0
0

Putování za obřím květem rostliny rodu Rafflesia

aneb Ztraceni v ráji

…vstáváme brzy ráno, abychom stihli ranní autobus k údolí čajovníkových plantáží. Ulice městečka Tanah Rata jsou zatím turistoprosté. Snídáme dva toasty s marmeládou a čaj s mlékem. Ve chvíli, kdy se chystáme lehkou snídani zaplatit, se po hlavní ulici mihne starý autobus. Nechápavě na sebe hledíme s tázavým výrazem ve tváři. Kontrolujeme hodinky, ale marná snaha. Autobus už stejně mizí v dáli. Před námi je tedy neplánovaná hodina procházení obchůdků s turistickými cetkami. Cvičně se snažíme smlouvat ceny suvenýrů, o kterých stejně víme, že si je nekoupíme. Na tvářích prodavačů je pak vidět značná úleva, když opouštíme jejich výnosné království.

Ponaučeni z předchozího neúspěšného manévru kráčíme na zastávku ve značném časovém předstihu. Tentokrát úspěšně. Plně vybaveni – každý dvěmi plastovými láhvemi pitné vody, usedáme na roztrhané sedačky v poloprázdném špinavém autobusu. Vozidlo je hnáno na hranici možností svého technického stavu. Prudké průjezdy zatáčkami často hraničí s jeho převrácením, pravděpodobně mnohonásobným. V prudkém stoupání nás ale obavy opouštějí, protože technické parametry autobusu již řidiči nedovolí předvádět své závodní finesy. Náhle autobus v táhlém stoupání dvakrát poposkočil a odmítá pokračovat v jízdě. V nedalekém vojenském prostoru zatím nakládají vojáci na korbu náklaďáku velkou nádrž a v údolí pod námi pomalu ožívá poklidné letovisko s golfovým hřištěm, za kterým začíná hustý porost. Ten dále přechází v prales pokrývající rozlehlou vrchovinu i přilehlé hory, jejichž vrcholy jsou zahaleny v mracích.

Asi za hodinu přijíždí „nový“ povoz. Rychle nastupujeme a pokračujeme v cestě k čajovníkovým plantážím. Po opuštění náhradního autobusu kráčíme po známé silničce, kterou procházíme plantážemi do vedlejšího údolí. Odbočujeme z relativně frekventované trasy vedoucí do vesničky Sungai na silničku, která v dopoledních hodinách poskytuje službu pouze pětici nadšených českých cestovatelů. Cestou míjíme vesnici sběračů čaje, ve které si hrají děti ukrývající se před prudkými slunečními paprsky pod přístřešky svých obydlí. Nízké dřevěné tyrkysově zbarvené přízemní domečky kontrastují s okolním prostředím a přesto do něho přirozeně zapadají. Odtud se silnička začíná klikatit prudce vzhůru. Její sklon se zdá být důkladnou prověrkou i pro dva terénní automobily, které nás s velkou vervou předjíždějí. Intervaly mezi přestávkami se začínají zkracovat a pitná voda rychle ubývá. Všude kolem nás je pouze kultivovaný čajovníkový porost, který ve vyšší nadmořské výšce střídá prales. V něm začíná své krvelačné představení žíznivý hmyz. Repelent příliš nepomáhá, proto jsme atakováni dotěrnými hmyzími sosáky. Na druhou stranu se zde začínají zlepšovat klimatické podmínky, klesá teplota a vane slabý vánek.

Po téměř dvouhodinové náročné cestě přicházíme k železné konstrukci rozhledny na vrcholu 2 032 metrů vysoké hory Gunung Brinchang. Tady naše putování nekončí, ale naopak začíná. Japonští turisté zde raději z důvodu nárazového větru pořizují pouze několik nezbytných snímků a opět se vracejí terénním vozem do údolí.

My jsme se rozhodli vrátit zpět značenou pralesní stezkou Jungle Track No.1. Turistická atrakce dlouhá tři kilometry vyúsťuje zhruba v místech, kde ráno zdechl náš autobus. Do pralesa se vnořujeme úzkou stezkou, která je místy značená třemi matnými červenými pruhy na stromech, které volně přecházejí v barvy okolní flóry a fauny. Proplétáme se hustými kořeny, boříme se nad kotníky do černého bahna, přičemž se snažíme nezranit. Vychutnáváme si atmosféru nových zážitků a všichni se shodujeme, že na procházku tohoto typu nepotřebujeme průvodce, který by nás beztak jenom omezoval. Budeme-li úspěšní, najdeme největší květ na světě sami, zvláště když v době květu silně zapáchá.

Hustým porostem místy prosvítají rozptýlené sluneční paprsky, jinak je zde celkové přítmí. Cosi kolem nás vyluzuje zajímavé zvuky, ale je těžké odhadnout, zda-li jde o ptáka, nějaký druh hmyzu či o úplně něco odlišného. Jdeme po hraně srázu, ze které se nám místy otevírá pohled na okolní strže a úbočí porostlé bujnou vegetací, která se místy ztrácí v útržcích mračen. Ráz stezky se plynule mění. Vyšlapaná cestička přechází v narušený bahnitý sráz, kterým vede nezřetelná pěšina. Svah je tak nestabilní, že k jeho slaňování využíváme dlouhé liány, které jsou při náhodných pádech nahrazovány trnitými větvemi. Často se uvolní kámen, který pak poskakuje po srázu dolů, dokud se o něco nebo někoho nezastaví. Nadmořskou výšku rychle ztrácíme náročným sestupem a pády. Stezka je stále méně zřetelná a pak přichází skalní pilíř. Navíc nad ním pramení voda, která jím stéká a pod ním se opět ztrácí v porostu. Přemýšlíme, jestli jsme raději neměli zvolit snazší stezku. Naše rozhodnutí je ale ihned ospravedlněno. Určitě zde nepotkáme tolik turistů a spatříme méně narušený prales. Rozhodujeme se podstoupit riziko a s velkým úsilím a nasazením skalní stěnu zdoláváme. Pravděpodobně jsme nebyli jediní. Pod listy malého banánovníku se skrývá špinavá plastová láhev téměř plná vody. Proč byla odhozena právě zde, když dehydratace je v tropech tak nebezpečná…?

Je poledne, doba oběda, který se nás ovšem netýká. Dále se prodíráme nejnižším rostlinným patrem pralesa. Potůček pouze tušíme podle nepravidelného zurčení. Dochází nám, že jsme již delší čas neviděli žádné značení, ale vrátit se by bylo příliš namáhavé a nebezpečné. Na zpětný výstup bychom potřebovali doplnit alespoň zásoby pitné vody. Naše prázdné láhve ovšem zmizely v porostu o pár metrů výše. Stydíme se, ale v dané chvíli jsme se nad danou situací příliš nepozastavili. Napadaly nás úplně jiné myšlenky. S jednou poloprázdnou lahví pitné vody a zbytkem slivovice se rozhodujeme pokračovat následné tři hodiny po proudu potůčku, který je v pralese bezpochyby jediným orientačním bodem. Pokud žádné obydlí neobjevíme, vrátíme se.

S ubývající nadmořskou výškou porost houstne a okolní teplota je vyšší. Vpředu vždy postupuje jedinec s klackem, který hledá možnou cestu, ničí porost pro následné chodce a odhání „potvory“. Záhy potok mizí. Rychle nám ubývá energie a snižuje se naše ostražitost. Prodíráme se popadanými stromy hustě porostlými mechem. Nikdo z nás se již nezatěžuje možným nebezpečím číhajícím pod listy rostlin a v bahně. Přidržujeme se všeho a procházíme oblastí jako českými luhy a háji. Jedinou ochranou je nám vytvářený hluk, kterého se nezalekl pouze obří žlutočerný lesklý červ a rozmanité druhy brouků. O ostatních zvířatech víme pouze díky jejich zvukovému projevu. Ze spleti exotických zvuků rozpoznáváme šumění vodního toku. Stále však vidíme jen hustý porost. Prodíráme se tedy oním směrem a vydáváme se tak vstříc civilizaci. Koryto potoka je zcela zarostlé. Na tak hustou vegetaci nám již naše technické vybavení (klacky) nestačí, a tak průklest neprovádíme. Stoupáme na zdřevnatělé stonky rostlin a proplétáme se obřími listy. Cestou se snažíme našlapovat opatrně i na kameny a popadané kmeny stromů. Břehy jsou velmi hustě zarostlé. Po pár vyčerpávajících metrech sestupujeme přímo do koryta potoka. Ledová voda na chvíli zbystřuje naše smysly, aby zanedlouho byly opět otupeny monotónní namáhavou chůzí. Voda v potoce je tak průzračná, že se nedá odhadnout skutečná hloubka tekoucí vody. Příroda je uchvacující. Obklopují nás scenérie, které nám připadají jako kdybychom se procházeli nějakou velkou botanickou zahradou, která nikde nekončí. Zdi tvoří strmé hustě porostlé svahy a strop nejvyšší rostlinné patro, skrz které ojediněle prostupují paprsky slunce. Klima je příjemné, jenom na nohy je nám zima.

Místy opouštíme koryto potoka a boříme se bahnem a popadanými shnilými stromy, abychom se za chvíli do potoka opět vrátili. Poškrábané nohy stále více těžknou. Znenadání stojíme na vrcholu vodopádu, pod kterým proud potoka zrychlují dva nové přítoky. Několikrát se domníváme, že v dáli vidíme prosvítat mýtinu nebo začínající plantáž, ale naše přání zůstávají i nadále nevyslyšena. Stále zůstáváme v zajetí fascinující přírody. Tekoucí voda, písek a kameny v korytě potoka, neprostupný porost, visící lijány, mech, bahno, vlhko, teplo, šero, vše nás neustále obklopuje, střídá se a nechce pustit ze svého objetí. Čtyři hodiny chůze v horské bystřině nás již značně vyčerpaly a z nedostatečného příjmu vody se nám pomalu ale jistě začíná točit hlava. Potok je stále hlubší a my stále více unaveni. Často se tak brodíme až po pás ve vodě a mnohdy i padáme. Nakonec ale s velkými obtížemi mobilizujeme poslední zbytky svých sil, zvedáme se a mokří pokračujeme ve své pouti. Překonáváme početné pády i vodopády. Nesmíme se zastavit, za necelou hodinu se bude stmívat a noc v pralese bez výbavy a oblečení by byla výzvou pro naši budoucnost.

Za zatáčkou znenadání prales končí a dolů prostupují paprsky zapadajícího slunce. Děti štěstěny! Nikoliv. Pouze svah byl na jednom místě vlivem eroze stržen až k potoku. Pomalu se smiřujeme s faktem, že nás čeká noc v pralese. Dnešním útočištěm nám bude příkrý svah. Do prázdné plastové láhve nabíráme vodu z potoka a doplňujeme alespoň část chybějících tekutin. Jílovitá půda svahu je tak promočena, že každou chvíli může dojít k dalšímu sesuvu. Doufáme, že živočichové z pralesa jsou si toho dobře vědomi, a nebudou nás v noci obtěžovat. Pokud přijde během našeho nocování monzun, naše vyhlídky na úspěšný návrat se rapidně sníží. Na dlouhé přemýšlení není čas, čeká nás do setmění hodně práce. Jeden klackem hloubí místo ve svahu pro odpočinek (doufejme, že ne poslední), druhý krájí kapesním nožem banánovníkové listy na jeho vystlání, další dva sbírají dřevo na oheň a na toho posledního čeká vyřešit největší problém – založit oheň. Všechno dřevo v pralese je příliš vlhké. Zapalovač, který jsme původně koupili na pijavice, má nyní hodnotu zlata. Vytahujeme z peněženek vstupenky a další nepotřebné papíry. Letenky a peníze přijdou na řadu až při dalším pokusu. Nad papír pokládáme slabé větévky a klacky posbírané v okolí. Do setmění je třeba nasbírat palivové dříví na celou noc. Tma přijde zhruba za čtvrt hodiny a s jejím příchodem bude chůze v pralese příliš nebezpečná. S ubývajícími slunečními paprsky rychle klesá i teplota a v mokrém oblečení (tričko a šortky) nám začíná být zima.

Oheň zpočátku pouze silně doutná, ale nehřeje. Z dezinfekčních důvodů pijeme několik hltů slivovice. Chyba, částečná dehydratace v kombinaci s alkoholem ztěžuje na příkrém svahu koordinaci. K úplné dehydrataci jsme měli možná blíž, než jsme si byli ve skutečnosti ochotni připustit. Opět tedy scházíme k potoku a snažíme se co nejvíce „zavodnit“. Každý pije ještě minimálně jeden litr vody a potom nabíráme do zásoby láhev na noc.

Oheň se nemůže stále pořádně rozhořet, a tak na něj bez velké lítosti lijeme zbytek slivovice. Mezitím, co slunce rychle zapadá, se klacky na ohni částečně vysušily a začínají se objevovat i malinké plamínky. Kouř ohně odchází těsně nad místem pro odpočinek a tvoří tak nad našimi hlavami ochrannou clonu, takže snad budeme ušetřeni dotěrného savého hmyzu.

Tma přichází velice rychle a s ní ožívá i prales. Během chvíle není vidět téměř na krok. Již jsme se smířili dokonce i s tím, že oheň nebude hřát, ale pouze hustě kouřit. Z důvodu vysoké vlhkosti vzduchu a mokrého oblečení nám je zima. Na nebi se mezitím objevují hvězdy, které se zdají být nějaké menší a méně jasné. Tiše a v poklidu je sledujeme. Po chvíli nám dojde opět vážnost situace a myšlenkami jsme zpět v realitě. Čas neutíká. Sledovat hodinky by bylo příliš zdrcující, nejde totiž o uplynulé hodiny, ale necelé minuty. Navíc nemáme co jíst, zelené banány a banánovníkový květ jsme po dohodě zamítli. Je lepší trpět hlady, než se celou noc trápit do vyčerpání v křečích a v dehydrataci. Zvuky pralesa postupně dosahují neuvěřitelných barev a decibelů. Sedíme na banánovníkových listech a mlčíme. Zima nám je veliká a spát je nemyslitelné. Většina zbylé energie je rychle spotřebovávána na zahřátí organismu. Náhle nás zaujme na obloze přelétající dopravní letadlo. Pozorujeme ho a myslíme na lidi, kteří jím cestují, ale kteří o nás nemají ani tušení. Bohužel o nás neví vůbec nikdo. Myšlenkový tok neustává. Během noci se nám zdá podobný sen, kdy vycházíme z pralesa na mýtinu, na které je občerstvení…vjem je zcela zřetelný, ale přitom nikdo z nás nespí a oči máme otevřené. Nevíme, jestli se třeseme více zimou nebo tou hrůznou představou a krutou realitou.

Po čtvrté hodině ranní hluk upadá a za další dvě hodiny snad vyjde slunce. Než se ale dostane vysoko na obzor, aby nás jeho paprsky ohřály, budeme čekat ještě další dvě hodiny. Musíme pořádně roztopit oheň, ale dřeva máme už poměrně málo a savý hmyz cítí naší krev. Choulíme se co nejblíže k ohništi a snažíme se alespoň částečně usušit svoje oblečení. Otupělí únavou a chvilkou nepozornosti přicházíme o jednu ponožku a kus nátělníku, které vzplály tolik vytouženým plamenem.

V šest hodin ráno se začíná rozednívat. Sbíráme odvahu a snažíme se nalézt další dřevo na oheň. Kapesní nože jsou už od nočního řezání tupé, a proto přikládáme celou dlouhou větev. Ke snídani si rozdělujeme padesátigramovou műsli tyčinku, jedinou zásobu jídla od včerejší lehké snídaně. Pak nastává chvíle životně důležitého rozhodnutí. Vrátíme se zpátky cestou, kterou jsme přišli a podstoupíme riziko, že další noc vysoko v horách bude mnohem chladnější, nebudeme mít zdroj vody a budeme hledat cestu v pralese bez jakýchkoliv orientačních bodů? Navíc neznáme nadmořskou výšku, ve které se právě nacházíme. Jsme pod úrovní čajovníkových plantáží, nebo ještě nad a jak jsou odsud vlastně daleko? A nebo budeme pokračovat po proudu potoka a budeme se snažit najít civilizaci? V džungli je jediným orientačním bodem právě vodní tok, protože rozhlédnout se je nemožné a člověk může jít padesát metrů podél silnice či cesty, aniž by zjistil, že tam vlastně něco takového vede. Každý vyjadřuje svůj vlastní názor a vzápětí analyzujeme klady a zápory obou variant.

Zhruba po jedné hodině rokování se rozhodujeme pro zpáteční cestu proti proudu potoka. Podle našich odhadů nás čeká něco kolem pěti kilometrů v náročném a nebezpečném terénu s velkým převýšením, bez jídla a s vodou pouze v prvním snazším úseku cesty. Po osmé hodině vyrážíme na vlastní záchrannou misi. Ačkoliv hloubku vody zjišťujeme klackem, přesto se občas nevyvarujeme pádům do studené vody. Pracně usušené a značně špinavé oblečení tak získává včerejší podobu. Vodopády, které jsme s velký nasazením včera slaňovali, nyní pracně šplháme vzhůru. Poznáváme místa, kudy jsme včera procházeli, ale ne vždy s naprostou jistotou. Nejtěžší rozhodnutí jsou v místech nových přítoků. V prvním případě se shodujeme a zanedlouho nacházíme i námi poničený porost. V druhém případě jsme také téměř jednohlasní, ale po několika stech metrech se raději vracíme a jdeme prozkoumat druhý přítok. Cestou procházíme mnoha úseky, o kterých bychom tvrdili, že jsme jimi v životě nešli a přitom bychom na břehu v bahně našli několik hodin staré stopy. Kdybychom to nezažili, asi bychom neuvěřili. Naše představy byly zcela zásadně změněny zážitky a zkušenostmi z džungle.

Opět zažíváme scenérie s paprsky pronikajícími hustým porostem, které kdybychom vyfotografovali, tak by snímky vypadaly až nerealisticky. Naneštěstí skončil fotoaparát včera pod vodou, takže se do něj zatím neodvažujeme vrátit baterie. Čas je příznivý, je teplo a nálada se lepší, i když síly rychle ubývají. Zajímavé je, že se člověk dokáže při všech těch strastech ještě radovat z maličkostí. Podvědomě jdeme rázným tempem, protože někde uvnitř v nás dřímá naděje.

Rozhrnujeme obří listy vodních rostlin a stále sledujeme místy nepatrné ale jasné známky naší včerejší přítomnosti. Stoupání proti proudu potoka značně oslabeného a značně zarostlého již není možné. Nabíráme drahocennou vodu, snažíme se co nejvíce napít a následně plníme i jedinou plastovou láhev. Od nynějška bude voda opět na příděly. Opouštíme koryto a hledáme, kudy jsme včera přišli. Naše důkladně vyprané boty se začínají opět ztrácet pod vrstvami bahna. Před námi je náročný výstup s několika velmi nebezpečnými pasážemi. Smekáme se v kluzkém podloží a tlející vrstvě listí, rostlin a kdo ví čeho ještě. Snažíme se dělat přestávky, abychom se zcela nevyčerpali. Důležité je nezastavit na příliš dlouho, neboť opětné rozejití je pak stále obtížnější. Klíčový skalní pilíř vylézáme jednotlivě, abychom neohrožovali následné lezce uvolňujícími se kameny, obzvláště v případě našich nynějších zpomalených reakcí.

Voda došla. Lezeme vzhůru už pouze silou vůle. Člověk by si hrozně rád lehl, ale ví, že prostě musí jít, jít, jenom zase jít a možná dojde až tam, kde mu někdo pomůže. Rukama se přidržujeme v bahně, od kterého jsme již celí špinaví a kterého jsme se zpočátku obávali. Hlavy máme svěšené, tupým výrazem hledíme před sebe do bahna. V tom se stává něco neuvěřitelného. Po necelých dvou dnech hledíme na tři zahraniční turisty, kteří si nás s nechápavým výrazem ve tvářích také prohlížejí. Nevíme, kdo z nás je ve větším úžasu. Jestli my z pohledu na část civilizace a nebo oni při pohledu na část divočiny. Posíláme je zpět z naší stezky a možná je šidíme o nevšední zážitky a noc v divočině.

Od civilizace nás již dělí pouze necelá hodina chůze značenou stezkou, ale strmým svahem. Přesto nás tato představa drží při smyslech. Proplétáme se kořeny a vzhlížíme vzhůru, kdy už opustíme šero pralesa a vyjdeme na otevřené prostranství. Těsně pod vrcholem se dostavuje ještě točení hlavy, neklamná známka vracející se dehydratace.

Konečně jsme na vrcholu hory, ale na dně sil. Několik turistů si nás nechápavě prohlíží, ale pomoc nám nenabízejí. Asi nevypadáme až tak zoufale a nebo jim je čistota jejich auta přednější před životy pěti Evropanů. Cestu zpátky bychom po asfaltové silničce pěšky určitě nezvládli. Potřebujeme odvoz. Zařizují nám tedy alespoň taxi. Vyčerpaní, špinaví, ale plni zážitků čekáme na naši záchranu. Konečně usínáme (možná omdléváme) a po příjezdu automobilů se do nich přesunujeme pouze s velkou námahou. V danou chvíli nám je jedno, že od nás vyžadují 120 ringgitů. Možná si do ceny převozu zahrnuli i riziko, že bychom cestu nepřežili a museli by naše mrtvoly tahat z auta ven.

Kolem poledne se vracíme do Orient hotelu v Tanah Rata, kde nás celé dva dny nepostrádali, přestože jsme jim za inkriminovanou noc nezaplatili. V obchodě nakupujeme zásoby pitné vody, myjeme se a pak namáčíme do vany své oblečení, boty a zhruba stejné množství bahna. Pak si každý dopřáváme tři műsli tyčinky a uleháme do postele. Budíme se druhý den ráno a ihned cítíme, že regenerace je nezbytná. Nohy bolí zejména při chůzi po schodech, ale potřebujeme roztáhnout i své scvrklé žaludky. Začínáme jídlem, kterým jsme skončili – marmeládové toasty a čaj s mlékem. Belháme se ulicí plné krámků, ale únava si za chvíli žádá své. U místního stánkaře si ještě kupujeme burtabu – smažené placky z vajec, masa, zeleniny a dalších neznámých komponent. Chutnají výborně, i když se ze stánku line smrad jako z popelnice. Od prodavače se ještě dozvídáme o nedaleké prádelně. Vracíme se tedy do hotelové koupelny pro naše prádlo. Když do ní pomalu vcházíme, koukáme do vany plné černé špinavé vody, jestli zatím něco neobživlo. Určité věci již nemělo cenu prát, o jejich osudu jsme rozhodli ihned – ty se s námi domů již nevrátí. Ty odolnější a méně namáhané jsme sbalily do uzlíku a odnesli do prádelny. Večer se pro ně můžeme stavit. Zbytek dne trávíme stejně, jak jsme ho začali – zcela stereotypně – spánek, jídlo, spánek, jídlo a zase dokola. Pouze se mění doba odpočinku a skladba stravy.

V podvečer již opět v místní jídelně přecházíme na pálivější stravu – nudle Mee Goreng s vejcem za 2,5 ringgitů. Číšník připravuje jídlo přímo před námi, nešetří omáčkami ani kořením. Jediným, co příliš nepoužívá je voda na opláchnutí svých špinavých rukou. Pak nám ještě s kamenným výrazem ve tváři přináší silný černý čaj.

Je nové ráno. Částečně zregenerovaní vyrážíme autobusem do Ipohu a odtud do severněji položeného Butterworthu. Tam si v podvečer na místním nádraží kupujeme zeleninové rolky a makrelu v těstíčku. Taxi do thajského Hat Yai smlouváme na sto padesát „šušňů“ jedním vozem. Překvapuje nás jenom, že řidič je ochoten jet přes hranice v šesti lidech, zatímco ve vnitrozemí nás všichni odmítli v tomto počtu kamkoliv přepravit. Nastupujeme do starého mercedesu k ještě staršímu nesympatickému řidiči. Po nezbytném návratu a následné opravě motoru konečně vyrážíme na sever. Míjíme skalisté útvary, hledíme na barevnou duhu a oranžovou řeku vytékající odkudsi z pralesa. V půl osmé večer překračujeme malajsko-thajské hranice. Opouštíme zemi, na kterou budeme určitě vzpomínat při pohledu na hvězdnou oblohu, přelétající letadla a vůbec na život.

Obří květ parazitické rostliny Rafflesia jsme tedy nakonec neviděli, možná jsme prošli nedaleko od něj. S odstupem času jsme zjistili, že pokud bychom pokračovali po proudu řeky do údolí, pravděpodobně bychom šli několik dní, a to bez jídla a pití opravdu pouze několik…

http://www.antara.cz/text/malajsie/mal_aneb.html

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .