0
0

Thajsko

1.3.2006 Cesta

2.3.2006 Ayuthaya

3.3.2006 Chiang Mai

4.3.2006 Doi Suthep

5.3.2006 Pai

6.3.2006 Pai a okolí

7.3.2006 Mae Hong Son

8.3.2006 Tha Ton

9.3.2006 Tha Ton

10.3.2006 Bamboo rafting

11.3.2006 Bamboo rafting

Laos

12.3.2006 Kiang Khong-Huay Xai

13.3.2006 Muang Sing

14.3.2006 Muang Sing

15.3.2006 Udomxai

16.3.2006 Muang Ngoi Neva

17.3.2006 Muang Ngoi Neva

18.3.2006 Luang Prabang

19.3.2006 Luang Prabang

20.3.2006 Vang Vieng

21.3.2006 Vang Vieng

22.3.2006 Vientiene

23.3.2006 Vientiene

Kambodža

24.3.2006 Siem Riep – Angkor

25.3.2006 Siem Riep – Angkor

Úvod

K rozhodnutí jet do Thajska na vlastní pěst jsem se dobrala až poté, kdy jsem měla objednaný zájezd Rafting v thajské jungli, který se nakonec pravděpodobně nekonal. Pravděpodobně říkám proto, protože cestovka Klíč mi nebyla schopná ani po dvou urgencích přihlášku potvrdit a slib, že se ozvou, byl také lichý.

JV Asii jsem si vybrala jednak právě pro možnost vidět jungli (což ve finále bylo trošku zklamání), jednak proto, že je to dobrý start pro cesty po vlastní ose, no a nakonec také pro příznivé ceny na tak exotické místo. Těšila jsem se na rozdílnou přírodu, kulturu, život.

Na cestu se mi nechtělo samotné, a protože v okolí nebyl nikdo, koho bych požádala jako spolucestovatele, zkusila jsem začít hledat v cizích vodách. Dala jsem si inzeráty na různé internetové servery, procházela diskuze (cestomaniak.cz). Když už jsem to chtěla vzdát, protože nejzažší termín pro odjezd jsem měla březen, kdy vrcholí období sucha, ozvala se mi má budoucí spolucestovatelka Markéta, toho času žijící v Austrálii. A tak jsme spolu začaly plánovat, chystat, koupily letenky.. a těšily se na cestu. Cesta se, díky velkému plánu a malému času, zvrhla trošku v honičku, ale tak jsme to chtěly, tak jsme to tak měly.

1.3.2006 Cesta

Odlétala jsem s ukrajinskou společností Aerosvit s přestupem v Kyjevě. Do letadla jsem se těšila na nějakou milou povídací společnost, ale jak je při mém štěstí zvykem, seděla jsem sama..no, možná i to není zrovna špatné.

2.3.2006 Ayuthaya

Po příletu do Bangkoku kolem páté ráno jsem si šla vyřídit víza on arrival – 14ti denní. Tohle byla první chyba, osobně bych doporučila si thajská víza v předstihu vyřídit v Praze, zvlášť když budete potřebovat za cestu víc než jedna, ušetřilo by mi to teď čas a nakonec i letenku z Kambodže.

Samozřejmě další možností je zařizování přímo v Bangkoku, ale Bangkoku jsme se chtěly vyhnout a jet přímo do Ayuthaya.

Z našeho letadla jsem tam stála jediná, v děsné frontě Indů. Po třech a půl hodinách čekání jsem se konečně dostala na řadu. Odevzdala jsem potřebné. Paní za okénkem mi vrátila formulář, klepla tady a tady a čekala. Já věděla přesně co chce…doplnit adresu pobytu. Marně jsem ji vysvětlovala, že budeme cestovat, formulář je holt formulář. Nakonec jsem požádala souseda, opsala jeho jakousi adresu hotelu a paní za okénkem tím uspokojila. O tom, že někde dole se už více jak tři hodiny válí můj batoh, jsem raději ani nechtěla přemýšlet. Víza byla, teď ještě, aby chudák Markéta nevzdala to mnohahodinové čekání od jejího příletu.

Hned venku u východu bylo vlakové nádraží, kde jsme koupily levný lístek do Ayuthaya. Trochu nám dalo zabrat najít náš levný vagón, průvodce nás prohnal několika, než to vzdal a nechal nás na pokoji.

Nejprve jsme si v Ayuthaya rozmyslely, zda pojedem dál vlakem nebo busem. Pak jsme vyrazily na autobusové nádraží pro lístky. Tuktukáři jsou poměrně neodbytní jedinci. Jeden nás svezl na nádraží, a pak jsme se nakonec rozhodly, že s ním uděláme okruh městem se zastávkami v pěti Watech. Většina z nich byla khmérské architektury, jeden byl moderní. Nejrozsáhlejší byl „cihlový“ Chai Watthanaram.

V centru jsme se pak prošly pěšky. Když jsme dorazily na trhy, rozhodly jsme se pořídit něco k jídlo. V té změti hrnců s různými prapodivnými obsahy to nebylo vůbec jednoduché. Nakonec jsme se v jedné jídelničce usadily a poměrně dobře se najedly.

Když byl pomalu čas návratu na nádraží, zkusily jsme si chytit místní minibus…tedy maličký náklaďáček s lavičkami na korbě pod střechou. Mávnete, zastaví vám, pak dle prapodivného klíče křižuje město a vy si zase vystoupíte, kde potřebujete. První nás odvezl na nádraží, ovšem na druhé, než jsme chtěly. Zkusily jsme to znovu, tentokrát naštěstí úspěšněji. Na nádraží jsme měly ještě celkem dost času. Autobus do Chiang Mai byl pěkný, prostorný, klimatizovaný, dostaly jsme deku a občerstvení. Se dvěma 20 min. zastávkami jsme jely asi 10 hodin. Do Chiang Mai jsme dorazily v devět ráno.

3.3.2006 Chiang Mai

Nevyspalé jsme popadly batohy a vydaly se k centru, odolávajíce útokům tuktukářů, snažíce se nevnímat jejich nechápavé výrazy. Tady se prostě pěšky nechodí. Kousek cesty to sice byl, ale ujít se to dalo. Dle LP průvodce jsme vyhledaly kancelář turistických informací, kde jsme okoukly pár letáčků na ubytování a zkusily zavolat na jeden guesthouse, ale bylo plno. Nakonec jsme popadly batohy a vyrazily do centra do ulice doporučované k ubytování průvodcem. Po chvíli doptávání jsme našly Guest House Eagle. Ubytovaly jsme se ve volném třílůžkovém pokoji s WC a sprchou za 190B (cca 115,- Kč) na noc.

Po ubytování, osprchování a převlečení jsme vyrazily do města. Zašly jsme do místní stravovny a daly si smažené nudle s kousky masa a zvláštní průhlednou sticky souce. Dál jsem to raději nezkoumala. Dalším cílem bylo vypůjčení motorky – skútru. Půjčoven byla všude spousta. Ceny byly celkem jednotné, tak nebylo moc co vymýšlet. Pouze vybrat stroj. My si vzaly slabší automat, pro začátek. Skútr je tu úplně ideální, dobře se s ním promotává místní šílenou dopravou, ještě navíc jezdící na druhé straně než u nás.

Vyrazily jsme z města, směr Mae Sa. Po cestě by tam měly být různé turistické „atrakce“ – hadí farma, sloní výcvikový tábor ap. Trošku jsme bloudily, ale po několikerém doptání jsme směr našly a vydaly se po klikatící cestě do kopců. Zvolily jsme vodopády. Ale chtěli poměrně velké vstupné (asi 150B) a vzhledem k vedru jsme usoudily, že nám ty vyschlé vodopády asi nebudou stát za to.

Co jsem časem pochopila je, že v jihovýchodní Asii je několik základních přírodních turistických lákadel – vodopády, horké prameny a jeskyně. Pak také samozřejmě horské kmeny (vesnice) a waty (kláštěry). V každém turisticky navštěvovaném místě najdete informační centrum a v něm mapku okolí se všemi těmito atrakcemi. A věřte, že všude se najde od každé minimálně jedna.

Po cestě zpět jsme se v jedné vesnici zastavily v místním watu, který byl liduprázdný. Naštěstí se tam objevil jeden monk a s jeho dovolením jsme se podívaly dovnitř, kam nás vpustil. Nechal nás tam samotné, a tak jsme se mohly v klidu kochat ozdobami na zdech, soškami budhy kolem oltáře a veškerou další barvitou výzdobou.

Po návratu zpět jsme zaparkovaly skutr u guesthouse a po převlečení vyrazily na večeři. Usadily jsme se u jednoho ze všudypřítomných stánků a opět si daly rýži s jakousi směsí. Potom jsme ochutnaly Fruit Shake (ovocný koktejl) – byl to mixovaný led s ovocem, v tomto případě jahodami.

Při další procházce jsme objevili masážní salónek, kterých je tu také dost a rozhodly se pro masáž. Každá jsme si daly hodinovou food masáž (nohou) a já pak thajskou a Markéta olejovou. Bylo to moc příjemné, pouze po dlouhém nevyspání a chození jsem už měla pěkně bolavé nohy a kotníky, a tak některá místa při masáži nohou byla velmi citlivá. A konečně první noc v posteli.

4.3.2006 Chiang Mai – Wat Phra That Doi Suthep

Ráno se nám nechtělo vůbec vstávat. Ale nechtěly jsme promarnit čas a čekal nás známý chrám v kopcích – Wat Phra That Doi Suthep, postavený v roce 1383. Leží asi 16km na západ za městem.

Něco po desáté jsme se tedy vrhly do víru šílené dopravy. Když jsme se vypotácely z města (tentokrát bez bloudění), silnice se pěkně začala klikatit do kopců. Míjely jsme různá odpočívadla, kde se dalo seběhnout k místní říčce a v jejích tůňkách vymáchat nohy, možná se i vykoupat.

Pak už jsme dorazily k vstupnímu schodišti, které vede do chrámu. Samozřejmě se tam hemžilo turisty a místními taxi minibusy, také spoustou prodejců různých suvenýrů a dobrot. Nahoru do chrámu se dalo jet lanovkou, nebo vystoupat po schodech. Nemyslím, že by schody byly nějak nepřekonatelně dlouhé, spíš naopak (na internetu se počty celkem liší a já je nepočítala, ale je to něco kolem 300), takže jsme je v klidu vyšlapaly pěšky.

Areál kláštera je krásný, čistý, celý zlatý a červený. Je tam jeden ústřední wat a několik menších, gongy a zvony a vypracované detaily. Vyzkoušely jsme si věštbu – vytřásání tyčky z kelímku…tak dlouho se třese, až jedna vypadne a na té je číslice, která vám řekne, která věštba vám náleží.

Pak jsme navštívily ústřední chrám, kam jsme si musely obléknout sarong, abychom neměly odhalená kolena. Tam si Markéta koupila propriety (květina, tyčinky a svíčky) nutné k motlitbě a nechala se instruovat, jak na to, zatím co já jsem se snažila to nahrát na kameru. Pak jsme si ještě nechaly požehnat jedním monkem a pro štěstí na zápěstí uvázat kousek provázku, provázeno patřičnou motlitbou.

Po odjezdu z chrámu jsme se vydaly ještě asi o 4km dál po silnici, kde bylo jedno z královských sídel. Kdesi jsem četla, že je možné navštívit zahrady, ovšem za nepřítomnosti jejich veličenstev. Bohužel, královna byla zrovna přítomna. A tak jsme popojely ještě kousek navštívit vesnici Hmongů popisovanou v LP.

Vesnice byla klasická, ale značně zasažená turismem, podél všech uliček byly řady stánků s místními výrobky..převážně zdobenými oděvy, soškami ap. U jednoho stánku jsem si vybrala kalhoty a jakožto naprosto nezkušený a neschopný smlouvač (nikdy mi to moc nešlo) jsem koukla na cedulku, přečetla jsem si 180B a ty jsem se jala milé prodavačce cpát do ruky. Ta asi natolik zaskočena nestandardním postupem „západních“ turistů sama trvala na tom, že chce 150. Asi to chce trochu té smlouvačské duše, však v budoucnu se polepším, abych místní lid tak nestresovala:)

„Milým“ zážitkem byla návštěva místní veřejné toalety, ale zas alespoň tu byla, tak co si stěžovat.

Tady jsme se často setkávaly s tím, že se do toalet (tureckého typu) nesměl házet papír. Často řešeno nádobou s vodou a naběračkou, čím se měl člověk omýt. No, ne všechno pro nás bylo akceptovatelné.

Pak už nás čekal návrat, večerní výlet po městě a na večeři. Dnes jsem okusila i místní specialitu známou turistům – banana pancake (palačinky se zapečeným banánem). Výborné.

5.3.2006 Pai

Ráno jsme vstávaly dřív, kolem sedmé. Zajely jsme na nádraží kouknout na autobus do Pai a vybraly si jeden ve 12:30. Chtěly jsme koupit lístek, ale prodávají je vždy po té, co odjede předchozí autobus. Odjely jsme tedy vrátit skútr, vrátily se do Guesthouse pro batohy a ještě tam chvíli poseděly. Na nádraží jsme si chytly minibus za 20B každá. Kolem poledne jsme tam dorazily a vydaly se pro lístky, ale překvápko – 12:30 vše vyprodáno. Takže čekat na bus ve 14:00.

Ve dvě jsme se konečně nacpaly do autobusu a po čtyřech hodinách cesty, s pauzou na občerstvení, jsme dorazily do Pai. Po příjezdu už se pomalu začalo stmívat a my začaly hledat ubytování. Hodně ubytoven za rozumné peníze bylo obsazeno. Nakonec jsme došly na konec městečka, kde se po můstku přešla řeka a za ní se nacházela skupinka bambusových chatek na kůlech k ubytování. Líbily se nám a tak jsme zůstaly. Jmenovalo se to tam Family Huts. Pak jsme ještě zašly chvíli do městečka, podívat se na noční ruch a hlavně na večeři.

Městečko je to zvláštní, Markétě sedlo víc, mě méně. Přišlo mi to tu jako z vyprávění o šedesátých létech. Hodně těch „cestovatelů“, co si na té image zakládají – drdy, batika, tráva..tak nějak.

Potkaly jsme zde jednoho američana, kterého jsme potkaly už v Chiang Mai. Večeřel s námi, alespoň trocha anglické konverzace, no i když k řeči jsem se moc nedostala:) Byla jsem utahaná a šla bych si lehnou, Markéta chtěla prožít nějakou noční barovou zábavu. Chtěla do nějakého baru, kde měla hrát živá hudba. Nakonec hudba nestála za to, a tak se šlo spát.

6.3.2006 Pai a okolí

Ráno jsme si skočila pod studenou sprchu a mohly jsme vyrazit čelit dni. Na snídani jsme našly obchůdek s trochou pečiva, koupily jsme jakousi banánovou buchtu (bananacake). Já k tomu čokoládový shake.

Mezitím jsme potkaly jednu dívku, Němku Kirsten, kterou jsme už předtím potkaly v autobuse. Měla také v úmyslu projet okolí, a tak se přidala k nám. Půjčily jsme skůtry, my jeden a Kirsten jeden, tentokrát už trochu silnější a manuální. Podle mapky z místních informací jsme se vydali k vodopádům Mor Paeng Waterfall. Krajina v okolí Pai byla úplně vysušená, všude zažloutlá tráva i listí, od mých představ divoké jungle to mělo hodně daleko. Od vodopádů se samozřejmě v tomto období také nedalo moc čekat, korytem protékal malý potůček a všude se vrstvilo suchem spadané listí. Vedro začínalo být pořádné. Od vodopádu jsme se musely vrátit a vyrazily jsme opačným směrem k horkým pramenům Tha Pai Hot Springs. No, samozřejmě to v tom vedru zas takové lákadlo nebylo, raději bych je navštívila v noci, ale co se dalo dělat. U vstupy bylo občerstvení a také prodávali síťky s vajíčky, které když se ponořily do pramene, byla vajíčka po asi 20 minutách vařená. K pramenům vedla cestička, po které jsme se vydaly a asi po 300 metrech došly na místo, k bublajícím tůňkám. Všude se vznášel zápach síry. Podle cedule měla voda 80°C. V jedné tůňce se vznášela uvařená žába.

Z tůňek vytékaly potůčky a o pár desítek metrů níže se vléval do jiného potoka. Kus po proudu už byla voda celkem rozumná a dalo se zde koupat. Ne že by v tom horku člověk měl náladu na horkou vodu, ale přece je to zdravé, takže jsme navlékly plavky a pomaloučku polehoučku, jak si naše těla zvykala, jsme se nořily do horké vody. Jeden kladný bod to mělo, když jsme vylezly, i v tom horku nám přišel okolní vzduch jako celkem příjemné osvěžení. Další zastávkou byl wat na kopci – Mae Yen a pak „kaňon“, také vyschlý na troud.

Po návratu jsme zašly do restaurace na jídlo a večer jsem si opět dala oblíbený banana pancake. Opět jsme šli na jakousi hudbu do baru, kde byla Markéta domluvená s nějakými lidmi co potkala včera.

7.3.2006 Mae Hong Son

Autobusem za 60B jsme přejely z Pai do Mae Hong Son, městečka ještě blíž barmské hranici. Byla to úmorná dlouhá cesta, která trvala skoro 5,5 hodiny. Bylo vedro, usínala jsem, a tak jsem každou chvíli měla pocit, že vypadnu do uličky.

Po příjezdu jsme se nechaly nasměrovat do oblasti s větším výskytem ubytoven a zakotvily jsme v Friend House, poblíž jezera. Pokoj se dvěma postelemi a sprchami venku nás vyšel na 150B. Hned přes ulici jsme vypůjčily motorku a usmlouvaly jsme cenu jen do večera. V informačním centru jsme dostaly mapku a naplánovaly si dvě msta – vesnici dlouhokrkých (Long Neck) Karenů a jeskyni Fish Cave.

Okolí Mae Hong Son bylo výrazně zeleňejší a působilo mnohem příjemněji. Podle mapy jsme se vydaly ke Karenům po různých prašných polňačkách, ale bylo to hojně navštěvované místo a tak se našly i ukazatele. Také cena vstupu do vesnice odpovídala turistickému zájmu.

Karenové jsou uprchlíci z Barmy. Prošly jsme vesnicí, okoukly suvenýry ve stáncích a vyslechly si povídání o Karenech od jednoho thajského průvodce, který měl s sebou rodinku němců.

Pro mě bylo toto navštěvování vesnic poněkud obtížné, nesedlo mi to okukování lidí jak v zoo..my je, oni nás. Neustálý nenápadný tlak z jejich strany..ty jsi západní turista, ty jistě máš, tak dej. Horko bylo neuvěřitelné.

Ještě jsme dojely na druhou stranu města do Fish Cave, kde jsme rychle prošly zahradu a podívaly se do mělké jeskyně s jezírkem, ve kterém plavaly velké ryby, kterým turisté házeli k jídlu zakoupené hlávkové zelí (tedy kousky, samozřejmě). A pak už byl nejvyšší čas jet vrátit motorku.

Obě jsme zřejmě z dnešní návštěvy vesnice měly úpal, a tak jsme šly brzy spát. Na ráno na osmou hodinu jsme měly koupený lístek na turistický minibus, který se vracel přes Pai do Chiang Mai.

8.3.2006 Tha Ton

Minibus byl sice dražší a především pro turisty, ale byl pohodlnější a hlavně rychlejší. V Mae Malai jsme se nechaly vyložit a šly hledat zastávku, kde jsme chtěly počkat na autobus z Chiang Mai do Tha Ton. Nejprve jsme dva autobusy minuly, pak jsme konečně odlovily jeden do Fang, ale byl pěkně nacpaný. Narovnali nás na sedačky pro dva vždy po třech. Po čase a pár zastávkách se místa uvolnila a začalo to být pohodlnější. Po čase jsem se přesuny „strojvedoucí“ dostala až do čela autobusu hned za řidiče, kde jsem seděla vedle takové malé stařenky.

Po příjezdu nastalo standardní hledání ubytování. Hlavní ulice vedla k mostu a přes řeku Nam Mae Kok. Zkusily jsme dvě místa – hned u mostu vlevo, hostel vlastnil Němec, kde bylo poměrně draho, a pak jakýsi Guesthouse Apple, ale tam se nám moc nelíbilo. Pak jsme potkaly jednoho přistěhovalého Angličana, který už tu nějaký rok bydlel – Chrise – a ten nám doporučil jedno místo za mostem vlevo. Za mostem po cca 200m byl areál s chatkama Garden Home. Podle cedule měli chatky za 200B, ale když jsme se zeptaly, už měli jen za 300B se sprchou. To jsme odmítly a chtěly poradit něco v okolí levnějšího. Ale paní nám nakonec nabídla chatku za 200B, i s tou sprchou, takže jsme byly spokojené.

Večer jsme se vrátily tam, kde jsme potkaly Chrise a kde nám říkal, že večer na baru určitě bude. Vařili tam dobrá thajská jídla, tak jsme si objednaly a domluvily se na druhý den, že nás Chris vezme po okolních farmách. Také jsme tam potkaly jednoho mladého Fina – Otso – a protože jsme zrovna diskutovali s Chrisem o možnosti bamboo raftingu, Otso se s námi domluvil, že by se také přidal. Ideální počet by byl čtyři. A pak už pěkně do postele.

9.3.2006 Tha Ton

Ráno jsme si přispaly. Domluveny s Chrisem na setkání jsme byly až na půl desátou. Sejít jsme se měli v malé pouliční kavárničce, takovém stánečku, který vlastnila Chrisova známá. Dala jsem si vajíčko s chlebem. Také dělala výborné palačinky, na které měla spoustu džemů, které tam dělal jeden starý Australan (pokud se dobře pamatuju) snad ze všech druhů ovoce – Santa´s jam.

Po snídani jsme si chytli minibus, který nás (mě, Markétu a Chrise) zavezl kousek za město. Z hlavní cesty jsme odbočili a vydali se mezi domky k polím za nimi. Po cestě jsme narazili na školku pro velmi malé děti. Po optání jsme tam chvilku zůstali.

Chris musel jít, a tak jsme se pomalu vrátili do městečka, kde nás opustil a my s Markétou se, po krátké pauze v bungalovu, vydaly na „posvátný“ kopec. Přidla se k nám i Fin Otso. Na kopci vedla stezka, podél které se nacházely různé „atrakce“ – jeskyně s budhou, rozestavěná moderní pagoda, obří sedící budha, stojící zlatý budha atd. Stezka končila pagodou Wat Tatton. Ve vedru jsme funěli do kopce, když u nás zastavilo auto s odkrytou zadní částí – takové něco mezi teréňákem a pick-upem. Uvnitř seděla thajská rodinka na výletě a na korbě. Přibrali po cestě ještě jednu německou turistku, která cestovala sama, a dovezli nás nahoru k chrámu. Z vrchu byl nádherný pohled na celé údolí řeky Mae Kok, na jednu stranu probíhající kopci a horama do Barmy, na druhou stranu mezi mnohem více rovinatou krajinou uprostřed polí směrem k Chiang Rai, kam jsme se chystaly plout na raftu.

Po návratu jsme všichni čtyři zašli opět do stejného baru na večeři. Přijel také člověk, se kterým jsme měli projednat bamboo rafting. Mezi tím jsme stihli ještě navnadit onu němku a jeden irský pár, takže nás už bylo šest. Vysvětlili nám, že nejlepší počet jsou čtyři, při šesti to vyjde dráž na osobu (prý proto, že se musí použít víc bambusu a dá to víc práce). Tak jsme se irskému páru omluvili a dohodli se na čtyřech lidech na dva dny plavby, což vyšlo na 1500B na osobu.

Prošly jsme si večer město. Markéta s Martinou (němkou) si nechaly dělat foot masáž (masáž nohou). Thajsky při tom urputně sledovaly nějakou thajskou telenovelu, takže to trošinku flákaly.

10.3.2006 Bamboo rafting po Mae Kok

Dnes v 9:00 jsme se měli sejít u řeky a vyrazit na bambusovém voru na dvoudenní cestu Zašly jsme na snídani a rozloučit se s Chrisem. Když jsme s ostatními došli k řece, nebyl ještě vor na místě. Zato dorazila thajka středního věku, která nám vysvětlila, že nemohli včera sehnat voraře, protože byli na poli, ale už jsou na cestě. Říkali jsme si, kdy tedy asi tak dorazí, ale skutečně to netrvalo tak dlouho a kolem desáté jsme už byli naloženi a mohlo se vyplout. Celé dopoledne vedla říčka mezi suchými poli, bylo vedro a člověk přemýšlel, co vlastně bude dělat. Chvíli jsem si četla, chvíli pospávala. Pak jsme dostali k obědu výborné zeleninové rizoto. Po obědě všichni trochu pookřáli. Okolní krajinka začala být více hornatá a zelená. Markéta se vrhla do zjišťování dalších thaj slovíček od našich lodivodů. Mladší byl dost nemluva, ale ten starší drobnější byl celkem ochotný. Nakonec se vrhla i do kormidlování na předku a pomoci s vařením (připravovalo se kuřecí BBQ), až mi někdy přišlo, že jim to není vždy úplně po chuti. Ale taková byla, bezprostřední…má to něco do sebe, kór při cestách. Já s Otsem jsme se vykoupali podél voru v říčce, což bylo velmi příjemné, ale bylo potřeba dávat pozor, protože nebyla tak hluboká a občas se dalo vrazit do nějakého kamene pod vodou. Také jsem si jednou pěkně narazila holeň. Ona voda byla naprosto neprůhledná a díky okolním červeným jílům zbarvená do červena.

K večeru naši lodivodové načali lahvičku jejich whisky a já otevřela láhev naší meruňkovice. Při dalších lekcích thajštiny jsme zjistili, že při dobré snaze říct, že něco je dobré velmi – aroi ma, jsme vyslovovali aroi má, kde slůvko má, znamená pes. Pochopili jsme, proč když se tedy snažíme někomu říct, že to bylo velmi dobré se tolik směje. Dobrý pes asi nebylo to pravé.

Večer jsme zastavili u břehu, kus od vesnice, která se nacházela dále po proudu. Udělali jsme oheň, dodělalo se kuře, k němu rýže, zeleninová polévka..mňam. Přespávalo se na voru, na který se na stříšku uvázaly sítě proti hmyzu. Každý dostal dvě deky. Přesto od vody stoupala zima, vor byl tvrdý a tak jsem se moc nevyspala.

11.3.2006 Bamboo rafting po Mae Kok

Ráno bylo stále chladno. Začalo se pomalu rozednívat a nad řekou se zvedal mlžný opar. S okolními kopci a džunglemi to vypadalo úžasně.

Po snídani, kterou jsme už dostali při cestě, jsme zastavili v jedné vesničce Lahu. Všude mezi domky na kůlech pobíhala černá prasátka, kuřata, slepice, kohouti, psi a děti. Vše působilo špinavě a nepořádně. Dojem kazil jeden solární panel a satelitní anténa. Lodivodové se snažili sehnat další whisky, což se jim ovšem nepodařilo.

Po cestě jsme měli ještě rychlou zastávku v Elephant Camp – sloním „táboře“, kde pro turisty nabízeli jízdy na slonech a prodávali různé rukodělné práce. Krom slonů měli ve dvou síťových klecích ještě zavřené tři obrovské hroznýše, přičemž účtovali velké peníze za fotku s nimi. Jeden byla tak velký (a zřejmě čerstvě nažraný), že to bylo až odporné, a to mi hadi nijak nevadí, dokonce jsem jednoho chovala.

Poslední zastávkou byla vesnice s Hot Springs (horkými prameny), kde byl vystavěný i bazének ke koupání a převlékací budky. Kdo by tam ale v takovém vedru lezl. Raději jsem se zase vykoupala po cestě v říčce. Kit, starší lodivod, nás učil jakýsi hlavolam s provázkem a hru s penízkem a cigaretou. Docela jsme se bavili.

Do Chiang Rai jsme dorazili kolem sedmé večer, kdy už byla tma. Nabídli nám, abychom přespali na voru, ale rozhodli jsme se vyrazit do města a najít si nějaké ubytování se sprchou. Ukecali jsme tuk-tukáře na slušnou cenu a nechali se zavést k nějakému jím doporučenému hostelu. Ale nelíbilo se nám tam, tak jsme se pěšky vydali hledat jiný. Po cestě jsme potkali jednoho (asi anglického, už se nepamatuji) turistu, který bydlel ve stejném hotelu, který jsme se snažili najít (dle průvodce LP), a tak jsme se k němu přidali. Jenže byl nějak zmatený a nakonec jsme mu hotel museli najít my, jinak by tam asi bloudil doteď. Hotel byl ok (CHAT HOUSE za 150B. bez sprchy na pokoji, 200B. se sprchou), a tak jsme se s Markétou ubytovaly a vydaly se sehnat něco k jídlu. Ještě společně s ostatními jsme se shodli, že Chiang Rai nás vůbec neoslovilo, nehezké špinavé město. První únava z cestování mě chytla tady, asi i tou nehezkou atmosférou města, tak jsem se rozhodla to raději zaspat. Koneckonců, druhý den nás čekal přesun do Laosu přes řeku Mekong.

12.3.2006 Kiang Khong – Huay Xai

Po sedmé ráno jsme vstávaly, abychom kolem deváté chytly autobus, který nás měl zavézt do hraničního městečka Chiang Khong. Cesta trvala asi dvě hodiny a probíhala celkem klidně. Za námi seděl starší němec, který byl už v důchodu a život si obohacoval cestováním. Dělával v Karibiku na lodi, a tak si na důchod vydělal velmi slušné peníze. Na hranici jsme dostali odjezdové (departure) razítko, za 20B si chytli přívoz a nechaly se přes Mekong přepravit do Laosu. Během 15 minut jsme si vyřídily laoská víza. Problém nastal až při výměně peněz, kdy mi úředník odmítl vyměnit ppoužívané dolary a chtěl jedině úplně nové. Já jsem tedy trucovitě z principu odmítla vyměnit cokoliv a rozhodla se zatím platit báthy a pak se uvidí. Krátkou uličkou se došlo na hlavní třídu Huay Xai. Byly jsme rozhodnuté dál pokračovat autobusem přes Luang Nam Tha do Muang Sing….vesnice při západní hranici s Čínou.

Hned jak jsme se dostaly na hlavní třídu, narazily jsme na první Guest House, kde nabízeli pokoj se sprchou za 160B, a že nám vyřídí lístek do Muang Nam Tha za 400B a odvoz ráno na nádraží. Přišlo nám to dost, tak jsme se vydaly na autobusák pěšky. Že to byl hloupý nápad nám brzy došlo, cesta byla prašná, suchá, bylo vedro, my měly na zádech bágly a městečko se velmi rychle změnilo v hliněné chýše, táhnoucí se kolem cesty. Potkaly jsme pár tuktukářů, všichni nás ubezpečovali, že je to daleko, že nás za 100B odvezou, ale to už jsme znaly. Jenže tentokrát jsme se rády nechaly přesvědčit a za 80B odvézt. Cesta byla skutečně dlouhá, nesmírně prašná a plná neskutečných děr. Bus station byla po několika kilometrech na konci „města“ a byla liduprázdná. Ale co se dalo dělat. Za ní stál snad jediný guest house v okolí a přesto, že vypadal hrozně, jsme se v něm ubytovaly (za 100B pokoj). Zpět do města se nám už nechtělo.

Pokoj lehce připomínal hliněný chlívek, všude prach, pavučiny. Markéta chvíli úpěla kvůli pavoukům a já tak všeobecně. Postele vypadaly také úděsně, takže dnes využiji své přikrývkové prostěradlo spíš pod sebe. Nad postelemi byla smotaná moskytiéra. V koutě byly dveře a za nimi turecký záchodek a lavor s vodou místo sprchy.

Měly jsme hlad, ale nějak jsme si venku nevšimly, že by se tu dalo něco najít. Přesto jsme vyrazily na průzkum. V téhle záměstské části plně prachu se asi běžně moc turistů nevyskytuje. Po nějaké době jsme objevily u cesty místo, které by se sice sotva dalo nazvat restaurací, ale že to bude nějaká veřejná stravovna jsme si troufaly odhadnout. Na dvorku stály dva stoly a u jednoho posedávalo pár místních žen. Pokusily jsme se pantomimicky domluvit, zda se u nich dá najíst a když to paní domu pochopila, kývala hlavou a ukazovala nám, ať se posadíme. Co nám k jídlu donese jsme se musely nechat překvapit. Nakonec nám donesla misky jejich pikantních nudlových polévek a k tomu mísu různého zeleného listí – salátu, listů hrášku ap. V polévce bylo vše možné – kousky párku, vepřového i s kůží, kuřete nasekaného i s kostmi. Vypadalo to úděsně a ten prach všude okolo tomu nepřidal..ale jak se říká – hlad je nejlepší kuchař. Po jídle jsme pokračovaly po silnici ještě kus dál a na jákémci malém místním tržišti si koupily láhve s vodou, meloun a sušenky na snídani.

Po návratu jsme se chtěly opláchnout, ale zjistily jsme, že voda neteče. Také moskytiéra byla jen nad jednu postel, což Markéta odmítla kvůli pavoukům. A tak jsme se vydaly za majiteli, abysme vyškemraly druhou moskytiéru a zrovna požádaly i o zprovoznění vody. Všechno jde, když se chce.

13.3.2006 Muang Sing

Moc jsem toho nenaspala, ale protože nás čekala většina dne v autobuse, ani to nějak nevadilo. Ráno jsme vykukovaly z okna a když nádraží trochu oživlo, skočily jsme si koupit lístky. Nakonec nás stál jeden 250B a ne slibovaných 400B, jak nám namlouvali ve měste. Na střídačku jsme si zabalily a šly se „nalodit“. V autobuse byla spousta cestovatelů. Pouze kousek cesty vedl asfaltovým úsekem, jinak se jelo po „celkem slušné polňačce“. Na různých úsecích silnice se stavělo, vypalovaly se části lesa, cesta byla hrozně prašná a drncavá. Okna byla otevřená, pouze když jel někdo naproti, snažili se všichni zavírat, ale vrstvě prachu uvnitř autobusu a všude po věcech a lidech to stejně nezabránilo. Občas jsme balancovali na silničce nad vysokým svahem, výhledy byly nádherné. Cesta do Luang Nam Tha nakonec netrvala tak dlouho, jak jsme čekaly. Místo slibovaných asi 10h jen 7,5. Je vidět, že cesta se rok za rokem zlepšuje. Během cesty jsme měli zastávku na jídlo. U silnice stálo pár stánků se stoly, daly se koupit klasické sušené potraviny (sušenky, nudle, polévky) a semtam něco hotového. Co, to byla jen sázka do loterie. Někdo si dal kousky nějakého masa s rýží, někdo zkusil nudlovou polévku. Já si dala polévku, prodavačka na prkénku nasekala kus kuřete..tak jak bylo, kost nekost.

Když jsme dorazily kolem páté do Luang Nam Tha, ještě jsme stihly poslední spoj do Muang Sing. Jelo se takovým malinkým náklaďáčkem na korbě, výhled do hornaté krajiny byl krásný, ale člověk už byl z toho kodrcání celkem unavený. Cestou se k nám přidal opětně Otso, který se nakonec rozhodl také od hranic zvolit bus místo lodi. Slušně jsme se ubytovaly a naproti hotelu v restauraci si dali i s Otsou nějaké místní dobroty k večeři. Přisedli jsme si tam ke klukovi z Irska, takový zvláštní týpek to byl. Já šla po čase pod sprchu a spát. V noci byla první bouřka a pršelo.

14.3.2006 Muang Sing

Ráno jsme všichni – já, Markéta, Otso a ten Ir – Tomy, šli na snídani. Potom jsme si půjčili kola a vyrazili na průzkum okolí. Nejprve jsme namířili směrem k hranici s Čínou. Bylo to asi 10km od Muang Sing stále lehce do kopečka. Bylo pod mrakem, a tak se jelo docela příjemně. Po cestě jsme se zastavili na ovocné farmě, kde jsme si dali ovocné šejky. Moc druhů ovoce ale nebylo, nebyla na něj zrovna sezóna. Když jsme dorazili k pasové kontrole, dál nás nepustili. Hranice jako taková byla ještě asi 1km.

Po cestě zpět jsme se zastavili ve vesnici Adima..uměle vystavěné vesnice pro turisty. Nikde nikdo nebyl, tak jsme u jednoho Guesthouse nechali kola a podle plánku se vydali na krátký okruh vesnicemi v okolí, tedy do té první – vesnice Akha. Jsou to neodbytní prodavači korálkových náramků, vyšívaných korálkových tašek ap. Ženy na hlavách nosí čepce pošité stříbrnými penízky. Jedna stařenka se snažila jakékoliv stříbrné mince vyzískat i od nás, tak jsem ji dala nějaké korunky, co jsem ještě měla v peněžence. Zlatou dvacku ovšem nechtěla. Malé děvče se nám stále snažilo prodat banány a bylo čím dál urputnější.

Po návratu do Muang Sing jsme si dali oběd a vyrazili na druhou stranu do asi 5km vzdálené vesnice Hmongů. Tam nám byli zase nabízeny ubrusy a různé tašky vytvořené ze dvou látek, jedné prostříhané našité na druhé. Jeden ubrus jsem zakoupila, stejně jako ostatní, a tak jsme mohli i v klidu fotit a byli celkově přátelštější a ochotnější. Ubrus vyšel na 50 000kipů, tedy asi 160Kč, což za tak piplavou práci byl skutečně pakatel.

Po návratu jsem si přemáchla pár věcí, Markéta si dala věci prát a zašly jsme na večeři. Já šla později spát a Markéta, dle svého zvyku, ponocovala s Tomym. Druhý den máme v plánu pokračovat zase dál.

15.3.2006 Udomxai

Tento den byl poněkud slabší. Markéta mě dost rozzlobila a tak se to pak vleklo. Naplánovaný autobus jsme nestihly, protože Markéta se za celou noc neukázala a ani ráno. Ukázala se ve chvíli, kdy už jsem se začala skutečně obávat, jestli bych ji neměla jít hledat, když nic neřekla. Přece jen jsme nebyly v kempu u rybníka v jižních Čechách. Když pak po osmé dorazila, zabalila si věci a šly jsme na bus. Prádlo, které si den předtím nechala prát měla čerstvě ráno vyprané a úplně nasáklé vodou, nějak se špatně domluvili. Ještě během cesty v malém kodrcavém náklaďáčku se jí do batohu vylila láhev vody. Markéta po cestě pospávala, pokud se to alespoň trošku dalo. Na korbě náklaďáčku se stříškou byly podélně dvě lavičky. Opět s námi jel Otso. Dojely jsme zhruba za dvě hodiny do Luang Nam Tha a dalším, tentokrát autobusem, jsme pokračovaly (už jen já a Markéta) do Udomxai. Společné dvousedadlo už nebylo, a tak Markéta seděla s laosanem, který zabral i většinu její sedačky a já zase s mlaďasem, jehož zábavou bylo předstírat spánek a různě mi ohmatávat nohu. Měla jsem chuť mu ruku urazit a v tu chvíli jsem nenáviděla celý Laos.

V Udomxai jsme běhaly a hledaly ubytování a nakonec stejně skončily u autobusáku v starofrancouzském hezkém domě. Po ubytování jsem se vydala pohledat něco k jídlu a případně najít směnárnu, Markéta mezitím sušila prádlo. Koupila jsem si obstojnou směs rýže, směnárnu jsem nenašla, a tak jsem se vrátila. Udomxai je městečko o ničem, jen přesedací. Chvíli jsme diskutovaly a pak se šly ještě projít. Koupily jsme nějaké ovoce, mohla jsem zaplatit bathy, vrátili mi nějaké místní kipy, takže hurá, už zas nějaké mám. Celkem příjemně jsem se prospala.

16.3.2006 Muang Ngoi Neva

Ráno jsme na devátou vyrazily na autobus. Zase to byl ten malinký náklaďáček. A zase jsme potkaly Otseho.Původně jsme měly namířeno do Nong Khiaw, a pak lodí na jih do Luang Prabang. Jenže jsme se potkaly s jedním němcem, který nám pověděl, že asi hodinku lodí na sever od Nong Khiaw je vesnička Muang Ngoi Neva. Vesnička, ke které se dá dostat jen po vodě, ležící v horách. Nicméně i tak již zvyklá na turisty, takže žijící hlavně z provozování ubytování a pohostinství. Tak jsme se rozhodly, že se tam zastavíme.

Cesta speed boat (rychlostní lodí) byla sice hlučná a celkem nepohodlná, ale výhledy byly milionové. Dorazily jsme do vesnice a za pomoci místních dětí si našly ubytování v bungalovech (Banana Café) s nádherným výhledem na řeku. Bungalovy byly primitivní, pouze postel s moskytiérou. Záchod a sprcha venku. Tedy ne úplně venku, samozřejmě:) Stav jsme musely nějak skousnout. Jedna noc nás stála pouhý jeden dolar za celý bungalov.

V Laosu je znát francouzské osídlování, a tak se dá většinou všude sehnat k jídlu různě plněná bageta. Dala jsem si jedu s tuňákem a zeleninou. Druhý den bych ráda podnikla nějaký výlet po okolí a k vodě. Doufala jsem, že bude Markéta trochu přizpůsobivá, nebo budu muset vyrazit sama. Chtěla jsem to stihnout, než začnou vedra přes poledne. Nedaleko jsou také nějaké jeskyně, tak možná mrknem i tam. Večer jsem poseděla na terásce a než vypnuli elektriku, tak jsem četla. Markéta se dala do řeči s anglickým sousedem a zůstali vzhůru do pozdní noci, nebo spíš brzského rána.

17.3.2006 Muang Ngoi Neva

Protože jsme zde měly skutečně jen jeden den, chtěla jsem si to užít a vyrazit ráno. Ovšem Markéta měla ponocovací noc, takže vyspávala. Asi v devět jsem ji přeci jen vzbudila, že půjdu, zda se chce přidat nebo ne. Nakonec vstala, nasnídala se a mohly jsme vyrazit. Sluníčko už se stejně dost hlásilo. Po hlavní ulici jsme došly k místní pagodě , která byla samozřejmě krásná a zdobná. Jako by tam ani nepatřila. Tam kousek od ní začínala po pravé straně stezka, kterou jsme se vydaly do kopců. Nešly jsme nijak daleko, ale byla to příjemná procházka. Po cestě jsme potkaly vodní buvoly, ale naštěstí se nám vyhnuli. Když jsme se stočily dolů k řece, prodíraly jsme se už celkem slušnou džunglí. Když jsme se dostaly k vodě, snažily jsme se najít nějaké vhodné koupací místo, ale moc jich tam nebylo, břeh byl celkem bahnitý. Přesto jsme se vykoupaly, já si umyla hlavu a hlavně to bylo moc příjemné osvěžení.

Po návratu jsme si daly pozdní oběd. Původní plán na návštěvu jeskyní už jsme nakonec neuskutečnily. Mělo se za necelé dvě hodinky stmívat.

18.3.2006 Luang Prabang

Zase bylo na čase se pohnout „o dům dál“. Tentokrát jsme na mapě měly zaškrtnuto Luang Prabang, stejně jako spousta dalších lidí, kteří ten den opouštěli Muang Ngoi. Do Nong Khiaw nás jely dvě loďky turistů. Naše byla dost přetížená, a tak jsme museli jeden peřejovitý úsek obcházet.

Původně jsme chtěly do Luang Prabang také pokračovat lodí, ale protože jsme se dozvěděly, že není optimální stav vody a musely bysme často přecházet, což by trvalo, zvolily jsme raději cestu po silnici, jako ostatní. Autobus, tedy opět onen náklaďáček, byl také výrazně levnější. Dohodly jsme se s dalšími osmi lidmi, že si jeden pronajmeme jen pro sebe, bez dalších zastávek a zaplatíme namísto 2,8 dolarů každý 4. V Luang Prabang jsme si najali dohromady tuk-tuk a nechali se zavést do centra. Hned jsme si s Markétou našly ubytování za 5 US za pokoj (což je tu bohužel spodní hranice), sprchy společné – Guesthouse Tanoy. Ukecané pubertální Francouzky řvaly celou noc, což bylo poněkud obtěžující.

Prošly jsme si odpolední trhy se suvenýry, které se rozprostíraly po celé délce jedné z hlavních ulic. Prodávaly se především výrobky z hedvábí – šály, šátky, povlečení, také ruzné řezbářské práce atd. Já jsem nakoupila pár věcí.

Protože jsme kvůli časovým důvodům vymyslely, že do Kambodže se přepravíme letecky z Vientiene, pohledaly jsme ještě cestovní agentury, kde jsme se poptaly po letenkách. Sehnaly jsme letenky na pátek ráno do Siem Riep a zamluvily si je. K tomu jsme si ještě na druhý den pořídily „tour“ – takovou okružní jízdu – do jeskyní po vodě a tuk tukem na vodopády s koupáním. Bohužel se tu v Laosu motorky nepůjčují, a tak je tuk tuk hlavní možnost přepravy.

19.3.2006 Luang Prabang

Dnešní den bylo hrozné dusno. Také se schylovalo k bouřce. Ráno nás vyzvedl tuk tuk u hotelu a s dalšími šesti lidmi nás zavezl k Mekongu do přístavu. Na lodi nás vezl taký mladíček, který rozhodně neměl naspěch. Cesta se hrozně táhla a v tom dusnu jsme stále usínala. Po cestě jsme zastavili ve vesnici, kde se prodávaly také hedvábné výrobky a bylo tam vidět, jak se tkají na malých ručních tkalcovských stavech.

Nakonec jsme přeci jen k jeskyním dorazili. Z mého pohledu to moc nestálo za to. Přirazili jsme k betonovému molu, ze kterého vedly schody nahoru k „jeskyni“. Jeskyně byl spíše takový velký zářez ve skále, bylo tam umístěno velké množství malých „nemocných“ sošek budhů. Dále po mnoha schodech se došlo k horní jeskyni. Ta se nacházela za obrovskými mřížovými vraty a byla to jedna větší místnost, opět se spoustou sošek. Měla jsem s sebou čelovku, ale nějak nebylo co v jeskyni hledat. Venku půjčovali i baterky. Já osobně bych jeskyni nijak zvlášť nedoporučila, ale cesta po Mekongu jako taková byla celkem zajímavá. Možná by bylo okolo lepších míst k vidění, třeba na kole. Po cestě zpět jsme se ještě zastavili v jiné vesnici, kde se pálila kořalka. Prodávali lahve, kde byli v alkoholu naloženi hadi, štíři a co já vím, jaká ještě havěť. Myslela jsem, že si koupím alkohol s hadem jako dekoraci, ale když jsem to viděla, chuť mě přešla. Moc dekorativní mi to nepřišlo, pomalu bych se toho bála. Ale byl to zajímavý dárek.

Zpět jsme přijeli pozdě, a tak oběd už nehrozil a vyrazilo se rovnou na vodopády. Oběd jsem dohnala hned na parkovišti, kde jsem si dala smaženou rýži s masem.

Vodopády spadají postupně z jednoho jezírka do druhého, v některých tůňkách se dalo koupat. Z kraje, kde se přicházelo, byla ohrada s malajskými medvědy. Byli sem přivezeni, když byli zabaveni překupníkům apod. Byla to taková záchranná stanice, která si vyžadovala dotaci.

Voda v tůňkách byla průzračná a ve všech odstínech modré. Vybrala jsem si jeden vyšší pro vykoupání. Postupně jsem se dopracovávala výš, až jsem přišla na velký plac s jezerem a můstkem. Na druhé straně spadal vodopád ze svahu, kde jsem se později dozvěděla, že vede stezka nahoru a nahoře jsou jezírka nejkrásnější. Ale protože jsem to nevěděla a čas se krátil, navíc začalo pršet, počkala jsem na Markétu a vydaly jsme se pomalu zpět na parkoviště. Markéta si ještě koupila čerstvý kokosový ořech s brčkem, aby ochutnala.

Po cestě zpět pršet zase přestalo. V hotelu jsme se převlékly a vyrazily zaplatit letenky a podívat se do ulic. Jenže zas začalo pokapávat a všichni stánkaři se rychlostí blesku sbalili a zmizeli. Pak se rozpršelo. Schovaly jsme se v internetové kavárně. Když to polevilo, vyrazily jsme zpět. Já nakoupila nějaké krájené ovoce, kterým jsem se dorazila po tuňákové bagetě, a tak jsem večer už byla jen líná a spací.

Na pondělí – druhý den – jsme si koupily lístky na minibus do Vang Vieng. Ráno jsme si chtěly přivstat, abysme zastihly pochod buddhistických mnichů, kteří každé ráno procházejí ulice a od obyvatel dostávají výslužkou vařenou rýži a cosi zabalené v banánových listech.

20.3.2006 Luang Prabang – Vang Vieng

Vstát brzy se nám podařilo a hned jak jsme vyšly do ulic, vrhla se na nás místní paní a začala nám ke koupi nabízet nádobku s rýží a nějaké to zabalené tajemství. Abychom se jako mohly zúčastnit ceremoniálu. Já jsem odmítla, raději takové věci sleduji, když to není má tradice, než abych se účastnila. Tak jsem fotila a natáčela a Markéta si šla kleknout do řady již klečících laoských žen. Její „prodavačka“ ji vše vysvětlila a usedla za ni. Hrudky lepkavé rýže (sticky rice) se odtrhávaly rukama a vkládaly do mnišských žebradel. K tomu jeden zabalený list, čímsi plněný. Když Markétě zásoby došly, madam ji další přihodila. Když skončili, začala ji vehementně vysvětlovat, že když dostala další várku, musí také znovu zaplatit. Markéta se jí zase snažila vysvětlit, že o nic dalšího nestála, takže nic platit nehodlá. Pak přišly, stále se dohaduje, za mnou. Markéta z toho byla nervózní, že nikoho nechce okrádat, ale také nechce platit za něco, co nechtěla. Vysvětlila jsem ji, že má jedinou možnost ji striktně říct ne a dál si jí nevšímat a ono ji to jistě přejde. Šlo spíš o to, že mají jakési tradice a náboženské zvyky, že každé ráno ze svých prostředků a zdarma nakrmí mnichy a tato dáma si na tom založila živnost, místo aby jako každý jim tu část rýže věnovala zdarma. Takže nám pak již nepřišlo další placení nepatřičné.

Po návratu na hotel jsme zabalily a v uvedený čas se pro nás zastavil minibus. Cesta do Vang Vieng byla rychlá a v pohodě. Po cestě poprchávalo a místy se zvedala mlha. Vang Vieng je místečko krásně umístěné v horách. Zrovna se v něm kompelt předělávala hlavní třída – hliněná cesta, dodělávali po stranách odtokové kanály, tak to byl jeden velký bahnitý bordel. Hlavní ulice byla lemována bary s posezením a jídlem, kde pouštěli DVD. Hodně častý byl seriál Přátelé. „DVD kina“ byla taková místní specialitka. Ubytovaly jsme se v příjemném guesthouse a vydaly se na večeři, kde jsme zkoukly jakýsi film. V nabídce byla klasická jídla jako smažené nudle a rýže ap., ale v jídelníčku měli i další stránku, kde byla nabídka shakes, palačinek a dalších dobrot, vše dochuceno drobkem marihuany. Já jsem si raději vybrala shake z ořechů, který byl naprosto výborný… a bez vedlejších účinků.

21.3.2006 Vang Vieng

Po probuzení jsme se vydaly do místní kanceláře, kde jsme si koupily jednodenní tour – caving (jeskyně) a kajak. Tedy Markéta měla koupeno už z předešlého dne a já dokupovala. Chtěly jsme využít nabídky přejezdu kajakem do Vientine, ale nakonec jsme se opět rozhodly pro autobus. Snídaně byla v ceně akce, a tak jsme se v klidu nasnídaly a čekaly na minibus.

Při naší tour jsme nejprve navštívili jednu jeskyni se sochou budhy (jak jinak). Říkalo se jí Elephant Cave (sloní jeskyně), protože jeden kamenný tvar připomínal hlavu slona.

Potom jsme se kousek prošli, blíže k horám a došli jsme k další jeskyni. Bylo tam jezírko vody a končilo zmíněnou jeskyní. Respektive pokračovalo, ale už uvnitř skály. Vchod do jeskyně byl asi metr vysoký a dostaly jsme se k němu na velkých černých pneumatikách. Vůbec jízda na pneumatice tady byla oblíbená atrakce – takzvaný tubing. Když jsme projeli průjezdem do jeskyně, museli jsme po pár metrech vysednout a kousek přejít po suchu. Pak ale už zase začínalo jezírko, na kterém jsme rukama pádlovali dál dalších odhadem asi 500m. Stěny jeskyně osvětlovala jen slabá světýlka propůjčených svítilen. Bylo nás tam kolem patnácti. Pádlování na pneumatice bylo celkem náročné a po čase mi začaly odumírat ručičky, ještě že to nebylo tak dlouhé. No, také mě v té vodě docela zábla zadní část těla. Ale zážitek to byl pěkný.

Když jsme se vynořili zpět z jeskyně, vrátili jsme se k minibusu a dojeli o kus dál k říčce, kde jsme měli začít naši cestu na kajaku. Kajaky byly plastové, celistvé, nahoře vytvarované s prohlubní k sezení. Takže to nebyl klasický kajak, kde se člověk zašněruje dovnitř, což mi nikdy nebylo moc příjemné, ale „otevřený“ kajak. Skoro něco jako trochu mezi kajakem a hodně tlustým surfovacím prknem, abych to přiblížila. Voda tekla pomalu a byla velmi klidná, takže skutečně voda i pro úplné laiky. Proběhl krátký rychlokurz brždění, zatáčení, kontra pádlování a jelo se. Trasa byla úžasná, po celou dobu se kolem řeky tyčily zelené kopce. Když jsme připluli blíže k městečku, začali jsme potkávat více a více turistů na pneumatikách, kteří si hověli na vodě a na břeh mohli zajít pro sklenku pití, protože všude byl dostatek venkovních barů s Beer Lao a hojně půjčoven pneumatik. Čas od času byla na břehu provazová houpačka, která byla také velkou atrakcí. U jedné hodně velké jsme se zastavili, abysme si udělali pauzu. Po žebříku se vylezlo na plošinku nad vodu, kde stál jeden z místních kluků. Přitáhl si houpačku na provazu k sobě. Ono to fungovalo vlastně tak, ze člověk se chytl houpačky, která kus sjela po kovovém laně a pak teprve, když se zasekla za zarážku, tak se zhoupla. V tu chvíli se mohl člověk pustit a různými více či méně elegantními pády padnout do vody.

Večer jsme zašly na večeři a přitom zase skoukly nějaké to DVD. Na ráno jsme měly vyjednaný autobus do Vientiene, hlavního města Laosu.

22.3.2006 Vientiene

Přesun komfortním autobusem do Vientiene byl v pohodě. Našly jsme ne příliš pěkné ubytování ve větším guesthouse za 3US na noc za pokoj. Co jsme si nevšimly bylo, že stěna není až ke stropu, ale vrchní asi metr je pouze síť. Vedle bydlel nějaký japonský pár, který v noci povídal až do rána. No, povídání byl slabý výraz, protože to jejich hýkání bylo příšerné. Možná by mi to nevadilo tolik, kdyby mě zrovna tady ve Vientiene nechytly střevní potíže a nepotřebovala bych se pořádně vyspat. Po ubytování jsme se chvíli toulaly po městě, dnes dost pršelo. Já jsem pak večer trávila na pokoji, kde jsem se snažila trochu zaspat křeče v břiše, Markéta se bavila kdesi ve městě. Potkala jedny cestovatele, ani už nevím zda Čechy nebo Slováky, chlápky středního věku, které už jsme potkaly v Muang Sing, a tak zřejmě někde seděli u piva.

23.3.2006 Vientiene

Dnes byl čtvrtek a měly jsme v úmyslu si nechat udělat na ambasádě thajská víza pro pozdější návrat do Bangkoku. Všude se psalo, jak se dají víza pořídit s příplatkem za jeden den. Ovšem na ambasádě nás vyvedli z omylu a odmítli je udělat. Nejdříve bysme je dostaly v pondělí. Protože jsme na druhý den ráno měly letenku do Kambodže, nedalo se nic dělat a musely jsme nechat víza až do Kambodže. To nám trošku zkomplikovalo plány, protože původně jsme do Phnompenh (hlavního města Kambodže) nechtěly. Chtěly jsme jen za tu chvilku v klidu omrknout Angkor a jezero Tonlé a vydat se autobusem či vlakem do Bangkoku. Takhle se nám celá Kambodža začala jevit jako jedna velká honička a asi by bylo v tu chvíli lepší ji vynechat a prohlédnout si spíše ještě část Thajska. Ale letenky už byly a Angkor byl také lákavý, tak co, holt to tam trochu přizpůsobíme.

Já jsem stejně byla kvůli vízům poněkud nervózní, když jsem nevěděla co a jak bude a už mě to honění celkově udolávalo. Navíc ony střevní potíže, které mi daly dva dny celkem zabrat, člověk nikdy netušil, kde ho to chytne. A takový nějaký momentální pocit samoty..prostě vše dohromady a tak jsem byla trochu náladová a popudlivá.

Nicméně jsme na kole ještě procouraly kousek města a já si prošla tržiště. Žádné velké nákupy se nekonaly. Bylo to tržiště pro místní lidi, takže prodávali většinou věci běžné potřeby, trochu jako u nás holešovská tržnice, ale ještě chaotičtější.

Dnes se nám nevyplatilo zamykání dveří vlastním zámkem. Všude se radí, že je dobré dveře zamykat vlastním visacím zámkem, což je pravda. Zde v tomto guesthouse se dveře normálně zamykaly klíčem a ještě zde byla pentlice, která se dala zamknout zámkem. Když jsme se tak couraly po městě a mě zase chytla ona potřeba, rozhodla jsem se vrátit do ubytovny, lepší, než cosi hledat po jídelnách. Otočila jsem se na Markétu s prosbou o klíče, načež se na mě překvapeně podívala, že je nemám. Řekla jsem, že když zavírala, asi by je měla mít, jenže ona prostě zabouchla a zámek zaklapla. No tak jsem se vydala zpět zjistit co a jak. Jelikož jsem po bližším ohledání zjistila, že sama s tím nic neudělám, nebyla jiná možnost, než potupně navštívit recepčního. Když pochopil problém, vzal si s sebou na pomoc pilku na železo a celou dobu bědoval, jak byla drahá. Se zámkem nehnul. Nakonec vylomil petlici a pak ji tam zase do futra provizorně natloukl. Celou dobu jsem mu slibovala hory i s horákama, ale kupodivu nakonec nechtěl nic, i když jsem mu nutila. Prostě dobrý laoský lid. Poté dorazila i Markéta, pusu od ucha k uchu a já se hanbou propadala.

Večer jsme si zašly na nábřeží Mekongu, kde pro turisty chystali spousty grilovaných dobrot. Neodolaly jsme a vybraly si jednu pořádnou rybu na půl. Byla výborná, ale také dost tučná, takže poté, co jsme po jídle zavítaly na internet mě chytly takové křeče, že jsem se v půli psaní sebrala a zmizela do tmy. Už jsem se tam nevracela a zůstala na pokoji poslouchat šílené japonce. Markéta dorazila kdesi v noci.

24.3.2006 Siem Riep – Angkor

Brzy ráno jsme se nechaly tuk tukem zavést na letiště. Přelet do Siem Riep i s mezipřistáním v Pakse na jihu Laosu nám trval asi dvě hodiny. Kolem deváté jsme se ocitly v Kambodži, vyřídily si na letišti víza a vydaly se taxíkem s dalšími dvěma turisty do města. My jsme se nechaly zavést ke Guesthouse Naga, o kterém se psalo v LP. Pokoj s koupelnou byl za 5US. Bylo to celkem pěkné ubytování.

Hned po ubytování jsme si sehnaly tuktuk a zhruba na desátou vyrazily do Angkoru. Na zdržování nebyl čas. Byl pátek a již v pondělí jsme musely žádat o víza v Phnompenh. V Angkoru se dá jezdit buď s tuktukem, a nebo jako závaží na motorce. Samotné motorky zde půjčit nešlo.

U vstupu do Angkoru jsme koupily permanentku na tři dny za 40US, na dva bohužel neměli. Pak nás až dovečera tuktukář vozil po jednotlivých částech Angkoru a my jsme se kochaly a potily a kochaly a potily (a fotily:).. a tak prostě pořád dál. O Angkoru se nebudu vůbec rozepisovat, protože na netu se dá sehnat informací dost.

Při západu slunce jsme ještě vyšly na vršek kopce, na němž stojí zbytky chrámu Phnom Bakheng. Z vrchu byl krásný výhled a v dáli v západu slunce se v plné kráse ukázal ústřední chrám Angkor Wat. Pro atraktivitu místa (a nenápadný nátlak průvodců) byl kopec přeplněn turisty. Nahoru se dalo vyjet i na hřbetě slona.

Večer jsme si prošly kousek města, a protože je známo, že v Kambodži se dají sehnat např. levné batohy Lowe Alpine, také jsem se po nich koukla. Koupila jsem si 35l za velmi rozumnou cenu. Pak ještě pár drobností – vyšívanou halenu, sukni atd., ale to už byly věci spíše tradiční, nicméně ne moc kvalitní. Také přímo v areálu Angkoru bují obchodní duch, již velmi malé děti prodávají suvenýry, jídlo, vodu. Stánků je tam všude požehnaně.

25.3.2006 Siem Riep – Angkor

Byla sobota a náš druhý den v Angkoru. Ráno jsme si zase jednou užily komfortu pozdnějšího vstávání. V klidu jsme se nasnídaly a na desátou jsme vyrazily na druhou etapu Angkoru. Měly jsme domluveno se stejným tuktukářem jako předchozí den, a tak nás provezl další částí areálu. Během dne bylo neuvěřitelně teplo, také bylo v Kambodži bohužel nejteplejší a nejsušší období roku (také to bylo vidět na zeleni), takže jsem byla úplně splavená. Se sluníčkem se moje tělo moc nekamarádí, tak jsem si dávala bacha, abych to neodnesla úpalem.

Ke konci dne před západem slunce jsme dorazily do ústředního chrámu – Angkor Wat. Ten byl také v obležení turistů. Nicméně atmosféra místa byla úžasná, a tak i přes nával turistů jsem si vychutnávala okamžiky na tomto zvláštním místě.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .