0
0

Několik slov úvodem >

Jak říká nadpis kapitoly, tedy nejprve několik málo slov a odstavců úvodem. A vezmu to tentokrát stručně. Tenhle text z cesty po Filipínách v roce 2011 vznikl, jako už skoro tradičně, z mých poznámek pořízených přímo tam, na Filipínách.

Nejlépe se mi moje poznámky pochopitelně píšou u stolu a u piva, jako například tady v Batadu

Sice jsem si pečlivě a pravidelně své poznámky po celou cestu psal a doplňoval, ale o to hůře byly naškrábané. Přečíst po sobě ručně psané poznámky mi s každou další cestou činí stále větší potíže. Je to jako za trest a nikomu bych vám nepřál, abyste tohle museli luštit.

Při tvorbě tohohle textu jsem pak svoje poznámky samozřejmě doplnil o nějaké další informace, především faktografické, pocházející z různých internetových zdrojů. Nepídil jsem se však po nějakých podrobnostech, ale soustředil jsem se na základní věci, které jsem si nestihl poznamenat a nebo jsem je naopak stihl zapomenout. Přestože tedy používám informace z Internetu, věřte mi, že narozdíl od mnoha jiných podobných pisálků já informace sice čerpám, ale nezneužívám jinými napsaný text ve vlastním vyprávění. Už mnohokrát jsem narazil na zcela shodné pasáže obšlehnuté za pomoci přítele „klipborda“ třeba hned v několika internetových textech. A očividně taky se stejnými chybami či omyly. Vězte, že já tohohle přítele v případě textů jiných cestovatelů nepoužívám. Vůbec. Přečtu si mnohé, třeba i velmi pozorně. To ano. A rád. Ale pokud informace od někoho jiného vůbec použiju, vždycky si je do svého textu zpracuju po svém. Mě z plagiátorství rozhodně nikdo obvinit nemůže.

K tomuhle cestopisnému deníku si můžete prohlédnout soubor filipínských fotografií z popisované cesty. Na mých webových stránkách ho najdete v samostatné fotogalerii. Obrázků je tam myslím víc než dost. Všechny navštívené lokality na Filipínách mám taky zachyceny pro internetovou aplikaci Google Earth. Můžete si na mých stránkách tedy stáhnout i mnou vytvořený soubor s filipínskou cestou a pomocí aplikace Google Earth si to všechno pěkně projít a zobrazit. Uvidíte tak jako na plastické mapě z nadhledu téměř všechna místa, která jsem na Filipínách navštívil.

Tak. A teď už k samotným Filipínám. V roce 2011 jsme neměli a nechtěli jet původně nikam. Tím méně na Filipíny. Pro tenhle rok jsme s Líbou byli tak nějak domluveni, že na žádnou dalekou cestu tentokrát nepojedeme. Ale jen minuly vánoce a začaly ubíhat první dny nového roku 2011, docela rychle jsme změnili názor. Už nás, a možná hlavně mě, zase něco nutilo, abychom se zadívali do katalogů cestovních kanceláří. Bylo tam mnoho lákavého a tak se nám brzy chtělo zase někam jet. Už tak dlouho jsme nebyli na cestách! Letos vlastně ještě vůbec nikde! Hmm…

Filipíny, které pro mě každopádně představovaly hodně vzdálenou a těžko představitelnou exotiku, nakonec vybrala moje žena Líba z asi třech alternativ, které jsem jí předložil k výběru po dlouhém několikadenním a několikanočním študování mnoha nabídek různých cestovních kanceláří. To ale až potom, kdy jsme se neúspěšně pokoušeli zajistit si cestu do Kostariky a Panamy. Tam byla bohužel parta přihlášených lidí natolik velká, že pro nás už místo nezbývalo. Škoda. A tak namísto toho pojedeme na Filipíny. Ale myslím, že to byla velice důstojná „náhrada“. To nám později potvrdil i Miloš, šéf pořádající cestovní kanceláře China Tours. I on s námi totiž jel na Filipíny. Ne však jako šéf cestovky, ale jako normální turista. Stejně jako my. Jel společně se svou ženou Radkou na svou vlastní dovolenou. A se svou vlastní cestovkou. S jakou taky jinou, že? Je to bezva nápad založit si cestovku, aby s ní mohl člověk jezdit po světě!

A tím se pomalu dostáváme k naší filipínské partičce. S většinou spolucestujících a nových „filipínských“ kamarádů jsme se poznali už na předzájezdové schůzce v Praze, která se konala přímo v sídle cestovní kanceláře China Tours. Tam jsme ale nebyli úplně všichni a viděli jsme se jen krátce. Pořádně se seznámíme stejně až Filipínách. Tam už taky budeme úplně všichni. A kolik nás vlastně bude, až se všichni seznámíme? Jedeme my, tedy moje žena Líba a já, dále Radka a Miloš z cestovky a Standa s Lenkou. Pak ještě Alena s dcerou Ivou, která mezi námi jasně vyniká svým záviděníhodným mládím.

Maličcí nártouni s velikýma očima patřili mezi hlavní filipínská lákadla

a která má poznávací cestu na Filipíny zaměřenou ke své právě vznikající diplomové práci. K tomu připočtěme dámy Milenu, Petru a Hanku, a pány Karla a Luďka. A jsme všichni. Celá naše filipínská partička. Na předzájezdové schůzce jsme dostali několik pokynů i dobrých a užitečných rad na cestu. A taky o něco přesnější představu o zemi, do které budeme cestovat, i o některých lokalitách, které přitom navštívíme.

Filipíny nám slibovaly spoustu zajímavého. Mezi jiným například nártouny, nejmenší opičky na světě, prastaré a fascinující rýžové terasy, i třeba fascinující kopečky Čokoládových hor. Prostě spoustu krásných zážitků i zajímavých lokalit, z nichž nejvíce asi Líbu přesvědčilo koupání a slunění na tropických plážích ostrova Palawan, které bylo naplánováno až na konci celé asi třítýdenní cesty. To si myslím u Líby nakonec vyhrálo. A tak pojedeme na Filipíny. Je to ale daleko. Hodně daleko. Na přímou vzdálenost přibližně deset tisíc kilometrů. Takhle daleko na východ jsme dosud ještě nikdy neletěli.

< Den prvý, desátého >

< Odlétáme daleko na východ >

Je březen roku 2011. Konkrétně desátého. I když to jste asi poznali z nadpisu nad touhle kapitolou. Ty předcházející dny mi ubíhaly, ani vlastně nevím jak. Pracovní věci, kterých bylo chvílemi až nad hlavu, mě zaměstnávaly natolik, že jsem ani nevnímal, jak rychle se čas naší dovolené blíží. Ale všechny ty větší i menší starosti jsem včera hodil za hlavu. Ode dneška pár týdnů o práci neuslyším vůbec nic. A je to dobře. Moc dobře. Začíná mi zase jedna, jak doufám, báječná dovolená. Dnes už totiž letíme. Poletíme za teplem. Poletíme na Filipíny!

Líba si hned při ranním vstávání stěžuje na počasí. Bodejť by ne! Do včerejška bylo docela hezky a slunečno, a teď to vypadá, že na letiště pojedeme v lijáku, pokud rovnou nezačnou padat kroupy. Ale když už sedíme v autě a vyjíždíme, docela se to umoudří. Cestou už pak jen vzpomínám na chumelenici, jaká nás vyprovázela, když jsme odlétali do Mexika. Ve srovnání s tím je to dnes proti tomu úplná pohoda. Na letišti, na pražské Ruzyni, se pak setkáváme s ostatními spolucestujícími. Všichni jsou tady včas. Radka z pořádající cestovky, ač letí s námi na dovolenou, má přece jen tak trochu službu. Dělá cestovní kanceláři nutného poslíčka a má pro nás balíček s letenkami a několika dalšími drobnostmi na cestu.

Odlétáme z Prahy nejprve do Dubaje. Letíme se společností Emirates, a to až do Manily. Čeká nás dlouhý let. A potom ještě jeden. Delší. A pořád někam na východ. Daleko na východ. Letadlo do Dubaje je plné. Úplně. Myslím, že v něm není volné ani jedno jediné místečko. S Líbou bohužel sedíme každý zvlášť, každý musíme sedět někde jinde. Vedle mě sedí jakýsi mamlas, který letí do Johannesburgu a který si odmítá s Líbou vyměnit místo. „Já sedím tady!“, prohlásí rezolutně. Moc ho nechápu. Nesedí ani u okénka, ani u uličky, a nevím, o co mu tedy jde. Asi chce jen prudit. Nezbývá mi tedy, než sedět sám. Nasadím si sluchátka, poslouchám hudbu, a na toho „dovedu“ vedle mě se škaredím, jak nejvíc to dokážu. Někteří jazykové o mně tvrdí, že tohle prý dokážu dost dobře.

V Dubaji při přestupu je už noc. Či spíše je vlastně brzké ráno, každopádně po půlnoci. Pro mě to ale ještě ráno není. Máme tu poměrně dlouhou pauzu, než budeme moci nastoupit do dalšího letadla. Asi to je naschvál, abychom tu něco utratili, než poletíme dál. Stejné to přece bylo, když jsme letěli do Johannesburgu. Tak, jako dnes letí ten sobecký a nesympatický chlap. No, v Dubaji už to známe. Nejdražší pivo na světě, ale jdeme na něj. Alespoň na jedno. Už to pro nás asi bude tradice, jít v Dubaji na pivo. Dáme si s Líbou každý jedno, zaplatíme kartou, a vzápětí dostávám z banky SMSku, že nás ty dvě piva stály tři a půl sta. Pěkné. Ale zato jsme si taky chvíli sedli na tvrdé nepříjemné židle, a zahnali tu největší žízeň. Alespoň na pár okamžiků. Miluju pivo v Dubaji!

< Den druhý, jedenáctého >

< Manila nás vítá >

V letadle mířícím z Dubaje do Manily už s Líbou sedíme spolu. Hodně pospáváme. Vždyť je přece noc. Ale máme pocit, že pořád něco jíme, a hlavně, že nás pořád kvůli jídlu někdo budí. Každou chvíli něco nosí a nenechají nás v klidu vyspat. A tak když přistáváme na mezinárodním letišti v Manile, nevíme ani, jestli jsme vyspalí nebo ospalí. Ať tak či onak, unavení jsme určitě. Máme za sebou přibližně šestihodinový let z Prahy do Dubaje, asi tři hodiny čekání na další letadlo a zhruba osmihodinový let z Dubaje do Manily. Uff! Ale teď už jsme tady. Jsme na Filipínách.

A protože letadlo z Dubaje do Manily bylo obrovské, odpovídá tomu i doba čekání na zavazadla. Čekají na ně stovky lidí. Naše malá česká skupinka se tu mezi nimi ztrácí, ale snažíme se zůstat pohromadě. Většina Filipínců kolem nás se postupně ověšuje spoustou lepenkových krabic. Pokud si všímám, tak hlavně s elektronikou. Asi je pro ně někde v Dubaji mnohem levnější. Filipínci jsou tu k rozeznání na první pohled. Snědší pleť, černé vlasy, nemají tak úplně typicky asijské šikmé oči, a jsou nápadně malého vzrůstu. Řekl bych, že pokud měří nějaký Filipínec 170 centimetrů, klidně o něm mohou říkat, jaký je to čahoun.

Odbavení i díky tomu, že na Filipíny nepotřebujeme žádná víza, jde rychle. Alespoň tedy vzhledem ke stovkám lidí, kteří se tu za tímtéž účelem hromadí. Průvodce Martin, který nás bude mít celou dobu na Filipínách na starosti, nás má čekat před letištěm. I přes ty neskutečné davy lidí se s ním setkáme bez problémů. Přesně podle pokynů, které nám ještě v Praze rozdala Radka. Martin vypadá sympaticky už na první pohled. Žije na Filipínách několik let, a průvodce taky rozhodně nedělá poprvé. Tak to snad bude pohoda. Martin nepracuje v roli průvodce jen pro China Tours, ale zřejmě pro leckterou českou cestovní kancelář, které nějakou poznávací cestu po Filipínách pořádají.

Jsme tedy v Manile, hlavním městě Filipín, a zároveň taky na největším filipínském ostrově Luzon. O ostrovy nemají Filipíny nouzi. Luzon je jedním z přibližně sedmi tisíc filipínských ostrovů, z nichž ale jen něco před dva tisíce má vůbec nějaké jméno. A jen pouhých pár stovek jich je obydlených. Co ještě základního lze zmínit o Filipínách nebo o Filipíncích? Na Filipínách žije zhruba devadesát miliónů obyvatel, což z Filipín činí dvanáctou nejlidnatější zemi světa. V této ostrovní zemi je obyvatelstvo složeno z mnoha různých národností a etnik. Podobně jako velká část latinské Ameriky jsou Filipíny jakožto bývalá španělská kolonie převážně katolickou zemí, i když to neznamená, že by tu jiná náboženství neexistovala. Jsou ale jasně menšinová.

Zatímco křesťanství Filipínám španělští kolonizátoři vnutili tak, že dnes filipínští katolíci patří k těm vůbec nejortodoxnějším, o jazyce už se to říci nedá. Úřední řečí je na Filipínách kromě filipínštiny angličtina. Filipínci Američany velice milují, a to zejména proto, že Američané Filipíny dvakrát osvobodili. Poprvé byly Filipíny osvobozeny na konci devatenáctého století, a sice od španělské nadvlády, když Spojené státy pomohly Filipíncům v národně osvobozeneckém boji. Potom zde ovšem Američané nastolili svou vojenskou vládu, která se udržela i proti odporu mnohých Filipínců až do druhé světové války, dokonce v letech 1935 až 1941 se staly Filipíny jedním z přidružených amerických států. No a podruhé byly Filipíny za druhé světové války osvobozeny od japonské okupace. Američané tak na Filipínách platí za osvoboditele, a to navzdory své nesporné půl století trvající koloniální nadvládě. Proto tedy Filipínci zbožňují Američany i cokoli, co je americké. Amerika je pro ně zemí zaslíbenou, rájem, kam by se všichni chtěli dostat. Filipínci prostě milují Ameriku, milují fastfoody, a milují taky třeba basketbal, který je jednoznačně na Filipínách národním sportem číslo jedna. A to i přes to, že je to sport pro dlouhány, což Filipínci v žádném případě nejsou. A také je láska k Americe jeden z důvodů, proč se španělský jazyk na Filipínách neudržel, a místo ní tu všichni mluví angličtinou. Tou se tu mluví dokonce mnohem víc, než filipínštinou, tedy druhým úředním jazykem. Angličtina tu zakořenila velmi důkladně. Určitě své sehrává i to, že domluvit se angličtinou, než jednotlivými dosti rozdílnými filipínskými jazyky a dialekty, je zkrátka mnohem snadnější a jednodušší. A tak, pokud budeme hovořit o počtu obyvatel, jsou Filipíny třetí největší zemí světa, kde se hovoří anglicky.

Po druhé světové válce začaly Filipíny velice rychle propadat do nepředstavitelného chaosu, až si díky tomu vysloužily nelichotivé označení „Divoký východ“. Úpadek zastavil až diktátorsky vládnoucí Marcos. Tenhle neblaze proslulý prezident byl později, po zavraždění vůdce tehdejší opozice Aquina, donucen uprchnout se země, když byl obviněn z pokusu o falšování výsledků voleb. Jeho útěk se podařil zcela typicky diktátorsky. Kromě něho opustil Filipíny i ne zrovna malý zlatý poklad. Na prezidentský stolec pak byla v roce 1986 doslova katapultována vdova po senátoru Aquinovi. Corazon Aquinová a zejména její nástupce generál Ramos museli čelit několika pokusům o puč, ale především se jim alespoň částečně úspěšně podařilo se vypořádat s dvěma zděděnými základními problémy země. S katastrofálním stavem energetiky a krvavým ozbrojeným odbojem muslimské povstalecké národně osvobozenecké fronty na jižním ostrově Mindanao. S mnoha problémy se Filipíny a jejich politická reprezentace potýkají dodnes a jako o jednom z nejvážnějších se dnes mluví o korupci. Tak s tímhle problémem jsou na tom podobně jako my, že?

A co ještě k Filipínám dodat? No, to ostatní určitě všichni vědí. Třeba že Filipíny patří do vulkanického pásma pacifického ohnivého kruhu a že je tu tedy množství sopek a s tím související sopečné aktivity. Všichni si jistě vzpomenou na obrovský výbuch sopky Pinatubo v roce 1991, který je pokládán za největší erupci celého dvacátého století. Na Filipínách však také bývají časté ničivé tajfuny. Na ty teď ale naštěstí není sezóna. Možná někdo neví, že Filipíny přišli ke svému jménu podle španělského krále Filipa II a to jen už asi dva roky poté, co k břehům Filipín připlul portugalský mořeplavec ve španělských službách Ferdinand Magellan. Bylo to v roce 1521. To jsem kupříkladu já nevěděl. A to nejen proto, že i přes svůj pokročilý věk si tuhle dobu nepamatuju. No, a málem bych zapomněl na ještě jednu věc, kterou Španělé navzdory Spojeným státům Filipínám zanechali. A tou je název filipínské měny, což je peso. Tady se pochopitelně jedná o peso filipínské. No. A tímhle by mohla skončit taková moje stručná charakteristika země, do které jsme právě přiletěli. Tak milé Filipíny, jsme tady, a těšíme se! Jakoupak svou tvář nám teď ukážete?

Z manilského letiště se teď dopravujeme na hotel dvěma nacpanými mikrobusy. Dopravní ruch okolo nás, či spíše nával, odpovídá tomu, že jsme přiletěli do desetimilionové filipínské metropole. I když… I když, nepočítají-li příměstské aglomerace vzniklé sloučením dalších asi sedmnácti měst s centrem Manily, má Manila jen asi kolem dvou milionů obyvatel.

Jezdí se tu však běžně po až šestiproudých silnicích, a na některých to vypadá tak, že by pět pruhů na silnici ani nestačilo. Prý je takový provoz pro páteční odpoledne zcela typický, informuje nás Martin. Za okny mikrobusu teď poprvé vidíme zdejší typická vozítka místní dopravy. Jsou jich tisíce. Jezdí jeden za druhým a a troubí jako jeden za všechny a všichni za jednoho. Říká se jim jeepney (čti „džípny“) a jsou to malé plechové autobusky, původně možná nějaké americké a nyní přestavěné jeepy. Samozřejmě, že se dnes ve velkém vyrábějí přímo tady na Filipínách. Jeepney jsou každopádně pozoruhodné a jejich záplava v manilských ulicích rozhodně vypadá jedinečně, neopakovatelně, a i na nás působí dosti exoticky. Ve většině případů jsou jeepney krásně a barevně a především originálně vyzdobené.

Někdy i hodně divoce vypadající malování bývá doplněno množstvím trumpet a houkaček, světel a nebo naprosto nepotřebných zrcátek všemožných tvarů a velikostí. Rozhodně je na téměř každém z nich na co koukat a co obdivovat. Mám tady trochu problém s tím, jaký mám u jeepney používat rod. Zda ženský či mužský. Střední mi nějak nesedí, ale jinak váhám. Nakonec volím rod mužský, tedy „ten jeepney“. A pokud na to v zápalu psaní nezapomenu, nebudu to skloňovat. Doufám jenom, že mě kvůli tomuhle mému rozhodnutí nějaký pedantický češtinář nevyhledá a nepřetáhne holí.

Kdesi uprostřed Manily se ubytováváme ve velikém hotelu jménem „Manila Manor“, který se zvedá v mnoha patrech vysoko do výšky. Dáme si sprchu na probuzení a osvěžení. Kupodivu nám to docela svědčí. Můžeme proto neprodleně vyrazit na krátkou procházku velkoměstem. Díky sedmihodinovému časovému posunu vpřed a taky dlouhému letu je už skoro večer. Je příjemné teplo, možná někde ke třiceti stupňům.

To je sice na březen docela dost, ale čekal jsem tu větší vedro. Tohle je celkem příjemné. Procházíme teď samotným centrem Manily. Okolo nás se zvedají do výšky mnohé mrakodrapy, některé ještě o mnoho vyšší, nežli je náš hotel. Jen pár kroků od něho nejprve zajdeme do obrovitého obchoďáku Robinsons. Martin nám tu k zahánění hladu doporučuje zdejší fastfoody. Je jich tu neskutečné množství. Prakticky celé jedno patro! Když jsme se ptali Martina, co je takové typické filipínské jídlo, dozvěděli jsme se, že v těchhle fastfoodech je typicky filipínské vlastně všechno.

Dobrá. Tak tedy vzhůru do jídla! Ale co mám dát? Nakonec si vyberu něco, co vypadá jako guláš. A k tomu pochopitelně rýži. Přidám si ještě nějaké maso na špejli. To je výborné, opravdu mi chutná. Líba si objednává krevety a nějaké, podle jejích slov nepříliš podařené, nudle.

Moc jsem hlad ani neměl. Cítím se spíš přejedený a tak se mi už ani moc na další procházku nechce. Ale jdu. Za několika ulicemi se najednou ocitáme na nábřeží v zátoce Manila Bay. Zdejší pobřežní promenáda lemovaná palmami i pouličními stánky, většími i menšími, nás vyzývá ke krátké procházce. Přestal jsem už fotografovat, protože mezitím padla na Manilu tma. Nicméně promenádu u Manilské zátoky osvětlují barevná světla z takových podivných nejspíš betonových sloupů, které se podél pobřeží táhnou daleko do daleka. Zastavíme-li se na chviličku uprostřed promenády, vidíme v dálce po pravé straně světla přístavu a za nimi nejchudší část města, přístavní slum. Naproti tomu na opačné straně zátoky můžeme spatřit světla nejluxusnější manilské čtvrti s přepychovými hotely. Přejít pak zpátky do města přes rušnou třídu s dvakrát čtyřproudou silnici vyžaduje značnou dávku odvahy, a nebo musí být člověk rozeným hrdinou už od malička. Všechno tu jezdí o sto šest a že by chtěl někdo kvůli nějakým opěšalým turistům byť jen trochu přibrzdit, na něco takového to tady rozhodně nevypadá.

Hrdinský kousek přechodu přes silnici se nakonec podařil. A když už byla řeč o hrdinství, vzápětí se s námi Martin zastavuje na malém náměstí s fontánou a právě se sochou jakéhosi filipínského hrdiny. Martin nás začne seznamovat s tím, jak že to tady na Filipínách s těmi národními hrdiny je. Filipínci totiž prakticky žádné hrdiny nemají. Dá se říct, že nějaké si prostě museli vymyslet, a nebo je přijmout z jiných národů. Jednoznačně nejznámější z filipínských národních hrdinů je José Rizal. Po něm se na Filipínách pojmenovává skoro všechno. Myslím, že na Filipínách není jediné město, kde by neměli Rizal Street, Rizal park a mnoho dalších po Rizalovi pojmenovaných míst. José Rizal by literát se znalostí mnoha jazyků, mimo jiné i věhlasný lékař, vystudovaný v Evropě. Ale především byl jednou z hlavních postav filipínského hnutí odporu proti španělské koloniální nadvládě. Alespoň je za takovou postavu považován. Za své vlastenecké aktivity byl Rizal nakonec roku 1986 popraven. Nejspíš ale je tak, pro výstrahu, protože mu žádné kontakty s vůdci tehdy probíhající revoluce a osvobozeneckého hnutí ani nebyly dokázány. Tím se stal José Rizal definitivně národním hrdinou a mučedníkem, a výročí jeho smrti se dnes na Filipínách slaví jako národní svátek.

Posléze mineme starý španělský kostel, a potkáváme několik žebráků a především žebravých děcek. Martin s námi večer zamíří na pivo do své oblíbené hospůdky, který se jmenuje Rendezvous a inzeruje se jako „bar & grill“ s nepřetržitou čtyřiadvacetihodinovou otevírací dobou. Pivo San Miguel, vyráběné na Filipínách s licencí, je docela pitné a třetinka přijde na necelých patnáct korun. Příjemná cena za pivo. Jenomže mně se už při druhém pivu začínají nestydatě klížit oči S Líbou proto jako první sami zamíříme na hotel. I když nám Martin cestu popsal a do hotelu nebylo daleko, přesto jsme trochu po noční Manile bloudili. Za pomoci mapy a mobilní navigace jsme se přece jen nakonec do hotelu „Manila Manor“ dostali bez potíží. Venku u hotelu se koná nějaká diskotéka, nebo tu spíš hraje nějaká živá hudba. Vyluzují dost šílený kravál, jako by hráli hned za oknem, přestože máme pod našimi okny několik pater manilského smogového vzduchu. Slyšíme je na našem pokoji natolik dobře, že bychom si při té hudbě klidně mohli zatancovat. Únava z letadla, z časového posunu i z nevyspání nám nakonec dopřejí sladkého spánku dostatečně. Ať se v Manile za okny děje, co chce!

< Den třetí, dvanáctého >

< Jezero na druhou, ostrov na třetí >

Přestože jsme celou noc spali jako zabití, vyspalí ráno moc nejsme. Ale to je daň nejspíš daleké cestě a sedmihodinovému časovému posunu. K snídani v našem hotelu dostaneme buď podivné kuřecí kuličky, a nebo rýži s omeletou. Pomalu si zvykáme, že tady na Filipínách je rýže všudypřítomná. Máte ji pořád. Ráno, v poledne, večer. Neodmyslitelným základem každého filipínského jídla je právě miska rýže.

Po snídani odjíždíme na první výlet. Kolem osmé hodiny naskáčeme do dvou mikrobusů a začínáme se vymotávat z manilských ulic doplněných sítí dálnic. Na mnoha místech už kapacita dálniční sítě zřejmě nedostačuje a proto se tu budují dálnice další. Ale ne někde vedle či opodál. Tam není místo, tam se už stavět nikde nedá. Nutnost velí, aby se nová dálnice stavěla nad tou současnou, jako její první patro! O kus dál už také po takové do patra vyzdvižené dálnici jedeme i my. Čtyři až šest jízdních pruhů oběma směry dnes ovšem provozu zcela postačuje, neboť je sobota. A to je provoz znatelně menší, než byl třeba včera. Přitom na manilských silnicích jezdí opravdu všechno. Od zbrusu nového hummera přes zmiňované jeepney až po podobně pomalované a kapotované motocykly se sajdkárou. Jeepney na okraji Manily jsou ovšem bůhvíproč šíleně přeplněné. Filipínci vystrkují svá záda skrz okénka ven, protože se prostě a jednoduše dovnitř celí nevejdou. I když jsou takoví malí. Až se divím, že jim nějaký jiný jeepney nezvalchuje jejich hřbety. Zkrátka že nepřijdou kupříkladu při nějakém těsném předjíždění k úrazu. Až tehdy, když projedeme obrovskou městskou aglomerací, když mineme rozlehlé průmyslové oblasti a projedeme kolem obytných čtvrtí, ať už jde o vily bohatých Filipínců, nebo chudinské slumy, až tehdy se dostáváme z města ven. Zdá se, že Manila pokračuje donekonečna. Když to vypadá, že jsme z Manily venku a už projíždíme vesničkami, tak i tady navazuje jedna na druhou. A pak začínáme pomalu stoupat do kopců.

Objevují se i první políčka, háje kokosových palem, i lesy banánovníků. Střídají se pak s malými vesničkami, chudými prostými obydlími, malými domky, většími a honosnějšími vilkami, i oplocenými nově postavenými satelitními městečky. Kolem silnice je mnoho obchodů a stánků se vším možným, nábytkem počínaje a třeba ovocnými výpěstky konče. U několika takových stánků s ovocem zastavujeme. Prodávají tu ledasco, nejvíce jsou však vidět obrovské trsy maličkých banánů, ananasy a ježaté koule durianu. Ty já určitě nechci.

Je to smradlavé ovoce, které jsem ochutnal už kdysi v Thajsku, ale které mi, přestože jsem ze země olomouckých tvarůžků, nikterak neučarovalo. Líba, která banány miluje, neodolá, a musí si nějaké koupit. Ale netroškaří. Koupí si za sto pesos rovnou jeden celý veliký trs, kterým by mohla v pohodě nakrmit osazenstvo obou dvou našich mikrobusů i po několikadenním hladovění. Banány jsou maličké, ale zato je jich nepočítaně. Nějaké Líba rozdá, ale pustí se do nich především sama. A to s takovou chutí, že vůbec nemám pochyby o tom, že do večera jich více než polovina bude v Líbě. Jo, a kdyby vás zajímalo, kolik že je těch sto pesos, tak vězte, že něco maličko přes 40 korun českých. No nekupte to za ty prachy!

Od krámků s ovocem popojedeme jen nedaleko na vyhlídku na jezero Taal, jehož oblast je cílem pro náš dnešní výlet. Nacházíme se v nadmořské výšce necelých 500 metrů. Výhled na jezero však dnes moc nevyhlíží. Jednak koukáme přímo proti slunci a jednak je celé jezero v silném vlhkém oparu. Jo, jsou tady holt tropy. Kužel vulkánu, který má být uprostřed jezera, není téměř vidět. A tak spíš koukáme na okolní rekreační oblast, kde mají bohatší Filipínci, a zejména ti manilští, svoje rekreační vilky a sídla. Na druhé vyhlídce, kam sjedeme několika táhlými serpentinami už blíž k jezeru, není výhled o moc lepší. Vidíme už ale alespoň ostrůvky uprostřed jezera, z nichž ten uprostřed patří k nejaktivnějším vulkánům na vulkanicky a seismicky ne zrovna klidných Filipínách. Nápadný a typický kužel vulkánu po pravé straně však už je mrtvý. Tam my taky nepůjdeme.

obrázek Vytuněný chromem oslňující jeepney

My přejedeme jezero na ostrov Taal a pak půjdeme k vulkánu, který aktivní je. „No, uvidíme…“, řeknu si pro sebe a raději potichu, protože si hned vzpomenu na guatemalskou sopku Pacaya a na neuvěřitelný a strastiplný výstup po jejím úbočí nahoru až ke žhavé tekoucí lávě. Na ten totiž jen stěží můžu někdy zapomenout.

Ještě si vyfotím jeden krásný chromově lesklý jeepney, který tady na vyhlídce také zastavil, a už sjíždíme dolů k okraji jezera. Mikrobusy s námi najednou zatočí kamsi mezi domky a za chvilku už vystupujeme u malé restaurace, a nejspíš to bude i hotel, s názvem Villa Amparo. Odtud už zanedlouho budeme vyjíždět na jezero Taal. Přístaviště je vidět hned tady dole pod širokou terasou. Podobných na turistiku zaměřených podniků tu bude zřejmě nespočet.

Rozdělují nás postupně do tří plavidel. Jsou to poměrně úzké a dlouhé lodice se zvednutou špicí, a to jak ve předu, tak i vzadu. Po obou stranách mají loďky podél celé své délky jakési plováky, které lodi brání proti převržení do stran. Tyhle lodice totiž nemají vespod žádný kýl, a tak se pohybují s těmihle doširoka roztaženými plovoucími dřevy na podivně vypadající konstrukci, díky níž loďky vypadají jako podivní nemotorní brouci nebo možná spíš krabi. Ale oč nemotorněji vypadají, o to čiperněji s námi jednou. Zjistíme to hned, jakmile vyplujeme z přístavu. Varovat nás mělo už to, že nám u hospody nabízeli pláštěnky. A pravda, varoval nás i náš průvodce Martin. Ale kdo by poslouchal jeho varování před nějakými kapkami vody za tropického teplého času?

Voda nám zas tak neublíží. Když naše loďka trochu vykrouží od restaurace, ten chlapík u lodního volantu rozpohybuje loď na skoro neuvěřitelnou rychlost. Jako by byl podle rychlosti placený! Lodice se rozjíždí na plné pecky nedbajíc na poměrně silný vítr tvořící vysoké vlny. Vodu mám během následujících pár okamžiků všude. Na jedné straně v botech, na druhé v uších a očích. Vodní tříšť nás vydatně masíruje a plavba v tomhle větru a vlnách rozhodně není žádná selanka.

Předháníme se v té zběsilé rychlosti s dalšími loďkami. Když projíždíme kolem kuželu dávno již vyhaslého vulkanického kopce, svůj foťák mám už dávno kdesi v báglu a ještě pod igelitem, který nám jeden z plavčíků zapůjčuje. Na chvíli kvůli tomu dokonce zastavil, aby nás do toho igelitu zabalil.

Nebylo to však z nějakého milosrdenství. Spíš ze škodolibé radosti a hlavně proto, aby mohl ještě více přidat na rychlosti. No, pláštěnky jsme odmítli a teď se divíme, jak jsme mokří. Jsme zkrátka jen hloupí turisti.

Fotím už jen vodotěsným foťákem. A cokoli fotím, musím se strefit, aby se fotografovaný objekt zrovna nacházel někde mezi kapkami vysoko a všude stříkající vody. Nějaká vyhlídková plavba to rozhodně není. Schovaní pod igelitem, nad kterým nám vykukuje jen hlava, se musíme věnovat spíš než výhledům do okolí především sami sobě, abychom nebyli promočení úplně celí a úplně všude. Ale je to marné. K protějšímu břehu dojíždíme stejně pěkně vycákaní. Připadám si promočený skrz naskrz, igelit neigelit. Ale ti co seděli za námi, třeba Alena, jsou k mému údivu mokří ještě víc. Vida. Myslel jsem, že víc to ani nejde. Jde. „Uvidíte, příště sedíte vzadu zase vy!“, slibuje nám skrz naskrz promočená Alča pomstu při zpáteční cestě. Ještě štěstí, že je opravdu teplo a svítí sluníčko. Takhle nám to mokré oblečení tolik nevadí a poměrně rychle na vlahém a svěžím větru taky schne. Zpáteční cesta je ještě daleko před námi, a když ji přežila Alča, přežijeme ji přece taky. Určitě.

V přístavu na pobřeží ostrova Taal je spousta loděk. Jako by tu měly nějakou párty. Kotví jich tu desítky, srovnané jedna vedle druhé. Chvíli se tu na břehu rozhlížíme. Nacházíme se na ostrově uprostřed velkého vulkanického jezera Taal. Kdysi na tomhle místě vzniklo jako kráterové jezero do šíře roztažené obrovité sopky. Z velikého vulkánu dnes zůstal uprostřed jezera už jen vulkán menší a tvoří právě tenhle ostrov. A k tomuhle vulkánu my teď půjdeme. Nahoru na horu. Vím už z cestovního programu, že se k sopečnému kráteru jde buď pěšky a nebo se dá jet na mule či na koni. Vzpomenu si na sopku Pacaya v Guatemale, kde jsem to pěšky vydržel jen pár metrů. Ale tam to bylo daleko, do prudkého kopce, a ještě jsme spěchali kvůli předchozímu zdržení. Tady má prý výstup nahoru trvat asi čtyřicet minut, tak to moc daleko být nemůže. Ani převýšení tu nemá být nijak zdrcující. Zkusím to tedy po svých. Nebýt to první den a první výlet, možná bych to tak neudělal, ale teď se zkrátka rozhoduju zkusit to po svých. Doufám, že to po pár metrech nebudu muset vzdát, jako tenkrát v Guatemale.

Cesta nahoru je úděsně prašná. Je totiž ze škvárového písku. Ještě by to i tak šlo, nebýt těch, co jezdí na koni. Vida. Teď jim tu spílám, jak práší, ale kdybychom na tenhle výlet jeli o pár dní později, asi bych se k nim přidal. Připadám si jako řidič, co nadává na cyklisty, jak se mu pletou kolem auta, a který pak při jízdě z garáže na svém bicyklu zase nadává na řidiče, jak bezohledně všichni jezdí. Všechno je relativní. Prach se na mě chytá tím spíš, že mám stále ještě mokré tričko. Prach se v úzkých a hluboko vyšlapaných úvozech zvedá za každým. Za každým člověkem i za každým koníkem. A když bych si myslel, že mokré tričko rychle uschne, chyba lávky! Další vodu mu dodávám tím, jak se nahoru do kopce potím. Prach smísený s potem se na mě nabaluje čím dál víc. Za chvíli asi budu ještě větší koule, než jsem. Prach mi zalézá úplně všude. Je sobota a koní i lidí tu práší hodně. Především tedy Filipínců, kteří sem jezdí na výlety. Cizinců je tady mnohem méně. A pokud už nějaké vidíme, jsou to povětšinou Japonci. Poznáme je jednoznačně podle zelenomodrých roušek před svými ústy. Vypadají, jako by si od operačního stolu k jezeru Taal odskočila partička šikmookých chirurgů. Jenom bílé pláště na ramenou a skalpely v ruce jim chybějí.

Cestou nahoru se chvílemi zastavím, abych něco vyfotil. Některé výhledy za to stojí. Do kopce šplhám pomalu, ale myslím, že statečně. I když chvílemi toho mám dost a při krátkém zastávce u lavičky v půli kopce přemýšlím o koníkovi. Ale cena 500 pesos a ani po slevě nabízených 400 pesos mě nepřesvědčilo, i když ukazovali nahoru přede mne, kam až budu muset ještě jít. Nezdá se mi to ani daleko ani vysoko a tak jdu dál.

Pomalu, ale vytrvale. Je to sice čím dál horší, začnou mě bolet i záda, ale najednou jsem nahoře.

Stojím teď na okraji sopečného kráteru, ale než si ho půjdu pořádně prohlédnout, sednu si nejprve pod jedním z jednoduchých přístřešků překrytých plachtou. Je jich tu několik a fungují jako hospoda. Sesedneme se tu okolo všichni. Okamžitě si objednávám pivo a dřepnu si na nejbližší lavici, abych se vydýchal.

Někdo má pivo jako já, kuřáci většinou usoudili, že nejlepší je vydýchat se cigaretou, a Radka začíná ďoubat nějaký ještě nepříliš zralý kokosový ořech, který jí tu prodavač kokosů načnul a přitesal velkou zahnutou a nebezpečně vypadající mačetou. Ale Filipínec s mačetou umí zacházet velice zručně.

Teprve když dopiju pivo, začnu se věnovat kráteru, ke kterému jsme došli. Stojíme na jeho hraně, dole pod námi je prudký sráz dolů a kráter hluboko pod námi je vyplněný vodou. Dole je zase jezero! Na ostrově uprostřed jezera Taal je tedy zase jezero. Jezero na jezeře! Jezero na druhou! A protože jsme na filipínském ostrově Luzon, kde jsme na ostrově Taal, můžu říct, že ten maličký ostrůvek na zadním konci kráterového jezera, na který se právě dívám, je tedy dokonce ostrov na třetí! Uff!

Při pohledu dolů do kráteru je jasné, že vulkán Taal je opravdu aktivní. Prý jeden z nejaktivnějších na Filipínách. Na svazích kráteru se z mnoha děr kouří, voda se v některých místech, zdá se, vaří a nebo z kráteru přinejmenším vyvěrají spodní plyny, které se z vody tam dole snaží udělat silnou sirnou minerálku. Už cestou nahoru jsme narazili na jednu horkou prasklinu, fumarolu, na žhavé místo, odkud zlověstně smrděla síra a do okolí stoupaly obláčky dýmu. Takové fumaroly jsem naposledy viděl kdysi na Liparských ostrovech. Ale to už je strašně dávno.

Nahoře jdeme z vyhlídky kousek okolo kráteru. Na místo, které tvoří nad kráterem úzkou hranu. Je to jen pár metrů a dál se pak už jít nedá. Sráz dolů je strašlivý, stěna kráteru je tady skoro kolmá. Jasně je taky při procházce cítit, jak zdola od kráteru Taal sálá k nám nahoru horko.

Okraj srázu nám nabídne další nezapomenutelný pohled na kráter zase z trochu jiného úhlu a především nepřehlédnutelné sálavé stoupající teplo.

Shora nás zahřívá ostré sluníčko a tam dole zase někdo zatraceně přikládá pod kotel! Jako by tam bydleli všichni čerti, ďáblové a belzebubové.

Cesta zpátky k jezeru začíná na „dláždění“ poskládaném z plněných pytlů, neboť dolů jdeme nejprve krátký kousek jinudy, skrze koňskou karavanseráj. Cesta dolů je však stejně prašná, jako byla ta nahoru. Ba dokonce možná víc, protože mul, koní i lidí tu potkáváme pravděpodobně větší množství. A zejména kolem zvířat se pořád zvedají obrovská oblaka nepříjemného prachu. Už mi dokonce přestávají připadat nenormální ti, kteří si chrání nos a ústa a někdy i oči obličejovými rouškami.

V přístavišti u jezera je zakotvených lodiček snad ještě víc. Zdá se, že se tu nějak zahustily. Alča před nastupováním trvá na tom, že na lodi teď vzadu budeme sedět my. Ona seděla s Ivou vzadu při cestě sem a prý to byla hrůza. Asi ano. Neprotestujeme, střídat se musíme. Nastupujeme po úzkém prkně a zamíříme tedy dozadu. A tak i my s Líbou záhy poznáváme, zač je toho loket. Nějaký igelit nám tentokrát nepomůže. Je úplně k ničemu. Voda stříká opravdu všude. Líbě kupříkladu až za podprsenku a odtamtud jí pak teče úplně kamkoliv. I tam, kam by se jinak voda normálně vůbec nemohla dostat. Chudák Líba to opravdu schytá nejvíc. Sedí totiž vlevo a tam je to ještě o poznání horší, než vpravo. Tohle fakt není žádná projížďka po jezeře Taal. Žádná selanka. To je normální prudká vodní masáž, která je rozhodně všechno, jenom ne příjemná.

Naštěstí plavba netrvá ani moc dlouho. Ale i tak jsme rádi, když už jsme zpátky u restaurace. Jen tak tak jsem stačil uchránit před namočením svůj foťák. Jinak mám vodu i za trenýrkami. A dost možná bych ji odtamtud mohl vylívat i naběračkou, jak jsem promáčený. Strašně!

V restauraci nás teď čeká oběd. Je to slušně připravená vařená ryba. Pochopitelně s rýží. Žádná kulinářská lahůdka to ale není. To nakonec, jak se poznenáhlu dozvídáme od Martina, když nám o Filipínách vypráví co a jak, ani na Filipínách čekat nemůžeme. Žádné pochoutky či dobrůtky. Pro gurmány, na rozdíl třeba od Číny nebo Thajska, tahle země rozhodně není.

Do Manily se pak vracíme stejnou cestou. Skoro celou ji prosím a je nás takových víc. Miloš se dokonce ani neprobudí, když se má platit mýtné, a kdy by on měl šáhnout do portmonky, než si všechny záležitosti definitivně předá a domluví s naším průvodcem Martinem. Návratem do Manily však náš dnešní program ještě nekončí.

Pozůstatky španělské kolonie >

V Manile zastavujeme ve čtvrti Intramuros. To jméno znamená ve španělštině „Uvnitř zdí“. Takhle zcela nepoeticky se nazývá staré španělské koloniální centrum Manily, kde na jeho okraji při řece Pasig vybudovali Španělé vojenskou pevnost. Samotné pevnosti, ke které procházíme malým upraveným parkem, tu říkají Fort Santiago. Od pevnosti se pak projdeme kousek i kolem řeky na pevnostních valech, přičemž na protějším břehu řeky vidíme na jedné straně výškové budovy moderní Manily a na druhé zase další z mnoha chudinských slumů. V pevnosti Fort Santiago vidíme rovněž vězeňské kobky. Nejvýznamnější z nich je ta, kde trávil čas před svou popravou již několikrát zmíněný národní hrdina José Rizal, a kde také složil svou pohřební báseň „Poslední loučení“. My Češi tu hledíme na zajímavou zvláštnost. Jsme tady jedinými cizinci, kteří si slavnou Rizalovu pohřební báseň mohou přečíst v našem českém jazyce hned vedle původního originálu. Jak se na toto čestné místo čeština dostala? Je to na počest krásného českého překladu bývalého profesora litoměřické střední školy Ferdinanda Blumentritta. On byl Rizalův velice blízký přítel a důvěrník, a to přesto, že se tito dva spolu setkali pouze jedinkrát. Zvláštní také je, že než u nás v České Republice, je Ferdinand Blumentritt rozhodně mnohem známější právě na Filipínách, a to přesto, že on sám je nikdy nenavštívil. Pro Filipínce je Blumentritt prostě osobnost a pojem, zatímco já se musím přiznat, že až do téhle cesty na Filipíny jsem o něm nevěděl vůbec nic. A pokud se pamatuju, tak jsem o Blumentrittovi nikdy ani neslyšel.

Naše další kroky směřují od pevnosti Fort Santiago k manilské katedrále. Stále jsme uvnitř starého města, ve čtvrti Intramuros. Katedrála je sice vystavěna na zbytcích svých starších předchůdkyň, nicméně je docela nová. Postavili ji až po druhé světové válce, když předchozí chrám podlehl leteckému bombardování.

Podobně skončilo mnoho jiných starých koloniálních památek a chrámů, některé však byly již dříve zničeny požáry nebo také mohutnými zemětřeseními, o jaké, jak už jsem uvedl, není rozhodně na Filipínách nouze. Když přijdeme přilehlým parkem ke katedrále, zjišťujeme, že se tu zrovna něco děje. V katedrále zasvěcené Neposkvrněnému početí Panny Marie se právě odehrává svatba. A protože se už chýlí ke konci, můžeme uvnitř katedrály u východu počkat na svatebčany, kteří odcházejí ven. Vidíme tak nejen filipínské družičky, ale i rodiče ženicha a nevěsty, a nakonec projdou naším špalírem i samotná nevěsta a ženich. Nádherná květinová výzdoba celého chrámu i překrásné oblečení všech svatebčanů svědčí o tom, že i na Filipínách je taková svatba mladého páru důležitou událostí a velkou slávou pro ně i celé jejich rodiny.

Jen pár set metrů od katedrály se ještě jdeme podívat do kostela sv. Augustina. Je to jedna z mála budov v Manile, která si zachovává svou původní podobu až do dnešních dnů. Tenhle kostel jako jeden z mála totiž nebyl zničený za mohutných kobercových náletů amerického letectva při osvobozování Filipín od japonské okupace ve druhé světové válce.

Podle všeho je to jeden z nejstarších kostelů na celých Filipínách, ne-li ten úplně nejstarší. Zvenku má kostel novou fasádu s ničím nepřekvapující výzdobou. I v kostele sv. Augustina je nějaká svatba. Ale tady nekončí, jako v katedrále, spíš se tu nějaká teprve chystá. K nádhernému zdobnému baroknímu interiéru i tady přibývá okázalá květinová výzdoba a celý tenhle chrám na mě právě tou svojí výzdobou udělá velký dojem. Kostel sv. Augustina pochází z počátku 17. století, je významnou národní památkou, a byl také zařazen do světového kulturního dědictví pod patronací organizace UNESCO. Je to opravdu pozoruhodná památka z doby španělské nadvlády.

Večerní manilské radovánky barona Prášila >

Od kostela sv. Augustina se už vracíme do našeho manilského hotelu. Máme do večerního srazu zatím pauzu. Líba začne něco balit, vybalovat a přebalovat. A protože ona nic jíst nechce, jdu zatím s Karlem a Luďkem na večeři opět do onoho velkého obchoďáku Robinsons. Dám si tam úplně to samé, co včera. Moc mi to včera chutnalo, tak co bych experimentoval s něčím jiným? Karel si vybere jídlo u stejného kiosku, Luděk hned vedle. Chutná nám všem.

V osm večer máme sraz před hotelem. Jde se na pivo. Kdo tedy chce. Nejdeme úplně všichni, ale jen takové jádro: Já s Líbou, Miloš s Radkou, Karel, Luděk a pochopitelně průvodce Martin. Martinův oblíbený bar má, jak jinak, otevřeno. Radka s Milošem si dávají večeři, protože ji dřív nestihli. My ostatní zatím lemtáme jedno pivo za druhým. Chladí nám je v kyblíku s ledem a postupně se nám kyblíků nashromáždí několik.

Začínám mít dojem, že ze stolů se tu až do našeho odchodu nic neuklízí. Asi proto, aby bylo jasno, kolik a co jsme tu měli. Na druhou stranu talíře od jídla nám ale postupně všechny uklidili.

Přítomné dámy ovšem posléze dostanou chuť na rum. Asi proto, že filipínský rum je považován za něco, co by se na Filipínách rozhodně mělo ochutnat. Martin ale nesouhlasí s tím, že by se rum měl kupovat tady v hospodě. Stačí tu prý koupit jen Coca-colu! Zvedne se a za pár chvilek přinese odkudsi z nějakého nedalekého obchůdku rum. Rum tady na Filipínách stojí doslova jen pár šupů. Tedy pesos. A když pak začne lahvička rumu putovat dokola kolem stolu, moje chuťové pohárky si k překvapivě dobrému pivu San Miguel poprvé zaznamenávají i chuť překvapivě dobrého filipínského rumu. Je skutečně skvělý! Není proto divu, že Martin za chvilku odbíhá pro další třetinkovou lahvičku dobrého rumu značky Tanduay a že i ta je zanedlouho přičiněním celého našeho kolektivu kdesi hluboko v našich útrobách. Jen my pánové k rumu pořád připíjíme pivo, zatímco naše dámy cucají Coca-colu. Příjemně si přitom celý večer povídáme. O všem možném. Hlavně o cestování, o cestovních kancelářích, i o cestovních zážitcích. Čas přitom běží jako splašený. V hospodě je stále živo, a tak tu poměrně snadno vydržíme až přes půlnoc.

Asi jsme toho vypili dost, protože při placení jsme nějak nevěděli, kolik toho kdo měl. Nějak se stalo, že na mě zbylo placení jako na posledního, ale já najednou už neměl co platit! Ani za Líbu, ani za sebe. Celý účet už je zaplacený! Divné. Buď nám tu toho dost museli zapomenout napsat, nebo všichni museli zaplatit o dost víc. Nezdá se mi to vůči ostatním fér, ale prý ať to neřeším a jsem rád, že toho naopak nemusím platit mnohem víc. No, a takhle se mi na Filipínách stalo, a myslím, že asi poprvé v životě, že jsem z hospody odcházel bez placení. Ale stejně to nemůžu nechat jen tak.

Po celý den, a ještě i teď večer, nám všem střídavě chodí zprávy o zemětřesení v Japonsku, o tsunami, které prý Filipínám hrozí. Všichni nás bombardují dotazy, co my, jestli jsme živí a zdraví a tak. Je to klasika. Tady je všechno v klidu, nikdo tu s ničím nestraší, nikdo tu nic neřeší. My se tak jenom od nás dozvídáme, co že se tady někde hrozného děje. Ale zprávy jsou zatím velmi kusé. My jen víme, že na Manilu žádná tsunami nepřišla. Alespoň zatím.

Martin nám sliboval, že nás vezme do nějakého hampejzu, abychom poznali taky ještě jinou tvář večerní Manily. A teď je na to přesně ta správná chvíle! Sice se touhle dobou už zcela jistě jedná o Manilu noční, ale zdá se, že ta je ještě živější, než Manila večerní. Jdeme za Martinem. Daleko to není, jen několik ulic stranou. Vstupme tedy do temného příšeří seznamovacího lokálu. Jeho jediným účelem totiž je, aby si sexuchtiví pánové mohli vybrat a domluvit nějakou partnerku, a nebo taky partnera, pro které se však při podobných „námluvách“ obvykle používají podstatně hrubozrnější výrazy.

Uvnitř je dost nabito. Holek je tu na výběr hodně, i když asi leckterá z nich bude chlap. Podle Martina jich prý tady není tolik, jako v Thajsku, ale chodí to tu podle všeho podobně. Martin má v Cebu City mezi transvestity několik kamarádů a má od nich ohledně toho velmi dobré informace. Naše dámy, Líba s Radkou, už z venku musely dovnitř přijít sólo a bez nás. Jinak, kdyby tu poznali, že patří k nám, nikdo by se nám nevěnoval. Líba s Radkou tak spolu zamíří doprostřed potemnělého lokálu. U stolků tam nejsou žádné židličky a možná proto tam není tak přeplněno. Líba s Radkou si u jednoho ze stolků postojí a povídají si. A určitě po očku pozorují okolní dění a hlídají nás. Mě a Miloše určitě. Neobjednávají si nic. Nikdo si našich dam ani nevšímá, nikdo po nich nechce, nikdo je tady neobtěžuje. Pro nikoho asi nejsou zajímavé. Občas se po nich taky snažím hodit očkem, abych věděl, co se kolem nich děje. Ale moc to nejde. Kolem mě je to hlava na hlavě a ještě spíš tělo na tělo. A kromě toho taky nechci vypadnout ze své role. Je přece potřeba, aby to alespoň trochu vypadalo, že tu jsem za tímtéž účelem, pro jaký je tenhle lokál provozován.

My, pánové, jsme se zatím protlačili uličkou horkých a upocených těl k nějakému napůl volnému stolku. Personál podniku od něho nejprve rozežene několik děvek, abychom se tu my mohli pohodlně usadit. Objednáme si pochopitelně pivo, což je stejně tady víceméně nutnost. Dvě holky, kterým bylo dovoleno zůstat u našeho stolu sedět, se dají do řeči s Martinem. Ale když se na něho záhy nalepí jiná, rychle vyklízejí pozice. Další holky teď za námi přicházejí odkudsi zezadu. Za Karlem dokonce dvě. Nějak si nás mezi sebe rozdělily. Ohlédnu se na holku, co se přilepila na mě. No páni! Jak vypadá, co dělá, jak se na mě lepí, to si raději nechám pro sebe, protože neumím zamezit nezletilcům návštěvu na mých webových stránkách a nechci být obviněn z narušování mravní výchovy mládeže. Někdo vzápětí říká, že tady si prý na tyhle holky můžeme beztrestně sáhnout. Kamkoli. Například v Praze za to prý hrozí facka, ale tady je to v pohodě. Já na tyhle holky ale šahat rozhodně nebudu! Stačí mi, jak ony tu ošahávají mě. Mám pocit, že tady si spíš můžou beztrestně sáhnout tyhle holky. Jasně to cítím. Sápe se po mě nejen ta, co u mě sedí. Rozhlédnu se okolo. Karel se poněkud tajemně a přitom dosti zřetelně usmívá. Asi je na tom podobně. Mně to ale spíš vadí a tak se rychle pouštím do nějaké konverzace. Ta holka, co si sedla ke mně, se o takovou nezávaznou rozmluvu už taky dost dlouhou chvíli pokouší, zatímco já se pořád nějak nemůžu vzpamatovat. Nejsem holt na něco takového zvyklý.

Začíná rozhovor. Ta moje holka mezitím už ví od své sousedky a kolegyně, že tamten vedle je prý z Česka. A já na to: „Jasně, to je kámoš!“. A dodám: „Kámoš zpoza hranic.“, kterýmžto okamžikem se stávám excelentním baronem Prášilem. Nevím vlastně pořádně proč, ale začal jsem si neskutečně vymýšlet. Asi proto, abych se soustředil na něco jiného, než na kolem mě ovinuté kypré a žhnoucí tělo lačné prostitutky, která je na mě přilepená jako vosa na medu. Kdyby náhodou znala trochu zeměpis, tak jí vzápětí řeknu, že jsem Rakušák. Doufám přitom, že na mě nezačne s němčinou a že stejně ani pořádně neví, odkud jsme. Rozhodnu se jí vyzkoušet, když se mě při nezávazné řeči o počasí zeptá, jestli tady na Filipínách není moc vedro. „Ne“, řeknu. „Kdepak! Vedro je u nás v Rakousku“, přičemž dodám: „Tady na Filipínách je mi zima!“. A vzápětí vidím, že ta holka je úplně vedle. Vůbec neví, která bije. Sežrala mi to i s navijákem. Jí můžu říct teď už cokoli. Pro jistotu si hned přisadím, že normálně žiju v Jižní Africe, kde je teprve pro mě to správné teplo. A že tam teplo je, to je vlastně pravda. To přece znám. Sám sebe tak nečekaně přistihnu, že mluvím pravdu! Ať práším, a nebo ne, tu holku to všechno hrozně zajímá. A nebo se alespoň tak tváří. Netušil jsem, že by se na mě mohla přimáčknout ještě víc, ale jí se kupodivu podaří. Přitiskne se a přilepí se na mě jako rozcucaný bonbón na deku. Jako by jí taky byla děsná zima. „Brr!!“, oklepu se, protože mi připadá podobně odporná, jako lejno přilepené k botě. Ale ona by asi ráda trochu víc lidského tepla, samozřejmě, že za nějaký ten mrzký peníz. Ale já o to tvoje teplo holka nestojím. Ani omylem. To máš tedy smůlu!

Následuje pár dalších nesmyslů, které vypustím z úst. A nebo taky ona. Raději občas zatočím své zraky k puštěné televizi, protože můj vrozený stud hraničící s nevinností mi nedovoluje se příliš rozhlížet okolo. A té mojí prostitutce se mi taky zrovna nechce koukat do očí. Dostávám od ní otázku, jestli mám rád fotbal. Asi proto, že v televizi zrovna nějaký fotbalový zápas běží. Odpovídám, že ne. „V Jižní Africe je populární ragby. To mám rád, a dřív jsem ho hrával!“, dodám vzápětí. A už to jede znovu: „Teď hraju ale hodně golf a kvůli němu jsem vlastně tady, v Manile!“, vymýšlím si, jako by se nechumelilo. Opět jsem pocítil teplou dlaň, jak se mi snaží dostat mezi nohy. Ledabyle ji odstrčím. Stejně ani nevím, které děvce ta ruka patří. I když mám dojem, že ta moje si mě tu dosti hlídá a žádnou jinou ke mě nepřipouští. Pak nastalo chvíli ticho. Prostitutka skoro oněměla. Asi úžasem. Jenom mi není úplně zřejmé, nad čím tolik žasne. Teď se ale vzpamatovala a začíná mi doporučovat nějaké golfové hřiště.

Už mě to tady přestává bavit. Miloše nejspíš taky, protože jako správný šéf začíná velet k návratu. Karel si ovšem zrovna objednal druhé pivo. To první, za stovku, to tu byla taková nepsaná povinnost. Karlovi je tady evidentně dobře. Usmívá se a koupil po drinku i svým dvěma holkám. Já jsem na žádost té mojí, abych jí taky koupil drink, odpověděl otázkou“ „Proč?“, a aniž bych čekal na odpověď, se slovy „Ráno jdu brzo hrát golf, musím už jít spát. Na mojí jachtě mi už dávno rozestlali!“ se začínám za Milošem vší silou prodírat k východu. Těch roztoužených a sexulačných těl, která přitom potkávám, je snad ještě mnohem víc, než když jsme sem vcházeli. V některých místech lokálu je tak husto, že tam není téměř k hnutí.

Naše dámy na nás opravdu dávaly pozor. Vycházejí z hampejzového podniku ven prakticky současně s námi. Jen na Martina a na dvěma holkama obluzovaného Karla musíme ještě chvíli čekat. Karel ještě dopíjí svoje pivo a Martin musí zaplatit. Už jsou skoro dvě hodiny. Karel s Martinem však vycházejí brzo za námi a teď už všichni rychle zamíříme na hotel. Já musím přece honem ještě dopsat svůj filipínský deníček. Tyhle poslední zážitky z hampejzového lokálu bych do rána určitě zapomněl. Přece jen jsem toho dnes večer dost vypil. Při dopisování deníčku se pak divím, co všechno jsem v angličtině dokázal vymyslet a říct. Po nějakém tom pivku a troše rumu mi ta angličtina jde, jak se zdá, obzvlášť snadno. Než na hotelu všechno důležité i nedůležité do deníčku dopíšu, Líba dávno spí. Žjóva! Už jsou tři hodiny! Neměl bych posledních několik odstavců zařadit už k zítřku? Ne, neměl, usoudím nakonec. Teď je ještě včera. Tedy dnes. Zítřek bude, až se vyspím. Ale moc se tentokrát nevyspím. Vstávat musím už za tři hodiny. Hrůza!

< Den čtvrtý, třináctého >

< Balanc! Balanc! >

Ráno se všichni scházíme u úplně stejné snídaně, jakou jsme měli včera. Dnes však už musíme být sbalení. Odjíždíme ale až večer, a tak zatím všechna naše zavazadla seskládáme na jeden pokoj, kde mohou do večera zůstat. Teď pojedeme na další výlet. Dnešní cesta je delší. Trvá víc než dvě hodiny. I když jsem se po probuzení i přes pozdní ranní zalehnutí cítil vyspalejší, než včera ráno, stejně i tuhle cestu skoro celou prosím. A kupodivu ani večer a v noci vypité pivo a rum na mě nezanechaly žádné další negativní následky. Když se tedy dobře dospím, je mi skvěle.

Zastavujeme v městečku Pagsanjan u malé vilky nad řekou. Tady je cíl, kam nás dnes měli dovézt, i když nás před chvílí jacísi nadhaněči chtěli poslat jinam. Ale Martin to má pro nás domluvené tady. Přivítá nás žoviální stařík, a zve nás dál, do svého rodinného podniku. Mají tu hezké prostředí, k němuž patří také bazén. Ale ten je teď vypuštěný. Dozvídáme se, že se bazén ještě opravuje po poslednímu tajfunu, který tu zle řádil a zatopil celé okolí vysoko zdviženou vodou. „Měli jsme tu moc a moc vody, podívejte!“, ukazuje stařík na venkovní zeď domku, kde je ještě zřetelně patrná čára, která tu zbyla po hladině zdvižené vody. Podívám se za terasu, kde vidím dole pod zídkou řeku, která se jmenuje stejně jako městečko: Pagsanjan. No páni! To musela být pořádná povodeň! Kolik to jen od současné hladiny řeky může být nahoru metrů? Deset? Nebo víc? Nevím, odhaduje se mi to těžko. Ale ten rozdíl hladin je skoro nepochopitelný.

Dlouho se však nezdržujeme a začínáme se převlékat. Stojíme na terase nad řekou a tak můžeme na hladině pozorovat, co nás zanedlouho taky čeká. Nezbytnou výbavou na další cestu jsou plavky. A jinak na sebe něco, co nevadí, když se namočí. A co foťáky? S těmi je to stejné. Ty dobré nám Martin rozhodně brát sebou nedoporučuje. Taková ta levná mejdlíčka, pokud nám nebude vadit, když se nám při nějaké nehodě namočí a přestanou fungovat, ty si snad vzít můžeme. U nás je to jasné. Naše „mejdlíčko“ je vodotěsné, a to s námi každopádně může. Větší foťák nechám tady, stejně jako doklady, peníze a další věci.

„Kánoe se s vámi normálně nepřevrhne, přihodí se to jen málokdy. Ale musíte počítat s tím, že se to stát může!“, uklidňuje nás ještě Martin. Ano. Plavba na kánoích! To nás teď čeká. Martin ještě dodá, že on zůstane tady a naše věci nám tu zatím pohlídá. Můžeme tu tedy klidně nechat všechno. Bereme tedy sebou jen náš vodotěsný foťák a do plavek strčených pár drobných pro odměnu filipínským chasníkům, kteří nás na kánoi povezou. „Vezměte si asi stovku pro každého“, radí nám Martin. A ještě se musím namazat opalovacím krémem! Jo, a potřebuju ještě tričko, abych se na sluníčku tolik nepřipálil. Rychle! Ostatní už začínají fasovat přilby na hlavu. Podle nich to vypadá, že spíš půjdeme na stavbu tunelu, než na nějakou vyjížďku na kánoích. Nakonec ještě dojde na plovací vesty. A teprve když i ty máme řádně navléknuté, můžeme konečně jet. Počasí nám přeje. Je slunný den. Den jako stvořený pro výlet po vodě.

Sestupujeme dolů k řece, kde nás usazují po dvou do úzkých kánoí. Hned jak do té naší vlezu, tak se zapotácím. Na takovémhle plavidle mám prostě s rovnováhou potíže. Posadí mě na dno kánoe. Za zády mám opěrku. Nohy musím natáhnout před sebe a mezi ně mi posadí Líbu.

Není to moc pohodlné, ale zjišťuju, že si výrazně polepším, když si svoje nohy pokrčím. Loď se zakymácí, až nabereme trochu vody. „Balanc! Balanc!“, slyším za sebou česky, aniž přemýšlím nad tím, že výslovnost tohohle slova je v angličtině prakticky stejná. A ve filipínštině možná taky. Kdo ví…

Vyplouváme. Přiznávám, že na kánoi jsem dosud nikdy nejel. A když jsem se o svých padesátinách do jedné pokusil nastoupit, že mě můj strýček vodák trochu sveze, dopadl jsem do vody jako pytel pilin ještě dřív, než bys řekl „Švec“. Vím, že jsem v tom posledním slově předchozí věty napsal velké písmeno. A vím taky proč! Chci tím ale vposledku říct, že na základě tehdy nabytých zkušeností jsem se trochu plavby na kánoi obával. Ale postupně začínám poznávat, že docela zbytečně. Tahle kánoe i plavba na ní je za daných okolností pohodová. Jedeme si jako velcí páni. Nikdo mě ani nenutí k žádnému pádlování.

Sedíme s Líbou uprostřed vratké kánoe a jenom se vezeme. Jeden Filipínec pádluje vepředu a druhý vzadu. Na to, jak jsou Filipínci normálně malí a drobní, jsou tihle naši docela statní, urostlí a svalnatí. No, jestli tu vozí víc takových, jako jsem já, není divu, že ti chlapci musejí být silní.

Zpočátku je řeka široká a i když jedeme proti proudu, pádlování jim jde snadno. Po pár metrech se zapojujeme do dlouhého „vláčku“, který vepředu celý táhne kánoe s motorem. Turistů na vodě je tu víc než dost. Ale nejen turistů. I domorodců. Ti tu mají svoji koupelnu i prádelnu, plaví tu vodní buvoly, někteří chytají ryby. Ale především tu ve vodě dovádějí a cachtají se nespočetná děcka.

Před námi se objevují první peřeje. Motorová kánoe už nahoru po řece dál nepojede. Už asi počtvrté se za mnou ozývá ono „Balanc! Balanc!“, jako bych se nesměl v kánoi ani pohnout. Na peřejích nás musí oba Filipínci nejprve odstrkovat nohama, a když přijde prudší úsek, musejí z kanoe dolů. A zatímco my v klidu sedíme, oni přetahují naši loď přes kameny a peřeje. Brodí se přitom po nerovném dně skoro po pás ve vodě. Loď se několikrát nakloní, občas nám do kánoe chrstne i trocha vody.

Už vím, proč je dobré mít plavky. V kánoích jsou totiž malé bazénky. Právě mi v jednom z nich plave zadnice! A zase slyším: „Balanc! Balanc!“.

Když svalnatí chlapíci vystrkají naši loď přes ty první peřeje nahoru, přijíždíme zase na chvíli na klidnou vodu. Tady zase oba pádlují. Vjíždíme teď do nádherného hlubokého kaňonu porostlého bujnou tropickou zelení odshora až dolů. Na některých místech urputně crčí ze stěn malé i větší vodopády. Kaňon je to dlouhatánský a tak si jeho nádheru můžeme vychutnávat do sytosti. Ten za mnou na mě pořád křičí to svoje „Balanc! Balanc!“. „Už s tím dej pokoj, chlape!“, řeknu klidně docela nahlas, protože vím, že tady Filipínec mojí češtině rozumět nebude. Proč mě pořád napomíná? Mám tak křivý záda, že vypadám nakloněný k jedné straně? Nebo že bych se tolik vykláněl, když něco fotím? Možná. To bude nejpravděpodobnější, protože Líba a její žlutá přilba mi přece jen dost překáží ve výhledu. A při fotografování dvojnásob. Přitom se s námi loďka sice občas trochu zakymácí ze strany na stranu, jednou se nakloní sem, podruhé tam, na peřejích k nám nějaká voda přes bok třeba i šplouchne, ale není to nic, co by naši plavbu nějak ohrožovalo, nebo hrozilo potopením. Jízda mi naopak připadá docela příjemná a pohodová. Tak proč pořád za sebo

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .