Koncem května jsme se Slávek , já , Deniska a Honza vydali na cestu za moře. Čekal nás okruh tím nejhezčím ze západního pobřeží a vnitrozemí Spojených států , navštívili jsme Kalifornii, Arizonu, Utah a Nevadu.
Cestu jsme plánovali od konce ledna, kdy jsme objednali a zaplatili letenky ( Královna – ale byla to nakonec Student agency, nutno podotknout, že vše zajištěno bez problémů – vlastně až na místenky při zpátečním letu, ale to byla spíš chyba obsluhujícího personálu na letišti ve Vancouveru) v březnu jsme zajistili přes internet půjčení auta přes Holiday autos za 712 USD na 16 dní s veškerým pojištěním.
Hotely jsem rezervovala přes vychytaný rezervační systém na booking.com , což nám ušetřilo spoustu času a taky peněz. Ubytování bylo super a za velmi slušnou cenu, až na výjimky.
Slávek zase doma sedával nad mapou a po vzoru cestovek jako např. ESO Travel a taky doporučené trasy od Student agency naplánoval podrobný itinerář cesty.
Já jsem makala jako šroubek a ani jsem nevnímala, že se blíží vytoužená doba odletu, protože tohle období je pro mě nejvíc vyčerpávající z celého roku. Nicméně zvládli jsme všechno nachystat a vše připravit tak, aby nás nezaskočily nějaké vážnější problémy. Táhla jsem desítky papírů s popisem cesty, rezervace do hotelů v angličtině, návod na vyplnění celního a vstupního prohlášení při vstupu do USA, voucher od půjčení auta, no a taky noťas vypůjčený od Věrky.
Plán cesty :
Los Angeles (2 noci ) – San Diego – Palm Springs – Joshua Tree – Grand Canyon – Monument Valley – Lake Powel – Bryce Canyon – Zion NP – Las Vegas ( 2 noci ) – Death Valley – Yosemitský NP – Sekvoj NP – San Francisco ( 2 noci) – podél pobřeží zpět do Los Angeles přes Santa Barbaru.
Honza úspěšně odmaturoval 28.5. a navečer už jsme se všichni těšili, co zažijem příštích 16 dní. Po půlnoci přijel Standa Coufal a odvezl nás na letiště do Vídně, odkud jsme odlétali v sedm ráno. Noc byla náročná, moc jsme toho nenaspali.
29.5.- Odlet z Vídně v 6.55, první šok, kterým jsme prošli byl systém tisku palubních vstupenek.Marně jsme se domnívali, že přijdem k přepážce a po předložení kódu elektronické letenky nám milá paní vytiskne palubní vstupenky. Bylo to krapet složitější, ale průměrně inteligentní člověk, za kterého se snad můžu považovat, to zvládne. Po zadání čísla letu nastalo docela složité a zdlouhavé vyplňování našich iniciálů a taky detailů cesty, například, kde budeme bydlet., to vše v angličtině a pro všechny čtyři osoby dokola. Jednou jsem se sekla a všechno od začátku…nakonec vše dopadlo dobře a přístroj nám opravdu vyplivnul lístky a mohli jsme odkráčet k odbavení. Tohle by asi jediný problém na cestě, jinak vše šlo naprosto hladce. Amsterdam- 9hodin českého času, Amsterdam-Los Angeles 10.40 odlet Boing 747 pro 415lidí. Los Angeles-13.00hod. amerického času. Zážitkem byla kontrola před vstupem do letadla v Amsterdamu, zřejmě ze strachu před teroristy byla jedna dáma ze security tak drsná, že každý chtěl jít raději k jejímu kolegovi. Nikdy jsme ještě neletěli tak obrovským letadlem a při vstupu jsme fakt žasli. Já jsem po jídle rozdala prášky na spaní, ale děcka tvrdily, že oka nezamhouřily, zato já jsem si pěkně zchrupla. Slávek průzkumník zase navazoval nové známosti a tak se dal do řeči se skupinkou čechů, kteří jeli podobnou trasu jako my s tím rozdílem, že je na letišti měl čekat průvodce s řidičem – tedy přes cestovku. Cena byla dvojnásobná ve srovnání s naší, ale zase neměli žádné starosti se zařizováním a s hledáním . Cesta proběhla naprosto bez problémů, ani minuta zpoždění, vše běželo až nečekaně hladce až na protivného úředníka v půjčovně Alamo, který nás za každou cenu chtěl připravit o nějaké ty dolary. Pořád nám vnucoval větší auto, nejlépe džípa a taky s větším kufrem, protože si myslel, že se do obyčejného sedanu nemůžeme se čtyřma kuframa naskládat. Bylo to nepříjemné, nechtěli jsme se nechat, tak nakonec nám vnutil aspoň jakousi asistenční službu a možnost vrátit auto s prázdnou nádrží. To nás přišlo na 149 USD. S odstupem mě to mrzí, ale v té chvíli jsem prostě nebyla tak jednoznačně naladěná na hádání se, navíc po dlouhém letu jsme to už chtěli mít za sebou a ubytovat se v hotelu. Díky vypůjčené navigaci Tom Tom a zakoupené mapě USA za pouhých 1600 Kč jsme dojeli na místo v neuvěřitelně krátkém čase. Sice jízda osmiproudou dálnicí byla pro Slávka asi náročná, ale zvládl to bravurně. Najednou byl před námi Hollywood ve vší své nádheře i s nápisem na kopci. Ubytovali jsme se kolem 16.00 hod místního času v hotelu Hollywood Downtowner Inn – cena asi 130 USD za všechny na dvě noci se snídaní – ceny bezkonkurenční, když uvážím, kde ten hotel leží a co nabízí, bazén je samozřejmostí – a po chvíli vyrazili na prohlídku města. Měli jsme přímo na naší ulici chodník slávy, Čínské divadlo a Kodak Theatre. Únava sice byla znát, ale zároveň jsme byli plní očekávání a těšili jsme se na všechno.
30.5.-L.A.-Universal Studios Hollywood asi do 17.00 hod. Bylo to fantastické. Při čekání u vstupu do Horors house jsme uslyšeli češtinu a najednou se přivalila skupinka tří štěbetajících češek a vtom jsem zůstala jako opařená, byla mezi nimi paní Outratová z Dolan. Tak to mě úplně dostalo. V takovém množství lidí to byl skoro zázrak.Bylo to moc příjemné setkání ve čtyřmilionovém městě. Cestovali v šesti lidech podobnou trasou jako my, ale v opačném pořadí. Začínali v San Franciscu. Po tomto zážitku by se dalo říct, že i zázraky se dějí. !! Studia stojí za to vidět, je to pro nás bomba, mají to tam dost vymakané, třeba systém ovlažování horkem unavených návštěvníků, pak třeba řazení čekajících do front, kde se nikdo nemůže předbíhat, to tam mají opravdu zmáklé. Potom jsme si zajeli do Beverly Hills, Sunset Blvd., Santa Monica, Wilshire Blvd-hotel Wilshire Beverly, kde se nátáčela Pretty Woman, Rodeo Drive, tam jsme byli svědky havárky aut v přímém přenosu těsně před námi. Na křižovatce do sebe vletěly dvě baby. Objeli jsme je a míříme k hotelu. Po cestě už byla tma a my jsme neměli nic k jídlu, kousek od hotelu byla taková samoška , ale sortiment nic moc. Vedle byl thajský bufet , ale neměli jsme odvahu, protože by to děckám nemuselo chutnat. Nakonec jsme koupili nějaký jejich chleba a sladký koláč.
31.5.- Po snídani jsme ještě zajeli na místo, kde měl zemřít Michael Jackson. Denča měla napsanou adresu Carolwood Drive, kam pro něho přijela sanitka. Navigačka nám tuhle adresu nemohla najít, pak zadala jeho adresu na Sunset bulvar, kde měl mít taky barák , nav.hlásila cíl, ale nebyli jsme si jisti, byly tam obyčejné domy.Ptali jsme se kolemjdoucích, ale nikdo nic nevěděl. Později jsem na Googlu viděla, že je to asi ono, ale spíš ne. Adresa totiž nebyla úplná, bylo to North Carolwood Drive č.100 . No nic, budeme tam muset zajet někdy v budoucnu ještě jednou, abychom si to prohlédli.
Ve 14.00hod. příjezd na okraj San Diega hotel Mission Inn…(?), ubytování bylo super( 49 dolarů) hotel s bazénem, prostorný. K večeru na jídle v čínském bistru – měli dobré hamburgry. procházka po vojenském přístavu( loď USS Midway, hřbitov za zesnulé v Afgánistánu, ponorky, lodě), Historic Heart of San Diego. Já jsem tam sice začínala mít žaludeční problémy, ale ještě to bylo docela k vydržení. K počasí – bylo hezky, ale navečer už foukal od moře čerstvý vítr a teplo zrovna moc nebylo. San Diego je sympatické a rozmanité město. Na jedné straně průmyslové doky a beton, vojenská základna, ale i pěkný přístav jachet a námořní muzeum – vojenské lodě, ponorka, staré lodě jako z filmu Dobytí ráje.
Nutno podotknout, že všechny hotely mají wifi internet zdarma a tak jsme taky zprovoznili notebook, bylo to super, napsat pár zážitků a dojmů našim blízkým domů a poslat fotky.
1.6.-10.00 Sea World(parkovné-12d., vstupenka 59d./osobu) ukázky delfínů , kosatek a jiné, opravdu zážitek. Park je fakt nádherný, mají to tady vychytané, personál je ochotný a profesionální. Jen to kazil můj zdravotní stav, někde jsem chytla nějaký bacil a bylo mi neskutečně blbě. Děcka se Slávkem si dopřáli jízdu na horské dráze ( známé z amerických filmů), letěli helikoptérou na severní pól a podobně. Nejvíc nás ale dostalo vystoupení delfínů a pak kosatek. Američani jsou mistři show !! Vše musí být perfektní a profesionální. Každé představení mělo dynamiku a zaujalo myslím opravdu každého, pro nás trochu s nádechem kýče a zbytečné okázalosti, ale tady je to prostě standard. Některých atrakcí jsem se raději vzdala čekala venku a taky jsem se pěkně spálila, protože ráno to nevypadalo na pěkné počasí a tak jsem opalovací krém nechala v autě.
V 16.00 odjez do Palm Springs, vždycky jsme při odjezdu zadali adresu hotelu a tradá… v 20.00 ubytování v pěkném hotelu Vagabond Inn. Cesta byla dlouhá, pustina a plno větrných elektráren. Po příjezdu do Palm Springs nás docela překvapilo velké teplo i když bylo už dost pozdě večer. Děcka si užily v bazénu, který byl otevřen do půlnoci. Já jsem si šla lehnout a jen jsem je slyšela, jak tam dole řádí i se Slávkem. Snad nebudily ostatní hosty.
2.6.- Odjezd z Palm Springs, krásného milionářského městečka do Joshua Tree. Při vstupu jsme zakoupili Anual Pass za 80 dolarů, což je roční vstupenka do všech národních parků pro jedno auto a max.4 osoby. Tady jsme se poprve setkali s rangery – strážci parku, byli to staří páni a mladší dáma. Nutno říct, že byli ochotní a milí, ptali se samozřejmě na národnost a odkud jsme přicestovali.Park je pustina se stromy Joshua , kameny, kamennými masivy a všelijakou havětí. Honza se Slávkem při cestě na jakousi vyhlídku viděli hada těsně vedle sebe. My s Deniskou jsme se tam ani nevydávaly, protože bylo vedro a navíc mně nebylo zrovna dobře. Viděli jsme spoustu amatérských horolezců na stěnách. Nechápu, jak v tom vedru mohli na těch rozpálených kamenech vydržet. Výjezd z parku přímo na cestu k Flagstaf , část po historické Route 66, cesta byla dlouhá a únavná,ale celkem zajímavá. Přejíždíme hranice Arizony. Míjíme semtam typické staré obchody , které patří k Route 66. Večer ubytování ve Flagstaffu hotel Econolodge ( Arizona), hotel pěkný s bazém samozřejmě, ale koupání jsme nestihli , ovšem snídaně poněkud slabší, malá místnost a dost lidí. Nutno říct, že čím víc míříme do vnitrozemí, tím je větší teplo.
3.6.- Ráno výjezd po Route 66 do Grand Canyonu, tady nás trochu zklamala navigace, protože jsem zadala místo vstupu a pořád nás to vedlo na dálnici, podle mapy jsme ovšem museli dálnici přejet kolmo. Grand Canyon nás dostal. Je to obrovská díra !! Bylo dost horko a vyšli jsme po okraji na vyhlídky , pak jsme to shutlebussem objeli ještě po druhé straně. Bylo to bombastické , takový zvláštní pocit stát na okraji téměř největšího kaňonu na světě.
Viděli jsme , že ti zdatnější turisté se vydávají na trek dolů na dno kaňonu, ale časově bychom to nezvládli a ani se nám jaksi nechtělo, musí to být hodně náročné.
Vedro bylo opravdu úmorné a tak jsme ani neměli moc chuť na jídlo. Asi v pět hodin jsme narazili na oblíbeného Mc Donalda a dali jsme pár hamburgrů a hlavně několikrát dočepovali colu a sprite -zdarma , ceny jako u nás. Byla před námi ještě dlouhá cesta k Monument Valley. Po levé straně při příjezdu do malého městečka jsme míjeli dost opotřebovaný hotýlek 4. cenové skupiny. Žádný hotel jsem neměla rezervovaný a chvilkama jsme měli pocit, že budeme spát v autě. Městečko Kayenta je dost malé a hotelů je nedostatek. Po delším marném hledání nějakého hotelu s volným pokojem, kdy nás na recepci vnucovali právě ten “ zaplivaný pajzl“, jsme se museli vrátit asi 10 mil zpět a nakonec se ubytovat v hotelu Anasazi Inn, který nám předtím připadal ošuntělý a příliš pod “ naši úroveň“. Nakonec jsme vzali zavděk tím, co bylo. Musím ovšem říct, že pokoj byl čistý , velký , bylo tam všechno potřebné, takže paráda. Jen cena nás docela dostala, stál pomalu dvakrát tolik, co jiné hotely a některé i mnohem lepší. No, co se dá dělat, takový je trh, cenu dělá poptávka. Potkali jsme zde čechy, kteří stáli ještě ve frontě za námi a doufali, že se taky ubytují. Dost jsme se nasmáli. Tenhle den byl opravdu vydařený, plno zážitků a ještě navíc to večerní hledání střechy nad hlavou…. Sranda. Jsme rádi, že i takové věci nás tady potkaly. Navíc ráno nás po vykouknutí z okna čekal šok – přímo pod naším oknem okusoval toulavý pes kost srnky. Je to tady asi běžné.
4.6.- Dopoledne Monument Valley(20 USD .) Monument Valley je na území indiánů Navajo ( Utah )a neplatí zde náš Anual Pass, takže nás zkásli přímo Navajové.. Opravdu tady byli samí indiáni , bydlí v chatrčích a maringotkách různě posetých po krajině,Mně osobně se tady moc líbilo. Monument Valley je opravdu monumentální. Projížděli jsme zaprášenou polní cestou plnou červeného prachu a připadali jsme si jako ve Westernovém filmu. Indiáni sem tam měli vystavené svoje zboží – různé suvenýry a kamínky , měli tam i nachystané koně na projížďku, ale to nám připadalo brutální , těm zvířatům to možná ani nevadilo, jsou na to vedro zvyklí. Při odjezdu se pak Denča vyfotila v pozici Foresta Gumpa jak běží Amerikou. Mimochodem, tady svůj běh snad ukončil, asi se mu zdálo, že naběhal dost. Fotky jsou opravdu úchvatné.
Na cestě zpátky jsme se stavili v místním nákupním centru – ceny opravdu lidové, plno zboží, a v Mc Donaldu chees za 0.59 USD. Tak jsme se nadlábli na dlouhou cestu. Taky jsme museli umýt nebo aspoň opláchnout auto, poradil nám s automatem nějaký postarší indián, kterého jsme náhodou pak potkali i v Mekáči.
Cesta ke Glen Canyonu byla dlouhá a pro Slávka úmorná. Minuli jsme odbočku k antilopímu kaňonu, ale nejeli jsme tam, protože jsem četla, že se tam může dlouho čekat. Později jsme možná na chvilku zalitovali, protože je tenhle kaňon opravdu úchvatný. U městečka Page jsme se občerstvili jen nanukama, protože na nic jiného nebyla chuť, Slávek si chvilku zchrupl v autě, i když to asi za moc nestálo , nikde totiž nebyl ani kousek stínu a my se pražili pořád na sluníčku. Pokračovali jsme k přehradě Glen Dam na řece Colorado a k jezeru Powel. Moc pěkné.!!! Rekreační oblast pro okolní státy. O tomto jezeru jsem moc nevěděla, průvodci to příliš nezmiňují , ale nadchlo nás to. Osvěžili jsme se ve vizitor centru, kde mají všude klimatizace. Nechápu, jak mohli tyhle obrovské přehrady stavět v tom vedru.
Cestou jsem děckám četla v průvodci o Bryce Canyonu, kde se psalo o obtížně sjízdné cestě zvané Staircase a to jsme vůbec netušili, že nás na ni naše navigačka zavede. Bylo to úžasné dobrodružství, nejdřív jsme si mysleli, že touhle polničkou pojedem tak maximálně dest kilometrů, ale nakonec to bylo snad čtyřicet. Cestou jsme potkali asi jen čtyři auta , zato tady byly krávy a vymletá koryta potoků. Naštěstí bylo sucho, tak jsme projeli bez větších problémů. Tohle byla nejzáživnější cesta v našem putování, několikrát jsme museli vylézt z auta, abychom vůbec projeli . Dokonce mě napadlo, jestli vůbec projedeme, začalo se chýlit k večeru a představa, že další hodinu strávíme cestou zpět a pak hledáním jiné trasy a hledání noclehu… Nakonec se všechno podařilo zdolat , dokonce nás i místní krávy nechaly projet po jejich pěšince a večer jsme se ubytovali v hotelu Grand Staircase Inn za 65 USD, krásné ubytování. Sice dál bylo hotelů ještě víc a přímo v Bryce kaňonu byly sruby, ale neriskovali jsme, že se budeme muset zase vracet. Jedinou nevýhodou hotelu bylo, že v pokoji nebyla varná konvice, takže jsme si chodili ohřívat polívky dolů na recepci, která byla zároveň benzinkou, obchodem, jídelnou na snídaně , prostě komplexní služby. Paní recepční byla moc ochotná.
5.6.- Ráno jsme vystartovali z hotelu k vizitor centru směrem, který určil Slávek. Asi po pěti kilometrech jsem si vzpomněla, že jsem nechala adaptér do zásuvky na pokoji, takže se vracíme , Slávek značně znechucen. Později se ukázalo, že to bylo vlastně dobře, jeli jsme totiž opačným směrem. Došla jsem si na pokoj pro adaptér a přitom se zeptala paní recepční, kudy tudy do Bryce kaňonu a ta mi ukázala cestu. Vstup do Bryce Canyonu je stylový, westernové kulisy , dál začaly podél cesty vyhlídky. Kaňon je průjezdný autem po pohodlné cestě nahoru na nejvyšší bod a pak zpět k centru. Zastavovali jsme skoro na všech vyhlídkách – pointech, jak tomu říkají místní. Pamatuji si hlavně Sunrice Poitn, kde se dají údajně pořídit úchvatné záběry východu a západu slunce. Nutno říct, že celou dobu máme krásné a dosti teplé počasí, což je někdy hodně úmorné. Při zpáteční cestě jsme pořídili pár suvenýrů ve westernovém městečku Old Bryce Town. Jídlo jsme žádné nekupovali, protože tam ani nic moc nebylo a když tak příliš drahé.
Pokračujeme směrem na NP Zion. Bylo už dost hodin a čekala nás ještě cesta do Las Vegas, tak jsme ho jen projeli. Slávek si neodpustil neustálé filmování a děcka už byly rádně unavení. Zastavili jsme se jen ve visitor centru a nakoupili pár blbostí domů na památku. Děcka seděly v autě, ale pak raději přišli za náma, protože by se tam upekly.
Navečer přijíždíme do Las Vegas – Nevada , je to monstrum betonu a okázalosti, která skutečně vynikne až po setmění. Je to opravdu město uprostřed pouště. Máme rezervovaný hotel Desert Rose Resort na začátku Stripu blízko MGM a pyramidy – Luxoru. Byly trochu problémy s kartou, protože bych už přešvihla týdenní limit, tak jsem platila jinou kartou a zase vše v pohodě. Jen recepční nebyli moc ochotní. Večer prohlídka města s malýmy nákupy. Strašné vedro. Noční Las Vegas je bláznivé, rachot, plno lidí, prostě naprostý opak toho, co bylo doposud v kaňonech.
6.6.- Ráno snídaně, pak odjezd na Hoover Dam, není to daleko, ale to šílené vedro!! K přehradě mířili snad stovky aut, někteří sice přehradu jen projeli po hrázi a upalovali dál, takže jsme docela pohodlně zaparkovali, nutno podotknout po průjezdu bezpečnostní kontrolou. Samotná přehrada je dost hlídaná ze strachu před teroristickým útokem. Už cestou po hrázi jsme se těšili, že zapadneme někam do klimatizovaného Visitor Centra. Zaplatili jsme si jen menší okruh za 8 doláčů za osobu, protože kompletní prohlídka byla moc drahá. Úplně nám to stačilo, bylo to fakt zajímavé, musím říct, že toho betonu, co tam nalili – neskutečné, pro nás nepochopitelná megastavba. Cestou zpátky k autu jsem cítila , jak mě přes vlasy pálí hlava a pofukující vítr byl spíš nepříjemný, protože byl strašně teplý.
Na zpět jídlo u McDonalda ( zůstáváme věrni osvědčené značce) a přesunutí do hotelu, odpolední koupání v bazénu. Na to, že hotel měl obrovskou kapacitu se u bazénu s námi koupalo tak dvacet lidí. Večer opět do města na MGM Grand, NewYork NewYork, Paris, Benátky, Eiffelovka, Socha svobody, fontána před Bellagiem, ta nás dostala. Byl to opravdu zážitek. Caesar Palace, nákupy suvenírů. H+D si koupili trička. Honza si pokecal s místním policajtem, každý se vždycky ptá, odkud jsme a hrozně se všichni podivují tomu, že jsme z Evropy, ba dokonce z Česka. Většinou moc neví, kde to vlastně je. Ale všichni jsou moc sympatičtí.
7.6.- Ráno odjez přes Death Valley, Badwater -85.5m pod hladinou moře. Jestli bylo v Las Pegas vedro, tak tady bylo přímo pekelné vedro. Ne jedné z prvních vyhlídek – Zabrinski point – jsme potkali Čechy. Slávek naštěstí připravil zásobu vychlazené vody , ba dokonce zmrzlé , což se později dost hodilo. Samotné údolí není ničím extra zajímavé, všudypřítomné vedro a pustina. Chtěli jsme si vyfotit ceduli při přejezdu hranic z Nevady zpět do Kalifornie, ale nikde nic, Denča číhala s foťákem, ale jeli jsme trocha zkratkou zapadlou cestou a cedule jsme se nedočkali. Ale jsme rádi, že jsme tenhle unikát – nejteplejší, nejsušší a nejníže položené místo na západní polokouli – mohli navštívit. Jsou tu ale i kontrasty – hory v okolí mají úctyhodných 3 tisíce metrů a na vrcholcích leží sníh.
Jídlo v Line Pine, poté ubytování v Bishopu ve Vagabond Inn, koupání v bazénu, paráda. Večer prohlídka města a malá večeře v Dennys. Paní servírka nám moc nerozuměla a my jí taky moc ne, ale dopadlo to celkem dobře. Slávek chtěl sice steak, ale donesli stejně mleté maso. !! Deniska si vyhlídla rančerský obchod s potřebami pro koňáky, kde jsme se taky ráno zastavili .
8.6.- Ráno nákup wranglerek – v Americe obyčejné pracovní kalhoty, u nás vyjímečná značka.. V poledne odjez do NP Yosemite, cestou ještě zajíždíme k jezeru Mono Lake. Je to nasycené slané jezero jako vystřižené ze scifi filmu.Působilo na mě jako měsíční krajina, toto místo naopak průvodci zmiňují jako unikát, ale na mě to tak nepůsobilo. Ovšem za zastávku to stálo.
Přechod Tioga Pass – vstupní brána do Yosemitského parku ve výšce 3041 m otvírají až koncem května, protože do té doby bývají na silnici ještě zbytky sněhu a je to zřejmě nebezpečné. Nám to připadalo úžasné – fotili jsme se na louce se sněhem a přitom nám bylo opravdu teplo. U vstupu do parku byl sympatický ranger, byl prý v Praze a moc se mu líbila. Park je nádherný, vodopády a pěkná příroda.Z parků, které jsme navštívili, byl jednoznačně nejvíc rozmanitý a prostě úžasný. Shodli jsme se na tom, že stojí za to, ho vidět a věnovat mu víc času.
Vyfotili jsme si známou lezeckou horu – stěnu El Capitan , několik vodopádů, jejichž jména si ani nepamatuju, máme od všeho prospekty. Tady už bylo celkem dost lidí, parkoviště bylo plné, ale dalo se najít místo. Byl tady sice obchod s potravinami a nějaký bufet, ale ceny příšerné, tak jsme koupili jen něco malého k snědku, stejně hlad ani nebyl a přesouvali jsme se do Fresna, hotel Days inn(59 USD). Večer jsme s Denčou hupsly do bazénu. Průzkumník Slávek nás nechal v hotelu a vydal se sám do města.
9.6.- Ráno odjez do Sequoia Parku, po cestě jsme nakoupili od místního farmáře u cesty nějaké ovoce pro osvěžení a míříme k sekvojím. Při vjezdu do parku byla i benzínka, což nás zachránilo, možná by nám nevyšel benzín a široko daleko nikde nebyla, ceny byla sice o poznání vyšší, myslím přes 4 dolary za galon, ale nedalo se nic dělat. Hledali jsme největší strom v tomhle parku – Generala Shermana , k němuž jsme dorazili asi po kilometru chůze pěšky. Je to údajně nejstarší strom na planetě a stále roste. Auto log je zase tunel vytesaný v kmeni stromu pod kterým projíždí auta. Seq.park je úžasný, zase jiná příroda, více stínu od obrovských stromů, prostě lesní porost. Byla to trochu zajížďka, ale nelitovali jsme. Sekvoje jsou obrovské – jsou to velcí fešáci.
Cestou ven z parku nás zarazilo množství aut u silnice a turisti vyskakující z plechových miláčků s blikajícími foťáky. Slávek to okomentoval slovy : je tam medvěd – a byl. Zastavili jsme taky s ohledem na to, aby mohli projet další, i když všichni zastavovali jako my. Méďa byl středně velký a hlavně v dostatečné vzdálenosti, hledal nějakou dobrotu na kmeni padlého stromu. Jeden z rangerů ho z povzdálí pozoroval s flintou na rameni.
Odjez do San Francisca, cesta zdlouhavá, několik desítek kilometrů před samotným SF projíždíme hustě obydleným územím, prostě nákupní zóny a průmyslové podniky, části měst Oakland a Berkeley. Bydlíme v hotelu Pacific Heights Inn, ulice Union. Už z auta bylo poznat, že je venku dost chladněji než jsme zažili v posledních dnech. Slávek vybral cestu přes Golden Gate Bridže,aby byl příjezd so San Francisca stylový. Před samotným mostem jsme museli pořídit pár snímků, což je pochopitelně neodmyslitelná věc, když už jsme byli na tomhle místě.Sice se nám ani nechtělo ven z auta, protože venku děsně foukal studený vítr a vůbec bylo počasí pro nás namlsané vysokými teplotami z minulých dní dost šokem.Za průjezd přes most jsme platili 6 USD.
Hotel téměř v centru, poblíž klikaté ulice Lombard Večer se Slávek sbalil sám, že jde prozkoumat město, tak jsme se s děckama vydali taky sami. Natrefili jsme na Lombard Street, byla hezky osvětlená, ale neměli jsme foťák. Já osobně jsem měla strach, že netrefíme zpátky, ale děcka mě ujišťovaly, že dojdeme v klidu domů.
10.6.- Po snídani vyrazily Deniska s Honzou do města sami, „stařici“ taky sami. Děcka dostaly nějaké kapesné, mapu a vybavili se pitím a malým občerstvením a šly. Deniska s Honzou podle mapy prošli snad všechny ulice, Columbus Ave, přístav, molo, Pier 39,kde jsou usídlení lachtani, Fishermans Warf, Grand Ave přes Čínskou čtvrť, Union square, Market street, oběd u MC, Jefferson square, Lafayette park a plno dalšího.
My se Slávkem jsme si vyšli taky pěkně s mapou, ale průšvih byl, že mapa měla dost titěrná písmenka a my neměli brýle, s trochou trpělivosti se to dalo zvládnout. Nejdřív přes Lombard, pak na tramvaj Cabel Car , přes ulici s obchodama, kde jsem si poprve za celý pobyt zašla něco koupit – boty a rovnou dvoje. Takové množství zboží jsem ještě nikdy neviděla, kdybych mohla, tak bych tam strávila snad celý den a koupila si půl kamionu, ale musela jsem respektovat stav na kreditní kartě a taky náš časový plán, rychle vyzkoušet pár modelů a pokud padnou, neváhám a jdu k pokladně. Pak jsme znovu – sice po delším čekání – nastoupili na tramvaj a jeli do přístavu. Koupili jsme si lístek na loď za dvacet dolarů a jeli na hodinovou vyjížďku po zálivu pod most a kolem Alcatrazu. Byl to super zážitek.Tohle město se mi líbilo asi nejvíc ze těch větších měst, kterými jsme projeli. Má takovou osobitou atmosféru. Je to samý kopeček, pořád nahoru a dolů, ulice jako síťka rozhozená po krajině, téměř všechny jsou kolmé na sebe a bez mapy tady člověk nedá ani ránu. S mapou , kterou jsme si vzali na recepci našeho hotelu, je ale orientace vcelku jednoduchá.
Večer zase každý po svém na jídlo. Chtěli jsme vyzkoušet něco jiného než Mekáče a tak jsme zašli do čínské čtvrti na místní specialitu. Dali jsme si každý porci něčeho, co nám podle názvu připadalo sympatické. Nakonec nám zbytek zabalili s sebou a měli jsme to ještě příští den na oběd. V čínské čtvrti byl dost bordel a ruch. Poznatek ze San Francisca – nejsou tady tlusťoši jako jinde, asi kvůli tomu chození z kopce do kopce. Vnitřní část SF je na mnoha kopečcích, ulice jsou strmé a kolmé na sebe,.
11.6.- Cesta pěšky na Golden Gate Bridge, projití po mostě. Zaparkovali jsme docela daleko ( na místě označeném volným parkování pouze na dvě hodiny )a tak jsme se pěkně prošli podél pláže a rekreační zóny kolem pobřeží, všichni kolem nás běhali se sluchátkama na uších nebo se jen tak poflakovali.Cestou na most už pěkně pofukovalo, ale na samotném mostě to bylo horší, i když s ohledem na toto místo jsme chytli to nejlepší počasí. Za celé dva dny jsme neměli mlhu ani nepříjemné chladno a déšť.
Ze SF odjez podél pobřeží do Monterey, ubytování v Days Inn.
12.6.- Ráno frčíme podél pobřeží směrem na jih známou silnicí č. 1, cestou jsme měli Neverland u Los Olivos. To si Deniska nemohla nechat ujít, vidět aspoň vstupní bránu, když jsme byli takový kousek od místa , kde pobýval Michael. Po menším hledání a ptaní se místních jsme to konečně našli, byla to nenápadná brána a to nás zmátlo. Čekali jsme tu známou velkou bránu z obrázků. Zastavili jsme a šli se podívat blíž a už nám bylo jasné, že jsme dobře. Na větších kamenech ve zdi byly vzkazy od fanynek napsaných po Michaelově smrti. Další velká náhoda při našem pobytu – byl tu bodyguard českého původu, Miro Tinka. Velký sympaťák, který se s námi začal ochotně bavit a věnoval se nám, jenomže přijeli další návštěvníci, takže neměl tolik času. Dal Denisce kámen Serpentýn přímo z Neverlandu a napsal jí svůj mail, aby mu poslala fotky. Byli jsme strašně rádi, že jsme ho mohli poznat. Bylo to vážně milé potkat Čecha zrovna tady. Později jsme konstatovali, že musí být fakt šikovný, že se dostal na takové místo do blízkosti největší postavy amerického šoubyznysu.
projetí S.Barbary, přes Malibu, pokračování do Los Angeles asi v 10.00hod. večer.Tohle byl pro mě nejvíc stresující zážitek, Slávek s náma moc nemluvil a nevěděli jsme, kam až chce dojet. Hotel nebyl nikde rezervovaný. Byla už tma, když jsme se ptali ve dvou hetelech, nebylo volno a nakonec jsme nastartovali notebook i s internetem a našli volný levný hotel poblíž letiště, Value Inn na W Century Blwd v Inglewoodu.
Atmosféra byla fakt hustá. Všichni jsme byli unavení a dokonce jsme zaspali ráno snídani ( byla do 10 hod.).
13.6.- Ráno projití po pláži Santa Monica Beach, chtěli jsme se vykoupat v Pacifiku, ale počasí nás zradilo, bylo chladno, že ani Mitch Buchanen nevyběhl ze své budky na pláži. Byla zrovna neděle a místní přijeli piknikovat na pláž, posádka vedle stojícího auta ve složení rodiče a dva malí prcci si bez váhání prostě vzala deky na lehnoutí a košík s jídlem a bez ohledu na Celsiovu stupnici se vydali k moři. Jen jsem žasla a drkotala pomalu zuby.Nakonec jsme konstatovali, že jsou prostě zvyklí na tohle klima. Děcka se Slávkem neodolali a smočili končetiny, já jsem zůstala hlídat u auta, protože se nám nechtělo platit 12 dolarů za celodenní parkovné.Musím říct, že moje představy o počasí byly úplně zkreslené. Měla jsem za to, že třeba v Los Angeles bude nejtepleji a v parcích bude spíš chladněji a proto jsme taky měli půl kufru zbytečných věcí jako větrovky, mikiny a dlouhé kalhoty. Naopak největší teplo jsme zažili při cestách vnitrozemím , hlavně v Arizoně a Utahu. Poobědvali jsme tradičně u MeCa, Slávek zašel na nějaký salát ke konkurenci. Pak Santa Monica Blvd, nákupy, procházka po městě. Po krátkém odpočinku na hotelu výjezd do Hollywoodu na Hollywood Blvd, Kodak Theatre, China Theatre, poslední nákupy , chodník slávy, musíme si to ještě vychutnat. Na jednu stranu se docela těším domů, protože atmosféra posledních dní by se dala krájet, ale jinak bych tady zůstala třeba další měsíc. Je tady dobře.!!! Móóóóc dobře, …..
14.6.- Balení kufrů, odevzdání auta u Alamo, v 11.30 na letišti LAX. Zaměstnanec půjčovny pouze auto obešel, mrkl se na palubovku, sejmul čárový kód z předního skla a už nás naváděl k východu, tak to tady prostě chodí, žádné velké zdržování, bussines je bussines, na káru čeká další zájemce… Pro nás je nepochopitelné, že nedělají žádné zbytečné průtahy a nebazírují na formalitách. U nás by kolem toho bylo milion dokladů. Odlet v 14.15 do Vancouveru. Tam trochu problém s místama v letadle, vytiskly nám už palubní lístky s jiným místem, přestože jsme čísla sedadel měli uvedené už na letenkách. Seděli jsme rozházeně. Další přestup v Amsterdamu. Do Vídně jsme přiletěli po 19 hod 15.6. – časový posun 9 hod. Staňa nás už vyhlížel, akorát jsme na něho natrefili při vycházení z příletové haly. Naházeli jsme kufry a tradá domů.
Tak už jsme zase doma. Bylo to super, úžasné, škoda, že to tak rychle uteklo. Budeme se snažit, abychom se tam ještě někdy znovu podívali. Není to vůbec nedostupné. Největší položkou je letenka, ale ostatní výdaje jsou pro nás levnější než v Evropě a řekla bych, že služby jsou na jiné úrovni – lepší, než jsme zvyklí. Všechno je jaksi pružnější, nelpí tak na papírování, hraje se tu spíš na důvěru . Lidé jsou milí a většinou usměvaví.
Amerika nabízí vše, co si jen můžete představit, úžasnou přírodu s odlehlými pláněmi, kontrastujícími s vysokými pohořími, kaňony, parky, lesy , rozmanité pobřeží, malebná údolí i nekončící pustina a na druhé straně betonová džungle velkoměst s leskem mrakodrapů a okázalostí turistických atrakcí i chudobou v těsné blízkosti. A nejzajímavější byla ta atmosféra. Prostě AMERIKA.!!!
Před cestou tam jsem si ani nedovedla představit, co nás čeká, teď si říkám, jak vypadají další místa, která stojí za podívání a seznámení.
- Guest napsal(a) před 11 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.
