0
0

DAR ES SALAAM

pondělí, 9.1.2012

Let do Tanzanie jsme měli s mezipřistáním v Istanbulu. Odtud jsme 7,5 hodiny letěli do Dar es Salaamu, největšího města Tanzanie. Po vyřízení potřebných víz k vstupu do země nás čekal před letištěm mikrobus, který toho měl již mnoho za sebou, nicméně nás v pořádku dovezl do centra města k hotelu Safari Inn, kde jsme měli strávit zbytek této (přiletěli jsme ve tři ráno) a jednu další noc. Ubytování na zdejší poměry ucházející, jenom všudypřítomné dusno je nepříjemné. Přeci jenom jsme z Čech odjížděli při teplotách kolem pěti stupňů, takže si ještě pár dní budeme zvykat na vyšší teploty. Po krátké noci a chudší snídani jsme vyrazili vstříc africkému velkoměstu.

Když jsme v noci přejížděli z letiště do hotelu, město bylo klidné a kromě pár polehávajících lidí na ulici, více méně mrtvé. Když jsme ale vyšli před hotel do ulice Band Street, doslova do jámy lvové, byli jsme trochu vyděšení z všudypřítomného hluku a obrovského množství lidí. A samozřejmě jako bílí turisté jsme mezi nimi svítili jak žárovky. Zpočátku jsme se báli skoro zastavit, natož vytáhnout foťák a ruch ulice si vyfotit. Když jsme na domech našli označení ulic, zorientovat se v mapce už nebyl problém a sem tam jsme odpověděli na veselý pozdrav Jambo ve svahilštině. Dar es Salaam nenabízí příliš památek a zajímavostí, takže nejdříve jsme jen bezcílně bloudili rušným městem. Procházeli jsme kolem tržiště Kisutu, kde trhovci v sisalových koších nabízeli rýži, koření, kukuřici a další. Po Marogoro Road jsme se dostali k pobřeží, později jsme minuli St. Joseph Metropolitan Cathedral a Azania Front Lutheran Church, a skrze rušné uličky jsme mířili ke zdejšímu muzeu. Uvnitř byly vystaveny různé historické sbírky týkající se živočišné říše, vývoje člověka, dokonce i historie tanzanského fotbalového týmu, dávné malby na skálách, a nemohla chybět ani historie samotné Tanzánie, zejména informace o prezidentu Nyererem a nezávislosti, za kterou se zasloužil.

Po návštěvě muzea bylo hlavním cílem najít supermarket a koupit vodu. Na každém rohu sice postávají pouliční prodavači všeho možného včetně vody, ale není příliš bezpečné ji takto kupovat, vychytralí prodejci totiž dokážou prodat stáčenou vodu šikovně zabalenou jako zcela novou. Dalším cílem byl rybí trh Kivukoni. Bohužel již bylo po poledni a rybáři již své úlovky buď prodali, nebo byly k dostání už jen nevzhledné zbytky. Žaludky už nám ale dávaly jasně najevo, že by to chtělo oběd, takže jsme zakotvili, na místní poměry, v podstatě luxusní restauraci, kde po zaplacení určité částky jsme mohli sníst v cokoliv a kolik jsme chtěli. Na večer jsme si od pouličního prodavače koupili papáju a uťapaní již mířili zpět na hotel.

Den druhý

CESTA DO ARUSHI

úterý, 10.1.2012

Po brzkém vstávání, které doprovázel prudký déšť, jsme opět posnídali v hotelu Safari Inn a poté jsme se mikrobusem dopravili na městské autobusové nádraží, odkud nás čekala dlouhá cesta do Arushi, „hlavního města safari“. Nádraží skýtalo opět nepočítané množství lidí, hluk, troubení aut a autobusů, ženy nosící na hlavách cokoliv včetně kufrů a nechyběli ani všudypřítomní pouliční všeho-prodavači. Když se nám podařilo najít správný autobus a krůček po krůčku se v dlouhé koloně dostat z hlučného nádraží, cesta do Arushi mohla začít.

Z nádraží jsme vyjížděli kolem sedmé ráno a do cílové destinace jsme měli dorazit ve čtyři hodiny odpoledne. Kolem poledne jsme stavěli na odpočívadle, kde byla možnost si odskočit a občerstvit se. O množství lidí snad už netřeba se zmiňovat, těch je všude prostě nepřeberné množství. Stánkaři zde nabízeli hlavně ovoce rozličných druhů a nechyběl ani kiosek s rychlým občerstvením. V průběhu cesty autobus několikrát zpomalil, aby mohli prodejci cestujícím do okýnek nabízet ovoce, zeleninu, nápoje, sušenky, ale i nepotřebné cetky.

Okolní krajina se měnila ze zazelenaných plání, masivního pohoří Usambara, sisalových polí s červenou zeminou až po vyprahlé savany. Vesnice byly vesměs stejné – chýše uplácané z bláta, v lepším případě z cihel, spousta lidí, obchodníků s ovocem, mraky motorek, automobilových vraků, hluk a spousta prachu. Cesta se ale nakonec protáhla až do 18:45, kdy jsme celí zlámaní vystupovali v hlučném městě pod horou Mt. Meru.

Po ubytování v sympatickém Naaz hotelu jsme se vydali na večeři do restaurace, kterou jsme si vytipovali v našem průvodci. Noční život ve velkoměstech nepatří zrovna mezi zcela bezpečné a již po pár minutách, kdy jsme chtěli zabočit, po pravdě do docela temné ulice, nás místní zastavili a od tohoto nápadu odrazovali. Jejich rady jsme nebrali na lehkou váhu, otočili jsme se a vraceli cestou k hotelu. Netrvalo to ani dvě minuty a už jsme dostali nenápadnou nabídku k nákupu marihuany a mně se dostalo vřelého objetí a polibku od místní ženy. A to vše během asi 300 metrové „procházky“ od hotelu. Po neúspěšném pokusu se najíst mimo hotel jsme se postupně začali scházet k ochutnávkám našich domácích, ale i zdejších alko zásob a večer strávili probíráním nadcházející safari.

NP Lake Manyara

středa, 11.1.2012

Po snídani jsme celí nadšení do nadcházejících zážitků nasedli do připravených džípů (dohromady byly tři) společnosti Sunny Safaris, seznámili jsme se s naším řidičem Omarem a vyrazili směr NP Lake Manyara. Cestou jsme se ještě zastavili na hadí farmě Maserani.

Když jsme pak dorazili do kempu nedaleko městečka Mto wa Mbu, zjistili jsme, že ze Sunny Safaris pro nás připravili i velké stany, což byla příjemná zpráva, protože jsme vlastní vůbec nemuseli vytahovat a každodenně stavět (škoda, že tohle nikdo předem netušil, mohli jsme ušetřit pár kilo a místo v baťohu). Safari společnost se o nás měla starat i v oblasti gastronomie, takže jsme hned mohli ochutnat místní kuchyni. Typicky africké to zrovna nebylo, ale jíst se to dalo bez problémů. Po občerstvení jsme se konečně vydali do národního parku Lake Manyara. Už cestou jsme mohli vidět jednoduché vesničky masajů obehnané akáciovým plotem, čímž se chrání před útoky divoké zvěře. Dokonce jsme zahlédli i mladé Masaje pomalované černou a bílou barvou. Po vyřízení nutných formalit ohledně přímého vstupu do NP jsme jako první volně žijící zvíře mohli vidět kočkodana diadémového, který na krátké vzdálenosti krásné posloužil jako model k fotografování.

Záhy nebyla o další zvířata nouze. Po vjezdu do NP nás přivítala tlupa paviánů, přičemž někteří z nich od nás byli sotva na metr až dva vzdálení. Další kočkodany a paviány jsme pak během dnešní výpravy viděli ještě mnohokrát. Dále bylo k vidění několik druhů antilop (vodušky, impaly, …), zebry, buvoly, divoká prasata.

Sice z větší vzdálenosti, ale i tak jsme měli radost z krátkého pozorování několika hrochů v nedalekém jezírku. V průběhu cesty se nám naskytla krásná podívaná, kdy stádo slonů včetně několika mláďat nám zrovna křížilo cestu. V jednu chvíli jsme měli jednu ze slonic jen kousek od džípu a varovným zamáváním uší nám dala jasně najevo, kdo je tady pánem. Náš řidič začal být z tohoto gesta poměrně nervozní, ale sloní samice se naštěstí hned otočila a spolu se svým mládětem pokračovala v cestě za skupinou. Možná se to nezdá, ale slon patří mezi velice nebezpečná zvířata. Na rozdíl od slona indického se slon africký nedá, řekněme, vychovat a ochočit. Pokračovali jsme v cestě na vyhlídku na Lake Manyara a odtud dále údolím co nejblíže k jezeru. Při té příležitosti jsme mohli prvně spatřit žirafy na vzdálenosti asi 10m a společnost jim dělal i jeden slon. Čas se chýlil a čekal nás návrat do kempu.

Hned na to jsme měli o další zážitek postaráno. Během cesty jsme se totiž zastavili ve vesničce Mto wa Mbu, abychom načerpali místní atmosféry a mohli si pořídit nějaké africké suvenýry. Už jen když naše džípy zastavili na kraji silnice, seběhli se k nim místní „street selleři“ a do otevřených okýnek cpali ruce plné suvenýrů s vyloženě neodolatelnými nabídkami ke koupi. Jednomu z nich jsme tedy udělali radost koupí masky zebří hlavy. Když se nám podařilo vystoupit, stále jsme měli v patách několik vnucovačů. U nedalekého, dalo by se říct art marketu (několik obchůdků plných obrazů tingatinga a dřevořezeb makonde) jsme pořídili velký širokoúhlý malovaný obraz afrických vesničanů na plátně. Nákup se neobešel bez téměř nutného smlouvání. Původní návrh byl 80 dolarů, cenu jsme srazili na 45 dolarů, při čemž by možná šlo s cenou jít ještě níže. Naše smlouvání a nákup obrazu zdržel celou skupinu a do kempu jsme se dostali až za tmy. Povečeřeli jsme, poklábosili a uléháme ke spánku.

Ngorongoro Conservation Area

čtvrtek, 12.1.2012

V brzkém ránu jsem vstali, posnídali a z kempu nedaleko Mto wa Mbu se naše tři džípy vydaly směrem k Ngorongoro Conservation Area s vyhlášeným kráterem plným divoké zvěře. V průběhu cesty jsem si ještě udělali zastávku v místní výrobně cihel, ve které pracovaly zejména starší děti, asi od věku dvanácti, možná do dvaceti let. Kolem se ještě cupitala skupinka malých černošských dětí, které spoustu z nás skoro zaujaly více jak samotná výroba cihel, takže si zasloužily spoustu sladkostí.

Tiše jsme obdivovali náročnou práci na každodenním horkém slunci, dokonce se spoustu z nich v dole pohybovalo i bez bot. Po této návštěvě už nám nic nebránilo vyrazit přímo do Ngorongoro Conservation Area. Nejdříve bylo nutné zdolat stěnu kráteru a to až do výšky 2300m n. mořem, cestou se naskýtaly nádherné pohledy dolu do kaňonu. Všude možně byly k vidění i nefalšované masajské vesnice, a když jsme se již dostávali dolu do kráteru, několik masajů, jak pasou svá stáda na okraji kráteru a dohnat je k možnému zdroji vody, avšak vstup mají povolený jen do určité části, dále by to bylo přirozeně nebezpečné.

Nevidět žádné zvíře v kráteru Ngorongoro je snad absolutně nemožné. Hned na začátku naší cesty se všude kolem nás pásla stáda černobíle pruhovaných zeber a pakoňů, antilop, ale i gazel a sem tam kolem nich proběhla hbitá prasátka bradavičnatá. Dokonce jsme mohli několikrát spatřit i hyenu. Vždy ale samotného jedince, který sám neloví, takže jsme nebyli svědky žádného lovu. Nosorožec patří mezi ohrožená zvířata a spatřit jej není žádnou samozřejmostí. My měli ale obrovské štěstí, když se nám podařilo na jednom místě potkat dohromady 8 kusů (na jedné straně cesty pět, na druhé tři). Byl to opravdu netradiční a jedinečný zážitek. Záhy jsme dostali další tip, že by se nedaleko měl být i gepard, další z ohrožených afrických zvířat. Skutečně tam byl (ačkoliv pouhým okem byl viditelný jen nepatrně), dokonce jsme byli i svědky toho, kdy se k němu „nenápadně“ blížila hyena, aby zjistila, jestli má nějaký úlovek s cílem mu ho případně ukrást. Když zjistila, že gepard nic nemá, přestal ji zajímat a šla si dál po svých. Nedaleko od této podívané na nejrychlejší kočkovitou šelmu ležela mršina pravděpodobně slona, na kterém už hodoval značný počet supů a hyen.

Kručící žaludky byly uspokojeny na k tomu určeném piknikovém místě u menšího jezírka. Obědy jsme dostávali v tzv. lunch boxech a pokaždé nabízeli jednoduché občerstvení od každého trochu. Na obloze kroužili hladoví orli, po zemi se producírovaly perličky, sem tam kolem prolétl jasně žlutý snovač a všichni doufali, že uloví alespoň pár ždibečků z obědů místních turistů. Za jezírkem, ve kterém si lenošili hroši, se tyčila stěna kráteru, nad kterou černá mračna spustila mohutný liják. Ještě, než nás dostihl, podařilo se nám najít skupinku čtyř lvů, přičemž jeden z nich si pěkně lenošil přímo na cestě. Od našeho džípu byl na vzdálenost sotva jeden metr. Když se zvedl, dokonce se i o naše auto klasickými kočičími pohyby otřel. Za pár minut už déšť dostihl i nás, takže jsme se pomalu vydali do kempu situovaném na vrcholku kráteru. Stany byly opět připravené a nás čekala už jen večeře. Vzhledem k nadmořské výšce byla tato noc nejchladnější, jakou jsme za naší výpravy mohli mít.

Návštěva masajské vesnice a migrace pakoňů

pátek 13.1.2012

První polovina našeho dnešního programu patřila návštěvě jedné z masajských vesnic. Ráno jsme opustili kemp nad kráterem v parku Ngorongoro a pomalu se vydali na cestu. V ranním slunci se nabízely nádherné pohledy na okolní krajinu a její pohoří, pláně plné dobytka, ale i zeber nebo antilop. Najednou se nad obzorem vynořily štíhlé krky asi pěti žiraf a pomalým a tichým krokem prošli nedaleko nás. Krásné ranní měkké světlo nabízelo ideální podmínky pro jejich fotografování.

Masajská vesnice, kterou jsme navštívili je možná již více přizpůsobená turistům (počet turistů, kteří omdlí z neuvěřitelného autentického smradu pramenící ze soužití s dobytkem, se zde dostal na počet nula… :) a většina z místních se dokáže naprosto plynně domluvit anglickým jazykem), ale i přesto byla její návštěva více než zajímavá. Na začátek nám skupinka mužů a později i žen zatancovala jejich tradiční tance na svůj vlastní zpěv. Dokonce se naskytla i příležitost se do hopsání přidat a na vlastní kůži si tento masajský tanec vyzkoušet, čehož se bez ostychů chopil Dan a o zábavu bylo okamžitě postaráno. :)) Mezi skákající ženy si troufly naše „spoludžípovnice“ Martina a Lenka. Později se jeden z masajů vždy věnoval „své“ dvojici z naší skupiny a provedli nás po vesnici, ukázal nám primitivní způsob bydlení, dokonce jsme mohli i do jedné ze zdejších chýši zavítat. Neuvěřitelné, absolutně žádný komfort, skutečně polní podmínky. Oni jsou ale na tento způsob života jednoduše zvyklí a zřejmě jsou i spokojení. Dále nám náš masajský průvodce vyprávěl o tom, jakou mají ve své skupině hierarchii, jak to chodí na lovu, co musí dělat ženy, každodenní žití v této krajině, o místní lékařské péči a podobně. Pak nás zavedl do zdejší školy. Jestli je opravdu funkční je otázkou, ale snad se v ní děti opravdu učí. Pak jsme si u jeho „stánku“ koupili jeden výrobek z korálků a z akáciového dřeva vyřezávaného slona za, na zdejší poměry, nekřesťanské peníze (ale řekli jsme si, že tuto kulturu chceme podpořit).

Jakmile všichni dokončili „poznávací“ tour v masajské vesnici, mohli jsme pokračovat dalším bodem programu, což byla Olduvajské rokle. Právě zde se našly pozůstatky Australopitheca boisei (tzv. Louskáček – podle silného předkusu), jemuž svůj život zasvětili manželé Louis a Mary Leakeyovi. Přímo skrz rokli naše cesta dále směřovala k jednomu ze zajímavých přírodních úkazů, a to Shifting Sands, velké tmavé písečné duně, která se stále posouvá – cca 17m ročně.

Když jsme pak opustili Ngorongoro Conservation Area a projeli bránou Naabi Hill, už se před námi rozprostíraly široké pláně NP Serengeti. I zde jsme měli možnost vidět spoustu zvířat od slonů, impal, zeber, hyen, paviánů, žiraf, hrochů, rozličných druhů ptáků, ale i levharta. Našemu nepozornému oku téměr neviditelný což naštěstí neplatí pro zkušený zrak našich safari řidičů. Na stromě zvaném salámovník si dokonce hověli dva kousky – samice s mládětem. Každoročně se na tomto místě uskuteční velká migrace zvířat. Vidět z ní alespoň trochu je štěstím, protože zvířata jsou samozřejmě neustále v pohybu a není snadné si naplánovat, kdy a kde je zrovna možné je vidět. Nám se poštěstilo zahlédnout obrovské množství běžících pakoňů, kteří si svou trasu křížili přímo přes naší cestu. Zážitek, kdy jsme neviděli ani konec, ani začátek stáda, ale jen kolem nás stále probíhali další a další kusy, se nedá ani popsat, ten se opravdu musí zažít.

Nyní se zabydlujeme v jednoduchém, ale pěkném tábořišti pěkně bez elektřiny někde v pláních Serengeti. O dávku autentičnosti přírody můžeme poděkovat vlezlým červeným mravencům, kteří se jednak postarali o večerní zábavu v podobě Dana a jeho přítelkyně Renaty, kdy čelili útokům těchto malých živočichů, ale i o rychlý úprk do stanů a strach, zda si to migrující mravenci nenamíří přímo do našich spacáků. Na cestě kolem stanů jich bylo totiž vyloženě nepočítaně.

NP Serengeti

sobota 14.1.2012

Náš dnešní program začal velice brzy. Hned poté, co jsme se dozvěděli, že Petrovi, jednomu z našich průvodců, během noci odnesla hyena jeho sandály (našla se jen jedna pěkně prokousaná), jsme vyrazili na cestu. Odměnou za brzké vstávání byl ukázkový pohled na zářící vycházející slunce v popředí s černě zbarvenými akáciovými stromy. Dnešní den byl na počet zahlédnutých zvířat slabší, asi jsme již namlsaní tím, jaké jsme měli doposud štěstí. Nicméně k vidění bylo několik tůní plných lenošících hrochů, v jednom „hippo pool“ jich bylo opravdu neuvěřitelné množství. Dokonce byly ve vodě vidět i čouhající záda krokodýla.

Naším přáním bylo dnes zahlédnout nějakou pořádnou kočkovitou šelmu, což se podařilo. Když jsme projížděli kolem kamenných výstupků zvaných „kopjes“, na jednom z nich odpočíval jeden starší samec lva. Později se velká skupinka žiraf shlukující se do větší skupinky postaraly o další krásnou podívanou.

Co bylo ale největší překvapení dne? Žádné kriticky ohrožené zvíře, ale dnešní ubytování. Když jsme nic netušící zaparkovali před luxusním Lobo Wildlife Lodge, nejdříve jsme ani nějakou chvíli nevystupovali z auta, protože jsme to měli za dobrý vtip. Ani by nás nenapadlo, že bychom během našeho sedmidenního safari spali jinde než pod stanem, ale opak byl skutečností. Hned u vchodu jsme dostali navlhčené bílé ručníčky, kterými jsme si mohli otřít obličej a ruce. Vzhledem k všudypřítomnému prachu na safari nikdo ručníček nevrátil jinak než temně šedý nebo černý. I na dnešní noc jsem byla připravená na spacák a karimatku, ale ochotně jsem se toho vzdala. Čekaly na nás krásné, stylové, světlé a čisté pokoje s komfortní koupelnou a s výhledem do krajiny. Za pár okamžiků jsme mohli z okna sledovat stádečko impal, běžícího buvola nebo kočkodany, paviány a damany na stromech. Náš pokoj byl situovaný na kraji celé budovy a hned vedle něj stála skála a strom, přímo na něj se na noc uchylovala tlupa paviánů, která se v noci občas postarala o vyděšené probuzení v okamžiku, kdy nám skočili na střechu nad našimi hlavami. :) Večeře probíhala ve stylu all you can eat (od polívek, salátů, masa, omáček, příloh, ale i dezertů), čehož samozřejmě všichni hojně využili. :)

Mladí lvi a přejezd do oblasti jezera Natron

neděle, 15.1.2012

Po příjemné noci strávené v Lobo Wildlife Lodge jsme opět vstávali ještě za tmy, abychom se co nejdříve vypravili na cestu na safari. Tato oblast Serengeti je bohužel zrovna zarostlá vysokou trávou (čeká na spasení od migrující zvěře), takže možná kolem nás bylo spousta zvířat, ale téměř nebylo možné nějaké zahlédnout. Když už jsme si mysleli, že se s nepořízenou vrátíme zpět do lodge na snídani, objevili se u naší cesty dva mladí lvi.

V ranním slunci se krásně vyjímala jejich zlatavá srst a oranžové oči a postarali se tak o další nezapomenutelnou podívanou. Po tomto „úlovku“ jsme se tedy vrátili se nasnídat a následně nás čekal dlouhý, horký a prašný přejezd k sodnému jezeru Natron, které leží pod majestátnou horou Ol Doinyo Lengai, posvátnou horou bohů. Během terénní jízdy naše džípy neušly několika defektům, které ale zkušení řidiči zvládli vyřešit. Stanujeme v kempu v údolí nedaleko Ol Doinyo Lengai a hned vedle nás je další z masajských vesnic – zřejmě strategicky postavená právě v blízkosti kempu s vidinou přivýdělku od turistů.

Jezero Natron a vodopády Ngare Sero

pondělí, 16.1.2012

I když v noci bylo dusno a sprchlo (podle slov Petra Želiezka: „U Natronu neprší, to máš větší šanci vidět v Ngoru nosorožce…“), zvládli jsme si tentokrát trochu déle pospat a až kolem desáté hodiny jsme se vypravili k jezeru Natron. Džípy nás vysadili v určité vzdálenosti, do které bez problémů mohli zajet, a my šli další kus pěšky. V těsnější blízkosti se sodným jezerem se nám už na podrážky lepilo bahno, takže jsme šli jen tak daleko, jak nám to půda pod našima nohama dovolovala. Nabízel se nám ale pohled na horkem rozpálené slané jezero s pruhem růžových plameňáků. Na zpáteční cestě už byli u džípů připraveni masajské děti a ženy se svými mobilními korálkovými obchody.

Džípy nás zavezly opět poblíž kempu, odkud jsme se vydali k vodopádům Ngare Sero. Jak k Natronu, tak i těmto vodopádům nás doprovázeli místní průvodci-Masajové, kteří často pomohli, zejména v případě, kdy bylo potřeba přebrodit říčku. K vodopádům totiž nevedla žádná normální cesta, ale muselo se jít přes skalnatý břeh a několikrát skrze řeku. Ale za tu cestu to rozhodně stálo. Čekaly nás opravdu nádherné vodopády, kde jsme následně koupáním strávili nějaký čas. Po návratu do kempu, kde jsme měli ještě poobědvat se na nás opět vrhli místní Masajové, ženy a děti, s jejich neodbytnými nabídkami korálkových ozdob. Nakonec jsem si koupila jeden náramek od Masaje, který vypomáhal v kempu a Dan a Jára si od nich za vysmlouvanou cenu koupili oštěpy a nože. Zbytek dne jsme strávili přejezdem do kempu nedaleko Mto wa Mbu, ve kterém jsme trávili již první noc před začátkem safari. Cesta byla dlouhá a extrémně prašná (kromě nás to pěkně schytala i bagáž), takže na sprchu jsme se těšili víc než kdy jindy. Povečeřeli jsme a zítra nás čeká poslední safari den.

NP Tarangire

úterý, 17.1.2012

Po poslední snídani, kterou jsme na našem safari měli, jsme poděkovali kuchařům a všem, kteří se pohybovali kolem přípravy jídel, jak se o nás gastronomicky postarali (často v polních podmínkách). Vyrazili jsme do posledního národního parku, který zde navštívíme a to Tarangire. Tento NP je proslulý zejména díky slonům a velkému množství baobabů. Ovšem větší zážitek než pozorování slonů byla snad krádež odpolední svačiny kočkodanem. Poslední den safari byl určitě i kvůli velkému vedru už únavný, takže spousta lidí v džípech lehce podřimovala. Když jsme dorazili do hotelu Naaz v Arushe a ubytovali se, objednali se taxíky a společně jsme vyrazili do místní etiopské restaurace na večeři. Ačkoliv jsme na jídlo čekali poměrně dlouho, vyplatilo se. Jídlo chutnalo velmi dobře, i způsob, jakým byly některé pokrmy podávány, byly zajímavé. Další zajímavostí, kterou tato restaurace nabízela, bylo pražení kávy doslova v přímém přenosu. Škoda, že nějakými vonnými tyčinkami zapudili celou místnost. Jdeme spát brzo, zítra nás čeká dlouhý přejezd do Daru a pak trajektem na Zanzibar.

Trajektem na Zanzibar

středa, 18.1.2012

Protože jsme všichni chtěli stihnout trajekt na Zanzibar, museli jsme absolvovat nejhorší ranní vstávání našeho zájezdu. Původně nás měl autobus určený jen pro naší výpravu vyzvednout v pět hodin ráno (s tím, abychom byli všichni včas určitě připraveni, protože autobusák tu bude už ve třičtvrtě na pět), cesta se měla obejít bez zbytečných zdržování a dokonce slíbili, že nás dovezou až k trajektu, abychom nemuseli shánět další mikrobus a ušetřit tak čas přendaváním zavazadel. Za těch pár dní, co už jsme tady jsme trochu poznali místní „co se řekne, to platí“, a že je všechno „hakuna matata“ (tedy pohodička, žádný problém), tak nás ani nemohlo překvapit, že z autobusu pro nás udělali linkový autobus, občas přibrzdil pouličním prodavačům a ještě se zdálo, že k trajektu nás nedoveze. Samozřejmě nám hodně šlo o čas, takže když nás autobusák někde na nějakém pseudoparkovišti nechal vystupoupit, pět minut čekat, než se rozhodne, že nás teda k trajektu přiblíží a na hodinkách už tikal čas 15:45 (čas odjezdu trajektu 16:00), byli jsme lehce nervozní, jestli to máme vůbec šanci stihnout. Naštěstí, Petr nasadil vlastní život, aby trajekt případně zdržel, my jej stihli a už jsme se mohli jen na lodi houpat na vlnách vstříc orientálnímu Zanzibaru. Plavba trvala skoro dvě a půl hodiny a hned po přistání jsme byli zpruzeni, že musíme opět vyplňovat vstupní kartičku do země (kterou jsme samozřejmě vyplňovali po příletu do Dar es Salaam a vízum nutné pro vstup do země samozřejmě v pasech máme). Zanzibar si zřejmě potřebuje dokazovat, že je stále něco víc, než jen součást Tanzanie.

Po ubytování v hostelu St.Monica´s Guest House situované hned vedle majestátné anglikánské katedrály na místě tehdejšího překladiště otroků, jsme hromadně vyrazili do Stone Town na místo jménem Forodhani Gardens. Po setmění zde ožívá tržiště s rozličnými pochoutkami. I my jsme ochutnali rybí špízy, místní ciabattu, kukuřici nebo tzv. zanzibarskou pizzu. Ochutnali jsme sladkou verzi (nutela+mango), chuť by se dala přirovnat k palačince. Bohužel již bylo poměrně pozdě a turistů zde již bylo pomálu, takže o to víc jsme se mohli „těšit“ z obtěžování místních, kteří se na nás lepili jak mouchy na lep.

Zanzibar: Bawe a Changuu

čtvrtek, 19.1.2012

Ráno jsme posnídali trochu chudším občerstvením a vyrazili si k pobřeží vybrat vybavení potřebné na šnorchlování. Když jsme našli loďky, se jménem Mr.Bean, právem jsem se začala obávat o bezpečnost svého foťáku. Dnes jsme směřovali lodním výletem k ostrovu Bawe na šnorchlování a poté k ostrovu Changuu (Prison Island). Jenže vlny byly trošku větší a lehce rozhoupávaly naše bárky a ne jednou nás ošplíchla vlna slané vody. Naštěstí v blízkosti ostrova Bawe se voda uklidnila, prozradila průzračnou hladinu a šnorchlování nebyl problém. Naskákali jsme do vody a kochali se bohatým podmořským světem. Bohužel do této fauny patřili i malé medůzky ve velmi hojném počtu. Ačkoliv nijak extra moc nežahali, přeci jen jsem nějaké zásahy obdržela. Když jsme se dostatečně vyšnorchlovali a mnozí si tímto zadělali i na spálená záda, mohli jsme pokračovat dál v plavbě na ostrov Changuu. Pobřeží tam bylo krásně písčité a voda téměř tyrkysově modrá, což spoustu z nás hned vrhlo do víru vln. Součástí výletu byl i oběd v podobě ovoce (mé zbožňované mango, ananas, banány, meloun), pikantních masových taštiček, ciabatty a sladkých pletenek. Ovoce tady chutná opravdu luxusně, toho se u nás opravdu dočkat přirozeně nemůžeme, takže si to vážně užívám. :)

Po občerstvení jsme se šli projít do místní „Prison“ budovy s výhledem na moře a na kolonii želv. Ačkoliv ostrov je pojmenován Prison Island, věznice zde nikdy nebyla. Ostrov sloužil pouze jako překladiště otroků a budova, která měla původně sloužit jako věznice fungovala pouze jako karanténa při epidemii žluté horečky. Kolonii želv obrovských, mezi kterými jsme se mohli i projít a v těsné blízkosti se s nimi vyfotografovat, dostal britský panovník v roce 1919 a od té doby zde žijí a rozmnožují se.

Po prohlídce jsme ještě chvíli zůstali na pláži a následně vypluli zpět do města Zanzibar do Stone Townu. Po blahodárné sprše jsme si došli pro ananas, mango a rambutan na centrální tržiště v ulici Creek Road. Naše chuťové buňky se nechaly zlákat opět směrem na tržiště ve Forodhani Gardens, kam jsme kolem osmé hodiny večer opět směřovali a pochutnali si na hovězí zanzibarské pizze, kterou nám statečná Janča usmlouvala ze dvou tisíc šilinků na 1500 a šéfovala veškeré naše objednávky pizz. :)

Zanzibar: Nepodařený výlet za delfíny a prales Jozani

pátek 20.1.2012

Dnešní program sliboval lodní výlet za delfíny (šance, že je uvidíme 80%) a poté prohlídka Jozani. Bohužel ranní obloha vůbec nenaznačovala, že by se v blízké době mělo vyjasnit. Opět jsme skromně posnídali (paní, která obsluhuje ve zdejší jídelně by medaili za rychlost určitě nevyhrála) a vyrazili na jižní část ostrova do oblasti Kizimkazi. Již při naloďování na trochu stabilnější lodě nás spláchl déšť, ale nic nebránilo po vlnách vyrazit vstříc dalšímu zážitku. Bohužel tentokrát nám přáno nebylo vůbec, takže jsme se vrátili zpět s nepořízenou a ještě v Kizimkazi jsme poobědvali king fish s rýží a bramborami. Pokračovali jsme k pralesu Jozani, kde nás hned u příjezdové cesty vítaly opičky guarezy červené. Prales skrýval porosty mangrovníků s velmi tvrdým dřevem a schopností růst v mokro-suchém prostředí, ale krátká vycházka po dřevěné stezce nás příliš nenadchla. Po návratu do hostelu jsme zpracovali část ovoce a večer se chystáme opět do Forodhani Gardens.

Zanzibar: Nungwi

sobota, 21.1.2012

Poslední ráno ve Stone Town a Monica´s Guest House jsme strávili balením a stejnou snídaní jako v předchozích dvou dnech. Hned poté naše cesta směřovala na spice tour, místní plantáže plné různých rostlin a stromů od všudypřítomných banánovníků, mučenky, vanilky, hřebíčkových a skořicových stromů, až po citronovou trávu, zázvor, a nechyběly ani obrovské plody jackfruit. Vždy jsme mohli přivonět a na závěr byly pro nás připraveny ochutnávky ovoce (ananas, passion fruit, banány, jackfruit, …) a různé druhy čajů. Samozřejmě nechyběl ani stánek s možností zakoupení místního koření.

Po absolvování zajímavé spice tour jsme se přesunuli na sever ostrova do Nungwi a mohli odivovat zdejší bělostné pláže omývané tyrkysově modrou vodou. Zbytek dne jsme strávili zejména relaxováním u moře a večer jsme společně vyrazili do místní plážové restaurace.

Zpět do Daru

neděle, 22.1.2012

Poslední den našeho afrického zájezdu. Dopoledne jsme strávili procházkou po pobřeží Nungwi, zrovna v době, kdy probíhal poměrně značný odliv. Voda sahala po kotníky několik set metrů od pláže a rybáři a stavitelé plachetnic „dhow“ si tak v klidu mohli své lodě opravit na suchu. V jednu hodinu nás čekal přesun zpět do města Zanzibar, abychom v klidu stihli trajekt zpět do Dar es Salaamu. Všudypřítomný hluk a ruch při naloďování nás už ničím nepřekvapil ani nezaskočil. Jen kapitán zřejmě pospíchal na přímý přenos fotbalového utkání, protože se s lodí řítil, jak kdyby jí ukradl. V Daru jsme se ubytovali opět v hotelu Safari Inn jako první noc strávenou v Tanzanii a ještě než se setmělo, vyrazili jsme si koupit poslední ovoce (dokonce jsme si i jednu papáju přivezli domů).

Jakmile jsme se větrem a mořem ošlehaní z trajektu trochu zcivilizovali, poslední večer jsme strávili opět společnou večeří, tentokrát v restauraci Jambo Inn nedalekého hotelu. Později jsme ještě chvíli poseděli v jídelní místnosti našeho hotelu a v jednu hodinu ráno tanzanského času naše cesta směřovala již na letiště.

Celý zájezd byl ve většině případů naprostá pecka, všechno, od samotné Afriky a jejích obyvatel až po safari a divokou přírodu naprosto nezapomenutelné!

http://kristynahad.blogspot.cz/2012/01/den-ctrnacty.html

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .