Ramadán

Ulice syrské Hamy se i přes sílící přívaly deště rychle zaplňují spěchajícími muži. Většina znich proudí do Velké mešity, hlavní islámské svatyně města. Tisíce bosých nohou se uvnitř obrovské haly rovnají na tlustých zelených kobercích. Se západem slunce se zamplionů ozývají slova první modlitby posvátného postního měsíce ramadánu.

Palestinci

Dodržování půstu o ramadánu je jedním ztzv. pěti pilířů islámu, spolu spovinností muslimů vykonat alespoň jednou za život pouť do Mekky, pěti modlitbami denně, dobročinností a vlastního vyznávání kréda, že bůh je jediný a Mohammed je jeho prorok. Právě oramadánu se prý započalo zjevení koránu a o deset let později ve stejném měsíci Mohammed přesídlil do Mekky. Na připomínku těchto dvou významných událostí se všichni tělesně schopní – kromě těhotných žen, nemocných a těch, kteří jsou ve válce nebo na neodkladné cestě – během ramadánu postí. Během tohoto devátého měsíce islámského kalendáře nesmějí od východu do západu slunce jíst, pít, kouřit ani souložit. Muslimský kalendář je lunární, a tak se ramadán pohybuje postupně po celém roce. Největší utrpení zažívají lidé vlétě, kdy slunce pálí nejsilněji a dny jsou nejdelší.

Člověk by řekl, že pro většinu muslimů musí být tento měsíc nejútrpnějším obdobím vroce. Ramadán má nicméně kromě náboženského i další význam. Půst lidem připomíná jejich slabost a závislost. Navíc je učí sebekázni a posiluje soucit. Jen hladový člověk přece ví, co je hlad.

BLÍŽE K BOHU

Staré město Jeruzaléma se vpátek zaplňuje věřícími zcelé Palestiny. Společné modlitby o ramadánovém pátku jsou totiž povinností, kterou neopomene snad žádný muslim. Skalní dóm vmuslimské čtvrti, jedna znejsvatějších mešit muslimského světa, je k těmto účelům ideálním místem. Davy poutníků oblečených do svých nejlepších šatů se valí od Damašské brány úzkými uličkami ke zlaté kupoli svatyně. Projít opačným směrem je zhola nemožné.

Nad pořádkem ve svatém městě bdí stovky ozbrojených izraelských vojáků a policistů. Posvátný měsíc je zhlediska bezpečnosti nejkritičtějším obdobím vroce. Vznětlivému Arabovi, který celý den nejí a nepije, stačí sebemenší podnět ktomu, aby se kdykoli pustil do krvavé rvačky. Takových konfliktů jsem byl svědkem téměř denně. Bohužel, nezřídka končí i zbytečnou smrtí, často kvůli nepodstatným maličkostem.

HLAD A ŽÍZEŇ

Cesta zizraelsko-egyptské hranice do Káhiry trvá autobusem nejméně sedm hodin. Vrozpálené poušti brzy vyschne hrdlo i tomu nejotrlejšímu pasažérovi. Nikdo si však za tuto dobu ani nelokne, přestože cestujícím je dovoleno jíst a pít i vprůběhu dne. Zdržel jsem se pití za celou cestu, jednak abych neprovokoval ostatní a pak abych se přesvědčil, co musí muslimové zakusit. Po příjezdu do Káhiry jsem už jen chroptěl.

Největší chaos nastává po západu slunce, který ohlásí hlas muezzina, někde i zvuk sirény. To nastává čas iftaru, jídla, které ukončuje denní půst. Vtu chvíli každý zasedá kobřadnímu pokrmu, ať je to vdrahé restauraci, kde se zpravidla ktomuto účelu podává jednotné, avšak pestré menu o několika chodech, nebo vchudinských čtvrtích, kde se iftar často skládá jen zvody a obilných placek svařenou zeleninou. Alespoň na půl hodiny se veškerá aktivita kromě stolování úplně zastaví. Zavřou se úřady i obchody, jen restaurace vřou natolik, že vtěch nejoblíbenějších se člověk bez náležité průbojnosti ani kjídlu nedostane. Teprve po jídle se otevře většina obchodů a ulice zaplaví davy rozradostněných lidí, kteří se snaží dohnat to, co měli přes den zakázáno. Čilý ruch ustává ve městech až dlouho po půlnoci.

Snídat je třeba ještě před východem slunce, což vlétě znamená vstávat před půl pátou. Některé čajovny a malé restaurace však mají otevřeno i přes den. Často jsou opatřeny plentou ve vchodu, aby si nepříliš ortodoxně věřící mohli nepozorováni popíjet čaj a kouřit vodní dýmku.

KONEC PŮSTU

VBaharíe, oáze ležící asi 300 km jihozápadně od Káhiry, jsem trávil poslední ramadánové dny. Po dlouhém pochodu Saharou jsem kvečeru zamířil do nedaleké vesnice, abych sehnal něco ksnědku. Cestou mě vzal starý farmář se svým skoro stejně starým traktorem. Vmalé kabince na mě sypal nesrozumitelné otázky varabštině. Většinou jsem mu jen odpovídal „Miš muškila“ – Není problém, jednou ztěch mála arabských frází, které mi utkvěly vpaměti.

Před námi se objevila malá osada sdomky uplácanými zhlíny a vdáli za ní se oranžové slunce zvolna utápělo vnekonečné poušti. Ze stařičkého rádia nalepeného na předním skle se ozval táhlý zpěv muezzina. Řidič se na mě zazubil. Důvod kradosti jsme měli oba dva – byla to poslední modlitba dlouhého ramadánu. Po měsíci odříkání měl následovat id al-fitr, třídenní svátek, kdy muslimové okázale hodují na oslavu postního měsíce. Stařík mi súsměvem naznačil něco, čemu jsem rozuměl velmi dobře. Zval mě na večeři ksobě domů. „Miš muškila,“ vřele jsem přijal. Už jsem umíral hlady.

http://www.turistika.cz/cestopisy/ramadan-