Srí Lanka - zápisník z cesty 2008

Po skoro dvou letech jsme se rozhodli vyrazit na další cestu.Po zohlednění deštivých a slunných měsíců jsme se rozhodli pro Srí Lanku (teda já se rozhodl a Terez musela ráda souhlasit:-)

Teoreticky jsme se připravovali víc než na Keňu, ale teď máme pocit, že stejně nevíme nic. Nejdůležitější v každé zemi jsou totiž lidé a ty zatím žádné neznáme. Zatím se nám zdá, že každý říká jen: “ Tomu nevěřte, pojeďte raději se mnou!“. Zítřek jsme si vybrali na rekognoskování terénu a zjištění cenových relací a tak.

To ale předbíhám, začněme od začátku:

Vyrazili jsme ve 3:30 z Mladé Boleslavi se škodováky od Sváti, ušetřili nás nepohodlného cestování a dovezli nás až do Mnichova na letiště. Byli jsme tam už v 8, odlet v 11:40 jsme si zpestřili četbou a vyzvednutím letenek, takže no stress. Let máme zpestřený o přestup v Doha, Qatar, kde musíme bohužel 5 hodin čekat.

Nakonec cesta i přestup utekli jako voda, hodně jsme četli, v letadle nás hezky vykrmovali a přestup v Qataru byla spíš zážitek než čekání, protože bylo opravdu na co koukat. Je to důležitý cestovní uzel, takže to byla přehlídka národů a národností. Super.

A je to tady. Letiště Kolombo. Rychle měníme 300 USD za rupie a jdeme ven hledat odvoz do hotelu. Venku předáváme ještě balík se zdravotním materiálem pro nemocného synovce mojí kolegyně a hledáme. Nedaří se a Terez klasicky znervozní, když to řeknu jemně :-). Už propocení jako koně, je 30 ve stínu a 90 procentní vlhkost. Nakonec jsme našli a vyrážíme směr Negombo, hotel Sea Garden, naše záchytné místo. Cestou získáváme hodně informací od řidiče, za snaho dostane na rozloučenou dolar. Ubytovávám se v docela sympaticky vyhlížejícím pokoji. Asi po 5 minutách zabíjíme prvního švába. Na to jsme ale připravení, takže nás to nerozhodilo. Na havěť si tu musíme zvyknou a brát je jako svoje spolubydlící. Na chodbách a všude v jídelně jsou na stěnách gekoni, což jsou velice vtipný zvířátka s rozšláplýma zakončetinkama, takže můžou lézt i po stropě.

Rychle jsme se převlékli a jdeme dát první koupel do moře. Je trochu kalnější, ale teplota ok. Hlavně, že tady nejsou žádný řasy. Koukáme jak rybáři vytahují sítě asi s 50 kg, asi nic moc úlovek. A už sou tady, prodejci všeho možného….není to ale zdaleka takový jako v Keni. Nakonec kolem poledne usínáme pod palmou a budíme se až v 17:00, akorát na svačinku. Dojídáme bagety a vydáváme se na obhlídku města. Cítíme se tady bezpečně a ceny jsou mírné, samá pozitiva 🙂 Na první prohlídku to stačí a jdeme si sednout na pláž s pivkem a vymýšlíme jak s výletama. Jsme ještě strašně utahaní z cesty a tak si jdeme lehnout, zítřek bude moudřejší.

První den na Srí Lance končí, ale máme jich před sebou ještě 13, tak je nesmíme promarnit.

Pátek, 11.1. 2008

Dneska jsme mimo jiné zjistili, že jeden z nahaněčů se jmenuje Ajoj a dost nás to pobavilo…..to jen na okraj.

Budíme se v 8:00 a po krátkém poležení nás hlav vyžene na snídani. Dáváme si ananas, toustíky, vaječnou omeletu, juice z papayi a čajík. Moc nám šmakuje.Veronika nám poradila, že severně od Negomba jsou moc pěkný pláže, tak bereme foťák a vyrážíme procházkou po pláži. Cestou si domluvíme s námořníkem Vincentem na výletě na kanál. Slibuje nám spoustu ptáků, varanů a při troše štěstí i krokodýli a opice. Pojede s námi ještě jeden pár (Indové) takže cena je dohodnuta na 2000 rupek dohromady. Pokračujeme na sever za hezkými plážemi, ale zatím jsme jen v rybářské vesnici s haldami odpadků a přirozeně hodně rybího smardu. Slyšíme zpěv z nedaleké mešity a po chvíli i spousty muslimů mířících z motliteb.

Zamíříme do vnitrozemí kde není po turistech ani památka. Cestou potkáváme spousty zajímavých lidí a rozmanitou floru. Dorážíme až do Kochchikady a občerstvujem se malejma banánkama po 5 rupkách. Od místních zjišťujeme, že tady pláže nejsou, že nejbližší jsou v Negombu J, tak bereme navrátila. Na vlakovém nádraží se snažíme vyčíst odjezdy vlaků, ale všechno je to sinhálsky. Anglicky nemluvící štíplístek

nám vysvětlil, že bus zpět do Negomba jede za 10 minutek, platíme mu 15 rupií za oba (mělo to být 30, ale špatně jsme si rozuměli a mysleli si, že nás chce natáhnout). Doteď se tomu smějeme, jak chudák Srílančan na buben s Evropanem přišel. Nesmíme na ně být tak přísný příště. Po tomhle malém výletě do sousední vesnice a ozkoušení místní dopravy se rozhodujem, že budem cestovat po vlastní ose, bez součinnosti některého z místních podnikatelů. V neděli vyrazíme do Kandy, sirotčince, Sigírii a Adam´s peak. Odhadujem to na 4 dny.

Odpoledne čistě ze zvědavosti smlouváme o ceně za přehoz. Ve skutečnosti o něj moc nestojíme, ale dostali jsme se z 15 tis na 3500 🙂

Po snad už poslední bagetě jsme si dali šlofíka, pivko na pláži a spát. Ráno chceme jít plavat ještě před snídaní.

Sobota, 12.1. 2008

Abych navázala na včerejší předsevzetí, vstát u východem slunce, tak to se nepovedlo a zvítězilo z ČR známé „dospat“ a budíček byl v 9:00.Rychle vstáváme a balíme na výlet na kanál. Předtím ale ještě opulentní snídaně…ovoce, chlebík s džemem bůhví z čeho, čaj…paráda. A už mažeme po pláži za Vincentem. U lodi žádní Indové nečekají, tak jsme zvědaví jak se situace bude vyvíjet. Po chvíli Vincent přivádí dva Angličany (otec s dcerou), oba potetovaní od hlavy k patě barevnejma obrázkyma. Dcerunka je obzvlášt půvabné stvořeníčko 🙂 Vyrážíme. Náš řidič je velkej sympaťák a od začátku se zdá, že jsem neprohloupili. Vyrážíme jako blesk stejným směrem, kterým jsme šli včera….aspoň uvidíme vesnici z jiné strany. Pan řídítko pořádně šlápl na plyn a jedem vlna nevlna. Po 10 minutách zajíždíme do kanálu a hned narazíme na 1,5m dlouhého varana.

leguán u vjezdu do laguny nedaleko Negomba

Vyhřívá se na větvi hned nad vodou a my jsme jednu chvíli až nepříjemně nadosah. Vláďa je nadšenej. Zabrali jsme si místečka hned na přídi, takže máme vše z první ruky a nemusíme celé 3 hodinky koukat na slečnin velice nevkusně ozdobený zátylek. Kanál se začíná sužovat a vegetace houstne. Máme oči na šťopkách, ani nedutáme. Počasí nám taky přeje, je lehce pod mrakem a teploučko. Narazili jsme na spoustu ptáků a kus dál na dalšího varana. Vegetace kolem kanálu je fascinující. Těžko se ten stísněný pocit pod větvemi popisuje, jsem nadšeni. Čeká nás i povinná zastávka, kde nás lehce oloupí 🙂 První je v sirotčinci. Dáváme nějaké peníze a Krasty ochutnává zdvořile jakousi zkvašenou šťávu z palmy. Já vzhledem ke svému stavu s díky odmítám. Doufám, že se mu to nevymstí víme jak. Aaaaa druhá zastávka, přitvrdili. Zastavujeme u rodinky, která načerno pálí arak- místní slivovice z kokosové šťávy a bůhvíčeho ještě.

Hygienické podmínkou jsou úděsný, Krasty nebojácně opět koštuje. To už nevim nevim. Zase jim něco málo dáváme

a pokračujem směr k domovu. Teď už dynamičtějším a rychlejším tempem. Za chvíli jsme zase na moři, na pláži spokojeně platíme 2000 rupek a jdem po pláži zpět k hotelu. Jsou 2 odpoledne a

my se ještě nekoupali. Zbavíme se foťáku a kamery a hurá do vln. Až jsme trochu smutní, že nás neotravují žádní nahaněči, ale vlny jsou super, tak blbneme. Po sprše ještě zahlídnem z balkónu na pláži opičku a kobru, to Vláďa nemůže nevidět, tak tam letí. Opičkář dostal dolar a netvářil se, jsou nějaký rozmazlený. Za minutu produkce, to má víc než já 🙂

Večer sedíme na terase u pivka (Terez má zázvorové)a s jiskrou v oku plánujeme zítřejší výlet. Už se těšíme na místní dopravu.

Neděle, 13.1. 2008

Dnes jsme opustili přímořské oblasti a vydali se po vlastní ose do vnitrozemí Cejlonu, konkrétně do Kandy. Ráno jsme si naplánovali v 6:15 bus z Negombo city nádraží. Vstávání nebylo z nejpříjemnějších, ale očekávání nás rychle postavilo na nohy. Popadli jsme sbalené batožinky a na recepci si vyžádali svačinku. Museli kvůli nám vstát asi tři lidi, ale jsou strašně milí a nedali se odbít.

Na ulicích ani noha, trochu zmatkujem kvůli tuk tukovi, ale za chvíli nám jeden zastavuje a za 250 rupek nás veze na nádraží. Jsme tam chvíli před 6:00, ale náš autobus je ready a hned jak dosednem, tak vyrážíme. S řádama si tady nikdo hlavu moc nedělá, všechno šéfuje štíplístek a řidič. Pohodlně se uvelebíme na pohodlné trojsedačce v poloprázdném busíku, mám trochu obavy, že nám ten prostor dlouho nevydrží, řítíme se sílícím provozem a lidí uvnitř busu na každém roku přibývá. Fotíme, točíme, kecáme…zábava. Štíplístkovi platíme 120rupek/oba. Na naši trojsedačku přisedá hubeňour, mám kliku. Vysvětlím tu trojsedačku…je to naše dvojka, ale u nich tam jezdí ve třech. Proto jsme vděčni za subtilitu přistoupivšího. Radost nám dlouho nevydrží a téměř na klín mi sedá pěkný pořízek, dosedl z výšky mezi mě

a opěradlo, až mě to vystřelilo. Je zarážející jak nerespektují osobní prostor. Třeba v busech jsou na sobě nalepení i když to není úplně nezbytné. Pro Evropany je to trochu náročný, ale dá se zvyknout.

Po 1,5 hodině vystupujem v Pinawelle, sloním sirotčinci. Je to trochu divadlo pro turisty, ale není to špatné. Kontakt se slony je super, jen všudypřítomné natažené ruce jejich hlídačů jsou až moc agresivní. Vstup je 1000 + 500 za kameru.Nenechávám se otrávit a užíváme si, že jsme uprostřed stáda asi 60 slonů s mláďaty. Po krmení slonů máme asi 30 min čas do koupání tak se jdeme podívat do zahrady s bylinkami. Vláďa se nechává masírovat a už jdeme městem na krmení slonů k řece. Je to krásná podívaná, hlavně na ty pitomoučký mláďátka

jak se škrábou na břeh.

Po hodince intenzivního čumenda má i tohoto člověk dost. Čekáme až přestane lejt a jdeme k hlavní ( Kendy´s road) chytnout nějakej bus dál. Platíme 22 rupek a snažíme se nacpat dovnitř. Chvílema se tedy ocitám částí těla mimo autobus, ale probojuji se víc do hlouby a uvelebím se na čísi jedné nozeJJedem ale jen 15 minut, tak se to dá vydržet. O zážitky teda není nouze. Přesedáme do budu do Kendy. Tuktukář nás chtěl vzít za 1300, my jedem za 100 a jako bonus máme Srí Lanskou atmosféru na plný obrátky. Zase nesedíme, ale dá se to vydržet. Provoz znatelně zhoustl, daleko víc troubíme, téměř bez přestávky.Dorážíme do velice lidnatého centra na hlavní nádraží.

Vystupujem a hned se rozhodnem ubytovat a trochu sebrat po cestě. Vyrážíme nazdařbůh a koukáme po hotelu. Po 10 minutách nám do cesty spadl kouzelný pán, ptá se jak se máme co říkáme počasí a tak. Vyzvídáme jestli neví nějakou předpověd, zase totiž leje. Byla super věc se s ním dát do řeči, po chvíli nás vede k nějakému hotelu. Jsme obezřetní a podezíraví, ale vybral fakt suprově. Hned v centru, čisto a docela levno. Je to vládní úředník a pomáhá nám jen pro radost. Vypráví nám o svých dětech. Děkujeme mu a jdeme si odpočinout. Platíme 1500/pokoj/noc a s radostí si dáváme teplou sprchu. Po nezbytném hodinovém spaní oblékáme dlouhé věci a jdeme do nějakého chrámu a obhlídku okolí. Dnešním cílem je Chrám Zubu (Buddhův zub jako relikvie)Schází se zde místní i turisté se svými průvodci. Není jich tu ale zdaleka tolik kolik bych myslela. Místní nosí do chrámu květiny. Před vstupem nás dvakrát prošacují a bosky ťapem po schodech. Těsně před chrámem je budka s výběrčím pro turisty. 500 se nám nechce dát a chvíli ještě obhlížíme terén . Nakonec jdeme jiným vchodem, kde se nic takového nežádá. Potkáváme i několik mnichů a velice působivé je místo s vonnými tyčinkami. Taky si jich pár zapalujeme. Cestou zpět jdeme kolem jezera s tisíci bílých ptáků. Začíná se stmívat a dostáváme hlad. Vybíráme restauraci na hlavní třídě- kuřecí, rýže. Terez si dává vegetariánské kari, což se později ukazuje jako výhra. Moc nám chutná. Vláďa nechává přehrávat v nějaké net kavárně fotky a se spoustou místa na kartě uleháme pod větrák.

Ponděli, 14.1. 2008

Včerejší restaurace si na Vláďovi vybírá svou daň. Vstáváme v 6:45 a rychle balíme na cestu jen batůžky. Na autobusáku chvíli váháme mezi klimatizovaným busem nebo klasikou, ale vítězí klasika a jelikož jsme na konečné tak usedáme. Dvě hodiny se poměrně vlečou, ale snažíme se cestu zpříjemnit pozorováním místního frkotu a co nevidět vystupujeme v Dambulle. Koukáme a stojíme před obrovskou sochou Buddhy. Tam asi chceme, i když v plánech to nebylo, ale nejdřív vyřešit čůrání a zahnat divný pocit kolem žaludku. Vláďovi vůbec není volno. Paní nám prodává zadarmo J pár banánů, sníme je v parčíku a jdeme k Buddhovi. Zjišťujeme, že to je komplex jeskyní vytesaných do skály, jsou tam krásný fresky a tak. Jdeme nahoru…spooooustu schodů (800). Vsup je 10 dolarů, tak se těšíme, že bude na co koukat. Cestou míjíme prodavače cetek a dokonce vidíme i plachého hada. Téměř nahoře se na nás lepí velice otravný opičák. Zpočátku docela sranda se mění v trochu hysterický ústup ke vchodu do chrámu. Opičák jde vysloveně po Terez, občas vycení zuby a fakt sme si hodně oddychli, když jsme se ocitli mezi lidmi před chrámem. Fuj, příšerný zážitek. Šlo mu zřejmě o foťák, ale to jsme si domysleli až zpětně. Chrám je pěkný, posta soch a maleb.

Vláďovi ale není dobře a já sem totálně vyklepaná z té opice. Čeká nás ještě cesta dolů. Vůbec se nevěnuji výhledům do kraje, ale mám pořád jednou oko v džungli a čekám nebezpečí. Stíha. Pod kopcem si domlouváme tuk tuk, z busu jsme byli dost vytřesení, tak si děláme radost a na Sygirii pokračujeme s ním.

Bylo to asi 15-20 km , ale cesta příjemně utekla. Řidič nás vyhodil u vchodu a jel na nás čekat k východu. Když jsme viděla kam až se máme vyškrábat, tak se teda načeká. Platíme trochu přehnané vstupné 2200/osobu a vstupujem. Hned se nám představuje nějaký mladík jako průvodce, Odmítáme, ale nenechá se odbít, tak posloucháme o historii místa. Musím uznat, že vypráví moc zajímavě. Sigiria je veliká placatá skála uprostřed džungle, na níž byla před 1600 lety vybudována pevnost. Dole pod ní jsou zahrady francouzského stylu, které jsou pod záštitou Unesco. Zajímavý je zvlášť strašně důmyslný vodní systém, kterým byla dopravována voda na 200m vysokou skálu.

Přes zahrady se dostáváme na úpatí skály a začínáme šlapat vzhůru. Míjíme fresky s polonahými ženami, kterými bývala dřív skála téměř pokryta, ale mniši se nemohli soustředit na motlitby, takže už jsou z nich jen torza. Pokračujeme dál podél velké leslé zdi s vyrytými sgrafity jako vzkazy hostů pro královskou rodinu. A už jsme u vchodu do chrámu a do hlavní části pevnosti. Vchod býval lví tlamou, ale zbyli už jen tlapy. Procházíme mezi nimi a vydáváme se po železných schůdcích na vrchol. Jsou tam už jen zbytky zdiva

dochovaná nádrž na pitnou vodu a velký bazén. Je zde nádherný výhled do kraje. Romantiku nám trochu kazí jen průvodce, který je na nás ještě stále nalepený.

Dokocháme se výhledem a scházíme dolů. Z mladíka pomalu leze, že není až tak placený průvodce a že by od nás něco chtěl. Strašně nás to naštvalo. Ať si lži nechají a okrádají si chvíli jeden druhého. Tuktukář na nás opravdu čeká, tak nasedáme a jedem zpět do Dambuly, kde chytáme bus a protože není místo k sezení, čekají nás dvě hodinky nepříjemné cesty. Štíplístek mi za chvíli urve místo vzadu na šestce a Vláďa usedá za chvíli ke mně, tak už to uteče příjemněji.

Těšíme se na sprchu. Najíme se a po poradě

s panem domácím zůstáváme ještě jednu noc a rozhodujem se navštívit nedalekou botanickou zahradu.

Jdeme brzo na kutě, protože plánovaný výstup k Bílému Buddhovi nad městem vzdáváme. Přestože je teprve 19:00 je venku pořádná tma a nechceme riskovat cestu noční čtvrtí kdesi v AsiiJ

Úterý, 15.1. 2008

Budíček: 7:00. Dospat, dospat a vstáváme v půl 8. Balíme a vyrážíme do květinové zahrady. Pan domácí nás nasměruje na autobusák a my hned nasedáme/ostatně jako pokaždé) s jedem. Štíplístkovi dáváme 40 Rs a za chvíli jsme tam. Vstup do zahrady je 20x dražší pro cizince než našince, ale občas se tady s tím setkáváme (600Rs/os.) Zahrada je ale jedno z nejhezčích míst co jsme kdy viděla. Její rozloha je obrovská a je rozdělena na několik sekcí. Jsou zde velice staré stromy a tisíce druhů květin. Jako celek vše působí dokonale. Toto místo je vyhlášené dostaveníčky zamilovaných a je jich tady fakt hodně. Je to srandovní. Trochu „voajérsky“ jich pár fotíme a pak je necháváme jejich cukrování a samy uleháme pod obrovský strom. Jsme zde asi 4 hodinky, po poledni se začne dělat pěkné vedro, tak se vydáváme směrem Kandy. Cestou se stavujem ještě na buddhistickém poutním místě. V bude zpět nás chce okrást štíplístek, chtěl 80 Rs, ale zastal se nás pán na sedadle před námi a platíme 16 za oba. Štíplístek není rád, ale nic nenadělá. V hotelu si dáme spršku a krátký spáneček…..

……krátký byl v plánu, ale nakonec z něj byli 2 hodinky. Vláďovi není dobře a já sem teď taky spavější, tak jsme se tomu oddali. Po odpočinku balíme dlouhé oblečení a vydáme se do chrámu Bílého Budhy nad město. Cesta není dlouhá a samotný chrám nás taky až tak neohromil. Chvíli pozorujem mladičké mnichy jak pouští draky a vracíme se. Cestou kupukeme nějaký vegerariánský rolky a snach v KFC, aspoň malá záruka čistého jídla. Na pokoji baštíme a Vláďa ulehá, vypadá fakt bídně. Od domácího jsme získala Panadol a konvici čaje, tak to snad pomůže, ať můžem do Numera Elayi na čajové plantáže a na mnou vysněný Adam´s Peak.

Ještě jsem zapomněla na zážitek z hinduistického obřadu v chrámu hned vedle našeho guest housu. Hlavními

protagonisty jsou kráva a tele přivázaný na provaze před chrámem. Mniši je posypávají spoustou květin a pomazávají oleji, poté kolem nich začnou všichni chodit dokola a něco broukat. Ženy mají krásná sárý a tečky na čelech. Musím říct, že chvílemi se o ta zvířata bojíme. Všechno ale dobře dopadá a tak si odnášíme jen velmi silný pozitivní zážitek.

Středa, 16.1. 2008

Je ráno a hle: Vláďa je jako rybička. Jupíííí, prášky a vypocení zabrali, takže únikový plán zpět do Negomba se díkybohu nekonal a pokračujem v cestě. Balíme, platíme hotel a jdeme na vlak. Nádraží nacházíme celkem snadno a po půl hodině získáme i lístky do Nanu- oyi. Vlak má asi 20 min zpoždění a pak ještě čekáme na nádraží. Po třech zastávkách máme přesedat a tak je Terez nervózní, že to nestihnem. Stihli sme a navíc zjišťujem, že vlaky používá mnohem víc bělochů než busy (tam sme viděli všehovšudy jednoho).

Na stráních se začínají se objevovat první čajové keříky, nadšeně fotíme a kocháme se náhernou podívanou. Cesta je příjemná, místa dost, občas přijde preludovat nějaký umělec, prodavač nebo žebrák.Opakovaně si kupujeme smažený donuty a bramborový šišky, vůbec s ani nepředstavuju kde je vařej. Se 45 min zpožděním dorážíme do Nanu- Oya. Tři mladíci vypadající jako Kolumbijci nám nabízejí odvoz do Huwara Elayi, přijímáme a v jejich restauraci se příjemně najíme. Takovýhle nudle sme jestě neměli. Dostali sme k nim supr pálivou omáčku, takže sme si trochu vypálili červa. Rozmýšlíme výpravu na Hurton Plains („konec světa“), ale v knize návštěv, kterou nám půjčili se dočítáme, že to za to nestojí, tak balíme a pokračujeme dál na Adam ´s Peak. Stejně nemáme už moc času. Do Dalhousie je to 90 km a musíme to nějak dneska zmáknout. Jen si letmo prohlížíme golfové hřiště, které se tady před námi vylouplo. Aktivně řešíme Terčino naléhavé čurání, měníme v bance ještě 90 dolarů a berem bus směr Adamova hora, konktétně do městečka Talawakele. Silnice je zaříznutá do stráně s čajovými plantážemi a nepříjemně se klikatí, tak trvá strašně dlouho. Určitě to nebaví ani paní v pokročilém stádiu těhotenství, která před námi tiše zvrací. V Talawakele přesedáme na bud do Hurtonu. Je tma. Jiná těhotná paní zvrací. Do Dalhousie zbývá asi 35 km. Po dalším busu končíme na dohled od Sri Pady (sinhálské označení Adamovy hory), ale pořád ještě dost daleko abychom to došli. Navíc v noci. Bus má jet asi za hodinu a půl a to se nám nechce čekat.Bereme tuk tuk ještě s jedním místním párem a namačkáme se dovnitř. Ještě že nejedeme dlouho. Naši spolucestující hned začínají výstup. Nerozumíme tomu a začnem hledat nocleh. Na chvíli si chcem určitě zdřímnout. Hned prví je slušný, domlouváme se na 600 Rs a jdeme do jídelny. Potkáváme Čechy, které jsme VIDĚLI UŽ V Doha a botanické zahradě. Přijímáme nabízenou slivovici a tímto zdravíme Frýdek- MístekJ Po lehlé véče si jdeme na chvíli odpočinout.

Čtvrtek, 17.1. 2008

Sotva zamhouříme oči, budík. Je 2:00. Rychle si oblečem všechno co máme s sebou a v relativně dobré náladě vyrážíme k vrcholu. Cesta je osvětlená a jde se moc pěkně…zatím se to příliš nezvedá. Cestou potkáme jen pár mnichů, kteří žebrají penízky, ale jinak jdeme skoro sami. Asi po hodině cesty se začal podél cesty z pralesa ozývat nějaký zvul. Chvíli si myslíme, že je to tekoucí voda, ale pak si všimnem, že se nás to jakoby drží. Na dotaz : „Co to je?“ odpovídám velice vtipně : „Levhart“, a v zápětí si nejsem úplně jistý zda jde o vtip. Nějaké zvíře asi 2 metry od nás udělalo velice hluboký hrdelní chrčivý zvuk. Úplně jsme zkoprněli.

Najednou jsme nevěděli jestli utíkat nebo křičet nebo co. Prostě jsme stáli úplně štajf. „TO“ samo asi zatím odešlo, ale stejně jsme raději počkali na neohroženou Němku co funěla za námi, aby nám razila cestu. Pojmenovali sme si ji pracovně „Das mittagessen des Schweines“.Po tomhle zážitku nás už čekalo asi jen 5000 schodů, což byla brnkačka. Přesné údaje si musíme ještě vyhledat (Vláďa si to bere jako osobní závazek). Cesta nahoru trvala přesně 3 hodiny. K vrcholu dorážíme v okamžiku, kdy se na obzoru začíná objevovat světlý proužek. Jsme vděční za každý kousek oblečení, které

na sobě máme. Je něco kolem 10 stupňů. Přicházejí další poutníci a svítící puntík pomalu vylézá.

K dokreslení atmosféry hrají dva bubínkáři. Myslím, že tady na tom místě nemůže být problém dostat se do transu. Po východu se rychle přesouváme na západní stranu hory, kde stín vykreslil, jako každě ráno, ještě jednu horu. Jakousi pyramidu, jejíž vrcholek sahá několik kilometrů, prý až k moři.

Po této jedinečné podívané obdivujeme scenérie, které se nám odhalili pod námi a čeká nás cesta dolů. Cesta jde o poznání rychleji, ale z vysokých schodů po chvíli bolí kolena. Na hotelu si dáváme sprchu a na chvíli se natáhnem, abychom dohnali trochu noc. Budíme se lehce před 12, platíme účet (ubytování a večeře – 1840Rs) a

protože náme před sebou opravdu dlouhou cestu, berem batohy a jdeme na bus. Zrovna proti nám jeden jede. Naskakujem a ani nestíháme koupit vodu na cestu. Z okénka obdivujem jezero a litujem, že není čas si ho blíž prohlédnout.

V buse je plno a Terez ne moc dobře. Od Hattonu jí slibuji lepší místa, jsem připraven uplatit nějaké dítě karamelkou 🙂 Z autobusáku odjíždí příme do Negomba jeden jediný autobus, který je ale už plný. Ostatní autobusy jedou o hodiny déle a tak se rozhodujem pro přímý spoj ve stoje. Nastoupíme a koukáme jestli nás vůbec vezmou.

Je stašný vedro. Jednomu pánovi se,zřejmě horkem, udělalo špatně. Chvíli se ho snaží vzkřísit v autobuse, ale vypadá to na infarkt, tak ho místní vynášejí vezou tuk tukem do nemocnice. Jeho paní silně lamentuje, je to strašný zážitek, ale vypadá to že jen pro nás, nikdo z místních to moc neřeší. Jen co pána vynesli, už nám čistí jeho sedadlo a diví se proč už jsme si dávno nesedli. Je to drsný. Usedáme, platíme štíplístkovi 123 rupek a jedem. Cesta i s jizdou tuk tukem trvá celkem 6 hodin. Jsme vydrncaní a naprosto vyřízený, ale „doma“. Dáváme si jen mandarinky a martinek a jdem spát. Zítřek jsme naplánovali v duchu relaxace.

Pátek, 18.1. 2008

Je večer a dostáli jsme svému předsevzetí a dnešek totálně prorelaxovali. Vstávačka už v 7, ale to jen kvůli ranní koupeli. Cestou z moře, osvežení a strašně hladoví, jsme rovnou zasedli k snídani. Není dneska bufet, ale servírovaná, takže číšník se má co otáčet. S plnými pupky se vracíme na pokoj a ještě se poválíme a něco přečtem. Jsme po včerejším výstupu a cestě ještě pořád zmordovaný.

Dnešní další plán je koupání. Skáčem do plavek, berem čtivo a jdeme na pláž k sousednímu Blue Oceanic do stínu palem.Oddáváme se lenošení na plnej ceres, přesně podle plánu 🙂 K večeři jsme si dali grilovanou rybu, ráži, salát, kuřecí stehna, hranolky, čajík a pivka. Sedíme na pláži a plánujem zítřek.

Sobota, 19.1. 2008

Na to, že je leden je docela slušný počasí. Po pěkné snídani se vydáváme na nedalekou lagunu jen pěšky po pláži. Dneska ještě nikam nepojedeme, chceme ještě prohlídnout Negombo. Vydáme se směrem k laguně, cestou dáváme koupačku a řeč s jedním místním, který nám hned nabízí výlet katamaránem na korálový útes. Rybičky nás lákají a tak se dohadujem na 1500 rupek za oba (původní cena byla 7 tis.) Jede s námi ještě jedna Italka. Cesta je super a za 30 min dorážíme na útes. Jsme trochu zklamaní, voda je docela kalná a moc rybek tady taky není. S Keňou se nedá srovnávat ani náhodou. Vracíme se zpátky, slunce pěkně pálí a jsem i přes 20 pěkně spálení. Terce není moc dobře, tak jdeme chvíli na pokoj a čteme si. K večerí si dáváme jen vaječné hoppery (kokosové moučníčky ve tvaru misky ve kterých je klepnuté vajíčko). Výlet směr jih do Galle se rozhodujem o den posunout.

Neděle, 20.1. 2008

Hrozně to letí a začíná nám být líto, že za chvíli jedem domů. Snažíme si užít poslední dva dny jak jen to jde. Před večeří se jdeme podívat do kostela, kde je strašně moc lidí a vše se odehrává spíš venku než uvnitř, ale je to super.

Na véču jsme se strašně navnadili na flákotu a pizzu- také si v tomto duchu objednáváme: pffefer steak a salámová pizza. Hospoda je úplně plná, ale jídlo máme za 15 min, tak jsme příjemně překvapení. Jsme i spokojení s kvalitou večeře, tak si dáváme do nosu. Platíme

1200Rs a jdeme domů, Terez se zas necítí úplně nejlépe.

Zjišťujeme ještě jak pojede ranní vlak, kterým plánujeme jet do Galle. Vlakáč je asi 15 min tuk tukem od hotelu a teď už honem spát, budík máme na 6:00.

Pondělí, 21.1. 2008

Ráno odjíždíme vlakem z Negomba směr na jih, do Galle. Cestou z vlaku pozorujeme poničené pobřeží od nedávné tsunami. Je to ještě pořád hodně znát. Průjezd Colombem je docela zážitek a jsme rádi, že zde jen přestupujem.

Colombo

(Pár dnů po příjezdu domů jsme se dočetli, že na vlakovém nádraží vybuchla bomba a zabila asi 12 lidí). Ve valku potkáváme nějakého chlápka, příjemně se s ním povídá a přesvědčuje nás, že až do Galle nemáme jezdit, že je to špinavé město atd. Necháváme se přesvědčit a vystupujem v Ambalangodě. Posílá nás i do místní laguny, ale je to dost chyba. No asi sme naletěli nějakýmu vtípku a jsem z toho otrávení. Berem tuk tuk a jedem na pláž. Z řidiče se vyklubal skvělý chlap a nálada se nám vrací. Pláž je učiněný ráj. Řidič je i majitelem domu na pláži. Má ho už skoro opravený po tsunami a tak s ním dohaduujem cenu a rozhodnem se zůstat. Je t zde zařízené v koloniálním stylu a je to luxus. Jsme úplně na prázdné pláži. Rychle se převlékáme a jdeme si do města koupit něco k jídlu. Je to tady jako v ráji. Tak nakonec takovou chybu jsme neudělali.

Úterý, 22.1. 2008

Ráno se pěkně vyspíme a jdeme se porozhlédnout do města. Prohlížíme rybí trh, ale hlavně už zase chvátáme a pláž užít si předposlední den.

rybí trh v Ambalangodě- nádhera

S domácím, ze kterého se vykubal fakt férovém a sympatickém chlápek, se vydáváme trochu do vnitrozemí kouknout se na líheň želviček a taky do dolů, kde se těží drahé kameny.

Terce kupujem prstýnek a naušničky. Večer si ještě naposled v klidu posedíme u čaje na terase a jdeme spát, ráno nás čeká cesta vlakem zpět do Negomba

a pak už je návrat domů.

Díky Srí Lanko, díky.

http://wimma.blog.cz/1004/cestopis-sri-lanka