0
0

Loutkové divadlo má tradici ve většině zemí dnešního světa. Na dřevěných jevištích baví diváky každého věku už po staletí. Evropa má slavného Pinokia, Indonésie půvabné stínové loutky a Japonsko své bunraku s loutkáři v černých ninja oblecích. Ale jen ve Vietnamu loutkáři provozují své umění ve vodě. Od jedenáctého století tuto unikátní podobu divadla roi nuoc střežilo jako tajemství několik rodin ve vesnicích delty Rudé řeky, nedaleko dnešního hlavního města Hanoje.

I když je divadlo s vodními loutkami údajně velmi staré, za hranicemi severního Vietnamu je až do 60. let 20. století téměř nikdo neznal. Uvádí se, že na nápad hrát divadlo s loutkami ve vodě přišli rolníci z rýžových polí kolem Rudé řeky při jedné z monzunových záplav. Původně šlo jen o místní zábavu vesničanů, která byla zpravidla součástí oslav konce jarní úrody nebo se hrála při zvláštních příležitostech, například na důležitých svatbách. Před každým představením se diváci nejdříve poklonili duchům a poděkovali jim za dobrou úrodu a zdraví svých rodin, až pak se mohli bavit.

Formální zábavou na císařském dvoře se roi nuoc stala za vlády dynastií Ly a Tran (1010–1400). Pak ale toto umění téměř vymizelo, až jej v roce 1956 vzkřísila divadelní společnost Thang Long, která v Hanoji otevřela první a dosud největší divadlo vodních loutek. Dnes jde o jednu z nejznámějších atrakcí hlavního města a denně se tady pořádají tři představení.

Ve vesnicích sloužilo jako jeviště zaplavené rýžové pole či menší rybník. Dnešní divadla mají nádrž po pás naplněnou kalnou vodou, aby diváci neviděli dlouhé bambusové tyče a provázky, kterými se loutky vodí. Nádrž je rozdělena na dvě části dřevěnou pagodou s prohnutou střechou (hanojská pochází až z dynastie Le, vládnoucí v letech 1533–1708) a za bambusovou oponou pracuje devět až dvanáct loutkářů.

Dříve mívali umělci zdravotní potíže, protože se v kalné vodě rýžového pole často nakazili nemocemi přenášenými vodou. Dalším problémem byl velký chlad z vody, který pak zaháněli pitím kvašené rybí omáčky nuoc mam. Dnešní herci používají vodovzdorné gumové obleky.

Ani dnes ale není práce vodního loutkáře jednoduchá. Trénují tři až šest let, učí se zpívat a hrát a pěstují si tolik potřebnou zručnost a sílu. I když většina z padesáti loutkářů divadla Thang Long vypadá mladě, je jim kolem čtyřiceti a služebně nejmladší člen tady pracuje šest let. Původně se loutkářské umění tradičně přenášelo z otce na syna, ale nikdy ne na dceru. Vesničané se obávali, že se dívka provdá do jiné vesnice a předá rodinné tajemství cizímu klanu. Dnes je větší překážkou náročnost práce herců tohoto divadla, než samotná výroba loutek.

Loutky se tradičně vyrábějí ze dřeva fíkovníku, jsou vysoké třicet až devadesát centimetrů a mohou vážit až patnáct kilogramů. Natírají se lesklou přírodní barvou, pokožka vždy bíle, a nakonec pokrývají vrstvou pryskyřice, aby je voda nenarušila. Přesto vydrží při neustálém používání pouhé tři až čtyři měsíce. Žádný div, že výroba loutek zaměstnává celou vesnici poblíž Hanoje.

Většina vodních loutek může hýbat končetinami a hlavou, větší pak pomáhá ovládat i jakési kormidlo připevněné na jejich spodku. Loutkou mohou hýbat až tři tyče, takže diváci pak mají dojem, že doslova chodí po vodě. Jednu loutku zpravidla vodí jeden člověk, pokud je ale větší nebo akce složitější, ovládají ji dva až tři lidé.

Vodní hladina je pak hercem sama o sobě. Odráží se v ní červená střecha a umělé palmy, pak se klidná hladina rychle změní ve vlnitou řeku nebo rozbouřené moře, kde rybáři zápolí s obřími rybami. Na samém počátku vodního divadla dokázali herci sehrát až neskutečných dvě stě scén, dnes jich ukazují kolem dvaceti pěti, každá trvá od jedné do sedmi minut.

Tradiční představení v hanojském divadle Thang Long začíná ohlušujícím řinčením cimbálů a bušením bubnů. Pak se vynoří dva zlatě pomalovaní draci, kterým v divokém tanci na hladině z tlamy šlehají plameny. Štiplavý kouř rychle zaplňuje sál a diváky v předních řadách občas skropí voda z rozčeřeného vodního jeviště. Draci mají symbolický význam a nesmějí chybět v žádném představení; podle pověsti totiž Vietnamci pocházejí ze spojení draka a víly.

Pak se za zvuků klasické vietnamské hudby objevují další postavičky: chlapec hrající na flétnu na hřbetě vodního buvola, rybáři, rolníci, tančící dívky, pytlačící tygr lovící malá kachňata, dva jednorožci nebo celý svatební průvod. Jedné postavičce nešťastnou náhodou upadne hlava a pak ji honí po hladině jezera. Hlavním tématem divadla jsou i dnes obrazy z vietnamského venkova, možná i proto, že sedmdesát pět procent vietnamského obyvatelstva žije ve vesnicích. Nejde však o žádné nudné scény, vše je podáváno vtipnou formou a má svou dynamiku.

Častými tématy jsou také národní legendy včetně nejznámější pověsti O vráceném meči. Vypráví o povstání ve 14. století, kdy Vietnamci znovu získali nezávislost na sousední Číně a král Le Loi získal od želvy kouzelný meč. Pověst dostává v divadle mystické pojetí – po hladině se válí hustá mlha a loutka mytické želvy se vynořuje za doprovodu tajemné hudby a červených světel. Pestře oděný král stojí na přídi a vrací želvě její meč, divák je tak zaujat dějem, že si ani nevšimne podvodních mechanismů.

Atmosféru dokresluje nevelký orchestr na levé straně jeviště. Kromě klasického zpěvu se ozývají hlavně dřevěné píšťaly, gongy, bubny, bambusové xylofony a jednostrunné dan bau, houslovitý nástroj vyrobený ze slupky bau, vietnamského melounu. Částí orchestru jsou také dvě vypravěčky, které diváky provázejí jednotlivými příběhy a mluví hned za několik postav. Jako cizinci mi ani nevadí, že zvučnému vyprávění a dialogům ve vietnamštině vůbec nerozumím. Vše je zcela jasné i beze slov.

http://www.czech-press.cz/index.php?option=com_content&

view=article&id=2519:vodni-loutky-vietnamu&catid=12&Itemid=4

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .