0
0

22.4. (úterý)

– odlet z Prahy ve 21.40 hod., přílet do Londýna ve 22.40 hod.

– noc na letišti

Odlet z Prahy na Madeiru začal pohodově, protože většinu věcí jsme měli nabalenou předem a vzhledem k večernímu odletu jsme měli dostatečnou rezervu dostat se na letiště bez problémů. Očekávání tak směřovalo zejména k tomu, jak probíhá let s nízkonákladovou společností, protože jsme s takovou společností ještě neletěli a jejich pravidla na zavazadla, usazení do letadla, apod. jsou od klasických leteckých společností odlišná. Letenky jsme měly koupeny od společnosti EasyJet, a to jak na londýnské letiště Gatwick, tak z Gatwicku do madeirského Funchalu (a samozřejmě zpět). Celkově vyšla zpáteční letenka na něco mále přes 7 000 Kč, a to včetně všech poplatků, jednoho přepravovaného zavazadla na dvě osoby a komplexního pojištění (storno, zpoždění, úraz, atd.). Ve srovnání s jinými dostupnými letenkami to je cena přibližně poloviční.

Letadlo odletělo přesně podle plánu a nejvíce nás pobavil „úprk“ cestujících do letadla při nástupu (u EasyJet si každý sedá kam chce podle toho jak přijde, jen se nastupuje ve skupinách dle priorit). Let byl klidný, přílet do Londýna načas.

Vzhledem k tomu, že letadlo na Madeiru nám z Gatwicku odlétalo až brzy ráno, bylo naší prioritou – po vyzvednutí si zavazadel – najít na letišti takové místo, kde bychom v klidu strávili noc. Vzhledem k tomu, že jsme odlétali z jiného terminálu, než byl přílet, rozhodli jsme se strávit noc na terminálu, odkud budeme odlétat, abychom pak nemuseli řešit přesun ráno. Vhodné místo na nocleh jsme našli blízko odletové haly, kde bylo několik řad sedaček, na které se dalo lehnout a spát. Sice to nebyl žádný zázrak, ale bylo to lepší, než jsme čekali. Tedy s výjimkou teploty, protože jsme celou noc „klepali kosu jak sviňa“! Klimatizaci měli na letišti zapnutou snad naplno a i když jsme na sobě měli oblečené všechny teplé věci, které jsme s sebou měli, tak to na klidný spánek nestačilo. Po chvíli nás taky pěkně štvalo, že i když na letišti v podstatě téměř nikdo nebyl, tak každých 15 minut hlásili podrobnosti o tom, co se smí vzít do letadla, co ne, apod.

23.4. (středa)

– odlet z Londýna v 7.15 hod., přílet do Funchalu v 11.10 hod.

– vyzvednutí auta v kanceláři Europcar na letišti

– příjezd na hotel ve 13.30 hod., čekání na pokoj, ubytování

– výlet autem na Monte, procházka po zahradách na Monte

– večer Funchal city, nábřežní promenáda, atd.

Protože jsme spali blízko odletové haly, bylo ranní odbavení se relativně bezproblémové. Přísný pán u pultíku trval na tom, že můžeme mít jen jedno příruční zavazadlo na osobu, takže jsme museli před ním dát foťák do batůžku. Vypadal zklamán, že se nám tam vlezl. Poučeni systémem nástupu do letadel EasyJet jsme byli připraveni na oznámení, že může nastupovat druhá skupina, takže jsme měli opět relativně dobrá sedadla. I když ani nyní nebylo letadlo úplně plné.

Jak odlet z Londýna tak i přílet do Funchalu byl dle časového plánu, takže v 11.10 hod. jsme už rolovali po runwayi. Po vyzvednutí zavazadel (resp. našeho velkého kufru) jsme kousek od příletové haly našli kancelář Europcaru a vyzvedli si auto, které nám následujících 7 dnů dělalo věrnou společnost. Peugeot 206 měl sice elegantní černou barvu, ale slaboučký motor (občas jsme museli v kopci řadit dvojku i na hlavním ostrovním okruhu, kde se obvykle jezdí přes 100 km). Takto jsme si to ale z cenových důvodů objednali, takže jsme s tím počítali.

Z letiště, které je vzdáleno cca 20 minut jízdy od Funchalu, vedla samozřejmě naše první cesta do hotelu. I když jsme měli vytištěny z domu mapy s cestou a další podrobnou mapu jsme dostali v kanceláři Europcaru, bylo samotné hledání hotelu s ohledem na jednosměrky, zákazy odbočení a neznalost prostředí značně obtížnější, než jsme čekali. Místo slabě půlhodiny jsme tak jezdili více než hodinu než jsme rezervované ubytování našli.

Vilu Camacho jsme rovněž vybírali s ohledem na cenu. Na ubytování si stěžovat nemůžeme, i když jsme na pokoj poměrně dlouho čekali. Zřejmě ho neměli nachystaný, i když tam bezprostředně před námi asi nikdo nebydlel. Měli jsme hodně tmavý pokoj (resp. to byly 2 pokoje s koupelnou), jen s jedním velkým oknem, který byl umístěn ve stráni pod hlavní budovou. Pokoj byl ale dost velký, měl velkou terasu, ze které bylo vidět moře, a v noci byl naprostý klid. Stravu jsme objednanou neměli a nechtěli jsme ji ani na místě, což se ukázalo jako správná volba – snídali jsme na terase dobroty koupené za nízký peníz v blízkém supermarketu, obědy jsme si nosili s sebou na tůry a večeře jsme řešili podle toho na co jsme měli chuť a kde jsme zrovna byli.

Krátce po vybalení jsme ještě chtěli využít krásného počasí a včasného příletu a jeli jsme na Monte, což je oblíbené turistické místo nad Funchalem. Z města sem vede i lanovka, cesta autem je ale mnohem rychlejší a člověk je flexibilnější. Byl to první test pežotka s častým řazením prvního rychlostního stupně a vyhýbáním se protijedoucím vozidlům v úzkých uličkách.

Z Monte je nádherný výhled na Funchal, přilehlou zátoku a okolí, vzhledem ke vzdálenosti to ale nebyl příliš fotogenický výhled. Na Monte je bezplatné parkoviště, kde jsme zastavili a odkud jsme se šli projít. Cesta vede ke kostelu, kde začíná i poměrně často chozená levada vedoucí dolů do hlavního města a u kterého je výchozí stanice „babosas“. Babosas jsou dřevěné sáně, na kterých mají turisté možnost nechat se svézt z Monte dolů do Funchalu. Tuhle atrakci bychom ale zřejmě vynechali, i kdybychom nebyli na Monte autem ale lanovkou, a to nejen s ohledem na poměrně vysokou cenu. Místo toho jsme pokračovali procházkou k místním zahradám se spoustou květin, i když s ohledem na zklamané komentáře na webu jsme vynechali zdejší botanickou zahradu. Doufali jsme, že při cestách podél levád většinu květin a rostlin uvidíme také (i když to se až tak moc nenaplnilo).

Z Monte jsme ještě nejeli na hotel, bylo dost času, a tak jsme se vydali na prohlídku centra Funchalu a na promenádu. Parkování v centru bylo všude placené a místo jsme nakonec našli až poměrně daleko od moře. Nicméně drželo krásné počasí a procházka byla velmi příjemná. Byli jsme trochu zklamáni květinovým trhem, kde jsme chtěli udělat nějaké fotky, ale pochutnali jsme si na zdejších plackách a nakonec nakoupili v obchůdku i jídlo a pití na příští den.

24.4. (čtvrtek)

– trek poloostrovem Ponta do Sao Lourenco

– výlet po pobřeží na vyhlídku Cabo Girao

– městečko Ribeira Brava – prohlídka a večeře

– nákup v supermarketu s posezením na kávě

Prvním pořádným výletem měl být trek po nejvýchodnějším výběžku ostrova Ponta do Sao Lourenco. Ráno jsme se probudili do trochu zataženého počasí a zejména východní strana Madeiry kam jsme se chystali měla do krásného počasí daleko. Tento trek jsme si vybrali na začátek proto, že jsme se domnívali – nesprávně, jak se později ukázalo – že bude méně náročný než trek podél levád v horách. Uběhlo zhruba deset dnů od toho kdy jsme si natrhl lýtkový sval, tak jsme chtěli na začátek něco jednoduššího na otestování. Proto jsme se i přes nepříznivé počasí rozhodli původní plán dodržet.

Po celkem krátké projížďce jsme okolo 9 hod. přijeli na parkoviště, odkud se trek Ponta do Sao Lourenco chodí, a zjistili jsme, že jsme jedni z prvních. Nicméně než jsme se sbalili, začali turisté přijíždět a parkoviště se plnilo i lidmi z autobusů. Tak jsme rychle vyrazili, protože jít v davu není nic co by jsme preferovali.

Celkově trek nebyl náročný, ale protože se oproti našemu očekávání nešlo moc po rovině ale spíše nahoru a dolů po útesech, nebylo moje tempo rychlé a většinu cesty jsem kulhal, i když lýtko drželo a nebolelo. Scenérie byla nicméně úžasná, zejména výhledy na skalní hroty trčící z moře a místy hluboké srázy, okolo kterých se šlo.

Po přibližně 2 hodinách jsme přišli do nejvzdálenější části poloostrova, kde je relativně velké nepřístupné stavení a leze se poměrně prudkým kopcem na vyhlídku na maják. O domku jsme nic nezjistili, takže nevíme k čemu slouží a jestli se jedná o nějaké užitečné zařízení nebo jen o něčí chatu. Kopec na vyhlídku jsem zkusil, ale moc mi to nešlo, takže mě Jana snadno přesvědčila, že nemá cenu hned první den pokoušet štěstí a lézt nahoru za každou cenu. Samu nahoru jít nechtěla, i když si myslím, že to bylo ze solidarity ke mně.

Kousek za nejvzdálenějším bodem jsme si našli malé kryté místo na útesech, odkud byla krásná vyhlídka na moře a pobřeží, a udělali si zde polední piknik. Protože místo bylo v závětří a trochu chvílemi prosvítalo sluníčko, bylo to velmi příjemné. Jinak samotné počasí celkem drželo, jen chvílemi spadlo pár kapek. Bohužel ale chybějící sluníčko nepřálo focení, takže rudé lávové útesy příliš nevyšly.

Okolo třetí hodiny jsme byli zpátky na parkovišti a řešili jsme co dál. Na pokoj se nám nechtělo, a tak jsme se rozhodli prozkoumat oblast západně od Funchalu. Prvním místem byla vyhlídka Cabo Girao, což je jeden z nejvyšších útesů v Evropě. Nejprve jsme si nebyli jistí jestli jsme z hlavní silnice odbočili správně, ale protože se cesta vinula stále nahoru, pokračovali jsme. Nakonec jsme místo našli bez problému. Protože jsme zde už byli trochu později, jindy aktivní stánkaři své zboží již sklízeli a i na vyhlídce bylo hodně místa pro pozorování a focení. Vyhlídka na Funchal nacházející se v dálce byla sice zajímavá, ale nijak fotogenická. Políčka dole pod útesem už byly mnohem zajímavější, a proto si je fotí v podstatě každý kdo sem zavítá. Hluboko pod námi proplula replika Kolumbovy plachetnice a i když jsme plánovali si ji prohlídnout ve Funchalu v přístavu, neměli jsme na ni štěstí a už jsme ji víckrát neviděli.

Z Cabo Girao jsme pokračovali Ribeiro Brava, od kterého jsme si hodně slibovali. Podle jednoho z cestopisů se totiž mělo jednat o nejhezčí městečko na Madeiře. Příjezd k moři hlubokým údolím byl zajímavý, ale městečko samotné nás zklamalo. Hezčí přímořská část s úzkými uličkami byla hodně malá a byla zaplněná samými komerčními obchůdky, vč. značkového oblečení, promenáda byla rovněž celkem nezajímavá. Zřejmě jsme jinak vnímali zdejší atmosféru – sluníčko nebylo a byly jsme už unaveni po prvním turistickém dnu. Později jsme byli mnohem více nadšeni městečkem Ponta da Cruz, které sice možná nebylo tak romanticky položené a nemělo hezkou promenádu, ale atmosféra byla alespoň pro nás úžasná.

V Ribeiro Brava jsme se rovněž rozhodli dát večeři v nějaké zajímavé restauraci, ale museli jsme ji celkem dlouho hledat. Na pobřeží byly jen pizzerie a podobné stravovny pro turisty, které nás nelákali. Až po delším hledání jsme objevili menší zahradní restauraci s otevřeným grilem. Oba jsme si dali maso na grilu na místní způsob, ale ani jeden jsme se příliš netrefili a moc nám to nechutnalo. Já jsem si to dával ještě dodělat, protože mi to přinesli polosyrové (= hodně krvavé), což opravdu nemusím.

Cestou zpátky jsme se stavili v supermarketu, který jsme objevili ráno. Bylo to kousek od našeho ubytování, mohli jsme nakoupit na snídani a často jsme si zde dávali i večeři nebo kávu. Tento první den jsme kromě nákupu dali i kávu.

25.4. (pátek)

– výjezd na vyhlídku na Pico Areeiro

– Santana – prohlídka náměstí a domků

– výjezd na ranč Queirmedas a trek podél levady Caldeirao Verde

– nákup v supermarketu

Další den po probuzení bylo hezky a sluníčko svítilo i v horách, takže jsme se rozhodli pro přejezd na severní stranu ostrova se zastávkou na Pico Areeiro. Podle cestopisů co jsme prošli je slunečné počasí nahoře v horách spíše výjimkou, tak jsme toho chtěli využít.

Protože jsme opět vyrazili celkem brzy, byli jsme nahoře na Pico Areeiro již okolo deváté hodiny, tedy předtím, než přijely autobusy z Funchalu. Měli jsme tak nahoře nejen krásné počasí, ale i žádné lidi okolo a klid na focení z kteréhokoliv místa (jednu chvíli jsme nahoře byli úplně sami). Fotky trochu nepatrně kazil všudypřítomný mírný opar, jak jsme ale zjistili později, tento opar je stabilně celý den a víceméně všude po celém ostrově (zřejmě to bylo dáno naším dlouhodobým slunečným počasím). Nahoře na vyhlídce jsme focením a koukáním strávili přibližně 20 minut a s přibývajícím počtem turistů jsme se pomalu přesouvali zpět na parkoviště. Přibývalo i turistů směřujících na Královnu Madeiry, tedy nejnáročnější tůru vedoucí přes tři nejvyšší horské vrcholy Madeiry, nebo alespoň na její část začínající na Pico Areeiro.

Sice nás lákalo se sem někdy v průběhu dalších dnů vrátit a alespoň část Královny Madeiry projít, ale moc jsme se na to necítili a nakonec jsme se k tomu vůbec nedostali. Alespoň máme důvod se sem někdy v budoucnu vrátit (podobných důvodů ale bude víc, jak se dočtete dále).

Z Pico Areeiro jsme pokračovali přes Ribeiro Frio na severní pobřeží do města Santana, kde se na náměstí nacházejí typické Madeirské domky, které si všichni turisté fotí. Tyto domky jsou sice zajímavé, ale jeden je prý nově postavený a v podstatě oba jsou tak udržované, že vypadají jako nové. Takové divadélko pro turisty. Více se nám líbil podobný domek kousek od náměstí v zahradě rodinného domu a stále obývaný i když ne tak barevně provedený domek u cesty, kde to mnohem více „zavánělo“ tradicí.

Po prohlídce domků jsme si sedli na náměstí na velmi dobrou kávu a prohlíželi materiály, které jsme dostali při prohlídce typických domků. Zvali nás do zdejšího kulturního muzea (opravdu velkého), nicméně už jsme se těšili na pořádný trek a tak jsme návštěvu muzeu zavrhli.

Kousek od Santany byla nenápadná ale celkem dobře označená odbočka k ranči Queirmedas, kde začíná Nevada Caldeirao Verde. Po drobných problémech s parkováním (přece jen už bylo skoro poledne a většina turistů už byla na levadě) jsme odhodlaně vyrazili, ale hned na začátku nás zaskočila tabulce s informací, že hned první tunel je zavřený kvůli opravě a nedá se tedy jít až do horních pasáží levady a ke Caldeirao Inferno. Naštěstí se tato informace ukázala jako nepravdivá, i když Jana nebyla z prvního tunelu vůbec nadšená z důvodu jeho délky (ale zvykla si).

Hned začátek levády nás uchvátil – převislé stromy, voda stékající po skále a padající částečně na cestu, vodopády, nádherné výhledy do údolí, takže jsme každých deset metrů fotili nebo natáčeli na kameru. U jednoho vodopádu jsme se zastavili a dali si oběd koupený den předtím v supermarketu. Protože jsme šli později, potkávali jsme v protisměru dost vracejících se turistů a byl někdy oříšek se v protisměru vyhnout.

Jednu skupinu turistů-důchodců čítající cca 30 osob jsme potkali před tunelem a trvalo jim skoro 15 minut, než tunelem všichni prošli. Jana ke konci nevydržela, vstoupila do tunelu a s nejpomalejší poslední skupinou se vyhýbala uvnitř v rozšířeném místě. Myslím ale, že se tu ještě projevovala nervozita před dlouhým tunelem, protože podle prvních reakcí by speleologem určitě být nemohla.

Celá cesta byla bezpečná, s novým opraveným hrazením v užších místech a obvykle zpevněným povrchem (šlo se většinu cesty po hraně levady). Okolo půl třetí jsme po přibližně dvou hodinách došli k vysokému vodopádu Caldeirao Verde, podle kterého je levada nazvaná. Ještě jsem stihly pár posledních otužilců koupajících se ve studených vodách jezírka, ale s tím jak slunce zašlo za kopec se bazének velmi rychle vyprázdnil. Kdo se tedy chce vykoupat, doporučujeme přijít chvíli po obědě, kdy už nějakou dobu svítí sluníčko ale ještě se nechce schovávat za skály.

Z kotle Caldeirao Verde jsme kousek pokračovali po navazující levadě Caldeiro Inferno, která byla mnohem méně udržovaná a divočejší, což mě osobně hodně lákalo. Protože ale tato levada končí dlouhým tunelem na opačné straně hor, než jsme měli auto, nezbylo nám než se vrátit a pokračovat stejnou cestou zpátky. Nicméně pokud se sem někdy vrátíme, velmi rád bych Caldeiro Inferno prošel.

Cesta zpět probíhala bez problémů, turistů směřujících nahoru s postupem času ubývalo a překvapivě i cesta vypadala jinak, než když jsme šli nahoru (úplně jiné výhledy, pohledy na skály z druhé strany, atd.). Cestou zpátky do hotelu jsme se stavili v supermarketu a nakoupili na snídani a další den.

26.4. (sobota)

– výjezd přes náhorní plošinu Paul de Serra na parkoviště Rabacal, levády do Risco a 25 Fontes

– nákup v supermarketu

Vzbudili jsme se opět do krásného počasí a protože jsme šli spát brzy, mohli jsme i brzy vyrazit. Pro tento den jsme si naplánovali návštěvu levád v okolí Rabacalu, o kterých jsme věděli, že jsou hodně turistické a že můžeme očekávat davy lidí.

Vyrazili jsme krátce po osmé a snídani jsme si dali až na začátku náhorní plošiny Paul de Serra, na nádherné vyhlídce, ze které bylo vidět na obě strany (kdyby nebyl opar, viděli bychom na obou stranách moře). V noci se zřejmě nějaký tvor snažil dostat do odpadkových pytlů a svěží větřík odpadky z roztržených pytlů trochu rozfoukal, takže bezprostřední okolí vyhlídky nebylo zrovna čisté, ale příroda to bohatě vynahrazovala.

Na horní parkoviště nad Rabacalem jsme přijeli před devátou hodinou a byli jsme zde teprve druhé auto. Ve spodní části parkoviště se páslo stádo krav, tak jsme si hned udělali několik zajímavých fotek. Dolů k „hájence“ se jet nesmí a odvoz začínal fungovat až od půl desáté, tak jsme se vydali po asfaltové cestě pěšky. Je to jen tři kilometry po hezké cestě, takže příjemná procházka.

Jako první jsme šli podél levady do Risco vedoucí ke stejnojmennému vodopádu. Cesta je to poměrně krátká, a protože zde v tuto ranní hodinu naprosto chyběli turisté, užívali jsme si klídku v krásné přírodě. Cesta bylo hodně upravena pro turisty jakéhokoliv věku, takže byla široká a pohodlná. U vodopádu jsme byli úplně sami a okolo poskakovalo jen pár vrabců. Hodně jsme litovali, že nejde levadou jít dál, protože z toho co bylo vidět (vysekaná levada ve skále vinoucí se po kolmé stěně s tunýlky) by byla turisticky hodně atraktivní, kdyby se trochu vyřešila schůdnost. Podle map pokračuje levada ještě dlouho a mohla by to být dlouhá procházka.

Takto nám nezbývalo než se vrátit kousek zpět, sejít schody a jít podél levady 25 Fontes nazvané podle stejnojmenného skalního kotle s řadou vodopádů. Levada 25 Fontes byla zajímavější než do Risco, i když se atraktivností, „divokostí“ a výhledy nemohla srovnávat s Caldeirao Verde, kterou jsme šli předchozí den. Stále bylo celkem málo turistů a všichni šli naším směrem, takže cesta ubíhala poměrně hladce. Nejsou zde téměř žádné vodopády a voda nestéká po skalních stěnách, nepodchází se žádné vodní toky, ale údolí po levadou je velmi sympatické, zelené, a hrana levady je obvykle na úrovni pasu. Konec cesty je jak jsem již psal ve skalním kotli, do kterého padá z okolních stěn řada velkých i malých vodopádů. Celkem by jich mělo být prý 25, ale počítá se to hodně těžko. Místy se jedná spíše o vodní závoj než o jednotlivé vodopády a jejich síla a počet se určitě liší i podle počasí. My jsme měli hezké počasí a dlouho nepršelo, takže jsem napočítal 17 vodopádů, a to s přivřením obou očí.

Zdejší fauna je na turisty už tak zvyklá, že sýkorky si brali rohlík Janě přímo z ruky. Nicméně turisti se pomalu množili, na vodopády už nebylo z našeho odpočinkového místa skoro vidět, a tak jsme se pomalu zvedli a pokračovali. Šli jsme ještě asi 5 minut směrem od Rabacalu, ale to jen proto, že jsme se chtěli v klidu vyčůrat (na úzké levade a ve stěně, kam je celkem vidět i ze vzdálenějších míst, je při proudícím davu lidí celkem problém si v klidu odskočit). Věděli jsme, že pokračování levady 25 Fontes velmi brzo končí a stejně by jsme se museli otočit.

Ušetřený čas jsme chtěli strávit na levade Rocha da Vermelha, která vede o 1 úroveň pod levadou 25 Fontes. Nicméně ať jsme cestou hledali jak chtěli, žádné odbočky jsme si nevšimli. A to jsme věděli kde by měla přibližně být. Hodně nás to zklamalo, protože jde údajně o velmi hezkou levadu. Utěšovali jsme se jen tím, že budeme muset šlapat méně schodů při zpáteční cestě a že by stejně mohla být zavřená, jak se psalo na některých webových stránkách.

Cesta zpět k hájovně Rabacal už byla méně pohodová, protože v protisměru proudily zástupy turistů a chodník byl většinou jen pro jednu osobu. Vyhnout se tak bylo někdy umění. A většinou se očekává, že se dvojice vyhýbá zájezdu důchodců a ne naopak, takže se cesta zpět trochu protáhla.

Minuli jsme schody od levady 25 Fontes k levade do Risco a šli až k tunelu, kterým levada protéká přes hory. Tento tunel se údajně jde skoro hodinu a ústí na druhé straně horského štítu. Po krátkém odpočinku jsme se vrátili zpět ke schodům nahoru a vrátili se k chatě Rabacal. Tady už jsme se nechali vyvézt na horní parkoviště, protože šlapat ve vedru 3 kilometry do kopce se nám nechtělo.

I když jsme původně plánovali ještě někam večer vyrazit, zdrželi jsme se tradičně v našem supermarketu nákupama a už se nám nikam nechtělo. Udělali jsme si na pokoji (resp. na terase před ním) pohodový večer s kartami, četbou a plánováním dalších výletů.

27.4. (neděle)

– přejezd na severní stranu ostrova do města Ponta da Cruz

– pokus o North Coast Trek s návratem stejnou cestou

– káva a pozorování sufařů v Ponta da Cruz

– zastávka v Ribeiro Frio, prohlídka pstruží farmy

– krátká procházka z Ribeiro Frio na vyhlídku Balcoes a zpět

– večerní procházka do Funchalu, prohlídka centra, návrat busem

Na dnešní den jsme se hodně těšili, protože jsme měli naplánovaný trek po severním pobřeží. Počasí bylo nádherné, a tak jsme hned po snídani vyrazili přes Monte a Ribeiro Frio do městečka Ponta da Cruz, které je výchozím bodem pro North Coast Trek. Tento trek vede nejprve po pobřeží, následně se kroutí nad mořem po pobřežních skalách a končí v sedle Portela, kde ti bez auta mohou chytnout autobus do Funchalu (i když to už asi není aktuální, prý do Portely autobusy nejezdí z důvodu nově vybudované kratší a rychlejší trasy tunelem).

V Ponta da Cruz jsme zaparkovali kousek od pláže a v plážové restauraci si sedli na mooooc dobrou kávu. Atmosféra byla naprosto úžasná, protože se zde právě chystali surfaři na nějakou soutěž. I díky puštěné hudbě jsme úplně nasákli jejich pohodou a pocitem svobody.

Tento pocit nám vydržel i značný kus cesty, i když brzy jsme byli nasáklí spíše potem. Cesta nejprve vedla po pobřeží do druhé části městečka, ve kterém jsme šli okolo bazénů s mořskou vodou, i když toho času prázdných a nevyčištěných. Potom cesta pokračovala kousek po pobřeží, které bylo hodně dotčeno lidskou rukou – z peněž EU se zde stavěla nějaká vodárna nebo něco podobného a celé pobřeží bylo v podstatě uměle navežené. Ústil zde do moře malý potůček, u kterého bylo neskutečné množství žab, tak zhruba 20 na 1 čtverečním metru. A všechny řvaly co jim hrdla stačila!

V podstatě hned za potůčkem se cesta začala strmě zvedat. Během půl hodiny chůze do prudkého kopce jsme vystoupali o cca 200 výškových metrů nad městečko, odkud byl úžasný rozhled. Zlití potem ale nadšení počasím i krásou okolí jsme fotili jak o život. Kousek pod vrchem jsme potkali místního staříka, který sice neuměl ani slovo jinak než portugalsky, ale krásně jsme si pokecali o tom kam jdeme, odkud jsme a tak.

Trochu nás zarazilo, že nás odrazoval od cesty po pobřežních skalách a ukazoval nám ať obejdeme městečko a místo po pobřeží jdeme po asfaltové cestě. Vyrozuměli jsme, že to je dobrá cesta do sedla Portela, lepší než po pobřeží. Jenže my jsme turisti a chceme hezkou i když obtížnější cestu s krásným výhledem a ne asfaltku někde lesem, takže jsme pokračovali dál původním směrem. Po zhruba deseti minutách jsme přišli na vrchol pobřežních skal a viděli jsme, že chodník dolů vytesaný do skal má skon 45 stupňů a je celý zasypaný drobnou sutí. Sice u něj bylo staré rezavé zábradlí, ale po zhruba 20 metrech končilo. Protože ale nejsme žádné padavky a nějaké kopce jsme už slezli, tak jsme se odvážně pustili dolů. První úsek by bez toho zábradlí vůbec nešel, kolikrát nám na suti podjela noha a viseli jsme na něm. S koncem zábradlí se ale cesta zlepšila a s určitou opatrností se po chodníčku dalo i jít.

Když jsme ale po několika zákrutách zjistili, že cesta je takto nebezpečná a strmá i dále, že se vine dolů až úplně k moři a že by jsme takto šli nahoru a dolů po útesech nejméně další hodinu (kam až jsme dohlédli a že jsme dohlédli daleko), uvědomili jsme si že jdeme skutečně špatně a že North Coast Trek vede určitě jinudy. Po krátké poradě jsme se shodli, že kdybychom doma neměli Barunku a byli mladší a nezodpovědnější, tak by jsme do toho možná šli a pokračovali, ale že jediné rozumné řešení je vrátit se. Takže jsme udělali pár fotek, vzájemně se vyfotili jak se škrábeme nahoru a vrátili se.

I když jsme se touto zacházkou zdrželi méně než hodinu, nevěděli jsme jak správně pokračovat. Sedli jsme si proto na kameny, dali si oběd a dumali kudy dál. Cestu jsme měli podrobně popsanou ve dvou cestopisech a z fotek jsme viděli, že by jsme měli jít po nějaké rozestavěné polní cestě s patníky. Jenže žádná taková tu nikde nebyla, všude samé nové asfaltky a bez patníků. V mapě jsme měli stezku zakreslenou, ale nebyla tak podrobná abychom z ní něco vyčetli (byla to jen tečkovaná čára okolo pobřeží). Podle rad staříka, které jsme potkali při výstupu, by jsme museli jít skoro hodinu mimo pobřeží než by jsme se někam dostali a zřejmě to také nebyla správná cesta. Byli jsme v koncích bylo nám to hodně líto, protože jsme se na trek hodně těšili. Nakonec jsme se dohodli, že než tu někde bloudit, tak se raději vrátíme do Porta da Cruz, kde se nám tak líbilo a kde máme auto. Zpátky nám zbývala více než hodina cesty a stejně by jsme se už dál moc nedostali.

V Porto da Cruz pomalu končili závody surfařů, tak jsme si sedli do stejné plážové restaurace na kávu, vychutnávali atmosféru a ještě jsem viděl dojezd F1 (rudé vozy z Maranella na prvních dvou místech, což mi dost spravilo náladu).

Rychlejší návrat z treku jsme se rozhodli využít k návštěvě Ribeiro Frio, které máme cestou. V městečku jsme navštívili známou pstruží farmu, která zásobuje restaurace po ostrově a současně i vypouští pstruhy do levád (zejména v Ribeira da Janela jich bylo hodně) a cestou se podívali, kde začíná levada do Furado, kterou máme v plánu na konci dovolené. Po pstruží farmě jsme pokračovali krátkou procházku na populární vyhlídku Balcoes, kde je vidět na jedné straně údolím až k moři v blízkosti Porto da Cruz a na druhé straně úbočí nejvyšších hor Madeiry. Protože už ale sluníčko svítilo jen na část údolí, od moře se blížily mraky a byl stále trochu opar, příliš nás tato vyhlídka nenadchla.

Na pokoji jsme byli poměrně brzy a protože jsme měli nějaké síly ušetřené z nedokončeného treku severním pobřežím, rozhodli jsme se zajít do centra Funchalu na večerní procházku. Směrem tam jsme šli pěšky a obdivovaly luxusní hotelové komplexy u moře. I když se šlo téměř hodinu, cesta byla pohodlná a šlo se stále z kopce. V centru jsme si dali nějaké jídlo a pak si sedli na zmrzlinu. Také jsme objevili v amfiteátru končící program, který zde zřejmě běžel celý den (Funchal v době našeho pobytu slavil 500 let od svého založení). Už jsme ale viděli pouze konec vystoupení nějakého folklorního souboru, který jsme tipovali na polský, ale klidně mohl být z jakékoliv jiné země.

Zpět do Vily Camacho jsme se večer nechali odvézt autobusem. Úplně jsme jej ale netrefili, protože končil půl kilometru od ubytování, i když jsme měli zastávku přímo u hostelu. Navíc jsme si museli koupit nějaké karty s nabitou jízdenkou, takže nás cesta zpět (cca 15 minut) stála 2 EUR každého. L

28.4. (pondělí)

– přejezd přes Porto Moniz na levadu Ribeira da Janela

– z levady přejezd přes jihozápadní pobřeží do městečka Calheta,

– káva a koupání na písečné pláži

– nákup v supermarketu

Šestý den jsme se rozhodli pro nejzápadnější část ostrova Madeira v okolí Porto Moniz. I když se jedná o přejezd celého ostrova, jede se většinou po místních dálnicích a cesta je pohodlná. Přejezd celého ostrova tak trvá cca 45 minut a není to časově o moc delší, než když „jen“ přejíždíte přes hory na sever ostrova.

Po příjezdu do Porto Moniz jsme se nejdříve chtěli zorientovat, tak jsme městečko projeli autem. Nijak nás ale nenadchlo, nezdálo se nám zajímavé po procházku. Navíc byly zavřeny i místní skalní bazény s mořskou vodou. Operativně jsme se proto rozhodli ihned pokračovat k levadě da Central Ribeira da Janela, jejíž začátek je kousek nad Porto Moniz, a ušetřený čas pak strávit buď při přejezdu jihozápadní části ostrova nebo na pláži v Calhetě.

Levadu Ribeira da Janela jsme našli poměrně snadno, začíná hned u většího parkoviště s restaurací. Na parkovišti jsme byli teprve druhé auto, takže opět jsme se těšili na samotu v přírodě. To se následně potvrdilo, protože první lidi jsme potkali až po přibližně hodině chůze. Byla to zřejmě dvojice z auta na parkovišti a dohnali jsme je před prvním tunelem, na který zřejmě nebyli vybaveni (neměli baterku).

Levad Ribeira da Janela je velká elektrárenská levada, která zásobuje elektřinou značnou část ostrova. Z tohoto důvodu je pravidelně udržovaná a nachází se na ní i domek energetiků (ty jsme následně potkali při zpevňování chodníku okolo levady). Podle tabule na začátku levady se dá jít od jejího konce u Lamaceiros až k levadě do Risco na Rabacal. Vzdálenost je 25 km a jít by se to mělo asi 7,5 hod. S ohledem na naše auto jsme ale chtěli jít přibližně 2,5 hod. směrem tam a potom stejnou cestou zpět. Takto to ostatně dělají téměř všichni, neviděli jsme žádný cestopis popisující cestu jen jedním směrem.

První část levady byla hodně široká a upravená, dalo by se zde jet možná i menším autem (možná tak energetici občas i jezdí, když je potřeba spravit něco na jezech). Užívali jsme si zde krásných výhledů na políčka na protějším svahu údolí, které je nejdelší na Madeiře a u moře končí známou děravou skálou. Levada byla široká více než metr a bylo v ní cca 30-40 cm vody. Skoro celou dobu se v levádě proháněli pstruzi, kterých tu byla spousta. Ještě více tu ale bylo ještěrek – protože jsme šli jako jedni z prvních, ještěrky ještě nebyly vyplašeny a užívali si ranního sluníčka. Při každém kroku jsme jich vyplašili hned několik a to trvalo skoro celou cestu proti toku levady.

Hned za prvním tunelem dlouhým zhruba 300 metrů byl zřejmě nejhezčí úsek – úzká temná rokle, ve které padal dolů vodopád. Protože vodopád padal přes levadu, byla nad cestou postavena plechová stříška. I tak ale voda stříkala všude okolo a moc se nám to líbilo. Prošli jsme pak ještě další tři tunely (celkem 4) a za tím posledním jsme se posadili na oběd. Dál už jsme nešli, zpátky jsme to měli více než 2 hodiny a chtěli jsme se ještě jet do Calhety koupat na pláž.

Cestou zpátky jsme se těšili na focení políček na svazích údolí, které byly ráno ve stínu. Bohužel ale přišla od moře (jako ostatně tradičně okolo poledne) oblačnost a jen místy prosvítalo sluníčko. Místy jsme pak ke konci levady šli v hustých mracích, místy na sluníčku. V protisměru už chodilo více turistů, takže už to nebyla taková romantická samota jako při cestě proti toku levady. I tak ale tato levada nepatří mezi ty nejvíce navštěvované, takže žádné davy lidí okolo nás neproudili.

Do Calhety jsme jeli sice přímo, ale zvolili jsme zajímavější i když pomalejší cestu vedoucí nad jihozápadním pobřežím. Otevíraly se nám tak hezké výhledy na moře a zajímavé bylo i pozorovat místní vesnice, kterými jsme projížděli.

Po příjezdu do Calhety jsme nejprve sedli na kávu se zmrzlinou a pak se teprve vydali na pláž. Že je tu písčitá pláž s pískem dovezeným z Afriky jsme věděli. Překvapilo nás ale, že se za vstup na v podstatě jedinou hezkou písečnou pláž na ostrově nevybírá žádné vstupné (jen za lehátka, která jsme už ale v pět hodin odpoledne nepotřebovali). Naopak nás nepřekvapilo, že je moře celkem studené. Dost lidí se koupalo, z nás ale koupání zvládla jen silnější (a tukem lépe obalená) polovička týmu. J Moře byl klidné a okolo plavaly i malé rybičky, takže pohůdka. I když samozřejmě pár stupňů navíc by se hodilo. Na pláži jsme se váleli asi 2 hodiny a pochvalovali si, jaké je to krásné spojení turistiky a plážového nicnedělání. Na večeři jsme šli do restaurace hned vedle pláže. Využili jsme zdarma hotelovou pláž, tak ať z nás hotel taky něco má. Během večeře jsme už plánovali, jak se po zítřejším treku opět vrátíme do Calhety na pláž a litovali jsme, že jsme na možnost kombinace turistiky a válečky nepřišli už dřív.

29.4. (úterý)

– přejezd do Ribeiro Frio na levadu do Furado, cesta podél levády tam a zpět

– po návratu posezení v Ribeiro Frio

– nákup v supermarketu

– balení + karty

Na náš poslední turistický den jsme měli naplánovanou levadu do Furado, která vede z Ribeiro Frio směrem na sedlo Portela. Protože jsme po příjemné zkušenosti z předchozího dne ještě chtěli zajet na pláž do Calhety, měli jsme naplánováno časné vstávání. Při pohledu z okna resp. z terasy (náš pokoj žádné kloudné okno neměl) jsme ale byli nemile překvapeni: ocelově šedá mračna po celé obloze kam jsme se podívali. Poprvé za celou dobu pobytu. Bylo jasné, že hory ztrácející se v mracích si po suchých horkých dnech užívají deště. Naše plány jsme ale nechtěli měnit, protože levada do Furado nás lákala a procházka v mírném dešti taky nemusí být špatná. Naše zavazadla jsme jen doplnili o nějaké náhradní a nepromokavé oblečení a vyrazili jsme.

Po přejezdu hor do Ribeiro Frio, kde levada do Furado začíná, jsme ale zjistili, že to s počasím není až tak špatné jak jsme se báli. Bylo sice citelně chladněji než předchozího dne, ale neprší a cesta je suchá. To nám spravilo náladu až tak, že jsme během první části treku začali diskutovat o tom, že válečku na pláži vybereme podle toho, na které straně ostrova bude lepší počasí. Calheta na jihu je hezká, ale celkem daleko. Naše oblíbené Porto da Cruz je kousek, ale pláž už je slabší.

První část levady do Furado pro nás byla zklamáním. Levada v podstatě prázdná, zanešená spoustou listí, kamenů a větví a neudržovaná. To se změnilo až po přibližně 20 minutách chůze, kdy si levada chytá velký vodopád a několik přítoků a konečně začíná trochu téct. Od tohoto místa se zde vyskytují i pstruzi, kteří sem byli nasazeni z odchovny v Ribeiro Frio. Chůze není tak pohodlná jako na některých jiných levadách, protože se jde hodně po kamenech a kořenech stromů, což nutí člověka dávat pozor kam šlape. Výhledy jsou asi opět krásné, protože jsme ale většinu doby šli v mracích, neviděli jsme téměř nic. Na druhou stranu jsme během první hodiny cesty potkali jediného člověka, což se nám líbilo.

Náš plán byl dojít k vodárně Lamaceiros dát si oběd a pak jít zpět. S postupem času se ale cesta protahovala a Jana začínala zvažovat návrat. To se mi moc nechtělo, protože nejhezčí pasáže s tunýlky, průchody a schody nad levadou byly stále před námi. Podařilo se mi ji přesvědčit a myslím, že se to vyplatilo. Zmiňované pasáže byly moc hezké a i oběd a posezení u vodárny byl příjemnější, než někde přímo na levade.

Oběd jsme si chtěli dát přímo u vodárny, ale protože tu celkem foukalo a my byli trochu zpocení, popošli jsme 20 metrů k rozcestí. Sice pár lidí okolo prošlo, ale celkově jsme byli překvapeni jak málo turistů se tu pohybuje. Za přibližně 5-6 hodin, co jsme byli na levade, jsme nepotkali víc jak 30 osob.

Cesta zpět už byla méně zajímavá. Věděli jsme, že za tunýlky a průchody a už nás žádné překvapení nečeká, výhledy byly stále schované v mracích a ke konci se cesta už hodně táhla a těšili jsme se na konec. Za necelých 6 hodin jsme ušli přibližně 18 kilometrů, což není až tak moc, ale cestu hodně ztěžují všudypřítomné kameny a kořeny. Už asi nejsme nejmladší a nemáme trénink. I když se trochu rozjasnilo, sluníčko až k nám neproniklo a z údolí foukalo, takže jsme museli jít celou dobu ve větrovkách.

Po návratu do Ribeiro Frio jsme zhodnotili, že počasí dnes není na koupání vhodné ani na severu a ani na jihu, tak jsme se rozhodli chvíli posedět a oddychnout si po dlouhém treku. Vzhledem k počtu lidí v restauraci jsme sice dlouho čekali na obsluhu, ale nikam jsme nespěchali, tak nám to až tak nevadilo. Platit jsme ale nakonec museli jít na bar, protože nakonec přeci jen trpělivost došla, ale i tam byla fronta. L

Z Ribeiro Frio jsme pak jeli zpět do Funchalu, posledním nákupem jsme se rozloučili s naším supermarketem a jeli na Vilu Camacho zahájit balení před zítřejším odletem.

30.4. (středa)

– dobalení věcí

– procházka k levadě do Piornais a na vyhlídku

– pokus o kávu v hotelu a odjezd

– ve 12.00 hod. odlet do Londýna (Gatwick), odlet z Londýna s hodinovým zpožděním v 19.15 hod., 22.00 hod. přílet do Prahy

Poslední den jsme už žádné větší aktivity nepodnikali, protože jsme museli být brzy dopoledne na letišti. Po dobalení posledních věcí jsme vyřídili formality ohledně ubytování (vrácení klíčů) a chtěli si dát ještě kávu. Když nám ji ale nepřinesli ani po 20 minutách a 2 urgencích (okolní snídající angličany obsluhovali mnohem rychleji), objednávku jsme zrušili, protože jinak by jsme nemuseli stihnout letadlo.

Vrácení auta bylo bez problémů, jen jsme chvíli hledali správný vjezd na parkoviště Europcaru. Rozloučili jsme se s pežotkem, vrátili klíče a konečně si dali v letištní hale kávu. Chvíli jsme doufali, že fronta u přepážky by se během kávy mohla zkrátit, ale bohužel jsme ji museli vystát. Šlo to ale naštěstí celkem rychle.

Opět proběhla specifická procedura nástupu do letadla EasyJet a opět jsme byli až v poslední skupině. Při nástupu do letadla jsme poznávali známé tváře, co s námi odlétaly z Prahy. Jedná dívka z jejich týmu (bylo jich asi 8 a jeli Madeiru „natěžko“), měla zlomenou nohu, chudera. Jestli se to stalo v některém oříznutějším místě levady nebo v horách, tak to asi neměli jednoduché. Nedovedu si představit, že by jsme si něco s nohou udělali my, protože přístup do některých míst byl hodně složitý a turistů často poskrovnu.

Z Madeiry jsme odletěli přesně načas, tedy ve 12.00 hod. Přestup v Londýně na letišti Gatwick byl mnohem příjemnější než martýrium při první cestě, i když tentokrát byl odlet z Londýna opožděn o hodinu. Do Prahy jsme přiletěli ve 22.00 hod. a ještě před půlnocí jsme byli doma.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .