na tohle?:-), protože jednali velice rychle, přitom byli nevtíraví a profesionální. Ale především – od začátku nám nabídli nejlepší cenu, na kterou se ostatní dostali až den před odletem!

Ale zpátky k tématu – let s Emirates byl příjemný, trval necelé 4 hodiny a až na neskutečné smraďochy před námi byl bezproblémový (naštěstí nás letušky na mou žádost přesadili, jinak bych si připomněla své ranní nevolnosti). V Dubaji šlo všechno stejně hladce a po dvou hodinách paludování se na letišti jsme už seděli v triple seven směr Port Louis (nemohla jsem si nevšimnout, kolik nehezkých lidí na letišti v Dubaji bylo – takovou koncentraci jsem nikdy nezažila – a musela jsem si vzpomenout na Shrečkova slova, když seděl na Václaváku na lavičce s otevřenou pusou a povídá mi:“Kikinko, tolik škaredých lidí pohromadě jsem v životě neviděla!“:-). Tentokrát byl let hotové peklo – kabinu vytopili na mnou odhadovaných 28-30 stupňů, takže se mi chtělo omdlít i v sedě a za 6 hodin letu jsem nejenže nezahmouřila očka, ale navíc jsem vypila asi 5 litrů vody. Bylo to opravdu strašné, nechápu, proč si posádka takhle koledovala o zdravotní komplikace cesťáků, my jsme je na dálkovkách chladívali na přijemných 22 stupňů, aby se jim v noci hezky spalo:-).

Po přistání jsme vyplnili nějaké ty formuláře a už na nás čekala asistentka s uvítacím dopisem a instrukcemi, aby nás odvedla k velice milému, anglicky plynně hovořícímu řidiči (s kterým jsem mluvila i francouzsky!:-). Ten nás odvezl přes celý ostrov do hotelu (cesta trvala cca hodinu, věru velký to ostrov:-) a my jsme se po chvilce čekání nad uvítací skleničkou v lobby ubytovali. Počasí bylo od prvního dne dokonalé – přes den kolem 25 ve stínu, od moře vál přijemný větřík a v noci si přes šaty stačilo hodin svetřík a bylo vymalováno – ani jsme nemuseli zapínat klimatizaci! Navíc sezóna ještě nezačala, a tak jsme byli skoro celou dobu v poloprázdném hotelu (že začala sezóna jsme poznali podle toho, že na večeři bylo nezvykle mnoho vyžraných talířů od německých důchodců, kteří někdy 5. den našeho pobytu zahájili svůj turnus).

Po obědě jsme měli čistě informativní schůzku s delegátkou a poté s naším svatebním koordinátorem Giovannim. Vybrali jsme společně místo, dort, dekorace, květiny a hudbu. Večer pro mě přijel řidič, aby mě odvezl na zkoušku líčení a účesu. Jeli jsme celých 700m do vedlejšího hotelu! Cestou zpátky jsem odvoz odmítla a vydala se sama pěšky po pláži – nevídané to rozhodnutí, ve kterém se mi snažili všichni zabránit. Když viděli, že neuspějí, tak mne doprovodili až do pokoje – nejdřív vedle mě v písku klopýtala maličká Mauricijka, potom mě „u hranic“ s naším hotelem převzal jeden z četných strážců. Bezpečnější místo si snad ani nelze představit, věřte mi! Jakkoliv byli všichni na Mauriciu neskutečně milí, ne všichni byli schopní a zdaleka ne všichni mluvili dobře anglicky nebo francouzky, jak tvrdil zázračný průvodce od Lonely Planet (až cestou na letiště jsem se dozvěděla proč, ale o tom později). Zářným příkladem toho byla moje kadeřnice a kosmetička v jednom, od které jsem po dvou hodinách marného snažení v slzách utekla. Nejen, že mi málem spálila obličej kulmou, ale ještě ze mě udělala Ilonu Czákovou, jak později poznamenal Zed. Vskutku marně jsem jí vysvětlovala, že ten make-up je na mě moc tmavý, a že černé linky i na spodním víčku na středoevropance prostě nevypadají dobře! Asi byla ze mě nervózní, protože pořád jenom opakovala: „Oh, your hair is so fine!“ a každý pramen natáčela na kulmu minimálně desetkrát, až jsem se bála, že mi ty vlasy upadnou. Rada pro příště: nespoléhat se na to, že v pětihvězdě bude schopná kadeřnice/kosmetička a raději si všechno udělat sama:-). Fotku z jejího zákroku pošlu zájemcům na email.

Druhý den ráno, tj. v pondělí, jsme se vydali na cestu do hlavního města vyřídit nějaké to papírování. Opět nám byl přidělen vlastní řidič s poměrně luxusním autem, který s námi ty dvě nebo tři budovy úřadů objel. Na oběd už jsme byli zpátky v hotelu a zbytek dne jsme se rozhodli strávit (jak jinak než) relaxací na lehátku na pláži. Odpoledne jsme absolvovali ještě krátkou schůzku s Giovannim, na které jsme si upřesnili čas a průběh celé akce. Ačkoliv hotel skýtal nepřeberné možnosti vyžití, já jsem vzhledem ke svému požehnanému stavu využila jen minimum z nich a Zed, vzhledem ke své lennosti a poseroutkovství, taktéž (vedle fitka, lekcí pilates, jógy a bohatého animačního programu byly k dispozici i vodní lyže, jízda na banánu/tubách, windsurfing, výlet na útes za účelem šnorchlování, rybaření a jiné, většinou nezpoplatněné aktivity). Kdybysme tam byli o týden déle, možná bych využila skoro všechno, ale času nebylo nazbyt, a tak jsme většinu dne strávili šnorchlováním a pitím koktejlů na pláži. Navíc jsme chodili spát hodně brzo, což bylo chudákovi Zedovi trochu proti srsti, ale co mohl dělat, když jsem byla po celodenním jezení a povalování se už v 9 večer úplně hotová, že:-). Beátce tamější strava a ovzduší očividně náramně svědčili, protože jinak jsem takhle lenivá nikdy nikde nebyla.

Úterý 11.10.2011 byl náš velký den. Rozhodli jsme se ho strávit v klidu a zbytečně se nestresovat – ráno jsme šli na pláž, kde se Zed spálil (naštěstí jen na těle) a já jsem si uhnala těhotenskou sluneční vyrážku na nohách a ramenou, čímž jsem přidala práci fotografovi a musel se dost činit, aby mě vyretušoval (lehká opuchlost ovšem přetrvala). Kolem poledne jsme si zašli na lehký oběd, ze kterého jsem se vydala opět pěšky!!! do vedlejšího hotelu na účes, zatímco se Zed vrátil na lehátko na pláž. Zpátky jsem se kvůli silnému větru nechala odvézt řidičem (aby mi tu nádheru na hlavě náhodou nerozdul vítr:-) a po sprše jsem se raději sama nalíčila. Pak si pro nás přišel Giovanni s fotografem a přijemnou procházkou po pláži s občasnými zastávkami na focení jsme došli do našeho svatebního altánku. Celý obřad byl přesně podle našich představ – krátký, bez zbytečných sentimentálních řečí. Poté nás nechali chvíli o samotě sníst dort a vypít láhev sektu. Přibližně za hodinu se vrátil fotograf a až do západu slunce nás fotil. Poté nás odvedl na večeři do restaurace na pláži (och, jaká to romantika!:-), kde na nás čekalo zvláštní meníčko opět s lahví něčeho, co už jsem pít nemohla, a s čím se musel „chudák Zed“ poprat sám. Dle předchozí dohody jsme měli dvě stejně tematicky zaměřená, ač zásadně odlišná jídla – on bez mořských potvor a já s. Víc si bohužel nepamatuju, protože mi to nějak nesedlo a nebylo mi po zbytek večera nejlíp, snad z mírné nervozity nebo přemíry dortu. Ale pan manžel si jídlo moc pochvaloval, ostatně jako po celý náš pobyt a večeři jsme si náramně užili, mj. díky soukromí a krásnému výhledu na záliv (mohli jsme večeřet i přímo v písku nebo na mole, ale to přenecháme radši Rosemundě Pilchner:-).

Po večeři jsme se vydali pomalým krokem do pokoje, kde na nás čekala horká vana s lahví sektu (už zase?!?:-) a okvětními lístky růží vedoucích nejdřív do koupelny a pak k posteli (no co už:-). Na posteli ležela předběžná svatební listina (asi jakože už můžem, cheche) a nějaké ty kreace z ručníků, koš plný ovoce (spíš taková miska) a další květiny. Ráno předtím nám ještě vyžehlili šaty a košili a pěkně nám tam poklidili (ačkoliv to dělali běžně 2x denně). Po svatební noci nám přinesli snídani do pokoje a my sme se rozhodli si ji vychutnat na terásce s výhledem na pláž. Problém nastal tehdy, když jsem v dobré vůli pikolíkovi dala asi tři eura a on je začal nervózně žmoulat v ruce. Po chvilce přemýšlení mi je vrátil se slovy že na ostrově se berou jenom papírová eura a že by mu byly k ničemu. No sorry, rupie jsme neměnili a padesátku jsem mu dávat nehodlala… Zbytek dne jsme strávili odpočinkem na pláži a u bazénu, šnorchlováním, procházkami a jak jinak než dobrým jídlem.

Na pátý den pobytu jsme si naplánovali celodenní výlet po ostrově. Dle rad průvodce jsme si nasmlouvali řidiče na celý den (platili jsme cca 80 euro) na hotelovém parkovišti. Byl to ten samý, který nás den před svatbou vozil v hlavním městě po úřadech, čehož jsem cca po půlhodině jízdy začala hořce litovat. Radjit, nebo jak se jmenoval, jel jako čuně, pořád troubil a celou cestu nezavřel pusu. To by až tak nevadilo, kdyby uměl alespoň o trochu líp anglicky nebo francouzsky než průměrné tříleté dítě! A tak jsme celý den poslouchali: „Now we are up, and now we are going down.“ „This is rich men´s island.“ „Rich people live here.“ atd. Oproti dohodě nás pořád vozil někam do obchodů, až jsem na něho zvýšila hlas a řekla, že takhle by to teda nešlo. Trochu se mě asi zalekl, protože chvíli jel tam, kam jsme opravdu chtěli, a pak se neustále ptal: „Are you happy, madam?“ Pomyslela jsem si, že budu šťastná, až zavře zobák a doveze nás tam, kam jsme si smluvili, ale nahlas jsem neřekla nic a dál jsem tiše trpěla hlasité rádio s indickou hudbou (tehdy jsem taky přehodnotila svůj názor a rozhodla se, že se do Indie jen tak nevydám). Po menší výměně názorů se tedy zdálo, že nás opravdu veze všude tam, kam je to možné, a že se nevymlouvá, když někam odmítne jet. Nejdřív nás totiž zavezl do „muzea a ruční manufaktury lodí v láhvi“, což se ukázalo být prachobyčejným obchodem pro turisty:-). Odtud jsme se konečně dostali do vnitrozemí na vyhlídku na celý ostrov. Žádná hitparáda to nebyla, a tak jsme po chvíli jeli dál.

Cestou z vyhlídky si Radjit neodpustil malou zastávku v bývalém koloniálním domě, dle jeho slov lepším než tom v průvodci, protože se tam neplatí vstupné…no bodejť, vždyť to byla prodejna koberců!:-)

Dalším cílem naší cesty byly vodopády. Ty nám řidič rozmluvil s tím, že je období sucha, a že tam nic neuvidíme, a že nás raději vezme jinam. Jeli jsme proto do přírodního parku s jinými vodopády a k „7 barvám země“. V rezervaci jsme se najedli na lavičce a z našeho piknikového koše jsme zvládli nakrmit i místní divoké kočky (a že jsme se jich báli, když jsme viděli, jak se rvou o kuřecí stehno!). Po další rozmluvě s řidičem jsme zamířili do místního safari za kočičkami. Byly už tři hodiny odpoledne a náš milý řidič totiž usoudil, že se den chýlí ke konci, a že je načase nás odvézt zpátky do hotelu. Nakonec nám ale vyhověl (nic jiného mu ani nezbylo, že) a notně nas**** nás odvezl. Cestou jsme ještě uviděli továrnu na výrobu rumu a udělali krátkou zastávku s vyhlídkou na národní park. Na kopci, uprostřed ničeho, bylo malé špinavé jezírko a v něm rostly nádherné lotusy. Když to Zed uviděl, nadšeně zvolal: „Podívej se na to, jezírko plný sraček a jak krásný lekníny z tama vyrůstajou!“ Paní vedle se začla nahlas smát a to by nebyla náhodička, aby to nebyla Češka. Sami tři na vyhlídce uprostřed ostrova, tomu se říká štěstí:-) (Já jsem Zeda brzo dohnala s trapasem, když šla kolem našeho pokoje zahradou paní v bikinách. Za celý pobyt to byla jediná pěkná ženská, co jsme uviděli, a tak se Zedovi nedivím, že se po ní díval. Já jsem to však nahlas okomentovala slovy: „Já vím, že je to jediná hezká baba široko daleko, ale musíš na ňu tak čumět, když sme na svatební cestě?!?“ No a ono to byla zase Češka, v plným hotelu hned vedle nás, ze všech 500 hostů:-). Ale zpátky k našemu putování po ostrově – díky němu jsme si uvědomili, jak tolerantní národ obyvatelé ostrova jsou. Vedle sebe žijí poklidně hinduisté, muslimové i křesťané. Naproti mešity stojí hinduistický chrám, kousek opodál kostel. Všude je navíc krásně čisto a lidé jsou na sebe velmi milí.

To, spolu s vynikajícím jídlem, nám na Mauriciu učarovalo nejvíc! Úroveň služeb je opravdu vysoká (vyjma některých taxikářů a kosmetiček-kadeřnic, ehm), ceny jsou srovnatelné s Českem a dokonce i veřejné záchodky voní a ačkoliv je na nich patrný nedostatek financí, je radost se na ně jít vyčůrat! Jídlo je bohaté, snad po celý rok se tu něco rodí, a tak je vždy na výběr z nepřeberného množství čerstvého ovoce, zeleniny a především ryb. Snad díky kulturní diverzitě je mauricijská kuchyně tak variabilní – nejčastěji zde seženete indické jídlo, ale běžně k dostání jsou i čínské speciality a kreolská kuchyně. Vedle tematických večeří tak hotel pořádal i různé doprovodné akce, jako je např. malování hennou apod. A co se krajiny týče – Mauricius je bezesporu krásné místo s dechberoucí přirodou, ale dokázala bych si představit i hezčí místa (velice mile nás v tomto ohledu překvapila Izrael, ale o tom až někdy jindy). Na náš zážitek v safari však nikdy nezapomeneme! Poslední zastávkou naší cesty s Radjitem se stalo zoo-safari s divokými šelmami a možností procházky s nimi, hlazením atd. To jsme si s naší láskou ke kočičkám nemohli nechat ujít, a tak jsme beze slov vyplázli nemalý peníz na vstup do zoo a hlazení zvěře k tomu:-).

Původní trilema výběru šelmy se nám při pohledu na výběhy zdálo absurdní – lvi leželi jak lemry na stromě a spali, gepardi se nám zdáli záludní a nebezpeční. Vítězem pomyslného klání se stali tygři. Podepsali jsme papír, nechali se poučit laškovným chovatelem, přečetli si varování na plotu a s klacíky v ruce jsme se neohroženě vydali do jámy lvové, v tomto případě tygří! Pokud si dobře vzpomínám, bylo nás cca 5 na 5. Netřeba se ptát, kdo by v tomto případě vyhrál, kdyby se kočičkám něco znelíbilo, ale my jsme se nenechali zastrašit (aspoň teda Zed ne) a směle jsme přistoupili tygříkovi k prcině, abysme si ho pohladili. Zed se toho ujal nebojácně a číču dokonce vehementně poplácal, zatímco já jsem třesoucí se ručkou sotva pohladila tygří kožíšek (foto opět na vyžádání do mailu).

Když jsem byla v nejlepším, tygřík se ohnal ocáskem a s ohromným žuchnutím jím plácl vedle mě. Že jsem málem vyletěla strachy z kůže, asi netřeba dodávat:-). O další šok se pak postaral náš vtipný průvodce, který mi když jsem stála zády k němu, začal hůlkou šimrat po noze, až jsem si myslela, že mě očichává jedna z kočiček. Nicméně jsme návštěvu ve zdraví přežili a od tygrů zamířili zpátky za Radjitem, který nás odvezl zpátky do hotelu, kde jsme v klidu stihli i večeři. Cestou k východu jsme přitom spatřili pářící se želvy, které jsme si dokonce natočili. No posuďte sami, jak se vám tito tvorové líbí…:-)

Po celodenním výletu, který jsme ve čtvrtek absolvovali, jsme si dali další den „volna“. Jeli jsme na výlet lodí s proskleným dnem a viděli spoustu různých ryb a korálů. Hodně z nich sice zničilo globální oteplování spolu s motorizovanými vodními sporty, ale i tak se bylo na co dívat! Pár dní předtím jsme využili služeb hotelu a nechali se dovézt lodí na útes, kde jsme šnorchlovali. Coby potápěči – začátečníci jsme byli podmořským světem na Mauriciu fascinováni, i když zlí jazykové tvrdí, že Egypt nebo Maledivy skýtají mnohem lepší podmínky pro pozorování podmořského života. Potápění s přístroji, byť v našem hotelu opět nezpoplatněné (1. lekce), jsem si bohužel vzhledem ke svému požehnanému stavu musela odpustit, stejně jako vodní lyže, windsurfing, para sailing atp. (Zed měl hlavně obavy z korálových útesů, které jsou dost ostré a místy jen pár desítek centimetrů pod hladinou). Oproti tomu jsme hojně využívali program all inclusive a na pláži obsazovali lehátka v dosahu hotelového personálu, který nám tam nosil občerstvení. Většina koktejlů byla alkoholických, a tak jsem vždy požádala o verzi s „jenom trošičkou alkoholu“. Ve většině případu mě špatně pochopili a místo toho jsem dostala extra dávku navíc:-). Nápoj následně Zed zkonfiskoval a já jsem měla smůlu, stejně jako u večeře, kde jsme objednali skleničku vína a donesli nám zpravidla celou láhev. Zed to nesl statečně a s pitím se sám popral, ze solidarity však zůstával relativně střízlivý.

Po odpolední siestě na lehátku jsme se vydali na procházku po pláži, pokaždé jiným směrem. Napravo se rozprostírala veřejná pláž, nalevo pokračovaly hotelové komplexy. Mnoho z nich bylo vyhořelých, dle našich informací to měly na vině střechy z kokosových vláken. Ten náš hotel měl naštěstí střechu zbrusu novou, plechovou. Přestože jsem byla pořád relativně v kondici a bříško mi nedělalo žádný problém (v 6. měsíci jsem měla nahoře cca 5 kilo a vypadala jsem spíš jako obtloustlá německá turistka než těhule), chůze v horku po písku mi moc nesedla a po hodině jsme to většinou museli otočit.

Když jsme se zrovna neprocházeli po pláži, nejedli nebo nepili, věnoval se Zed své oblíbené činnosti – focení. Já jsem zase krmila hotelovou kočičku, která byla „na rozsypání“, tzn. že čekala každým dnem koťátka. Knížek jsem se, mimo průvodce, ani nedotkla a raději jsem pozorovala tamější faunu a flóru. Párkrát jsme taky vyrazili za večerní zábavou, ale nijak zvlášť jsme to nepřeháněli a po chvilce před televizí nebo počítačem jsem časně usínala.

Předposlední den našeho pobytu jsme se vydali na procházku do města. Kousek za hotelem nás odchytil taxikář a majitel obchodu se suvenýry v jednom a přesvědčil nás, abysme raději jeli na výlet do hlavního města, které jsme si beztak nestihli prohlédnout. Kul železo, dokud bylo žhavé a hned nás naložil do auta. Ještě nám skočil pro vodu a za půl hodiny jízdy už nás vysadil u nádraží v Port Louis, kde jsme měli za několik hodin sraz. Na vyhlídku nad městem jsme se bohužel nedostali, protože se tam ten den konaly dostihy ?!?, ale i tak jsme strávili příjemné odpoledne bloumáním po hlavním městě. Nejprve jsme se prošli po přístavu, pak jsme zamířili na trhy, naobědvali se a promenádou podél moře se vrátili i se suvenýry pro rodinu a známé na smluvené místo.

Naše poznatky z hlavního města byly následující: 1, I tady je krásně čisto, ale kupovat maso na místních trzích opravdu nikdy nebudeme:-). 2, Čerstvé kokosové ořechy na pití za ty peníze (cca 75 kč na naše) nestojí a v hotelu by nám je pravděpodobně na vyžádání sehnali taky (Jednou týdně přišli do hotelu dělníci sklidit manga, kokosy a všechno ostatní, co tam rostlo. Mimo to jsme každý den viděli výlov ryb, které jsme za malý okamžik spořádali ještě v syrovém stavu:-). 3, Narozdíl od Izraele vás pustí do mešity aniž by se ptali, jestli jste nebo nejste muslim/ka a ještě vás ochotně doprovodí na záchod. 4, Všude na ulicích se prodávají kohoutky a baterie do umyvadla. Tuto záhadu jsme zatím neobjasnili, ale přikláníme se k názoru, že si místní lidé libují v časté výměně kohoutků a že se zřejmě jedná o sběratelskou vášeň, protože jejich množství na trhu bylo naprosto disproporční a dalece převyšovalo potřebu obyvatel. Jakékoliv jiné rozumné vysvětlení této anomálie ocením, psát můžete do komentářů pod text:-).

Po návratu z výletu do Port Louis jsme si dopřáli poslední večeři v hotelu a pomalu se začali balit (alespoň já:-), protože ráno bylo potřeba vyklidit pokoje do 12 hodin. Odjezd na letiště byl naplánován až někdy na 6. večerní, a tak jsme poslední den strávili na pláži a v hotelovém lobby. Do poslední chvíle jsme měli možnost využívat všech solužeb hotelu, včetně programu all inclusive, což bylo velmi příjemné. Navíc jsme se mohli před odjezdem osprchovat v erárních pokojích, jak by se asi počesku daly nazvat:-). Rozloučili jsme se s personálem, který nám zvlášť přirostl k srdci, sbalili dary, nasoukali svá vzrostlá břicha do stahovacích punčoch pro těhule a vyrazili na cestu. Doma jsme zjistili, že zatímco já jsem za týden pobytu přibrala 2 kila, Zed se spravil skoro o pět!

Cestou na letiště jsme měli štěstí na mladého, anglicky plynně hovořícího řidiče, který nám konečně objasnil řadu věcí, které jsme až do té doby nechápali ať už kvůli jazykové nebo kulturní bariéře. Na terminálu jsme nečekali dlouho a za chvíli jsme již startovali na dost krátké dráze končící kousek nad mořem. Let zpátky proběhl nad očekávání dobře, alespoň co se úseku MRU-DXB týče. V Dubaji jsme tentokrát čekali 6 hodin, což se ukázalo být dosti nešťastné. Sice jsme od společnosti dostali poukaz na jídlo, ale stáli jsme na něj frontu dlouho a navíc bylo docela nechutné a nebylo ho moc. Navíc bylo letiště přeplněné lidmi, očividně jsme přistáli ve špiččce, a tak si nebylo ani kam sednout. Nemyslete si, že někdo pustí těhuli sednout!!! (ostatně to víme dávno, ale o tom až později). Ponaučení pro příště – zaplatit si postel na letišti a těch 6 hodin prospat.

Za ty peníze to rozhodně stojí a nebýt toho, že jsme tuhle možnost objevili až těsně před boardingem, tou dobou bysme už dávno byli vyspaní dorůžova (funguje tam jakýsi „hodinový hotel“, kde je v mini pokojíčku taky sprcha a televize, 6 hodin vyjde cca na 60 euro na osobu). Přestup v Dubaji jsme však přežili ve zdraví a dokonce jsme se i nasmáli, když se mě pracovník odbávky ptal, jestli jsem těhotná. Nejdřív nás totiž bezeslov pustil do letadla, ale cca po 500 m nás celý zchvácený dohonil, aby ze sebe vykoktal: „Excuse me, madame, but are you…are you…?“ Tak jsem se usmála a po chvíli váhání jsem mu odpověděla že jo, že jsem těhotná, ale že to ještě není 30. týden (původně jsem totiž koketovala s myšlenkou urazit se a nadat mu, že jsem jenom na dovolené přibrala, ale pak se mi ho zželelo, protože si chudák vážně nebyl vůbec jistý a bál se, aby mě nenaštval:-).

.No a let zpátky do Prahy byla vysloveně katastrofa – zadní část letadla obsadil zájezd hlučných, opilých a drzých Čechů. Nejenže se nedalo spát, ale ještě jsme musela poslouchat jejich oplzlé vtipy a stydět se za jejich chování. Vrcholem bylo, když si jeden z nich všiml, že dvě stewardky jsou češky, a začal na ně přes půl kabiny volat: „Hej zlato“. Po šesti hodinách letu byl utrpení konec a my jsme, těsně před přistáním, dostali náš dort (podle mě na něj posádka zapomněla jak na smrt a zjistili to až když plombovali vozíky, protože nám ho rychle donesli cca 10 minut před dosednutím:-). Cestou trochu utrpěl, ale i tak vypadal a chutnal celkem k světu. Cestu jsme tedy, jak je vidět, i na přelomu 2. a 3. trimestru zvládli a nikde nenastal žádný problém, jak se někteří lidé báli (stačilo na doporučení gynekoložky hodně pít, chodit, vzít si stahovací punčošky a půlku aspirinu před cestou a bylo!).

Stejně tak pobyt proběhl bez problémů a kdyby se přece jen něco přihodilo, tak věřím, že na Mauriciu je dost privátních klinik, kde vám oproti pojištění poskytnou zdravotní servis dle evropských norem. Vždyť jen v hotelu byl velmi ochotný a anglicky plynně hovořící lékař, který mi sice magnesium nedal, ale poradil mi, kde je nejbližší lékárna a jak se tam dostanu. Na závěr mého třídílného vyprávění by se asi hodilo nějaké resumé: Svatbu jen ve dvou můžu vřele doporučit. Opravdu jsme si to užili bez stresu, zařízené to bylo během dvou týdnů a v jistém ohledu jsme i ušetřili (šaty jsem měla z výprodeje v Jackpotu, protože věřím, že na pláž by se ani nic honosného nehodilo, nehledně na můj stav – hrát si na svatou pannu orleánskou v bílém jsem vážně neměla v úmyslu:-).

Rodiče a přátelé z toho sice byli trochu zklamaní a nějakou chvíli nám trvalo, než jsme si myšlenku svatby v zahraničí obhájili, ale časem se s tím smířili snad všichni. Nám tak zůstaly krásné vzpomínky nezkalené svatebními průsery, nervozitou a velkým břichem, které bych do doby, než bysme se vzali, dávno měla (pokud bych do té doby neslehla:-). Navíc jsme spojili svatbu, líbánky a dovolenou do jednoho a krásně si prodloužili léto. Nezbývá mi tedy než svatbu v zahraničí všem doporučit a těšit se, až zase někam se Zedem vyjedeme, protože odteď už to nebude vůbec jednoduché a budeme muset brát ohledy i na plodíka, jak jsme Beušku na Mauriciu pojmenovali:-).

P.S.: Na ostrově jsem objevila květinu, kterou jsem měla i ve své svatební kytici, a jejíž kráse jsem beze zbytku podlehla – je jí plumérie a nejenže krásně vypadá, ale taky voní a navíc má neuvěřitelnou trvanlivost! (To se ale týká všech čerstvě uřezaných květin na Mauriciu, protože kytice mi bez vody vydržela celý týden a pořád vypadala lépe, než „čerstvé“ orchideje u nás v republice. Bohužel ale roste na keři a v našich podmínkách je prakticky nereálné ji vypěstovat:-(

http://denikskvelematky.blogspot.cz/2012/09/mauricius-cast-posledni_19.html

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .