0
0

DEN 1 / 30. 6. 2011 / jak jsme se nedostali do USA

Odlet z letiště v 7:10 ráno. Jako by nestačilo, že nám řekli, že tam musíme být tři hodiny před odletem (počítejte si sami, v kolik jsme byli na letišti), k „check in“ nás pustili teprve v 5:00 ráno. A když píšu nás, myslí tím celé osazenstvo letiště, které mělo odlet kamkoliv kolem sedmé ráno. Když jsme se konečně dostali k naší „gate“ a koupili si cestou nějaký ten časopis v Relay, začal se nám rýsovat průšvih. Průšvih bych popsala asi takto: přestupový čas v Amsterdamu hodina deset. Nepřipadá vám to jako průšvih? Hodina a deset minut je dost času? Nám to také tak připadalo… Do určité chvíle… Nejprve našemu letadlu nahlásili dvacet minut zpoždění kvůli pozdnímu příletu na letiště… No… dvacet minut z výsledného přesunového času mínus – ale to přece ještě dáme!

Na letišti se s námi zapovídal pán, který letěl s rodinou do Atlanty. Řekl nám, že vedle něj sedí slečna, která letí také do LA, letí úplně poprvé, sama a neumí anglicky. Tak jsme Petru trochu adoptovali. Alespoň na jeden den. Ve chvíli, kdy se nám zpoždění vylouplo na něco přes půl hodiny, tvrdili nám stewardi, že pilot poletí rychleji, že stáhne výsledný letový čas 1:40 na něco málo přes hodinu. Jenže pak se ještě letadlu muselo měnit kolo… Výsledek byl něco málo k hodině zpoždění před odletem. Než jsme se všichni nasoukali do letadla, bylo zpoždění 1:10. Vedoucí stewardů nám oznámila, že let potrvá asi hodinu a deset minut. Ač jsem seděla u nouzového východu (kde je mimochodem parádní místo na nohy!) a koukala jsem ven půlkou okénka řady za mnou, mohu říct, že mraky shora jsou fakt nádherné!

Vás ale asi spíše zajímá, jak jsme dopadli s naším přestupem, že?

Když jsme přistáli v Amsterdamu, měli bychom ještě asi dost času stihnout přesun na letadlo do Los Angeles. Jenže se nám vyrýsoval další průšvih – nebyla volná žádná „gate“, a tak jsme stáli přes deset minut na runwayi, než nás umístili a dovolili nám z letadla vystoupit. Samozřejmě jsme vystupovali na úplně opačné straně letiště, než jsme potřebovali nastoupit… Dali jsme se tedy do běhu a hledali správné písmeno a číslo na cedulkách. Když jsme konečně doběhli na vytouženou F7, akorát pán zavíral dveře a oznámil nám: „too late.“ Děkujeme tedy ČSA za zpoždění a KLM za to, že chvilku nepočkala, i když v konečné výzvě k nástupu postrádala 68 pasažérů.

Zjistili jsme, že musíme na tranzit. Konečně jsem pochopila, proč se lidé, kteří lítají, osypou, když se řekne slovo transfer! Dostali jsme lísteček a tři hodiny jsme čekali, než na nás přijde řada, aby nám oznámili, že poletíme až zítra (a to nás chtěli původně poslat dvěma různými lety!), ale že máme na noc zajištěný hotel. Byli jsme naštvaní, zklamaní, unavení a hladoví. Nechtělo se nám zůstat v Amsterdamu, chtěl i jsme být na cestě do LA. Vyzvedli jsme si ale poslušně papíry k ubytování v hotelu a vyrazili na jídlo do Burger Kinga. Aspoň ten hlad jsme ukojili. Poté jsme vyhledali hotelový autobus a nechali se odvézt někam daleko do polí…

První dojmy z hotelu nebyly úplně ideální, dokud jsme nezjistili, že má čtyři hvězdičky, že dostaneme oběd a snídani a neprohlédli si pokoje. Začala bych ale tím obědem. Přetláskaní hamburgery, tortillami, hranolkami a kroužky jsme zmerčili švédské stoly. To bylo něco pro nás! I kdybychom měli prasknout, chtěli jsme toho spoustu ochutnat! I když je fakt, že jsme oproti ostatním vypadali kultivovaně – možná právě proto, že jsme byli po jídle… Z jídla bych chtěla speciálně zmínit šunky, sýry, ryby a potvory z moře vytažený (za mě tedy rozhodně krevety!)… Rozhodně vynikající byl losos. Opravdu ňamka! Za Honzu bych vypíchla džus z čerstvě vymačkaných pomerančů a grilovanou zeleninu. Čak se zachoval jako správný Čech. Přestože byl po obědě, nandal si vrchovatý talíř všeho, co mu padlo do oka a všechno také snědl. Kdyby byl žena, vypadal by dobře na devátý měsíc těhotenství. Po jídle jsme dostali karty od pokojů. Koberce, měkká postel, obří televize, veliká koupelna s vanou a sprchovým koutem. Prostě paráda! Vše připravené, načančané, báječné. Prostě kompenzace jak má být… I když bychom asi opravdu raději letěli do LA, nebyli jsme už tolik naštvaní a nálada se lepšila…

Odpoledne jsme se rozhodli, že vyrazíme do centra Amsterdamu. Hotelovým autobusem jsme se dostali k letišti a tam jsme začali zjišťovat, jak se tedy dostaneme do centra. Zjistili jsme, že je cesta celkem komplikovaná… Ale kdyby byla jen komplikovaná – cesta byla i dost drahá (zpáteční cesta všemi spoji cca 17 euro)… Navíc nás přepadala čím dál tím větší únava. V každé volné chvíli jsme prostě usnuli (na zemi, na lavičce, v autobuse, pomalu i ve stoje – Honza usnul i na schodech). Rozhodli jsme se tedy, že si projdeme obchody na letišti, koupíme si něco k pití a vyrazíme na hotel dospat spánkový deficit.

Tak jsem teď tady a píši tyto řádky. Držte nám palce, abychom se zítra do LA dostali!

A ještě malý dodatek: kartáček jde použít i bez pasty, náhradní spodní prádlo se vejde do příručního zavazadla a mikiny si berte do letadla (tady v Amsterdamu je trochu chladněji, než u nás). My máme jen ty mikiny – jsme bez zavazadel, protože ta jsou uskladněna někde na letišti a čekají na odlet do LA… Snad poletí s námi.

DEN 2 / 1. 7. 2011 / Amsterdam – Los Angeles

Probudili jsme se brzy – vyspalí, odpočinutí, připravení na následující cestu. Něco po sedmé hodiny jsme se nasnídali. Snídaně proběhla formou švédských stolů – takže jsme se s vidinou, že další jídlo dostaneme v letadle až po nějaké době, natláskli seč to šlo. No… ne, že by to bylo až tou vidinou… Ale kdybyste vy mohli vidět, co tam všechno bylo! Sladké, slané… Ovoce, zelenina, spousta druhů pečiva, vajíčka na mnoho způsobů, opečená slanina, salámy, sýry, ovoce, zelenina, cereálie, chucená mléka, jogurty… A toho sladkého! Croissanty, muffiny, koláče, donuty,…. No oči jen přecházely! Také nás v restauraci oslovil zaměstnanec některých aerolinií (bohužel podle uniformy nepoznáme, kterých) ze Slovenska. Chvíli jsme si s ním povídali a na rozloučenou nám popřál šťastnou cestu. Čak si samozřejmě neodpustil dotaz, jestli není náhodou dotyčný pán nás pilot ze včera… gestem naznačil, že by si spolu popovídali ručně o našem včerejším zpoždění.

Za chvíli bude devět hodin a my pojedeme na letiště.

Připravte se na to, že letadla prostě nelétají přesně. Opět jsme před odletem měli hodinu zpoždění. V letadle jsme se usadili – seděli jsme pěkně za sebou, každý viděl sice kousek křídla, ale jinak byl pohled z okénka krásný… Země, voda, lodě, Grónsko, kry, Amerika. Za jedenáct hodin letu jsme dostali dvě teplá jídla, nějaké ňamky a hodně pití. A tedy musím říct – jídlo v letadle bylo opravdu vynikající! V televizi jsme mohli koukat na filmy nebo hrát hry (já tedy solitaire a tetris). Také jsme si všichni zdřímli. Cesta utekla rychleji, než jsme čekali… Hlavně ve chvílích, kdy bylo na co koukat z okénka. Honza dodává, že jsme letěli Boeingem 747 (Čak se ptá: „Pokud někdo víte, kolik to žere na hodinu, napište nám to!) – to je taková dvoupatrová obluda pro 415 cestujících. Každý jsme před sebou měli LCD televizi, spoustu filmů (včetně Harryho Pottera 7) a možností hrát hry se spolucestujícími po síti.

Přiletěli jsme do LA s hodinovým zpožděním. Už z letadla jsme si nesli vyplněné modré formuláře…

Ano, přiznávám, jsem hvězda… Do formuláře do kolonky „země, přes kterou/é jste do USA letěli“ jsem napsala „California, Nevada, Utah, Arizona“, protože jsem si to nějak blbě přebrala a četla jsem to jako „země, které chcete v USA navštívit“ … dobře – správnou odpovědí mělo být „Netherlands“ – ale to se stává i v lepších rodinách… 😀 Takže jsem ještě na letišti popadla první formulář, který jsem viděla, abych jej přepsala… Ve španělštině… Ale co… když by se mě na to zeptal, nějak bych to vysvětlila… Úředníci byli v celku v pohodě. Koukli na pasy, vzali otisky, udělali fotku a zeptali se na pár kontrolních otázek – každého na něco jiného. Například se ptali, kolik máte peněz, jak se čte vaše jméno, co budete dělat v USA, co děláte doma,… A pak se vyrazilo pro kufry. Dorka s Čakem je viděli hned. Můj dorazil s menším zpožděním… Ale Honzův se ne a ne objevit… Po docela složitém pobíhání kolem všech kolotočů s kufry, vyhledali pánové úředníka KLM, který po chvíli datlování do počítače oznámil, že batoh do LA nedorazil, že ho tam nemá. Oznámil také, že by snad měl dorazit zítra a bral si adresu na hotel, kde jsme měli být ubytovaní. Čak zahlásil, že po 50 hodinách v jednom spodním prádle by si mohl založit blog „18 dní v jedněch trenkách – blog pro otrlé muže.“ Tak tři kufry ze čtyř jsme měli, čtvrtý byl přislíben na následující den… a s tímto jsme se vydali k poslední kontrole. Tou jsme prošli úplně bez problémů – žádné hrabání v taškách a s popřáním pěkných dní. Když jsme vylezli z letiště, vydali jsme se hledat autobusovou stanici, odkud nám jel autobus do naší půjčovny aut (Dollar platinum). Líbí se mi systém, že vás prostě někam odvezou – nenechají vás to hledat samotné…. Pán za přepážkou z nás ještě k smluvní ceně vytáhl nějaké dolary za nějaké pojištění v případě poruchy… Ale nabídl nám výběr autíček stejného typu. Vybrali jsme si SUV Ford Escape. Tak auto by bylo… Teď se ubytovat..

Bez GPS navigace bychom byli ztraceni. Toto je věc, kterou bych doporučila všem, co se jedou podívat do USA a mají v plánu cestovat. Ta malá krabička vám v tom batohu nezabere moc místa… ale bez ní budete ztracení… Pomocí navigování naší GPSky jsme se po delší cestě (myslím, že to bylo 50km od půjčovny?) dostali k hotelu. Nakráčeli jsme si do recepce a dožadovali jsme se našich pokojů zabookovaných na tři noci. Pán nám ale oznámil, že to nejde. Že jsme nepřijeli včera, že máme smůlu. My jsme ale posílali email hned, jak jsme zjistili, že let nestihneme… Byl odeslán cca ve 2 v noci místního času… Takže jej mohli mít hned ráno. Oni ale tvrdili, že nic nedostali. I tak nechápeme, jak je možné, že nám zrušili rezervaci na tři dny, když v papírech stálo, že můžeme přijet kdykoliv. Nakonec jsme tedy dostali alespoň jeden dvoulůžek – pro čtyři osoby – v kuřácké sekci budovy za 160 dolarů na dvě noci. Tu první noc si samozřejmě strhli v plné výši. S tím jsme ale tak nějak počítali. Takže spíme v malém špinavém a smradlavém pokoji… Na zítřek a na pozítří… A pak tradá! odsud pryč do Las Vegas! Alespoň, že máme to auto. Hned potom, co jsme naházeli věci do pokoje, hodili sprchu a vyměnili oblečení (tedy kromě Honzy, který jej stále nemá), jsme se při západu slunce vydali na pláž Santa Monica. Měkoučký písek byl moc příjemný na nohy, moře zas tak studené nebylo, legendární molo se zábavným parkem hrálo všemi barvami a moře moc krásně šumělo… Vypadalo to skoro až idylicky. Jen ten „Mič Bjůkenen“a nějaká kozatá blondýnka ve žlutém jeepu tam chyběla.

Večer jsme zakončili večeří v Mc Donaldu (ano, i přes doporučení, že tam ne, jsme se vydali mezi Mexičany na hamburgera, hranolky a pití, protože to prostě bylo po cestě). Je tedy fakt vidět, že v „Mekáči“ jedí jen ti nejchudší… Když jste se kolem sebe rozhlédli – byl to samý přistěhovalec. Ani bych se nedivila, kdyby obsluha nemluvila anglicky, ale jen španělsky.Cestou z pláže do Mc Donaldu většina lidí v autě (chudák Čak J ) pospávala… Přeci jen máme u nás doma o osm hodin víc… A pak jsme vyrazili na pokoj… Umyjeme se a půjdeme do postele… Když je doma 7:49 ráno… Tak tedy dobrou noc a dobré ráno.

Připomínka k LA: je to opravdu velké město. Jen cesta z letiště do „kousek“ vzdáleného hotelu měla 50km. A cesta na pláž Santa Monica 30km.

DEN 3 / 2. 7. 2011 / Los Angeles – Hollywood, Beverly Hills, Venice Beach a návrat Honzova kufru

Fuj, šváb!

Ano, čtete dobře… Ráno jsme našli v našem pokoji švába… Velkého, hnusného švába. Tímto klesl tento hotel ještě o dost níž… Pokud to vůbec ještě šlo… Brzy ráno šla Ivča na wc, a když lezla ven, bylo ještě šero, takže osvítila chodbu. Čak se zeptal, jestli by ještě jednou neotevřela dveře – že na koberci něco bylo… a byl tam! Šváb jeden hnusnej! Dorka ihned vyskočila a Ivča dostala pokyn švába zašlápnout. Jenže Ivča na tohle ani nešlápne… Natož cokoliv jiného… Takže švába zašlápl Honza a Čak jej poslal kamsi přes záchodové potrubí… A možná také proto spíme dnes na zemi my… Aby si smls šváb také na nás… Pokud vyleze z koupelny, bude pár centimetrů od nás… I když je fakt, že může být kdekoliv…

Kontinentální snídaně… Naše představa: kousek pečiva, máslo, sýr, salám, něco sladkého a pití. Jejich představa: Pražné kukuřičné lupínky, mléko, různé sladké bomby (koblihovitého charakteru), káva a džus. A ještě nám to moc nechutnalo. No… moc jsme to neřešili, protože nám bylo jasné, že se najíme někde dál.

Vyrazili jsme do Hollywoodu. Na chodník slávy. V osm ráno tam nebyla ani noha, což bylo dobré… Ale když jsme se dostali na druhou stranu cca 2 km, tak už tam bylo lidí až dost a také otravové, kteří se nás snažili za pěknou sumičku nalákat na jízdu po městě…

Chodník nám chvílemi připadal neskutečně dlouhý – hlavně pokud jsme se dostali ke hvězdám, jejichž jména nám nic neříkala. Ale nalezení našich hvězd jsme si v některých případech zaznamenali fotkou. Před Čínským divadlem jsme lovili otisky bot a rukou známých osobností a pak jsme je porovnávali s našimi. Také se nám moc líbila socha Shreka.

Potom jsme vyrazili hledat domy hvězd v Beverly Hills, ale jelikož všechny ulice Beverly Hills jsou stejné – vysoké palmy, zelený trávník, drahé domy a před nimi naleštěná fára – tak se nám v tom množství ty hvězdy nepodařilo nalézt. Prohlédli jsme si centrum a radnici a vyrazili jsme se vykoupat na Venice beach.

Počasí nám ale nepřálo. Když jsme dorazili na pláž, byl nad ní mlžný opar a sluníčko nikde, za to dusno a vedro bylo stále. Pláž byla narvaná k prasknutí, oceán špinavý a ještě strašně smrděl. Jediný, kdo se koupal, byli surfaři v neoprenech a několik dětí. Vyrazili jsme tedy na plážovou promenádu… z té šel chvílema trochu strach. Připadali jsme si jako na území nějakého gangu, všude posprejované zdi, spousta přistěhovalců, stánků se suvenýry a také žebráci, komedianti,… nabízející různé služby. Na první pohled chudinská čtvrť.

Z Venice jsme jeli do hotelu zjistit přesnou polohu nápisu Hollywood a jestli náhodou nedorazilo Honzovo ztracené zavazadlo. Polohu nápisu jsme zjistili, ale zavazadlo stále nikde. Honza byl značně nervózní, protože 1. neměl nic čistého na sebe a 2. zítra odjíždíme z LA pryč. Proto jsme se rozhodli zastavit se na letišti. Zavazadlo tam bylo. Honza se uklidnil a mi jsme vyrazili k nápisu Hollywood. Autem se dalo přijet až skoro pod nápis, jen jsme se museli probloudit uzounkými uličkami skrz čtvrť na tom kopci. Bez navigace nedoporučujeme. Na kopci je nádherný výhled na LA, zrovna zapadalo slunce, takže jsme udělali pár fotek a pak hurá do hotelu vykoupat a spát. Zítra brzy vstáváme a jedeme 360 km do Las Vegas.

Beverly Hills je možná jedním z mála zelených míst tady… Jako opravdu zelených… Tady všude je sucho. Honza to přirovnává ke Španělsku. Kde není umělé zavlažování, tam je suchá tráva a nebo bodláky. Ale názor si udělejte podle fotek sami. Také nás překvapilo množství přistěhovalců, kteří zde žijí. Převažují zde černoši, jihoameričani, asiaté a hodně lidí tu žije na hranici chudoby. Např. do Mc Donalda jsme šli jednou a po tom co sedělo kolem nás už nikdy více. Ale o tom až jindy v samostatném článku.

Plán cesty + info pro cestovatele:

Níže uvedená mapka platí pro 2 dny to jest den příletu a následující den ztrávený v LA. Nutnost je navigace bez té za určitě ztratíte a nenajdete co potřebujete. Doporučuji si na google nebo na mape najit GPS souřadnice míst, která chcete vidět do navigace a podlé té pak jet.

Vstupné a okolní atrakce:

LA a přilehlá města je strašně velká oblast proto si dobře promyslete co všechno chcete vidět. My jste zvolili klasiku:

Chodník slávy: asi 2 km dlouhá ulice posetá hvězdami nejrůznější jmen. Dále tu najdete muzea a divadla. Pokud si přivstanete a dorazíte dopoledne jako my v 9:00 bude tu relativně prázdno a místo na foceni. Kolem poledne už na chodníku chodí davy lidí. Cele se to dá projít za nějaké 2 hodiny klidným tempem. Vyfotíte se u hvězd, obtisknete ruce a nohy před činským divadlem, okouknete nákupní centra a vyhlídku na nápis Hollywood.

Nápis Hollywood: Není jednoduché najít k němu cestu, opět doporučuji jet na místo v navigaci 34.130208,-118.319278 dojedete na konečnou silnice kde jsou vrátka a cesta do kopce kam půjdete po svých. Odtud je pak vidět krásně celý nápis a na druhé straně máte výhled na LA.

Beverly Hills: Naivně jsme si mysleli že v pohodě najdeme dům Walsových z BH90210 k našemu překvapení vypadají všechny ulice v BH stejně. Všude vysoké palmy, domky a drahá auta. Podívali jsem se do centra a na policejní stanici kde řídil Axel Foli ve filmu Policajt z BH.

Pláž Santa Monica: Dlouhá písečná pláž známá ze seriálu pobřežní hlídka, molo s ruským kolem známé z filmů a promenáda podél pláže. Studený oceán a spousta lidí.

Venice: Jako fanoušek seriálu Californication jsem nemohl vynechat tuto čtvrť, která svou pláží sousedí se Santa Monicou. Je tu pěkná promenáda plná obchodů, podél pláže jsou fitcentra, basketbalové kurty a spousta lidí. Jinak je to chudá čtvrť na, které je vidět že tu žijí gangy ale sálá z ní ta správná americká atmosféra 🙂

Centrum LA: Klasická placka plná mrakodrapů, nic moc uchvatného. San Francisco je mnohem osobytější.

V LA jsme neutratili ani dolar za vstupné. Všechno jsou otevřené lokace. Doporučuji však navštívit Universal studios ve kterých jsem byl poslední den a v tom o něm také píšu.

Ubytování: Na bydlení doporučuji Motel 6. Za cenu 80 dolarů včetně tax dostanete čistý 4 lůžák, bazén, klimatizaci, wifi. Nedoporučuji Hollywood Inn Express ve, kterém po nás lezly šváby. Více ve článku.

Doprava: Všechny cesty jsme absolvovali autem, bez navigace to ani nezkoušejte, je to nejlevnější a zároveň nejrychlejší doprava. Poslední den po vrácení auta jsem jezdil metrem. Stálo 6 dolarů 24 hours jízdenka.

DEN 4 / 3. 7. 2011 / Los Angeles – Calico (deštík v poušti) – Las Vegas (od února první déšť v LV)

Probdělá noc… Teda alespoň pro Ivču, která spíc na zemi poslouchala, kde co chřoustá, křupe, praská…. A jen čekala na to, až na ni skočí nějaký ten šváb…

Ráno jsme se začali balit a vyrazili jsme na snídani. Úplně stejnou jako včera – hromada odporně sladkých výtvorů koblihovitého charakteru, kukuřičné lupínky, mléko, káva, džus. Přesladili jsme se už včera, tak nebylo divu, že nám to moc nejelo. Navíc jsme se všichni vrhli po koblihách s čokoládovou polevou! To tu včera nebylo! Po prvním zákusu bylo ale vymalováno… Žádná čokoládová poleva…. Cukrová poleva to byla… a proběhlo kolem ní kakao. Ble. Není divu, že na sladké nebyla chuť… Celý den…

Tak jen narvat věci do auta a vyrazit na cestu do Vegas cca 400km!

Cesta byla příjemná. Pustinu střídala městečka nebo obchodní centra. V jednom z nich jsme se zastavili a nakoupili jsme za lidové ceny nějaké dárky a oblečení. (Značková trička Quicksilver nebo Tommy Hilfinger od 9 dolaru, boty sketchers od 39 dolarů, kraťasy reebok za 16 dolarů a další).

Také nás čekala premiéra v tankování. Než jsme tedy přišli na to, jak se to dělá… No a také zjištění, ž když neplatíte těmi jejich zelenými, máte 3% navíc k ceně… :-/ Honzovi se velmi líbí občerstvení na benzínkách. Na hotdog za cenu 1 dolaru si totiž můžete naplácnout co chcete… (zelenina, sýr, omáčky,… ) Ani se nedivíme, že jsou tak tlustí.

Po cestě jsme měli městečko duchů – Calico. Z auta jsme vylézali do nějakých 37°C. Docela vedro a dusno. Vstup do městečka nás stál každého 6 dolarů, ale stálo to určitě za to. V Calicu se těžilo stříbro a jeden čas tam žilo i 1500 obyvatel… J Všude dřevěné a hliněné domy plné obchůdků se vším možným (Ivču a Dorku zaujal nejvíc Candle shop – protože nádherně voněl) a také s několika občerstvovacími obchůdky. Calico je v kopcích a je celé do kopce. Když vylezete na vyhlídku, vidíte široko daleko…. Tedy za normálních okolností… Když jsme vyjížděli z LA, zvedl se vítr a hory byly zahaleny v pískovém oparu… Bohužel tak vypadala prakticky celá cesta do Vegas… Takže jsme z vyhlídky něco viděli, ale určitě ne všechno, co by se dalo. L Ale i tak nás Calico, jehož domky jsou, naštěstí pro nás, opatřeny klimatizací, nadchlo… (proč tu píšeme o klimatizaci? Protože jsme vyčůraní jako mraky a chodili jsme se do jednotlivých domů ochladit, než jsme pokračovali dál v cestě… J )

Když jsme se chystali na cestu, řekla Ivča Čakovi, že má z toho dusna pocit, jako by mělo co nevidět pršet… Čak jí na to řekl, že možná tak u nás… Ale ne v poušti… 😀 Nasedli jsme do auta a vyrazili jsme na Las Vegas. Po chvíli cesty začalo opravdu pršet…. No … pršet… Spadlo pár kapek… 😉

Když jsme přijížděli do Las Vegas, na teploměru bylo 44°C. Neskutečné vedro. Nedalo se sáhnout na okénko auta, když ho člověk otevřel, dostal neskutečnou facku a do toho jsme jako měli vystoupit??? No museli jsme… Takže hurá!

Hotel jsme našli v celku rychle a snadno. Navigace nás vedla. Ani nebyl moc daleko od centra. Pokoje byly typově stejné, jako v předchozím hotelu, ale rozhodně čistší a udržovanější. Rozhodli jsme se zabookovat tento hotel i na cestu zpět – kdy nás na naší cestě čekají ještě dvě noci ve Vegas.

A teď k samotnému městu – pokud nemá Američan na to, aby cestoval, stačí, když si zajede do Vegas… Jsou tady všechny možné budovy – Eiffelovka, Luxor, New York,… Všechno vymakané do detailu. Mezi některými budovami se táhne horská dráha. Pro nadšence by to byla určitě neskutečná výzva…

Honza nás přesvědčil, že vedro – nevedro půjdeme hned a nepočkáme na večerní lehké ochlazení (asi 31°C J ). Než jsme došli do prvního obchodu, protože hotel není úplně v centru, tak jsme málem chcípli… Byl to asi kilometr cesty. Z tohoto prvního obchodu se vyklubalo zastřešené městečko plné obchodů… Architektura ve stylu Itálie, Turecka,… Dokonce i bouřku nad bazénkem tam fingovali – malované nebe, hromy, blesky, déšť…. Kdyby jen věděli, jak to bude vypadat večer.

le pak už to šlo – jakmile nám bylo vedro, zalezli jsme do některého z obchodů a bylo nám jedno, jestli je to Prada nebo Gabana… Hlavně, že měli klimatizaci… (na ceny jsme se pro jistotu nekoukali… 😀 )

Všechno ve Vegas je velké, barevné a někdy i kýčovité – ale stojí za to to vidět…

Měli jsme hlad a hledali jsme nějaké místo, kde se nadlábnout… a aby to tedy nebyla luxusní restaurace… Podařilo se nám to během chvilky… Navíc jsme cestou našli úžasný obchod M&M’s! Čak, Dorka a Honza jedli u Pandy, Ivča si dala italský salát. Bylo to moc dobré… A hlavně u mexických taliánů byla možnost si dotankovat pití – což se hodilo 😉 – cca litr chlazeného spritu na cestu po litru, který jsme vypili tam….

Po jídle jsme vylezli ven a rozhodli jsme se, že se vydáme na pokoj. Byli jsme nacpaní, unavení a na Vegas budeme mít přeci ještě dva dny! Cestou zahřmělo… Nějak jsme tomu nevěnovali extra pozornost… Zalezli jsme ještě do obchodu se suvenýry a podívali jsme se, co tam mají. V tom začalo peklo! Blesky, hromy, průtrž, vítr. Paní u pokladny řekla Dorce, že prší poprvé od února… Chvíli jsme počkali, až déšť trochu zmírní a vyrazili jsme na hotel. Vždy, když byl déšť o něco silnější, schovali jsme se na chvilku v některém z obchodů… Za celou cestu domů napočítala Ivča tři kanály. Takže si asi dovedete představit, jak to tam po takové průtrži vypadalo… Všude tekla voda – místy i nad kotníky… Prostě zážitek – průtrž mračen v Las Vegas! Když jsme dorazili na hotel, paní ve výtahu povídala Ivče, že déšť v červenci je něco neuvěřitelného…. Čak zakončil mokrou výpravu slovy: „Tak a máme vypráno.“

Snad bude zítra v Grand Canyonu jasno.

Tipy na cestu:

Pokud vyrážíte z LA jeďte brzy ráno, vyjížděli jsme kolem pul sedmé abychom se vyhli zácpam na dalnici a bylo to úspěšné. První zastávku jsme dělali v městečku calico.

Calico Ghost Town:

Nečekejte žádné městu duchů. Je to klasická turistická atrakce. Pár báráčku, škola, westernový styl a muzea. Určitě stojí za zastávku, je to po cestě. Vstup 6 USD. Více informací na http://cms.sbcounty.gov/parks/Parks/CalicoGhostTown.asp

Do Las Vegas jsme dorazili kolem třetí odpoledne. Připravte se na teplotní šok. A raději než chodit po městě odpoledne si zajeďte na sever od LV do Redrock podívat se na červené skály. Do města vyražte večer nebo dopoledne kdy tam bude prázdno a lepe se fotí.

Ubytování:

Bydleli jsme v Hotelu Super 8 Casino, menši hotel s čistými pokoji, koupelnou, klimatizací, bazénem i výřivkou. Ráno zdarma káva a čaj. Cena za čtyřlůžák 76 USD.

DEN 5 / 4. 7. 2011 / Las Vegas – Hoover Dam – Route 66 – Grand Canyon Village – Page

Když se podíváte na naši cestovní mapu, zjistíte, že jsme dnes najeli docela dost kilometrů, přesně to bylo 760 km, do Grand Canyonu 500 km a z něj pak v noci 260 km do Page.

Z Vegas jsme vyjížděli v 7 ráno (v ceně hotelu nebylo jídlo, takže o hladu), ale i tak bylo docela dusno. Oblohu cestou pokrývaly mraky. První plánovaná zastávka byl Hoover Dam.

Hoover Dam je přehrada, možná ji znáte z filmů…. Taková trochu větší Jesenice… 😀 No samozřejmě vtipkujeme… do nedávna to byla jedna z největších přehrad na světě, zároveň je to vodní elektrárna, která živí Las Vegas. Hornaté údolí překrajuje obrovská betonová hráz – možná nám nepřišla ani tak moc široká – jako byla vysoká. Všude kolem bylo natažené elektrické vedení. Byli jsme na vyhlídce na dálničním mostě, který vede přes údolí, a také jsme se projeli po hrázi. A to hned dvakrát. Na mapě bylo totiž několik cest vedoucích od Hoover Damu, tak jsme si mysleli, že budeme některou z nich pokračovat dál… Ale všechny byly zavřené. Na přehradu vede jen jedna silnice a ta je hlídaná. Všude na přehradě bylo dost policistů. Přemýšleli jsme, jestli je přehrada takhle hlídaná pořád… Nebo to bylo kvůli Dni Nezávislosti (4.7.!).

Cestou jsme měli samozřejmě hlad. Muffiny, které jsme měli v autě nás moc nezasytily. Čak s Dorkou si ulovili něco na pumpě, ale Ivče s Honzou se tam nic nelíbilo. Přejeli jsme tedy kousek a zabočili k mexickému fast foodu Del Taco. Oba se shodli, že nic lepšího tady v USA ještě nejedli.

Také nás čekalo druhé tankování (náš „brouček“ žere něco přes 10l na 100km). Tentokrát ale nebyl cenový rozdíl mezi placením kartou a hotově. Systému tankování ale stále nerozumíme… Pokaždé je to v něčem jiné.

Z dálnice jsme sjeli na historickou Route 66. Možná by se hned na začátek hodilo říct, že tato silnice, která původně vedla z Los Angeles do Chicaga, je u nás hodně medializovaná… No řekněte, kdo jste o ní neslyšel? Tady ji najdete v obchodech se suvenýry na magnetkách, hrnečcích, tričkách,… ale aby byla někde pořádná šipka „tudy sjedeš na Route 66“ nebo „Tady to začíná! Sjel jsi na Route 66“ to ne…. Jen klasická cedule, jako všude jinde… Museli jsme ujet pořádný kus, abychom dojeli k první historické pumpě. Staré stojany, staré vraky aut, upozornění, že si máme dávat pozor na chřestýše. Zvláštní podívaná s nádechem nostalgie… A všude obchody se suvenýry.

Ivčin nezapomenutelný zážitek z této části cesty je, že ji kousl mravenec. Ty potvory mají asi nějaký agresivnější jed v zadelkách, protože to Ivče docela nateklo – tohle prý od českých mravenců nezažila.

Cestou jsme udělali několik zastávek… A Honza byl nešťastný, že nestihl žádnou řadu schránek u silnice… Vždy jsme jeli moc rychle (samozřejmě ne víc, než předpisy dovolují) a všimli si moc pozdě. Shodli jsme se na tom, že obdivujeme lidi, kteří dokáží žít v takové pustině a většinou jen v karavanu.

Po Route 66 jsme se vydali na cestu do Grand Canyonu. Tedy přesně do Grand Canyon Village – Grand Canyon jako takový se táhne po velké části řeky Colorado. Ročně tam zemře cca 250 lidí (pád do kaňonu, úder blesku, pokousání veverkou J nebo shození mulou do kaňonu či zadušení jejím smradem 😀 ). Když jsme vylezli na první čumpoint (rozumějte vyhlídku), shodli jsme se na tom, že musíme přehodnotit význam slova „velký“… Grand Canyon je něco úžasného… Každý, kdo vidí, co dokázala řeka za miliony let, musí zůstat udiven. Při pohledu do té obrovské díry máte zvláštní pocit, není to závrať (u Ivči byla), ale takový nepopsatelný pocit. Bohužel ta velikost nejde vyfotit, na fotce to prostě není ono, ať máte objektiv široký sebevíc, prostě to musíte vidět na vlastní oči.

Perfektní je, že po Canyonu jezdí Shuttle busy – autobusy, které vás zdarma zavezou na danou vyhlídku a případně zase zpět.

A to bychom to nebyli my, kdyby se něco nevyvrbilo… Když jsme přijeli, svítilo sluníčko, Honza byl šťastný, že mraky trochu ustoupily a začal fotit. Také jsme se na parkovišti setkali s rodinou Čechů žijících 30 let v Torontu, byli překvapení a chtěli si povídat.

Trasy kaňonu jsou barevně rozděleny. My jsme hned na začátek šli komplet pěšky tu oranžovou. Už někdy v půli se ozval první hrom. Věděli jsme, že bude zle a Honza se stával pomalu víc a víc rozzlobeným a zoufalým zároveň. Přijel fotit červený Grand Canyon a ono se mu zatahovalo… A bylo nám jasné, že bude i pršet. Začal se opakovat včerejší scénář z Las Vegas, není nad to zmoknout v poušti 😀 .

Než jsme došli cca po hodině na konec oranžové, začalo poprchávat. Sedli jsme na bus a nechali se dovézt do centrály. Rychle jsme si doběhli do auta pro mikiny a vyrazili na autobus jedoucí k modré stezce. Vystoupili jsme na předposlední stanici a šli k té poslední. Střídavě poprchávalo. Ne tak jako ve Vegas, kde byla průtrž, ale i tak to stačilo. Došli jsme na konec modré a chtěli nastoupit do autobusů jedoucích na červenou stezku. Tam nám ale pan autobusák řekl, že kvůli dešti a bleskům tam turisty nevozí. Šli jsme tedy ještě kus zpět a pak nasedli na autobus, který nás dovezl k místu, kde jsme parkovali.

Bylo už k večeru, takže jsme vyrazili do střediska před vjezdem ke Grand Canyonu – najíst se. Původně jsme u Mc Donalda chtěli jen nenápadně dotankovat pití, ale zjistili jsme, že mají jinou nabídku, než v Los Angeles a o něco vyšší ceny. Také to tam bylo samý turista. Oproti LA bylo jídlo rozhodně chutnější. Takže není Mc Donald jako Mc Donald.

Sem by se možná hodila pasáž o zvířátkách. Dnešní zážitky byly tolik prozvířátkované, že jsme se rozhodli vyčlenit jim vlastní odstavec. Začalo to mravenci a veveřicí na první zastávce Route 66, pokračovalo to soby kousek před Grand Canyon Village, veverkami a čipmanky (Čip a Dale), kteří se nechali i přes zákaz na cedulích krmit, přímo na turistických trasách u Grand Canyonu a soby, kteří pózovali u silnic a vesele se promenádovali mezi auty cestou zpět. Nemluvě o mulách, které se používají k přepravě dolů do kaňonu a zpět. (shodli jsme se, že smrdí… – Honza: „Smrdí to tu mulama.“ – a že mulince 😀 po cestě nejsou nic příjemného 😉 )

Pomalu se stmívalo a my se vydali na cestu do 260 km vzdáleného Page. Nahlásili jsme noční příjezd, takže paní věděla, že nám rezervaci nesmí zrušit! (Aby se nám nestalo to, co v LA.) Dorazili jsme po desáté večer. Ubytování proběhlo bez problému. Všechny pokoje vypadají stejně. Tenhle má asi nejhezčí koupelnu… Ale za to nejmenší postele. Jsme grogy dnešní cesta byla nejdelší, co byla v plánu, naštěstí díky tempomatu v autě a skvělé síti širokých silnic se cestuje v pohodě.

Den 6 / 5. 7. 2011 / Page – Horseshoe bend, Carl Hayden visitor center, Lake powell

Dnešní den byl plánován jako odpočinkový a tak i vypadal. Všichni jsme si přispali (krom Ivči, která měla už v šest vyspáno a psala příspěvek k předchozímu dni a stihla si i vyprat). Vše, co jsme dnes dělali, se motalo kolem městečka Page, takže jsme toho moc nenajezdili. Jako první jsme jeli na nákup (něco kolem 10 ráno). Cesta plná kostelů (Ivča jich napočítala 9) byla pro nás docela děsivá. A to byly všechny v jedné ulici! V supermarketu jsme si nakoupili nějaké jídlo (Ivča s Dorkou už včera prahly po ovoci) a vydali jsme se na Horseshoe Bend.

Z nákupního centra jsme dojeli na malé prašné parkoviště a vyrazili cestou do kopce za ostatními turisty, kterých tam bylo docela dost. Horseshoe bend je místo, kde řeka Colorado vytváří kaňon ve tvaru podkovy. Ale ne ledajaký – v průměru má řeka šířku přes 100 metrů. V Utahu je všude červený písek, který by se dal přirovnat k antuce. A barví… Cestou z parkoviště jsme potkali skupinu českých turistů, které se chvilku předtím Honza smál, že vyrážejí v bílých teniskách. Až pak jsme tedy zjistili, že jsou to Češi… Jen abyste věděli… 😉 Ani nechceme vidět, jak pak vypadaly (tenisky samozřejmě). My jsme si sundali sandále a šli jsme v jemném písku bosi. Na kraji kaňonu jsou krásně vidět vrstvy pískovce. Nemluvě tedy o úchvatném výhledu… Abychom nezklamaly široké vrstvy naší fanouškovské základny, i dnes jsme potkali dešťové kapky… U podkovy sice jen z lehka krápalo… Ale i to se počítá… 😉 😀 Po prolezení všemožných výstupků, říms a výklenků, pořízení stovek fotografií, jsme se vydali na cestu zpátky. (Abychom udělali Zdendovi radost, konečně asi přidáme nějakou tu fotku se Zdendovo vlajkou 😀 aby taky viděl, kam se holka podívala…

Poté jsme se vydali do Mc Donalda, abychom dotankovali pití do našeho bezedného kelímku (má cca 3 litru). Samozřejmě zdarma. Upozorňujeme, že máme stále jeden a ten samý kelímek od LA. 😀 😀 Původně stál asi dolar padesát… a od té doby jím zdarma proteklo asi 10 litrů… 😉

Návštěvu přehrady Lake Powell jsme začali na její hrázi Carl Hayden visitor centrem. Lake Powell se nachází v Glen Canyonu. Z mostu nad hrází byl krásný výhled na hráz i na kaňon na druhé straně, jím odtéká řeka Colorado z přehrady. V centru je výstava dinosaurů a informace o výstavbě a historii přehrady a elektrárny na ní.bNějakou dobu jsme pak prováveli přímo na pláži Lake Powell. Voda Colorada se nijak neliší od té naší říční a potoční. J Honza říkal, že je teplá… 😀 Z pláže byl krásný výhled na skály Glen Canyonu (který je zatopený právě přehradou Lake Powell). Jediné, co nám kazilo výhled, byly všudypřítomné lodě. Místní si sem totiž jezdí zablbnout – támhle někdo na vodních lyžích za člunem, tuhle někdo na skútru… či se jen válejí na housebootu nebo rybaří.

Cestou na hotel jsme opět jeli natankovat jak auto (opět jiný systém), tak náš bezedný kelímek…

Podvečer jsme prováleli u bazénu nebo v posteli.

Zítra máme v plánu Antilopí kaňon a Monument valley, na které se těšíme asi ze všeho nejvíc. Nevíme kdy se dostaneme na net, čeká nás pár dní v pustinách a místech nikoho. Tak nám držte palec a těste se na další díl.

DEN 7 / 6. 7. 2011 / Page – Antelope Canyon, Lake Powell – Monument Valley – Mexican Hut

Vstávali jsme až s pozdním ránem, protože Honza věděl, že Antilopí kaňon potřebuje vidět v poledne – aby bylo správné světlo. Při přesouvání našich zavazadel do auta nás ale překvapilo zataženo a drobná sprška. Než jsme ale nakoupili a našli poštu, tak se vyjasnilo a začal nehorázný pařák.

Ve městě nabízela cestovní kancelář výlet do Antilopího kaňonu za 36 dolarů, což jsme odmítli a vyrazili jej hledat sami s vidinou, že to třeba bude levnější.

Kousek za Page jsme jej našli a dozvěděli jsme se, že vstup dělá 26 dolarů. Jediný, kdo byl ochoten sáhnout do kapsy, byl Honza. Ten řekl: „Za tohle bych dal klidně 50!“ Nám to teda za díru v zemi s pronikajícím světlem přišlo moc, shodli jsme se, že nám to bude stačit z fotek. Tak jsme jej nechali na stanovišti a vyrazili jsme se koupat k Lake Powell s tím, že jej nabereme za dvě hodiny.

Honza postával asi půl hodiny u vchodu a zkoumal, jak postupují fotografové. Většina z nich si platila tzv. fotopas (asi 10 dolarů) – platil jej každý, kdo měl stativ a větší foťák. Indián napsal na růžový papírek „fotopass“ a nalepil jej fotografovi na hruď. Fotograf byl pak odveden do kaňonu a mohl se tam pohybovat sám, bez průvodce. Honza si počkal na prohlídkovou skupinu (a správné postavení slunce) a šel bez fotopasu s tím, že si poradí s českou drzostí nám vlastní 🙂 . Kolem 11 v poledne Indián zavedl skupinu k velké prasklině v zemi. Vyprávěl o tom, kolik lidí už tam zemřelo, a že ty prohlubně v zemi jsou stopy po dinosaurech. Nevypadalo to tak. Poté ukázal na úzkou skulinu v zemi (průměr asi 0,5 metru) a vyzval lidi, aby do ní začli lézt, nikde se nezdržovali, aby nikam nespadli. Ti na něj chvíli koukali, jestli si dělá legraci nebo ne… ale když je ujistil, že jde opravdu o vchod, začali se soukat dovnitř. V naší skupině nebyl žádný prostorově výraznější člověk, ale pokud by byl, dovnitř by se určitě nedostal. Nic pro průměrné Američany. Po kaskádě žebříků jsme sestoupili asi 30m pod zem. Slunce bylo nad kaňonem, světlo se odráželo se od jednotlivých stěn a měnilo svou barvu. Kaňon byl vytvořený erozí vody, proto jsou všechny jeho stěny hladké a vlnkaté. Honza si počkal, až za rohem zmizí celá skupina, aby jej nikdo při focení nerušil. Nutno dodat, že celý kaňon je dlouhý asi půl kilometru, ale celou dobu se protahujete různými skulinami a škvírami, takže celou trasu s focením šel Honza asi hodinu a půl. Atmosféra tam byla krásná, Indián v jeskyni zpíval, aby navodil správnou atmosféru. Každému fotografovi by Honza návštěvu doporučil. Určitě nebudete litovat.

Zatím se zbytek našeho cestovatelského teamu zastavil v obchodě, aby sehnal cestovní ledničku (koupili jsme polystyrenovou J (6 dolarů) – konečně můžeme skladovat potraviny delší dobu 🙂 ) a vyvalil se u Lake Powell. Dojeli jsme na stejné místo jako včera. Ivča se důkladně namazala třicítkou krémem, Dorunka s Čakem nikoliv – na tu hodinu to přeci nemá cenu… 😉 no kdybyste viděli, jak po tom hodinovém slunění v pravé poledne dopadli…

Po poledni jsme vyzvedli Honzu na parkovišti – poprvé s opravdu dobrou náladou (slunečno, jasno, fotky se zdařily) – a vydali jsme se k Monument Valley. Konečně jsme také mohli připojit MP3 přehrávač k rádiu v autě, a tak jsme z vesela pěli naše oblíbené hity.

Monument valley… co napsat… Nádhera, úchvatnost, monumentálnost. Asi naše nejočekávanější místo na cestě.

Počasí se střídalo, občas padlo i pár kapek, ale převážně bylo jasno.

Přímo před Monument Valley nás přivítala cedule „Welcome to Utah.“ Od včera jsme se nacházeli v přírodní rezervaci Navajo (patřící Indiánům), kde neplatí Annual Pass (kartička umožňující vstup do všech národních parků patřících USA za 80 dolarů pro auto a 4 lidi). Za vstup 5 dolarů na osobu jsme dostali mapky oblasti a vjeli k visitors centru. To se nachází na kopci a je od něj nádherná vyhlídka na Monument Valley. Po krátké prohlídce centra a nafocení několika fotek, jsme vyjeli na offroadový trail mezi monumenty. Byla to naše první adrenalinová jízda, při které jsme byli opravdu rádi, že máme jeep. Z nerovností na cestě nám bylo chvílemi až špatně… Trail má 11 stanovišť s čumpointy. Celý má 17 mil. Na čumpointech prodávali Indiáni suvenýry, někteří pózovali v cowboyském na koních a lidé fotili a fotili….

Při zpáteční cestě k visitors centru se zvedl „větřík“ a vířil písek. Opravdu jsme nezáviděli lidem na otevřených vyhlídkových vozech, kteří si na písku evidentně pochutnávali… 😀

Honza prohlásil, že ten poletující písek nějak smrdí. Na to započala debata na téma, zda a jak může písek smrdět. Čak: „Tož já si půjdu čuchnút doma před barák na pískoviště… A ucítím děcka, jak do teho chčijó, ale ne písek.“ Celé auto brečelo smíchy. Natož Honza prohlásil, že na něj jde ze skákání auta prdění. Přišli jsme na to, proč písek smrdí.

Byla to opravdu krásná podívaná, počasí nádherné a my byli všichni nadšení a spokojení.

V Mexican Hut jsme byli během chvilky. Přivítal nás příjemný recepční, motel byl pěkný, na břehu řeky a za ním se tyčila červená skála. Ubytovali jsme se a vyrazili jsme na večeři do místní restaurace. Vypadala jako z filmů – klasická restaurace, na kterou jsme čekali. Každý jsme si dal něco jiného, Ivčin pokus dát si pivo ztroskotal na tom, že se jí nechtělo na pokoj pro pas. Indiánka byla opravdu přísná a drsná… J Jídlo nám všem chutnalo – začali jsme nachos se salsou (výborná, pálivá), Dorka si dala jen salát, Ivča boloňské špagety – nepochopila, proč k nim dostala 2 opečené tousty, ale líbilo se jí, že k nim byl salát, Honza měl quessadilu s kuřecím, čedarem a zeleninou a Čak měl Navajo Taco (langoš s fazolemi a sýrem J ). Příjemně unavení a přecpaní jsme se vydali na pokoj.

Mexican Hut bylo naše nejvýchodnější místo. Jmenuje se podle kamenného útvaru ve tvaru mexického klobouku, který se tyčí nad městečkem.

Dnešek byl pro nás zatím asi nejhezčí den. Užili jsme si spoustu legrace, dobrodružství a parádní podívané. Zítra razíme na sever směrem Capitol Reef se zastávkou v Natural Bridges, koupačkou v Glen Canyonu a odbočkou ke Gobblins Valley.

Plán cesty + info pro cestovatele:

V Page se nachází celá řada cenově dostupných motelů. Za nás doporučuji Motel 6 nebo sousední Super 8. Cena za 4 lůžkový pokoj s TV, Wifi, bazénem, klimou – 75 dolarů. V motelu si lze i vyprat. Také zde najdete větší nákupní centra jako např. Wall Markt nebo třeba poštu.

Vstupné do okolních atrakcí:

Neplatí zde Anuall pass (vyjímka je Lake powel v Glen Canyonu), protože jste na indiánském území. Vstupy jsou vybírány na místě v hotovosti indiány. Budou se z Vás možná snažit vytáhnout něco navíc za jízdu na koni, nebo jeepem apd… je na Vás jestli se necháte ukecat.

Antelope Canyon: jsou dva, upper a lower. Já navšívil dolní (lower), prý je barevnější, vstup 26 dolarů. K hornímu Vás indiáni odvezou jeepama. Pokud si výlet zaplatíte v Page učtujou si 36 dolarů, proto si raději dojeďte ke canyonu sami, na místě 26 dolarů. Canyon navštivte v poledne, kolem 11-13 hodiny jsou ideální světelné podmínky. Samozřejmost je slunečno. Bez slunce není ten správný efekt a na dně canyonu může být i tma. Při splnění ideálních podmínek není k focení potřeba stativ. Do canyonu se leze asi půl metru širokou prasklinou, pokud jste tlustí tak se tam nevejdete.

Monument Valley: vstup 6 dolarů na osobu, v parku je visitor centrum, restaurace, obchody. Autem můžete projet celý park mezi monumenty. Doporučuje se 4×4 jeep. Místy opravdu krkolomná hlíněná cesta.

Lake powel: vodní nádrž obřích rozměrů, proplétající se mezi pískovcovými útvary a kaňony. Moc pěkné koupání, voda relativně čistá a teplá. Když si najdete opustěnou plážičku, tak to je to fakt romantika 🙂 Na vstupné do národního parku platí Annual Pass.

Ubytování: Doporučujeme ubytovat se ve vesničce Mexican Hut, jsou tam cca 3 motely, rezervace dopredu asi nutná. Spali jsme v San Chuan Inn, pokoje čisté, TV, Internet, Klimatizace. Vesnice je pul hodiny jízdy za Monument Valley.

DEN 8 / 7. 8. 2011 / Mexican Hut – Natural Bridges – Glen Canyon – pokus o Gobblins Valley, Capitol Reef

Ráno jsme vstávali se šuměním řeky a něco málo po desáté jsme vyklidili náš pokoj. Věděli jsme, že nás čeká docela dlouhá cesta k Natural Bridges… A jelikož cestou nebyla ani jedna vesnička, tankovali jsme už v Mexican Hut.

Silnice byla nějakou dobu rovná – prostě klasická pohodová cesta, na kterou jsme si tady už za těch pár dnů zvykli, když pak se před námi začal zvedat monument (převýšení kolem 500 metrů)… A ano, silnice vedla přes něj… Cesta se klikatila a místy se z asfaltky stávala štěrková cesta – docela adrenalinový zážitek… Hlavně, když byste seděli na krajní straně a koukali na ten sráz pod vámi… A právě v jednom takovém srázu se nacházel vrak auta… Docela děsivý pohled – jak z filmu, kde nabořené auto co chvíli vybouchne… Ale na monumentu byl naprosto úžasný a nepřekonatelný výhled do okolí…. Dole bylo sucho a písek, nahoře byl lesík…Pohled na rozmanitost krajiny byl úžasný. Zbývalo nám jen dojet k Natural Bridges…

Natural Bridges jsou přírodně vytvořené mosty, které překlenují údolí. Něco jako naše Prachovská brána… ale ve větším… J Když vidí člověk ty „louže“ dole, ani si nedokáže pořádně představit, jaká řeka tam musela téct, aby něco takového dokázala. J

Po příjezdu jsme navštívili visitors centrum (psali jsme už někde, že to je centrum pro návštěvníky, kde vám poradí, kam a jak jít, dají vám mapku a mají tam suvenýry?), ukázali jsme náš Annual Pass, dostali mapky a vyrazili jsme na cestu.

Opět je trasa udělaná tak, že jedete „kousek“ autem a potom nějaký ten kus jdete. Cestou bylo několik stanovišť. Na prvním byla vyhlídka na první z mostů, ale hned na druhém se dalo jít někam níž. Viděli jsme na ceduli, že trasa má 0,9 km… A to pro nás není žádná štreka, že? J Až později jsme zjistili, že trasa vede až pod most. Dolů se šlo docela pěkně… Až dole jsme si uvědomili opravdovou velikost mostu. Cesta nahoru už byla o něco horší. I když jsme měli pití, Ivča s Dorkou docela trpěly. Obě mají nízký tlak a v tom prudkém stoupání se jim motala hlava. Bez zastávek to nešlo. Navíc bylo poledne a sluníčko pálilo jako divé. Zbytek cesty po Natural Bridges trávily raději v autě. První trial jim prostě dal zabrat. Kluci si ale absolvovali zbývající dva trialy.

Bylo šílené vedro a my jsme se chtěli svlažit, proto jsme udělali neplánovanou zastávku v Glen Canyonu v soutoku dvou řek. Opět jsme se tedy koupali v řece Colorado. Krajina byla nádherná a voda příjemně osvěžující.

Poté jsme konečně dojeli do městečka. Waynesville se jmenovalo. Tady jsme raději dotankovali benzín a dali jsme si pozdní oběd. U jednoho polorozpadlého motelu byla výstava koster lidí, dinosaurů a zvířat vytvořených z různých kovových součástek. To by se naši „magneti“ poměli! Na benzínce nám jedna příjemná slečna poradila výbornou zkratku do Gobblins Valley. Cesta měla trvat tak 30 minut. Na mapě byla vyznačená, takže jsme přesně podle instrukcí sjeli ze silnice na polní cestu.

Gobblins Valley je údolí plné jakýchsi zkamenělých „skřetů.“

U odbočky na polňačku bylo upozornění, že je jen pro vozy 4×4. To jsme ale chápali, protože jet s nějakou „žehličkou“ po polňačce je docela nesmysl, ne? 😉 Ze začátku to bylo v pohodě. Polní cesta, pár drncáčků, nic, co bychom neznali… 😉 Pak ale přišla první překážka – písečná duna. Možná nás měla upozornit, protože její přejezd byl docela náročný. Když ne duna, měly nás upozornit kravské kosti rozházené po okolí… a pokud ani to, měli jsme auto otočit u koryta vyschlé říčky. Nás to ale nezastavilo, kluci se v té době smáli a my byly lehce vyděšené, pokračovali jsme v cestě. Náročnost překážek se stupňovala až do doby, kdy cesta zmizela úplně a my se octli uprostřed ničeho ve velmi náročném terénu a ze skal nás pozorovali oškliví zkamenělí skřeti. Honza vylezl na nejbližší kopec, aby zjistil, kudy vede cesta dál. Nevedla. Prostě se propadla nebo ji odnesla voda. Otočili jsme tedy auto a celý tento adrenalin jsme absolvovali znova. V té době už jsme se báli všichni – už to nebyla legrace. Na mobilu – jak jinak – „jen tísňová volání“ … čekali jsme, kdy na nás vyběhne nějaká banda v obřích jeepech, aby nás zamordovala, okradla a snědla k večeři

Na cestě zpět jsme si chvíli zablbli v písečné duně. Věděli jsme, že po ní už je cesta OK. J Všude krásně voněly volně rostoucí bylinky. Zážitek opravdu nezapomenutelný.

Slunce už bylo nad obzorem a my se vydali přes národní park Capitol Reef do městečka Torrey, kde jsme měli naše ubytování. Takový přírodní hotýlek domácího vzhledu…

Zítra nás čeká Capitol Reef, Bryce Canyon, Dixie Forrest a Cedar.

DEN 9 / 8. 7. 2011 / Torrey – Capitol Reef – Bryce Canyon – Cedar

V noci nám byla zima. Ale zima, jako zima a ne zima od klimatizace – tu jsme si v Torrey vypnuli už večer. No po vedrech, kdy jsme se odkopávali (zase se nechceme zabít překlimatizováním místnosti) docela šok… Motýlek byl krásný, útulný, spíše rodinného charakteru – s moc milými majiteli.

Městečko Torrey je krásné malé místo, bez jediné vyšší budovy. Ivče učarovalo. Snídali jsme v místním obchodě/pekárně, nakoupili jsme si drobnou sváču a vydali jsme se na cestu.

Hned ráno nás probudilo zataženo a lehké krápání. Honza mručel. Krápání se cestou přes Capitol Reef změnilo v déšť, takže z auta vylézal převážně Honza – my ostatní jsme pozorovali krásy přírody přes okénka vozu. Honza fotil deštivou krajinu a jeho mručení nezměnil ani fakt, že jsme mu připomínali, že slunečné fotky má každý… Počasí se pořád měnilo na vrcholcích hor bylo azuro a v udolí zataženo. Cesta se klikatila mezi kopci – a někdy i po nich. V jednu chvíli vedla silnice po vrcholku hory a na obě strany byl sráz…. Byl to docela skličující pohled. Ale výhled byl krásný.

Když jsme dojeli k Bryce kaňonu, bylo zataženo a jen z lehka krápalo. Vydali jsme se na cestu k vodopádu a k jeskyni. Voda nebyla ani moc studená… a kdyby byl teplejší vzduch, určitě bychom se šli pod vodopád vykoupat. Jeskyně měla na informační tabuli fotografii ze zimy. Shodli jsme se na tom, že když je v zimě poseta ledovými krápníky, musí být opravdu krásná. Cestou jsme viděli nějaké ty veverky a ohromovaly nás květiny. Konečně krásná živá příroda – ne jen pouště a polopouště.

Prohlídku Bryce Canyonu jsme započali v dešti a nějakých 14°C. Když jsme se vyšplhali na první čumpoint, Ivča prohlásila: „Fuj, to je hnus!“ Nemyslela tím samozřejmě ohromující výhled, ale propast, která se rozprostírala pod ní… ideální zážitek pro jedince se závratěmi… Zbytek výpravy ovšem svým výrokem pobavila. Na několik dalších vyhlídek šli jen Honza s Čakem, protože Dorce s Ivčou byla zima. Pak se ale vyčasilo a vykouklo na nás sluníčko. Honza měl radost, že bude mít nějaké pěkné fotky a my ostatní jsme měli radost, že přestalo pršet a trochu se oteplilo… Ve visitors centru pak měli muzeum vycpaných zvířat, která v dané oblasti žijí.

Ještě bych dodala, že na Capitol Reef i v okolí Bryce Canyonu se nachází Dixie forrest (název lesa).

Po Bryce Canyonu jsme se zastavili v následující vesničce (Bryce Canyon Village), abychom se podívali na westernové městečko. Značně nám učaroval trabant odstavený přímo v tomto městečku, nemluvě o obchodě s kamením a zkamenělinami – takový růženín ve tvaru medvěda, obsidiány na provázku či chalcedonový medvěd … kdo by si to nenechal líbit, že?

Poté nás už čekala jen cesta na naše ubytování – do Cedar City. Cestou jsme dojeli monstrózní bouřku, která nás všechny dokázala docela vystrašit. Náš motel jsme našli docela rychle, ubytovali jsme se a vyrazili jsme na nákup. Našli jsme Wall-mart, což úplně vyhovovalo potřebám nás všech… nakoupili jsme si večeři a jídlo na zítřek a jeli jsme se navečeřet do hotelu.

Zítra nás čeká Zion a náš druhý pobyt v Las Vegas.

DEN 10 / 9. 7. 2011 / Cedar City – Cedar national park – Zion – Las Vegas

V hotelu v Cedar city určitě v noci chřoustal šváb… No – nemusel to být šváb, mohlo to být cokoliv… Ale po naší zkušenosti z Los Angeles je vše, co chřoupe, šváb. Zabalili jsme se rychle a rozhodli jsme se, že posnídáme cestou… Třeba na nějakém čumpointu.

Vyrazili jsme k Cedar National park. Cesta se klikatila do kopců… A místy jsme překonali 3200 metrů nad mořem. Tomu také odpovídala venkovní teplota – něco kolem 13°C. Po prohlédnutí několika čumpointů jsme se rozhodli, že půjdeme na menší vyhlídkovou túru. V kopcích ještě ležel sníh, který nám chvílemi komplikoval cestu – buď jsme museli přes něj… a nebo vytvářel svým táním blátivé kusy cestiček. Chvílemi jsme kvůli blátu nedbali cedulí, které vyzývaly návštěvníky, aby nesestupovali z cest a dali rostlinám šanci – ale co jsme měli dělat, když jsme neměli my šanci projít přes bláto? V této nadmořské výšce se nám trochu hůře dýchalo, ale výhled byl nádherný.

Po Cedaru jsme se vydali na cestu do Zionu. Zion je o poznání níže, takže tam bylo o poznání tepleji. Když do parku vjíždíte, všude kolem vás se tyčí skály a silnice vede chvílemi skrz ně. Některé tunely se nám zdály nekonečné. Hlavně tedy jeden, kam směl jen určitý počet vozidel… byl neskutečně dlouhý a místy měl průduchy, kterými jsme mohli vidět ty monstrózní skály, které se kolem nás tyčily… Prostě úžasné údolí s červenými skálami kolem… A osvěžující říčkou. Národní park měl opět vychytaný systém shuttlebusů, které vozily turisty po zastávkách. Uvnitř jsme byli poučeni o historii a zajímavostech, které můžeme vidět. Chtěla bych vyzdvihnout, že měli pěkně označené trasy, včetně tras pro vozíčkáře a rodiny s kočárky. A také tam měli moc hezký kemp. Jako první trasu jsme si vybrali dvouhodinový náročnější úsek. Tedy na mapce stálo, že má trvat 2 hodiny. My jsme jej ušli za 3 hodiny. Asi to byl časový rozpis pro průměrného obézního Američana – jinak si to neumíme vysvětlit. Chtěli bychom vědět, jak dlouho by nám trvala ta osmihodinová trasa.

Na místě, kam jsme došli, jsme si dali točenou zmrzlinu (nebyla tak smetanová, jako naše… byla spíš vodovější, ale kupodivu nebyla přeslazená a příjemně nás osvěžila) a počkali jsme si na Shuttlebus. Rozhodli jsme se, že si dáme tu poslední trasu – nenáročnou, určenou i pro vozíčkáře a kočárky, abychom se podívali na extra náročný úsek na jejím konci. Původně jsme si mysleli, že jej půjdeme – tedy spíš, že půjdeme jeho kousek, ale když jsme viděli, že všichni, co odtamtud vylézali, měli hole, speciální boty a byli minimálně po prsa mokří, velmi rychle jsme si to rozmysleli.

Celá tato poslední trasa byla poseta ňamkuchtivými veverkami. I když jsou všude cedule, že se zvířata krmit nesmí (zde to bylo dokonce pod pokutou 100 dolarů), evidentně toho lidé nedbali, protože veverky byly vyloženě dotěrné. A jak pózovaly fotografům! Když se k nim dala ruka, důkladně prozkoumaly, zda v ní něco není… 🙂 Také jsme na cestě potkali srnu s kolouškem… a hada! Nám tedy zrovna malý nepřipadal… Ani jsme si nebyli jistí, zda je jedovatý… 🙂 raději jsme jej nepokoušeli.

Když jsme „byli hotovi“ se Zionem (dalo by se tam zůstat několik dní a projít všechny trasy…), vydali jsme se do Las Vegas. Cestou jsme opět projížděli solidní bouřkou… Ve Vegas jsme se ubytovali ve stejném hotelu, co předtím… Čekají nás zde dvě noci.

DEN 11 / 10. 7. 2011 / Las Vegas

Las Vegas je přinejmenším zvláštní město… Přemýšlíme, zdali se mu vůbec dá říkat město – v podstatě tam nenajdete nic jiného, než komplexy složené z obchodních domů/hotelů/kasín, k tomu nějaký ten hotel a motel okolo, občas nějakou benzínku plus domy lidí co zde pracují a průmyslové čtvrti.

Se zklamáním jsme zjistili, že neexistuje (již neexistuje? Stejně jako Los Angeles) ulice plná kasín, kterou známe z filmů z 90 let. Místo ní najdete komplexy – Egypt, Benátky, Řím, New York, Paříž, Excalibur,…. – ve kterých se můžete snadno ztratit. Klaustrofobikovi bychom ten pocit, že nemůže najít východ, rozhodně nepřáli. Ivča s Honzou se ztratili v Pyramidě. Ale z venku to vypadá pěkně, to se musí nechat…

Když vyrazíte do ulic Las Vegas ráno, potkáte relativně málo lidí – což třeba pro nás byla výhoda. Většinou jsou to turisté, což poznáte podle rozmanitosti jazyků, které slyšíte… Jenže ulice jsou zase plné žebráků… Stojí skoro na každém metru a chtějí od vás peníze.

Když ale vyrazíte odpoledne a večer, žebráky vystřídají skupinky lidí v různobarevných tričkách, kteří vám cpou kartičky s čísly na prostitutky, stripbar, či na sex po telefonu. A když říkáme cpou, opravdu myslíme cpou… Většina lidí je obchází obloukem – protože strčí kartičku přímo před vás… Jeden pak neví, jestli jsou lepší žebráci nebo tito lidé… Prostě je všude kolem reklama na sex (kartičky, auta, billboardy)… Navíc máte opravdu problém přejít ulici – na semaforu čekáte neskutečně dlouho – a spolu s vámi děsná spousta lidí…

Samozřejmě jsme vyrazili nakupovat dárky do již zmiňovaného „emenemsáckého“ obchodu… Jen tak mimochodem – má 4 patra… Seženete tam od dupaček, přes kravaty až k bundám a nádobí až po závodní auto nascar… A samozřejmě sladkosti. Ty jsme ale nekupovali, protože nám bylo jasné, že by nám domů nevydržely… Buď bychom je snědli… Nebo by se roztekly… Takže až na cestu domů… J Ale něco jsme přece jen koupili…

Večer změní Las Vegas svou tvář. Pánové vytáhnou košile, dámy koktejlky… A mezitím chodí několik upocených turistů v kraťasech a tílkách. Ivča s Honzou vyrazili večer na vodní show k fontáně. Na Mariánky sice nemá, ale vypadalo to krásně… J

Pokud neradi nakupujete a hazard vám nic neříká, pravděpodobně se budete v Las Vegas nudit. Pokud jste ale nákupní maniak, budete v Las Vegas v nákupním ráji… Oproti ostatním městům v USA je to ale předražený ráj.

K tomu by se možná hodilo dodat, že Las Vegas smrdí. Všude je cítít jídlo z fast foodů, upocení lidé, odpadky… Navíc tam neuvidíte hvězdy. Vše je tak přesvícené a přeneonované, že tam prostě nejsou.

Trávili jsme celkem 3 noci v hotelu a kasínu Super8. Můžeme jej doporučit. Měl i přízemný bazén, výřivku a za 4 lůžák jsm

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .