0
0

Úvodem poznámka o mě: od malička nevidím a bohužel taky nefotím. Na prvních dovolených sice fotil kamarád, ale jsou to klasické fotky. Na poslední dovolené už to bylo sice digitální, ale většinou dost rodinné. Proto tedy budu muset všechno vylíčit slovem.Všechny zmiňované cesty jsem absolvoval s cestovkami.

První cesta do Turecka se uskutečnila v červenci 1991. Jelo nás celkem 6. I když už jsme předtím navštívili Rakousko a Itálii, tohle byla první delší cesta do nesocialistické ciziny. Z děčína vyrážíme ve středu odpoledne, večer přespáváme v Brně. Druhý den ráno nastupujeme u Grandu do autobusu značky Neoplan a míříme na Bratislavu. Přejíždíme Maďarsko, odpoledne jsme v Jugoslávii. Máme s sebou rádia, tak posloucháme zprávy o počínající jugoslávské válce. Před večerem přijíždíme do motelu s hezkým názvem Morava, kde máme nocleh. Místní na válku nadávají, už se odráží na turistickém ruchu.

Druhý den pokračujeme dál na Niš, vzpomínáme na Vinnetoua, který se v téhle oblasti taky natáčel. Přijíždíme na bulharské hranice. Řidiči vytahují pivo a nesou celníkům. Kontrola je rychlá a my pokračujeme. Bulharsko se snažíme projet co nejrychleji, což se nám daří. Odpoledne jsme už na tureckých hranicích. Tam už to trvá déle, ale přesto za hodinu a půl můžeme vyrazit. Večer zkoušíme poprvé správný trajekt, přes Dardaneli (asi 20 minut). Z většiny autobusů lidi ani nevystupují, ale náš autobus se vyprázdní. Pak nás čeká celá noc po pobřeží. Přes moře jsou v rádiu slyšet řecké stanice, slyšíme Lesbos, Samos (kdypak se podíváme taky sem)?

Ráno nás vítá Kusadasi, kde trávíme celý týden. Teploty byly pořád kolem čtyřicítky, je půlka července. Přesto neodoláváme a jedno dopoledne se jedeme podívat do Efesu. Nejdříve navštěvujeme místo, kde podle pověsti zemřela Panna Marie. Pak už následuje antický Efes. Dovídáme se hodně o životě starých Řeků. Jelikož Kusadasi není daleko, stačíme se ještě odpoledne vykoupat v moři. Každý večer jsme chodili do města, hlavně koukat a poslouchat. Nedali jsme si ujít ani svolávání muezína k modlitbě.

Týden však uběhl jako voda a nás čeká opět cesta autobusem domů. Na zpáteční cestě zastavujeme na chvíli v Izmiru, na nočním trajektu pozorujeme prodejce, který se nám snaží vnutit nějakou voňavku, (zná dokonce slovo stokoruna). Ráno jsme již na bulharských hranicích (brr zima) a pokračujeme do Jugoslávie na nocleh. Odpoledne jsme již v našem motelu. Jdeme se po večeři ještě trochu projít, poslechnout si místní skupinu hrající na nějaké oslavě, pak ještě někteří jdou na televizi zjistit, co je nového. Ráno jedeme dál, čeká nás Maďarsko a pak už Bratislava a Brno. Chytáme noční rychlík do Děčína a ráno jsme opět doma, hladoví a žízniví.

Uplynuly čtyři roky a my vyrážíme opět do Turecka. Tentokrát je to začátek srpna a nás čeká týdenní pobyt v Bodrumu. Je nás zase 6 a tentokrát volíme leteckou dopravu. V Bodrumu ještě není letiště uzpůsobené pro větší letadla, tak musíme do Izmiru a pak 4 hodiny autobusem. Je to zabíračka, ale zvládli jsme to.

Všímáme si změn. V rádiu je slyšet mnohem víc západní hudby a přibyla i rádia soukromá. Máme ale velký výběr, protože můžeme poslouchat i řecká rádia z Kosu. Voda je sice klidná, ale překvapivě velmi studená. Lidé jsou ale stále ochotní, pomohou, když je třeba.

Volíme tentokrát dva výlety. První lodní byl celkem běžný, jaké najdete v tureckých letoviscích celkem běžně. Zážitkem pro nás byla ale jízda na velbloudu, sice krátká, ale stála za to. Jako druhý výlet volíme Pamukkale. Je to soustava vápencových jezírek, ve kterých se dalo cachtat. U hotelu byl také bazén, ale ten byl (i dosud bývá) pěkně přeplněný. Na zpáteční cestě zastavujeme ještě u výrobny koberců, kde jsme seznámeni s tím, jak se koberce vyrábějí. Samozřejmě kdo chtěl, mohl si některý z výrobků zakoupit.

Po týdnu Bodrum opouštíme a slibujeme si, že se do Turecka opět někdy podíváme.

Ta třetí návštěva se konala na rozhraní srpna a září 1999 a čekala nás Alanya. Jedeme tentokrát na 14 dní. Je nás pět, ale složení je trochu jiné.

Bydleli jsme v centru Alanye a vlny na pláži byly dost velké. Do moře jsme tedy chodili trochu méně. Je těsně po velkém zemětřesení v Turecku, tak jsou všude pokladničky a informace o možnosti pomoci.

První výlet jsme absolvovali na řeku Manavgat. Nejdříve se jdeme podívat na vodopád, pak zájemci (já samozřejmě taky) mohou zkusit jízdu na velbloudu. Pak nastupujeme na loď, která nás doveze až k ústí řeky do moře. Můžeme se tedy koupat jak v řece, tak i v moři. Řeka je velmi studená, tak i v největším parnu opravdu osvěžila. Na další výlet jedeme do nedalekých hor. Navštěvujeme místní vesnici. Zážitkem pro mě byla návštěva mešity, mimochodem velmi moderní. Navštěvujeme taky jeden místní dům, (dětičky se dívají na videu na Toma a Jerryho) a školu. Nenechali jsme si ujít ani místní aquapark, kde trávíme taky jeden den.Čtrnáct dní uběhlo velmi rychle a my se opět vracíme do Čech.

Na poslední návštěvu Turecka jsem čekal až do loňského roku. Tentokrát jedeme bez víz a opět v pozměněné sestavě. Tentokrát jsme si vybrali letovisko Marmaris. Poprvé jsme vyzkoušeli systém all inclusiv.

Absolvujeme prohlídku města včetně v Turecku běžných záležitostí jako kobercárna, kožedělný závod a výrobna sladkostí (ta se mi líbila nejvíc).

Z výletů volíme nejdříve lodní výlet po okolních plážíchVyužíváme taky možnost podívat se, jak to funguje v tureckých lázních, (i když ty turistické jsou úplně jiné než pro místní). Jedeme se také podívat do Dalyanu, kde se nabízí projížďky lodí po řece s návštěvou skalních hrobů, pak koupání na pláži (opět v ústí řeky), kde se můžeme setkat se želvami a pak taky návštěva bahenních lázní.

Po jedenácti dnech se vracíme a já si říkám: ?Kam to bude příště??

http://www.cestujeme.name/cestopisy.php?view=detail&id=47&idd=19

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .