0
0

Při rozmýšlení kam do světa a prohlížení relativně levných letenek (do 15tis. Kč i s poplatky) jsem objevil jméno Muscat, pro mě zcela neznámý název. Muscat, počeštěně Maskat, je hlavním městem Sultanátu Omán. Takže takhle jsem si vybral Omán. Jednoduché. Nic víc v tom nehledejte 🙂

Sultanát Omán leží na východě Arabského poloostrova. Sousedí se Saudskou arábií na západě, Spojenými arabskými emiráty na SZ, na severu přes Hormuzskou úžinu s Iránem a na jihu s Jemenem. Země trošku připomíná krajinu z pohádek tisíce a jedné noci. Narozdíl od menších zemí Perského zálivu nabízí příjemné horské scenérie, svěží oázy a netknuté pláže.

Itinerář + mapa naší cesty Ománem

Maskat, Ruwi, Kábusova mešita, dále směrem na východ: gravel směr Sur, Wadi Shab, Wadi Tiwi, Sur, Sur – přístav Dhau, pevnosti Aysha, Ras el Jinz, Al Askharah, Al Kamil, Wadi Bani Khalid, Bidiyah, Wahiba sands, Bidiyah trh, Nizwa mešita, Falaj Dáris, Mešita Bahla, hrad Jabrin, Misfat al Abryeen, Al Hamra domy, Al Buraimi, Dubaj – Creek, centrum města, Burj al Arab, Šardžá, Ras al Khaimach, Khasab, Musandan poloostrov vnitrozemí, Ras al Khaimach, Fudžaira, Al Rustaq trh + pevnost, Nakhal pevnost + okolí, Ayn Thowarah, Sawadi beach

Zápis z cesty 1 – z Istanbulu a Maskatu

Obě cesty letíme s Turkish airlines. Letenka Praha-Istanbul-Maskat a zpět stala každého 12tis. Kč včetně letištních poplatků. Při cestě tam je v Istanbulu přestup cca 22 hodin, což je pěkný stopover tak akorát na letmou prohlídku města. Navíc letecké společnosti se v takových případech o své scestujici starají, takže v ceně je i ubytování v hotelu a transfer z letiště a zpět. S tímto zjištěním cesta do Maskatu výrazně nabrala na atraktivnosti.

Pátek 19.ledna, 18.00, Praha

Komedie se odehrála u bezpečnostního rámu před vstupem do letadla, kdy jsem svých 20 filmu diapozitivů odmítl pustit do rentgenu. Takže ručně. Očekávám, že podobná legrácka na letištní zaměstnance bude ještě v Istanbulu, Maskatu a poté na cestě zpět. No co, koneckonců si je platíme, takže proč riskovat uškvařeni fimu za téměř 4 tisíce korun.

Tak jsme se vznesli z Ruzyně. Díky větru to docela házelo. Narozdíl od Věry jsem zatím velkým dopravním letadlem neletěl (a tím malým teprve před pár měsíci), takže se občas nestačím divit. Ale myslím, že bych měl létat častěji. Mnohem častěji:-)

Boeing 737 je víc jak z půlky prázdný. Vlastně jsme pasažérů nenapočítali víc než 40, kapacita letadla je cca 150 lidí. Hmmm. Vážně by mě zajímalo jak jim takovéto lety vycházejí ekonomicky…

Pátek 19.ledna, 23.30, Istanbul

Sedím na posteli v pětihvezdičkovem hotelu Akgün Istanbul. Dovezli nás sem mikrobusem, proběhlo to rychle a bez problémů. Vše v ceně už i tak dost levné letenky. Ráno máme snídani a ještě ke všemu jsme nedaleko čtvrti Sultanahmet – historického centra, kam jsme se především chtěli podívat. Paráda. Mám rád Turecké aerolinky.

Sobota 20. ledna, 18.00 Letiště Istanbul Ataturk

Na letišti Atatürk čekáme na odlet do Maskatu. Dnešní den byl nádherný. První kontakt s arabským světem byl nečekaně příznivý. Začalo to již hotelovou snídaní, kdy jsme snědli tureckých lahůdek co se do nás vešlo. Pak jsme se tramvají vydali do centra. Prošli jsme se Modrou mešitou, ulicemi starého města a především spletitými a totálně přeplněnými uličkami Kapali Čarsi neboli Velkého krytého bazaru.

Cestou k bazaru jsme se zničeho nic dostali do obrovského hlučícího davu. Lidé se kolem něčeho srocovali a asi 3 ulice byly naprosto ucpané divoce gestikulujícími Turky. Polovinu davu tvořily malé děti. Snažili jsme se zjistit co se to děje, což nám ale nikdo nebyl sto říct, protože prostě anglicky neuměli. Jediné o se dalo přečíst byly nápisy na budovách Istabul Universitat a vždy Faculta s nějakým zaměřením. Nakonec jsme narazili na Turka, který pracoval jako gastarbeiter v Němečku a lámanou němčinou nám řekl, že se jedná o vyhlášení výsledků přijímacích zkoušek na školu, které absolvují děti v 9 letech. Turek se dmul pýchou, protože jeho synáček uspěl a na školu se dostal. Jestli Universitat je ekvivalentem naší vysoké školy jsme již nezjišťovali, nebyl čas.

Následovala návštěva mešity Aya Sofia. Zvenku vypadá skroro jako Vaňkovka před rekonstrukcí, ale uvnitř je krásná, navzdory obrovskému lešení uprostřed, které sahá až ke stropu kupole. Jako poslední jsme zvládli podzemní cisternu Yerebatan Saray, která dřív sloužila coby zásobárna vody pro město. Vstupné 10 YTL za to skutečně stojí. Fotit bez stativu téměř nemožné – udělal jsem pár fotek při ISO 1600 a časech blížících se sekundě opřený o zábradlí; myslím že ani stabilizátor obrazů tu nebude nic platný a bude to rozmazané. V 16h jsme odjížděli z hotelu, takže opravdu moc víc se toho stihnout nedalo.

Ceny v Istanbulu:Vstupné Aya Sofia 10 YTL, Vstupné Yerebatan Saray (podzemní cisterna) 10 YTL, Tramvaj/metro: 1,5 YTL za jízdu (jednorázový žeton pro nástup)

Neděle 21.ledna, 03.00, Maskat Seeb International, Omán

Noční let s Turkish byl velmi komfortní a příjemný. Na jednom anglickém webovém fóru před odletem jsem četl, že tři písmenka webove stránky Turkish airlines http://www.thy.com znamenají They Hate You (nenávidí tě). Toto rozhodně popírám a považuji to za zlomyslný žert.

Přistání pohodové, Maskat Seeb nemá vysouvací přístupové tunely k letadlům, takže smě vylezli na letištní plochu a poprvé tak nohou vstoupili do Asie!!! Jinak víza nebyla žádný problém, zaplatili jsme 6 Ománských Rijálů (OMR=cca 55kč), tedy asi 330kč. Víza platí měsíc.

 

Neděle 21.ledna, 21.00, Velký Maskat – čtvrt Ruwi, Omán

Sedíme na internetu a posíláme vám tyto řádky. Ráno jsme si půjčili auto, teď už jsme stihli projezdit město, projít částečně trh, několikrát zabloudit (jak s autem tak pěšky), nakupovat v arabském supermarketu. Ceny v obchodě jsou tu asi tak o třetinu menší než v ČR.

Zápis z cesty 2 – z Maskatu, Omán.

Dnešek byl opravdu velmi náročný především proto, že poslední pořádný spánek jsme absolvovali naposledy v Istanbulském hotelu. Já jsem spal ještě nějaké tři hodiny na letišti Seeb předtím než nám v osm ráno půjčili auto. Takže popořádku. V osm jsme si vyzvedli auto z půjčovny. Máme malého bílého Nissana Tiidu, tak akorát autíčko. Neomezeně kilometrů, půjčovně přes internet asi 9000 kč na celé tři týdny. Super. Automatická převodovka byla trošku oříškem, nicméně po pár krušných chvílích jsem ji ovládl. Benzín stojí na naše asi 7 Kč litr, takže za babku.

Vyrazili jsme do města. Samotný Maskat je neobyčejně komplikovaný: ve skutečnosti Muscat je název téměř nejmenší čtvrti Velkého Maskatu, kde ovšem sídlí sultán a vládní paláce. Ostatní čtvrti jsou každá jiná: starobylý Muttrah kde se dá velmi snadno zabloudit v uzounkých uličkách, moderní a pulzující Ruwi s obchody, bankami a službami nebo taky čtvrt Qurm či Al-Khuwair.

Nic netušíce jsme zapakovali nedaleko budovy ministerstva financí. A hned vedle na honosném náměstí stojí palác Alam. Říkal jsem si, že to je beztak palác, jakých tu budou desítky. Ochranka se samopalem nám ale velmi rychle vysvětlila že je to sídlo sultána. Vtipná náhoda, na první pokus takhle dobře zaparkovat.

Po této návštěvě jsme 4 hodiny nestálé něco hledali: Mutrah Souq neboli trh, záchod, jilo, pití, naše auto, záchod, internet, večeři a znovu naše auto. Začali jsme si dávat pozor na to kde ho necháváme 🙂 Denní režim je tu zajímavý. Od 13 do 16 hodin se tu nic neděje. Zavřené jsou i záchody. Všichni zavřou stánek nebo v něm rovnou usnou. Ve čtyři se život rozběhne a normální otvírací doba je klidně do desíti večer.

Takže jsme se vydali hledat nějaký arabský supermarket. Večer svítí stejně jedovaté jako naše obchodní centra takže se dají snadněji najít než ve dne ve změti arabských nápisů. Zvládáme přepočet na naše koruny i arabské číslovky. Zboží je normální, víceméně jako u nás. Ceny jídla jsou zhuba o čtvrtinu až třetinu nižší. Např. za 2 OMR (120kč) jsme koupili 6l barel vody, 12 litr a půl PET lahví další vody, 4 jogurty, toustovy chleba a 2 papriky.

Pondělí 22.ledna, 10.00, Pláž Al Yussa nedaleko Maskatu, Omán.

Vstáváme na písečné pláži, sedíme na pláži, ležíme na pláži, snídáme na pláži, tyto řádky píšeme na pláži. Paráda. Přesně to na co jsme se těšili od půlky listopadu kdy nás napadlo jet právě do Ománu. Je tu cca 25 stupňů a svítí sluníčko. Uuužasnééééé 🙂 Je to tu naprosto skvělé, totálně si užíváme každou chviličku. Až mi přijde že to není pravda.

Vyjeli jsme směrem na Muscat a já posléze založil první cívku diáků do foťáku. Digiťák jsem odevzdal Věře, takže se oba dobře bavíme. Já navíc objevují realitu fantastický širokým pohledem 17mm objektivu, který jsem koupil těsně před odjezdem. Polarizační filtry na jakýkoliv objektiv jsou naprostou nutností.

Pondělí 22.ledna, 15.00 v Maskatu nedaleko Sultánova paláce, Omán.

 

Rozezněly se hlasy muezzinů z mnoha různých mešit v okolí. Muslimové vylézají z domů kde trávili siestu. Naopak pro celé čety indických dělníků se nic nemění, ti pracují dál. V světlemodrých pracovních oděvech připomínají naše vězně. No vlastně to svým způsobem taky jsou vězni svého osudu, až je mi jich občas líto.

Zápisy z cest 3 – že Suru, Omán.

Vyrazili jsme na slavný Maskatský festival, který probíhá každoročně právě na přelomu ledna a února a odehrává se na několika místech v celém Velkém Maskatu. My dojeli do Qurmu do parku nedaleko přírodní rezervace. Všude je plno arabů, zatím jsem jich nikdy neviděl tolik pohromadě. Procházíme do části věnované historii, tradicím a kultuře Ománu. Je to dobrá příležitost jak si udělat rychlý náhled na to, co nejspíš při cestě po Ománu uvidíme jednotlivé. Nebo možná také vůbec ne. Stejně jak u nás možná některé tradiční zvyky už z běžného života vymizely.

Řízení auta je tu velmi náročné. Není to sice jak ta hrůza co jsme viděli v Turecku, ale je to tomu dost podobné. Na velkých silnicích se jezdí 100-120km/h, dopravní značky a cedule jsou naštěstí jak v arabštině, tak anglicky. Nicméně velký Maskat je příšerně rozlezlý a to činí orientaci velmi nesnadnou.

Ománci mají velkou slabost pro kruhové objezdy. Jsou prakticky všude, i dálnice se čas od času změní v obří kruháč. Kruháče jsou od malých se třemi ústícími silnicemi až po velké rondely o průměru klidně 300 metrů, kde kruh tvoří až pět pruhů vedle sebe. Třípruhový kruháč je zcela běžný, vjezdy a výjezdy jsou také většinou dvou a více-pruhové. Občas ještě před kruháč zařadí semafory, aby to bylo spravedlivé. A do toho zmatku ještě ománci příliš nepoužívají směrové blinkry. Nicméně už jsem si jakž takž zvykl.

Úterý 23.ledna, 12.00, Velká mešita sultána Kabuse, Omán.

Navštívili jsme největší mešitu v Ománu. Velká moderní naprosto úchvatná stavba lehce připominající indický Taj-Mahal. Obrovská nádvoří, stěny z bílého nebo růžového mramoru, rafinovaná zákoutí a překrásné zelená zahrada. Moc se nám tu líbilo. Neměli jsme tu moc času, snad se sem v sobotu těsně před odletem ještě vrátíme.

Začínám mít vzek na místní denní režim. Obvyklá pracovní doba je 8-13 a 16-20 hodin. Nicméně pak někam přijedeme těsně před jednou a oni zavřeli už ve 12.30 nebo rovnou v poledne. Navíc ani nemají napsaný otvírací hodiny. Vrcholem všeho byl chlápek v okýnku autopůjčovny na letišti, který tam furt dál seděl, ale řekl že “kancelář“ je zavřená. Příšerný. V době od jedné do čtyř se tedy nedá dělat absolutně nic. Jediná užitečná výplň tohoto času na kterou jsme zatím přišli je nakupovat v supermarketu: alepoň náš oblíbený Lu-Lu na Al-Mina street má v tu dobu otevřeno.

Středa 24.ledna, 10.00, pláž Al-Jussa

 

V noci ještě spíme ns Jusse. Nicméně tentokrát přišla pěkná bouřka, která nám málem odnela stan. Spát na pláži se tedy dá, pokud večer nejsou všude mraky. Navíc je potřeba dávat pozor kde necháváte své věci. My málem nechali auto v místě, kam v noci pronikne příliv a nebýt toho, že nás místní upozornili tak by ve tři v noci, kdy jsem připevňoval stan, naše auto plavalo až po podvozek ve vodě. Príma.

Středa 24.ledna, 19.00, malá vesnice nedaleko města Quriyat, Omán.

Ještě před zavírací dobou v jednu se na podařilo získat doplňkové cestovní pojištění, které k půjčenému autu potřebujeme na cestu na severní poloostrov Musandan a takke do Dubaje ve Spojených arabských emirátech. Neuvěřitelná honička, při které si nás přehazovali z pobočky na letišti do sídla v jakémsi Majan House někde v centru části Al-Khuwair. Mapa co nám dál byla nic moc a místní při dotazů na Majan House záporné vrtěli hlavama. Nakonec jsme to přece jen s vyplazeným jazykem stihli a podivný papír vyplněný arabsky máme. Sláva.

Tři hodiny jejich poledni siesty tedy už jedeme pryč z Maskatu na východ směrem na Quariyat, Tiwi a Sur. Dojedeme tam nespíš ve čtvrtek večer.

Čtvrtek 25.ledna, 15.00 Wadi Tiwi, Omán.

Sedím na kamení ve Wadi Tiwi a pozoruju proud sladké vody bublající po kamenech mezi palmami v nádherném ostře řezaném údolí. Pofukuje mírný větřík, ve vodě se odráží sytě modré nebe a rudočerveně zbarvené skály okolo. Nádhera. Užíváme si každičkou chvíli. Teď nás čeká cesta zpět až téměř k Tiwi kde máme autíčko. Stejně jako naše dnešní první Wadi Shab je i toto naprosto úchvatné.

Narozdíl od relativně malého Wadi Shab je tu poměrně dost lidí, kteří pracují mezi palmami nebo upravují tok vody v malých kanálcích zvaných falaje. Pomocí těchto důmyslných a velmi komplikovaných sítí zavlažují svá políčka. Falaje jsou opravdu velmi spletité, už se nám nich podařilo ztratit. Navíc samotné wadi má ke 30?km, my jsme zatím prošli asi 6 kilometrů z toho.

Zápis z cesty 4 – z Al Buraimi, Omán.

Pátek 26. ledna,14.00 v poušti za Surem, Omán.

Zastavili jsme u silnice uprostřed pouště. Tato poušť je jiná: je mnohem živější. Nejspíš to způsobuje vlhké klima nedaleké zátoky. Ve žlutém písku je roztroušena spousta keříku a trsů trávy v mnoha odstínech zelené. Tady si člověk uvědomí, jak je zelená krásná barva a jak moc v té poušti živá vegetace vynikne. Sedíce pod jedním že tři stromů široko daleko si vaříme oběd a je nám dobře.

Pátek 26. ledna, 23.50, Ras-el-Jinz, nejvýchodnější výběžek arabského poloostrova, Omán.

Dojeli jsme na Ras-el-Jinz kvůli želvám snášejícím vejce. Za 4 RO máme vstup na pláž, kempování i se záchody a teplou sprchou, ale především průvodce, který nás v noci vzal na pláž a vysvětlil nám jak se k želvám chovat tak, abyhom je nevyplašili od jejich úkolů. Takže jsem například zjistil, že želvy snáší vejce poprvé v 25 letech, že za úplňku želvy vidí lidí na pláži takže nesnáší tak snadno, že želva může mít až metr a půl na šířku a taky že malé želvičky se vylíhnou z kožovitých vajíček za dva měsíce úplně přesně ve stejnou hodinu kdy byla snesena. Nicméně jsme tu byli v tu horší část roku: zatímco v lednu jsou tu prakticky jen jednotlivé kusy želv za celou noc, v létě (červenec a srpen) jich tu bývá i několik stovek naráz.

Pak jsme opravdu během hodiny viděli asi 3 obrovské želvy jak se sunuly pískem nebo si hrabaly díru na snůšku vajíček. Bylo to skvělé pozorovat důstojnou želvu jak se s námahou posunuje pískem dopředu přičemž za sebou zanechává širokou naprosto pravidelnou stopu. Nejlepší okamžik je pak ve chvíli, kdy želvu na cestě zpět uchopí příliv a ona po splněném úkolů zmizí v hlubinách oceánu. Opravdu to stálo za to, želvy jsou fantastická stvoření. Doporučujeme!!!

Sobota 27. ledna,14.00, pláž na Ras-el-Jinz, Omán.

 

Ležíme na pláži a díváme se směrem na východ kde již je Indický oceán a někde v dálce za ním Indie. Jsme téměř sami na fantastické pláži se zlatým pískem, kolem občas propluje rybářská loď. Jinak jediné co se tu děje jsou donekonečna se opakující příbojové vlny, které s hukotem narážejí na pláž. Naprostá idylka. Čas běží výrazně pomaleji než odhaduji. Zkouším fotit lámající se vlny příboje. Fotím na diák, takže výsledky uvidím až doma. Nicméně je to o držku, koleduju si o utopený fotak. Čím blíže se k vlně dostanu, tím více mě vzápětí nahodí. Jak prosté, milý Watsone.

Sobota 27. ledna, 22.00, Al-Askharah, Omán.

Jeli jsme do Al-Askharahu a po cestě jsme poprvé viděli první obří písečné duny, nicméně zatím jen jednotlivě. Al-Askharah je známý především kvůli prvnímu a jedinému Youth hostelu v Ománu. Z mnoha zdrojů jsme se dozvěděli že je to luxusní ubytování za velmi přijatelnou cenu. Proto jsme byli velmi nemile překvapení, kdy nám na recepci lámanou angličtinou řekli cenu za jednu noc pro oba 29 rijálů 300 baisa. Tzn. něco kolem 1600 kč!!! Pro srovnání v hotýlku v centru Suru jsme spali za 12 RO. Takže jsme skončili 200m naproti Hostelu na písečné pláži a to zcela zadarmo. Vyděrači. Fakt by mě zajímalo kterému Youth toto přijde přijatelné.

Nakonec mi ovšem přece jen udělalo radost zjištění, že jsem na nejjižnějším bodě co jsem kdy byl (21 stupňů 49,2 minuty severní šířky) a taky že jsem již překonal obratník Raka.

Al-Askharah je moc pěkně město. Možná díky zapadajícímu slunci, jelikož jsme sem přijeli dost pozdě – až kolem půl páté. Teď v lednu je již o šesti naprostá tma. Takže ještě za světla jsme se vydali městem. Narozdíl od špinavého Quryiatu s úzkými uličkami je Al-Askharah příjemné vzdušný a i relativně čistý. Místní lidé se chovají přátelsky a rádi si popovídají, přestože anglicky umí pár slovíček. Takže jsme zcela nečekaně skončili u jednoho starého araba na dvorku s rohoží, kde seděli tři ženy, jímž ale přes šátky nebylo vidět vůbec nic. Takže kromě jedné co byla jasné jeho manželka jsme ani nezjistili, jestli ty další byly jeho manželky, sestry nebo dcery. Je vtipné pozorovat ženu jak si kalíšek s čajem strká pod šátek, aby se vůbec mohla napít. Takže jsme vypili pár šálku čaje, nabídli si z datlí kolem kterých poletovalo obrovské hejno much a asi půlhodiny se bavili v arabštině – angičtině – rukama-nohama. Prima.

Po západu slunce jsme zašli na večeři na kuřecí biryiani. Klasické indické jídlo a je moc fajn. V průběhu večeře skončil právě probíhající fotbalový zápas mezi Ománem a Bahrajnem. Už odpoledne byly kdejaké obchůdky vybavené televizi obleženy hloučky ománců fandících svému týmu. Po jejich vítězství 1:0 se ve městě rozběhl neuvěřitelný cirkus: všichni začali zuřivě jezdit autem po městě, u toho ďábelský neustále troubit, blikat vším co měla auta k dispozici a pochopitelně mávat ománskými vlajkami které tu potkáváme opravdu téměř pořád. Celá euforie vyvrcholila tím že asi 40 aut jezdilo takto zuřivě stále dokola po několika ulicích, které v městečku tvořili něco jako kruh. Všichni v euforii, paráda. Docela jsem (narozdíl od Věry) jejich nadšení chápal. Pořád lepší, než kdyby stříleli z kalašnikovů do vzduchu jako např. v nedalekém Íránu nebo Iráku.

Neděle 28. ledna, 15.00, Wadi Bani Khalid, Omán.

oto wadi je defacto z druhé strany Wadi Tiwi, kde jsme byli před pár dny. Vede tam velmi klikatá silnice přes jedno pohoří, nicméně naštěstí to byl normální asfalt, takže naše Tiida neměla problém. Značnou část teď řídí Věra, páč kde jinde než v Ománu s poloprázdnými, širokými a velmi často naprosto rovnými silnicemi má smysl naučit se pořádně řídit a nebát se toho.

Je poznat, že toto wadi je přístupné po dobré silnici, takže už je to dost známá turistická atrakce. Velké parkoviště s desítkou terénních 4WD jeepu různých cestovek nenechá nikoho na pochybách. Samotné wadi je pěkně, spousta svěže zelených palem mezi načervenalými skalami a říčka s několika bazény nádherně teplé vody, kde se dá plavat. Což jsme pochopitelně otestovali na vlastní (mokrou) kůži.

Zajímavá byla skupinka tak 10 ománských žen, které si na břehu wadi pod palmami udělaly piknik, přičemž z palmy orvaly suché větve, na kterých posléze opékaly nějaké maso či co. Naprosto samozřejmou součástí byly sáčky chipsů a kartóny plechovek Pepsicoly. Pokrok se prostě zastavit nedá.

Neděle 28. ledna, 22.00, Bidiyah, hned vedle pouště Wahiba, Omán.

Další zastávkou byla nedaleká poušť Wahiba, na kterou jsem se moc těšil. Obrovské písečné duny začínají hned vedle města, mnohé silnice prostě rovnou přecházejí v písek. Už zvládám i “plavat“ s autem v písku, samozřejmě pokud není příliš hluboký. Je to docela zajímavé dokud se proti vám neřítí jiné auto. Tehdy je to velmi náročné udržet vůz ve vymezeném prostoru, když auto jede s toleranci metr doprava/doleva.Tady jsme se poprvé setkali s otravnými a žebrajícími dětmi. Nejspíš díky koncentraci zahraničních turistů, která je tu enormní. Bylo to nepříjemné uvítání. Velmi rychle jsme si ve slovníčku našli výraz “imshi“ znamenající “odejdi, zmizni“. Spolu s dostatečně nepřátelským pohledem, zuřivou gestikulací a českými šťavnatými nadávkami se nám vždy podařilo se otrapu zbavit poměrně rychle.

Odpoledne jsme stihli jen krátkou vycházku do pouště se západem slunce. Duny jsou tu vysoké. Pomoci GPSky jsme změřili výšku od úpatí dun k těm nejvyšším na něco přes 100 metrů. Pochopitelně ty nejvyšší duny jsou až tak třetí nebo čtvrtá řada dun od údolí, že kterého jsme lezli. Lézt nahoru na dunu je vysoce efektivní zábava: metr vylezete a 40?cm z toho sjedete zpátky.

Pondělí 29. ledna, 13.30, poušť Wahiba, Omán.

Dnes jsme si udělali celodenní výlet do pouště. Nejdřív jsme prošli asi 3km písečným údolím, které je ještě docela obydlené. Vesměs jsou to beduíni, kteří přestali putovat poušti. Jejich příbytky nemají nic z krásy pouštních stanů a v údolí jsou navíc volně rozesety jakési ohrady a spousta dalšího harampádí. Toyotu nebo jeep tu vlastní vážně každý. Částečně otrávení tady tímto jsme se rozhodli vylézt do dun.

Nicméně lézt na hromadu písku o půl jedné vážně nebyl dobrý nápad. Už samotný písek nepříjemné žhnul pod nohama. A to bylo teprv půl jedné, přičemž nejteplejší část dne je mezi 13-16h. Slunce je přes poledne tak vysoko, že duny nevrhají žádné stíny. To jsme docela nahradili hadrem, který jsme drželi nad sebou, takže poskytoval stín a také pod ním profukoval větřík. Aši půl hodiny jsme takto seděli na duně než nám došlo, že s naší spotřebou vody tam nahoře moc dlouho nevydržíme (1/2 litrů vody pro dva za půlhodinu). Následoval ústup zpět do údolí, kde jsme další dvě hodiny strávili ve stínu akácie.

Pondělí 29. ledna, 16.30, poušť Wahiba, Omán.

Sedíme na obrovské písečné duně toho nejjemnějšího “hlaďoše“, jaký jsme kdy měli v ruce. Jakékoliv přesívání písku na pískovišti mateřské školky se v aktuálních souvislostech jeví jako naprosté mrhání časem 🙂

Za námi pomalu zapadá slunce a stíny dun se protahují. Písečné duny jsou obrovské, krásné a opravdu majestátní. Písek velmi rychle absorbuje teplotu z okolí: přes poledne je extrémně horký, večer zase výrazně studený. Stíny dun vytvářejí jedinečnou podívanou kamkoliv se ohlédneme. Najenou jsem si uvědomil, jaký je to zázrak, že je naše planeta tak krásné rozmanitá. Od krásného jara u nás na Moravě přes horké léto kdekoliv blízko rovníku a i vlastně tady v Ománu naprosto neznámou věc jako je zima. Ten kontrast je opravdu velmi nápadný. O to více, když v ČR je právě -7 stupňů a padá sníh.

Písek začíná být opravdu všude. V kapsách, batohu, fotobrašně, čemkoliv co položíme na zem. Je tak jemný a přilnavý, že se lepí i na veškeré oblečení. Už je i v dvířkách a některých vnitřních mechanizmech mého analogového fotoaparátu, který pochopitelně otvírám jen když dofotím film. A dokonce písek skřípe i v drážkách polarizačních filtrů na objektivy!!! Grrrr. Jak to budu čistit zatím nevím. Nejspíš vysavačem. Co ten písek při relativně částém střídání objektivů dělá se snímačem digitálu si ani nechci představovat. Ráno se mi zcela zasekl objektiv. Zlobil už pár dní, dneska se odporoučel definitivně. Jestli je to pískem nebo čím nevím, doma půjde do servisu. Objektivu mám víc, takže až na částečně omezení rozsahu ohniska se nic moc neděje.

Věra se stala zcela závislou na čokoládovém mléce saúdské mlékárny Almarai, které jsem jednou jen tak náhodou koupil k snídani. A to normálně nepije ani mléko, natožpak kakao. Už třetí den chodívá do obchodu cíleně vykupovat jen toto mléko. Dnes ráno ho zvládla nakoupit asi litr a půl za 900 baisa (cca 50kč). Nechápu. Teď se tu vedle mě svíjí v autě na sedadle. Po celodenním půstu v poušti si totiž hladová, tudíž téměř nalačno, dala 2x200ml, takže je jí pěkně blbě. Hehehe.

Úterý 30. ledna, 12.00, Nizwa, Omán.

Dnes ráno se nás pobyt v Ománu přehoupl do své druhé poloviny. V rámci plánování naší cesty jsme zrušili cestu na jih do Salaláhu, což je cca 900km téměř prázdnou poušti kde bychom ztratili dva dny jen jízdou. Místo toho jedeme do Al-Buraymi, odtud do Dubaje ve Spojených Arabských Emirátech a poté na severní enklávu Ománu – poloostrov Musandan.

Ráno jsme ani nevyjeli z Bidiyahu, když jsme narazili na tradiční trh. Následovalo půlhodinové focení, arabský trh je velmi živý a lákavý svými aktéry, předměty prodeje i barvami. Součástí byl také trh s rybami; ryby byly pochopitelně čerstvě, přivezené ráno v terénních toyotach s mrazírenským boxem na korbě. Velmi žádanou a ceněnou komoditou je zde tráva, dále jakási obdoba vojtěšky, palmové listy a vůbec cokoliv zeleného.

Nizwa byla další dnešní zastávkou. Toto město je nádherné. Asi nejhezčí jaké jsme zatím viděli. Překrásně zelené, především díky falaji Dáris, která je největší v Ománu a napájí celé okolí. Všude svěží palmy, trávníky a vůbec nezvykle mnoho květin. V mnoha ohledech je Nizwa přizpůsobena evropským návštěvníkům, “tradiční“ trh je ve skutečnosti nová kulisa prodeje suvenýrů pro zahraniční návštěvníky. V Nizwě je pěkná pevnost a ještě hezčí mešita. Obecně toto město doporučujeme k bližšímu prozkoumání, my zde nakonec strávili jen pár hodin.

Úterý 30. ledna, 17.00, hrad Jabrin, Omán.

Dále jsme zvládli návštěvu hradu Jabrin, která je velmi doporučovaná. Byli jsme v něm dokonce tak dlouho, až nás v něm stihli zavřít: tady mají otvírací dobu normální (8-16). Obrovská pevnost v nedaleké Bahle se již několik let opravuje a je zavřená.

Středa 31. ledna, 18.00, Al Buraimi, Omán.

Ráno vyjíždíme z Al Hamry do vesnice Al Masfa. Tu nám před pár dny velice doporučoval jeden Ománec, který toho v Ománu projezdil dost. Al Masfa (nebo také Misfat Al Abryeen) byla zemědělská vesnice ve svahu pohoří, kam vedla velmi příkrá silnice plná serpentýn. Hliněné domy s tmavými průchody, tajemnými plácky a uzounkými schodišti nás nenechaly na pochybách, že jsme správně.

Nicméně to nejlepší nás ještě čekalo. A totiž naprosto famózní systém falájí a terasovitých políček zařezaných do úbočí velmi strmé rokle padající pod vesnici. Fascinující podívaná, nádherné výhledy, příjemný stín a ještě příjemnější lidé, žádné silnice – doprava materiálu ručně nebo na hřbetě oslíka, nikde žádní turisté. Naprosto fantastické. Voda proudící falajemi (některými dnes již betonovými) je při pohledu na protější vyprahlé skály skutečně životodárná. Po neznatelně se svažující hlavní napájecí faláji se dá dojít stovky metrů daleko. Ty menší boční kanálky se svažují jak kde: jednou se po nich dá krásné jít banánovým hájem či plantáží datlových palem, podruhé se kanálek velmi prudce stáčí dolů po skále, aby pokračoval o úroveň teras níže.

Strávili jsme v tomto ráji si 4 hodiny, přičemž to byla nejkrásnější z oáz či wadi, jaké jsem zatím viděl.

Po poledni jsme prošli hliněné domy v části Al Hamry těsně pod horami. Mnohé z až třípatrových budov jsou již rozpadlé, ale v hodně z nich stále bydlí lidé. Je to zvláštní město duchů…

Následně jsme po téměř prázdné a velmi rovné dálnici dojeli pohodovým tempem 170km/h do ománského hraničního města Al Buraimi. Toto město sdílí jednu velkou oázu spolu s dvojčetem – městem Al Ain z Emirátu Abú Dhabi ve Spojených Arabských Emirátech. Hranice příslušných států tady fungují před oběma městy přičemž pohyb po oáze již dál není omezován. Výstupní razítko z Ománu jsme dostali ještě 31. ledna a to v poušti kdesi 50km před Al Buraimi. Celníci chudáci asi půl hodiny zmateně pobíhali po kanclu, protože nejspíš nevěděli jak naší státní příslušnost Česká Republika nacpat do svých arabský píšících počítačů. Komedie. Dobře jsem se bavil, oni kupodivu taky.

Teď jsme byli na skvěle večeři v syrské restaruaci a přežrali jsme se za 4RO – cca 220kč. Zítra nás tedy čeká Dubaj v SAE.

Zápisy z cesty 5 – z Khasabu

Čtvrtek 1. února, 16.00, Dubaj, Spojené Arabské Emiráty.

V Dubají je zmatek. Přijeli jsme tam ve ČT v poledne, všichnni se zrovna ženou domů na oběd. Nicméně se nám nějak podařilo vjet do cetra a dokonce i zaparkovat. Nevím, co jsem od Dubaje očekával, ale to co tam bylo teda určitě ne. Milión lidí různých národností tam dle očekávání byl. V centru totální bordel, auta všude možně, příšerný hluk a obchody všude. Jeden vedle druhého, každý mrňavý a každý má svého neodbytného indického naháněče. Šli jsme na Bur Dubajský Souq v očekávání něčeho, jako bylo Capali Čarsi v Istanbulu. Místo toho jsme se octli v něčem jako obrovská vietnamská tržnice. Tak tohle nás tedy nenadchlo. Lodičkou jsme se přeplavili na druhou stranu Creeku, kde měl být pověstný Zlatý Souq, Souq s kořením a Souq s parfémy. Leč náhle zahýkal z minaretu muezin a polovina krámků se zavřela. Asi tak do 4 odpoledne. Souq s kořením zavřel pro jistotu úplně. Naštvaně jsme se vrátili do auta s tím, že pojedeme na pobřeží a podíváme se na Burj al Arab (slavný hotel ve tvaru plachetnice).

Ten jsme našli. Další asi 3/4 hod jsme se snažili najít místo k parkování někde poblíž. Hahaha. Všechno, co vypadalo jako ulice se ukázalo býti soukromými vjezdy do různých hotelů a věta “doprdele kde to zase jsme“ se stala hodně používanou. Jednou jsme dokonce sjeli až do podzemních garáží, přičemž tamější hlídače zcela uzemnila moje věta “Dobrý den, jsme tady, ale vůbec tady být nechceme. Kudy ven?“ No nakonec jsme to zapíchli na nedaleké veřejné pláži a k Burj al Arab došli pěšky. Samozřejmě za bránu nikoho kromě hostů nepouští, ale i tak jsme měli několik skvělých příležitosti nechat se přejet např. naleštěným Rollsem.

Polívka a nudle z pytlíku servírované v ešusu na dohled od Burj al Arabu jsou zajímavý zážitek. V Dubají je na plážích písek spíš bílý než žlutý. Každopádně večerní západ slunce se slavnou a i hezkou siluetou Burje na pozadí stal za to. Navíc jsme si pak stan postavili přímo na opačném konci pláže, takže jsme večer i další den ráno koukali přímo že stanu na Burj al Arab. Pohodička. Taktéž páteční snídaně se odehrála stylově na dece na pláži s výhledem 🙂

Pátek 2. února, 15.00, Dubaj, Spojené Arabské Emiráty.

Dubaj je naprosto hrozná. Město se tváří jako západní metropole, ale přes poledne stejně vše zavírá. Včetně hypermarketů. Navíc dnes je pátek, tedy pro ně neděle. Přes poledne tady vážně chcípl pes. Už nás to město pěkně otravuje (mírně řečeno). Navíc tu právě začala bouřka, takže to tu vypadá skoro já u nás v ČR. Žádný rozdíl. Odjíždíme pryč na Musandan, kam se moc těšíme. Bude tam klid a pohodička…

Nicméně ještě nás čekala hranice z Emirátů do Ománu. Tušili jsme, že bez emiratskeho víza (které stále nemáme) to nebude jednoduché. Taky že nebylo. Hned první věta celníkova zněla: “Mister, you have VERY BIG problem.“ Načež začal asi třičtvrtě hodinový kolotoč všeho možného telefonování, domlouvání a podobně. Celník se tvářil, že vlastně v SAE nemáme co dělat a máme si jet pro vstupní razítka do Al Ainu, kde nám je správné měli vydat. Na to jsem mu řekl, že mi přijde ještě víc divné, aby jsme teď stále bez víza jeli skrz celé emiráty zpět do Ainu. Což on pochopil, nicméně nevěděl co s tím. Po dalších 15 minutách zuřivého telefonování s jeho nadřízeným to skončilo tím, že nás “potichu“ pustil ven z Emirátů, kde jsme tedy doteď oficiálně nikdy nebyli. Takže jsme mu poděkovali, že nemusíme do Ainu a jeli dál.

Před námi ománská část hranice. Že jsme nikdy nebyli v SAE a tudíž že nejspíš přilítáme z vesmíru celníka vůbec nezajímalo. Opět jsme stali před budkou, tentokrát lilo jako z konve. Výsledek? Na letišti nám napovídali bludy a pojem SINGLE ENTRY skutečně znamená přesně to, co by člověk čekal. Tak nové vízum. Dalších 6 OMR. A až pojedeme zpátky, tak další. Emirátské a při vjezdu do hlavní části Ománu i třetí ománské. Skvělé. Nicméně se to celé nějak vyřešilo; za daných okolností asi nejlíp jak to šlo. Člověk by čekal, že se ke své enklávě budou chovat trošku mateřsky a když už vízum máme tak nás pustí, ale to oni ne.

Takže jsem si po těchto lapáliích uvědomil svou dřívější naivitu: úředníci tu nejsou od toho, aby cokoliv řešili. Klidně by nás poslali přes celé emiráty zpět do Ainu. Oni prostě musí mít ta správná razítka a papíry v pořádku. Chlapík nemůže dát razítko EXIT pokud v pasu není razítko ENTRY. A nemůže dát ENTRY pokud nemá VÍZUM. Bez debat. Tečka. Příště se tedy budeme muset starat sami a dříve. Taky zkušenost.

Pátek 2. února, 22.00, poloostrov Musandan, pláž Bassa nedaleko Khasabu, Omán.

 

Začalo opět silné pršet. Ománci zalezlí v autech pozorují proud vody tekoucí z hřebene nad námi a řítící se jako vodopád po prudkém srázu dolů. Když přestalo pršet, vylezli a fotí si to na svoje mobily. Prý je tu déšť relativně vzácný. Voda také dala do pohybu některé balvany co se valí dolů k silnici; konečně chápeme to enormní množství dopravních značek “pozor padající kamení“.

Sobota 3. února, 12.00, pláž Bassa nedaleko Khasabu, Omán.

Sedíme ve stínu slunečníků a třídíme vše, co jsme před chvíli nasbírali na pobřeží. Po včerejší bouřce se vyplavila spousta krásných mušlí a schránek nejroztodivnějších tvarů. Je jich tolik, že stačilo vybírat ty nejhezčí. Dokonce pod nohama tu máme jen občas nějaký ten kamínek a zbytek jsou různě velké kusy drcených schránek mořských živočichů. Paráda.

Sobota 3. února, 16.00, Khasab, Omán.[/u

Je krásné pozorovat, co voda dělá ve vyprahlé krajině. Už na dálnici bylo zvláštní pozorovat déšť pršící do načervenalé emiratske pouště. Díky vodě se rezavé barva ještě zvýraznila. Emiráťani si vyjeli kempovat či piknikovat do pouště a déšť si zjevně vychutnávají (pochopitelně bez deštníku).

Tady voda zůstává v loužích nebo celých jezerech. Obecně se tu s vodou v tomto množství jaksi nepočítá. Uličky města se dík obrovským kalužím stávají téměř neprůjezdné. Děti si hrají v jezírcích a loužích, stříkají vodu a dovádějí. Něco, co jsme v Ománu ještě neviděli.

Neděle 4. února, 14.00, v horách Musandanu, Omán.

Projíždíme se mezi vysokými skalními masívy v horách poloostrova Musandan. Silnice se pochopitelně změnila v gravel road. Skály okolo jsou vyprahlé, jedeme kamenitým wadim. Pohoří je nádherně zvrásněné, místy jdou vrásy téměř kolmo k zemi. Impozantní. Zřídka vidíme kozu ožírající osamělý stromek či keřík. Všude je výrazně sucho.

Najednou jsme dojeli k rozcestníku s ukazateli na Al Khalidiya (doprava) a Sal A ala (doleva). Všude kolem velmi vysoké hřebeny hor, rozpálená prašná cesta. V tom napravo od nás vidíme záplavu zelených stromů a něco co jsme vůbec nečekali: na zemí souvisle roste šťavnatá tráva!!! A úplně pod ní zelený mech.

Krajina asi na půl kilometru čtverečním zdálky vypadala skoro jak africká savana po deštích, akorát bez žiraf. Úplně doufám, že za chvíli nějaké vykouknou zpoza stromů. Procházím se tím množstvím stromů (nejspíš akácie), v trávě pod nohama studí ranní rosa. Při procházení pod stromy mám intenzívní pocit, jako bych se u nás v červnovém ránu brouzdal jabloňovým sadem. Navíc slyšíme zpívat až ohlušující množství ptáků. To nás překvapuje nejvíc: normálně ve vyschlé krajině ptáci téměř nejsou nebo jsou slyšet jen velmi slabě.

Nečekané, příjemně osvěžující, pastva pro oči. Vše okolo připomíná naše pozdní jaro či brzké léto. Nakonec jsme přišli i na příčinu tohoto zvláštního místa: hned za horami je moře. Mořská voda se vypařuje a přes hřeben se ochladí v mračna vody. Ta se buď vyprší nebo v noci v podobě rosy spadnou v této ze tří stran uzavřené kotlině.

 

Zápisy z cesty 6 – zpátky z ČR

Pondělí 5. února, 14.00, Ománsko-emirátská hranice Ras al Dara.

Dojeli jsme na ománskou hranici, dostali nové razítko EXIT. Popojeli pár metrů k emirátské budce. Celníkovi se nelíbila naše národnost a že prý nám vízum přímo na hranici dát nemůže. Co máme dělat? Prý letět s Khasabu letadlem do Maskatu. Myšlenku zavrhl, když zjistil, že máme půjčené auto, které letadlem asi nepřepravíme. Tak další možnost: jet zpátky do Khasabu, sehnat nějaký hotel v Ománu nebo SAE a vyřídit víza přes ně. K získání víz do emirátů je totiž potřeba nějaký zprostředkovatel neboli sponzor. Vůbec celá procedura získávání víz je velmi komplikovaná, složitá a zdlouhavá.

Tak jsme provedli veletoč (aneb zpět do Khasabu) a dostali nové ománské vízum (dalších 12 OMR fuč). Celý zbytek pondělka, úterý a část středy tedy trávíme telefonováním, zjišťováním na internetu a vůbec zařizováním víz, abychom mohli podniknout několikahodinovou cestu autem přes Emiráty zpět do centrálního Ománu. Vše navíc v dost velkém časovém stresu, jelikož odlétáme již v neděli ráno a do toho je tu ještě víkend. Naštěstí v SAE mají narozdíl od Ománu víkend pátek+sobota. A vůbec přístup všech k práci je tu velmi laxní, jsme přece v Orientu.

Nakonec se tou nejúčinnější variantou stala pomoc našeho velvyslance v SAE. Za 2×95 USD se mu podařilo pro nás sehnat expresní víza s dobou vyřízení cca 2-3 dny. Víza byla hotová druhý den od podání žádosti. Tímto tedy panu Hanimu Stolinovi do Abú Dhabi za fantastický obětavou pomoc mnohokrát děkujeme.

Závěr s Musandanem: krajina je tu sice pěkná a jiná než ve zbytku Ománu, ale že by to bylo něco extrémně výjimečného se říct nedá. Khasab je větší město než jsme čekali, přesto je to ospalý kraj, kde lišky dávají dobrou noc. Pokud k tomu připočtete čas strávený cestou tam a zpět, cenu dvou ománských víz a především velmi nesnadno sehnatelná víza emirátská, pak se vám tento výlet prostě NEVYYPLATÍ. Rozhodně tedy na Musandan nejezděte, nestojí to za to. Nás celý tento výlet i epizoda s vízy ve finále stála asi 7000 Kč každého (pojištění, víza, telefony atd.), což je opravdu hodně.

Problém s vízy mi dál několik ponaučení:

1) jsou situace, které prostě ani jakékoliv množství peněz nevyřeší ihned.

2) vždy je potřeba si pořádně a několikrát zkontrolovat vízovou politiku dané země. Toto jsme u emirátů značně podcenili a proto nastaly problémy, za které si vlastně můžeme sami. Ještě že alespoň Omán má pro občany ČR víza on arrival na všech hraničních přechodech.

3) jakýkoliv úředník je od toho, aby dělal jen to co má podle předpisů a nic víc či míň. Dohadování, přemlouvání či snaha věci pro nás zjednodušit nikam nevede a je pouze ztrátou času.

4) pokud je někde napsáno single entry, opravdu to tohle znamená. I u enkláv typu Musandan, kde by člověk čekal, že nebude potřebovat vízum pro vstup do odloučené části státu, jehož víza už jednou má.

No co, každá zkušenost (i ta špatná), je k něčemu dobrá a příště si budeme dávat značný pozor. Teď už bez problémů věřím historkám o lidech, co dokázali několik let živořit v mezistátním prostoru na letišti či hranici poté, co je bez příslušných viz či razítek obě země odmítly pustit na své území.

Středa 7. února, 08.15, pláž Bassa, Omán.

Že jsou místní muži ochotni mě zdravit kdykoliv, kdekoliv a i několikrát denně jsem si již zvykl. Nevadilo mi to ani minulé dny, když jsme cca kolem 22h usínali ve stanu na pláži a jeden Ománec byl velmi “aktivní“. Obvykle přijel večer svým tmavým BMW s dubajskou SPZtkou, několikrát zatroubil a zařval:“Paul!!! Hello Paul!!! How are you???“. Když nic neříkám a nevylezu že stanu (proč taky), tak znova zatroubí a po chvíli odjede pryč.

Dnešní noc tomu ovšem nasadil korunu. Nejenže přijel večer s již obvyklým pozdravem. Tentokrát přijel ještě podruhé a to ve 3.15 ráno!!! S několikaterým zuřivým zatroubením zařval do nočního ticha “Hello Paul!!! Are you sleeping???“ To už nelze nazvat jinak než slovem BLBEC. Kdo jiný by v takovouto noční dobu měl podobnou otázku. Ještě ke všemu mají muslimové prohibici, takže ani nemůžu říct, že byl ožralý. Grrrr. Příště mu asi nabídnu flašku slivovice, aby taky usnul. Ta ho doufám odrovná úplně.

Středa 7. února, 13.00, Khasab, Omán.

Čas v Khasabu trávím focením místních žen. Je to velmi náročný a do jistě míry i adrenalinový sport. Téměř všechny ženy tady, přestože jsou většinou až na obličej zcela zahalené, se odmítají fotit. Navíc člověk vždy riskuje, že vyfocená žena odněkud přivolá svého manžela či příbuzné může a budu mít problém. Létající kameny objektivům neprospívají 🙂 Proto jsem se naučil několik skoro až hereckých scének jak ženské přesvědčit, že fotím cokoliv jiného než je. Občas to docela zabírá. Zvláště s širokým 17mm objektivem je tato přetvářka velmi úspěšná.

Středa 7. února, 17.00, Khasab, Omán.

Celodenní dusno a parno se změnilo v déšť. Ománci pobíhají mezi kalužemi. Kolem prošly dvě kuželky (zahalené ženy v černých abbájích, kterým podle tvaru při pohledu z dálky pracovně říkáme kuželky) s deštníky nad hlavou. Opravdu zvláštní pohled. S deštěm se ve městě nepočítá, silnice se mnohde mění v neprůjezdné bazény (průjezdné jen pro 4WD). Za těch pár dnů co jsme tu na Musandanu tu pršelo docela často. Nakonec souvislé prší i celou noc na čtvrtek.

Čtvrtek 8. února, 12.00, hraniční přechod Ras Al Dara, Omán.

Ráno nám došla faxem tak netrpělivě očekávaná emirátská víza. Na hraničním přechodu jsme opět provedli bezpečnostní kolečko s autem před ománskou hranicí pro ověření, že naše víza jsou opravdu v pořádku. Víza byla OK. Prošli jsme docela dlouhým papírováním a emiráťani si vyfotili naše oční zornice. Potom také došlo na papíry od auta, přičemž pojištění auta pro SAE vypršelo bohužel o den dříve. Takže dalších 16 RO za desetidenní pojištění auta do SAE. Kvůli čtyřhodinovému přejezdu. Grrrr. Po hodině papírování tedy v poledne úspěšně vjíždíme do emirátů. Po všech těch procedurách si připadáme jako zločinci.

Hned vzápětí projíždíme přes odpudivě vypadající emirátské město Ras Al Khaimach. Vedle města je několik obrovských cementáren, betonárek a jeden či dva kamenolomy. Všude se válí hromady prachu, bláta a špíny. Navíc po nočních deštích jsou na silnicích obrovské bazény bláta, které nikam neodtékají. Tím vším se prodírají auta a příšerné množství náklaďáků se stavebním materiálem a stříkají gejzíry špinavé vody či spíše bahna na vše okolo. Stav silnic pod náporem kamionové dopravy je zoufalý. Pohledy horší než na naše Mostecko. Hrůza…

Mezi městy Ajman a Fudžaira se v krajině objeví načervenalé hory, nejspíše jižní výběžek pohoří na Musandanu. Kupodivu jsou skály docela zarostlé trávou. Šedo-zelená vegetace na pozadí červených skal vytváří pěkně scenérie a barevné schéma zcela odlišné od všeho, co jsme dosud viděli.

Odpoledne jsme nedaleko emirátské Fudžairy opět stáli na hranici. Naprosto nás nasral emirátský celník, když po nás po každém požadoval 20 Dirhamů za zrušení víz!!! Jako by už ta víza neměli dost drahá a složitá. Poslední drobné dirhamy jsme navíc těsně před hranicí nalili do nádrže v podobě benzínu. Směnárna samozřejmě žádná. Idioti, to se vážně jinak říct nedá. Nakonec se spokojil se 4,5 ománskými rijály. Vjezd do Ománu opět bezproblémový (dalších 12 RO za již čtvrtá víza:-)

Večer jsme jsme ještě zvládli nakupování látek a drobností v Soharu. Toto město má neobyčejně velké a živé nové centrum, kde je spousta obchůdků, krámků, restaurací a kaváren. Staré centrum jsme si stihli jen zběžně projít, rozhodně tržnice by stály za prohlídku někdy brzy ráno, když jsou plné obchodníků. Také jsme spatřili ceduli “Páteční trh“, který jistě stojí za vidění. Sháněli jsme se po hotelu či ubytování, nejlevnější blešárna za 30 RO (cca 1800kč) za noc pro oba. Na to jsme se pochopitelně vykašlali.

Pátek 9. února, 21.00, pláž Al-Sawadi, Omán.

Dnes jsme zvládli krásné výletove kolečko Al-Sawadi – Rustaq – Nakhal – prameny Ayn Thowarah za Nakhalem – Barka – Al-Sawadi.

V Rustaqu je příjemný trh, na kterém nás ostatně jako i kdekoliv jinde neuspokojoval pohled na prodej drůbeže. Chovají živé slepice a kuřata v klíckách, klidně i několik pater nad sebou. Vypadá to vážně příšerně a ještě hůř to páchne. Při hledání vchodu do hezké pevnosti jsme ji nejdřív obešli celou. Vchod byl hned za rohem ve směru odkud jsme přišli, nicméně my ho neviděli a vydali se opačným směrem. Pevnost stojí za to, vstupné 500 baisa/os.

Následně jsme chtěli dosáhnou údajně velmi krásného Wadi Bani Awf. To nejlepší je však až v horách vzdáleno cca 30km od silnice. Gravel road je taková, že bez 4WD jeepu to vážně nelze projet. My to zkusili a vzdali to po dvou kilometrech: poslední, o co máme zájem, je rozbité auto

Dále jsme si užili nádhernou hornatou krajinu mezi Rustaqem a Nakhalem, kdy silnice vede přímo wadim mezi členitými načervenalým skalami. Občasné keříky, palmy či trsy trávy dávají tušit přítomnost vody. Výhledy se velmi ryhle mění a jsou úchvatné.

Pevnost v Nakhalu se vyjímá v zelené oáze pod hřebenem vysokých hor. Docela rozlehlá pevnost je pěkně zařízená, některé místnosti vážně stojí za to. Pěkně výhledy na jiné části pevnosti, zelené palmy a okolní hory. Vstupné opět 500 baisa/os.

Jako poslední jsme vybrali teplé prameny Ayn Thowarah, což je konec wadi asi 3km za Nakhalem. Vede tam velmi úzká a klikatá silnička mezi domy a palmovými hájí. Prameny jsou velmi populární, takže i doprava na silničce tomu odpovídala (ufff).

Samotné prameny vypadají jako úplně normální wadi, na jehož konci se vynořuje voda. Voda je příjemně teplá a hlavně sladká. Koupou se v ní spousty lidí, ale vzhledem k zvyklostem orientu vlastně jen samí muži a děti (to už kluci i holčičky). V jednom místě je pod silným pramenem prýštícím ze skály vybudován bazének, který je neustále obsazený (pochopitene opět jen muži a chlapci). Věra už z toho začala být pořádně naštvaná. Vrcholem bylo, když si pánové při svých míčových hrách z bazénku vyhodili balón a po Věře chtěli, aby jim ho hodila zpátky. Celá rudá jim ukázala sevřenou pěst, což prozměnu náležitě šokovalo osazenstvo bazénku.

My jsme tedy šli dál wadim. Před námi jakýsi Omanec šplhal na palmu. Byl tam stejně rychle, jako my lezeme po žebříku. Pak se vytasil se sáčkem žlutého čehosi. Po chvíli jeho podivného počínání v koruně palmy nám došlo, že ji opyluje. O kousek dál jsme našli malý přírodní bazének, který už byl dost hluboký a také dost vzdálený od civilizace, aby nikoho nezajímal. Takže jsme se vrátili po šesté večer, když už se stmívalo a nikde nebyli zadní očumovací Ománci. Následující hodinu jsme tedy strávili v božský teplé vodě, ráchajíce se a plávajíce tam a zpět. Ve vodě žijí drobné rybičky, které měly snahu nás okusovat 🙂 Mezitím přišla tma. Sedět po krk v teplé vodě pod palmami, s obrovskými horami za zády a noční ZIMNI hvězdnou oblohou nad sebou je fantastický zážitek. Skvěle, jedinečné, úžasné, koncentrace zážitků. Parádní tečka za naším třítýdenním pobytem v Ománu…

Sobota 10. února, 14.30, pláž Al-Sawadi, Omán.

Téměř celý dnešní den trávíme na pláži. Navzájem se fotíme (resp. se oba fotíme dohromady za pomoci stativu), z čehož mají Ománci děsnou srandu a zvědavě nás okukují. Potom se válíme na sluníčku pod palmami a azurově modrou oblohou a opalujeme se. Děsíme se pomyšlení na hromady sněhu, co možná uvidíme za 24 hodin doma. V porovnání s nádhernou pláží na Ras el Jinz je tato víc přístupná, víc veřejná a tudíž mnohem víc špinavá.

Hned ráno nás překvapili dva Indové, kteří během pár hodin sesbírali z pláže 5 kubíků odpadků jen proto, aby je tam Ománci a ostatní během dne zase v klidu mohli naházet.

Koneckonců na mnoha místech v Ománu je vidět nasazení “levné pracovní síly“ z východu, obvykle z Indie. Je cítit přezíravé chování Ománcu k těmto lidem, přestože ekonomika země je na nich závislá. Některá zaměstnání mi přišla dost komická: obsluha na benzínce (natankují vám a zaplatíte z okýnka (na co vystupovat, že?)), baličí nákupu v supermarketu, odvážeči vozíku – nový vozík si můžete vzít v prodejně až přímo před vstupním turniketem (ten již použitý Ománci nechají na parkovišti kde je zrovna nápadne), sběrači odpadků, zalévačí kdejakých rostlin a stromů (na to už obvykle stačí jen pouštět vodu do zasažených hadic), uklízeči, zametačí, vytíračí mramoru na nádvoří v mešitách (musí se lesknout), posluhovači. A pak pokaždé když jdeme do směnárny měnit dolary na rijály vidíme fronty Indů posílajících peníze domů svým rodinám. Což nám přijde jako dost zoufalý stav, žít takto dlouhodobě v cizí zemí. Co nám naopak přijde samozřejmé jsou tito lidé ve službách: vidíte indické krejčí, holiče, prodavače, řezníky či pekaře. Nechápu, jak se někteří můžou uživit když např. v jedné ulici je hned vedle sebe sedm naprosto stejně vypadajících krejčovství.

Pak jsem byl při procházce s foťákem pozván i s Věrou k Ománcum na oběd. Jejich polední siesta vypadá tak, že asi 20 lidí přijede ve 2 jeepech na pláž, pod palmami rozloží koberce či rohože a spoustu uvařeného jídla a pití. Následující hodiny siesty se vlastně jen jí, leží, povídá a pije. Kuře s rýží, salát, datle, káva, čaj, jejich zbožňovaná limonáda Mountain Dew. Takže jsme strávili příjemné 2 hodiny ve společnosti velmi rozvětvené rodiny, z níž 2 ženy uměly docela dobře anglicky. Jíst rýži rukou a ještě jen pravou je docela umění, rozhodně to chce trochu cviků. Debata s ostatními opět probíhala standardně angličtina – arabština – ruce-nohy. U toho je dobře hodně gestikulovat a mít přehnané grimasy, oni z toho aspoň něco pochopí. Nakonec jsme se šli projít na pláž. Moc příjemné, aspoň jsme zase něco pochopili z toho jak to v Ománu funguje. V závěru nás zarazilo, kdy my jsme naposledy s rodinou někde takto piknikovali…

Sobota 10. února, 23.30, letiště Seeb International, Maskat, Omán.

Odpoledne s balením není nikdy příliš záživné a já balení přímo nesnáším. Přesto jsme ještě stihli lehce hektické nakupování látek a drobností v Barce, indickou večeři a po předchozí vynikající zkušenosti opět teplé prameny Ayn Thowarah. Sice jsme na ně neměli moc času, zato letíme domů příjemně umytí.

O půl desáté večer jsme na letišti v Seebu vrátili auto. Celkem jsme po Ománu a SAE najezdili 3700 km. Původně jsme sice měli v plánu auto vrátit až těsně před odletem, ale to by nás vyšlo pěkně draho: 6RO půjčení za další den + 3RO druhý řidič + 4RO vrácení mimo běžnou pracovní dobu. Celkem 13 RO, tedy asi 750 kč. Ty 4 hodiny za to vážně nestojí. Pak už jsme jen čekali do půl páté ráno na odlet s Turkish Airlines do Istanbulu a odtud do Prahy.

Neděle 11. února, 16.00, Praha Ruzyně

Po 20 hodinách naše cesta z Maskatu končí. Vyzvedli jsme si batohy a jedeme autobusem do Brna. Jsme oba hodně unavení. Já v noci prakticky nespal a spánek v letadle není nic moc. Naše třítýdenní Ománské dobrodružství tedy končí. Bylo to velmi krásné a Omán nás naprosto nadchnul. Vřele tedy doporučujeme návštěvu této nádherné arabské země.

Pavel + Věra

Časté dotazy ohledně Ománu (Omán FAQ)

Prosím opravdu si ověřte, že odpověď na Váš dotaz tu již není zodpovězena. Na zbytečné dotazy neodpovídám. Děkuji.

Jak je to s vízy do Ománu?

Víza získáte na 100 % a zcela BEZ PROBLÉMŮ na letišti či velkých hraničních přechodech. Totéž platí pro občany Slovenska. Cena v lednu 2007 byla 6 OMR za osobu. Víza jsou na jednorázový vstup, platí měsíc. Pokud vyjedete z Ománu a vracíte se zpět, opět vyplníte jednoduchý formulář, zaplatíte 6 OMR a vízum je uděleno. Kontaktovat ománskou ambasádu ve Vídni není potřeba. Také NENÍ potřeba žádný sponzor či cestovka jako do sousedních Spojených Arabských Emirátů. Potřebujete fakt akorát Váš pas a ty peníze, nic jiného potřeba není (např. fotka, výpis z účtu či podobné pitomosti atd.).

Půjčení auta v Ománu?

Půjčení auta jsme řešili přes cartrawler.com. Autopůjčovna to byla Sixt, ale ve skutečnosti ta jenom přeprodala nějakou ománskou půjčovnu tuším Sudail Bahwan Group nebo tak nějak. V našem případě: rezervováno cca měsíc a půl dopředu, rezervační poplatek (část ceny) asi 1500kč, cena 6 OMR/den, celkem za 21 dní asi 120 OMR – tzn. 12.000 kč. Za dalšího řidiče další 3 OMR/den. My jsme měli neomezeně kilometrů. Za těch 20 dní jsme najezdili cca 3700 km, benzín 0,17 OMR/litr nás stál dohromady asi 1900kč.

Zálohu zaplatíte přes internet internetovou platební kartou, přímo na místě pak půjčovny většinou vyžadují embosovanou platební kartu (neboli kartu s vystouplými písmeny). Já jsem si ji kvůli tomu musel extra pořídit. Je potřeba mezinárodní řidičský průkaz – tzv. Vídeňský typ. Na dopravním inspektorátu by to měli vědět.

Dejte si pozor na jakékoliv odření auta. My jsme se s ním někde lehce otřeli o sloup či co, a při přebírání po nás chlápek z půjčovny chtěl dalších 30 OMR navíc za to, že dva škrábance vyřídí s policajty. Nejspíš mají takhle pojištěno, aby cizinci neodjížděli od dopravních nehod, přestože ty škrábance byly tak malé že by z nich žádná nehoda nebyla. Pokud se vám tedy podaří si auto poškodit byť sami sobě, je prý lepší dojet na policii a nechat si od nich vystavit papír. To těch 30 OMR pak platit nemusíte. Mám pocit, že nás ten chlap dopředu varoval, jen jsem to nějak nejspíš pozapomněl či co.

Kromě výše popsaného s nimi problémy nebyly vlastně žádné. S půjčeným autem nesmíte do Emirátů, leda pokud si nepřiplatíte zvlášť extra pojištění a vyřídíte nějaké papíry, o jízdu do Jemenu jsme se nezajímali.

Jaké vhodné oblečení si vzít na sebe do Ománu?

Pro místní je zcela přijatelný oděv dlouhé kalhoty či sukně a košile s dlouhým rukávem. Toto nebudí pohoršení a budete místním mnohem blíž než v kraťasech a tričku. Mnozí západní turisté ve velkých centrech či u slavných památek chodí stejně v kraťasech a tričku, takže tam zapadnete i s krátkým. Abaja či pokrývka hlavy pro ženy nutná není ani v zapadlých vesnicích. Jedině do Velké Kábusovy mešity v Maskatu je pro ženy vyžadována pokrývka hlavy, nicméně to je snad jediná mešita kam mají nemuslimské ženy přístup.

Jak je to s bezpečností v Ománu? A hlavně jak na venkově?

Za celou dobu jsme se cítili velmi dobře, kriminalita je opravdu minimální. Ománci např. ani nezamykají auta na ulicích. Totéž platí i v malých vesnicích na venkově kde jste vnímáni jako host než příležitost k sebeobohacení. Jediné na co byste si měli dávat pozor je pouštět ženy či dívky někam samotné, zvláště mimo turistická centra. Přecejen pro mnohé arabské muže je žena bez mužského doprovodu zcela výjmečný jev, takže neví jak se k ní mají chovat. Z tohoto pokušení pak může vzejít nějaké osahávání či obtěžování. Je tedy lepší vždy bud ženě udělat doprovod, nebo ji někam poslat s kamarádkou. Přestože je Omán velmi moderní tak přecejen je to stále arabská země, a je lépe si dávat trošku pozor než si přivést nepříjemný zážitek z dovolené.

Jak se stanováním v Ománu?

Vzhledem k cenám a omezené možnosti snadno sehnat cenově přijatelné ubytování se stan jeví jako vhodný. Stanovat se dá snad všude, místní se většinou přijdou jen zvědavě podívat, nějaké nebezpečí vážně nehrozí. Dokonce i na plážích je to v pohodě, občas jsou někde napsaná “pravidla slušného chování“, které je pochopiteně vhodné respektovat. Většina nápisů je arabsky i anglicky.

Jak je to s místním stravováním?

V městech najdete i velké supermarkety, v menších alespoň hromady arabskýchkšeftíků. Ani jsme neměli žád

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .