0
0

1.den (8.11.2002)

Praha, Dubai, Colombo

Z Prahy jsme vyletěli ve 13:10 nově zavedenou linkou ČSA Praha – Dubai – Colombo. Po shlédnutí Harryho Pottera a několika teplých jídel jsme za 6 hodin přistáli v Dubaji. Zde jsme se vlivem posunu času ocitli uprostřed noci. Půlhodinovou pauzu jsme využili k proběhnutí údajně nejlevnějších Duty-free shopů s elektronikou na světě a rychle se vrátili do letadla. Já jsem si opsal všechny ceny mobilů, abych mohl na Srí Lance přemýšlet o jejich případné koupi. Jinak byl rozchod a sraz u stejného letadla v Dubaji dosti chaotický – je vidět, že zde jsou ČSA teprve potřetí.

Zbytek cesty do Colomba proběhl již nezajímavě a v 5:30 místního času jsme přistáli na spoře osvětleném letišti u Negomba. Imigrační byli příjemní a na nic se neptali, takže zmínky o povinné rezervaci hotelů a min. částce na den se ukázali jako liché. (S čímž jsme samozřejmě dopředu počítali).

2. den (9.11.2002)

Negombo, Colombo, Polonnaruwa

Hned po výstupu z letiště se na nás vrhli spousty Srílančanů s nabídkou „levného“ odvozu do Colomba (min 1000 rp.), ale my se nedali a jali se hledat public transport. Po asi 10 „dobrých radách“ místních, jsme konečně dorazili do nějaké vesnice s autobusovým nádražím a zaplatili si ten nejluxusnější s A/C za 28 rp. Při cestě jsme byli úplně unešení krajinou stačilo se jen dívat z okna „přemrzlého“ busu na tisíce obchůdků, domečků, palem, políček a všudypřítomných skládek odpadků lemujících silnici. Na celé Srí Lance jsou v autobusech vždy dva lidé: řidič (ten co sedí vlevo za volantem a neumí nikdy anglicky) a naháněčský průvodčí (ten co nikdy nesedí a umí trochu anglicky). Naháněčský proto, že každých 100 m vykoukne ven a doslova přemlouvá potenciální cestující, že jejich bus je opravdu ten nej. Také zastavuje celý autobus, když chce někdo u cesty nastoupit či vystoupit. Jako signalizaci k řidiči používá někdy provázek natažený celým busem, na jehož konci je zvoneček uvázaný nad hlavou řidiče jak důmyslné. Po hodině hektického troubení našeho řidiče i všech ostatních jsme dorazili do Colomba. Průvodčí se nás zeptal kam přesně chceme, a po specifikaci Station Fort nádraží nás tam odvezl, i když končil o pár kilometrů blíže. Tomu říkám dobrá služba za dobré peníze.

Bohužel jsme ale trochu spoléhali na průvodce LP (Lonely Planet 2002) a jeho vlakový odjezd v 10:00 do Polonnaruwy, jenže ten se nekonal. Vlak jel pouze v 5 a 22:00. Jelikož se nám nechtělo strávit hned první den ve smogem zamořeném Colombu, zvolili jsme tedy alternativní dopravu a to „Bus intercity express“. Problém byl, že Colombo má 4 velká autobusová nádraží vzdálená asi 1 km od sebe. Po zase asi 5 „dobrých radách“ domorodců (slušně míněno) jsme je (ty nádraží) všechny postupně obešli, ale náš vysněný bus nikde. Nakonec jsme zpocení a k smrti unavení narazili na 6. domorodce, který prý zaručeně ví. A věděl! A jelikož byl sympatický a chtěl si moc povídat, tak jsme ho na 20 min přibrali do party. Vedl nás různými přecpanými tržišti a uličkami, až jsme se najednou objevili na 5.!!! autobusovém nádraží s busy do Polonnaruwy. Jelikož nám kamarád ještě vysmlouval srílanskou cenu (rozuměj neturistickou) 150 rp., dostal od nás za to na pivo a šťastně odběhl.

Cesta trvala 6 hodin, ale v relativně pohodlném autobuse uběhla rychle. Hlavně také díky zdejší krajině ta je nad očekávání prostě úžasná. Jako z katalogů cestovních kanceláří. Husté palmové háje s banánovníky se střídají se zavlaženými políčky plných pracujících místních a jejich zvířectva a dále přecházejí v močály a skalnaté útvary škoda mluvit to se musí vidět. Také nám přálo počasí, neb celý den bylo krásně. Cestující stále na mávnutí nastupovali a vystupovali a dočkali jsme se dokonce asi hodinového vystoupení muže s bubínkem, který nám zazpíval snad celý epos Rámajána (myslíme si, že to bylo ono, jelikož jsme rozuměli tři slova Ráma, Síta a Hanuman).

Po příjezdu do královského města Polonnaruwa jsme byli již tak unavení (2. den za sebou bez noci), že jsme se nechali zlákat na ubytování prvním polonnaruvčanem (samozřejmě po konzultaci s Lonely Planet prý tam dobře vaří). Po shlédnutí pokoje jsme srazili cenu na polovinu a šli se projít. Začali jsme pozorování zelených, žlutých a modrých papoušků, dále zkoumání vysokých termitišť a na konec prohlídka velkého zavlažovacího jezera. Při návštěvě centra jsme objevili dvě velké opice, které se honily po okolních domech a po silnici. Večer nás čekali přivítací večeře u našich domácích ta byla opravdu grandiózní. Národní jídlo „Rice and curry“ se skládá z asi půl kila rýže a desíti talířky s masy a zeleninami. Ty jsou ovšem tak hrozně pálivé, že se nedají většinou ani vyzkoušet, natož sníst. Nakonec byl ještě jogurt prostě celkový test našeho žaludku. Po večeři jsme pokecali s ubytovanými Francouzi a vyzvěděli kam a jak jít. Podle našeho francouzského akcentu nás považovali za Angličany, což mi lichotilo. Když jsme řekli, že jsme z Prahy, tak nás šmahem zařadili do Ruska a zeptali se, jestli umíme také „jejich“ abecedu nebo jen „naši“ azbuku. Dále následovala již jen obvyklá studená sprcha, zapnout naplno větrák, zabalit se do moskytiéry a spát.

3. den (10.11.2002)

Polonnaruwa, Kandy

6:30 budíček. Některým z nás je špatně, ale spíše s posunu času než z večeře. Platba za večeři (500 rp. – příště jíme jinde !!!) a následně čtyř hodinová prohlídka královského města. Zaplatili jsme si průvodce i s tuc-tucem (všudypřítomná motorová taxi-tříkolka) za 29 USD, přičemž v ceně byla i samotná vstupenka, která stojí pro dva 30 USD. Tyto počty jsme úplně nepochopil, ale rozhodně se to vyplatilo. Objeli jsme všech asi 10 částí (královská knihovna, bazén, přijímací sál, harém, dagoby, chrámy), přičemž některé jsou i několik km od sebe. Na většině památek jsme byli sami bez turistů, což mělo nevýhodu postavení „potencionálního kupce“. Všichni se nám snažili prodat snad každé ovoce, dřevo, sošky, masky,… A někteří byli tak vytrvalí, že se jim to povedlo J Také nám cestu zpříjemňovala různá havěť – jako opičky, leguáni, papoušci, atd. Návštěva královských paláců určitě stála za to, hlavně velké dagoby (až 50 m vysoké kopulovité stavby) a chrámy v džungli. Při cestě jsme ještě navštívili hand-made factory, kde se vyrábí suvenýry a nábytek z osmi druhů dřeva. Po absolvování výkladu o mahagonu, santalu, jasmínu, atd. jsme asi 30 min smlouvali a nakonec zakoupili modrou masku s pávem (Blue peacock mask for protection). Usmlouváno z 35 USD na 7.

Po návratu jsme jeli s místními nakoupit čerstvé ovoce (manga, malé banánky, kokos), poklábosili se starousedlíky a nechali je nám stopnout intercity bus do Kandy – to byl větší komfort, než hledat hodinu v Colombu nádražíJ Neměli jsme bohužel dost drobných na zaplacení (105 rp.) tak jsme zbytek doplatili v čokoládových bonbonech, což mělo velký úspěch.

Po tří hodinové cestě opět krásnou krajinou jsme dorazili do centra Kandy, obkoukli vlakové nádraží a našli si hotel (Old Empire Hotel) v centru. Po zbavení se batohové zátěže jsme vyrazili na průzkum živého města a zažili první (a skoro i poslední) srílanský deštík. Ihned se k nám přidal domorodec s větou, „že je liftboy z našeho hotelu, a že si nás pamatuje.“ Později, když se k nám přidal jiný, který tvrdil, že je kuchař z našeho hotelu, nám došlo, že jde asi o fígl kterým provedou turistu městem, ukáží mu „své“ obchody a shrábnou provize. Nicméně ještě nic netušíce jsme následovali našeho liftboye (také nám pak došlo, že nemáme v hotelu ani výtah, natož pak k němu liftboye či nosiče zavazadel) na místní vyhlášené tržiště (Central market). Zde jsme ochutnali několik čajů, dva také koupili (300 rp.), prohlédli si batiky a koření, jeden kokos vypili a jeden snědli. Večeři jsme si dali na radu LP v Devon restaurant na hlavni street. Dal jsem si kraby,ale po půl hodině nenašel žádné maso, tak jsem to vzdal (stejně byli hrozně na kari). Po návratu jsme se uvelebili na terase s krásným koloniálním nábytkem s výhledem na velké Kandyjské jezero, plánovali program, a pak hupky šupky spát.

4. den (11.11.2002)

Kandy, Královské zahrady

Tak hroznou noc jsme ještě nezažili. Vyšel na nás poslední pokoj bez moskytiéry a byla osudná chyba ho přijmout. Kouslo nás asi tisíc komárů a celkově jsme naspali asi hodinu. Také náš větrák vypadal, že se každou chvíli utrhne a zasekne se nám do břicha – prostě paráda. Museli jsme odložit budíček a pak znavení a nevyspalí vyrazili public busem do Královských botanických zahrad v Peradeniye. Autobus stál sice jen 5 rp., ale byl jen 160 cm vysoký, takže jsem musel jet půl hodiny v předklonu, ale jinak super atmosféra. Zahrady (200 rp./ISIC) jsou rozlehlé, ale stojí za to. Začali jsme ve spice garden (stromy skořice, kávy, bobkový list, atd.). Následovala procházka stovkami druhů orchidejí. Jeden zahradník nám ukázal na jednom keři velkého štíra – fakt nechutné zvířátko. Po procházce palmovou alejí jsme objevili obrovský les bambusu a velice zvláštní sausage tree. V jedné vysoké trávě jsem objevil obrovitánského hada – asi nějakého škrtiče. Bohužel ale rychle zmizel, nestihl jsem ho ani vyfotit. Také zde mají největší fíkovník na světě a tisíce let staré baobaby. Na jednom velkém stromě bylo asi milión vampírů – úplně z nich šel strach. Na závěr ještě palmy s mořskými kokosy (váží až 20 kg jeden) a pak již ven. Čtyři hodiny utekly jako nic a to jsme zdaleka všechno neobešli.

V centru Kandy nás zlanařil jeden známý domorodec z předešlého dne na nějaký gesthouse blízko centra a naložil nás do auta. Nakonec to bylo 3 km od centra, ale stálo to za to. Jednalo se o malý koloniálně vyhlížející hotýlek (Gem Inn II) ve výšce asi 200 m nad údolím v džungli. Vybrali jsme si ten nejhezčí pokoj s koupelnou a balkonem, který nabízel pohled jako z pohádky. Celé údolí jako na dlani, kolem samí papoušci a bambusy – prostě paráda. Vrátili jsme se do Kandy a koupili si take-away večeři a šli se projít do královského parku na kopec nad jezerem. Všude kolem byli milenecké páry hledající soukromí pod svými deštníky (v LP průvodci o nich trefně hovoří jako o „umbrella lovers“) Jelikož byly občasné přeháňky a my byli hrozně unavení (hlavně teda já), tak jsme si vzali tuc-tuca (150 rp.) a odcestovali do našeho hotýlku. Zde jsme byli jediní hosté (jako většinou všude). Objednali jsme si čaj, sedli na terasu a kochali se. Cenu za pokoj jsme usmlouvali na 700 rp.

5. den (12.11.2002)

Kandy, Nanu Oya, Nuwara Eliya

Po krásné noci (bez moskytů !!!) jsme vyrazili public busem (vešli jsme se až do pátého) zpět do centra Kandy. V autobuse nás bylo snad sto. Já jsem neustále propadával dírou v podlaze, vše bylo posvazováno provazy a výfuk byl vyveden zčásti dovnitř, takže všichni byli trochu přidušení.

V Kandy jsme si dali batohy do úschovny na nádraží (50 rp) a šli si koupit snídani a oběd. Zčista jasna mě přepadli hrozné střevní potíže a pocení, s kterými jsem bojoval celé dopoledne. První třídu vlakem jsme bohužel již nesehnali (plná), tak jsme vzali druhou. Do Nanu Oyi, což je vlaková stanice pro horské letovisko Nuwara Eliya, to stálo 60 rp. Báli jsme se, že neseženeme místo k sezení, což bych vzhledem k mým křečím asi nerozdýchal, ale všechno dobře dopadlo. Vlak přijel o hodinu později (všichni s tím už asi počítali, protože v době odjezdu jsme tam byli skoro jediní) a my se rychle vrhli dovnitř. Někteří bohužel místo k sezení již neměli a museli pět hodin stát. (Mám na mysli druhou třídu, ve třetí stála většina a někteří vypadávali až ven).

Nakonec jsme měli perfektní místa u okna, což bylo skvělé, protože pomalé šplhání vláčku do hor údolím džungle bylo neopakovatelným zážitkem. Celou pětihodinovou cestu jsme se zájmem pozorovali změny krajiny (džungle-palmy-borovice-kopce-hory-vodopády-čajové plantáže). Trať je pouze jednokolejná, a proto je nutno se na několika místech vyhýbat s protijedoucím vlakem. Jelikož vlaky mají často velká zpoždění, čekání na ten protijedoucí se někdy pěkně protáhne. Jinak všechna nádražíčka jsou roztomilá jako z Harryho Pottera (asi o 100 let zpátky) a všude plno křičících prodavačů ovoce a oříšků. Po příjezdu do Nany Oyi jsme si předsevzali, že odoláme všem nadháněčům nabízejícím odvoz do 15 km vzdálené Nuwara Eliyi, a že pojedeme public busem. Nevyšlo to! Nabídce kterou jsme dostali, nešlo odolat. Za 50 rp pro oba nás odvezli do cíle a ještě povozili po všech hotelech, abychom si mohli v klidu vybrat. Vyhrál to hotýlek Little flower s krásnou novou koupelnou situovaný v centru (800 rp – cena je tak „drahá“, protože hotel má teplou vodu – jev na Srí Lance nevídaný).

Ti co nás sem dovezli, nám nabídli ještě dovoz a odvoz do Tea Pedro Factory. Jelikož jsme to měli stejně v plánu a nic jiného tam nejelo, usmlouvali jsme cenu na 400 rp a vyrazili. Návštěva továrny na výrobu čaje s průvodcem byla super (100 rp). Výklad i s ochutnávkou zabral asi hodinu a půl. Člověk by nevěřil, co všechno se s čajovými lístky musí stát, abychom se mohli napít. (Sbírání, sušení, válení, řezání, třídění, fermentace, oxidace, třídění, balení). Následně se z každého sběru (3x denně asi tři tuny) pošle malý vzorek na aukci do Colomba, kde čaj ochutnají, ohodnotí a následně draží. Cena čaje se totiž liší v závislosti na počasí v době sběru (bylo-li hezky, čaj je pak chutnější a tedy dražší). Nakoupili jsme čaj extra silný a vrátili se zpět do Nuwary. Zde jsme se zbavili průvodců a vyrazili na obhlídku města. Jedná se o nevelké horské městečko ponořené mezi zelené čajové plantáže. Teplota se zde drží na chladných 15°C, ale je tu malebně, neb Nuwara Eliya sloužila v koloniální době jako letní sídlo pro mnoho Angličanů. Po nakoupení dalšího kila čaje (ze Srí Lanky se ho může vyvézt pouze 3 kg) jsme omrkli golfové hřiště, které je prý nejhezčí v celé Asii a skončili jsme se v Milánské restauraci. Poprvé za celou dobu jsme se dosyta najedli (nepálivé kuře s rýží a zeleninou za 250 rp pro dva). Při cestě zpět jsme neodolali levnému značkovému oblečení a zakoupili vzorek. Po návratu na hotýlek jsme dali čaj, pokecali s domácími, obdarovali dcerušku a šli spát.

6. den (13.11.2002)

Nuwara Eliya, Nanu Oya, Haputale, Bandarawela, Wellawaya, Tangalla

Po budíčku v 7:00 jsme si zašli na srílanskou snídani (bílý čaj a sladký piškot) a navštívili Victora park v centru Nuwary. V něm již tak časně z rána pracovalo asi 30 zahradníků a park podle toho také vypadal. Po prohlídce dostihového závodiště jsme vyrazili na tůru do okolních hor. Ta nejvyšší zde má 2524 m (Mt Pedro), my se však dostali pouze na úpatí s čajovými plantážemi. Značně vyhládlí z výletu jsme si koupili take-away v osvědčené Milánské restauraci (110 rp) a vyrazili public busem na nádraží do Nanu Oyi. Trochu jsme pozměnili náš následující program, abychom mohli jet ještě vlakem po krásných horách a vyrazili jsme 2. třídou do Haputale. (30 rp, 2 hod).

Při cestě míjení obrovských vodopádů a jinak pozorování sběraček čaje. V Haputale byla hrozná mlha a zima (10 °C) a vůbec to nevylo vábné městečko. Proto jsme také co nejrychleji hledali bus do Wellawayi, jenže ten právě odjel a další (plánovaný) už kvůli mlze prý nepojede. Jediná možnost, jak zde neztvrdnout byla stihnout intercity bus v Bandarawelle, která byla ale 15 km daleko a autobus z ní odjížděl za 30 min. Vzali jsme si tedy taxi (250 rp) a pospíchali horskými serpentinami do Bandarawelly. Tak jsme však s hrůzou zjistili, že dotyčný intercity na jižní pobřeží dnes výjimečně nejede, a tak jsme rychle nastoupili do přecpaného busu do Wellawayi. Celou cestu (2 hod) jsme stáli a autobus se pomalu šinul po úzké silničce nad horskou propastí.

Někdy nás dělily od 250 metrového srázu jen centimetry (palce). Když ještě začalo pršet a autobus v jedné chvíli prudce smykem zastavil, aby nenarazil do přecházející krávy, byla v nás jen malá dušička. Konečně jsme dojeli na místo a těšili se na odpočinek v nějakém místním hotýlku. Ale ouha, vedle našeho přijíždějícího autobusu právě odjížděl intercity na jižní pobřeží (do Matary). Jelikož řidič souhlasil s tím, že nás vyloží v Tangalle (náš cíl u moře) dalšímu cestování jsme neunikli. Celou cestu mi nějaký Srílančan jménem Jaffa vysvětloval důležitost Islámu v nadcházející válce USA s Irákem a nemohl pochopit, že u nás existují jedinci, kteří nevěří v boha. Moje odpovědi ho zajímaly natolik, že mě pozval na pití v krátké busové zastávce na čurání.

Přeslechli jsme ovšem volání řidiče k odjezdu, takže mi málem ujeli. Po tří hodinové cestě jsme konečně stanuli na pláži v ospalé Tangalle. (Tu jsme si vybrali na doporučení několika na sobě nezávislých Srílančanů – jde prý, spolu s Mirissou o jedny z nekrásnějších pláží na Srí Lance a to zcela bez turistů.)

Jelikož byla již tři hodiny úplná tma (21:00) trochu jsme bloudili, než jsme našli náš vysněný hotel přímo na pláži (Namal Garden Beach hotel – 600 rp). Vydali jsme se ještě prozkoumat moře, ale vlny byly tak vysoké, že jsme se neodvážili plavat.

7. den (14.11.2002)

Tangalla

Ráno jsme neodolali pravé anglické snídani (čaj, toasty, marmeláda = 180 rp) a po ní vyrazili do moře. Obloha byla celý den kýčovitě modrá a moře teplé jak kafe. Vyblbli jsme se v 3m vlnách, z nichž některé byly až nebezpečné. Pak jsme si vzali šnorchly a brýle a vyrazili na JZ kamenitou pláž. V moři bylo sice hodně ryb, ale koráli nebyli moc barevné. Při návratu na břeh se mnou jedna vlna smýkla tak nešťastně, že jsem si do obou noh zarazil ostny z mořského ježka. Zcela vyčerpaný a napitý mořské vody jsme se doplazil na břeh, kde se mě ujali dva domorodci a začali mě ihned „léčit“. Napřed mi celé nohy pomazali šťávou z nějakého keře a pak se snažili ostny vytáhnout. Ve schopnosti toho, co o sobě tvrdil, že je doktor, jsem přestal věřit velice záhy. Když odběhl do své chatrče s vybledlým červeným křížem za straně a pak se vítězoslavně vrátil s rezavým hřebíkem a začal mi s ním rozbodávat celá chodidla, už mi fakt došli nervy. Poděkovali jsme doktorům a radši si zavolali tuc-tuc a dojeli do hotelu, kde jsme měli alespoň pinzetu, jehlu a dezinfekci. (Tedy vybavení asi jako místní okresní nemocniceJ). Značně posilněn becherovkou jsem se asi dvě hodiny sám operoval, než jsem vyndal i ty co byly úplně do masa.

Po tomto malém vzrušení jsme se vydali (dobelhali) do centra Tangally, kde jsme zjistili případné odjezdy autobusů, nakoupili meloun, kokos, nápoje a vyrazili na pravou mořskou večeři. Restaurace (Maheshika) byla úplně na pláži a my si skvěle pochutnali na krevetí polévce a před pár hodinami ulovené seer-fish s omáčkou a oblohou (360 rp). Majitel byl moc příjemný a podle knihy hostů, kterou prý dává každému jsme viděli, že má asi jednoho zákazníka každé tři dny.

Po rozmluvě s jedním Holanďanem (celkově bylo v celé Tangalle asi pět turistů včetně nás), který absolvoval cestu za mořskými želvami (15 km), jsme tento plánovaný výlet vzdali (prý nic moc) a odebrali se odpočívat. Při cestě jsem konečně spatřil velkého varana (2 m) – fakt fuj ještěrka. Navíc byl i spolu s ostatními v řece, kterou jsme asi před hodinou po prsa ponoření přebrodili. (Později jsem se dozvěděl, že varan dokáže usmrtit a sníst i malé dítě – do té doby jsem myslel, že je býložravecJ)

8. den (15.11.2002)

Tangalla, Mirissa

Po další anglické snídani jsme zvedli kotvy a vyrazili do dalšího přímořského městečka – Mirissy. V autobuse nám naúčtovali cenu až do Colomba (asi o 200 km dále), ale je prokoukl a dal jim polovinu. Zasmáli se, pak trochu brblali, ale už nic neřekli.

V LP charakterizují Mirissu jako „sllepy village“, což se potvrdilo doslova, když jsme přišli do jedné restaurace a všichni číšníci i kuchař spali na stolech.

Vybrali jsme si Central beach hotel a usmlouvali cenu malého domečku na pláži na 550 rp. Ihned jsme vyrazili k moři – pláž byla jako všude kýčovitě krásná a dlouhá, lemovaná kokosovými palmami. Moře neklesalo tak rychle do hloubky jako v Tangalle, takže se dalo lépe dovádět ve vlnách. Našel jsem a rozřezal jeden kokos, ale nebyl dobrej a ty čerstvé na palmách mi nešli ničím shodit. Asi mi nezbývá, než si stále kupovat nové (20 rp) – den na to se totiž už nedají jíst.

Odpoledne jsme vyrazili do vnitrozemí prozkoumat džungli. Opravdu to stálo za to – spoust papoušků, leguánů a v tůňkách obrovští dvoumetroví varani, z kterých šel dost strach. Také jsme potkali pávy – vůbec jsem nevěděl, že to je tropické zvíře! Bohužel (podle Kristýny bohudíky) jsme nepotkali žádného velkého hada.

Po návratu jsme si objednali večeři (velká ryba, hranolky, salát, rybí polévka = 500 rp) a šli se vykoupat. Zde na jihu se musí jídlo objednávat předem, nejlépe na nějakou hodinu, protože jim příprava trvá neúnosně dlouho – běžně i přes hodinu). V celé vesnici není žádná restaurace mimo hotel, takže ceny jsou trochu nadsazené. Po snědení výborné večeře, jsme se uchýlili do domečku, protože začínala obrovská bouřka. Já jsem po hodině vyřešil logickou hádanku Alberta Einsteina, kterou vyřeší pouze 2 % lidí na světě a pak jsem s blaženým pocitem vysokého IQ sladce usnul.

9. den (16.11.2002)

Mirissa, Weligama

Po snídani jsem vyrazil šnorchlovat k blízkému ostrůvku Parrot rock, ale vlny byly tak silné, že jsem to po chvíli radši vzdal. Jeden zážitek z Tangally mi úplně stačil. Radši jsme se tedy přemístili do písčité části a tam lenošili. Po mořském obědě (Fried rice and praws – krevety s rýží) jsme vyrazili autobusem na prohlídku blízkého rybářského městečka Weligama. Spousta malých obchůdků a zvědavých lidiček (hlavně na nás) a všude malé kozičky (jako kůzlátka J). Po návratu zase dovádění ve vlnách (při západu slunce – úplně kýčovité). Protože jsme prakticky na rovníku (5“), slunce zde zapadá velmi rychle. Za úplné tmy jsme si dali king fish s chipsama a tomato soup u konkurenčního guesthousu. Obsluha byla příjemnější a i cenu se nám podařilo usmlouvat na 300 rp. Během večeře jsme se potkali s Američankou, která byla redaktorkou Lonely Planet a obhlížela ceny a služby pro další vydání průvodce. Takovou práci bych bral všemi deseti.

10. den (17.11.2002)

Mirissa, Matara

Snídaně byla opět v pořádku, i když jsme připláceli 25 rp za vejce navíc. Účet za pobyt a jídlo nás příjemně překvapil, neboť byl o trochu nižší než jsme čekali. Většinou se na Srí Lance platí z ubytování a jídla ještě 10 % daň, která je však vybírána dosti podivně. Když jsem někdy dlouho neodbytně smlouval a místní již z cenou nechtěli jít níž, řekli mi, že mi nezapočítají daň. (Chudák stát, ale stejně by to dali na zbraně, tak co.)

Pokus zastavit si autobus přesně u stanoviště tuc-tuců byl velmi hloupý. Buď nezastavil vůbec, a když ano, tak tuc-tucáři řekli něco řidiči a ten nás pak nechtěl vzít. (Jaká solidárnost mezi pracujícími). Nechtěli jsme ale těm vydřiduchům dat 200 rp za cestu do Matary, tak jsme zkusili popojít o 50m nazpět a hned první autobus zastavil a milerád nás tam svezl za 16 rp. Taktiky a fígle zdejších pracujících fakt neznají mezí.

Výstup z busu ve „velkoměstě“ Mataře jsem odhadl podle mapy správně, ale pro neschopnost (hlavně orientace) místních jsme si udělali nechtěný hodinový výlet s batohy na zádech. Pak si nás záhadně odchytl syn provozovatelky Sunil guesthousu – prý už nás hledá půl hodiny. (Zavolali mu z DVD shopu, kde jsme se ptali na cestu do zmíněného hotelu). Vida, komunikace tu funguje výborně, ještě by ale mohli všichni při dotazu na cestu ukazovat stejným směrem J. Pozitivní na celém hodinovém tripu bylo, že jsme zase potkali obrovského 1,5 m velkého varana. (Ty já můžu…).

Ubytování bylo krásné, spali jsme v úplně novém pokoji, kde ještě nikdo nespal a domácí jsou moc milí. Hlavně umí všichni „dobře“ anglicky. Nebyli jsme zde jediní hosté – každý rok k nim jezdí na 6 měsíců starší pár z Německa. Když jsem se Němce ptal, jestli jim nevadí být pouze půl roku doma v Německu, odpověděl, že jsou doma jen měsíc v roce. Dalších 5 měsíců tráví v Thajsku a Malajsii. (Tomu říkám dovolená!).

Ihned jsme se vydali k moři, podle průvodce skvělé místo na pozorování korálů. To jsme ale netušili, že se do moře o kus dál vlévá řeka, která slouží místním jako kanalizace. Navíc v noci dost pršelo, takže voda nebyla z nejčistších. Na Mirissu to fakt nemělo.

Poobědvali jsme u domácích, ale večeři odmítli, neboť se nám zdálo, že ceny jsou dost nadsazené. Byla to osudová chyba! Okolních šest restaurací jídlo inzeruje velmi hrdě, ale do okamžiku objednání. V jedné byl nemocný kuchař, v jiné dnes nemají ryby, v další nám po 10 min živého rozhovoru nabídli jen rýži, atd. S prosíkem jsme se tedy vrátili k domácím a dali si jen rizoto. (Rybu jsme si prý měli objednat dříve! )

11. den (18.11.2002)

Matara, Colombo

S menším zpožděním, zaviněným nedorozuměním okolo objednávky tuc-tuca jsme vyrazili na vlakové nádraží. Docela rádi jsme opouštěli hostitele, kterým zrovna přijel pár z Francie – asi taky na pár měsíců, takže už tam bylo dost přelidněno. Koupili jsme si lístky do 2. třídy (90 rp), první tento vlak ani nevede. Usadili se pohodlně u okýnek, abychom mohli sledovat krajinu a místní šrumec. Také jsme si nakoupili čokoládu a noviny, aby cesta rychleji ubíhala. Měnící se krajina nebyla sice tam krásná jako v horách, ale ústící řeky do moře a samotné mořské pobřeží má také něco do sebe. Místy jede vlak jen asi metr od moře a při dopadající velké vlně, můžete zachytit kapky i ve vlaku. Je vidět, že tu vlaky nejezdí moc často, protože v některých vesnicích se na právě projíždějící chodí dívat (a mávat) celé rodiny. Ve vlaku nechyběli jako tradičně desítky prodavačů pochutin.

Po příjezdu do Colomba (Station Fort) jsme během 10 minut dorazili pěšky do hotelu YMCA a ubytovali se. Hotel je ale pro tuto díru dosti silné slovo – spíše místo k přespání, bez moskytiér s velkými brouky na chodbách. Bohužel v této části Colomba (v centru a přitom blízko nádraží vlaků a autobusů) už je jenom pětihvězdičkový Hilton. Při rozhodování jestli dáme 280 USD za noc v Hiltonu či 4 USD za noc v dvoulůžáku v YMCE jsme se přiklonili k druhé variantě. Vedle našeho pokoje byla dokonce posilovna, tělocvična, modlitebna, kulečník a restaurace, ve které jsme nakonec poobědvali. Dali jsme si srílanské „hoppers“ (lívanečky ve tvaru misky) s vajíčkem a kari, zeleninovou polévku a jogurt s medem (menší nepříjemnost s deseticentimetrovým broukem v medu – po chvíli zkoumání jsme ale usoudili, že to není šváb a med si teda dali). Vše bylo výborné, ujal se nás sám pan vedoucí a objasnil nám názvy všech jídel. Ceny byly více než lidové, polévka stála 2 koruny. Dal jsem si ještě mou první Srílanskou kávu (a taky poslední) a vyrazili jsme na nákupy dárečků našim nejbližším.

Cíleně jsme šli do tzv. Laksaly, což je státní obchod se všemi ručně dělanými suvenýry, které je možno na Srí Lance koupit. Ceny jsou zde fixní, takže jsme nemuseli poprvé při nákupu smlouvat. Turista zde také dostane potvrzení o pravosti zboží. Jsou to tři patra nádherných věcí, kterým nelze odolat. V průběhu nákupu jsem si musel odskočit do banky, neboť s takovým množstvím dárků jsme původně nepočítali.

S nelibostí jsme bohužel zjistili, že další den je státní svátek (úplněk či co) a většina obchodů a památek je zavřena. Snažili jsme se tedy maximum stihnout ještě ten den. Navštívili jsme vyhlášenou bazarovou čtvrť Pettah s tisíci malými krámečky a nakoupili spoustu DVD, CD, VCD, a CD-ROM, vše asi po 100 rp. Na závěr vyzkoušeli místní sladkosti (nepoživatelné) a spravili si chuť ovocem. Večeře v YMCE nám nebyla umožněna, neboť se prý pracovníci restaurace již připravují na státní svátek a šli tedy již domů. Najedli jsme se tedy v hospůdce přes ulici (skvělá sladká krupičná polévka – Kiri bath) a šli do hajan.

12. den (19.11.2002)

Colombo

A tento den tedy státní svátek, takže skoro všude zavřeno. Ráno jsme se po take-away snídani přemístili do střední části dvoumiliónového města – Cinamon garden (Colombo 7), kde jsme navštívili největší colombský park (Viharamahadevi park). Zde jsme také konečně viděli dva vyhublé pracující slony.Také zde byly desítky tzv. „umbrella lovers“, což jsou (mladé či starší) páry, které využívají jediného možného soukromí pod deštníky pro vykazování si lásky.

Je nutné se taky zmínit, že dvoumiliónové Colombo měří od severu na jih přes deset km, takže vše je celkem daleko od sebe. Naštěstí se v něm dá celkem dobře orientovat (s mapou samozřejmě) a pro dopravu využívat místních public busů za 4 rp.Většinou jedou vždy stále rovně, takže se dá nastoupit skoro do každého. Ty co projíždí celé město od S na J a naopak, mají čísla 100, 101 a 400. Na Viharamahadevi park je nalepena obrovská colombská radnice, která jako by z oka vypadla Washingtonskému Capitolu. Jinak tu kromě přístavu Fort na severu a pár muzeí není nic dalšího k vidění, tak jsme využili zbytek dne k posledním nákupům (suvenýry, oděvy, čaje, sošky, pohledy,…). Pro nákupy značkových oděvů za neznačkové ceny je nejlepší velký nákupní dům ODEL blízko radnice a dále FASHION HOUSE v jižní části města. (A mají otevřeno i ve státní svátky!!!) – Jsou to informace od místních, které se nám osvědčily.

Na oběd jsme zavítali do indické restaurace Shanti Vihar, kde si dali specialitu Basai masala (placky ze sýrového těsta, plněné kari a bramborami), dále kukuřičné placky, sladkou tomato soup a hranolky a vše zapili vychlazeným jogurtovým mlékem (celkem 300 rp). Opravdu pochoutka a závěrečný test našich žaludků. (…vydržely to)

Navečer jsme si naposledy nostalgicky prošli bazarovou čtvrť Pettah a nakoupili poslední software (1 USD) – prodavač nemohl uvěřit, že u nás stojí Win XP třeba i 500 USD.

Večer zakončili koktejlem z míchaného ovoce (doporučujeme), čokoládovým dortem, horkou čokoládou, kiri bath – no nejezte furt, když je to tak levné! Večeři i s cukrárnou bychom u nás za 50 Kč pro dva asi nepořídili.

13. den (20.11.2002)

Colombo, letiště

Po brzkém budíčku jsme se sbalili, zaplatili a opustili špinavou YMCU a vyrazili za roh ke klimatizovaným autobusům mířícím k letišti. Po hodině jízdy, nás řidič vyklopil ve stejné vesnici, ze které jsme první den jeli do Colomba. Zase jsme tedy museli kousek s batohama až na letiště (nevím, proč na autobusech inzerují letiště, když staví asi 2 km od něj). Na letišti jsem původně chtěl vyměnit zbývajících 1000 rp zpět do USD (je to jediné místo v zemi, kde lze měnit zpátky do valut), ale jelikož nově zvedli odletovou taxu z 500 na 1000 rp/os nic jsem měnit nemusel a vše odevzdal.

Let byl dlouhý a my se do studené Prahy moc netěšili. Ještě jsem si zlepšil náladu nákupem levného mobilu v duty-free v Dubaji, pokochal se z letadla Dubajskými mrakodrapy uprostřed pouště a pak už jen čekání na domov a litování, že nám právě skončila úžasná exotická dovolená.

http://srilanka.webpark.cz/

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .