0
0

Dovolená – to je silné slovo – spíš to byla časovka! 12-ti denní pobyty jsou moc krátké, musí se odečíst 2 dny na cestu tam i zpět, tak čistého času zbývá 10 dní.

Do Tola, kde jsme bydleli v hotýlku Helena jsme dojeli první den až navečer, takže jsme stihli se ubytovat, vybalit a vyrazit na večeři. Samozřejmě jako přivítání s Řeckem jsme si dali Stifado – o kterém Pavel mluvil už několik týdnů.

Druhý den byla od CK info schůzka, jako obvykle nic moc nového, ale zakoupili jsme si tam jeden výlet na večer a to noční plavbu do Nauplia – což byla fakt krása, protože zapadalo sluníčko za hory – úžasná podívaná a totéž i v Napliu – to je nádherné městečko, nad kterým bdí Palamidina pevnost. O půlnoci se odplouvalo do Tola, tak jsme stihli procházku, večeři a hupky dupky zase na loď.

Další den jsme se do Nauplia vypravili sami a vyšplhali těch tisíc schodů na pevnost, odkud se nám nabídll nádherný výhled na široké a daleké okolí. Prošmejdili jsme to tam nahoře opravdu důkladně a vydali se opět dolů po té tisícovce schodů. Poslední schůdky jsme zvládali docela rychle, protože nám za chvilku odjížděl autobus do Argosu, kde jsme chtěli vidět antické divadlo vytesané do skály, roztroušené antické „harampádí“ a archeologické muzeum. Vyšplhali jsme nahoru v divadle do poslední řady, takže opět nějakých 90 schodíků a dolů. V Argosu nás také zastihl pěkný slejváček a kroupy, ale my se schovali pod jeden balkónek a přežili to v pohodě… Za chvilku nebylo po kroupách ani vidu ani slechu.

Pěkně jsem si namohla běháčky a nemohla chodit vůbec ze schodů, vypadala jsem pět dní jako invalida ve výslužbě. Než to polevilo, váhala jsem jestli na ten chodník půjdu, když je tam schůdek….

Pak jsme se busem vypravili do Epidauru – to byl tedy zážitek. Divadlo v původním stavu s úžasnou akustikou. Dole jsem hodila Euro a nahoře v padesátéčtvrté řadě Pavel slyšel, jak cinklo…. Seděli jsme v divadle asi hodinu a půl a kochali se… okolím a akustikou. Než jsem ten „zlaťák“ hodila, udělala jsem na pět busů (tolik lidí tam asi posedávalo) pšššš – všichni utichli a pak jsem provedla ten úžasný hod „zlatťákem“. V Epidauru je to rozlehlá oblast v okolí toho divadla, tak jsme se pustili do prozkoumání. Muselo to být vážně nádherné v době svého největšího rozkvětu…

Jeden den jsme se rozhodli lenošit na překrásné pláži s jemným písečkem v Tolu, ale protože jsme průzkumníci, tak jsme se vypravili s tou mojí slavnou kulhavou chůzí na vedlejší pláž a po cestě jsme vyšplhali na antickou pevnost Assini – opět jsme byli překvapeni, jak se zdivo zachovalo a výhledy – na Tolo i okolí – krása!

Taky jsme se vypravili do Mykén autobusem. Celkem jsme tam byli čtyři hodiny. Když jsem procházela Lví bránou, mrazilo mě po celém těle. Jak asi muselo být panu Schliemannovi, když Mykény našel? Četla jsem o něm spousty knížek a fakt super zajímavé počteníčko, hlavně knížky Sen o Troji a Řecký poklad. A tam nahoře v paláci se mi náramně hodila moje chorvatšina. Byla tam skupina z Chorvatska a měli skvělého průvodce, který jim říkal věci, které v knižních průvodcích vůbec nejsou. Například, když padla Trója, v Mykénách to věděli už za dvě hodiny – díky ohňovým signálům…

Stihli jsme vidět i nálezy v archeologickém muzeu – Agamemnónovu masku (která ve skutečnosti není jeho), ale to pan Schliemann v té době nevěděl a ostatní nálezy stály také za vidění – sošky z domů, amfóry a další… Maketa Mykén, jak vypadaly ve své největší slávě… Taky jsme viděli Atreovu pokladnici – prostě super zážitky. A Mykény byly zapasované mezi dvěma kopci, moře bylo blíž, kolem tekla říčka…

Z Mykén jsme jeli rovnou cestou do Tírynsu – starověké město, kde hradby místy měly tloušťku 14 metrů a vysoké byly dvanáct metrů. A koupelna z jednoho kamene s odtokem do kanalizace… Prostě antické památky, kam lidské oko jukne.

Ve středu jsme se vypravili s naší skupinou na lodní výlet na ostrov Hydru a Spetses. Na Hydře nejezdí žádná auta ani motorky – jen oslíčci a je to romantický ostrůvek, který snad chytne každého… za srdce. Spetses, odkud pocházela první admirálka Laskarína Boubolína je také moc malébný ostrůvek, ale už tam smí drandit na motorkách, takže klid jako na Hydře tam už není. Zaplatili jsme si tam výlet kočárem s koníkem kolem pobřeží – krásný zážitek…

No a ve čtvrtek jsme si objednali na ráno na pátou hodinu taxíka, kterým jsme se dopravili do Nauplia (moc krásné městečko, kdysi bývalo i hlavním městem Řecka) – odkud nám v 5.30 jel autobus do Galatasu. Za dvě hodinky cesty jsme se ocitli v Galatasu, ale po cestě jsme ještě viděli východ slunce nad mořem a ostrůvkama – to zas byla nádhera. Z Galatasu jsme se trajektem, který nejede snad ani pět minut přeplavili na ostrov Poros, kde jsme si koupili lodní lístky na Aiginu. Loď plula asi za dvě hodiny, tak jsme si procourali Poros – městečko, vyšplhali nahoru ke kostelíku, odkud byl zase úžasný výhled a pak hurá na Aiginu. Tam jsme pluli asi hodinu a kousek přes Methanu (přístav na Peloponesu). No a najednou jsme byli na Aigině, která je celá porostlá pistáciovými oříšky, které se vyvážejí do celého světě a jsou fakt mňam, mňam. Hned jsme si zjistili, jak jedou autobusy ke chrámu Afaie a během chvilky už jsme frčeli přes ostrov k úžasně dochovalému dórskému chrámu Afaie. Tak zachovalý chrám (kromě Athén) jsem ještě v Řecku neviděla. Stihli jsme juknout i do místního archeologického muzea a už jsme pelášili na bus, kde jsme měli trošku větší časový prostor, ale zase jsme si zakoupili pohledy, oříšky a trošku hodili odpočinek. Busem jsme se pak přesunuli do hlavního města Aigina a chvilku po našem příjezdu do města odjížděl trajekt na malinkatý ostrůvek Angistri, tak jsme neváhali a už jsme byli na lodi. Na Angistri jsme měli čas 1,5 hodiny, tak jsme to tam trošku obešli a zase zpátky na Aiginu, kde jsme stihli ještě procourat městečko a malebné uličky a už nám asi za dvě hodiny odjížděl trajekt zpátky na Poros. Sluníčko končilo svoje putování a zapadalo za hory a naše foťáčky cvakaly jeden obrázek za druhým. To bude zase potíž vybrat do alba ten nejkrásnější…

Na Porosu v kanceláři, kde jsme kupovali lodní lístky na Aiginu jsme si zajistili nocleh, protože z Galatasu na Peloponésu nám jel autobus do Nauplia až další den odpoledne. Přespali jsme v útulném hotýlku (prý 600 m od centra) – to tedy zlaté oči, byly to alespoň 2 km tam a dva zpátky, ale byl tam klid a ticho a nebylo v noci vedro, protože hotýlek byl v borovicovém háji. Večer, když jsme se ubytovali jsme si vzali taxíka a jeli do Porosu-městečka na večeři, pak malá procházka (měla jsem toho docela už za celý den dost a ještě ty namožené nohy…) a šup do taxíku a do peřin. Ráno se tam objevil majtiel hotýlku, tak nás přiblížil do města, my si vzali taxík a vypravili jsme se do asi 7 km vzdáleného Poseidonova chrámu, který tam vykopali Švédové a vykopávky ještě pořád probíhají. Proto tam tolik lidí ze Švédska tráví dovolenou. Chrám to musel být ve své době moc krásný a zase položený na krásném místě s výhledem do všech stran. Taxikář tam na nás čekal – říkal 10 minut, ale to se nedalo stačit, takže jsme mu to o pět minut natáhli – to už na nás troubil jako blázen. A pak zase hurá do Porosu. Času jsme měli ještě docela dost, tak jsme se procházeli podél moře a fotili. Jenže mi to nějak nedalo a u vily, která byla asi zatím letos prázdná a od které vedly schody do kopce ke kostelíku jsem už šplhala nahoru. Pavel chvilku koukal, ale už jsme v tom děsném poledním vedru stoupali do výšin a výhledy za to opravdu stály. Schody sice asi 30 metrů pod vrcholem končily v rumišti keřů a nepořádku, ale přeskákáli jsme skaliska a nahoře se kochali. Zjistili jsme, že tam vede docela pohodlná cestička z druhé strany, ale tu bychom stejně asi nenašli, protože vyústila v podstatě na zahradě jednoho domku. No a pak už jsme nasedli na lodní taxík a nechali se během 5-ti minut převézt na Peloponés, odkud nám jel bus do Nauplia. Všechno nám to úžasně navazovalo, takže žádné prostoje v čekání na spoje.

Nakrkali jsme letos 5 ostrovů, takže těch řeckých máme na kontě rovných 40!!!! Už jsme to oslavili U Zorbase v taverně Retsinou!

O víkendu jsme pak už lenošili na pláži a koupali se. Tedy leželi jsme pod stromem, protože vedro bylo fakt dost velké a písek pálil, že bez bot se po něm špatně pobíhalo i do vody.

V pondělí ráno jsme ještě hodili hodinové koupáníčko a hurá dobalit a v 11 jsme už odjížděli na letiště. Cesta byla dlouhá, do Kalamaty jsme jeli víc, jak 3 hodiny. Na letišti bylo nějaké předání společností ze státní do soukromé nebo naopak – to přesně nevím, takže bylo otevřené jen jedno odbavovací okénko a šlo to pomalu, ale to nám tu naši krásnou dovolenou nemohlo pokazit. Ani ty 3 hodinu letu v turbulencích domů.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .