0
0

Ty, kdož ještě nebyli v USA, možná bude zajímat, jak to je s vízem a následně se samotným vstupem na území USA v případě obdržení víza. Jak jistě víte, zanedlouho nám s největší pravděpodobností vízum do USA zruší úplně, přesto se o tom krátce zmíním. Získat neimigrační vízum není v podstatě žádný problém, pokud ovšem nevzbudíte podezření nevhodnou odpovědí v dotazníku, či při samotném pohovoru na ambasádě. V mém případě ke spokojenosti úřednice stačila vyplněná kolonka „dokončené studium“ a „aktuální zaměstnání a jeho délka“. Pohovor byl veden lámanou češtinou a trval asi 30 sekund. Vízum se uděluje na 10 let a jednorázová délka pobytu je stanovena na 90 dní. Je sice pravda, že vyplňováním dotazníků jsem nějaký ten čas strávil, každopádně, pomineme-li poplatek 131USD (2358Kč)…jak prosté :) Taky se říká, či dokonce je to uváděno jako oficialita, že obdržení víza automaticky neznamená, že vás pustí na území Spojených států. To je možná pravda, ale sami asi usoudíte, jak je potřeba vypadat a chovat se při prvním kontaktu s úředníkem na území USA.

Všechna tři letiště (Frankfurt am Main, New York-Newark, Miami International Airport) připomínají spíš obrovská nákupní střediska, zvláště pak New York-Newark, pořídíte tam všechno kromě redukce USA/EU k nabíjení elektroniky. No ale je možné, že jsme málo hledali. Nabíjení jsem nakonec vyřešil koupí nabíjecího adaptéru přímo na síťové zásuvky v USA ve WalMartu v Miami.

Let přes New York do Miami

V rámci objednávky přes společnost Expediaa s programem fly&drive jsme letěli s americkou leteckou společností Continental Airlines, z Frankfurtu nad Mohanem přes New York-Newark do Miami. Do Frankfurtu a pak zpět nás zavezla žlutým autobusem Student Agency; to byl fakt děs – málo místa, nepohodlné sedačky, nedostatek zastávek, zpoždění,…zvlástě pak na zpáteční cestě to bylo umocněno celkovou únavou a časovým posunem. Řekli jsme si, že příště jedině let přímo z Prahy (aktuálně, pokud budete chtít, tak přímé lety z Prahy do USA jsou možné pouze do New Yorku a do Atlanty;ale pozor:nejlevněji vždycky neznamená nejvýhodněji!). Výběr společnosti a místa odletu závisel v době plánování pouze na ceně, což se nám nakonec jak jsem se už zmínil malinko vymstilo. Z Frankfurtu byl odlet 7.2. v 11:05, přílet New York-Newark pak 14:15 (vzdálenost 6198km, zpoždění minimální). Letělo se Boeingem 767-200 s kapacitou zhruba 220 cestujících. Při přistávání je v případě pěkného počasí krásný výhled na New York, lze v dálce zahlédnout newyorkské mrakodrapy, Manhattan, sochu svobody;částečně jde vidět město i ze samotného letiště Newark.

Do Miami jsme pokračovali Boeingem 737-700 (kapacita 149 cestujících) v 19:50, přílet na letiště Miami International Airport měl být po 1757km ve 23:02, ovšem zde začaly první problémy: nejdříve nám v Newarku změnili odletovou bránu (gateway), což samo o sobě nic neznamená, ovšem asi 10 minut před oficiálním odletem nám bylo sděleno, že někdo špatně spočítal místa v letadle a na let čeká víc lidí než letadlo může pojmout. Ale jednání bylo solidní, pán s omluvou požádal ty cestující, kteří mají flexibilní cestovní plán, aby se přihlásili k jednání ohledně náhradního letu, nabízel přitom 300 dolarů a myslím že pár dalších výhod jako odškodné. My do toho nešli, museli jsme se si vyzvednout v Miami z autopůjčovny Alamo (http://www.alamo.com) auto, nevěděli jsme jak tam budou přes noc. Výsledek byl takový, že po mírných zmatcích před odletem jsme nabrali asi půlhodinové zpoždění, seděli jsme každý jinde a tělo se muselo adaptovat na první časový posun; celkově to byl asi nejhorší let.

Čtvrteční noc v Miami

Po příjezdu do Miami nás z letiště odvezl autobus patřící přímo společnosti Alamo k nejbližší půjčovně (asi 10 min jízdy). Stejně tak to funguje u jiných mezinárodních půjčoven a předpokládám, že podobná organizace je i na jiných letištích. Autobusy jezdí v několikaminutových intervalech a je potřeba si je odchytnout. Až kolem půlnoci jsme dorazili do autopůjčovny, kde asi dvě rodinky vyjednávaly půjčku auta. My si rezervovali auto ze třídy economy:Pontiac G5. Střední třída s pěkným designem, automat s tempomatem, pro dva až tři lidi s harampádím na delší cestu naprosto pohodlné, čili i pro člověka, který pár let neřídil (já), bez problémů. Kdosi mi tvrdil, že bez mezinárodního řidičského průkazu si nikde v USA auto nepůjčíte. Není to pravda. Někde postačí eurořidičák, v autopůjčovně Alamo zaručeně. Záleží ovšem na společnosti, nelze zobecňovat. K samotné půjčce pak stačí pas, řidičský průkaz a kreditní či debetní karta nebo hotovost. Taky jsme byli kýmsi upozorněni na to, že bez navigace GPS si neškrtneme. Taky to není pravda. Silniční značení je v kombinaci s mapou naprosto dostačující, navíc kolega Radim vzpomínal na předešlou návštěvu Floridy, takže jsme to měli ještě rychlejší. Z půjčovny jsme vyrazili přes Miami do Miami Beach, nakoukli jsme na pláž a vzhledem k tomu, že už bylo dost pozdě, tak jsme to zakotvili mezi Miami a Miami Beach ve Watson Parku na Watson Islandu. Je tam Miami Childrens Muzeum a potuluje se tam pár bezdomovců. Ostrov v noci nasvětlují pestrobarevné miamské mrakodrapy, opravdu nádhera. Povrch ostrova nic moc, spali jsme tedy raději v autě.

Pátek – první den

K ránu na protějším Dodge Islandu přibyly tři obrovské lodě. Vyrazili jsme do Miami Beach. Auto jsme nechali chvíli odpočívat u obchodu Publix market, kde jsme nakoupili nějaké zásoby a následovala procházka městem. Při cestě kolem golfového hřiště Miami Beach Golf Club, kde se mi na zpáteční cestě k autu podařilo natočit paní při odpalování (celkem šikovná, ale první odpal byl do vody :), jsme narazili na zvláštní památník věnovaný objetem holokaustu. Zajímavé pietní místo, ovšem s odkazem na strašnou minulost. Chtěli jsme do knihovny s internetem zdarma pro informace, ale bylo nám sděleno, že mají momentálně problémy s počítači a že bez návštěvnické karty stejně máme smůlu. Nebylo ještě ani 10 hodin a už z nás lilo a lepili jsme se k asfaltu, čili nezbývalo než zkusit teplotu vody Atlantiku. Z města jsme vyšli v místě Lummus Park and Public Beach, kde naše bělotěla samozřejmě vzbudila pozornost, každopádně voda byla super. Z pláže jsme to nasměrovali do centra Miami, chtěli jsme vidět Bicentennial Park, Bayside Market Place a Miamarina Bayfront Park, ale nikde poblíž se nedalo zaparkovat, buď úplně nemožné nebo drahé (např. přímo u zmíněných parků stojí parkovné 10 dolarů/hod). Mezi parky vyčnívá American Airlines Arena, která bývá centrem sportovních zápasů a různých kulturních akcí.

Dále v plánu byly ostrovy Virginia Key a Key Biscayne, které jsou součástí chráněné oblasti Biscayne Bay Aquatic Preserve. Před mostem William M. Powell Bridge, ze kterého se mi při zpáteční cestě podařilo pořídit pár celkem pěkných záběrů centra Miami s už celkem slušně zataženou oblohou, jsme na chvíli zastavili na Hobie Island Beach Park. Následovala první pecka výletu:Miami Seaquarium. Mnozí z vás už určitě poslušnou kosatku a delfína viděli, já ne, proto jsem jejich kousky hltal s vykulenýma očima. Opravdu nádhera, to se musí zažít. Vstupné bylo asi 40 dolarů i s taxou. Ke konci jsme tam dali pivko a pokračovali na Key Biscayne, kde jsme chtěli navštívit Bill Baggs Cape Florida State Park s asi 30m vysokým majákem Cape Florida Lighthouse. Pokud si dobře vzpomínám, tak do této rezervace byl vstup zpoplatněn pár dolary za auto. Odpoledne jsme se pak vydali zpět s cílem přiblížit se co nejvíce národnímu parku Everglades. Cestou jsme se najedli v Mc Donalds ve Walmartu v Miami. Nebylo možné najít lepší místo pro spaní než zelený plácek s betonovými základy staveb u dálnice, to bylo už ve městě Homestead na jih od Miami. Harampádí jsme rozbalili venku, ale kolega Radim v noci zalezl do auta a mě ráno probudil místní Hispánec, který, opřen o kolo, se snažil zjistit, co tam dělám. Nejřív to na mě zkoušel španělsky, pak mu došlo, že tak si se mnou moc nepokecá, tak se mě anglicky zeptal, jestli nemám rozbité auto. Řekl jsem že ne, že jsme turisti z České Republiky (zcela jistě věděl, kde to je :) a jen tu přespáváme. S větou „Be careful, there are bad people, bye“ nasedl na tu svou herku a odjel závodit s autama na dálnici :)) Jinak policejní auta kolem nás kroužila neustále, až na jednu výjimku v Everglades ale nebyl problém.

Sobota – druhý den

dkud podle ukazatelů zaručeně trefíte k prvnímu návštěvnickému centru Everglades (Visitor Center), kde je veškeré info o národním parku, obchod se suvenýry, nějaké ty bungalovy a v okolí první náznaky nádherné přírody uvnitř parku. Kousek dále pak je vstupní brána do samotného parku, vstupné je opět jednorázové jen za auto a činí 10 dolarů. Park založil v roce 1934 prezident Harry S. Truman, rozkládá se na zhruba 6000 kilometrech čtverečních a je znám především rozsáhlými močály, po kterých je možné se pohybovat pomocí airboats, aligátory, krokodýly, pantery… Jedinou tepnou je silnice do Flaminga, které se nachází v jižní části parku. Po cestě je několik odboček, zastávek a odpočinkových míst s výhledem na jezírka a bažiny a se stezkami do okolních lesů. Můžete potkat krokodýla aniž to čekáte, pokecat si s nebojácným opeřencem nebo omylem zašlápnout ještěrku, prohánějící se vám pod nohama. Pokračovali jsme s prohlídkou většiny odboček až do Flaminga.

Po krátké prohlídce Flaminga, kde kromě kempu, návštěvnického centra častečně zničeného tornádem a minipřístavu vlastně nic není, jsme to k večeru obrátili zpět. V parcích jsou vyhrazená místa pro kempování. Tento fakt jsme se rozhodli při následujícím nocování ignorovat, což nebyl dobrý nápad. Nejdříve jsme sice měli v úmyslu v jednom vyhrazeném prostoru pro kempování poblíž vstupní brány do Everglades přespat, ale u vjezdu do vyhrazeného prostoru už večer nikdo nebyl; vstup byl ale možný a byl tam jen vzkaz, že s pozdě příchozími se to vyřídí ráno nebo v další dny při odjezdu. S myšlenkou, že za těch pár hodin přece nebudeme platit 15 dolarů, jsme to nakonec zakotvili poblíž přímo u cesty na odpočívadle, kde byly lavičky, ohniště a záchody. Tam jsem si nakonec aspoň nabyl foťák. Nebylo to ovšem vhodné místo, asi v jednu hodinu v noci nás probudilo ostré světlo baterek správců parku (paní středního věku s mladým obtloustlým týpkem). Po úvodním zděšení s očekáváním průseru následoval přátelský rozhovor (už ani nevím, o čem si s Radimem povídali :) a výsledkem bylo jen písemné varování bez pokuty. Tady jsem poprvé vyhrabal mezinárodní řidičák, ale nebyl by vůbec potřeba. Asi po 15ti minutách nás s přáním příjemné noci nasměrovali do vyhrazených prostor, kam jsme původně měli namířeno.

Neděle – třetí den

V neděli jsme při odjezdu z Everglades dále na jih přemýšleli, jestli zvládneme nejjižnější město USA – Key West, nakonec jsme v rámci časového tlaku dojeli jen do Key Larga. Jedná se o krajní města řetězce ostrovů Florida Keys v jižním cípu Floridy. V Key Largu jsme navštívili státní park John Pennekamp Coral Reef State Park. Jde prý o nejstarší a nejkrásnější podmořské chráněné území v USA. Byl založen v roce 1960 a zabírá území o rozloze 192 km2. Oblast je navíc známá nespočtem ztroskotaných lodí a vraků na dně oceánu podél ostrovů, prý se tady pořád pátrá po pokladech. Je zde možnost výletu na lodi s průhledným podpalubím, půjčky kajaků či kánoí, potápění, atd. My využili kánoe, ale byl tak silný vítr, že po půl hodině jsme měli opravdu dost. Koupil jsem tady pár dárků, jeden křehký mi bohužel sešrotovali pravděpodobně manipulací na letišti.

Z Key Larga jsme to obrátili zpět a zamířili do národního parku Biscayne, zastavili jsme se v parku Homestead Bayfront County Park, který je vlastně jeho součástí. Jde o malý, ale příjemný odpočinkový park s návštěvnickým centrem a s molem pro motorové čluny a malé lodě. Z parku vede krátký pěší poloostrůvek do zálivu Biscayne Bay. Z parku jsme odpoledne zajeli do Miami na večeři a pro benzín. K večeru pak bylo v plánu přemístit se do Orlanda, kde mezi největší turistická lákadla patří Disney World, Universal Studios a Sea World. Před sebou jsme ovšem měli vzdálenost zhruba 400km, takže jsme tam po cestě přes Miami a Port St. Lucie a přespání v autě na odpočívadle poblíž Fort Drum Wildlife Management Area dojeli až druhý den ráno.

Pondělí – čtvrtý den

Cestou na sever jsme vyhodnotili, že největší pecka města Orlanda bude pravděpodobně Universal Studios. Taky že jo – v pořadí třetí. Kdo nevíte o co jde: obrovský zábavní park rozdělený na dvě části – Island of Adventure a Universal Studio Orlando. Na Island of Adventure najdete pohádkové atrakce, minisvěty v duchu cartoon a komiksu s projížďkami, 4D simulátory některých filmů (komiksových) a to vše obklopuje nespočet pohádkově laděných obchodů. 4D simulace tady znamená sloučení projížďky na vláčcích po interiéru s kulisami s virtuální projekcí krátkého příběhu přes brýle, které dostanete při vstupu na atrakci. V rámci oné čtvrté dimenze lze čekat téměř všechno podle druhu filmu: při promítání se pohybujete, ohřejí vás, ochladí, osprchují, atd. Tímhle způsobem bylo asi nejlepší zpracování Spider Mana, na tom jsme byli dvakrát a vždy jsme se ještě 10 minut potom chlámali :)) Docela značnou část zabíral Jurský park, kde bylo atrakcí několik, jak vnitřních, tak venkovních.

V druhém parku Universal Studios Orlando pak postavili umělé město (ve stylu New Yorku, San Francisca, Hollywoodu) se 4D simulátory filmových trháků společnosti Universal (Shrek, Revenge of the Mummy, Twister, Men In Black, E.T. Adventure, Terminator 2, …). Vyjímečná byla atrakce k filmu Twister. Po průchodu budovou nás nejdříve herci z filmu (samozřejmě zprostředkovaně) postupně informovali o fungování a síle tornáda a o tom, co nás za chvíli čeká. Pak jsme pokračovali do haly s umělým prostředím – benzínová stanice, auto, pár plechových budov, nadzemní elektrické vedení, elektrické reklamní poutače, atd. V reproduktorech zaznělo varování o blížícím se tornádu a následovala destrukce okolí – tak blízko tornádu jsem ještě nikdy nebyl :) Něco málo jsem foťákem zachytil. 4D projekce filmu Terminator 2 v kině byla dokonce prokládána vstupy herců na jeviště před plátnem s dokonalým prolínáním a načasováním střídání živý herec-herec na plátně. V tomto kině byly sedačky kouzelné, takže se opravdu jednalo o zmíněné 4D. Vstup do celého zábavního parku je ovšem docela nákladnou záležitostí, za jednodenní vstupenku do obou částí zaplatíte zhruba 1500Kč (podle mě to ale stojí za to, za ten den jsme stihli asi polovinu atrakcí, ale i tak nám peněz nepřišlo líto). Zavírali v 18:00, takže ještě před setměním jsme po posledním představení Terminátora Universal Studios opustili a odjeli směr Titusville na východním pobřeží.

Na spaní jsme v Titusville našli místo poblíž parkoviště u hotelu u cesty. Původně bylo v plánu si dát večer pár pivíček (Milwaukee’s Best Ice; 5,9%), které jsme nakoupili cestou, ale kolega Radim cestou začal simulovat nemoc, tak jsem večer nakonec nasával sám. U parkoviště, které patřilo pravděpodobně k hotelu, byla menší bouda a za ní pak louka a malý lesík. Opřen o boudu a nasávajíc pivko jsem pozoroval zvířátka, občas vykukující z lesíku (pravděpodobně něco jako mýval). V noci mě pak ale Radim vzbudil, že prý ho vzbudil nějaký pán :) a že prý máme místo opustit. Co nám zbývalo, našli jsme pak jiné odlehlejší místo, ne tak na očích místních hoteliérů. Další nucené probuzení přišlo kolem šesté ráno, když začalo pršet. Dospali jsme v autě.

Úterý – pátý den

Když se podíváte na mapu oblasti pobřeží kolem Titusville, zjistíte, kam jsme měli namířeno dál. Samozřejmě, John F. Kennedy Space Center – NASA na ostrově Merritt Island. Poblíž je Port Canaveral a Cape Canaveral, odkud startují raketoplány. Vstupné (40 – 80 dolarů, závislé na programu) vyřídíte u vstupní brány do Space Center Visitor Complex, kde kromě vystavených raket, palivových nádrží, raketoplánu a budov s informacemi o vesmíru a vesmírném programu NASA najdete kino IMAX, obchody, restaurace a památník Astronaut Memorial. Vynikající atrakce je simulace startu raketoplánu v budově Shuttle Launch Experience – vyvezli nás na oběžnou dráhu :). Odtud celý den návštěvníky rozváží autobusy do dalších tří míst, vyhrazených na ostrově pro veřejnost: LC-39 Observation Gantry, Apollo/Saturn V Center a International Space Station Center.

Na LC-39 je malá vyhlídková věž, odkud je výhled na odpalovací rampy na pobřeží, Banana River a ostatní budovy NASA na ostrově. Kolem tohoto stanoviště vede cesta pro pásové vozidlo Crawler Transporter z montážního střediska Vehicle Assembly Center na odpalovací rampy LC-39A a LC-39B. V době naší návštěvy byl pásovec zrovna v pohybu a vezl mobilní odpalovací rampu. Není to žádný drobeček a pohybuje se prý rychlostí 1 míli za hodinu (cesta mu prý zabere 8 hodin, čili vzdálenost si lehce dopočítáte). Mě se ho ale bohužel podařilo vyfotit až když byl už docela daleko. Následoval převoz autobusem do Apollo/Saturn V Center. Už od rána bylo zataženo a postupně se přidával déšť. Jakmile jsme tady vystoupili z autobusu, tak nám bylo sděleno, že se máme urychleně přesunout do budovy s tím, že meteorologové oznámili nebezpečí vzniku tornáda v okolí. Organizovaně jsme s celou skupinou z autobusů vpochodovali do budovy. Tady byl k vidění horizontálně vystavený raketoplán, přistávací modul, pomocná vozidla, skafandry a v přilehlých místnostech pár dalších zajímavostí. V budově byla i replika řídící místnosti reálné velikosti a promítací sál; do těchto místností nás po chvíli nahnali s tím, že prosklené atrium by bylo v případě přiblížení tornáda životu nebezpečné. Drželi nás tam asi 45 minut. Chvíli předtím jsme se ale rozdělili kvůli bolesti břicha kolegy Radima a výsledkem bylo, že jsme onu třičtvrtěhodinku strávili každý v jiném sálu. Pak jsme se nějakou dobu neúspěšně hledali. Radim nakonec odjel zpět do návštěvnického centra a já na poslední prohlídku do International Space Station Center. Tady jsme po shlédnutí krátkého filmu měli možnost vidět model vesmírné stanice, obytné a výzkumné moduly pro pobyt ve vesmíru (v reálné velikosti), a další věci. Užili jsme si poslední čtvrtou pecku výletu.

Následoval návrat do návštěvnického centra, kde jsem ještě nechal pár dolarů v NASA obchodě :) Celkem slušně lilo a já doufal, že pana kolegu napadne, že musí být v autě první, jelikož má klíče od auta. Byl tam a dostal jsem rozkaz odvézt ho do nějakého levného motelu. V Titusville jsem se byl zeptat v jednom obchodě, načež jsme byli nasměrováni do míst s levnými motely a nakonec našli jeden celkem slušný a levný (50 dolarů za noc, pokoj pro dva). V kanceláři šéfoval jakýsi Ind a chtěl jen, abychom vpokoji nekouřili a nebrali do něj žádná zvířata (vtipálek). Pokoj jsem nestihl vyfotit, ale byl celkem fajn: dvě oddělené megapostele, televize, stůl, dvě židle, skříň, koupelna se sprchovým koutem, vše čisté. Jen zámek od dveří potřeboval vyměnit. Po několika nocích strávených venku nebo v autě konečně pohodlné spaní. Večer jsme ještě zašli do mexické restaurace La Bamba opodál na večeři, jídlo s názvem mexická pizza ovšem nic moc.

Středa – šestý den

Výlet se chýlil ke konci (museli jsme stihnout letadlo ve čtvrtek v 11:35 z Miami a auto vrátit tentýž den dopoledne), takže nezbývalo, než středeční den nechat na zhruba 350km návrat zpět do Miami. Ráno jsme se ve městě poptali na poštu a poslali za ani ne dva dolary tři pohledy. Po zastávce na benzince jsme jeli po pobřeží po silnici číslo 1 (ta vede od Key West na jihu Floridy až do New Yorku). Odbočili jsme přes Merritt Island na Cocoa Beach. Dost foukalo a byly celkem velké vlny, bylo vidět i pár surfařů ve vlnách a pár vyhlížejících tu pravou na pobřeží. Pokračovali jsme dál, sjeli jsme opět zpátky na silnici 1 do Melbourne. Začalo pršet takovým způsobem, že se muselo zpomalit na 40km/h, aby se vůbec dalo jet. Další zastávku jsme udělali ve městě Fort Pierce, městě s bohatou historií, pěkným přístavem, parkem, starými budovami a pobřežní promenádou se slaměnými bary. Prý jedno z nejstarších měst na Floridě. Prošli jsme si to tam a pokračovali na jih. Původně bylo v plánu navštívit státní park Jonathan Dickinson State Park mezi městy Hobe Sound a Jupiter, to nakonec ale z časových důvodů nevyšlo. Možná taky proto, že jsme se ještě chvíli zdrželi u města Hobe Sound ve stejnojmenné zátoce (nebo spíš průlivu). Nádherné místo, od parkoviště u cesty vedl přírodní tunel k průlivu s úzkou písečnou pláží. Naproti přes úžinu to vypadalo na domky místních milionářů.

Dál jsme měli v cestě West Palm Beach, určitě jste už někdy o tomto vyhlášeném městě na Floridě slyšeli. Tady byla zastávka delší. Ve městě má muzeum Henry Morrison Flagler, milionář, který se koncem 19. století zasloužil o technologický rozvoj východního pobřeží Floridy. Je zakladatelem železnice Florida East Coast Railway, vedoucí z Miami do Jacksonville. Předměstí West Palm Beach je dost chudé, oprýskané domy, špinavé silnice a okolí, samí přistěhovalci. Zato centrum a pobřeží je výstavní skříň luxusu. Nejdříve jsme zaparkovali v Palm Beach (část West Palm Beach, oddělená průlivem Lake Worth) na S. Ocean Blvd. na pobřeží (parkovné bylo celkem levné) a šli podél pobřeží okouknout rezidence místních pracháčů. Obešli jsme biskupský kostel u golfových zahrad Breakers Ocean Golf Course a vrátili se zpět k autu. Stmívalo se a dostali jsme hlad. Vrátili jsme se po Royal Palm Way přes Lake Worth do centra a zaparkovali na S. Flagler Dr. u Palm Beach Atlantic University. Při pěší cestě na sever kolem Trump Plaza s věžáky pana Donalda jsme narazili na pár veselých barů u silnice, kde si asi užívala místní elita. Dali jsme se vlevo přes malý park (poblíž je Flagler park) s fontánou do celkem živé ulice s tím, že zkusíme najít nějaký rozumný podnik, kde bychom se mohli najíst. V ulici opodál nás zaujal celkem hlučný megabar s vystavenými harleyi u vchodu – vevnitř několik barů s tyčemi a pestrou výzdobou, hlasitá hudba, cvrkot slečen v minisukních a vysokých botách a pivko za 3 dolary. Tady k jídlu nic moc nepořídíte, ale za zhlédnutí to stojí :) Z baru se nám nechtělo, ale měli jsme hlad a tlačil nás čas. Při zpáteční cestě k autu jsme si nakonec dali pizzu – tak výbornou jsem snad ještě nikdy nejedl. Po nasátí atmosféry večerního West Palm Beach jsme spokojeni pokračovali směr Miami. Měli jsme sice ještě dost benzínu (asi třetinu nádrže), ale ne zas tolik času, tak jsme nakonec s pár kličkami v Miami a Miami Beach zakotvili na tom samém místě jako první noc ve Watson Parku mezi Miami a Miami Beach. Spali jsme opět v autě.

Čtvrtek a pátek – zpáteční cesta

Ráno, s vědomím nutnosti balení a konce výletu, jsme začali být oba dva vzteklí :) Sbalili jsme si poházené věci po autě a kolem půl deváté odjeli vrátit auto do půjčovny. Původně bylo v plánu auto i vyčistit, ale to nakonec nebylo potřeba. Nechali jsme jim dýško ve výši čtvrtiny nádrže. Z autopůjčovny nás autobus Alamo odvezl na letiště, kde jsme si pak na terminálu dali sladkou a drahou snídani. Před odletem do New Yorku proběhlo vše celkem hladce, až na skutečnost, že jsme byli při odbavování náhodně (to slovo bych dal spíš do uvozovek) vybráni k nadstandardní kontrole letištním ošahávačům. Pokud si dobře vzpomínám, tak jsme neodletěli přesně podle letového řádu, ale let byl celkem fajn. V New Yorku jsme byli po třech hodinách. Každá hodina letu na sever znamenala pokles teploty o 10 stupňů, zase jsme začali být vzteklí :) Ven z terminálu jsme jen nakoukli, jinak jsme čas čekáním na přípoj v 19:20 do Frankfurtu trávili uvnitř. V letadle sice nějaké to občerstvení bývá, ale většinou to nestojí za to a je toho navíc málo, takže opět přišla vhod restaurace na terminálu. Při čekání na letadlo jsme pozorovali skupinku Japonců, kteří prováděli jakési cvičení či seanci; skvělá koordinace pohybů, přitom měli zavřené oči. Bylo mezi nimi ale i pár evropsky vzhlížejících slečen. Let do Frankfurtu měl trvat o hodinu méně než při cestě opačným směrem, ale tu hodinu jsme nakonec nabrali čekáním na start kvůli velké vytíženosti letiště. Když pominu pána o řadu před námi, jehož němčina byla i přes hukot motorů celkem dost slyšet, byl let dlouhý a únavný s podáváním studeného jídla bez chuti. Nedalo se spát a museli jsme si začít zase zvykat na středoevropský čas. Přílet do Frankfurtu byl v pátek kolem 9:00 SEČ.

Žluté autobusy Student Agency jezdí z Frankfurtu směr Praha až v devět večer, takže času bylo na prohlídku města dost. Dali jsme si batohy do úschovny a chvíli před polednem jsme odjeli autobusem (3,60 euro za osobu) do centra. Od nádraží jsme šli přes řeku Main do Altstadt a cestou jsme hledali restauraci, kde by se dalo za rozumný europeníz najíst. Radim město vyhodnotil jako ničím zvláštní, mě zaujal blízký kontrast historických budov s moderními mrakodrapy. Fotky odsud nemám, protože se mi nepodařilo nikde předtím nabít foťák. Byla hrozná zima a foukalo, v Altstadt jsme se moc dlouho nezdržovali a vydali se zpět. Nemohli jsme zapadnout nikam jinam než do podniku s názvem New York Bar Restaurant :) Jídlo drahé, ale zato vynikající. Následovala cesta zpět na letiště. Tam jsme hned přejeli na správný terminál odkud nám měl jet autobus, ale nastala zrada. V čas odjezdu jsme začali mírně zmatkovat – autobus nikde. Posléze jsme zjistili, že nám posílali zprávu o zpoždění. Autobus přijel z Holandska asi o hodinu později. Nedalo se čekat nic jiného, než zase úmorná a nepohodlná, sedmihodinová cesta do Prahy….

Suma sumárum

Jak je to s cenami v USA jistě víte, v mnoha případech žádný velký rozdíl, něco dokonce levnější. Plná nádrž benzínu nás vyšla na 30 dolarů. S bydlením taky není problém, když budete pohodlní víc než my, tak si myslím, že pokud budete dobře hledat, tak pokoj do 50 dolarů za noc seženete téměř kdekoliv. Národní a státní přírodní parky jsou buď bez vstupného nebo za pár dolarů. Ostatní turistická lákadla ale vyjdou značně dráž. Všude se dá platit kartou, jak kreditní, tak debetní. Lidé jsou milí, rádi poradí a pokecají. Všude je spousta místa, široké silnice a na nich klidný provoz, žádní závodníci. Vládne tam klid a pohoda, člověk by řekl, že se bojí snad jen tornád.

Když nepočítám poplatek za vyřízení víza, tak mě výlet přišel zhruba na 22000Kč (letenky a jízdenky do Frankfurtu, půjčka auta a benzín, jídlo a pití, vstupné a dálniční poplatky a jedno přespání v motelu).

Celkově vzato: Florida = krásná příroda a spousta zábavy za relativně málo peněz.

http://www.krasty.cz/florida-cestopis.html

0
0

Ahoj v zari se chystam na floridu a nemohu nejak sehnat informace a Sunpassu,tak jsem chtel poprosit jestli by jsi mi nemohl nejake podat,kolik stoji,jak vubec funguje,kde ho koupit,kde je potreba atd.predem moc dekuji za info Peta

  • Guest odpověděl(a) před 4 roky
  • naposledy upraveno před 4 roky
Zobrazuji 1 výsledek
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .