0
0

Jako pokaždé, když uvažujeme o dovolené, těžce vybíráme z několika variant. I letos to bylo stejné, ale celou dobu vedla východní Afrika, zvláště kvůli safari, které nás tak chytlo v Africe jižní. Jen ta cena nás odrazovala. Ale když pak v průběhu prázdnin najednou klesla o více než 10%, rozhodli jsme se dát si dárek k dvacátému výročí svatby. Ještě jsme se snažili taktizovat, protože stejný zájezd Keňa, Tanzanie a Zanzibar pořádají společně dvě cestovky – CK Livingstone a CK ESO. Za stejnou cenu. Prozatím jsme ani s jednou z nich nebyli, takže slevy pro stálé zákazníky se nás netýkaly, hledali jsme proto nějaké další kritérium. Nakonec jsme se rozhodli, že s ESEM je větší pravděpodobnost cestování v dalších letech (a tedy zákaznických slev) než s trochu dobrodružnějším Livingstonem, který má většinu zájezdů orientovaných spíše na stany a ubytovny, kdežto my už preferujeme hotely. A když ESO dává u dražších zájezdů možnost výhodného (krytého) parkování na letišti v Ruzyni, bylo rozhodnuto.

Mile nás u ESA překvapil osobní přístup už při organizování a objednávání, několikrát nám dokonce sami volali či mailovali nové a doplňující informace, předodletové pokyny jsme dostali skoro 14 dnů předem, to je hodně neobvyklé. Jen to parkování bylo trochu nejisté, dlouho to nevypadalo vůbec, nakonec jsme si koupili kartu do parkoviště pod hotelem Marriott, ale jen 15tidenní, přestože zájezd je na 16 a půl dne. Prý přidávají 24 hodin na zpoždění letu a zbytek se dá doplatit. Vzali jsme s sebou ještě jednodenní kartu – dárek od OK plus programu ČSA, nakonec nebyla nutná. Přestože jsme parkovali více než 30 hodin přes čas, závora nás pustila bez problémů ven. Takže nás parkování nakonec stálo podobně jako při parkování v Kopanině na „parkovištích“ za rodinnými domky, ale s mnohem větším komfortem. Kryté, bez čekání na odvoz, prakticky nejbližší parkování k druhému terminálu (cesta sice není úplně krytá, má jen stříšku, ale i tak je to pohoda).

Odlétali jsme v úterý 18.11., pondělí byl státní svátek, na přípravu bylo tedy dost času. Odlet do Amsterodamu byl na sedmou, poslušně tedy čekáme v 5:00 na avizovanou delegátku s letenkami. Přichází však muž, řadím se do fronty, ale jsem špatně, rozdávají se doklady do Hondurasu, Guatemaly a Belize – sice taky pěkné, ale raději bychom naše letenky. Po dvaceti minutách přinutím delegáta zavolat kolegyni na mobil. Naštěstí. Zaspala totiž, telefon ji probouzí, nasedne do auta a za ¾ hodiny tu (snad) bude. Jsme z toho trochu nervózní, letenky skutečně dostáváme asi 35 minut před odletem, boarding je již v plném proudu. A my se teprve odbavujeme. Ale nakonec stíháme v pohodě. Je to jediný kiks jinak bezchybné organizace ESA/Livingstonu.

Sedíme vedle sebe, v Amsterodamu máme tak akorát příjemný čas na pohodlný přestup. I na delší část letu máme místa vedle sebe, to je výborné, odpadá časté přesedání a akce Kulový blesk. Let je v pohodě, snad poprvé letíme zcela bez jakékoliv známky turbulencí. Za osm hodin letu máme dvě velká jídla, párkrát nějaká drobnost typu uzených mandliček, výjimečně i pití je dost. Červené chilské víno vynikající, jako ostatně u KLM vždy (ale ČSA se také nenechává zahanbit). Display informačního systému je v opěradle sedadla před námi, ovladač v područce, filmů snad několik set, k tomu hry, samozřejmě infosystém o letu s mapkami a údaji. Pouštím si Mamma Mia, sice jsem to již viděl v kině, nemusím se ale tak soustředit na dialogy, jde jen o atmosféru. Poslední skoro hodinu letu hraji Tetris, dávám si skromně začátečnický level, asi proto se mně nedaří udělat chybu a skončit, nakonec musím kvůli přistání hru přerušit sám.

Na letišti v keňském Nairobi čekáme tradiční africký zmatek a rozhodně nás nezklame. Nejhorší je fronta na víza, přestože jsme asi patnáctí, čekáme na tuto formalitu přes hodinu a půl. Pár kolegů si víza koupilo přes cestovku, ti sice nečekají na víza, ale stejně čekají na nás. Jen zaplatili dvakrát tolik (my $50, oni 2.000,- Kč). Konečně se dostáváme ke kufrům (žádný problém, žádné poškození) a ven do haly. Tam nás čeká Petr Hejtmánek, náš průvodce, kterému se nějakým zázrakem povedlo proniknout do střežené zóny, takže se neztrácí mezi několika desítkami čekajících domorodců s cedulkami se jmény.

Petr je v posledních deseti letech v Africe asi častěji než doma, dříve vedl trochu (ale často i hodně) dobrodružné výpravy i do míst turisty nenavštěvovaných, často na kolech, nezajištěné noclehy a spaní ve stanu. Nafotil, napsal a vydal výpravnou knihu Volání Afriky, při cestách prodává na lodgích a vstupech do národních parků své nádherné pohlednice nafocené při dřívějších cestách. Před pár lety ho v Zambii srazilo z kola auto, vypadalo to skoro na vozík, ale už je zase v pořádku, jen už provází ne tak exponované zájezdy, teď provází turisty na standardních safari v džípech a lodgích.

Na aklimatizaci máme odpoledne a večer, spíme na okraji Nairobi v docela pohodlném hotelu se zahradou. Ráno z balkonu pozoruji cvrkot, po nebi letí elegantní volavka, na stromě kousek ode mne sedí dva žlutohnědí ptáci s dlouhými ocasními pery. Nejdříve mne napadne rajka, v jižní Africe snad žijí, ale tady nevím. Nakonec podle staré příručky z Kruegerova parku poznávám ťuhýka.

Už na nás čekají naše dopravní prostředky na dalších pár dnů – bílé vany (dodávky) od Toyoty, 4×4, upravené pro safari účely. Tedy s polstrovanou kabinou vyztuženou kovovými trubkami, střecha se dá vysunout na vzpěrách o nejméně půl metru, i vysoký člověk si může klidně stoupnout a pozorovat přírodu vně auta. Místo vedle řidiče bývá volné, případně na něm každý třetí den sedí Petr. Druhými dveřmi se vstupuje do kabiny pro maximálně 7 osob, ale to bychom se uvnitř ušlapali. Nás je celkem 16, máme tři auta, ve dvou je tedy 5 lidí, nás je v našem autě 6, což už není problém jako by byl při plném obsazení. Kufry máme narvané do sice vysokého, ale úzkého prostoru za zadní sedačkou.

Vyrážíme do exotického Nairobi, kterým musíme projet. Nairobi je sice klasické velkoměsto s dopravními zácpami, ale přece jen je znát, že nepatří k těm úplně největším metropolím. Projíždíme celkem klidně a rychle, samozřejmě africkým způsobem, neplatí žádná obvyklá pravidla, jen červená na semaforu se bere jako informativní upozornění, že něco může jet po křížné cestě. Jinak přednosti upravené značkami nebo předností zprava se neuznávají, předjíždí se také kdekoliv a kdykoliv. Cesty hrozné ve městech a ještě horší mimo ně. Vidíme dost havárek, hlavně velké a přetížené kamiony se občas válí podél cesty v příkopu, případně křížem přes cestu.

Prvních asi sto padesát kilometrů do města Naroku docela jde, cesta je parodií na asfaltku. Asfalt je ale asi jen třícentimetrová vrstvička na deseti centimetrech písku, těžké náklaďáky ji dokáží zničit za pár dní. Přes obrovské díry se jet nedá, jezdí se vlastně po rozježděné krajnici proměnlivé šířky. Když se zdá lepší úsek v pravé části silnice, klidně všichni jedou po pravé straně (v Keni i Tanzanii se jezdí vlevo) a vznikají zmatky a nepřehledné situace. Není výjimkou, že se míjíme „českým“ způsobem – my vpravo, protijedoucí auto také.

Čeká nás ještě dlouhá cesta, řidiči tedy uhánějí, co to dá, stále něco kolem osmdesátky na tachometru, vytřeseni jsme pořádně už teď. A pořádně. V jednom z největších keňských měst Naroku bereme naftu a máme chvíli času na odpočinek. Narok nám velikostí připomíná menší české okresní město, ale vzhledově typická rozvojová Afrika. Malé slátané domy z hlíny, kartonu a plechu, slumového typu, jen v centru nejcentrovatějším pár úředních zděných dnů. Podél „cesty“ (jednoho z hlavních keňských tahů, směr Nairobi – Viktoriino jezero) jsou krámky a tržnice, cesta samotná přes město nepochopitelně mizí úplně, pár kilometrů jedeme po tankodromu nebo rallyekrossové trati.

Pár kilometrů za Narokem ještě pokračuje „asfaltka“, možná by se jelo lépe, kdyby nebyla. Občas také jedeme po paralelních vyjetých kolejích vedle cesty. Jsme sice jen pár stupňů pod rovníkem, ale díky nadmořské výšce je celkem příjemně. Trochu ještě vystoupáme výš, najednou se před námi otevírá výhled a zastavujeme na hraně srázu u dřevěné vyhlídkové plošinky se stánkem se suvenýry. Pod námi je výhled do Velké příkopové propadliny, Great Rift Valley.

Velká příkopová propadlina je rozsáhlý geografický jev, který probíhá v délce 5 000 km ze severu Sýrie (Jihozápadní Asie) do oblasti Mozambiku (Východní Afrika). Údolí má různou šířku v rozmezí od 30 do 100 km a hloubku od několika set do tisíců metrů. Bylo vytvořeno vrásněním a separací Afrického kontinentu a Arabské tektonické desky, které začalo přibližně před 35 miliony lety na severu a bude pokračovat oddělením východní Afriky od zbytku Afriky v oblasti východní části propadliny, které začalo asi před 15 miliony lety.

Kocháme se pohledem do hloubky a do dálky, plošina je zakotvena na šikmých kůlech, pod námi je sráz končící několik set metrů níže v úrodném údolí (na africké poměry). Zatímco ostatní nakupují, prozkoumáváme my plechovou budku toalety tureckého typu s výlevkou do údolí, která se stane osudnou víčku naší nové zrcadlovky. Zbytek dovolené máme objektiv zabalený do kapesníku s gumičkou. Ale nakonec neodoláme a kupujeme masajskou masku (není to sice typické, masky se vyrábějí spíše jižněji, ale hodí se k těm, co již máme doma z dřívějška) a tři sošky z měkkého mastku – dva slony a nosorožce. První stánek a už s sebou taháme suvenýry. Ale jak uvidíme později, nakoupili jsme docela výhodně.

Pomalu sjíždíme úbočím propadliny do jejího údolí. Stále podobně rozbitou cestou míříme do středu propadliny, když jedno z aut hlásí problém. Chvíli čekáme v jedné z vesnic, máme aspoň možnost nafotit autentickou vesnici a její obyvatele. Proti focení nic nenamítají, ochotně pózují děti i dospělí, jen Masajové se brání. Ale za dolary by se nechali fotit také. Bohužel závada se ukazuje jako větší, než se počítalo, musíme se vrátit pár kilometrů a osazenstvo auta se rozsedne k nám do zbývajících dvou vanů. Batožinu přiveze později náhradní auto, které ihned vyráží z Nairobi.

Kolem druhé odpoledne uhýbáme z „asfaltky“ na klasickou polňačku, místy hliněná cesta, místy jen koleje. Kolem pláň, po obou stranách v dálce sevřena srázy propadliny, zde široké kolem 50 km. Civilizace již delší dobu postupně ubývá, prakticky již neuvidíme normální vesnici, jen masajské kraaly, které naopak přibývají, a spolu s nimi menší stáda dobytka (hovězí spíše připomíná zebu svým hrbem na zádech, kozy jsou obyčejné), doprovázená masajskými pastevci různého věku, od nejmenších po muže v nejlepším věku. Čeká nás posledních 150 km polními cestami – stav cesty není pro řidiče důvodem ke zpomalení dosavadního tempa, skáčeme přes výmoly stále osmdesátkou.

V travnatých pláních, poměrně suchých, občas rostou hájky trnovitých křovin, vidíme první deštníky akácií. I masajské vesnice začínají řidnout, ale zhruba v kilometrových rozestupech je stále vidíme podél cesty. Na poslední padesátce kilometrů nás několikrát překvapí řidič, když nám ukáže v dálce třeba stádo zeber. Ale nezpomalí. Ani později antilopy impala, dokonce ani žirafy již docela blízko cesty nejsou důvodem zpomalit zběsilou jízdu. A to ještě ani nejsme v národním parku.

Na bráně národního parku Masai Mara na chvíli zastavujeme, aby řidiči vyřídili formality. Ale chceme ještě na odpolední safari (aspoň někteří), takže se moc nezdržujeme a pokračujeme do lodge.

Maasai Mara (také Masai Mara) je velká rezervace na jihozápadě Keni, která na severu přechází v Národní park Serengeti v Tanzanii. Název rezervace je po Masajích, původních obyvatelích této oblasti, a řece Mara. Rezervace je slavná díky každoročnímu stěhování divokých šelem, které probíhá každé září a říjen; stěhování je tak rozsáhlé, že je nazýváno Velké stěhování.

V Sofa lodge Masai Mara se ve spěchu ubytujeme (jen si necháme odnést kufry do srubu), dostáváme rychlý velmi pozdní oběd (blíží se čtvrtá odpoledne) a uháníme k autům na první safari. Část výpravy to vzdává, míra natřesenosti přerostla únosnou mez, zejména u starších lidí. Navíc ne každý už něco podobného zažil, proto možná i převáží představa průjezdu osmdesátkou po cestě mezi občasnými zvířaty, jako jsme právě absolvovali cestou sem. Ale my, co tušíme, co nás čeká, se již nemůžeme dočkat. Třetí auto sice ještě nedorazilo, ale právě tím, že část nejede, se pohodlně usazujeme i do zbývajících dvou aut. Střechu již řidiči zvedli, vyrážíme známou cestou zpět k bráně (jiná cesta tu ani není). Před bránou uhýbáme na pláně a najednou, zcela bez varování, se ocitáme uprostřed malebného smíšeného stáda. Skupina zeber pod akáciemi se volně mísí s odpočívajícími pakoni hřivnatými, dva samci impaly bojují o samice lhostejně čekající na vítěze. Gazely Thomsonovy ukazují svůj znak MacDonaldu na zadních partiích. A to jsme vlastně na dohled lodge. Tušíme samozřejmě, že vidíme nejpočetnější zástupce východoafrických zvířat, ale ještě si neumíme představit, v jakých množstvích se tady potulují. To, co vidíme, je opravdu stádečko zanedbatelné proti tomu, co nás čeká v Serengeti… Ale na malebnosti mu to jistě neubírá. Řidiči blahosklonně zastavují motory, ať máme pohodlí na focení a kamerování, ale po chvíli nás dotazem: „Sava, sava?“ („Jedeme, jedeme už?“) popohánějí dále. Ještě neumíme svahilsky, proto odpovídáme mezinárodním standardem: „Go, go!“.

Gazela Thomsonova (Gazella thomsonii) je jedna z nejznámějších gazel. Své jméno získala po průzkumníkovi Josephu Thomsonovi a je známá také pod jeho přezdívkou „tommy“. Gazely Thomsonovy obývají africké savany a lokalitní pastviny, zvláště v Serengeri, oblasti Keni a Tanzanie, ačkoli je můžeme zpozorovat i v Etiopii, Somálsku a v Súdánu. Živí se především nízkou vegetací a trávou. Většinu životu prospěšné vody získávají gazely Thomsonovy z potravy, což jim umožňuje delší dobu přežívat v oblastech, kde není žádná větší vodní plocha. Gazely Thomsonovy jsou 60 – 90 cm vysoké, jejich tělo je dlouhé 80 – 110 cm a hmotnost se pohybuje mezi 13 – 16 kg. Srst na hřbetě má světle hnědou barvu a na bocích má černý pruh, který se táhne od přední až k zadní končetině. Břicho a okolí kolem řitního otvoru je bílé. Gazely Thomsonovy jsou poměrně rychlá zvířata, což dokazuje i to, že při běhu před nebezpečím (zvláště gepardem) dokáží vyvinout rychlost 80 km/h. Nápadné jsou i její vysoké skoky, při kterých má jak přední, tak i zadní končetiny natažené. Těmito skoky se gazela také pokouší často postrašit predátory, kteří by chtěli případně zaútočit na mladší kusy. Gazely Thomsonovy se často shromažďují spolu s jinými savci, zvláště s pakoni a zebrami, přičemž využívají vzájemné ostražitosti. V přírodě se mohou gazely Thomsonovy dožít i 10 – 15 let. Jejich hlavními predátory jsou převážně velké kočkovité šelmy (lvi, levharti), hyeny, psi hyenovití nebo paviáni, občas se stávají přednostní kořistí gepardů. I přesto, že dokážou gepardi vyvinout vyšší rychlost než gazela, gazely Thomsonovy více a rychleji kličkují, díky čemuž se jim podaří nepříteli celkem často uniknout v dlouhých pronásledováních. Téměř polovina kolouchů padne kořistí nejrůznějším dravcům, než dosáhnou dospělosti. Gazely Thomsonovy jsou loveny i místními domorodci, pro které představují důležitý zdroj potravy.

V dálce zahlédneme nad porostem jako majáky vyčnívat žirafí hlavy, řidič se neohroženě pouští na louku a kličkuje mezi keři s stromky, jenže strž se zarostlými okraji nás zastaví na hranici fotografovatelnosti. Netruchlíme, takových ještě bude. Ale při návratu k cestě vidíme neobvyklé srocení několika aut opodál – to nebude jen tak nějaké zvíře, to by tam těch Toyot nestálo pět. Bez zaváhání měníme směr a připojujeme se.

Na louce u nepatrné strouhy s břehy porostlými keříky si hraje smečka lvů! Vidíme mohutného samce s tmavohnědou hustou hřívou, určitě poměrně starého. Jedna velká dominantní samice a dvě menší, a spousta mláďat, čtyři z nich zhruba stejného věku, už trochu odrostlé, jedno lvíče je úplně malé, dokud leží, vypadá jak plyšové.

Lev pustinný je savec čeledi kočkovitých (Felidae) a jedním ze čtyř druhů velkých koček rodu Panthera. Lev je potygrovi druhou největší kočkovitou šelmou. Hlavním a určujícím rysem lvích samců je jejich hříva. Samci váží od 150–250 kg a samice 120–150 kg. V divočině se lvi dožívají 10–14 let, kdežto v zajetí se mohou dožít i věku 20 let. Dříve se lvi nacházeli v celé Africe, Asii a dokonce i Evropě, dnes se vyskytují pouze v Africe a na pár místech v Indii. Jsou to společenská zvířata a loví ve smečkách. U lvů se znatelně projevuje pohlavní dimorfismus.

Samci, dobře rozpoznatelní podle hřívy, mohou vážit 150–225 kg. Samice dosahují hmotnosti 120–150 kg. Největší africký lev držený v zajetí vážil 366 kg. Samci dosahují délky 170–250 cm. Samice zhruba 140–175 cm. Ocas měří 70–100 cm a je zakončen střapcem, který v sobě ukrývá zhruba 5 mm dlouhý trn. Lvi jsou jediné šelmy, které tento střapec mají. Jeho funkce je dosud neznámá. Kožich bývá zbarven různě – od světle žluté přes načervenalou až po tmavě hnědou. Hříva samců bývá světle žlutá až černá. Břišní partie bývají světlejší, střapec na ocasu je vždy černý.

Lvi jsou masožraví a projevují dva typy společenského uspořádání. Někteří jsou součástí smečky, která se skládá z příbuzných samic, jejich mláďat a skupiny jednoho až čtyř samců (tzv. koalice), kteří se páří s dospělými samicemi. Další skupinou jsou nomádi, což jsou samotáři, někdy i jedinci žijící v páru. Lvice loví ve smečkách, obvykle v noci nebo za úsvitu. Jejich kořistí se stávají hlavně vetší savci, jako jsou antilopy, pakoně, buvoli a zebry, ale také menší zvířata jako zajíci a ptáci. Nepohrdnou ani zdechlinami, které usmrtila jiná zvířata jako hyeny a jiné psovité šelmy. Protože jsou samice lehčí a menší, jsou více hbité a daleko rychlejší než samci, proto se na lovu podílejí největší měrou. Samec naopak využívá svou sílu a velikost pro ochranu teritoria a střežení ulovené kořisti (díky tomu mají samci nárok na ulovenou potravu). Odpočívající lvi si mezi sebou vzájemně projevují náklonnost, hladí se, čistí si srst a drbou se. Když ale dojde na jídlo, je tu každý sám za sebe s jediným cílem – urvat co největší kus. Handrkování a boje jsou při pojídání kořisti na denním pořádku. Většinou nejdříve žerou samci a poté samice se lvíčaty.

Lev si na chvíli stoupne, míří k němu jedna z menších lvic. Evidentně se mu nabízí, flirtuje zcela nepokrytě, lev si ale není jistý, zda má na to náladu. Lvice se o něj otře čumákem a lehá si před něj se zvednutým ocasem. Ale než se král zvířat rozmyslí, zda vlastně chce, přibíhá dominantní samice a odhání oba. Lva i jeho nápadnici. Lev si nevzrušeně lehá, neuspokojená lvice se stahuje poslušně do ústraní a jde si hrát s mláďaty. Lvíčci se mezi sebou perou a pak zamíří kolem našich aut na protější louku.

Lvice je líně následují, zvedá se i lev. A teprve teď vidíme lva druhého, velmi podobného. Podle řidiče to budou bratři, kteří si založili vlastní rodinnou smečku, cizí lvi by se nesnesli. Ale role jedničky a dvojky mají rozděleny i tak, to je vidět.

V dálce se objevuje impala, lvíčata se snaží plížit, ale dlouho to nevydrží a vyrážejí do pošetilého útoku, antilopa s klidem dlouhým plavnými skoky mizí v dáli, neohrožena ani náhodou. Zato šakal je nějaký roztržitý a lvů si všímá až na poslední chvíli. To ale není potrava, staří mu opět nevěnují za mák pozornosti, jen nepoučitelná mláďata podniknou formální výpad proti vetřelci.

Nejmenší lvíček je z té práce již unavený, vydává se za mámou a trochu se napije, pak se jen spokojeně uloží po jejím boku a odpočívá. Starší bratříčci a sestry (nedá se poznat, co je co) se cvičně poperou, pak se najednou spojí a společně se vrací kolem nás ke strouze, asi jdou pít, za chvíli mizí v porostu. A malý chudák jim nestačí a cupitá značný kus za nimi. Asi je tu bezpečno, lvice vše jistí ze svého místa, i když už je dávno nemůže vidět.

Začíná tmavnout obloha, abychom nestrávili celé odpoledne zde, poháníme už zkušeně řidiče: „Sava, sava!“ Popojedeme jen kousek a zdá se nám, že vidíme běžet naší lvici, řidič ji chvíli sleduje a nacházíme ji chránit mršinu něčeho, snad pakoně, před opodál čekajícími šakaly. Párkrát si urve kus masa, evidentně je najedena a hlad nemá, nicméně šakalům mršinu nenechá. Ale už to skoro není na focení, obracíme a vracíme se do lodge, uspokojeni prvními zážitky.

Přicházíme se na pokoj a začínáme vybalovat, když někdo zaťuká na dveře a vchází náš uklízeč, Mose, a ptá se, zda nám může pokoj připravit na noc. Souhlasíme a hledíme, jak nám pěkně rozestýlá postele, zatahuje kolem nich moskytiéru (kolem dokola postelí v kolejničce na stropě) a repelentem proti komárům stříká kritická místa – tedy hlavně lem moskytiéry. Užitečná služba a velká vděčnost Moseova za darovaný dolar. Na večeři si bereme dlouhé kalhoty a také se repelentujeme. Večeře je výborná (a budou i všechny další), jen nás mrzí, že na rozdíl od Zimbabwe nebo JAR není možné ochutnat divokou zvěřinu. Ale respektujeme ochranu přírody a chápeme. Za zabití jakéhokoliv divokého zvířete, a nejen v národním parku, jsou přísné tresty. Dáme se ještě v lobby baru trochu čaje (čaj a káva jsou vždy volně a zdarma k dispozici) a jdeme si odpočinout po náročném dnu, zítra vstáváme celkem časně.

Celodenní safari po Masai Maře. Těžko si lze něco podobného předem představit. Kdo si pod pojmem safari představí Dvůr Králové, ten se tedy dost plete. Rezervace je ohromná, různorodá a samozřejmě neohraničená žádnými ploty nebo jinými než pomyslnými hranicemi. Plocha parku 1510 km čtverečných odpovídá třeba rozloze spojených okresů Liberec a Semily. Na jihu volně navazuje na tanzanské Serengeti, při každoroční migraci zvěře tak pakoně, zebry a antilopy nemají žádné přeshraniční problémy a volně se pohybují mezi státy.

Jen za dnešní den natočíme na tachometru přes 160 km, a to strávíme pozorováním zvěře jistě více času než samotným ježděním. Po bohaté snídani fasujeme obědové balíčky, o vodu se starat nemusíme, nějaké pití je v balíčku, ale hlavně máme v autě termonádobu s celkem dostatečným množstvím pitné vody. Začínáme stejnou trasou jako včera, louka za branou parku je asi stabilně obsazena svým osazenstvem, protože pakoně, zebry, impaly a Thomsonovy gazely jsou na svých místech a připraveny postát nám jako modely k focení. Dokonce i impaláci stále bojují, dokonce blíže k nám, až slyšíme nárazy jejich parohů. A zebry si přešly na druhou stranu pod suchý strom, abychom je měli s pěkným atraktivním pozadím. Dobrý začátek, ale chceme dále, sava sava.

Zebra je označení pro jeden ze tří podrodů kopytníků z rodu Equus, jejichž srst je charakteristicky bílo-černě pruhovaná („zebrovaná“). Tito zástupci skupiny koňovitých lichokopytníků žijí obvykle v rodinných skupinách, které jsou tvořeny jedním hřebcem doprovázenm, klisnami a mláďaty. Zebra se dožívá 30 až 40 roků. Stavbou těla se zebry podobají primitivním druhům koní. Mají kratší nohy a větší hlavu, a nejsou tak dobrými sprintery jako ušlechtilá plemena domácích koní. Mohou běžet rychlostí až 55 km/h a jsou vytrvalejšími běžci než kůň.

Zebra stepní: Hmotnost: 220–330 kg, délka těla: 210–250 cm, výška v kohoutku: 120–140 cm, ocas: 43–57 cm. Tyto zebry mají velice proměnlivou kresbu, a to jak v rámci jednotlivých poddruhů, tak i mezi jednotlivci. Směrem k jihu celkového areálu jsou pruhy obvykle světlejší. Tělo má zebra stepní válcovité a nohy štíhlé; končetina prodělala vývoj, během kterého se zachoval jen třetí prst, který je silný a opatřený kopytem. Na hřebeni krku je malá vztyčená hříva. Zuby jsou přizpůsobeny k okusování a drcení potravy. Řezáky jsou žiletkovité a velké třenové zuby i stoličky mají na povrchu tvrdé lišty. Lebka zebry je protáhlá, protože se do čelistí musejí vejít velké zuby. Zebra stepní má také dlouhý krk, hlavu a dlouhé, štíhlé končetiny. Má hlubokou hruď, středně dlouhý ocas, který je zakončený střapcem chlupů a velmi pohyblivé pysky a nozdry. Jejich oči mají oválné zorničky a jsou na stranách hlavy, což zvířeti umožňuje mít rozhled na všechny strany. Zrak mají zebry jak ve dne, tak v noci výborný. Uši mají dlouhé a umožňují otáčení při lokalizaci zvuků, aniž by zvíře muselo hnout tělem. Mimo jiné mají také vynikající ostrý sluch. Základní zbarvení může být bílé až nažloutlé a pruhy světle hnědé až téměř černé.

Lvi, kterým jsme se tak obdivovali včera, jsou pořád na stejném místě. Asi se vůbec nepohnuli, včerejší zabitý pakůň jim asi stačil. Jsou dnes pasivnější, lvice kojí nejmladšího lvíčka, asi chce mít klid.

Náš zrak dokonalosti očí našich řidičů asi hned tak nedosáhne, přestože řídí, vidí všechno dříve a lépe než my. Takže neomylně zamíří ke stromu se supy na vrcholu koruny, díváme se po nějaké mršině poblíž, ale kde nic, tu nic. Asi jen odpočívají.

Ještě nemáme zvířata okoukaná, všude bychom nejraději zůstali chvíli déle, než si řidiči myslí, ale chápeme, že máme vše před sebou a jedeme dál – řidič totiž mezitím dalekohledem objevil samce pštrosa s menším harémečkem tří samic. Samec je velký, má krásně upravené a učesané černé peří, hezky lesklé, zato samice (řidič je označuje slovem mama, samci jsou papa) jsou rozčepýřené a nevýrazně hnědé.

Pštros dvouprstý (Struthio camelus) je velký nelétavý pták, žijící v Africe.

Je jediným žijícím představitelem čeledi pštrosovitých (Struthionidae) a rodu Struthio. Pštrosi jsou zvláštní svým vzhledem, dlouhým krkem a nohama a schopností dosáhnout při běhu rychlosti až 70 km/h. Pštrosi jsou největšími žijícími ptáky světa. Pštrosi obvykle váží mezi 90 a 130 kg, i když byli zaznamenáni i samci o váze až 155 kg. Pera samců jsou černá s příměsí bílých per na křídlech a ocasu. Samice a mladí samci mají peří šedohnědé s pár bílými pery. Malá zakrnělá křídla samci při tokání vystavují na odiv před samicemi. Křídla také mohou používat jako slunečník pro svá mláďata. Pera jsou měkká a slouží jako izolace. Jsou zcela odlišná od tuhých per létavých ptáků, u pštrosích per jsou totiž paprsky vybíhající po stranách z osy pera zvané osten zcela volné, bez spojujících háčků. Proto pštrosí peří působí nadýchaným dojmem. Silné nohy pštrosů jsou bez peří. Ptáci stojí na dvou prstech, přičemž větší vnitřní prst se podobá kopytu. Tato adaptace jim umožňuje rychlý běh, při kterém mohou v případě ohrožení života vyvinout na krátkou vzdálenost rychlost až 70 km/h. Vnitřní prst zároveň může sloužit jako nebezpečná zbraň, protože pštros se proti nepřátelům brání také kopáním. V době sexuální zralosti (mezi 2 až 4 roky) mohou samci dosahovat výšky od 1,8 do 2,7 metrů a samice od 1,7 do 2 metrů. Během prvního roku života mláďata rostou o 25 cm za měsíc. Po jednom roce života váží mladý pštros okolo 45 kg. Pštrosi se mohou dožívat až 75 let.

Pštrosi z nás nemají příliš velkou radost, asi se nás trochu bojí, nenechají auta přiblížit se příliš, udržují si bezpečný odstup. Pštros je opravdu bázlivé zvíře, jak mu přisuzuje oblíbená pověra o strkání hlavy do písku, ale to pštrosi opravdu nedělají. I když písek a kameny občas opravdu polykají, aby jim lépe trávilo. Snad proto ta legenda.

Pštrosi odcházejí, aspoň tu nestrávíme tolik času, popojíždíme k říčce, míříme na můstek, ale ostatní dvě auta se otáčejí – následujeme je a vidíme dva nádherné jeřáby, jeden něco hledá na břehu, druhý se brodí krajem líného toku. Jeřábi mají pestré zbarvení a vůbec exotický vzhled. Důstojnost jim dodává korunka žlutých pírek na hlavě, pod hlavou svítí červený lalůček. Barvou tedy příroda rozhodně nešetřila. Nechápeme důvod, vždyť takové výrazné barvy musí být v divoké přírodě spíše ke škodě, než k užitku. Jeřábi jsou monogamní, vždy se vyskytují jen v páru, který spolu zůstává až do smrti.

Pokračujeme dále, řidič najednou zpozorní a vyjede z vyjetých kolejí přes louku ke keříkům. My nevidíme nic, ale prý tam jsou buvoli – až po chvíli je zahlédneme, jsou celkem dobře ukrytí, nicméně mohutné rohy nelze přehlédnout. Chvíli čekáme, zda náhodou nevyjdou, vypadá to chvíli nadějně, ale nakonec zůstávají spásat keře dál. Je nám to líto, prý uvidíme další, takže neradi popojedeme o pár metrů dál, kde se trnovníky rozestupují a odkrývají dosud ukrytý potok s několika balvany. Nejdříve nechápeme, proč stojíme, až nám řidič s vítězoslavným výrazem oznámí: „Hippos.“ Tedy hroši. A skutečně. Balvany jako na povel ožívají, objevují se nejdříve široké, nahoru vystrčené nozdry a pod nimi široké tlamy s dlouhými řezáky. Hroši funí, dávají se do pohybu, jsou najednou plni aktivity. Na první pohled vypadají celkem mírně. Ale: nejnebezpečnější africké zvíře není nikdo z Velké pětky – nejvíce životů má na svědomí právě zdánlivě líný a neohrabaný hroch. Samozřejmě pomineme-li komára Anopheles a jeho oběti umírající na malárii.

Chvíli pozorujeme krátkou aktivitu tlustokožů, když znovu upadnou do letargie a změní se v balvany, vyrážíme po louce podél říčky dále, až se dostaneme zpět k vyjetým kolejím – musíme opatrně, protože právě tudy prochází želva pardálí.

Želva pardálí (Geochelone pardalis babcocki )je druhá největší suchozemská želva žijící v Africe. Rekordní samec měl 65,6cm a 43kg, samice 49,8cm a 20kg, většina želviček však dosahuje délky 35 – 45cm a váha do 15kg. Pohlavní rozdíl lze poznat po čtvrtém roce života a je to podobné jako u jiných želviček – sameček má delší ocásek, plastron je prohnut do tělíčka, také bývají užší a protáhlejší. Samička má krátký ocásek bez prohnutého plastronu. Barva je žlutá až světle hnědá s nepravidelnými tmavě hnědými až černými skvrnami, plastron je jednotně žlutý. Mladé želvy mají však trochu jiné zbarvení než dospělá želva.

Necháme ji „přeběhnout“, když se ztratí v porostu, popojedeme jen kousek ke křižovatce cest, které dominuje nepřehlédnutelný strom s rozložitou korunou, z které visí – ano, jsou to salámy, asi uheráky! Kigélie, salámový strom. Květy se otevírají jen na jednu noc, nepříjemným pachem lákají k opýlení netopýry. Plody visí na metrových stopkách a vzhledem připomínají neodbytně salám. Mohou být až metr dlouhé a 18 cm široké (a vážit mohou až 10kg), ale většina má opravdu rozměr a tvar běžné šišky salámu. Přestože vypadají lákavě, jsou běžně nejedlé, i když zvířata je někdy spásají, hlavě sloni a prasata bradavičnatá. Domorodci využijí vše – našli způsob, jak plody vykvasit na slabě alkoholický nápoj.

Podle slunce vidíme, že jsme trochu změnili dosavadní směr. Řidič už se nerozhlíží tak pozorně, jako dosud, zdá se, že míří přímo za nějakým konkrétním cílem. Jedeme teď trochu rychleji, až dorazíme na velkou louku, táhnoucí se až obzoru. A na ní plno buvolů. Louka je svou rozlehlostí výjimečná i na Masai Maru, buvoli se na ní zdržují pravidelně, proto jsme jeli najisto. Jako býložravci potřebují dostatek pastvy a musí často pít, takže se vždy snaží být maximálně do 15 km od vodního zdroje. Dosahují váhy až 800 kg a spí jen jednu hodinu denně. Netroufáme si odhadnout velikost našeho stáda, jsou to určitě stovky kusů. Někteří klidně odpočívají, další se pasou. Nás si nevšímají, volně projíždíme loukou prostředkem stáda, občas zastavíme na vyfocení obzvlášť fotogenického kusu. Baví nás ptáčci klubáci na hlavách a hřbetech kolosů, čistící srst od parazitů svým zamračeným čtyřnohým kolegům. K jejich spokojenosti. To je ale symbióza, radost se podívat.

Buvol africký (Syncerus caffer), také zvaný buvol kaferský, je mohutný býložravec afrických savan, jeho domovinou jsou rozsáhlé oblasti na jih od Sahary. Patří do takzvané „velké pětky“ nejnebezpečnějších zvířat Afriky. Buvol africký je podobný domácím turům. Je mohutně stavěný, končetiny jsou poněkud kratší. Obě pohlaví mají rohy. Buvol kaferský je nápadný svojí velikostí: v kohoutku dosahuje výšky 1,4 m – 1,7 m, délka těla může překračovat čtyři metry. Vzrostlý býk může vážit až 900 kilogramů, krávy jsou asi poloviční. Srst je tmavá až černá. Rohy mohou být dlouhé až 1 m. Buvoli vždy žijí ve stádech. Přestože buvol kaferský se někdy sdružuje do tisícihlavých stád, buvoli žijí častěji v menších rodinných skupinách tvořených 20–30 jedinci. Mezi kravami panuje hierarchické uspořádání, na vrcholu ale stojí dospělí samci. Staří býci žijí odděleně. Pasou se v noci, přes den odpočívají ve stínu. Savanoví buvoli dávají přednost územím, kde mají přístup k vodě a mohou se chladit válením se ve vodě nebo v bahně. Buvoli jsou silná a rychlá zvířata, dokážou běžet rychlostí až 55 km/h a útočícímu predátorovi se urputně brání. Jediným přirozeným nepřítelem dospělého buvola je lev, telata někdy padnou za oběť hyenám.

Kousek od stáda se potuluje párek šakalů, netušíme, co tady hledají. Když nás zaregistrují, jako obvykle rychle utečou. Možná tu někde leží třeba uhynulé tele nebo nějaká jiná mršina, na stromě opodál totiž hlídkují i supi.

Nás však zajímají zvířata živá, proto po nacvakání dostatečného množství snímků pokračujeme dále. Zamíříme k porostu na obzoru za stádem, řidič bedlivě sleduje stromy dalekohledem a pak zamíří přímo přes louku k pevnému cíli. Vidí totiž třetího z Velké pětky, levharta. My nevidíme nic. Přesto napínáme zrak k označenému stromu. Až když jsme již těsně u něj, zahlédnu na zlomek vteřiny ve vidlici, kde se kmen rozvětvuje do hlavních větví, pružné tělo s dlouhým prohnutým ocasem, jak se elegantně spouští podél kmene do trávy. Ocas chvíli trčí vzhůru, ale než stačíme zareagovat, je po všem, tráva je vyšší než náš levhart a většina kolegů jej ani nestihla zaregistrovat. A další dvě auta již mají úplnou smůlu.

Chvíli čekáme, ale všichni tušíme, že zbytečně. Zkratkou se snažíme vrátit do původního směru, ale zaujmou nás dvě auta s Japonci stojící kousek od nás, to značí něco neobvyklého. Samozřejmě zamíříme k nim a opravdu – ve stínu trnovníku tu polehává mladý lev nad mršinou pakoně. Opodál leží lvice, kousek dál vykonává nerušeně a beze studu potřebu další lev. Čekáme, že uvidíme lva trhajícího potravu, ale v poledním žáru se mu nechce, je jistě dost najezený z rána, teď jen hlídá úlovek před hyenami a supy.

Když se nedočkáme akce, pokračujeme dále. Řidič nás upozorňuje na dvě větší a jednu menší skvrnu v dálce – spíše tušíme, než vidíme sloní rodinku. Řidič stoicky odolává našemu nátlaku, přes říčku se k nim stejně nemůžeme dostat, takže nám raději přísahá, že slonů ještě uvidíme dost a dost. A zblízka. Protentokrát zamíří na druhou stranu, tam se po chvíli objevuje letišťátko a u něj budka s toaletami. Protože auta se jinde nesmí opouštět, přišla zdejší zastávka vhod asi opravdu všem. Jsme již na cestě přes 5 hodin.

Kolem přistávací dráhy je vysoká suchá tráva, asi jsme daleko od vody, protože jinde je Masai Mara nyní zelená, je malé období dešťů (to hlavní je v dubnu a květnu). A ve žluté trávě skoro mineme ležící rodinku prasat bradavičnatých. Prasata jsou milá zvířata, i když zejména samec má hrozivý vzhled, u nozder mu trčí dvě velké břitvy jeho prodloužených špičáků. Ve skutečnosti je to tvor docela bojácný, hned se lekne a prchá, jeho ocásek ho ale zrazuje. Trčí při panickém útěku vzhůru jako anténka a prchající zvíře prozradí. Těžko říci, zda prasata nemají problém se svými prohnutými zády, ale je pravdou, že při pasení si občas kleknou na přední kolena a tak se i při pasení přesouvají, vypadají přitom poněkud zchromle.

A hned o kousek dál poprvé narážíme na ptáky, které uvidíme ještě vícekrát, hadilovy písaře. Umí se ubránit hadům i jedovatým. A proč písař? Protože se nese jako vyšší státní úředník. Asi to dělá ten dlouhý ocas (hadilova, ne úředníka), který musí vyvažovat, proto si vykračuje jakoby namyšleně a důstojně. Stejně jako jeřáb i hadilov je vždy v páru.

Opět se trochu stáčíme, vypadá to, že děláme určitý okruh. V dálce vidíme stát čápa marabu, ale ani nezastavujeme. Něco se mihne v křoví, moc šelmičku nevidíme, ale občas ji letmo zahlédneme, asi ženetka. Snažíme se jí nadjet, ale nejde to. Zato hned za křovím narážíme na dříve slíbené slony.

Slon africký, slon největší, až 3 metry na výšku a 5,5 tuny na váhu. Ze všech savců nejdelší březost, 22 měsíců. To jim asi dámy nezávidí. Věk dožití na velké savce docela obstojný, 50 až 60 let. Stádečko je poněkud neklidné, má s sebou několik prcků, jen kolem sta kilo, takže asi proto. Je vidět, že otravujeme, otáčí se k nám zad(k)y a klidně, nicméně nezadržitelně míří pryč, do houští buše. Řidič je k nim tolerantní, ví, že slonů ještě uvidíme dost (jak opět slibuje), tak je nechává v klidu. My nenaléháme.

Další stádo, větší, málem mineme o pár kilometrů dále. Asi dvacet slonů spásá nižší stromy přímo u cesty, mezi stromy jen o pár centimetrů je převyšujícími skoro nejsou vidět. Náhodně zahlédnu předsunutou hlídku na louce přes cestu, zastavujeme a po vypnutí motoru nás překvapí hluk lámaných stromů. Teprve teď vidíme zbytek stáda. Po chvíli je stromy přestávají bavit a přecházejí přes cestu všude kolem nás na louku. Tam teprve vynikne jejich velikost a dají nám prostor k pořízení zajímavých záběrů.

Asi máme časovou ztrátu proti itineráři, sava sava zazní dříve, než znělo ráno. Blížíme se k okraji rezervace a k tanzanským hranicím. Přejíždíme řeku Mara, vidíme z mostu spoustu marabů, hned za můstkem můžeme vystoupit a opět máme možnost odběhnutí do budek. A samozřejmě se stavíme u brodu, máme z vysokého břehu volavky a čápy marabu jak na dlani.

Kolem se válí spousta kostí a různých rohů, asi kvůli snadnému přístupu k vodě se zde schází hodně zvířat, šelmám se tu tedy dobře loví. Jeden obzvláště zachovalý obratel nějaké antilopy nebo zebry sbíráme a ukládáme, propašujeme jej nakonec v pohodě až domů jako trochu morbidní suvenýr. Řidiči nás nahánějí do aut, opouštíme rezervaci a po pár kilometrech zastavujeme pod jediným stromem široko daleko uprostřed savany. Ve stínu jeho koruny je přírodní tábořiště, roztahujeme balíčky a obědváme.

Zpět se vracíme kus stejnou cestou, s jednou odbočkou navíc. Zajíždíme k řece, která tu již není tak dobře přístupná, břehy jsou dost vysoké a strmé. Vedro dosahuje vrcholu, asi maximu našeho pobytu, snad ani na Zanzibaru o dva týdny později takové teplo nebude. Můžeme vystoupit do rozžhaveného vzduchu a voják se samopalem nás doprovodí kousek cesty proti proudu, kde prý leží několik krokodýlů. Proplétáme se keři vyšlapanou cestičkou, kolem poletují hejna ptáčků. V Maře leží hroši, ale v odpoledním žáru se ani nehnou.

Krokodýl tady skutečně leží, sice u opačného břehu, ale přece. Má podle vojáka přes 4 metry, pěkný kousek. O něco dál leží ještě několik dalších, ten největší má prý metrů šest, leží však ve vodě a není vidět celý.

Krokodýl nilský je zbarven šedozelenou barvou. Tělo má na šířku velké, je mohutný. Mezi prsty má plovací blány. Jeho ocas i hřbet je pokrytý výstupky. Hlava je úzká a dlouhá. Krokodýl nilský má 64 až 68 ostrých zubů, může s nimi jen kousat, nemůže žvýkat. Samec je podstatně větší než samice. Krokodýl nilský ve vodě plave díky mohutného ocasu, který se hodí i k lovu. Většinou žije samostatně, někdy i ve skupinách. Samci jsou agresivní a zabíjí i jiné krokodýly a mláďata.

Vracíme se k autům, chystáme se nasednout a těšíme se na osvěžující vánek při jízdě s otevřenou střechou. Ještě nás však chvíli zdrží několik kočkodanů zelených, kteří se tady shromažďují a likvidují pozůstatky turistických svačin. Pak už definitivně vyrážíme na zpáteční cestu.

Celý den potkáváme antilopy, zebry a pakoně, občas i žirafy, takže jsme uspokojeni a necháváme řidiče jet trochu rychleji a nenutíme ho stavět u každého zvířete. Když nám ale přes cestu přecházejí obzvláště velké a krásné žirafy, zastavit stejně musí, ať chce nebo ne. To už nelze nefotit. Zelená louka, skrz ni červená cesta, nad námi modré nebe s bílými oblaky a na tomto až kýčovitém pozadí se ladně procházejí žirafy.

Žirafa se šelem příliš nebojí. Je na ně příliš velká a její kopyta jsou nebezpečnými zbraněmi odrazujícími hladové predátory. Jen při pití sklání široce rozkročena svůj dlouhý krk k zemi a je na chvíli zranitelná. Při chůzi si vykračuje střídavě levýma a pravýma nohama, i když ne zcela synchronně. Když se rozběhne, přechází do klasického cvalu. A člověk jen obdivně přemýšlí, zda je ladnější pomalá chůze, nebo rychlejší běh.

Žirafa (Giraffa camelopardalis) je mohutný sudokopytník, v současnosti nejvyšší ze všech suchozemských živočišných druhů. Samci dosahují velikosti od 4,8 až do 5,5 metru a váží až 900 kilogramů (rekordní jedinec, zastřelený roku 1934 v Keni byl vysoký 5,87 metru a vážil zhruba 2000 kg). Samice jsou obecně trochu menší a lehčí. Ač původem z Afriky je žirafa příbuzná s jelenem či krávou. Nicméně žirafa náleží do vlastní čeledi, kterou sdílí pouze se svým nejbližším příbuzným okapim. Přirozeným prostředím pro žirafy jsou suché savany a otevřené pláně s řídkým stromovím. Spásá vegetaci ve vyšších polohách než všichni ostatní savci. Díky dlouhému jazyku, šikovné stavbě páteře a ohebným nohám může žirafa dosáhnout na velké množství potravy. Typicky si dlouhým jazykem přitáhne větev a poté oddálí hlavu a tím si shrábne listí hřebenovitými zuby. Konzumace potravy a pití zabere žirafě denně přibližně dvanáct hodin. Žirafy odpočívají, stejně jako většina ostatních sudokopytníků, ve stoje, jen výjimečně spí vsedě s hlavou opřenou o zadek. Spánku žirafa věnuje každý den maximálně 20 minut a to navíc nikdy nespí v kuse.

Samice se páří s dominantním samcem v dané lokalitě. Samci o dominantu bojují přetlačováním se krky, někdy dokonce do sebe narážejí hlavami, často proplétají krky. K tomuto boji dochází často mezi mladými samci, připadně při příchodu nového samce do teritoria. Po vyhraném souboji vítěz poníží soka tím že s ním předstírá páření. Březost u samic trvá 457 dní, po kterých se narodí jedno mláďě, jen výjimečně se narodí dvojčata. Obvykle se mláďata rodí v období sucha, těsně po narození váží mládě přibližně 70 kg a měří okolo 2 metrů. Při vrhu spadne na zem z výšky více než jednoho metru, čímž se přetrhne pupeční šňůra a aktivuje dýchání.

Přirozeným nepřítelem žiraf jsou lvi, levharti a hyeny. Nicméně žirafy proti nim nejsou úplně bezmocné, jedním mohutným kopem jsou schopny lva na místě zabít.

Antilop je samozřejmě více druhů než všudypřítomné impaly. Ne všechny jsou tak fotogenické, některé připomínají třeba i naše srnky. Míjíme v dálce velké antilopy losí, orixe, před lodgí Seronera se pase několik buvolců tobi, ale nejvíce se nám líbí vodušky, hlavně díky tesklivému pohledu velkých hnědých očí.

V Seroneře se stavíme na kafe a vybrakujeme jim obchod se suvenýry. Teď už řidiči na nic nečekají a uhánějí maximální možnou rychlostí k našemu přechodnému domovu. Ale vysílačka jejich chování náhle změní. Přestože je šero, zajíždíme kus cesty na místo, které jsme ráno minuli. Najednou vidíme kruh minimálně deseti aut o průměru několika stovek metrů, zřejmě je něco uprostřed. Zařadíme se do kruhu a řidič po chvíli pátrání ukazuje do středu, kde ve vysoké trávě mezi keři ční nenápadný pahýl – musíme si kamerami přiblížit na maximální zoom, abychom poznali sedícího geparda (dalekohled je samozřejmě lepší, ale nedá se jím dokumentovat). A vedle prý leží druhý, ale toho už nevidíme. Na focení to není, jsme rádi, že vidíme, spíše tedy tušíme, siluetu pružného těla. Jedno z aut nervově nevydrží a popojede blíž, čímž geparda donutí k úniku z ponižujícího postavení uprostřed kruhu čumilů. Později se k tomu okamžiku vracíme a shodujeme se, že to vypadá, jakoby se na nás řidiči domluvili – svolali se navzájem vysílačkami a až jsme byli všichni, přinutili gepardy se zvednout z trávy (kde byli skoro neviditelní) a nechali je ukázat nám eleganci svého běhu.

Gepard je nejrychlejší zvíře (nepočítáme-li ptáky), běží až 120 km/h. Teď to není taková rychlost, jen volně vyběhnou z kruhu a odběhnou do bezpečí vzdáleného trnovníkového lesíku, stejně to ale stojí za to, nádherná elegance, štíhlé mrštné tělo, samý sval. Pár turistů se neovládne a křičí nadšením, čímž gepardy ještě popoženou. Na závěr Masai Mary neskutečný zážitek.

Do naší lodge se vracíme skoro potmě, málem přejedeme kousek před cílem dva dik-diky. Dik-dik je nejmenší antilopa, vyskytující se vždy v páru, řidič říká, že vždy jde jeden dik a s ním druhý dik, proto dik-dik.

Po večeři čekáme v lobby na avizované vystoupení Masajů, při Bloody Mary čekání ubíhá docela příjemně. Masajové přiběhnou s malým zpožděním, je to vlastně naše první seznámení s nimi a jejich kulturou, když nepočítám četbu Bílé Masajky od Corinny Hofmannové. Masajové přicházejí za znepokojivého mručení a podupávání, které provází celé jejich vystoupení. Nejdříve utvoří dvouřadý zástup a poskoky-přískoky klátivě proběhnou kolem nás sem tam a zase zpátky. Hlavním hřebem je samozřejmě kruh, ze kterého vystoupí vždy jeden, dva nebo výjimečně i tři Masajové a skáčí sounož do výšky. Smysl tradice jsme nepochopili, ale tento druh „tance“ je naprosto specifický a odlišný od všech tanců, které jsme kdy viděli.

Ráno vyrážíme naposled do Masai Mary, není to sice v programu, ale je to forma bakšiše řidičům, kteří dostanou ještě $5 navíc k obvyklému bakšiši. Vidíme samozřejmě jen známá zvířata, nejzajímavější jsou lvi, kteří dnes ale nejsou na obvyklém místě, kde jsme je potkali včera a předvčerejšky. Možná je vyplašilo stádo buvolů (kolem sta kusů), které je poblíž. Ale my máme ze včerejška v digitálech přebuvolováno, tak se moc nezdržujeme a jedeme dál. Naši lvi se neztratili, jen se přesunuli pár kilometrů dále, kdy odpočívají ve stínu keřů. Nejsou tu tak na ráně, proto tu nejsou další auta než ta tři naše. Přesto si trochu překážíme a tak se zamotáme do labyrintu křovisek, že má řidič co dělat, aby nás dostal zpět na polní cestu, kterou teď již definitivně Masai Maru opouštíme.

Vracíme se stejnou cestou, kterou jsme sem přijeli, tedy téměř polními cestami dnem Velké příkopové propadliny a územím Masajů. U cesty leží mršina, nějaké přejeté dobytče, za ním hejno supů sedí na zemi a čeká, až vypadneme a necháme je vrhnout se na ještě čerstvé tělo.

Podčeleď supi zahrnuje 14 druhů středních až velkých druhů ptáků. Žijí v teplejších oblastech Afriky, Asie a někteří hnízdí i v jižní Evropě. Nohy mají uzpůsobené k chůzi a tupé drápy nemohou chytat živou kořist. Zobák je mohutný a zahnutý dolů. Pomocí něj dokáží rvát velké kusy masa. Hlava i krk jsou většinou opeřené jen řídce nebo holé. Živí se převážně zdechlinami. Potravu vyhledávají při plachtění ve velkých výškách za pomoci vynikajícího zraku. Dokáží dlouhé hodiny plachtit a vyhlížet vhodnou potravu. Při jejím spatření se k ní slétají z velkých dálek. Za krátkou dobu dokáží zlikvidovat i kadávery velkých afrických savců. Žijí v párech, oba rodiče se starají o mláďata. Hnízdí na skalách nebo velkých stromech. Snáší jen jedno, výjimečně dvě vejce. Mláďata krmí natráveným masem, které jim vyvrhují z volete.

Rozbitou asfaltkou vyjedeme z údolí, v Naroku u stejné benzínky stejná zastávka. Pak už zamíříme více na sever, Nairobi těsně mineme. Trochu nás při pohledu na hodinky znepokojuje, že je před námi ještě skoro 120 km, při současné průměrné rychlosti to vypadá, že nás v lodgi čeká spíše večeře než slíbený oběd. Ale najíždíme nečekaně na novou silnici, která je na úrovni našich silnic I. třídy, nic takového už v Keni ani v Tanzanii neuvidíme. Frčíme stovkou směr Naivasha, oblíbený víkendový cíl Nairobanů, zahlédneme na obzoru známou sopku Longonot s charakteristickým kuželem. Jezero Naivasha je v údolí pod námi, okraje růžové hejny plameňáků.

Na hlavním tahu je celkem hustý provoz, zdržují občas přetížené náklaďáky, po krajnici jezdí kola a putují domorodci. Už za Naivashou se nám líbí „živé patníky“ – paviáni sedící po obou stranách cesty v pravidelných rozestupech, zhruba ve stejné vzdálenosti, jako se u nás staví patníky. Jen tak si bez pohnutí relaxují a sledují šrumec na cestě, auta projíždějí snad metr a půl od nich.

Blížíme se ke správnímu středisku Nakuru, provoz houstne, objevují se zácpy a kolony. Snažíme se jim vyhnout odbočením na místní komunikaci, vedoucí paralelně s hlavní, ovšem standardně keňsky plnou výtluků a děr. Nicméně asi jedeme opravdu rychleji než přískoky na hlavní. Po pár kilometrech odbočíme ještě více doleva, projedeme periférií a jejími slumy, když naráz vjedeme do jiného světa – nečekaně vjíždíme do oploceného národního parku Lake Nakuru.

Nakuru (anglicky Lake Nakuru) je jezero v Keni v národním parku Nakuru. Má rozlohu 40 km². Průměrně je hluboké 2,3 m a dosahuje maximální hloubky 2,8 m. Leží v nadmořské výšce 1760 m. Do jezera ústí řeky Njoro, Nderit, Makalia a Lamudhiak. Jezero nemá žádný odtok. Voda jezera obsahuje ve zvýšené koncentraci soli, což podporuje růst řas. Ty slouží za potravu drobným korýšům; na vrcholu potravního řetězce jsou ptáci, především plameňák malý (phoenicopterus minor) a, plameňák růžový (phoenicopterus ruber roseus). K velkému poklesu populace plameňáků došlo v 70. letech 20. století v důsledku kontaminace vody odpady z okolních továren.

Kromě plameňáků zde žije i podobně velká kolonie pelikánů bílých, mnoho ibisů, nesytů, jeřábů a čápů. Ze savců mimo obvyklých antilop (impaly, vodušky, gazely Thomsonovy, antilopy losí – orix) také buvoli, prasata bradavičnatá, hyeny a šakali, paviáni, damani, žirafy – i vzácné Rothschildovy, lvi a levharti, z plazů jsou známé obrovské krajty (pythoni). Ale nejzajímavější je zdejší populace nosorožců bílých i vzácných černých, kteří zde byli svezeni i z jiných míst, protože ve zdejší oplocené rezervaci je možné je lépe chránit před pytláky, než jinde.

Projíždíme krajem národního parku k naší lodgi, cestou už vidíme nějaké Rothschildovy žirafy, antilopy a dokonce buvoly, ve velké dálce zahlédneme nosorožce – našeho prvního. Lodge je na mírném návrší nad jezerem, vzhledem k místní zvěři je obehnaná drátěným plotem. Ještě před ubytováním spěcháme na oběd, doba je pokročilá. A z jídelny prosklenou stěnou pozorujeme jen pár metrů od nás pasoucí se zebry a impaly, několik buvolů a desítky zvědavých paviánů.

Sice na nás vyjde srub až v druhé řadě, takže nemáme výhled přímo do přírody, ale stejně se vrátíme potmě a ráno stejně potmě odjedeme, takže nám to tak nevadí. Nevybalujeme, jen odložíme zavazadla a spěcháme k autům, čeká nás odpoledně-večerní safari kolem jezera. Opět nejedeme všichni, několik kolegů neodolalo bazénu, aspoň je více místa.

Sjíždíme k jezeru, na rozsáhlé louce na jeho břehu se pasou stáda antilop, k největší antilopě, tedy antilopě losí (orixovi), se dostáváme blíže než v Masai Maře, spíše než antilopu připomíná hrbatou krávu. Prasata a šakali prchají, jakmile nás zahlédnou, buvolům jsme úplně volní. Další nosorožce v dálce se nevyplatí fotit, ale uvidíme další, lépe, a nebude to dlouho trvat.

Okraje jezera jsou růžovo-bílé hejny plameňáků a pelikánů, chceme jet blíže, ale řidič nás prozatím nevyslyší a míří souběžně s břehem k nosorožci ležícímu opodál. Jeho bílá barva svítí do dálky, přesto si netroufáme říct, zda je to nosorožec bílý nebo černý. Ta zářící bílá je totiž zaschlé bláto (a stejně barva kůže je u obou druhů nosorožce stejná).

Populace nosorožců je zdecimovaná především pytláky. Ti je lovili a loví kvůli jejich dlouhému rohu, který se po rozemletí na prášek považuje za účinné afrodisiakum, tedy v pověrách. Skutečnost je jiná, jediný „pozitivní“ vliv může být způsoben tak nanejvýš placebo efektem, aneb přání bývá otcem myšlenky… Přesto se počet afrických nosorožců černých díky černému lovu snížil z 8000 kusů v šedesátých letech minulého století na necelou půltisícovku v současnosti.

Většina nosorožců žije v národních parcích a jsou snad jejich nejpřísněji chráněnými obyvateli. Mnohem více je nosorožců bílých, česky správně tuponosých, nosorožců černých, tedy dvourohých, je ještě mnohem méně. Zajímavé je, že černý a bílý nosorožec se barvou vůbec neliší, oba jsou prostě šedí a jen šedí. Jen když se vyválí v bahně, jsou někdy tmavší (hlavně když je blátíčko ještě vlhké), po uschnutí jsou pak ale třeba skoro úplně bílí. Omyl v pojmenování prý vznikl chybnou interpretací anglického „wide“, široký, které domorodci slyšeli nebo četli jako „white“, tedy bílý. Bílý nosorožec se totiž živí nízkou trávou a tomu má přizpůsobenou tlamu, která je skutečně široká. Černí nosorožci si pochutnají i na keřích a k tomu jim pomáhá tlama protáhlá skoro do krátkého chobotku.

Není úplně snadné je poznat. Známé pravidlo poskytuje jednoduchý návod: je to jako u lidí, nosorožec bílý má mláďata obvykle před sebou (jako bílá žena kočárek), u černých mládě samici následuje vzadu (černá máma nosí své bejby na zádech). Teorie dobrá, ale kdo viděl nosorožce v přirozeném prostředí, ví, že to není pravda. Mládě je prostě tam, kde se mu zrovna chce a kde jej máma nechá.

Dělí nás od našeho nosorožce říčka, kterou nezdolá ani naše toyota s náhonem na všechna 4 kola. Snažíme se objet říčku přes její mělčí ústí do jezera, kde rozháníme hejna pelikánů a plameňáků, kteří teď najednou nikoho nezajímají. K nosorožci se nakonec ani nesnažíme dostat. Na udusaném břehu jezera sledujeme totiž napínavější scénu, když tu spolu bojují další dva samci – ten menší je evidentně vyzyvatel, druhý, větší, by se raději pásl a bojuje jen z povinnosti, brání se a ustupuje s nadějí, že to menšího kolegu přestane bavit. Ten ale nevidí, neslyší a rány rohů slyšíme i přes spuštěný motor. Obvykle nás ranger nechá fotit v klidu s motorem vypnutým, ale tady ne. Asi ví proč. Když se dostaneme k bojujícímu páru na nějakých 10 metrů, ukáže se, že nevšímavost bojovníků k okolí není taková, jak se zdála. Náhle oba zvedají hlavy a už dusají mohutné nohy a ženou dva kolosy k našemu autu. Řidič neváhá, řadí zpátečku a zbaběle couvá ze zóny ohrožení, kterou si zvířata brání. Naštěstí je nebaví nás pronásledovat. Tyto dvoutunové kolosy běží nečekaně až šedesátkou a hned tak se neunaví. Teď jim ale stačí, že nám nahnaly trochu strachu a vrací se k předešlé zábavě – už zase třískají rohy o sebe.

Mohli bychom sledovat souboj i déle, ale ono to těm nosorožcům dlouho trvá všechno (například kopulace je asi půlhodinová, většina savců jen závidí, že by zato mohl ten dlouhý, tvrdý vztyčený roh?), takže vítěze bychom se asi stejně nedočkali. Jedeme tedy podél ustupujícího břehu dočasně vysychajícího jezera, narážíme ještě na další skupinku nosorožců, tentokrát mírnějších a slušně vychovaných – když nás vidí, poslušně zapózují ve fotogenické skupince.

Nosorožcovití jsou jednou ze tří recentních čeledí řádu lichokopytníků. V současnosti známe 5 recentních druhů ve čtyřech rodech, všechny druhy nosorožců jsou ohrožené. Nosorožci mají tělo pokryté kožovitými pláty jako pancířem, také mají více žeber než ostatní lichokopytníci. Mohou dosahovat hmotnosti až 3,6 tun. Čich a sluch mají velmi citlivý, ale špatně vidí, jsou krátkozrací. Nosorožci jsou v mnoha zemích ilegálně loveni pro svoje rohy, prášek z rohu nosorožce je totiž součástí některých lidových léčiv a afrodisiak.

Nosorožec tuponosý, jinak je také nazývám nosorožec bílý, nosorožec bělorohý, nosorožec tuporohý, nosorožec širokohubý (Ceratotherium simum) je africký zástupce z čeledi nosorožcovitých. Jižní poddruh je nejrozšířenější z ze všech nosorožců (8500 jedinců). Tento druh nosorožce je hned po slonu druhým největším suchozemským savcem. Na délku má 3,7 – 4 m (ocásek až 70 cm) a vážit může až 2,3 tuny. Pro nosorožce tuponosého je rozlišovacím znakem typická široká tlama s rovným horním pyskem. Vyhledává rovinatou travnatou krajinu s dostatkem vody. Při přesunech k napajedlům se pohybuje po stálých vyšlapaných cestách. Za velkých veder odpočívá ve stínu a pohybuje se více v noci.

Nosorožec dvourohý (Diceros bicornis) nazývaný někdy též nosorožec černý, je menší ze dvou druhů afrických nosorožců. Oblast výskytu dříve zasahovala přes celou sub-saharskou Afriku. V dnešní době je rozšířen v několika málo oblastech Keni, Tanzanie, Namibie, Zambie a jižní Afriky. Tělo je silné a kůže má šedou barvu, je skoro holá, bez větších kožních záhybů. Srst má pouze na koncích uší a ocasu. Hlava je krátká a vyrůstají na ní dva rohy, které jsou tvořeny z keratinu (rohoviny) – což je hmota, ze které rostou lidské nehty a vlasy. Hlavu nosí pod úrovní hřbetu. Nemá týlní hrbol jako nosorožec tuponosý. Nohy jsou krátké a silné. Další viditelný rozdíl mezi těmito druhy je horní pysk, který má nosorožec dvourohý protažený do špičky a může s ním tak otrhávat listy a větvičky ze stromů a keřů. Nosorožec dvourohý je samotářské zvíře. Je nesnášenlivý a nevypočitatelný, napadá vše co je mu podezřelé. Někdy jsou to auta turistů, jindy třeba jiná zvířata. Prudké výpady jsou ovšem většinou blufováním, protože má špatný zrak a je krátkozraký. Oproti tomu má dobrý sluch i čich, a jakmile se přesvědčí, že nehrozí nebezpečí, uklidní se. Pase se hlavně za šera a v noci. Přes den se nejradši válí v bahně anebo odpočívá ve stínu.

</p

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .