0
0

Pátek 21.12.2007

Ve 4:15 pro nás přijelo taxi a v 5:00 měl z Hlavního nádraží odjíždět vlak EC do Vídně. Kdyby neměl cca 25 minut zpoždění… Topit bohužel začal až v Břeclavi (po výměně vlakové posádky), takže nám ta dovolená pěkně začala. Naštěstí byla ČR první den v Schengenském prostoru, takže jsme nemuseli vytahovat pasy. Do Vídně jsme přijeli s mírným zpožděním a ještě vymrzlí. A všechny tyto zážitky byly za akční cenu od Českých drah cca 2.500 Kč (zpáteční pro dva)! ?

Koupili jsme si za 3,40 EUR lístky na letiště a krásným čistým a vytopeným vláčkem tam dojeli. Ve 13:55 nám letělo letadlo společnosti Royal Jordanian do Ammanu (asi 3 hodiny letu).

Na letišti v Ammanu byl trochu chaos, ale v pořádku jsme přestoupili do většího letadla dalších 6 hodin letěli směr Sri Lanka.

22.12.2007

Asi v půl sedmé ráno místního času jsme přistáli na ostrově, o kterém se říká, že je nejkrásnější na světě. Celní procedury trvaly věčnost (vše kvůli jednomu razítku do pasu) a na letišti vládl, jak jinak, chaos. Ale za to jsme nemuseli čekat na batohy, které mezitím zvládli vyložit.

Vybrali jsme nějaké peníze z bankomatu a venku před letištěm nás odchytl chlapík, že nás za 4.000 Rs. odveze do Beruwely. A tak se také stalo. Cesta byla dlouhá, ale zajímavá, protože se po celém východním pobřeží táhne zástavba. Snad jsme ani nevyjeli mimo město. Zkusili jsme jeden hotel, ale byl plný. Ale v dalším, v Guest House Panorama, jsme se za 1.200 Rs. ubytovali (s koupelnou) a šli se na chvíli prospat, protože jsme byli šíleně ztahaní.

Když jsme se asi v půl druhé probudili, hrozně pršelo. Chvíli jsme počkali, až bude pršet jen drobně a vyrazili jsme na pláž. Tedy pouze na procházku. Voda byla po dešti celkem špinavá a na břehu bylo hodně vyplaveného bordelu. Mezi vším tím pobíhala psiska. Horší bylo, že si s námi chtěl každý povídat, takže jsme neměli chvilku klidu. Chvílemi pršelo, chvílemi téměř svítilo sluníčko, bylo tak 26°C, prostě pohoda.

Později odpoledne jsme šli do městečka, resp. na hlavní silnici, kolem níž se vše soustřeďuje. V jedné dost pěkné (a klimatizované) restauraci jsme si dali smaženou rýži a rýži s curry, každou za cca 180 Rs. A limo za 40 Rs. Než jsme se najedli, začalo znovu pršet. Skočili jsme ještě na internet (40 Rs./hod.) a pak jsme tuk-tukem dojeli zpět do hotelu.

23.12.2007

Hoteliér nám na osmou domluvil odvoz, takže jsme v sedm vstali, udělali si kafe a čaj (tentokrát jsme s sebou opět přibalili náš starý a osvědčený ponorný vařič) a před osmou už byli připravení vyrazit. Tuk-tuk už čekal (1.500 Rs.). To byla jízda! Sice to nebylo nic extra pohodlného, ale dalo se to přežít.

Nejdříve jsme jeli do Kosgoda Turtle Hatchery (vstup 200 Rs./os.), neboli želví záchranné stanice, kde vykupují želví vajíčka od místních rybářů a pak je tam líhnou – zahrabou je do země, označí datumem a časem se z nich vylíhnou malé želvičky. Ty pak přesunou do bazénku a asi po třech až čtyřech dnech je vypouští do moře. Tím mají mnohem větší šanci na přežití.

Mají tam také několik větších želv, které jsou třeba zraněné po tsunami, nebo jinak nemocné a v přírodě by nepřežily. Náš průvodce byl trochu ve spěchu, takže se nám příliš nevěnoval, ale to nevadilo, mohli jsme si vše prohlédnout sami.

Pak jsme opět vyrazili na cestu, zastavili jsme se ještě u sochy Buddhy, která byla postavená v r. 2006 jako poděkování za finanční dary z Japonska na pomoc oblasti postižené tsunami. Kolem cesty byly bohužel vidět ještě stále následky této ničivé vlny, spousta pobořených domků, ale na druhou stranu i spousta nových a opravených domů. I silnice samotná byla téměř nová.

Dojeli jsme do Hikkaduwi a ubytovali se v Neela’s Guest House za 1.500 Rs. s koupelnou. Celé dopoledne sice drobně pršelo, ale u moře se trochu vyčasilo, tak jsme šli na pláž. Byly veliké vlny a voda nebyla nejteplejší, takže jsme se jen tak cachtali. Pak jsme si dali jídlo (Míša rybu s bramborovou kaší za 320 Rs. a já smažené nudle za 260 Rs.) a šli se opět povalovat na pláž, kde jsme oba nakonec usnuli. Chvíli jsme spali i v pokoji, cesta z Evropy nás přeci jen dost zmohla, a odpoledne se šli projít po pláži, došli jsme až do městečka a k přístavu, kde ale vůbec nic nebylo, takže jsme to otočili a šli zpátky do hotelu odpočívat. Večer jsme se šli najíst do naší restaurace – měli jsme rybu s curry, bramborem a vejcem. Zapili to Piňa Coladou a kolem desáté šli spát.

24.12.2007

K snídani jsme měli banány, které jsme den předtím koupili (3 Rs./ks) a pak jsme vyrazili na pláž. Celé dopoledne jsme se cachtali, až kolem jedenácté jsme šli sbalit věci a chytit autobus do Galle. To se nám celkem rychle povedlo (10 Rs./os.). Galle bylo plné lidí, stěží jsme se mezi nimi proplétali. Nejdříve jsme vybrali nějaké finance z bankomatu a pak raději zamířili do pevnosti, kterou postavili Holanďané a která vypadala skoro stejně jako v Maroku. Uvnitř pevnosti bylo několik kostelů – v metodistickém, s plesnivými zdmi jsme se zastavili a pak také v Dutch Reformed Church (1740), kde byla spousta náhrobků a zákazů vstupu na trávník.

Zašli jsme na poštu, koupili známky (20 Rs./ks) a obhlédli mešitu přestavěnou z kostela. Z hradeb bylo vidět moře a tyto hradby prý pomohly ochránit město před tsunami. Chtěli jsme se někde najíst, ale bohužel v pevnosti nic nebylo a tak jsme vyšli do ruchu velkoměsta a v jedné místní restauraci si dali talíř rýže, několik mističek se zeleninou, curry a vejci a také několik plněných placek – vše za 240 Rs.

Venku jsme zakoupili úžasný čínský budík za 150 Rs. a ovoce a vydali se na autobusové nádraží najít autobus do Matari. Našli jsme ho rychle a už jsme jeli do Mirissi, malé vesničky, kde jsme vystoupili a zapadli do prvního hotelu s názvem Paradise Beach Club. Nabídli nám ubytování v chatce za 2.875 Rs. s večeří a snídaní a tak jsme si plácli. Ubytovali jsme se a šli se koupat na pláž. Zkusili jsme i šnorchlovat poblíž skal, pár rybek jsme viděli, dokonce i nějaké korály a ježky, ale celkově nic moc. Ale moře bylo teplé a příjemné a tak jsme tam vydrželi až skoro do setmění. Míša za pomoci místní mládeže kutal díru v písku a prostě celkově jsme si odpoledne báječně užili.

Po sedmé jsme šli do jídelny, dali si pivo a džus a asi v 19:45 se otevřel bufet na večeři (saláty, salámy, rýže, těstoviny, krevetky, zákusky). Asi do půl desáté jsme večeřeli, potom se šli krátce projít po pláži a pak šli spát. Tak jsme letos oslavili Štědrý den asi lépe než loni.

25.12.2007

Budíka jsme sice optimisticky nařídili na 7:15, ale ignorovali jsme ho a vyhrabali se skoro v devět. K snídani byl opět bufet – vajíčka, párečky, sýr, marmeláda, ovoce, džus… tak jsme se nadlábli a šli se ještě na chvíli koupat. Kolem půl dvanácté jsme zabalili a vyrazili na další cestu. Na hlavní silnici jsme skoro hned zastavili autobus do Matari, kterou jsme si prošli, ale kromě pevnosti, která byla tou dobou v rekonstrukci tam nic extra zajímavého nebylo. Na autobusovém nádraží jsme sedli do autobusu a vydali se do Deniyayi…

Jenže jsme jeli nějak moc dlouho po pobřeží, což se nám zdálo podivné, až nám bylo řečeno, že jedeme špatně. A to jsme se předtím ptali řidiče, který nám to odkýval! Takže jsme vystoupili kdesi v nějaké maličké vesničce a autobusem v opačném směru (14 Rs./os.) dojeli zpátky do Matari. Tam jsme přeskočili na autobus do Akuressi (26 Rs./os.) a pak jsme dalším dojeli do městečka Deniyaya (40 Rs./os.) Naštěstí už správně. Jeli jsme celé odpoledne, bylo to dost příšerné. Ale příroda kolem byla nádherná, čajové plantáže, rýžová políčka… pomalu vjíždíme do hor.

Když jsme dorazili do městečka, strašlivě pršelo a tak jsme tuk-tukem (50 Rs.) dojeli do Sinharaja Rest, kde jsme se za 1.000 Rs. ubytovali v jednoduchém, ale příjemném pokoji. Jelikož pořád hodně pršelo, objednali jsme si večeři – smažené nudle a rýži a čekali.

Mezitím přišel majitel Bandula, dohodli jsme se na zítřejším výletu (1.500 Rs./os.), a pak dál čekali a čekali, až jsme po víc jak dvou hodinách šli jídlo zaurgovat. Až potom se začalo něco dít a manželka Banduly začala kmitat a chystat jídlo. Bylo to dost děsné, nějak se jim to nepovedlo, takže z toho vzniklo rizoto a špagety. A bylo to plné kostí. No, trochu nám to zkazilo náladu, tak jsme šli projít do městečka a hlavně koupit snídani a svačinu na zítřejší výlet.

26.12.2007

Kolem sedmé jsme vstali, dali si k snídani celkem dobrou buchtu a šli sbalit věci na výlet. Kolem osmé jsme se seznámili s Norbertem z Berlína, který šel na výlet s námi. Bandula trochu zaspal, resp. měl prý večer rodinnou oslavu…. Kolem půl deváté jsme jeho jeepem vyrazili směr Sinharaja Forrest Reserve, což je primární jungle. Dojeli jsme k malému stánku s jídlem, zaparkovali a šli přes rýžová políčka až ke vstupu do parku. Zaplatili jsme cca 660 Rs./os., nasypali si do bot sůl proti pijavicím (stejně nám to nebylo nic platné) a šli jsme po cestičce, která byla značená. Bandula nám ukázal spoustu kytek, stromů, nějaké ještěrky, ptáky, pavouka a 3 hady.

Všechno bylo hrozně vlhké a tak se na nás lepily pijavice o sto šest. Míša schytal tři, já jednu.

Přebrodili jsme řeku a došli k vodopádu, kde jsme se vykoupali, což bylo báječné osvěžení i skvělý zážitek. Naobědvali jsme se a vyrazili znovu na cestu. Šli jsme přes čajové plantáže a kolem domku sběračů. Za 1 kg lístků dostanou 60 Rs. Denně prý jeden člověk nasbírá 30 kg. A lístky vyrostou do týdne nové, takže je to docela slušně placená práce. Bandula nám ukázal různá koření – hřebíček, skořici, pepř a šli jsme dál.

Vrátili jsme se do jungle a pokračovali po cestě ke kempu, kde si Bandula potřeboval něco vyřídit. Museli jsme se přeplavit přes řeku na takovém vratkém plavidle. V kempu se dá strávit noc, ale pouze s nějakým zvláštním povolením. Potkali jsme se tam s rakouským párem z Vídně – s Doris a Michaelem (legrační bylo, že se příjmením jmenoval Cerveny, prý má nějaké české předky). Povídali jsme si a domluvili se, že si společně zítra vezmeme taxi a pojedeme do Uda Walawe National Park. Společně s jejich průvodcem, všichni dohromady, jsme se vrátili k autu a od Banduly dostali kokosový ořech na vypití. Rozloučili jsme se a vydali se na cestu zpět.

Výlet byl velmi pěkný, nebyla to sice žádná velká jungle, přeci jen, místní to tam používají jako zkratku mezi vesnicemi, dokonce na motorkách, ale pocházka to byla fajn. Kolem páté jsme přijeli do hotýlku a šli se najíst raději do města. Dali jsme si plněné roti a něco nasekaného v plackách (zelenina, maso), což bylo velmi dobré, ale strašně to pálilo. Stálo to dohromady i s limonádou 249 Rs. Ve speciálním obchodě s mřížemi jsme si koupili lahvičku Arracku za 270 R. a šli zpět do hotýlku. Alkohol se totiž smí prodávat pouze ve specializovaných obchůdcích, zřejmě kvůli únikům na daních.

26.12.2007

Kolem sedmé jsme vstali, dali si k snídani celkem dobrou buchtu a šli sbalit věci na výlet. Kolem osmé jsme se seznámili s Norbertem z Berlína, který šel na výlet s námi. Bandula trochu zaspal, resp. měl prý večer rodinnou oslavu…. Kolem půl deváté jsme jeho jeepem vyrazili směr Sinharaja Forrest Reserve, což je primární jungle. Dojeli jsme k malému stánku s jídlem, zaparkovali a šli přes rýžová políčka až ke vstupu do parku. Zaplatili jsme cca 660 Rs./os., nasypali si do bot sůl proti pijavicím (stejně nám to nebylo nic platné) a šli jsme po cestičce, která byla značená. Bandula nám ukázal spoustu kytek, stromů, nějaké ještěrky, ptáky, pavouka a 3 hady.

Všechno bylo hrozně vlhké a tak se na nás lepily pijavice o sto šest. Míša schytal tři, já jednu.

Přebrodili jsme řeku a došli k vodopádu, kde jsme se vykoupali, což bylo báječné osvěžení i skvělý zážitek. Naobědvali jsme se a vyrazili znovu na cestu. Šli jsme přes čajové plantáže a kolem domku sběračů. Za 1 kg lístků dostanou 60 Rs. Denně prý jeden člověk nasbírá 30 kg. A lístky vyrostou do týdne nové, takže je to docela slušně placená práce. Bandula nám ukázal různá koření – hřebíček, skořici, pepř a šli jsme dál.

Vrátili jsme se do jungle a pokračovali po cestě ke kempu, kde si Bandula potřeboval něco vyřídit. Museli jsme se přeplavit přes řeku na takovém vratkém plavidle. V kempu se dá strávit noc, ale pouze s nějakým zvláštním povolením. Potkali jsme se tam s rakouským párem z Vídně – s Doris a Michaelem (legrační bylo, že se příjmením jmenoval Cerveny, prý má nějaké české předky). Povídali jsme si a domluvili se, že si společně zítra vezmeme taxi a pojedeme do Uda Walawe National Park. Společně s jejich průvodcem, všichni dohromady, jsme se vrátili k autu a od Banduly dostali kokosový ořech na vypití. Rozloučili jsme se a vydali se na cestu zpět.

Výlet byl velmi pěkný, nebyla to sice žádná velká jungle, přeci jen, místní to tam používají jako zkratku mezi vesnicemi, dokonce na motorkách, ale pocházka to byla fajn. Kolem páté jsme přijeli do hotýlku a šli se najíst raději do města. Dali jsme si plněné roti a něco nasekaného v plackách (zelenina, maso), což bylo velmi dobré, ale strašně to pálilo. Stálo to dohromady i s limonádou 249 Rs. Ve speciálním obchodě s mřížemi jsme si koupili lahvičku Arracku za 270 R. a šli zpět do hotýlku. Alkohol se totiž smí prodávat pouze ve specializovaných obchůdcích, zřejmě kvůli únikům na daních.

27.12.2007

Ráno jsme vstali celkem brzy, abychom ještě stihli navštívit chrám za městem. Bandula zavolal svého známého tuk-tukáře a za 600 Rs. jsme jeli na výlet do 6 km vzdáleného městečka Kotapola, kde je na kopci Buddhistický chrám. Dojeli jsme až k němu a po schodech vystoupali nahoru. Uprostřed je skalní převis, pod kterým leží Buddha. Obrovský Buddha. V nejvyšším patře, u malé pagody jsme ale objevili skupinu makaků a tak jsme měli o zábavu postaráno. Nafotili jsme spoustu opic a vydali se zpět do Deniyayi. V městečku jsme zašli na pozdní snídani a vrátili se do hotýlku sbalit věci. Před jedenáctou už na nás čekal nás taxikář (3.500 Rs. za auto) s minibusem. Jelikož Doris s Michaelem nešli a Bandula začal být nervózní (Sri Lanka je první asijskou zemí, kde čas něco znamená), vyrazili jsme směrem k jejich hotelu a potkali je cestou. A tak jsme vyjeli směr Embilipitiya.

Cesta byla dost příšerná, byli jsme vyklepaní z mizerných silnic, ale viděli jsme spoustu zajímavých věcí, např. sběrače čaje. Kolem půl druhé jsme dorazili do hotýlku, který nám doporučil Bandula. Ubytování nebylo nic moc a Doris se přiliš nelíbilo, takže jsme zkusili popojet dál, ale bylo plno, tak jsme se tedy vrátili a za 1.500 Rs. dostali každý postarší pokoj s koupelnou, mravenci a ještěrkami. Nechali jsme si v pokoji věci a vyrazili do nedaleké restaurace, kde jsme se nejdříve najedli (švédský stůl za 580 Rs./os.) a poté si najmuli jeep za 2.500 Rs. a už jsme jeli na safari do Uda Walawe National Park, který je kousíček od našeho ubytování.

Dojeli jsme tam, zaplatili vstupné 2.100 Rs./os., vyfasovali průvodce, který uměl asi 5 slov anglicky a jelo se do parku, kde jsme strávili asi 3 hodiny a bylo to báječné. Kromě spousty ptáků, včetně pávů (pro něj je Sri Lanka a Indie původní domovinou) jsme viděli hlavně spoustu slonů, ale také krokodýla, opice, varana a nějaká malá zvířátka připomínající lišky. Byl to moc pěkný výlet! I když Michal to mohl srovnávat se safari v Ugandě a říkal, že na tu Afriku to nemá…

Kolem šesté jsme byli zpět v hotýlku a šli společně na večeři do té samé restaurace, kde jsme obědvali. Bylo to tam sice příšerně drahé, ale nic jiného v okolí nebylo. Docela dlouho jsme diskutovali o politice a rozdílech v našich zemích a pak šli všichni spát.

28.12.2007

Vstali jsme před sedmou, sbalili věci a šli se zeptat, jak se dostaneme do města. V 7:30 měl jet autobus a tak jsme na něj čekali. Přišli i Doris s Michaelem a skutečně autobus za chvíli přijel, ale byl příšerně narvaný. Rakušané jeli do Matari k moři, takže po chvilce přesedli na jiný autobus, zatímco my jsme pokračovali do Pelmadulli. Měli jsme hlad, takže jsme se v jedné mini restaurace nasnídali jako místní – plněné rotti (zvláštně zavinutý plát těsta plněný povětšinou zeleninovou směsí, buď hodně nebo méně pálivou) a kafe. Koupili jsme také čokoládu za 120 Rs. (snídaně nás celkově stála 220 Rs.), ale nic moc…

Z autobusového nádraží nám během chvilky jel autobus do Haputale (98 Rs./os.), takže jsme další 3,5 hod. stoupali do hor. Výhledy byly úchvatné a cesta celkem rychle ubíhala. Kolem poledního jsme dorazili k cíli a ubytovali se v posledním volném pokoji bez koupelny za 75 Rs. v hotýlku Royal Top Rest Inn. Sbalili jsme si batůžek a vydali se na výlet. Cestou jsme koupili opět nějaké rotti a směs luštěnin v pytlíčku a našli autobus, který nás za 18 Rs./os. odvezl k Dambatenne Tea Factory, kterou v r. 1890 založil Sir Lipton.

Ve fabrice dělají prohlídky (200 Rs./os.), čehož jsme využili a nelitovali, protože celý proces výroby černého čaje byl velmi zajímavý. Čajové lístky, které přivezou náklaďáky se zváží, poté se mírně prosuší na 45% a pak se lístky rolují a následuje několikrát opakovaný proces drcení a prosívání, což celé trvá skoro tři hodiny. Poté se čaj usuší a opět prosívá, až je z něj výsledný produkt., opět v několika kvalitách. V této továrně mají 8 kvalit čaje. Úplně nakonec se čaj napytluje, označí a pošle na čajovou burzu. A potom odpluje či odletí do Evropy a Japonska.

Prohlídka byla opravdu úžasná. Ještě jsme se dozvěděli, že sběrači čaje mají plat 200 Rs. a minimum, co musí nasbírat denně je 10 kg. Za každé kilo navíc mají 7 Rs., ale nejvíce mohou nasbírat dalších 10 kg., holt socialismus…. Pracovníci ve fabrice mají za osmihodinovou směnu 300 Rs. plus přesčasy. No na to, jak to byla těžká práce, nic moc…. Ale zřejmě jsou rádi, že mají kde pracovat.

Zpátky jsme šli pěšky. Podle LP to mělo být 11 km, ale nám přišlo, že to bylo tak 8-9 do Haputale. Cesta byla pěkná, sice jsme šli po silnici, ale míjely nás jen autobusy, stále ty stejné, takže nám pak už mávali. V Haputale jsme zašli na internet (250 Rs./hod.) a stáhnout fotky na USB (50 Rs.) a také se trochu projít po městečku a nakoupit něco na zítřejší výlet. Večeři jsme si dali v hotelu, Míša měl rybu a hranolky, to bylo moc dobré, já měla rýži s kuřecím a kešu oříšky, což bylo trochu nijaké.

29.12.2007

Vstali jsme v půl páté a kolem páté seděli v mikrobusu (3.500 Rs.) a jeli do NP Horton Plains. Cesta trvala cca 1,5 hod. Vstupné bylo něco přes 2.000 Rs./os. Hned za vjezdem jsme viděli stádečko sambalů indických.

Řidič čekal na parkovišti a my šli na místní okruh a hlavně největší atrakci – World’s End, což je místo z kterého je vidět údolí v mlze a okolní vrcholky. Bylo to pěkné, ale asi jsme od toho čekali něco víc, nebo už jsme toho na cestách viděli tolik…. Chvíli jsme si povídali s Amíkem pracujícím v Colombu, dali si snídani a šli k Baker’s Falls. Pravdou je, že jak jsme byli trochu zklamaní z „konce světa“, tak jsme byli nadšení celým národním parkem, který nám připomínal směs Norska a Ekvádoru. Ráno tam bylo jen pár lidí a tak to byla báječná procházka přírodou. Šli jsme se ještě kousek projít, abychom se vyhnuli davům místních turistů, kteří se do parku nahrnuli kolem desáté, ale bylo celkem hodně vedro a tak jsme kolem jedenácté vyrazili zpět do Haputale.

Po našem příjezdu nás hoteliér poprosil, abychom se přestěhovali do pokoje s koupelnou, že ten náš potřebuje, což jsme samozřejmě nebyli proti. Dali jsme si krátkou pauzu, kafe a vyrazili do městečka na jídlo. Objevili jsme úžasnou místní vývařovnu, kde jsme si dali klasickou rýži s curry (4 druhy zeleniny, dhal a 2 placky) za 99 Rs. pro oba (!)

Přecpaní jsme se vzdali po silnici k Adisham Monastery (vstup 10 Rs./os.). V LP píší 3, že jsou to 3 km, ale bylo to více, ale to co jsme viděli, nám vyrazilo dech. Před námi se objevila kamenná budova, jak vystřižená z anglických románů. Obrovská dům, který postavil mezi lety 1927-1931 Sir Thomas Lester Villiers z Anglie na nás dýchala starým kontinentem. Kameny na budovu nechal tento zakladatel čajových plantáží dovézt ze Skotska. Uvnitř je možné vidět přijímací pokoj s obrazem zakladatele a obývací pokoj plný knih. Nám to až tak „exotické“ nepřišlo, ale místní, kterých bylo v Monastery celkem dost, byli opravdu u vytržení. Budova slouží jako klášter pro benediktinské mnichy, kteří prodávají některé z produktů, které vyrobí (sirupy, marmelády atd.).

Došli jsme nazpět do města, opět na chvíli zašli na internet a pak na placky. Večer jsme seděli v hotelu a pili čaj. Spát jsme šli už v osm.

30.12.2007

Po dvanáctihodinovém spánku jsme vstali a šli se projít do města. Podívali jsme se na tržiště a v jedné plackárně jsme si dali něco jako obří palačinku s curry omáčkou. Byla to příjemná změna. Sbalili jsme si věci a po desáté šli na vlak. Míša koupil lístky do Hattonu (120 Rs./os.) a před jedenáctou vlak skutečně přijel, ale byl příšerně narvaný. Naštěstí jsme si stoupli šikovně a já se brzy seznámila s rodinou z Colomba. Jedna z holek mi uvolnila místo, takže nás na 4 sedadlech sedělo 6. Ale bylo to báječné, protože jedna z dívek, Hansani, učila angličtinu a tak jsme si celou cestu povídaly. Bylo jí 20 a jejím sestřenicím 16, 18, 20, bráchovi také 16 a tatínek pracoval v Dubaji. A jako naprostou samozřejmost brala, že oni jsou křesťané. Byli s celou rozvětvenou rodinou na výletě v Bandarawele a vraceli do domů. A tak nám cesta rychle ubíhala, holky si sem tam zpívaly, prostě pohoda. Akorát vlak byl čím dál tím plnější. Míša stál u dveří a seznámil se zase s nějakým pánem, který nás pak v Hattonu odvedl na autobus a dal nám na sebe telefon, kdybychom něco potřebovali.

V Hattonu jsme byli kolem druhé, nasedli jsme hned do autobusu na Maskeliyu (28 Rs./os.) a pěkně pomalu tam dojeli. Dali jsme si placky a přeskočili na autobus do Dalhousie (30 Rs./os). Cestou nás dost důkladně kontrolovali policisté. Nás tedy přímo ne, ale lidé a autobusu museli ukázat průkazy a prohledali jim tašky. Prý kvůli teroristům (místní se bojí, že by Tamilští tygři mohli zaútočit na buddhistické památky).

Dalhousie je malá roztahaná vesnička na úpatí Adam’s Peak (Sri Pada). Šli jsme do nějakého hotýlku, ale bylo plno, nabídli nám sice ubytování u někoho doma za 300 Rs., ale zřejmě to bylo i se zvířátky, brrrrr…..

Zkoušeli jsme několik hotýlků, ale všechno bylo obsazené, až jsme za 1.200 Rs. sehnali takovou kobku. No po pravdě nic moc, ale když nic lepšího není…. Pokojík s koupelnou byl trochu špinavý, zatuchlý a velmi neútulný, ale za to jsme tam potkali 2 Češky, které ale pokoj měly za 3.000 Rs. a tak byly naštvané a nakonec se stejně přestěhovaly jinam, protože jim jejich řidič sehnal lepší bydlení (měly pronajaté auto s řidičem téměř na celý pobyt na Sri Lance). Chvíli jsme si povídali a pak šli na večeři na kottu – rozsekané rotti s vajíčkem a zeleninou, bylo to moc dobré. Před osmou jsme šli spát, abychom se nachystali na noční výlet na posvátnou horu.

31.12.2007

Ve dvě ráno jsme se vzbudili a vyrazili na vrchol Adam’s Peak (2.243 m). Až na vrchol vede 5.200 schodů, které jsou v noci osvětlené a je tedy pěkná dřina je vyšlápnout. Cestou jsme potkali spoustu místňáků, kteří již šli dolů. Cesta nám trvala asi 3 hodiny a na vrcholku byla pěkná zima a spousta lidí. Úplně nahoře je chrámeček se sochou Buddhy a měl by tam být otisk nohy, prý prvního člověka Adama, kdy se poprvé dotknul země, ale stopu jsme nějak přehlídli, protože tam byla fronta poutníků.

Adam’s Peak je nejvyšší horou Sri Lanky. Všichni lidé nahoře chtěli vidět výhod slunce, ale když jakž takže vylezlo, vydali jsme se dolů, abychom se vyhnuli davům a sluníčko si vyfotili až cestou dolů. Sestupování po schodech bylo snad ještě horší než výstup, kolena dostala docela zabrat, ale zvládli jsme to a došli znavení do naší kobky. Horší bylo, že mě cestou docela pobolívalo břicho. Ale celkově to byl úžasný výlet, rozhodně to mělo něco do sebe!

Sbalili jsme si věci, a protože autobus, který přijel do vesničky měl jet až za hodinu, domluvili jsme si tuk-tuk za 400 Rs. do Maskeliyi. Tam jsme přesedli na autobus a za 28 Rs./os. dojeli úplně zmožení a rozlámaní do Hattonu. Už jsme toho měli plné zuby a tak jsme si za 3.000 Rs. najali taxíka a dojeli do Kandy, kde jsme měli rezervovaný pokoj v Palm Garden Guest House (rezervovala jsem ho telefonicky z Haputale) za 16 USD. Pokoj byl krásný, čistý, velký, měl balkon a koupelnu, co víc jsme si mohli přát.

Chvíli jsme si odpočinuli a pak vyrazili do města. Náš hotýlek stál na předměstí, takže se do města muselo jet tuk-tukem nebo autobusem, ale zase v něm byl krásný klid. Když jsme se chystali zeptat, jak se do centra dostaneme, akorát od majitelů odjížděla návštěva, paní ze Švýcarska, která už 36 let žije na Sri Lance a tak nám nabídla, že nás vezme s sebou do města. Majitel hotelu je Sinhálec, ale jeho paní je Francouzka, takže mají spoustu evropských známých.

První věc, kterou jsme udělali bylo, že jsme zašli na oběd do čínské restaurace. Měli jsme smažené nudle s mořskými potvorami a hovězí s ananasem plus džusy za 750 Rs. Ale výborně jsme se najedli, byl toho pěkný kopec.

Po obědě jsme zašli do chrámu Temple of the Sacred Tooth Relic, kde je uložen Buddhův zub, který byl odňat v den jeho pohřbu v r. 543 př.n.l. Měl pěkně dlouhou historii, jak se na Sri Lanku dostal. Do chrámu nás nejdříve nechtěli pustit, protože měl Míša šortky po kolena, ale pak nás stejně pustili. Bezpečnostní opatření jsou snad horší než na letišti. Do chrámu samotného se platí vstup 500 Rs./os. Samozřejmě jen cizinci. Za fotografování chtěli další peníze, tak jsme foťák zapřeli a nefotili. Prohlédli jsme si celý areál včetně přilehlého muzea plného buddhistických relikvií a vyfotili si jednoho makaka, který někde ukradl rýži a teď se s ní cpal. Nakoukli jsme k jezeru , které je v centru města a šli jsme dál. Ochutnali jsme zmrzlinu a kafe a prošli se po tržišti. Koupili jsme meloun k snídani a vzali tuk-tuk za 100 Rs. zpět do hotýlku. Navečer jsme zašli internet (100 Rs./hod.), ale moc nefungoval. Dali jsme pivo a džus na terase, připili jsme si na konec roku a před devátou jsme šli spát. Takže jsme v klidu prospali další oslavu příchodu Nového roku.

1.1.2008

Jelikož mě už několik dnů trochu pobolívalo břicho, naplánovali jsme, že skočíme k doktorovi, abychom měli jistotu, že to nic není. Ráno jsme si dali meloun, ale nebyl moc zralý. Vzali jsme si tuk-tuk a za 20 Rs. odjeli do Adventist Hospital. Sice měl být normální pracovní den, ale zřejmě měla spousta lékařů dovolenou, protože se v nemocnici nic moc nedělo. Čekali jsme asi půl hodiny a pak mě vyšetřil pan doktor na příjmu a odeslal do jiné nemocnice, protože u nich nikdo nebyl. Odjeli jsme tuk-tukem do další nemocnice, kde mě vyšetřili, poslali na krev, na ultrazvuk a zase vyšetřili a nakonec jsme dostala nějaká antibiotika s tím, že mám infekci v břiše, ale nic vážného. Nakonec se z té „infekce“ vyklubalo docela něco jiného, ale to jsme zjistili až doma :-)).

Zaplatili jsme dohromady cca 500 Kč, takže jsme si ani nebrali žádné účtenky pro pojišťovnu. Mezi vyšetřeními, trvalo to bohužel celý den, jsme se najedli v přilehlé restaurace, zajeli si autobusem do města (jedna cesta 8 Rs./os.) do centra a vrátili se zpět a nakonec jeli znovu do centra na večeři. Najedli jsme se v příjemné restauraci, Míša měl rybu a hranolky, já čínské sweet and sour a bylo to moc dobré.

2.1.2008

Na půl osmou jsme měli domluvený tuk-tuk a po sedmé již na nás čekal. Cíl naší cesty byl v Pinnewala Elephant Orphanage – sloním sirotčinci, či útulku, který leží asi 42 km od Kandy. Před devátou jsme byli na místě, zaplatili 1.000 Rs./os. a vešli, společně s davy dalších turistů, dovnitř.

V 9:15 probíhalo krmení mláďat. Malé slony tam krmili mlékem z flašky. Nejlepší ale byl jeden ze slonů, který se nechal krmit palmovým listím a mával kolem nás chobotem. Potkala jsem tam 2 Slovenky, ale moc jsme si nepovídaly. O kousek dál byla skupina slonů, lidé se s nimi fotili. Celý areál jsme si prošli a viděli spoustu krásných slonů různého stáří.

Když jsme vyšli ven, tuk-tukář nás zavezl na „jízdy“. Za 1.500 Rs./os. jsme měli patnáctiminutovou projížďku na slonovi. Byla to celkem legrace. Slon byl klidný a měl krásně štětinatou hlavu . Bylo mi ho trochu líto, ale co se dá dělat, snad se o něj dobře starají….

Poté jsme jeli zpátky ke slonímu útulku, protože u nedaleké řeky probíhalo koupání. Nás průvodce si myslel, že to zrušili a pak se moc omlouval, ale důležité bylo, že jsme se na koupající slony mohli jít podívat. Bylo to nádherné! Náš řidič tvrdil, že v celé oblasti je 85 slonů, ale tolik jich v řece asi nebylo. Nejkrásnější byla malá slůňata.

Cestou zpět do Kandy jsme se stavěli na oběd v „bufetu“ – za 175 Rs./os. jsme si mohli nandat kolik jsme chtěli, byla to klasika rice and curry, ale velmi dobře jsme se najedli. Také jsme zastavili na mostě, odkud byl krásný výhled na stromy obalené netopýry.

Naší další zastávkou byla botanická zahrada na okraji Kandy, která je velmi vyhlášená (600 Rs./os.). Zahrada byla pěkná, ale pro nás spíše taková standardní. Byli jsme uvnitř asi 2 hodiny. Moc pěkné byly opičky a želvy v jezírku. Viděli jsme i jávanský fikus, více než 100 let starý a pořádně rozvětvený. Také obří kokosové ořechy, každý měl 10-20 kg. V 15:15 pro nás přijel tuk-tuk a jeli jsme do hotelu.

Kolem čtvrté jsme odjeli do města a šli rovnou na tržiště, kde jsme za 1.900 Rs. koupili pro Míšu kalhoty, neb ty staré se nějak totálně rozpadly. Byly to šílené hádky o cenu, horší než někde v arabském světě. Ale nakonec jsme je koupili a slouží doteď :-)

Mezitím začalo dost silně pršet, a tak jsme skákli na internet. Chtěli jsme hlavně stáhnout fotky, s čímž byl celkem problém, protože to pořád padalo a PC obsluhy kavárny bylo hrozně pomalé. Takže jsme tam nechali kartu s fotkami a šli na večeři a do cukrárny (banánek z odpalovaného těsta za 21 Rs.) a posléze se vrátili pro vypálené DVD. Ještě jsme skoro půl hodiny čekali, než se fotky zkopírovali na USB. Tuk-tukem jsme za 100 Rs. dojeli do hotelu a šli spát.

3.1.2008

V šest hodin jsme vstali, posnídali papayu a sbalili věci. V půl osmé mělo přijet taxi, které jsme domluvili, ale nakonec přijelo až kolem osmé a našimi spolucestujícími se stal postarší pár z Rakouska, z Lince. Vyrazili jsme na cestu (3.500 Rs. pro nás).

V Matale jsme měli krátkou pauzu u hinduistického chrámu. Chtěli do něj vstup 200 Rs./os., tak jsme si raději šli koupit nějaké rotti k pozdní snídani. První větší zastávkou byl chrám v Dambulle. Je to soubor pěti jeskyní (spíše převisů), kde se nachází kolem 150 soch

Buddhy (vstup 10 USD/os.). Všude kolem běhaly makakové. Místo to je sice pěkné, ale dost postrádá kouzlo, je tam spousta turistů a je to celé takové divné, možná moc komerční. Už od rána pršelo, takže jsme při šplhání k jeskyním (jsou na kopci), pěkně zmokli. Dole, u parkoviště je obří zlatá socha Buddhy, která byla postavená v r. 2000 z finančních darů z Japonska. Všechno jsme prohlédli a jeli dál.

Před Sigiriyou se nás náš řidič pokusil ubytovat, ale rozhodně jsme to odmítli, protože to do vesničky bylo 8 km. Dojeli jsme až do vesnice a měli menší výstup s jedním naháněčem. Nakonec jsme se ubytovali ve Flower Inn, v krásném velkém pokoji za 1.200 Rs., s koupelnou a šli si domluvit safari.

Narazili jsme na Sampatha, který mj. vlastní hotel a je kamarád Malika, hoteliéra z Kandy, u kterého jsme bydleli. Domluvili jsme se, že nás za 7.000 Rs. vezme ne sice přímo do národního parku, ten byl bohužel pod vodou – už nějakou dobu v okolí prší, ale do Eco parku, kde žijí sloni. Šli jsme se ještě projít po okolí, koupili jsme batiky slonů, a také jsme se najedli v nedalekém hotelu, kde jim to ale strašně dlouho trvalo.

Mezitím se šíleně rozpršelo, ale na výlet jeepem jsme nakonec jeli. V parku bylo hodně vody, takže měl i nás jeep trochu problém, ale byl to velmi intenzivní zážitek, to tedy ano. Slonů jsme také viděli dost, takže se výlet povedl.

Cestou zpátky jsme se ale připletli k dopravní nehodě, kdy motorkář srazil cyklistu. Sampath naložil jednoho zraněného a jeli jsme do nemocnice. Druhého narvali do tuk-tuku. Naštěstí místní středisko i s doktorem bylo blízko. Sampath nás pak vzal k sobě do hotelu na čaj, protože se celej klepal, ty lidi znal. Zavolal nám tuk-tuk, který nás hodil do hotelu. Večer jsme šli ještě na večeři do hotelu, kde jsme měli oběd, ale opět jim to šíleně trvalo, takže jsme se do postele dostali až v deset.

4.1.2008

K snídani jsme zakoupili trs banánů a jak jsme je snědli, vydali se k místní největší atrakci – Sigiriya Rock, neboli královskému paláci, vystavěném na a kolem zajímavé skály cca v 5. stol. Zaplatili jsme vstupné 2.240 Rs./os. a vydali se do královských zahrad a poté vzhůru na skálu. Bylo to sice moc pěkné, ale všude byly davy lidí. Naštěstí se nám opravdu vyvedlo počasí, což bylo pozitivní. Nicméně z vrcholku skály byl nádherný výhled.

Kolem jedenácté jsme vyrazili tuk-tukem (450 Rs.) do Dambully, kde jsme si dali rýži a curry a chytili autobus do Polonnaruwi (60 Rs./os.), který byl šíleně narvaný, ale nakonec jsme si i sedli. Ještě se musím zmínit, že cestou jsme viděli spoustu vojáků hlídkujících u silnice a několikrát nás stavěly hlídky a autobus kontrolovaly. Přeci jen, blížíme se do části Sri Lanky, kde probíhají boje a útoky.

Hned u autobusu si nás odchytl majitel Manel Guest House a tuk-tukem si nás odvezl. A tak jsme se u něj za 1.000 Rs. ubytovali v pokojíku s koupelnou a rovnou si domluvili zapůjčení kol na odpoledne za 300 Rs. za kolo.

Dali jsme si chvíli pauzu a kolem 14:30 vyrazili do chrámového komplexu, který byl vystavěn někdy ve 12. století. Všechny chrámy jsme si pěkně objeli na kole a prohlédli si nejrůznější stavbičky, chrámy a paláce. Moc se nám to líbilo, bylo to skoro jako v barmském Baganu, i když o hodně menší.

Chrámy měly úžasnou atmosféru, také proto, že e kolem nebyli skoro žádní lidé. Dlouho jsme pozorovali opice, viděli jsme hulmany posvátné a makaky, také spoustu ptáků a jednoho varana. Když se začalo stmívat, jeli jsme zpět do města.

U brány si nás odchytl majitel půjčovny kol na motorce a že prý pojede s námi, aby se nám nic nestalo, neměli jsme světla. Cestou nás ještě nahnal do fabriky, kde se vyřezává ze dřeva, což bylo ale také moc pěkné. No, nakonec jsme si koupili misku z teakového dřeva za 1.500 Rs, velmi krásnou. Byla úplná tma, když jsme s pomocí motorky ve zdraví dojeli až do městečka. Vrátili jsme kola, zašli na internet (6 Rs./min.) a na večeři. Dali jsme si kottu za 130 Rs. a šli do hotelu spát.

5.1.2008

Ráno pršelo a následně i celý den. Ještě, že jsme se na chrámy jeli podívat včera! V hotelu jsme si dali snídani (tousty, marmeláda, omeleta, čaj), půjčili si deštníky a šli se projít k místní přehradě. Došli jsme k jednomu malému chrámu, který také patří k včerejšímu archeologickému komplexu. Ani jsme nefotili, protože bylo opravdu ošklivo. Byla to příjemná procházka. Kolem bylo plno opic, které jsme pozorovali. Ještě jsme se prošli po hrázi zpátky a vrátili se zpět do městečka.

Zašli jsme na rice and curry (inovace – jedna z mističek byl jack fruit :-) a po výtečném obědě jsme šli do hotelu zabalit věci a vrazili jsme znovu na cestu. Ráno jsme si domluvili taxi do Elly za 7.500 Rs. Cesta trvala přes 5 hodin a byla dost úmorná, protože silnice nestály za nic, všude byla spousta vody a celou cestu silně pršelo. Ale na druhou stranu jsme byli rádi, že jsme jí neabsolvovali autobusem, protože to bychom asi nikdy do cíle nedojeli…

Kousek před Ellou jsme se zastavili u vodopádů, ale už se stmívalo a tak jsme šli jen kousek a pak se vrátili. Asi v půl osmé jsme se ubytovali v Rainbow Inn za 600 Rs. s teplou vodou! Stavili jsme se na internetu (5 Rs./min.) a pak se šli najíst do restaurace proti hotelu. Majitel nás nechal stáhnout si fotky na jeho PC a nic za to nechtěl. Rovnou jsme se u něj navečeřeli. Míša měl rybu a hranolky – obří porci a já si dala vegetariánské jídlo, jakousi rolku se zeleninou. Ovšem výsledný produkt mi vyrazil dech. Rolka byla obrovitánská a měla jsem problém jí sníst. Ale byla opravdu výborná. Přecpaní k prasknutí jsme šli spát.

6.1.2008

V 9 hodin jsme vstali, dali si čaj a kafe a začali vymýšlet, kam vyrazíme na výlet. Venku opět pršelo. Koupili jsme si deštník za 420 Rs. a udělali dobře. Pěšky jsme došli k malému skalnímu chrámu, kde opět pod převisem ležel Buddha. Chrám byl sice zavřený, ale došli jsme se zeptat do nedalekého kláštera a mniši nám ho otevřeli a ukázali.

Naše další kroky vedli k Rawana Ella Falls, vodopádům, které byly pěkné, ale nic tak extra to zase nebylo. V přilehlé restauraci jsme se najedli a poté si chytili autobus a dojeli do Wellawayi, což je malinkaté městečko, kde není vůbec nic. Jenže bylo pořád ošklivo a tak jsme neměli co dělat. V jednom krámku jsme si dali ochucené mléko, nakoupili zásobu marschmalow za velmi výhodnou cenu a pak znovu sedli na autobus a za 37 Rs./os. dojeli do Elly.

Jelikož nebyly ještě ani tři hodiny odpoledne a pořád pršelo, zašli jsme na nádraží a za slabých 45 minut nám jel opožděný osobáček. Zakoupili jsme jízdenku za 5 Rs./os. a třetí třídou dojeli do sousední Demodary. Tam je taková zvláštnost, vlak potřebuje klesnou a tak obkružuje přilehlý kopec a tunelem podjíždí nádraží. Tuto smyčku jsme si prošli po kolejích.

V Demodaře jsme sedli na autobus a jeli chvíli na opačnou stranu, klasika… Naštěstí jsme to zjistili včas a přestoupili do intercity bus, který byl malý, nepohodlný, klimatizovaný a drahý. Za 50 Rs./os. nás hodil na křižovatku pod Ellou. Chvíli jsme čekali na další autobus a dala se s námi do řeči paní učitelka, která byla velmi aktivní a kromě toho, že učila ženy ručním pracem, založila nějaké zájmové kroužky pro děti a spolupracovala na projektu pro místní ženy, které vyrábí různé výrobky na prodej. Pozvala nás k sobě na zítřek, ale po pravdě jsme její pozvání nevyužili.

Rozloučili jsme se a sedli na autobus do Elly (8 Rs./os.). V Elle jsme zašli na internet a poptat se na taxi na zítřek. Domluvili jsme si odvoz do Hikkaduwi za 8.000 Rs. a ochutnali výbornou věc – Curd & Honey neboli jogurt z buvolího mléka s palmovým medem ( 60 Rs.). Úžasné!

Na večeři jsme šli stejně jako včera a dali si polévku, Míša s mořskými potvorami, já cibulovou a opět jsme se výborně najedli.

7.1.2008

Vstali jsme v šest a venku opět lilo. Sbalili jsme si věci a šli se nasnídat, opět jsme si dali jogurt s medem. Míša měl ještě pálivou omeletu. K tomu bylo přeslazené kafe a přeslazený čaj s mlékem (brrr…). Vrátili jsme se pro batohy a šli k našemu řidiči, který nás naložil a jelo se. Cesta byla dlouhá a úmorná, silnice špatná a do toho skoro celou dobu pršelo.

Kousek za Wellawayou jsme odbočili k chrámu Buduruwagale, kde jsou ve skále vytesány figury Buddhy pocházející cca z 10 stol. (100 Rs./os.). Místo to bylo moc krásné. Přidal se k nám pěkný pes, škoda, že si ho nemůžeme vzít domů.

A pokračovali jsme dál. Zastavili jsme se až v Hambantotě, kde si náš řidič potřeboval dát kafe a my si pro změnu dali rotti. Stavěli jsme ještě párkrát na foto, jednou na pobřeží, kde byli rybáři na tyčích, což je taková srilancká rarita. Kolem nich na břehu byla skupina místních flákačů, kteří z nás tahali peníze a byli velmi nepříjemní. Samozřejmě jsme jim nic nedali, pouze doporučení, ať jdou také raději chytat ryby.

Po osmi hodinách jsme konečně dojeli do Hikkaduwi a ubytovali se, stejně jako poprvé, v Neela’s Guest House za 1.800 Rs. v krásném, velkém pokoji v druhém patře. Přestalo na chvíli pršet, ale bylo pořád zataženo. Ale tak jsme se šli koupat, i když jsme to dlouho nevydrželi a raději se šli cournout po pláži. Večeři jsme si dali v místní výborné restauraci a seznámili se s Chorvatkou Jasminou, která zůstala v hotelu sama, protože její kamarádky už odjeli domů a ona měla letenku až na 11.1. Takže jsme si povídali a strávili tak příjemný večer.

8.1.2008

Vstali jsme po sedmé a dali si papayu. Po snídani jsme se šli projít po pláži směrem do města a u hotelu Amaya Reef jsme objevili 2 obrovské vodní želvy, které se vůbec nebály a nechaly se ochotně krmit řasami. Byl to naprosto úžasný zážitek! Chvíli jsem se u nich potápěla a kromě ryb viděla i velkou černou murénu. Zůstali jsme na místě docela dlouho a po jedenácté se vrátili do hotelu a vyrazili do Galle.

Stopli jsme si autobus (18 Rs./os.) a jeli do města. Zašli jsme si na oběd do stejné restauračky jako na začátku pobytu a dali si tam výborné rice and curry (i s limo 275 Rs.) a šli nakupovat. Koupili jsme nějaká trička a košili pro Míšu (vše „značkové“ :-), halenku pro mě, čaj, koření, arrack, ananas… Až jsme z toho byli tak zmožení, že jsme si šli dát ještě limonádu. Míša potřeboval na internet (4 Rs./min.) a já se šla ještě tak cournout po krámech.

Poté jsme opět skočili na autobus a za 20 Rs./os. dojeli do Hikkaduwi. Bylo kolem páté a tak jsme šli znovu za želvami, které tam stále byly. Pozorovali jsme je, krmili a bylo to moc fajn. Potkali jsme tam 3 starší Čechy. Když se pomalu začalo stmívat, vrátili jsme se do hotelu, dali si dobré ryby k večeři a šli spát.

9.1.2008

Poslední den…

Kolem osmé jsme vyrazili opět na útesy, kde žijí želvy a viděli jednu obří, zřejmě tu samou jako včera. Chvíli jsme tam plavali a krmili a poté šli na lodičku s proskleným dnem (600 Rs./1/2 hod.) a odpluli ke skalám, kde byla spousta krásných ryb. Míša zůstal na lodi a já šla do vody šnorchlovat. Bylo to moc pěkné, ale vlny mi nedělaly úplně dobře. Když jsme připluli ke břehu, kolem jedenácté, šli jsme na snídani do náhodně vybraného hotýlku a udělali jsme dobře. Dali jsme si náš oblíbený jogurt s palmovým medem, Míša ještě omeletu a moc jsme si pochutnali.

Jeden z Čechů, které jsme včera potkali nám doporučil místo na potápění u velkého „dive centra“, takže jsme se tam přesunuli a skutečně objevili korálový útes. Opět tam plavala spousta ryb a já zahlédla další želvu! Korály jsou sice pěkné, ale je jich dost málo, oproti Belize nebo indonéskému Floresu je to tedy slabota, ale zase ty želvy…. Kolem jedné jsme dorazili do hotelu, rychle se převlékli a šli na autobus do Bentoty (35 Rs./os.), kde jsme si vzali tuk-tuk (100 Rs.) a nechali se odvézt do centra vodních sportů, kde mj. nabízejí projížďku po místní řece.

Domluvili jsme si 2 hodiny za 3.000 Rs. a jelo se. Viděli jsme několik varanů a 2 malé krokodýly! Projížďka byla fajn, zajeli jsme do mangrovů, viděli vodní kytky a spoustu ptáků.

Po půl páté jsme skončili, šli si dát ochucená mléka a placky a pak už skočili do autobusu a jeli zpět do Hikkaduwi. Než jsme došli do hotelu, byl to sice kousek, šíleně se rozpršelo a byla taková bouřka, že vypadávaly pojistky. Večeři jsme si dali v u nás – rybu a avokádový salát, rozloučili se s Jasminou i personálem a šli balit. Ve 23:00 pro nás přijelo taxi (6.000 Rs.) a odjeli jsme na letiště.

10.1.2008

Vzhledem k útoků na vládní činitele, které proběhly v posledních dnech byly všude vojenské hlídky, stále jsme stavěli a kontrolovali nás. Na letiště jsme přijeli po druhé a naše letadlo mělo hodinu zpoždění. Všude byl strašný chaos a Royal Jordanyan se vymlouvali, že jim nefunguje systém, proto v tom mají takový bordel. A tak jsme čekali a čekali, v místních obchůdcích jsme utratili posledních pár rupek až jsme se konečně dočkali a odletěli do Ammanu (kde byl chaos ještě větší, protože nefungovaly ani terminály, ani rozhlas…) a poté do Vídně, kde jsme nasedli na vláček z letiště, dojeli na hlavní nádraží a odtamtud vlakem do Brna. Měli jsme v Brně asi 2 hodiny čas, tak jsme se skočili najíst a poté odcestovali domů, do Prahy, na Barrandov…

A tak skončila naše další dovolená, to jsme ale ještě netušili na nějakou dobu poslední. Kromě nádherných fotek (poprvé jsme si vzali do exotiky digitální foťák a zakoupili k němu krásný objektiv Sigma DC 18-200) a úžasných zážitků jsme si přivezli i ten nejkrásnější dáreček na světě!

Radka – září 2008

http://www.rmcesty.michalbures.eu/srilanka2007/2112.htm

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .