0
0

Jedny z nejúchvatnějších rýžových polí na světě skrývají hory severních Filipín. Zemědělské terasy provincie Ifugao na ostrově Luzon bývají cílem většiny cestovatelů. Jen hrstka odhodlanějších se ale vydá nepohodlnou cestou, aby spatřila ty nejkrásnější z nich, jejichž krásu a jedinečnost ocenilo i UNESCO.

Na jeho seznamu jsou zapsány terasy Nagacadan, které se rozkládají na dvou svazích od sebe oddělených řekou, terasy Hungduan, jež se rozprostírají do tvaru pavoučí sítě, pole centrálních teras Mayoyao rozptýlené mezi obydlími rolníků a jejich sýpkami, nejslavnější pole v Banaue a konečně terasy v Batadu, považované za nejpůsobivější ze všech. Vyřezávají totiž jednotlivá políčka do vysoké hory a tvoří tak obrovský amfiteátr s malou osadou na jeho úpatí.

Dostat se do vesnice Batad není možné jinak než pěšky po lesní cestičce schované v horách, čímž se toto místo spolehlivě schovává většině návštěvníků. Batad je tím pravým skrytým pokladem, o kterém mezi sebou mluví menší skupinka zasvěcených. Jen málo z těch, kteří se rozhodli pro desetihodinovou cestu z hlavního města Manily, se odhodlá ještě dál než do příjemného a tichého Banaue. Přicházejí tak o možnost spatřit místo, na které by už možná nikdy nedokázali přestat myslet.

Nejdokonalejší výhled

Přestože do osady nevedou žádné silnice, barevně veselé vozy jeepney nebo malé motorky tricykl mohou vaši pěší výpravu zkrátit o více než polovinu. Zejména v prudkém dešti, který kraj zásobuje vláhou velmi často, to není úplně k zahození. Z Banaue vyrážejí auta jednou až dvakrát denně podle velmi pohyblivého jízdního řádu. Některá se vyšplhají až do horského sedla, jiná vysazují své pasažéry o tři kilometry blíže na malé křižovatce. Místní, vracející se z trhu, tak musejí veškerý náklad nést domů na zádech.

Soukromí dopravci, stejně jako veškerý život vesnice, se shlukují na náměstí uprostřed Banaue. Transparenty „Neplivejte žvýkací tabák“, které visí na téměř každé okolní budově, výsměšně zdobí rudé sliny. Každý slušný řidič si nejdřív řádně odplivne, než nabídne svým zákazníkům nějakou tu „velmi výhodnou službu“.

Když je obsazeno i to poslední místečko na přeplněné střeše, jeepney opustí město. Kvalita jízdy se drasticky změní v okamžiku, kdy vůz odbočí z hlavní cesty a plně naložený lidmi i zbožím začne stoupat do prudkého kopce. Silnice je plná děr, potoků a kamení a jeepney nekontrolovatelně klouže a padá po mokré vozovce zpět. Domorodci, kteří tuto cestu zdolávají minimálně jednou týdně, netečně klopí oči k podlaze. Cizinci v panice svírají lavici pod sebou, ztrácejí barvu ve tvářích a někteří se i začínají tiše modlit.

Jakmile dodávka zastaví na kopci, sedadla se ihned vylidní a většina pasažérů zmizí v tmavé džungli. Ze sedla vede dál už jen úzká pěšina, která se ztrácí v hustém pralese. Stezka lemuje vysokou horu, křižují ji malé potoky a občasné sesuvy půdy. Vzhledem k nestálosti místní krajiny se nezdá, že by někdy v budoucnu bylo možné ves propojit s okolím větší vozovkou.

Po pár kilometrech, které po cestě z kopce samy ubíhají pod nohama, se před vašima očima najednou zničehonic otevře ten nejdokonalejší výhled, o jakém je možné snad jen snít. Těžko představitelný tvar amfiteátru až tady dostává své přesné obrysy. Nepochopitelně strmou horu v pravidelných pruzích rozřezávají pole, která společně tvoří obrovský půlkruh. Dokonale zelená barva dozrávajících stvolů září ze všech stran a ten, kdo do Batadu dorazil poprvé, jen marně hledá vhodná slova.

Tradice stará 2000 let

Rýžové terasy začaly vznikat v horách Kordillery už před více než 2000 lety. Tradice pěstování rýže, ale i mnoha posvátných rituálů spojených zejména se zemědělstvím, se předávaly mezi generacemi po dlouhá staletí. Lidé kmene Ifugao, kteří obývají tento kraj odpradávna, dokázali přetvořit nepochopitelně prudké srázy místních hor do úrodných políček, na kterých pracují stále stejným způsobem dodnes. Terasy byly zbudovány ještě dávno předtím, než Filipíny objevili pro moderní svět španělští kolonizátoři a ani jejich expanze nedokázala místní kulturu nijak poznamenat. Díky drsnému horskému terénu jsou kmeny z Kordillery jedněmi z mála skupin lidí, které úspěšně odolaly zahraniční nadvládě a dokázaly si zachovat své vlastní tradice. Terasy jsou jedinou kamennou konstrukcí dochovanou ještě z prekoloniální éry.

Vzhledem k vysoké nadmořské výšce a přesnosti, s jakou jednotlivá pole kopírují krajinu, se jim působivostí může rovnat jen málokteré místo na světě. Jednotlivé stupně jsou zpevněny kamennými zídkami nebo stěnami vytvořenými z bahna a vznikaly zároveň se složitým zavlažovacím systémem. Předkové místních obyvatel dokázali vodu svést z výše položených pralesů do uměle vytvořených nádrží a potůčků.

Udržování jednotlivých teras záleželo na spolupráci celé komunity rolníků. Ta byla založena na přesné znalosti všech přírodních zdrojů, respektování měsíčních cyklů a ochraně půdy i plodin proti škůdcům. K tomu zemědělcům sloužily zejména bylinky. Lidé kmene Ifugao používali při péči o svá rýžová pole systém rituálních praktik, zpěvů a symbolů, kterými doplňovali téměř každodenní těžkou práci.

Podrobné a přesné mapy oblasti nebyly nikdy vytvořeny a jednotlivá pole i malé úseky pralesa nad nimi vlastní jednotlivé rodiny na základě dědičných práv a kmenových zákonů. I tradice jejich stavby a údržby je předávána ústně z generace na generaci, žádné psané záznamy neexistují.

Rituální pole

Políčka leží v nadmořské výšce mezi 700 a 1500 m a musejí být neustále zavlažována. K tomu je využíván sběrný systém vody vytvořený staviteli již při vzniku teras. Největší rozdíl mezi rýžovými poli na Filipínách a v jiných státech je ve vysoké nadmořské výšce a obrovském sklonu prudkých kopců, ve kterých byly vybudovány. Obdělávání půdy v tak extrémních místech je založeno na zvláštním druhu rýže, která klíčí i ve velice chladných teplotách, roste do velké výšky a navíc usnadňuje sklizeň i v tak strmých svazích, do kterých by se nedostala zvířata ani stroje.

I o lesy nad poli je třeba se starat. Jednotliví zemědělci se o vodu dělí a žádné pole nesmí zadržet vláhu pro terén nižší. O systém kanálů, nádrží a stavidel, které tvoří v údolí jeden silný pramen, pečuje celé společenství. Malé vesničky tohoto kraje jsou vždy spojeny se skupinou teras a skládají se z několika rodinných kmenových příbytků. Jejich vysoká došková střecha kryje dřevěné obydlí, které má jen jednu místnost. Celá stavba stojí na čtyřech trámech vysoko nad zemí a do chýše se leze po žebříku, který rodina na noc schovává dovnitř. Skupiny domů tvoří vesnice vzájemně propojených rodin, jejichž domy obklopují centrální rituální pole. Právě toto pole bývá sklizeno jako první. Jeho majitelé činí všechna zemědělská rozhodnutí pro svou komunitu a starají se o rituální stavení, ve kterém mimo jiné uchovávají i sošky důležitých rýžových bohů vyřezaných ze dřeva.

Program ochrany

Cesta zpět z Batadu pro všechny začíná brzy ráno. Jediný jeepney totiž ze sedla odjíždí už v devět hodin a chůze do kopce je mnohem pomalejší než rychlý pochod opačným směrem. Snad do Batadu ještě dlouho žádná cesta nepovede a vesnice si tak uchová kouzlo místa skrytého očím masového turismu. Terasy zapsané mezi památky UNESCO jsou stále obdělávány stejně tradičním způsobem jako kdysi dávno. Ostatní pole, kterých je v okolí nekonečně mnoho, se ale postupně rozpadají, protože zemědělci už je opustili. Některé vesnice navíc ovlivnil příchod křesťanství v 50. letech 20. století, které částečně vymýtilo praktikování důležitých kmenových rituálů. S příchodem modernizace se lidé začali stěhovat do měst, a tak dramaticky ubylo pracovní síly, která by se podílela na společném udržování terasových polí. I příroda přispěla svým dílem. Některé prameny vyschly, silná zemětřesení zničila samotné terasy nebo změnila tok potoků. V roce 2001 byly proto terasy zařazeny na Seznam kulturního dědictví UNESCO. Vznikly programy na údržbu a konzervaci polí, ale i tradičních praktik.

Terasy jsou popisovány jako jedinečný příklad využití krajiny, který byl výsledkem souladu a interakce mezi lidmi a jejich životním prostředím. Stačí se posadit na jednu z teras a zadívat se pod sebe do údolí. Za chvíli odněkud přiletí mírný vánek, lehce učeše konečky rýžových stébel a všem, kteří přijeli ochutnat nepohodlí jednoduchého nemoderního života, beze slov předvede, co přesně znamená slovo harmonie.

POHOSTINNOST V BATADU

Víska nabízí několik možností ubytování, všechny ale poskytují jen spartánské podmínky dřevěných místností vybavených pouze postelí, sporadicky fungující elektřinu a koupelnu v podobě obrovské nádoby plné ledové dešťové vody. Lidé, kteří se pro výlet do Batadu rozhodnou, ale vlastně nic víc nepotřebují. Většinou vstávají ještě před svítáním, aby s hrnkem teplého čaje v ruce stihli pohádkový východ slunce. Jakmile se rozsvítí nad terasami, mohou zase začít vstřebávat klid a mír dokonalé harmonie a krásy obilných záhonků.

Vesničané vám ochotně nabídnou doprovod na výpravách po okolí, přímo do rýžových zahrad je ale možné se jednoduše vypravit na vlastí pěst. Stačí projít kolem malé místní školy a nechat se vést lesní pěšinou až nad samotné terasy. Jejich vysoké kamenné zídky, které od sebe oddělují jednotlivá pole někdy až dvoumetrovým rozdílem, vždy vedou až k hraně celého amfiteátru. Ten ohraničují prudké schody vedoucí od jeho úpatí až k samotnému vrcholu, odkud je výhled nejlepší.

Batad nabízí kromě nádherných výhledů také krátké procházky, dlouhé treky nebo plavání v řece. Z osady vede cesta dál k obrovskému vodopádu Tapia. Ten spouští z výšky 30 metrů prudkou řeku do velkého bazénku, do kterého se chodí koupat hlavně děti vesničanů.

KOLONIZACE RITUÁLŮ

Na Filipínách byly objeveny pozůstatky člověka staré 67 000 let, pro moderní svět je ale objevili až Španělé v 16. století díky Fernaovi de Magalhaesovi a jeho cestě kolem světa. Zemi okamžitě kolonizovali a pojmenovali podle svého krále, jímž byl Filip II. Španělský. Nezávislá království roztroušená po celém souostroví byla spojena v jeden celek, kterému vládla španělská vláda. Kolonizátoři zakládali města, školy, nemocnice, představili své vlastní písmo latinku a gregoriánský kalendář. Investovali do rozvoje infrastruktury, vytvořili kvalitní síť silnic i železnic. Vlivy islámu byly zatlačeny do pozadí a původní animistické víry byly nahrazeny křesťanstvím, které se brzy stalo převládajícím náboženstvím. Španělé zredukovali obchod s ostatními národy a vytvořili svůj vlastí monopol. Rozvoj křesťanství znamenal zánik tradičních rituálů a praktik, které se v jednotlivých rodech předávaly po tisíce let. Domorodé kmeny severních Filipín jsou jedněmi z mála skupin obyvatel, které si dokázaly uchovat původní tradice, které po vzoru svých předků praktikují dodnes.

OČIMA AUTORKY

Na Filipíny jsme přijeli naprosto nepřipravení, s dvoutýdenními vízy v pase a přibližnou představou o směru, kterým bychom chtěli zemi projet. A tak jsme změnili strategii cestování a místo knižního průvodce se na rady vyptávali policistů, prodavaček ovoce, stydlivých školaček a trhovců. Vždy se stačilo usmát a jednoduše se zeptat, kam bychom podle jejich názoru měli pokračovat. Do debat se zapojovaly organizované školní výlety, ale i pekařští mistři a kompletní posádky zájezdních autobusů, každý se chtěl pochlubit krásami své země. I když jsme nevěděli, kam zamíříme další den, otevřely se před námi dveře k ještě větší volnosti, novým přátelům a místům, o kterých papírový průvodce mlčí. Seznámili jsme se s dvacetičlennou rodinou nočního pouličního prodejce vařených kachních vajec, navštívili oslavu ukončení studií syna jakéhosi tetina strýce a s úsměvem kladně odpovídali na otázky: „A to odteď budeme přátelé? Tak to jsem moc rád.“ I my jsme byli rádi a Filipíny opouštěli po 59 dnech. Víza už na delší dobu prodloužit nelze.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .