0
0

V srpnu 2009 jsem se rozhodl vyrazit se svojí dvacet let starou 150 do zahraničí a užít si pěknou moto-dovolenou. S plánováním cesty jsem začal den před odjezdem, nejprve jsem chtěl jet směrem do Maďarska a navštívit Balaton, a kdyby nebylo špatné počasí a žádné problémy s motorkou, navštívil bych ještě Chorvatsko. Jelikož jsem jel sám a na starší motorce, musel jsem si nutně vzít nářadí a náhradní díly na opravu všech běžných poruch (lanka, duše, elektronika a podobně).

Spát jsem chtěl ve stanu, abych ušetřil za penziony, takže jsem musel s sebou mít ještě karimatku, spacák a stan, tudíž bylo jasné, že motorka bude hodně naložená. Protože jsem neměl kromě tankvaku z Lídlu žádné brašny, vymyslel jsem, že většinu věcí naložím do pytle od mouky a ten přivážu za sebe na sedačku a na nosič. Tohle zvláštní řešení se cestou celkem osvědčilo, protože pytel byl za deště téměř nepromokavý a vešlo se do něj hodně krámů. Co se peněz týká, tak jsem s sebou měl jen padesát Kč a dvě kreditky s tím, že benzin budu platit kreditkama a v zahraničí vyzvednu Eura. První den jsem jel z Karlových Varů do Uhlířských Janovic (Sázava), kde máme chatu. Hned za Karlovými Vary mě zastavili policajti. Běžná kontrola, a když zjistili, že je vše v pořádku, chtěl jeden policajt po druhém, aby zapsal kontrolu do papírů a on, že neumí zapsat motorku. Když si všiml, že jsem to slyšel, tak to „zpřesnil“, že to sice umí, ale kvůli dvěma kolům to nebude psát, pozdravili mě a já pokračoval. Po ujetí 100 Km jsem zjistil, že se můj pytel posunul na stranu a hrozí jeho sesunutí z motorky, hned jsem zastavil a pytel převázal (další dny jsem přišel na to, že tohle sesouvání je normální a nemá cenu to řešit, protože se pytel vždy jen sesune na stranu, ale nespadne). Po přijetí do Úhlířských Janovic na mě čekala večeře od bráchy, který se tam tou dobou učil na státnice. (ujeto 227 Km)

Druhý den jsem si zajel na benzínku, natankovat plnou a při tankování jsem omylem místo oleje do benzinu nalil do nádrže olej do převodovky, tak jsem se několik desítek kilometrů modlil, aby mi to nedokurvilo motor, ale poctivá německá práce vydržela. Cestou z Janovic jsem se stavil v Sudějově, kde vyvěrá ze země pověstný čistý pramen, nabral jsem si do flašky, abych měl z čeho vařit a co pít. Pak jsem pokračoval dál, a když na mě přišel hlad, začal jsem hledat místo, kde bych uvařil polévku z pytlíku, našel jsem si polní cestu, zajel až k lesu a liboval si, jaký tady budu mít klid. Bohužel, když jsem sundal přilbu, tak jsem zjistil, že tu v okolí něco hučí a vypadá to, jak kdyby bylo poblíž cvičiště tanků. Pravda nebyla daleko, moje místo k obědu bylo totiž kousek od D1. Uvařil jsem si jídlo, a protože mi GPS tvrdila, že jsou teprve dvě hodiny, na chvilku jsem si zdřímnul. Pak jsem pokračoval v cestě směrem na Brno. Před Brnem, kterému jsem se chtěl vyhnout, jsem narazil na objížďku, která mě svedla na D1 a pak GPS přepočítala trasu a navedla mě přímo do Brna :-). Tam jsem aspoň natankoval benzin a ulevil si, že už toho převodového oleje v nádrži moc nebude. Za Brnem mně předjížděla jakási dodávka, a když už mě téměř předjela, rozmyslela si to a začala brzdit a úplně zastavila. Za chvíli mě zas dohnala a předjela, po několika kilometrech, jsem ji minul zaparkovanou u silnice a za chvíli mě zas předjížděla a tohle se opakovalo ještě několikrát. Nevím, co to bylo za blázna. Když jsem přijel do Hodonína, chytil jsem červenou na křižovatce a při zastavování mi motorka chcípla a zhasnula všechna světla, bylo mi jasný, že mám problém s elektrikou. Naštěstí pomohlo jen zahýbání s pojistkami a jelo se dál.

Přejezd Slovenských hranic byl bez problémů a hned za nimi jsem našel první bankomat, kde jsem vyzvedl čtyřicet Euro. Původní plán byl ten, že přespím v kempu vzdáleném asi 30 Km od českých hranic, ale protože GPS říkala, že jsou čtyři hodiny, rozhodl jsem se, že pojedu až do Dunajské Stredy, abych to měl blíž do Maďarska. Cestou na mě začala dopadat únava a já přemýšlel, jestli to byl dobrý nápad a jak to, že jsem unavený, když je tak málo hodin. Když před sedmou hodinou začalo zapadat slunce, bylo mi už jasný, že čas v GPS asi ukazuje hodně špatně a při dojetí do Dunajské Stredy jsem zjistil, že ukazoval o dvě hodiny méně. Kemp, kde jsem se ubytoval, byl celkem malý, ale na rovném povrchu a za levný peníz, zato teda plný komárů. (ujeto 362 Km) Ráno jsem si k snídani uvařil další polévku z pytlíku, umyl se, popovídal si s lidmi ze sousedního stanu a vyrazil směr Maďarsko. Cesta na hranice utekla tak rychle, že jsem ani nestačil odbočit na slavné vodní dílo Gabčíkovo a už byly hranice. První větší město Györ mi docela pozvedlo mandle, bylo ucpané, lidi tam jezdili pomalu a všude byly semafory, kde se strašně dlouho čekalo. Pak jsem přijel na obrovský kruháč, kde jsem nepochopil GPSku a špatně odbočil, takže jsem se musel otočit a znova si ho projet. Při tom jsem najel na olejovou skvrnu a ujelo mi přední kolo. Kupodivu jsem to za pomocí nohy, kterou jsem se odrazil od země, ustál a motorka neměla rande s asfaltem. Za Györem jsem našel místo, kde jsme asi před patnácti lety jeli s rodiči škodovkou z dovolené a píchli dvě kola, vyfotil jsem to místo s tím, že ho ukážu tátovi, jestli to ještě pozná :-).

Když jsem dorazil k Balatonu do města Siófok, projel jsem si ho snad celé s tím, že si vyberu klidný kemp, bohužel jsem zjistil, že většina kempů z dob socialismu jsou zavřený a mám na výběr pouze ze dvou. Vybral jsem si ten menší (ale dál od Balatonu), ubytoval se a chtěl se jít vykoupat. Zjistil jsem ovšem, že jsem si nepřibalil na cestu plavky a tak jediné řešení bylo, že se vykoupu v jediných kraťasech, které jsem si na cestu vzal (kromě moto-kalhot to bylo jediné, co jsem si na sebe mohl vzít), ale síla vody mě nalákala a já se vykoupal. Zprvu to vypadalo, že mokré kraťasy budou průsvitné, ale naštěstí to bylo jen klamné zdání. Večer jsem se ještě prošel kolem Balatonu, zašel jsem do místního obchodu a koupil si dvě maďarská piva a pizzu. Pak jsem obdivoval půjčovnu trabantů a lákadlo na místní show, kde ničí starý auta (české škodovky). (ujeto 181 Km)

Jelikož bylo hezké počasí a motorka nezlobila, rozhodl jsem se, že pojedu do Chorvatska, a protože bych nestihl dojet až na pobřeží, našel jsem si podle GPS kemp v Slovinsko-Chorvatském pohraničí. Cesta do Chorvatska byla bez problémů, silnice upravené a GPS nezlobila. Cestou jsem zaparkoval u jezera a ohřál si konzervu. Po obědě na mě přišel porybný a kontroloval, jestli tam náhodou nepytlačím, když zjistil, že nemám udici, nedůvěřivě odešel. Já jsem si složil věci a pokračoval do města Nagyatád nakoupit zásoby jídla na další cestu. Jak byly Maďarské cesty příjemné, tak na Chorvatských silnicích se mi moc nelíbilo, byla to jedna vesnice za druhou, takže jsi nemohl jet moc rychle.

Když už jsem nejel přes vesnici, tak byly prudké zatáčky, kde se to člověk bojí víc rozjet, kvůli pověstným Chorvatským kluzkým silnicím. Cestou jsem pak přejel odbočku na dálnici, protože v GPS byla křižovatka zakreslená o pár set metrů dál, takže jsem se musel otočit. Cestou jsem vůbec zjistil, že Chorvatské mapy v GPS jsou velice špatné, dost silnic je zakresleno jinak a některé, které jsou v mapě, ve skutečnosti vůbec neexistují. Po dálnici jsem projel kolem Záhřebu a mířil na hranice se Slovinskem. Cestou na mě GPS přichystala ještě pár pastí, z nichž nejhorší byla ta, že si GPS popletla odbočovací pruhy a místo, aby mě vedla rovně, tak to se mnou zatočila doprava na jinou dálnici. Když jsem to zjistil, viděl jsem, že správně bych měl dojet k nejbližšímu sjezdu, který byl snad 30 Km daleko. Rozhodl jsem se proto, že radši motorku vytlačím protisměrem zpět na původní dálnici, než abych si takhle zajel. Bylo to docela blbý, ale co jsem měl dělat. Cestou po dálnici jsem míjel dvě hromadné bouračky, bylo vidět, že havarovali turisté, kteří tam byli na dovolený, docela smůla. Těsně před Slovinskem jsem odbočil z dálnice, u benzínky jsem natankoval a pár Chorvatů mi vysvětlovalo, že MZ je dobrý stroj a pro úplnost ještě napodobovali zvuk dvoutaktu. Dál jsem pokračoval po bohem zapomenutých cestičkách podél hraniční čáry. Zprvu jsem byl tou cestou unesen, klikatila údolím v Chorvatských horách, a pak se začala stáčet do vrcholů a vedla přes hřebeny a v každé vesničce mě místní zdravili. Po hodině jízdy mě už tato cesta přestala bavit, protože jsem tam musel jet pomalu a nikam to nevedlo. Navíc jsem zjistil, že hory, kam mířím, jsou zahaleny v mraku a prudkém dešti. Po pár minutách se déšť dostal i ke mně, a tak jsem musel nasadit nepromok a pokračovat za hustého deště.

Po půl hodině jízdy v dešti jsem dorazil na hraniční přechod, který byl naštěstí zastřešený, takže jsem aspoň na chvilku byl mimo déšť. Hraničář chtěl vidět pas a ptal se, kam jedu. Jelikož jsem ale jel podle GPS a mířil jsem do nějakého kempu, tak jsem mu nedokázal odpovědět a řekl jsem, že jedu „tam“ a ukázal před sebe. To mu zjevně nestačilo a tak se ptal, odkud jedu. Odpověděl jsem „ze Záhřebu“, čemuž se dost divil, jak po této cestě můžu přijet ze Záhřebu, proto jsem mu česky vysvětlil, jak jsem jel po dálnici a odbočil na horské cestičky a pak přes kopce dojel až sem. Asi se nechtěl dál vyptávat na cestu, ale všiml si mého pytle od mouky a dost ho zajímalo, co v něm je. Jelikož jsem neměl náladu na vyndávání věcí, tak jsem mu česky popisoval obsah pytle a naštěstí mě pustil. Za chvíli přestalo pršet a já zjistil, že mi déšť umyl špínu z přilby i motorky :-). Jel jsem ještě asi hodinu, než jsem dojel do míst, kde měl být kemp, předpokládal jsem, že to bude naprosto zapomenuté místo a kdo ví, jestli tam vůbec ještě kemp bude. Byl jsem ovšem dost překvapen, protože kempů tam bylo hned několik. Všechny byly u řeky Kupy a obklopeny skalnatými kopci. (ujeto 412 Km)

Další den jsem si ještě jednou prošel tamní vesnici, sbalil se a pokračoval klikatými cestami podél řeky až na Chorvatské hranice. Tam jsem si musel vyčkat frontu a dostal další razítko do pasu. Pak jsem pokračoval směrem na Rijeku a užíval si horka. Před Rijekou jsem narazil na motodrom, kde trénovali motorky. Zajel jsem se tam podívat a přijel zrovna v době, kdy jeden motorkář neustál zatáčku a spadl. Asi mu nic nebylo, ale odvezla ho sanitka a další lidi tam posbírali kusy motorky a odtáhli ji pryč. Po příjezdu do Rijeky jsem našel benzinku a tankoval. Během toho mě chtěl objet Chorvat v autě a kolem mi narazil do přilby, která se naštěstí odkutálela pryč, a tak se jí nic nestalo. V Rijece měla MZ trošku problémy s přehříváním, když delší dobu stála na semaforu, ale naštěstí tam pak další semafory nebyli, takže jsem mohl jet plynule a zchladit ji. Mezitím asi GPSce vadilo, že se jí nevěnuje velká pozornost a tak si začala vymýšlet různé zatáčení, otáčení a já jsem přemýšlel, že jí rozšlapu a rozdupu. Za Rijekou jsem doufal, že najdu klidné místo, kde se vykoupu, ale všude bylo tolik lidí, že jsem to vzdal a aspoň se převlékl z moto-hadrů do kraťasů a trička a pokračoval v cestě dál. Mířil jsem do Itálie, ale trošku jsem si zajel tím, že jsem jel podél chorvatského pobřeží. Když jsem se konečně od pobřeží odpoutal, zamířil jsem přímo na Slovinské hranice a bez jediného zastavení dojel do Itálie. Projel jsem kolem Triestu, připojil se na dálnici a dojel do Monfalcone a zjistil, že Italové mají asi stejně kvalitní mapy pro GPS, jako Chorvati, takže jsem měl zas choutky rozšlapávat GPSku. Na jedné křižovatce jsem potkal motorkáře, kterému to chcíplo, a on nemohl nastartovat, tak jsem si v duchu říkal, že má mít motorku pořádně seštelovanou a asi za 500m mi to taky chcíplo v křižovatce. Opět problém s kontaktem v pojistkové skříni. Tak jsem motorku odtlačil z křižovatky a prošel pojistky, abych zjistil, která to dělá. Byla to pojistka, co vedla od mínusu baterky, tak jsem víc napružil pružinku a vyčistil pojistku. Dál motorka jela v pořádku a GPS asi zase záviděla, že se věnuju víc motorce, tak mě zavedla do údajného Italského kempu. Bylo to bývalé skladiště a prázdný obchoďák, po kempu ani památky. Tak jsem pak hledal v okolí jiný kemp a naštěstí našel. Ubytování tam stálo 26 Euro a nebrali kreditku a já neměl tolik Euro u sebe, tak mi ukázali na mapě, kde je nejbližší bankomat… Byl tam, ale nefunkční, tak jsem bláhově podle GPS našel jinej. Moje GPS nezklamala, zavedla mě k fotbalovému hřišti, ale žádnej bankomat tam nebyl, tak jsem jezdil po okolí a hledal a našel. Na to že byl ten kemp tak drahý, tak nebyl moc pěkný, vybavení zastaralé a špinavé záchody. Zato měl ale dva bazény, nevím teda k čemu, když vedle kempu byla pláž a moře, ve kterém jsem se samozřejmě vykoupal a zchladil se po dlouhé cestě. Tento kemp měl tu nevýhodu, že jak byl velký, tak jsem se v něm ztratil vždycky, když jsem nutně potřeboval najít záchod. (ujeto 290 Km)

Ráno jsem si opět uvařil lahodnou polévku z pytlíku, sbalil se a vydal na cestu. Tentokráte jsem zamířil do Rakouska a do rakouských Alp. Nejdřív jsem plánoval alpy objet a jet přes Vídeň, ale zvědavost z toho, jaké bude projíždět Alpy, zvítězila a já jel přímo přes ně. V Italské části Alp a na začátku Rakouska to bylo dobrý, cesta vedla údolíčkama, krásně se klikatila, a když už přišlo stoupání, bylo jen pozvolné. Po několika desítkách kilometrů ovšem GPS zamířila na vedlejší silnice a přišly pořádné stoupáky, některé musela motorka vyjíždět i na jedničku. V jednom stoupáku v obci jsem potkal policajty, co měří rychlost. No nevím, ale i kdybych chtěl, tak těch padesát nepřekročím… Největší stoupák byl do výšky 1641m na kopec Katschberghöhe, ten jsem jel opět na jedničku a dělal jsem chladicí přestávky, abych nezadřel motor. Nebyl jsem rozhodně sám, kdo musel jet na jedničku, koukal jsem, že auta kolem taky vytáčejí motor do neskutečných otáček a sotva jedou. Sestup dolu byl dost pomalý, protože jsem se bál přehřátí brzd. Snažil jsem se brzdit motorem, ale dvoutakt holt toho moc neubrzdí, takže dole pod kopcem byly brzdy důkladně vařící, ale všechno vydrželo. Dál jsem pokračoval přes alpy směrem do města Salzburg, kterému jsem se vyhnul a kousek za ním si našel kemp u jezera Obertrumer See. Byl jsem tam snad jediný nerakouský host. Uvařil jsem si opět polévku z pytlíku a spočítal zásoby jídla, jestli vydrží až do Čech. (ujeto 389 Km)

Ráno jsem udělal pár fotek jezera a vyrazil na poslední den mé cesty. Měl jsem naplánovanou cestu přes Německo a hraniční přechod v Železné Rudě. GPSka kupodivu ani nevymýšlela hlouposti a bez větších komplikací mě dovedla až do Čech, kde jsem si udělal poslední polévku z pytlíku a dojedl všechno, co se sníst dalo. Pak jsem pokračoval bez GPS, protože mě z jejích sluchátek už boleli uši. Cestou jsem se ještě stavil v Plzni, kde studuju a chodím do místní jízdárny na koně. Zajezdil jsem si a další den pokračoval domů do Karlových Varů. (ujeto 384 Km) Celkem jsem najel 2245 Km s dvacet let starou MZ ETZ 150, která přede mnou měla asi deset majitelů a jediná závada byla s kontaktem v pojistkové skříni u pojistky, která byla stará jak ta MZta. Celkem jsem za tento výlet dal necelých šest tisíc, z toho asi polovinu za benzin.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .