0
0

Cestu do USA naplánoval kamarád a spoluhráč Jakub už na rok 2010, hned z několika důvodů mu však naštěstí (pro mě) nevyšla. Byli jsme parta celkem sedmi známých i neznámých (já, Ivet, Terka, Jakub, Petra, Aleš a Eva), kteří byli rozhodnuti vidět krásy národních parků západu.

15.4.2011 – hurá odlet

Tak jsme se konečně dočkali, cestovní horečka je na maximu. Vstáváme asi v 04:00 hod. a vydáváme se na letiště Ruzyň směr San Francisco. Jedu já s přítelkyní Ivetou a po cestě nabíráme Ivety nej kámošku Terku. Holky letí s Air France v 07:50 hod. s přestupem v Paříži, já se zbytkem party až v 09:20h s Lufthansou s přestupem v Mnichově. Holky letí samotné, páč jsme byli nuceni vyměnit jednoho člena party (za Terku) a lístky našim letem stály z původních cca 17 tis. už 30 tis. a to by samozřejmě nikdo nedal. Tak se jim na poslední chvíli koupily poslední letenky solidní časově i finančně s AF za 16 tis. Proběhlo rozloučení a holky zmizely. V 08:00 h. mi najednou zvoní mobil a mě přibude pár šedivých vlasů, když vidím, že mi volá Ivet. Se strachem co se děje to zvednu a ptám se, načež mi odpovídá, že budou mít asi 20 minut zpoždění. Hned jí odseknu, ať mi kvůli takovým „blbostem“ už nevolá, že mě pěkně vyděsila. Trochu naštvaná pokládá telefon a je zas klid ?. Za chvíli dorazí zbytek a jdeme se také odbavit. Vše probíhá hladce a jedeme busem k letadlu. Dle typu jsme věděli, že to nebude standardní boeing, ale nějaké menší. Dovezli nás ke staršímu vrtulovému, tak jsme čekali, co z toho bude. Nakonec to bylo dost slušný, hodně místa na nohy i pro mě (měřím 193 cm), kožené sedačky. Zanedlouho jsme ve vzduchu, vše probíhá hladce. Cesta do Mnichova trvá cca 45 min., během cesty jsme dostali zdarma nápoj a malou Milku. Jsme v Mnichově a máme 6 hodin čas na přestup, co tady budem dělat takovou dobu?? Prošli jsme si obchody, dali si drahý oběd a zbytek jsme strávili v letištní Alianz aréně, kde je k dispozici zdarma pár počítačů s připojením na facebook, youtube a nějaké nasmlouvané stránky. Jsou tu i pohodlná křesla a zdarma horké nápoje z automatů. Celý termínal je spol. Lufthansa, a tak ho mají slušně zařízený. Konečně odlétáme z Mnichova, opět vše bez nejmenších problémů a na čas. Letadlo je narvané k prasknutí, místa na nohy pomálu, to sem zvědavý jak to těch 12 hodin přežiju. Po hodině a půl dostáváme první jídlo, nějaké kuře s rýží, housku, sýr a malinkatý dezert. Není to špatné, sním všechno a jsem plný. Během následujících 8 hodin jsme se však dočkali jen malých sušenek a umírali jsme hlady!! Co to jako je, že nedají lidem 8 hodin jídlo?! Ještěže jsem měl alespoň jedny Zlaté Opavie, o které jsem se s Kubou rozdělil, jinak bych fakt asi umřel. Šetří i na pivu, dostali jsme dvě a pak už radši přestali roznášet. Druhé jídlo začali servírovat až dvě hodiny před přistáním, zase kuře a pak nějaké těstoviny. Nechtěl jsem riskovat těstoviny a dal si kuře a udělal dobře. Těstoviny nebyly dobré, bez masa, prostě špatná Jakubova volba ?

Je 19 h (4 h SEČ) a přilétáme do San Franciska. Doufáme, že projdeme přísnou kontrolou. K přepážce chodí každý zvlášť a všichni se vystřídáme u stejné čínského přistěhovalce, který nyní sedí na přepážce a povoluje vstup na území. Tváří se přísně, bere nás postupně a i když vidí, že patříme k sobě, každého se ptá, proč tam jsme, na jak dlouho, kolik máme peněz, jaké je naše zaměstnání apod. Pak následuje fotografování a otisky. Sláva, všichni jsme prošli úspěšně a jsme na území USA.Znovu se setkáváme s holkama, naštěstí jsou taky v pořádku. Jdeme na metro, které jezdí mezi terminály pořád dokola (a zadarmo) a jedeme na konečnou, kde jsou všechny půjčovny. Přes internet jsme měli zabukovanou u spol. Budget Toyotu Siennu pro 8 lidí, to jsme zvědavý, jak bude vypadat. Po vyřízení jsme odesláni na parkoviště pro vozidlo. Nacházíme jedinou Siennu a nevěříme svým očím. Vypadá nečekaně dobře a prostorně, zjišťujeme, že má najeto cca 28 tis. mil a je skoro v plné palbě!! To teda berem, za cenu 35 tis. Kč na 23 dní i s plným pojištěním, nic levnějšího jsme stejně nenašli. Naházeli jsme věci do auta a jelikož už byla tma, jeli jsme se rovnou ubytovat. Na doporučení jsme jeli 30 mil na sever do městečka San Rafael, kde má být dobrý China camp. Po příjezdu však zjišťujeme, že camp přijímá do 20:00 h. Zkoušíme najít něco jiného, ale nikde nic. Zastavíme teda na malém odpočívadle u zálivu, že do rána přespíme ve stanech na trávě. Když začneme vybalovat a dělat hygienu, zastaví u nás auto a kde se vzal tu se vzal šerif. Jazykově z nás nejvybavenější Petra si s ním šla pokecat a vysvětlila mu, jak jsme zde ocitli. Pochopil nás a řekl, že naše místo není nejlepší a on nám něco najde. Ještě si rýpnul, že jsme tu první den a hned kontakt s policií. Jeli jsme za šerifem, který si svítil baterkou a kontroloval terén. Po chvíli zastavil, vystoupil, šel se podívat na místo a pak řekl, že to ještě není ono, že najde něco lepší. No komu se to poštěstí, že mu sám šerif takhle najde místo 😀 Po dalším kilometru nám našel flek na louce, ale musíme do svítání vypadnout. Řekli jsme, že vstáváme v 6 a pojedeme. Rozloučili jsme se a šerif ještě řekl, že nás v noci zkontroluje, jestli je vše o.k. Já s Ivet a Aleš s Evou jsme rozbyli stany, Jakub šel pod širák a Terka s Péťou spaly v autě. Po únavné cestě jsme všichni usnuli jak mimina.

16.4.2011

Vstáváme v 6 hod., balíme a vyrážíme směr SF. První zastávka je Golden gate. Vyjíždíme na Hawk hill, je ranní mlha a most je krásně schovaný v ní. Vykukuje jen vrchní část, vypadá jak schovaný ve vatě. Chvíli čekáme jestli se rozpustí a uvidíme celý most, ale asi to nějakou dobu potrvá, tak jedem do města. Platíme za přejezd Golden gate 6 USD (platí se jen ve směru do města, na konci mostu sedí v budce pracovník, který vybírá hotovost) a vydáváme se na Market street, kde je spousta obchodů a Union Square. Chceme najít nějaké outlety, ale nedaří se. Chceme hlavně outdoorové vybavení, v Americe je prej všechno hodně levný, tak jsme nechali nákupy až sem. Na Market st. kupujeme jen pár triček v obchodu Navy, mají pěkný a jen za 5 USD. Na internetu jsme pak našli nějaký obchod Sport basement, tak jsme se tam vydali. Sport byl dobře vybavený, ale žádné outletové ceny to teda nebyli. No co se dá dělat, věci se koupit musí. Takže sem vybral boty Salomon – 100 USD, nějaké teplé šusťáky, dobrou bundu a hned jsem byl o 200 USD lehčí. Jinak v USA jsou všechny ceny uváděny bez daně, která činí 9%. Po nákupech to v SF balíme, však tady budeme ještě dva dny před odletem, takže žádný spěch. Vydáváme se na jih, příští zastávka Santa Cruz. Po cestě jsme nenašli žádný kemp, tak jsme to zapíchli u nějakého nákupního centra, kde byla IKEA, Mekáč, Starbucks atd. Rozhodli jsme se přespat v autě, děláme hygienu a hurá na kutě. Po parkovišti se občas projížděli černoši s puštěným rappem na plný pecky a staženými okny nás pozorovali, tak jsme doufali, že noc přežijeme bez úhony.

17.4.2011

Vstáváme v 7 hodin a děláme hygienu. Holky byly pryč přes půl hoďky, pak jsme zjistili, že si v Mekáči v umyvadlech umyly hlavy a usušily je u vysoušečů na ruce. No jo, 3 dny bez sprchy už nemohly vydržet ? Jdeme na snídani do Starbucksu, kde mají wifi zdarma a pak nakupovat do zdejšího sportu. Nakoupil jsem nějaké mikini, trika, šusťáky atd, takže sem už měl, co sem potřeboval. Teda skoro všechno – celou dobu v USA jsem sháněl outdoorové hodinky s teploměrem, výškoměrem, kompasem a barometrem. Bylo nemožné je sehnat, takže kdo byste je chtěl, kupte si je u nás, tady je obchodů spousta. Já chtěl ušetřit a kvůli tomu doteď třeba nevím, v jaké jsme byli nejvyšší nadmořské výšce.

Ve 14hod. jsme v Santa Cruz, ráji surfařů. Je teplo, slunce pálí, ale fouká vítr. Procházíme se po pláži, fotíme se u surfařského muzea, jdeme i dovnitř, vstup je zdarma. Jsme zde asi hodinu, ale u hlavní pláže není kde zaparkovat, tak jedeme dál, směr Monterey. Tady projdeme promenádu (Cannery row) a koukáme do obchodů se suvenýry. Jakub chce jít do zdejšího prý krásného podmořského akvária, ale je sám, nám ostatním se 30 USD dávat nechce, myslíme si, že tam nic tak závratného nebude. Tak odcházíme pryč, na promenádě si dáváme večeři a konečně se taky jdeme poprvé v životě smočit do Tichého oceánu. Celý se vykoupou pouze Jakub s Alešem, já jdu jen po pytlika, páč voda má tak 4 stupně a já fakt otužilec nejsem. Nasedáme a jedeme dále na jih hledat nějaký kemp. Končíme u pobřeží v Pfeiffer big sur camp (35 USD). Konečně jsme taky dali po 3 dnech sprchu. Sociálky nebyly nic moc, za 25 centů měla chvíli téct teplá voda, ale nestalo se. Venku byla docela zima, takže ledová voda moc vhod nepřišla, ale i s žížalou a pár broukama na podlaze jsem to dal, nejsem přeci žádná fifňa. Stanové místo bylo veliké a s ohništěm, vešlo by se tam tak 5 stanů. My opět rozděláváme jen dva, Jakub si ustlal na venkovním dřevěném stole a Petra s Terezou budou prý spát celý pobyt v autě. Každý si dal nějakou večeři zakoupenou ve Walmartu nebo Safeway, které jsou nejlevnější s velkým výběrem a šli jsme na kutě.

18.4.2011

Budíček v 6:15 hod., snídaně, neplatíme kemp a vyrážíme podél pobřeží směr Paso Robles do prvního parku Death Valley. Tady bych se chtěl zastavit u placení většiny kempů. Ty fungují tak, že asi od 8 do 19 sedí na recepci ranger a vybírá poplatky. Když přijede někdo dýl, tak si nejdřív najde volné místo, následně vyplní kartičku, která je na recepci k vyplnění, do obálky vloží peníze a i s kartičkou to hodí do k tomu určené bedny. Ráno ranger přijde, zkontroluje zabraná místa a kolik má kartiček a musí mu to samozřejmě sedět. Když ale někdo, třeba jako my, přijede pozdě večer a brzo ráno odjede, tak nikdo nezjistí, že tam někdo spal a nezaplatil. I když pozor, v noci může přijít kontrola a může být průšvih, když nejsou peníze vhozené v bedně. My jsme však žádnou za celou dobu nepotkali. Takže abychom dostáli své pověsti, že jsme Češi, ujeli jsme bez placení, každej doláč přece dobrej. Podél pobřeží však nastali problémy, byly zde cedule, že silnice se opravuje a je neprůjezdná. Měli bychom jet zpět do Monterey, to se nám vůbec nechce. Před námi jeli další auta a na střídačku se projet dalo, tak jsme jeli taky. Jenže to se nám asi po 40 mílích vymstilo, jelikož auta zahnula do kempu na pobřeží a nám sklaplo. Radši jsme to tedy otočili a jeli zpátky, celých 40 mil se nám ale zpátky nechtělo. Ivet měla na mobilu navigaci, tak jsme našli nějakou menší cestu. Ta vedla po Nacimiento-Fergusson Rd přes nějaké vrcholky a pak přes území US Army Fort Hunter Liggett, přes které se asi normálně jezdit nesmí. První část cesty jsme teda byli jak na kolotoči, neskutečné zatáčky a úzká silnice, když si cestu vygooglujete, tak se pobavíte. Na vrchu jsme si zastavili na vyhlídku, kde byly krásné zelené kopce zakryté v mlze, připadal sem si jak v Peru. No a druhou část jsme jeli podělaní strachy, kdy nás někdo z armády zastaví a zatkne za nepovolený vjezd. Asi za hodinu jsme naštěstí vyjeli bez úhony a s radostí si udělali zastávku na oběd. Další naše cesta vedla po dálnici č. 5 do Bakersfieldu a odsud do Death Valley. Cesta byla nekonečná, dlouhé rovné úseky (naše nejdelší 36 mil bez zatočení), ale blížíme se, jelikož v 17:45 hod. je už 31 stupňů. Do parku přijíždíme po ujetí 400 mil až v 19 hod. a když chceme koupit Anual pass, tak zjišťujeme, že je týden národních parků a je do nich vstup zdarma. Nám to ale nepomůže, protože ho stejně budeme muset koupit, jen o týden později. Naše první zastávka jsou písečné duny Stovepippe wells. Už se stmívá a cesta byla únavná, tak se po prohlídce jedeme ubytovat. Vybrali jsme první kemp za dunama, udělali první společnou večeři na zakoupeném plynovém vařiči (těstoviny s omáčkou), opláchli se v umyvadle ve studené vodě a šli spát. Myslel jsem, že ani neusnu, protože v 23 hod. bylo pořád 30 stupňů!! Nakonec se to všem podařilo, ale ne na dlouho.

19.4.2011

Dnes vyrážíme na nejznámější místo Death Valley, Zabriskie point, kde se prý při východu slunce skály krásně vybarvují. Budíček je tedy už v 04:45 hod. balíme a odjíždíme, na recepci nikdo, takže zase bez placení. Na Zabriskie point jsme v 6. Je to fakt krásné místo, kde jsou skály krásně zbarvené i bez světla, takže fotíme ještě před východem slunce a už se těšíme na to představení při východu. Sluníčko pomalu vylézá a postupně vybarvuje okolní skály do jasných a rudých barev, je to fakt paráda, skály vypadají jak namalované kulisy. V 7 je hotovo, balíme, teplota krásných 24 stupňů. Vyrážíme na další místo a to Badwater basin, což je nejníže položené místo západní polokoule -85,5 m pod mořem. Jde o vyschlé solné jezero. Po jezeru se můžete procházet jak chcete, je to super, jen sůl nejde dostat z podrážek. Na sluníčku už je fakt vedro, tak sedáme do auta a jedem 170 mil směr Las Vegas. Po cestě chceme ještě navštívit poslední atrakci parku a to jakési Junction, ale nenajdeme odbočku, tak jedem pryč a zároveň opouštíme Kalifornii, ocitáme se v Nevadě. Cesta vede pěknými červenými Nevadskými horami a ve 12 hod. jsme ve Vegas. Na mobil mi přijde zpráva od operátora T-mobile, čtu a vyprsknu smíchy. Píšou mi: „Vítejte ve Velké Británii, na ostrově Man“! Tak nevim, kde soudruzi udělali chybu, já byl ale fakt ve Vegas ?. Přes booking.com jsme měli zamluvené dva pokoje v hotelu Howard Johnson Inn za 50 USD jeden. Chtěli jsme se taky už pořádně vyspat. Hotel byl pěkný, s bazénem, klimou, SAT, prostě klasika, kousek za kasínem Stratosphere, mohu doporučit. Po sprše vyrážíme na hlavní ulici tzv. Strip. Ulice má asi 6 km, podél ní je drtivá většina kasín a obchodů, za ní už není prakticky nic. Procházíme všema čtvrtěma, Egypt, Paříž, New York, Excalibur, Benátky atd., fotíme a bavíme se. U Excalibru nás zaujme cedule „all you can eat 24USD per day“. Hladový neodoláme a jdeme se přecpat. Jídla nakonec nic moc, nejlepší je pizza, čína, kuře. Na konci se dorveme cheese caky a různými sladkostmi a s povolenýma knoflíkama jdeme ufuněný pryč. Už se nedivim, že jsou všichni amíci tak tlustý, všechno jídlo mají buď hrozně sladký nebo smažený s fast foodu, fuj. Dojdeme do části New York a zaujala nás horská dráha. Vypadá solidně, vystojíme frontu na lístky za 14 USD a doufajíc, že all you can eat nebudeme litovat, sedáme do vozíků. Samotná jízda netrvá dlouho, ale pro nás to byl teda zážitek, bomba, hned bych jel znova. Poté pokračujeme v prohlídce, večer se vrátíme na večeři, znova se narveme k prasknutí a jdeme na hotel. Po odpočinku vyrážíme v 23 h na kasína a pánové na striptýz. Ulice jsou plné k prasknutí, nedá se pořádně chodit. Zajdeme do kasína, dáme pivo a pak jdem do slavného Caesar Palace. Kasíno je malé a je plné, není pořádně kde hrát, tak odcházíme. Zbytek večera nebudu rozebírat, páč co se stane ve Vegas, zůstane ve Vegas 😉 Jen chci podotknout mé zklamání, jelikož už kolem třetí ráno bylo město prakticky vyprázdněné, jen pár lidí, ale noční život už umřel. My se vrátili s Jakubem asi v pět, zbytek nevím, večer od holek byl oddělený, jen Aleš se podřídil Evě a musel se k ní vrátit, dobře mu tak 😛

20.4.2011

Vstáváme už kolem devátý. Nejprve zajedeme do Las Vegas premium outlet, ale ceny nic moc, jen Columbia má dobré akce. Pak jdeme shlédnout kasíno Stratosphere a chceme taky zkusit jednu ze čtyř atrakcí nahoře s názvy Big shot, Extréme, Insanity a Sky jump. Já si kupuju lístek na Insanity, což je takový řetízák ve výšce 900 stop a pod vámi nic není. Když už sem byl na řadě, tak vylezl asi dvoumetrový nabušený černoch a sdělil mi, že atrakce se uzavírá na 30 minut pro silný vítr. To mě pěkně naštvalo, ale hádejte se s ním. Aspoň že nám vrátili peníze. Následoval nákup ve Walmartu a výměna auta, jelikož začala svítit kontrolka service now. V LV má Budget samozřejmě pobočku, tak tam Jakub zajel a odměnou mu byla výměna za nové auto, na chlup stejné, jen mělo najeto 3 míle, takže fakt nové! Nabrali jsme kurz směr národní park Zion. Z Nevady jsme dojeli přes Arizonu do Utahu a jelikož se čas posunul o 1 hodinu vpřed, přijeli jsme do kempu před NP až v 22 hod. Ujeto 160 mil. Rychle jsme se ubytovali na místě u řeky, využili grilu, Jakub udělal výborný steaky, které jsme zapili pivíčkem a šli spát. Byla docela zima a foukal pořádný vítr. Jinak ještě doplním, že samotné Vegas je max. na 2-3 dny, déle rozhodně ne. Projdete hlavní ulici, kasína, večer bary a jinak nic. Já bych se třetí den nudil.

21.4.2011

Budíček zase v 6 a z kempu Watchman zdrháme opět bez placení. Auto necháváme na parkovišti u shuttle busů, do parku se s auty nesmí. Nasedáme na bus (zdarma) a vezeme se na konečnou. Řidič po cestě pouští do repráků info o parku, s mou znalostí jazyka však ani neposlouchám. Jedem mezi nádhernými červeno-černými skálami a vystupujeme na konečné. Tady jdeme ke dvěma vodopádům, které jsou hned u silnice, fotíme se a dalším busem se vracíme o kousek zpět a vydáváme se na výšlap na jeden z vrcholků. Ten je ve výšce 1.600m s převýšením 300m a dává nám docela zabrat. Prudké stoupání vede po betonové cestě a lýtka to pěkně cítí.Výhled z vrchu je však úchvatný a stálo to za to. Jedeme zpět k autu a ve 12 hod. vyrážíme dále směr Bryce Canyon vzdálení 90 mil. Přijíždíme ve 14 hod. a volíme první kemp po pravé straně od hlavní silnice. Kemp je za obchodem a kousek před cedulí Bryce Canon, jmenuje se Best Western Rubys Inn, campsite 40USD. Po ubytování a polévce vyrážíme na prohlídku. Jedem k poslední vyhlídce Bryce point, ze které je krásně vidět celý kaňon. Ty krááá*o, to je paráda. Opravdu neskutečný pohled na krásně zbarvené jehlany a další útvary, pastva pro oko. Dáváme trek dolů do kaňonu a spokojení jedem zpět do kempu. Opět grilujeme, ale prší a je docela zima asi 6 stupňů. Na oplátku máme k dispozici zadarmo krásně teplou sprchu, čehož využívám a napařuju se aspoň 10 minut. Taky je zde prádelna, takže holky perou a suší a za hodinu mají vše hotové. Narveme se masem a jdem hnípat.

22.4.2011

Dneska si přispíme až do 8 hodin, nějak se nám ochladilo, je -1 stupeň. V plánu je přejezd do Arizony k Lake Powell a Antelope Canyon, cca 170 mil. Lake Powell je uměle vybudovaná přehrada v krásném pohoří Gleny Canyon. Stálo by za to tam alespoň den zůstat, nemáme ale čas, tak zastavíme jen na focení. K Anthelope Canyon chceme dorazit tak, abychom stihli výlet ve 12 hod., jelikož v tuto dobu svítí slunce přímo do kaňonu, vytváří různé obrazce a je to nejlepší doba na návštěvu. Přijíždíme asi v půl 12, ale máme smůlu, už je plno a musíme až další hodinu. Zklamaní jedeme do města Page nakoupit, když někdo zjistil, že se vlastně čas posunul o hodinu zpět, takže bylo půl 11 a my tak stihneme výlet v požadovaných 12 hodin. Nadšeni rychle nakoupíme a jedeme zpět, kde už nás Indoši vyvolávají, čeká se jen na nás. Tento kaňon patří indiánů kmene Navajo, kteří vybírají 25USD za vstup + 6USD za auto, takže anual pass tady neplatí. Ke kaňonu se jede velkýma indodžípama, který mají kola jak traktor, jinak by se přes hluboký písek nedostaly. Já s Ivet jsme chytli místo vedle řidiče, pravého indiána a za námi ještě tři němci, tak jsme trochu komunikovali. Ti na korbě to měli o dost horší, měli plné huby písku ? Indoš se nás tak jako každého ptal, odkud jsme a když jsme řekli Czech republic, nezaváhal ani vteřinu a říká „Jeromir Jagr“, to nás teda pobavilo. Pak ještě vyprávěl, že je majitel jedné této „cestovky“, má pět aut, najaté řidiči a tím se dobře živý. Pak vyprávěl, že na tomto jejich území je několik stovek kaňonů, oni návštěvníky vodí jen do jednoho. Na otázku proč, jestli too small nebo too far, se zamyslel a pak odpověl, too beautiful, čímž nás zase pobavil. Venku bylo pěkný vedro, 29 stupňů. U vchodu do kaňonu bylo hodně aut a plno lidí, vyfotit pěkná místa bez lidí stálo mnoho úsilí a znamenalo to nechat si celou skupinku utéct a být bez výkladu. No co, hlavně že budou dobré fotky. Kaňon byl pěkný, ale na foťáku to vyjímečně vypadalo lépe než ve skutečnosti. Jednu chvíli fouknul pěkný vítr a všichni měli písek až v pr… Pro prohlídce jsme odjeli ještě k nedalekému a málo známému bodu Horseshoe bend, vyhlídka ve tvaru podkovy a ta nás opět okouzlila. Krásná skála, dole voda, paráda. Hned sem vlezl na nejnebezpečnější kámen, abych se vyfotil nad asi 200 m propastí. Lezl sem opatrně po prdeli, na hrdinu sem si přeci jen nehrál, ještě se chci podívat dál. Japonští turisté kulili oči, šahali si na hlavu, jestli sem normální, ale to mi nevadilo, oni jsou vyplašení ze všeho.. Dnes už nás čekal jen přejezd do campu v Grand Canyonu. Tam jsme dorazili v 20:15 hod, ubytováváme se kvůli plnému obsazení až před letištem v Grand Canyon camper village, platíme 50USD stanové místo na dva dny. Dnes ujeto 310 mil. Po cestě do kaňonu jsme potkali jen pár stánků s indocetkama. Bylo zajímavé, že ačkoliv jsou v Grand kaňonu a nikde nic, mají v dřevěném stánku zavedený terminál s cedulkami VISA a Mastercard a berou platební karty.

23.4.2011

Dnes máme budíček už ve 4:15 hod., jelikož chceme stihnout nejtěžší a nejznámější okruh Grand Canyonem, tzv. Bright Angel trail. Tento trek je dlouhý asi 30 km s převýšením 1600 m, přičemž dojdeme až na samotné dno kaňonu, řece Colorado, která tento skvost vytvořila. Balíme se a autem vyrážíme na zastávku u Village center, kde chceme nechat auto a vyrazit shuttle busem na místo startu. Už samotnou cestu k Village center jsme si o několik km prodloužili, jelikož značení v parku není moc dobré a jejich systém samých jednosměrek tomu v ranní tmě moc nepřidal. Po chvilce bloudění vyhazujeme Evu, Petru a Aleše na jiném místě, jelikož oni si na dlouhou trasu netroufají a tak jí půjdeme jen čtyři. Jejich trasa je asi poloviční, ale vede skoro stejnou cestou, jen někam do poloviny kaňonu a začíná se tak z jiného místa. Když jsme našli správný bus, Jakub řekl, že musíme až na konečnou zastávku Yavapai. Poté, co jsme vystoupili a bus odjel jsme zjistili, že jsme na špatném místě, že jsme měli vystoupit o zastávku předem, s názvem Kaibab trail, kde vystoupili skoro všichni. No nic, udělali jsme tady aspoň pár fotek a vyrazili pěšky asi 2 km na správné místo. Foukal docela vítr a začalo poprchávat, tak jsme z počasí začali mít obavy. Za několik minut jsme došli na správné výchozí místo, ovšem správný směr jsme trefili asi na potřetí, což už jsme Jakubovi trochu nadávali, že si zas tak přidávat nemusíme, že těch 30 kiláků nám docela stačí. Bylo 6 hodin a už bylo světlo, tak už máme nejvyšší čas vyjít, abychom to v pohodě stihli. V průvodcích je uváděno, že tento trek se nemá kvůli náročnosti jít celý v jeden den a má se přespat dole v kempu. To jsme ale odmítli, nejsme přece padavky. Něco po šesté jsme vyrazili na správný okruh, foukal silný vítr, ale bylo teplo. Po několika minutách sestupu vítr ustal a bylo krásně. Sluníčko a na prvním odpočívadle, po 5 km, ukazoval teploměr krásných 24 stupňů. Sestupovali jsme dál krásnými klikatými cestami v nádherném kaňonu, pořád fotili různé vyhlídky, veverky a byli nadšeni. Cestou dolů není žádná možnost doplnit vodu, takže si jí vezměte dost. Po 3 hodinách pohodového sestupu jsme byli konečně dole u řeky. Z výšky vypadala jako neškodný potůček, ale dole jsme uvěřili tomu, že opravdu kaňon vytvořila ona. Na dně jsme měli jeden zážitek, a to když jsme potkali nějakou Číňanku tak 150 cm vysokou, která vypadala na 80 let a štrádovala si to proti nám do kopce s krosnou, která byla větší a možná těžší než ona!! Ťukali jsme si na čelo, co tam vůbec dělá, natož s takovou krosnou, ale smekám před ní.. Dole u řeky v podstatě nic není, jen jedny záchody a někde kemp, ten ale nebyl vidět. Dali jsme si k obědu donesené konzervy, vyfotili se v řece a šli zpět. Řeka byla ještě studenější než Pacifik, žiletky jak sviňa, holky tam nemohly vydržet ani po kotníky. Já vydržel opět po pytlika a Kuba se jako správný otužilec i vykoupal, blázen jeden! Voda mohla mít tentokrát tak stupně dva, studenější sem nezažil! Asi ve 12 hod. jsme vyrazili zpátky, nechali jsme si na výstup 6 hodin, abychom nemuseli nikam spěchat. Cestou zpátky je dobré, že prvních pár km je potok, ze kterého se dá napít a opláchnout hlava a pak každé cca 3 km je odpočívadlo s vodou na doplnění. Prvních 7 km bylo docela dobrých, nic vyloženě prudkého, dobrá prašná cesta. Na zbytek cesty jsme se pořádně posilnili a snědli vše, co jsme měli. Já si dal energiťák, který sem si šetřil a to by bylo abych to nedal. Druhá půlka výstupu však už tak pohodová nebyla, hodně schodů a vyšší sklon, k tomu velké vedro a velká spotřeba vody, ještě že se dá doplnit. Jakub s Terkou mě s Ivet utekli, jelikož Ivet začala mít problémy s dechem a já ji přece nenechám jít samotnou, i když bych taky raději šel rychleji, ale času bylo dost. S přibývajícími metry to už Iveta fakt nemohla udýchat, protože není trénovaná a cesta začala být náročná. Skoro každých 5 minut jsme museli zastavit, aby se pořádně vydýchala a napila. Těch několik zastávek ale rozhodilo dech mě, takže sem to musel znova rozchodit. Nebylo pro mě dobré pořád zastavovat, takže sem šel pomaleji, ale pořád a Ivet mě prostě musela dojít. Postupně jsme došli i Jakuba s Terezou, protože Kubu chytla křeč do lýtka a nemohl to rozchodit, tak pro změnu čekala ženská na chlapa. Ušli jsme pár set dalších metrů a začali se radovat, protože jsme viděli vrchol a tudíž i cíl. Fotili jsme se a radovali, jak jsme to zvládli. Naše psychika však byla záhy na nule, neboť když jsme vyšli zpoza skály, tak se před námi rozprostřela další část kaňonu, která byla před tím schovaná. Cíl byl rázem klikatými cestami vzdálen další kilometry a asi tak 200 výškových metrů. Je neskutečné, jak zpáteční cesta začala ubíhat pomalu, šlo se z tuha čím dál víc. Po další hodině a celkově 5 hodinách jsme nakonec do cíle došli, spocení, zaprášení, ale šťastní a zdraví. Jo, dali jsme to, to sme dobrý, to sme dobrý. Udělali jsme hromadné foto teď už opravdu v cíli, koupili si nějaké pohledy a šli na shuttle bus. Čas trasy jsem měřil na mobilu a tak Vám mohu sdělit, že jsme jí ušli na minutu přesně za 8 hodin, zmíněné 3 hodiny sestup a 5 hodin výstup. Prý si máte na výstup nechat 2x tolik času jako na sestup, my to však zvládli o dost rychleji a to i s dost zastávkami na jídlo a focení a pak několika pauzami zdravotními. Bylo 17 hodin a nastoupili jsme do busu, který nás měl odvézt zpět na Village center. Až teprve nyní v buse jsme zjistili, že se zde čas posunul o hodinu zpět, je hodin 16. Takže ráno jsme vlastně nevstávali v 4:15 ale 3:15. Hm, aspoň zas budeme brzo doma. V USA je to s časem složitý, když přejíždíte několik pásem, tak se řídíte podle mobilu s automatickým časem, ten však nyní selhal, ukazoval o hodinu víc. No nic, hlavně, že už to víme. Zbytek dne byl odpočinkový a za odměnu pořádná večeře v mekáči. Na netu jsme zjistili, že v Monument Valley, naší další zastávce, mají být zítra bouřky, rozhodli jsme se tedy prodloužit následující dopoledne v GC a přispat si, čeká nás jen přejezd 180 mil.

24.4.2011

Ráno si každý vstane jak chce, já jdu s Ivet na net a snídani do mekáče. Během dopoledne se sbalíme a dohodneme se na návštěvě místního kina IMAX, chceme vidět dokument o kaňonu. Platíme 7USD na osobu. Dokument je o prvních obyvatelích GC a jeho objevení. Letecké záběry mě s Jakubem natolik uchvátili, že se rozhodneme jet na nedaleké letiště a vidět kaňon z ptačí perspektivy. Tady obejdeme všechny letecké společnosti, je jich asi 5. Nejlevnější let klasickým letadlem s malými okénky stojí 170 USD a určitě lepší let helikoptérou 220USD, což odmítáme platit. Sice tu jsme jednou v životě, ale za ty peníze můžeme podniknout mnohem více věcí. Kolem poledne se vydáváme k Monument Valley, kam dorazíme kolem 19 hodiny. Nad monumenty se stahují mračna a vytváří krásné pozadí pro fotky, tak s Jakubem cvakáme jak o život. Platíme vjezd do parku, který opět patří indolům Navajo, 5USD na osobu. Sjíždíme dolů na prašnou a hrbolatou cestu, která vede kolem dokola kolem monumentů, ale brzy je tma, tak jedeme zpátky. Když vyjedeme nahoru, zjistíme, že indoš už odešel a závora je zamčená. Co budeme dělat? No nic, je zde malý kemp, tak to bez zaplacení postavíme tady a ráno uvidíme kdo na nás přijde. Jakub jde dělat večeři, ale fouká pořádný vítr a začalo hodně pršet. Nemůžu s Ivet ani postavit stan, tak se rozhodneme dnešní noc nějak přežít v autě v pěti lidech, jen Alešovi se podařilo stan dobře postavit za auto, tak jim tam nefouká a mají ho i dobře vypnutý. Děláme docela rámus, tak z nás platící sousedi asi radost nemají. Po večeři v autě se rozhodneme trochu oslavit můj dnešní svátek, což rázně má přítelkyně ukončí, když se omylem opře o volant a dlouhým hlasitým troubením vzbudí vše živé kolem nás. Rychle zhasínáme světlo v autě a děláme mrtvé brouky. Poskládáme se na sedačky a jdeme spát.

25.4.2011

Budíček v 5 hodin, vstáváme a jdeme pozorovat východ slunce. Je už jasno, vítr moc nefouká a podívaná stojí za to. Sluníčko se postupně vynořuje mezi monumenty, parádní záběry. V 8 balíme a odjíždíme směr Mesa Verde. Při odjezdu jsme zjistili, že z parku vede ještě jedna cesta, která byla volně průjezdná, takže jsme tady spát nemuseli, jenže ta nebyla za tmy vidět. No nic, peníze nikdo nechce, žádná kontrola při výjezdu taky není, tak jsme zase ušetřili. Po cestě stavíme fotit monumenty z druhé strany, slavná scéna z Forrest Gumpa a u skalního útvaru Mexican hat, hm, fakt vypadá jak sombrero? Do Mesa Verde přijíždíme ve 12, konečně kupujeme Anual pass za 80USD, už skončil týden free. I když pas je pro čtyři osoby a nás je sedm, nikdo to nekontroluje a my všude ukazujeme jen jeden. Chceme na prohlídku Balcony house, kde se musí lézt po 9-ti metrovém žebříku na skály. Prohlídka je bohužel až v 16 hodin, což čekat nebudeme a vybíráme Cliff Palace, nejznámější atrakci, 3USD osoba. Ta začíná už za 20 minut a dle ukazatelů cesta k místu trvá právě 20 minut. Rychle se naskládáme do auta, já se chytnu volantu a frčíme. Po parku se smí v této části jet rychlostí 20 mil. Nepředpokládám, že zde bude někdo měřit a fakt spěcháme, tak to po rovných a supr silnicích smažim až o 40 mil víc a na místě jsme nakonec za minut sedm. Hned se narveme ke vchodu, abychom byli první a mohli fotit bez lidí, což nám vychází. Samotná prohlídka by mohla trvat tak 5 minut, ale s vyprávěním průvodce to trvá minut 45 a já sem neuvěřitelně otrávenej nějakýma kecama, kterým ani nerozumím a čekám až se průvodce vyžvaní. V naší skupince byl k naší smůle nějakej americkej chytrolín, který si s průvodcem pořád něco ujasňoval, což naší prohlídku ještě prodloužilo.

Pokračujeme směr Durango, kde je muzeum železnice. Prohlídku jsme nestihli, muzeum zavírá v 16 hodin. Nacházíme Walmart, kde je u parkoviště nějaká mongolská restaurace. Mongolské jídlo jsme ještě neměli, tak to jdeme i přes spoustu pochyb prubnout. Vybíráme si osvědčená jídla jako Kung pao, Sweet and source atd. Za 10USD to máme i s předkrmem a polévkou. Porce byly víc než dobré, rýže kolik kdo snědl, když došla, hned donesli novou. Kdo si dal colu za 1USD tak mu ji nosili kolik vypil, tak jsme se zas pěkně naprali, někdo si vzal zbytek s sebou ještě k večeři. Závěr byl, že mongolci jsou lepší než číňani. Po nákupu vyrážíme směr město Ouray, kde chceme přenocovat. Po cestě se však rozmyslíme, že se ubytujeme někde za městem v kempu, času dost, tak si dáme pár piv a odpočinem si. Žádný vhodný kemp jsme nenašli. Jedem směrem přes Coloradské hory a najít zde ubytování za dobrý peníz je nemožné. Po cestě zkoušíme několik hostelů, ale všechny chtějí min. 100USD za pokoj pro dva. Jsou zde samá lyžařská střediska, tak proto je to tu tak drahé. Nejsme blázni a pokračujeme v cestě. Pár mil za Durangem začíná pršet a proti nám jede pluh. Chytáme záchvaty smíchu, co tady chce pluh, když v Durangu bylo 25 stupňů a tady je takhle večer pořád 13. Po dvaceti minutách nám úsměv zmrznul. Teplota klesla k nule a déšť se proměnil v husté sněžení. Silnici pokryl sníh a my měli nové auto a s letním pneu. No jak tohle dopadne? Musíme to projet, nedá se nic dělat. Jedu připosranej rychlostí 20 mil, přeci jen zodpovídám za 6 lidí a nové auto a co bychom zde v horách v Coloradu dělali, kdyby se něco stalo. Ještěže jsou aspoň pneumatiky nové, i když jsou letní. Po cestě skoro nikoho nepotkáme, jedeme tu asi jako jediní blázni. Najednou nás předjede nějaké auto, tak se ho snažím držet. Po pár mílích však zastavuje a pouští nás přes sebe, taky neví kudy jet. Není moc vidět, kupa sněhu. Vše špatné k něčemu dobré, my kluci aspoň vystupujeme a jdeme se fotit s příběhem, jak jsme během 24 mil přejeli z plus 25 na nulu do hustého sněžení. Koukáme do mapy a zkoušíme navigaci (ta je zmatená ještě víc než my), ale jiná cesta tu značená není, musíme jet správně. Riskujeme to, hurá, začínáme klesat. To už bere kormidlo Jakub, já sem pořádně vyčuměnej a už musim střídat. Usínám a probouzím se v Ouray, kde taky sněžilo a je tady asi deset čísel. Město je strašidelné, prej se tady natáčel ten film s Paris Hilton, dům voskových figurín nebo tak nějak. Zvoníme na několik hotelů, ale nikdo neotvírá, venku žádná živá duše, tak musíme pokračovat v cestě. Ve 2 hod. jsme konečně pryč ze sněhu, ale zase prší. Jakub zastavuje na odpočívadle u Hole n´ the rock, stavíme stany a po ujetí 480 mil jdeme konečně spát.

26.4.2011

Budíček je v 8 na parkovišti jsou dobré sociálky, tak se jdeme umýt a zkulturnit. Jdeme si prohlédnout skálu s tím nápisem Hole n´ the rock. Ve skále jsou byty, kde žije několik rodin. Mají zde obchod se suvenýry a za několik dolarů Vás ochotně bytem provedou. Toho jsme nevyužili a vydali se na cestu do Moabu a NP Arches. V parku fouká pěkný vítr, vybíráme vyhlídky Windows a Devils garden a zastavujeme na pár dalších místech. Nejslavnější oblouk Delicate arch nevidíme, cesta autem k němu je zavřená a museli bychom jít několik km pěšky, což kvůli času a jednomu oblouku nejdeme. Jakub s Alešem si chtějí v Moabu půjčit horská kola a sjet si známý Slick rock, adrenalinový zážitek. Hledají půjčovny kol, ale nejlevnější půjčení vyjde na 50USD. To se jim zdá moc, tak nakoupíme v marketu a jedem pryč. V plánu je přejet 200 mil do městečka Vernal, zde se ubytovat a zítra pokračovat do NP Grand Teton. Vše probíhá v poklidu, do Vernal přijíždíme k večeru a hledáme motel. Je jich zde fakt hodně, podél hlavní ulice jeden za druhým. Skoro všechny jsou však plné, nechápeme. Taková p*del, nic tady není a v hotelích plno. Nakonec se zadařilo, sehnali jsme motel Lamplighter pro všech 7 za 100USD se čtyřmi manželskými postelemi, sociálkou, tv a tak. Kluci jedou nakoupit, aby holky měly klid na sprchu. Pak dělá opět Jakub maso, večer se popíjí a hrají karty. Jdu unavený spát první kolem půlnoci, když mě kolem třetí ráno vzbudí hroznej křik a řev. Iveta s Evou si vjely do vlasů a začal kolotoč. Paráda, dvě ožralý ženský se hádaj a řvou, není nic horšího. Nas.anej vstanu, seřvu obě najednou, pošlu všechny chrápat a jde to, je klid. Jakub to jde vydýchat ven, Eva ještě řve, že chce domů, že už s náma nebude, ale za chvíli už je fakt klid. No co z tohodle ráno bude?

27.4.2011

Budíček je v 7, zatím klid, holky si sebe nevšímají. Vyjíždíme na cestu dlouho 300 mil směr Wyoming a Grand Teton. Cesta dlouhá, asi v 16 hod. přijíždíme do městečka Jackson, výchozího bodu do parku. Městečko je docela útulné, projdeme hlavní ulici a jedem do parku. Po vyjetí z města se nám naskytne krásný pohled na pohoří Teton, už se těšíme. U vstupu nám ale ranger sdělí, že letos je hodně sněhu a silnice je otevřená jen 3 míle. No nic, jedeme se tam podívat, ale po 3 mílích opravdu závora a konec. Otáčíme to a jedem podél Snake river, zkusíme to z druhé strany. Tady je silnice otevřená až k jezeru, to je ještě z větší části zamrzlé a všechny kempy jsou zasněžené a nefungují. Kde teda budeme spát? V tomto parku si už taky musíme dávat pozor na medvědy. Nakonec se jako správný zálesáci rozhodujeme přespat v jednom z uzavřených kempů Colter bay dole u jezera. Je zde budova s přístřeškem, pod kterým je suchý beton. Já i Aleš jsme postavili stany a Jakub si opět ustlal pod širákem, i když mrzlo. Po večeři jsme šli spát, doufajíc, že nás tady neobjeví nikdo z hlídačů ani z medvědů.

28.4.2011

Ráno vstáváme v 8, je nula stupňů a Ivet s Terkou nám vykládají historku o tom, jak se v noci leknuly nějakých zvuků a myslely si, že nás navštívili dva medvědi. Záhy se zjistilo, že medvědi měli jména Aleš a Petra, kteří pěkně chrápali a holky vyděsili k smrti. Rozhodujeme se jít jeden asi tří mílový trek, ale kvůli sněhu není možný žádný trek, tak vyrážíme směrem k vrcholu naší cesty, tím je NP Yellowstone. Výchozí bod je 150 mil vzdálený West Yellowstone, jelikož ostatní vjezdy budou ještě asi zavřené. Cesta ubíhá rychle, u brány do parku jsme v 13:30 hod. a jdeme se se strachem zeptat, zda je park vůbec otevřený, všude je pořád dost sněhu. Ranger nás uklidní, že hlavní část s gejzíry je již otevřená, zbytek parku že bude do 14 dní. Nevadí, hlavně že uvidíme gejzíry. Nejdřív jedeme k tomu nejznámějšímu Old Faithful geysir. Ten tryská spolehlivě každých cca 70 minut do výšky přes 70 m. Po cestě vidíme stáda Bizonů a jednu, která zrovna rodí. Ranger nám půjčuje dalekohled a my vidíme, jak je půl mláděte venku a půl stále uvnitř. Porod jim trvá o dost déle než nám, celého mláďata jsme se nedočkali. U gejzíru čeká dost lidí, foťák i kamera připraveny, představení může začít. Čekáme asi 15 min., během té doby je několik malých výstřiků, ale víc nic. Je pěkná kosa, ruce mi mrznou, fouká vítr, tak nabalený čekáme dál. Najednou se ozve rachot a gejzír vybuchuje. Fotíme jak o závod, gejzír, Ivet s gejzírem, Iveta mě. Pak se nám nabídl nějaký Amík, jestli chceme vyfotit spolu u gejzíru, což jsme přijali. Minuta utekla, z gejzíru sem toho moc neměl, ale fotek bylo plno. Jdeme po dřevěná lávce kolem gejzíru a potkáváme další, menší, ale za to krásně barevné. Odjíždíme na další gejzíry, které jsou značené po cestě. Jsou fakt super, ty barvy, kouřící země, smrad síry, úchvatné. Největší a nejhezčí gejzír Morning glory pool je bohužel zahalen do mlhy. Jak je zima, tak se nad horkou vodou gejzíru tvoří pára, která nám výhled znemožňuje. Stihneme ještě bublající červené bahno a jedem několik mil do jediného otevřeného kempu, za 15USD. Všude jsou upozornění na medvědy, no a co, stejně ho chceme vidět. Stavíme stany, děláme večeři, když do kempu dorazilo stádo bizonů a hodně rychle se přibližovali přímo k nám. Asi 30 m od nás stál nějaký starší pár, který měl s sebou drsnýho Yorkšíra se jménem Facebook. Když přišli bizoni k nim, tak Facebook vyběhl, bizony pěkně vyštěkal a toto stádo plachých půl tunových zvířat uteklo jak malí kluci, bohužel přímo k našemu místu. Protože my jsme žádnýho Facebooka neměli, nalezli jsme do auta a čekali, až napasou a odejdou. To bylo tak za půl hodiny, dali jsme buřtguláš a šli spát.

29.4.2011

V noci foukal pěkný vítr, ještě že jsem stan tentokrát pořádně vypnul a upevnil, asi jsem měl tušení. Rozepínám stan a hle – to nebyl vítr, to byla sněhová bouře. Venku je tak 5 čísel sněhu. V tom přibíhá Jakub s kamerou, že nestihl natočit náš zasněžený stan a jestli pak víme, kolik je stupňů. Typuju 1 a prd, je – 6. Pěkná noc teda, ještě že máme teplé spacáky. Kuba spal nejdřív venku, ale když měl zmrzlé vlasy jak Sanka ve filmu Kokosy na sněhu, raději se uklidil k holkám do auta. Jak auto v noci zadýchali, tak byla na oknech asi 3mm vrstva ledu. Museli jsme auto nechat dobrou hodinu nastartované, aby to roztálo a mohli jsme vůbec odjet. Naší zastávkou bylo místo Mammoth hot springs, krásná barevná skála, jak z obrázku. Obcházíme celé místo a zkoušíme další místa v parku, marně. Minulý rok už v tuto dobu v parku sníh nebyl, ale letos je rok nadprůměrný, takže je většina míst prostě zavřená. Aspoň jsme viděli ještě vlka. Chtěli jsme zde zůstat tři dny, ale nemá to cenu, jedem do Salt Lake city, kde přespíme. Ve městě jsme žádný slušný ubytko nenašli, všechno je tady drahý, tak se rozhodujeme jet opět přes noc s tím, že se s Jakubem budeme po 2 hodinách střídat. Nakoupili jsme kafe a Jakub litrovýho Monstera a vyrazili jsme. Já jsem odřídil většinu dne a tak sem byl dost unavený. Ani se mi za volant zpátky nechtělo. Jakub to asi viděl, tak vypil najednou celýho Monstera a zbytek cesty odřídil sám.

30.4.2011

Nakonec v 9 hodin dojíždíme až do Modesta, výchozího bodu do parku Yosemite. Z Yellowstonu je to 930 mil, sakra dlouhý a únavný přejezd, ale ušetřili jsme za ubytko a další den k dobru. Kuba byl ráno pořád vysmátej, jak když si dal kouli, Monster mu dal energie za nás za všechny. Ve městě jsme vzali dva pokoje v motelu s bazeném, tv, klima – klasika. Jelikož jsme předtím ušetřili za ubytko dost, dali jsme za dva pokoje 140 USD, nic levnějšího a lepší jsme ani nenašli. Pak jsme se rozešli po městě, každý kam chtěl. Odpoledne jsme jeli nakoupit a vyprat. V tomto městě jsme si připadali jako na Marsu. Taková koncentrace lidí nejneuvěřitelnějšího vzhledu se fakt jen tak nevidí!! Pak jsme zjistili, že je tu spoustu různých psychiatrických léčeben a dalších zařízení, tak už víme proč jsou ty lidi tak divný. Večer udělali Aleš s Evou br. kaši s uzeným, všichni si pošmákli. Já sem mrknul v telce na NHL a šlo se spát.

1.5.2011

Ráno vstáváme až v 9, jedeme nakoupit na několik dní do Walmartu, dáme oběd a vyrážíme do Yosemitu vzdáleného jen nějakých 80 mil. Dorazíme tam v 17 hodin a naskýtají se nám nádherné pohledy na zelená údolí s krásnými vodopády. Ubytujeme se v kempu za 7 USD na osobu. V Yosemitu jsou také medvědi, takže se v autech na parkovištích nesmí nic nechat. Nic, bez vyjímky. Všechna voda, kosmetika, šampóny, jar, prostě všechno. Medvěd má totiž výborný čuch a mohl by se do auta dostat a udělat nemalou škodu. Však mají na recepci pro výstrahu fotky s medvědem na místě řidiče a tak, aby to lidi brali vážně. Nosíme teda všechno do plechových beden, které jsou u stanových míst a vše tam zavíráme. Jakub dělá na ohni večeři, já jdu ležet, nějak mě rozbolel zub. Terka mi dala nějaký prášky, tak to snad pomůže.

2.5.2011

Budíček v 7:30 h, děláme ovesnou kaši. Jakub už stojí frontu na kemp. Zde to funguje tak, že kdo dřív přijde, ten dřív mele. Když chce někdo Vaše místo na kterém už třeba 3 dny jste, ale stojíte ve frontě na zaplacení až za ním, máte smůlu, musíte se přestěhovat. Dneska je v plánu zdolat vrcholek Half Dome výška 2698 m, trek 17 mil. Přístup na oblý vrchol je možný jedině za pomocí lana připevněného do skály. Jenže i tady je sníh, takže musíme na jiný trek. Jdeme túru Mist trail 11 mil k vodopádům Vernal fall a Nevada fall ve výšce cca 1800 m. Trasa je prudká a docela namáhavá, ale vodopády stojí za to. V Yosemitu jsou šesté nejvyšší na světě, řítí se do hloubky 739 metrů. V 17 hod. jsme zpět. V kempu nejsou sprchy, musíme autem do Curry town, tam jsou dobré a zadarmo. K jídlu tady nic pořádného nemají, jen suché a drahé pizzy. Hotelová restaurace zavírá v osm, což jsme o kousek nestihli. Takže se vracíme do kempu, děláme na vařiči rizoto a jdem chrnět. Mě pořád bolí zub.

3.5.2011

Vstáváme v 8 a u skříněk jsme našli upozornění od rangerů, kteří chodí celou noc na kontrolu, že jsme špatně zavřeli jednu skříňku, ať se to neopakuje. V plánu dnes je objet všechny vodopády kolem silnice, je jich dost, zabere nám to celé dopoledne. Je květen, je nejvíc vody, takže průtok je opravdu veliký. Některé se nedají ani pořádně vyfotit, protože kapky lítají dost daleko. Během pár vteřin jsme všichni promokli. Na vyfocení vodopádu mám tak dvě vteřiny, než je čočka plná kapek. Schovám foťák pod bundu, utřu čočku a akce. Rychle zaostřim, mačkám a to samé několikrát dokola. Snad z toho nějaká fotka bude. Jelikož jsme ušetřili dost času jízdou v noci, rozhodujeme se v parku zůstat a odpoledne vyražíme na druhý konec parku, kde jsou obrovské sequoie. Během cesty narazíme na další krásnou vyhlídku na údolí a konečně taky potkáváme u silnice medvěda Baribala. Je to jen mládě, ale jednu chvíli je jen asi 15 m od nás, tak fotíme, natáčíme a jsme spokojeni. Škoda jen, že není poblíž matka, abychom viděli většího méďu. Cesta k sequoím trvá asi hodinu. Vybíráme nejdelší okruh cca 12 km. Kmeny jsou opravdu obrovské, všech 7 se nás tam vleze jako prd. Po prohlídce zpět do kempu, večeře a spát.

4.5.2011

Ráno nějak vylezem z pelechů a přemýšlíme, co dál. Tady to stačilo, ale je tady krásně. Teplo, příroda, co víc si přát. Jakuba k ránu vzbudilo, jak ho někdo olizuje. Když otevřel oči, tak se ocitl tváří v tvář srnce. Lehkli se prý oba, ale srnka asi víc, páč hned zdrhla ? Co tedy dál s ušetřenými dny? Já chci jet na jih na Kings Canyon a Sequoia NP, Jakub se radí se známým a vybírá sever a Lassen volcanic park. Zbytek se jako obvykle moc nevyjadřuje (7 lidí je na domluvu fakt moc), takže sem přehlasován a jede se na sever. Berem to přes Modesto a čeká nás přejezd 350 mil. Mě pořád bolí ten blbej zub, nevim co s tím. V 18 hod. přijíždíme do městečka Red Bluff, kde je v tuto dobu vysokých 34 stupňů. Vydáváme se zbylých 50 mil do parku. Začínáme pomalu stoupat a s tím klesá teplota. Během hodiny jsme v parku, z 34 stupňů jsme na nule, v parku je opět hromada sněhu a je opět uzavřený. Dop*dele, to jedem takovou dálku na h.?! Bohužel ano. Tak co teď, chtěli jsme se tady ubytovat, ale co budeme zas kde hledat takle pozdě a to ještě musíme zpátky do Red Bluff. Celý den sem řídil já, tak přenechávám auto Jakubovi. (Zub už mě bolí fakt hodně. To je jak naschvál, už 20 let mě zub nebolel a jednou jsem někde delší dobu a tohle). Rozhodneme se jet co nejdále k pobřeží, tam někde přespat a druhý den podél něho v klidu až do San Francisca. Dojeli jsme až do Grizzly Creek Redwood state park a ve 3 ráno stavíme stany a rychle uléháme. Za kemp tentokrát platíme 20 USD, což se nám vyplatilo, páč ráno to ranger objížděl a kontroloval.

5.5.2011

Já sem nemohl kvůli zubu pořádně už ani usnout, hrozná bolest, takže rozhodnuto, dnes musím k zubaři. Našel sem papíry od pojištění Generali a v 8 vyrazili do nedalekého města Fortuna, kde je nemocnice. Tu navigace našla celkem snadno, zapsali mě a šel sem na příjem. Tady sem jim vysvětlil co mě trápí, řekli mi, ať čekám, asi tak půl hodiny, hodinu. Bohužel v USA jsou snad ještě horší nemocnice a doktoři než u nás. Po hodině a půl, kdy si nás nikdo nevšiml, sem se šel zeptat (teda tlumočila Ivet, moc díky), co jako bude. Řekli mi, že mají hodně lidí, že musím čekat. Po další hodině jsme se byli opět zeptat s tím, že určitě tolik lidí nepotřebuje zubaře, tak co se jako děje. Na to mi však řekli, že žádného zubaře nemají, že se mi na to podívá někdo z příjmu a dá mi maximálně prášky na bolest. To už mě fakt vytočili a šel sem rychle pryč. Na netu jsme našli dentistu přímo z města a jeli k němu. Naštěstí tam byla příjemná a ochotná sestra (tentokrát tlumočila Péťa, také moc díky), která řekla, že mě vezmou. Ukázal sem jí smlouvu, ona neváhala, zavolala do pojišťovny a vše s nimi vyřídila, takže sem ani nic neplatil a o nic se nestaral, že je prý vše o.k. Po chvilce čekání mi udělali rentgen, doktor ale nic zvláštního neobjevil. Když sem mu řekl, že odlétáme už za dva dny, tak řekl, že se mi v tom šťourat nebude, že bude nejlepší, když si zajdu za mojí zubařkou doma. Dal mi nějaká antibiotika a prášky na bolest. Ty mi objednal v určené lékárně přímo na jméno, tak sem poděkoval a jel pro prášky. Ostatní se zatím stavili v KFC a dali si za 7 USD all you can eat. Když sem dostal prášky, hned sem si je vzal a doufal, že to přestane. Už sem myslel že nic, naštěstí zabrali asi za 4 hodiny a od té doby sem měl klid. Z Fortuny jsme díky mě místo do SF dojeli podél pobřeží do městečka Cleone, kde jsme vzali kemp za 35 USD. Já byl oblbnutej práškama a nevyspalý z předešlé noci, dal sem sprchu a bez jídla šel v sedm hned spát.

6.5.2011

Předposlední den v USA vstáváme v 8 a jedeme směr SF. Mě prášky sice zabraly, ale huba mi na pravé straně natekla jako boxerovi. Vypadalo to, že mám v hubě tenisák. No nic, budu se hold fotit zleva, hlavně že to nebolí. Po cestě zastavujeme na nějaké focení u pobřeží a ve 14 hod. jsme zpátky v SF. Tentokrát již děláme klasickou poznávačku, přístav, Lombard street, znovu Golden gate (konečně za sluníčka), China town. Řekli jsme si, že si v China town musíme dát pořádnou Chinu, tak jsme zašli do pravé pouliční restaurace. Kupodivu zde, v pravé China town, dělají číňani nejhorší čínu, jakou sem kdy jedl. Zklamaní odcházíme a pokračujeme v prohlídce. Taky se domluvíme, že už do kempu nepojedem, že si projdeme noční město a přes net objednáváme motel Evropa. Je umístěn v centru na rušné ulici, přímo mezi bordelama ?. Auto Jakub zaparkoval v garážovém hlídaném parkovišti za 24USD na den. Za tmy znovu projdeme město a nad ránem jdeme spát.

7.5.2011

Ach jo, už je to tu, poslední ráno v USA, jak se nám nechce domů. Balíme a jdeme do nějaké kavárny na snídani. Pak se přemísťujeme do přístavu, chceme jet na Alcatraz. Bohužel, i když lodě jezdí od rána do večera každou půl hodinu a každá pojme 150 lidí, tak mají na celý den vyprodáno. No jo, je sobota, co jsme čekali. Lístky na neděli sice mají, ale s těma si tak můžem vytřít… Rozdělujeme se a dáváme spicha na 13 hod. ve měste. Procházíme přístav, kupujeme suvenýry. Po obědě jedeme na Twinpeaks, ze kterého má být krásně vidět celé město. Jenže jak druhý den, tak nyní máme smůlu. Nad městem je sice krásně a svítí sluníčko, po vyjetí na vrchol kopce je opět zataženo, déšť a moc toho vidět není. Kolem 16:30 h. vyhazujeme Terku s Ivet v hotelu City garden u letiště, ty odlétají o den déle. Nám to letí v sedm, a tak jedem vrátit auto. Po najetých 5494 mil ho vracíme víceméně v pořádku, přežilo s námi jak pouště, bouřky, tak závěje a vedra, Toyotu Siennu budeme do smrti jen chválit, šlapala krásně, průměrná spotřeba 10 litrů je taky slušná. Nejlevnější beznín byl v Coloradu cca 3,5USD za galon, nejdražší u Yosemitu 5,5USD, jinak průměr kolem 4,2USD. Letadlo Lufthansy odlétá opět na čas, letíme přes noc a unavení jak koťata celý let prospíme. V Mnichově taky vše v klidu a do Prahy přilétáme s časovým posunem 8.5.2011 v 18 hodin. Teď už nám zbydou jen vzpomínky a pár fotek. Mít tak kolik času a peněz, aby se tam mohl člověk jednou vrátit. Tři týdny jsou bídně málo, ale co se dá dělat. Někdo se tam nepodívá nikdy, my aspoň jo.

http://www.akcniletenky.com/diskuze/viewtopic.php?f=29&t=2409

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .