0
0

Naše letadlo přistálo v Bodo kolem deváté hodiny večer. Protože jsme měli v úmyslu přejet trajektem ve 4:30 ráno na Lofoty a měli jsme dost času, navštívili jsme ještě v noci Saltstraumen. Zde se v úžině mezi ostrovy Straumen und Straumøy vytvářejí často poměrně mohutné vodní víry – malstromy. Jejich intenzita je závislá na přílivu a odlivu, vždy v době maximálního přílivu nebo maximálního odlivu je proudění minimální a hladina je klidná.

Byli jsme zde 10.8. ve 23:30. Podle výpočtu, který jsem provedl programem wxtide32 byl ten den maximální odliv ve 22:08, ale přesto byla hladina poměrné klidná, jenom občas se u břehů objevilo čeření. Maximální proudění a tím i maximální víry by asi byly až kolem jedné hodiny v noci.

Jak by to mohlo vypadat při dobrém světle a větším proudění je vidět na obrázcích (převzato z internetu). Údajně tu občas vznikají víry až 10 metrů v průměru a 4 metry hluboké.

My jsme ale bohužel nic takového neviděli, bylo taky skoro tma a tak jsme se vrátili do Bodø a v přístavu jsme počkali na trajekt.

Přejezd na Lofoty trval čtyři a půl hodiny a tak jsme měli čas si trochu zdřímnout.

Příbřežní část Norska a zejména ostrovy Lofoty mají výrazně teplejší klima než například oblasti Kanady, které leží na stejné zeměpisné šířce. Je to způsobeno teplým mořským proudem, který sem přívádí teplou vodu z rovníkových oblastí. Většinou se dočteme, že se jedná o Golfský proud, ale podle novějších teorií se jedná o odnož Severního rovníkového proudu. Ono nakonec normálnímu člověku může být jedno, jak se ten teplý mořský proud nazývá, důležité je, že na Lofotách, které leží dvě stě kilometrů nad polarním kruhem, jsou mírné zimy s minimem sněhu a průměrnými teplotami o více než 20 stupňů vyšími, než by tu panovaly bez onoho teplého proudu.

Vedlejším produktem tohoto mořského proudu je vysoká vzdušná vlhkost, která má za následek časté dešťové srážky.

Že na tom něco je, jsme zjistili hned při příjezdu na Lofoty – v přístavu Moskenes nás uvítala mohutná nízká oblačnost a sice ne silné, ale zato vytrvalé srážky.

V přístavu jsme se nezdrželi a vyrazili jsme na jih do osady Å. Zajíždějí sem asi všichni turisté, kteří navštíví Lofoty. Je to nejjižnější místo ostrovů, kam se dá dojet po silnici – po pár stech metrech končí pevnina strmými skalami, které spadají přímo do moře. Dalším důvodem, proč sem lidé jezdí, je romanticky krátký název vesnice a v neposlední řadě je tu pěkně – teda za slušného počasí.

Tady jsme poprvé viděli dřevěné sušáky na ryby, na kterých se suší tresky. Hlavní lovecká sezóna tu začíná koncem ledna, kdy se sem tresky připlouvají to relativně teplých vod, které nezamrzají, třít. Za nimi se sem už od nepaměti stahují rybáři z celého norska, protože jinde se v tu dobu moc nedá lovit… Sezóna trvá do dubna.

Pro ubytování sezónních rybářů slouží zejména tradičně červené domky, rørbu, které jsou postaveny na kůlech přímo u vody. Důvod jejich polohy u moře je jednoduchý – rybáři nemusí tahat své vybavení daleko a můžou ho z rørb nakládat přímo do lodí. Tradiční červená barva je pozůstatkem z dob, kdy byly domky natírány tresčím tukem a krví. Dnes už ovšem i sem pronikly modenější nátěrové hmoty a v dnešní době je mnoho rørbu v lété pronajímáno turistům.

Nalovené tresky, a nejsou to nějaké čudly, mohou měřit 120 centimetrů a vážit 14 kilo, je nutno nějak zakonzervovat. V dřívější době, kdy nebyly k dispozici mrazicí kontejnery a nákladní auta pro rychlý transport, bylo kromě nasolení jediným možným způsobem sušení. Právě k tomu slouží i dnes dřevěné sušáky a tresky na nich v mrazivém slaném vzduchu během několika týdnů vyschnou natolik, že ztvrdnou na kost. Však taky odtud pochází slovní spojení „vysušený jako treska“. Sušené tresky vydrží při dobrém uskladnění i několik let. Hlavním odběratelem sušených tresek je Itálie.

Dalšími navštívenými místy byly osady Reine, Nussfjord a Henningsvær. Je tu opět možné načerpat atmosféru rybářských vesnic, kde jsou břehy lemovány červenými rørbu.

Další den jsme měli naplánováno pozorování velryb. Za tím účelem jsme museli přejet až na samotný sever Vesterál, so městečka Andenes. Cestou jsme udělali malou zastávku ve vesnici Kabelvåg u Lofotské katedrály.

Je to velký kostel na severu Lofot, do kterého se vejde prý až 1200 sedících návštěvníků. Po většinu roku zeje prázdnotou, naplní ho jenom v zimě v tresčí sezóně rybáři.

V Andenes jsme se napřed zastavili v informačním centru, kde jsme si zakoupili lístky a navštívili jsme zajímavou výstavu věnovanou velrybám. Mají zde mimo jiné i kompletní vorvaní kostru. Pro mne osobně byla překvapující informace, že se vorvani neživí mikroskopickým planktonem, jak jsme měl chybně zafixováno asi ještě ze školní lavice. On ten plankton není zrovna mikroskopický – vorvaň nepohrdne ani třímetrovým hlavonožcem. Rozdávali tu také pilulky proti mořské nemoci – po upozornění, „že to dneska trochu houpe“ jsem si raději taky jednu vzal.

Naskýtá se otázka, proč jsme museli za vorvani cestovat tak daleko na sever, proč je není možné pozorovat i někde na Lofotách. Odpověď je dost jednoduchá – může za to zvláštní tvar mořského dna, které tu vytváří mělkou kapsu, do které teplý mořský proud (Golfský nebo Severní rovníkový, vyberte si) vynáší z hlubin oceánu velrybí potravu. Tato kapsa se navíc nachází pouhých dvacet kilometrů od pobřeží.

Ten výraz „mělká kapsa“ ale berte s velkou rezervou – mořské dno se tu nachází v hloubce devíti set metrů. Velryby se tu přesto hodně zdržují, protože jinde se musí potápět za potravou až do hloubky dvou kilometrů.

Následoval přesun do několik set metrů vzdáleného přístavu, nastoupili jsme na loď a asi hodinu jsme se plavili na místo pozorování. Bylo zataženo, ale nepršelo. Teplota se pohybovala kolem patnacti stupňů Celsia a jak už to na moři chodí, foukal dost silný vítr.

Na lodi mají namontovaný podvodní mikrofon (sonar?), kterým můžou velryby vysledovat i na větší vzdálenost, takže netrvalo dlouho a před lodí jsme zahlédli tmavý hřbet velryby a občasný sloup vodní tříště, jak velryba vydechovala. Loď se po chvíli dostala do takové vzdálenosti, že bylo velrybu docela dobře vidět. Byl to vorvaň. Ten ještě chvíli plul na hladině a pak se začala potápět. Do vduchu se zvedl jeho mohutný ocas. Na tu chvíli jsme všichni čekali a fotili jsme jako o závod.

Po deseti minutách jsme byli u druhého vorvaně, pak u třetího. Ten byl na hladině jenom velmi krátce, takzě jsem ho ani netačil dostat do hledáčku kamery, než se potopil. Ono to na houpající lodi není tak jednoduché. Čtvrtý vorvaň ale ukázal svůj ocas zcela optimálně, takže jsem se rozhodl, že vyměním videokameru, kterou jsem do té chvíle používal, za fotoaparát. K mé smůle byl ten vorvaň už poslední, kterého jsme viděli. Všichni pozorovaní vorvani byli samci, samice nežijí tak vysoko na severu a dávají přednost teplejším mořím a žijí spíše ve skupinách. Samci se na podzim vydávají do teplejších moří, aby se spářili se samicemi. Nezi samci dochází k zuřivým soubojům o samice. Dospělí samci měří 15-20 metrů, samice obvykle 10-12 metrů.

Asi stojí za poznámku, že toto byl nejsevernější bod naší norské cesty – byli jsme zhruba 300 kilometrů nad severním polárním kruhem.

Po návratu do přístavu jsme nasedli do autobusu, který nás odvezl do kempu na Lofotech. Dojeli jsme tam až kolem jedné hodimy po půlnoci.

Protože jsme se z pozorování velryb vrátili až po půlnoci, ráno jsme si trochu přispali a tím pádem jsme se na pevninu přepravili trajektem v 10:00. Plavba trvala dvě hodiny, vzdálenost Svolvær – Skutvik je necelých 50 kilometrů. A tady začala trochu nezáživná část naší cesty, tím mám na mysli přesun do jižní části Norska.

První větší zastávka byla ten den až v pět hodin odpoledne v pohoří Saltfjellet na polárním kruhu u prodejny suvenýrů Polarsirkelsenteret.

Protože mě zde prodávané suvenýry nezajímaly (jsou všude stejné), procházel jsem se po okolí. Nedaleký kopeček je celý posetý stovkami kamenných pyramidek – trolíků, které tu postavili turisté.

Další zastávku jsme měli naplánovanou u ledovce Svartisen (Svartisen znamená v překladu Černý led). Abychom mohli jít na tůru k ledovci, bylo by nutné se přepravit přes jezero Svartisvatn. Ale díky pozdnímu odjezdu bychom tu byli až pozdě odpoledne, takže by pravděpodobně už nejela žádná loď přes jezero. Kromě toho právě tento den opravdu hustě pršelo, takže jsme usoudili, že nemá cenu tady ztrácet čas a že radéji někdy jindy za lepšího počasí něco přidáme. Pokračovali jsme tedy směrem na jih. Pozorovali jsme postupnou změnu rázu krajiny – postupně se začaly objebovat nejdříve nízké dřeviny, později i jehličnaté stromy.

Spali jsme v kempu v Korgenu. Druhý den jsme po ránu popojeli o nějakých 80 kilometrů k peřejím Laksfossen. Zrovna nepršelo, ale bylo zamračeno.

Chvíli jsem se pokoušel najít nějaké zajímavé stanoviště pro fotografování, chtěl jsem se po břehu dostat co nejblíže, ale vítr zrovna tím směrem odnášel vodní tříšť, takže jsem to nakonec vzdal. Kapičky by stejně během vteřiny zarosily objektiv.

Pokračovali jsme v cestě na jih, kolem půl šesté jsme dojeli do Trondheimu. Spěchali jsme ke katedrále Nidarosdomen, která měla být otevřená do šesti hodin, ale ten den ji z nějakého důvodu zavřeli už ve čtyři.

Podívali jsme se na ni alespoň zvenku a přes arcibiskupský palác jsme zašli do pevnosti Kristiansten, odkud měl být pěkný výhled na město. Bohužel už zase pršelo, takže jsme se tam jenom krátce porozhlédli a pak jsme se samostatně vydali do města.

Po noclehu ve Storsand kempu jsme ráno kolem deváté hodiny ještě jednou krátce navštívili Trondheim a tentokrát už byla katedrála Nidarosdomen otevřená. I když ten den ráno byla obloha jak vymetená, uvnitř v katedrále bylo velmi málo světla. Ani jsem se nepokoušel fotografovat a raději jsem si zakoupil informační brožuru, ve které byly pěkné snímky.

Odpoledne jsme se zastavili u Slettafossen. Jsou to pěkné peřeje v hlubokém zářezu ve skále.

O půl čtvrté odpoledne jsme se zastavili u skály Trollweggen, Je to velmi obtížná horolezecká stěna, kerá se paradoxně vypíná přímo u cesty. Vzhledem k tomu, že nikdo z nás se z neznámých důvodů neměl k tomu, aby ji zdolal, po krátké přestávce jsme se vydali na další cestu a nekonečnými serpentinami Trolí cesty, které kopírují starou Trolí stezku, se náš autobus vyškrábal na náhorní plošinu. Starou Trolí stezku prý dřive používali kupci, když se chtěli vyhnout poplatkům, které by museli platit na oficielních cestách.

U horního konce Trolí cesty se nachází vodopád Stigfossen.

O nějakých dvacet kilometrů dále se opět přímo u silnice v úzkém kaňonu nacházejí peřeje Gubralsjuvjet. Kolem nich jsou vybudovány vyhlídkové plošiny.

V neděli jsme se napřed trajektem přepravili přes fjord Geiranger do Eidsdalu, přejeli jsme Orlí stezkou přes náhorní plošinu k jinému rameni Geirangerfjordu, kde se nám otevřela vyhlídka na vodopád Sedm seser. Je to poměrně mohutný vodopád, který má sedm hlavních proudů, podle kterých se jmenuje. Chvíli jsme si pohrávali s myšlenkou, nasednout na loď a nechat se odvézt do blízkosti vodopádu, ale počasí nám nepřipadalo natolik dobré, aby se to vyplatilo.

Tím pádem jsme pokračovali v cestě a po pár kilometrech jsme zastavili na jiné vyhlídce na Geirangerfjord. Následovala zastávka v městečku Gerianger, které leží na jednom z konců fjordu a na další cestě jsme se zastavili na další vyhlídce…

Kolem poledne jsme byli na hoře Dalsnibba, odkud se vyvíjí pěkný výhled do údolí.

Na řece Otta, jejímž údolím jsme projížděli, jsou u kempu Donfos stejnojmené peřeje. V řece bylo poměrně málo vody, takže bylo dobře vidět vodou vymleté díry ve skále. Stejná řeka nás provázela až do města Lom, kde se nachází nádherný starý dřevěný kostel – stavkirke.

O pár kilometrů dále se nachází sídlo rodiny Elveseter. Dříve to byla farma, na které hospodařilo 5 generací Elveseterů. Později začali podnikat a zřídili si hotel. Na jejich pozemcích stojí 33 metrů vysoký monument. Tento sloup byl objednán v roce 1926 vládou u sochaře Ramussena a měl sloužit jako národní monument. Protože Ramussen za války sympatizoval s Němci, byly práce na sloupu zastaveny. Teprve v devadesátých letech 20. století Elveseterové koupili hotové části, nechali je zrestaurovat a chybějící horní část nechali odlít z betonu a monument byl postaven na parkovišti hotelu. Rodina Elveseter na svých pozemcích buduje i malý skanzen. Byl to chytrý obchodní tah, který jistě zvýšil zisky hotelu.

Ten den jsme se ještě zastavili na náhorní plošině pohoří Jotunheimen (Domov obrů), kde v kopcích Mefjellet stojí památník na počest šesti kupců, kteří tady zmrzli. Hned vedle je památník věnovaný spisovatelům Ludvigovi Holdbergovi, Henriku Wergelandovi a Henriku Ibsenovi.

Po noclehu ve Skjolden jsme se po ujetí asi osmdesáti kilometrů trajektem přeplavili do Vangenes. Odtud nás serpentinovitá cesta vynesla do místa, odkud se nám naskytl pěkný výhled na Sognefjord. Po krátké zastávce jsme pokračovali ve směru na Bergen.

Asi sto kilometrů před městem Bergen se nachází velmi pěkný vodopád Tvindefoss, který je velmi fotogenický a je k němu dobrý přístup. To je zároveň nevýhoda, protože se tu zastavují desítky autobusů s turisty, kteří se rozlezou úplně všude, takže skoro není možné udělat slušný snímek.

Do města Bergen jsme přijeli něco po druhé hodině odpoledne.

Bergen byl založen v roce 1070 a stal se důležitým překladištěm ryb při transportu na jih a soli na sever. V roce 1343 zde založila němeská obchodní společnost Hansa svou pobočku.

Já jsem hned zamířil ke čtvrti Bryggen, což je pozůstatek starého hanzovního města. Bryggen (přístav) se dříve nazýval Tyskebryggen (Německý přístav). Jsou zde dřevěné domy s typickou červenou barvou. Město několikrát vyhořelo, v roce 1702 shořely téměř všechny, v roce 1955 jich taky mnoho lehlo popelem. Takže ty domy nejsou až tak staré – nejstarší pocházejí z 18. století, ale byly znovupostaveny ve starém stylu. Z důvodu nebezpečí požáru prý bylo v domech zakázáno rozdělávat oheň, jídlo se připravovalo v jedné kamenné budově Schøtstuene, kde se konaly i porady a shromáždění kupců. Domy tedy nebyly vytápěny, kupci spali v maličkých místnůstkách, které připomínaly šatní skříně, které si stačili zadýchat.

Kousek od Bryggenu se nachází bazilika Mariakirken, kostel zasvědcený Panně Marii. Je to nejstarší dochovaná stavba v Bergenu. Byl postaven v průběhu 12. století (pravděpodobně mezi lety 1130 až 1170), v letech 1198 a 1248 vyhořel. Při pozdějších požárech už nebyl zasažen.

Håkonshallen může svým stářím směle soupeřit s Mariakirke – nechal ji postavit král Håkon Håkonsson v letech 1247-1261. Nachází se v ní nejen Slavnostní sál, ale i obydlí krále a další prostory. V roce 1944 byla poškozena výbuchem dynamitu na jedné z lodí v přístavu, byla ale uvedena do původního stavu.

Rybí tržnice mě příliš nezaujala, představoval jsem si ji podstatně větší. Ale i tak mě rybí zápach brzo vyhnal na čerstvý vzduch. Ve zbylém čase jsem si ještě zaběhl na kopec k Johanneskirke, který vévodí celému okolí, ale zblízka mi připadal docela ošklivý. Protože byl ve skutečnosti dále od centra, než jsme si myslel, ani jsem se nepokoušel dostat dovnitř a z časových důvodů jsem se musel vrátit.

Nocovali jsme ve městě Voss. Po padesáti kilometrech a jednom trajektu jsme se zastavili u muzea přírody Hardangervidda. Mají tu docela zajímavou expozici o Norsku a promítají tu velmi zajímavý film o přírodě Norska. Film je promítán na celkem pět filmových pláten, které jsou umístěny v půlkruhu kolem diváka.

Kolem poledne jsme se zastavili na dvou vyhlídkách na vodopád Veringfoss, o pár kilometrů dále pak u přehrady Sysendammen.

Následoval dvěstěpadesátikilometrový přejezd do kempu Elvenga. Přejezd jsme přerušili zastávkou na náhorní plošině Hardangervidda.

V kempu jsme samozřejmě jenom přespali a hned ráno jsme pokračovali do Osla.

Nejprve jsme jako asi všichni návštěvníci Osla udělali zastávku u Vigelandparku, oficielně nazývaného Frognerparken. V tomto parku se nachází 212 z oceli vykovaných, žulových a bronzových soch od sochaře Gustava Vigelanda. Vigeland údajně navrhl všechny sochy ve formě modelů, vlastní sochařskou práci prováděli jiní řemeslníci a umělci. Nejznámější je Monolit, což je 17 metrů vysoký sloup, tvořený 121 lidskými figurami. Tři kameníci ho tesali 14 let.

Oněch 212 soch je tvořeno celkem 600 lidskými postavami. I uspořádání parku navrhl sám Vigeland, ale nikdy ho neviděl dokončený. Zemřel v roce 1943, kdežto poslední sochy byly dokončeny až v roce 1950.

Prohlídka Osla pokračovala návštěvou muzeí lodi Fram a Kon-Tiki.

Fram byla loď, kterou používali norští polárníci. Popud k vývoji a stavbě lodi dal Fridtjof Nansen, který zadal vývoj lodi norskému konstruktérovi Colinu Archerovi. Loď má takovou konstrukci dna, aby vydržela tlak polárního ledu a místo toho, aby byla rozdrcena, vyhoupne se na led. Nemá kýl, kormidlo a lodní šroub bylo možné vyzvednout na palubu. Zároveň je loď dostatečně izolována proti mrazům. Loď Fram postupně použili Fridtjof Nansen (1893-96), Otto Sverdrup (1898-1902) a Roald Amundsen (1910-12). Od roku 1912 do roku 1920 byl Fram v doku, kde se o něj nikdo nestaral. V roce 1920 začaly práce na jeho restaurování a od roku 1935 je přístupný návštěvníkům v muzeu lodi Fram.

Kon-Tiki je název balzového voru, se kterým v roce 1947 plul Thor Heyerdahl napříč Tichým oceánem, aby dokázal možnost osídlení Polynésie z Jižní Ameriky. Vyplul 28.dubna 1947 z Peru a po 101 dnech přistál na jednom z ostrovů souostroví Tuamotu-Archipel v Polynésii. Při přistání se vor Kon-Tiki poškodil, později byl opraven a dnes je k vidění v muzeu Kon-tiki. Dokázal tím možnost osídlení Polynésie z Jižní Ameriky, ale vědecká veřejnost se stejně jako dříve přiklání k teorii osídlení z Asie přes ostrovy Mikronesie a Melanesie.

Následovala prohlídka centra města Oslo. Autobus nás vysadil nedaleko radnice. Odtud jsme přešli ke královskému paláci a pak kolem budovy parlamentu k pevnosti Akershus. Přiznám se, že město mě příliš nezaujalo a tak jsem pak chvíli poseděl v parku u radnice.

Následoval přejezd do Finska, kde jsme spali v Hafstens Swecamp resort. V dopoledních hodinách předposledního dne naší cesty jsme po mostě a tunelem přejeli do Dánska. V Kodani jsme nemohli vynechat Malou mořskou vílu, sochu, která byla vytvořena na motivy pohádky H.Ch. Andersena.

Prohlídku města jsme pak z velké části strávili projížďkou po kanálech, které procházejí mnoha částmi města.

Následoval noční přejezd do Česka.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .