0
0

Bývala to bohem zapomenutá barranca, kde nebylo vidět živáčka, natož pak turistu. U pláže měla trvalý tábor vojenská posádka a pod horami bylo velké vojenské cvičiště, ještě začátkem devadesátých let. A kousek vedle něj malé ospalé městečko Tauro, s pár čísly popisnými.

Pak však přišel mohutný investorský impuls v podobě prodloužené dálnice z Arquinequinu, její sjezd do Puerto Rico a příjezd do nové lokality – Amadores. A bohem zapomenutá barranca a nedotčená příroda jednoduše řečeno vzala za své.

Dnes přes místo cvičiště vede dálniční přivaděč, kousek vedle finišují poslední dokončovací práce na dalším prodloužení dálnice až do Mogánu a ten, kdo tudy od Maspalomas jede, nemůže za posledním tunelem minout obrovský megabilboard Anfi Tauro Golf.

Z toho posledního tunelu je to nějakých 200 metrů na kruhák, dál se musí pokračovat na Mogán a držet se vpravo, jen tak se dá neminout sjezd do lokality investorské skupiny Anfi, která v barance Tauro před stejnojmennou vesničkou vybudovala hotelový resort, residenční čtvrť, golfovou školu, 18ti jamkové a tréninkové hřiště, to vše s nezbytnými parkovišti, restauracemi, obchody a dalšími civilizačními vymoženostmi. Včetně vjezdu se závorou a hlídalkou do VIP části, to aby náhodou někdo nerušil klid vyvolených.

První co každého kolemjedoucího z dálnice do Mogánu bouchne do očí, je velké jezero s vodotryskem kolem golfového hřiště. Dojem je vskutku impozantní, uprostřed skal, nehostinných ploch najednou zeleň až oči přecházejí. A voda, tryskající mnoho metrů do výšky, to vše v lokalitě, kde oboje, tedy i zeleň, je snad to nejvzácnější. Jistě, vždyť to byl cíl projektantů a vůle investorů, dát najevo, že je zde něco vskutku mimořádného.

Takže u rozcestníku doprava, jen pár set metrů a vpravo se nám nabízí u vchodu do golfového tréninkového resortu prázdné parkoviště, alespoň v době mé návštěvy. Opuštěný stánek s půjčovnou potřebného golfového vybavení dával avízo, že hřiště asi nebude přeplněné a vskutku, červencové polední slunce jsem na hřišti musel snášet sám.

Hned za vstupem je tréninkové odpaliště se vším všudy, jen golfisté chybí. Směr odpalu navrhl projektant proti moři a také proti residentnímu resortu, který vyrostl nedaleko a oddělil toto tréninkové hřiště od jeho většího 18ti jamkového bráchy o kousek dál.

Tréninkový areál je skvostným dílem, projektant velice citlivě zasadil greeny mezi kameny a celkově i do údolí podél dálnice.

Při bližším ohledání zjistíme, že golfové hřiště, byť tak malého rozsahu je taková malá fabrika. Opodál v budově funěla čerpadla, ženoucí stovky kubíků vody do závlahového systému i vodotrysku, před zraky hráčů i návštěvníků zůstávají uschovány filtrační jezírka i hadice o překvapivých průměrech.

Greeny jsou krásné, travička vzorně zastřižená, stíny všudypřítomných palem dávají možnost si na chvilku odpočinout.

Puttování uprostřed krásné přírody, sice nejsem golfista, ale přesto si myslím, že to musí být perfektní zážitek. On skoro každý green zde je uměleckým dílem. Mě tak nezbývalo než si sednout na chvilku na trávu a vychutnat ten klid. Dálnice je sice za rohem, ale žádný zvuk sem nedolehne. Spíš se objeví papoušci, hledající potravu v často kropené trávě. Nebo ještěrky, které snad podle velikosti ani ještěrkami být nemohou, spíš si člověk vzpomene na Jurský park. Chce se to jen nebát a pozorovat. Bohužel ale nic pro foťák, dávají si pěkný odstup :-).

Tréninkový areál je vlastně jedna velká elipsa, takže se za chvíli každý, i já, musí vrátit zpátky k jezírku s vodotryskem. Pečlivě se vyhýbám greenům, i když má obuv snese nejpřísnější parametry a snažím si představit, jaké to musí být, když je hřiště plné golfistů. Představa krásná, ale v létě zřejmě na Gran Canaria nesplnitelná.

Nezájmu návštěvníků areálu ostatně odpovídala i úroveň služeb a bohužel i čistota místního stánku občerstvení. Hosty imitovala pouze obsluha areálu a mě, evidentně negolfistu, přejela obsluha pohledem jako řadu popelnic. Vysloužil jsem si jen poznámku, že jídla se podávají až po šestnácté, kdy asi dorazí z pláže kuchař.

A tak jsem se po cenovém závanu z jídelního lístku, který mi připomenul restauraci na špici Eifellovky, šel raději projít kolem tréninkového greenu a posadil se u jezírka. Nezklamalo mě, ryby se v něm jenom hemžily. Vyhrabal jsem tedy housku a na následujících deset minut zapomněl na svět, tak jako to dělám každou neděli odpoledne na molu v Mogánu.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .