0
0

Madeira, úžasný to ostrov na hraně Evropy. Nic teda pro čedokářské povaleče, ale pro turistiku je to dokonalé místo, kor kol naší zimy. Pláže tu sice prakticky není, ale stačí skočit do lodi na vedlejší ostrov Porto Santo, kde jich je habaděj. Na šířku má ostrov sice jen 60 krát 30 kilometrů (takže na úrovni našeho jednoho okresu), ale výška centrálního masivu leze ke 2000 metrům. Navíc každá část ostrova má zcela jiné deštivé podmínky. Hlavně na severu chčije, jak to jen jde, kdežto na jihu slunce paří ostošest. Takže na tomhle kousku země potkáte prakticky všechny vegetační pásma světa od džungle, jinde vymřelé vavřínové pralesy, po poušť a trocha sněhu či ledu se také umí povést. Hluboké kaňony s mnohasetimetrovými skalami jsou protkány vodopády. A celý ostrov je obehnán hradbou vysokých útesů.

A tohle všechno je protkáno neuvěřitelnou sítí takzvaných levad, což jsou umělé vodní kanálky, které zde byly po mnohoset let budovány, aby se dostala vodu na chudá políčka na jihu. Byly vybudovány v nejfantastičtějších místech, skrz skály a údolí, ve skalních stěnách, třebas i skrze tříkilometrové tunely. Mají na šíř od decimetru po metřík a dá se podél nich v pohodě chodit. Což znamená, že v naprosto horském terénu tu máme trasy, které vedou po vrstevnicích a při mnohahodinové túře v horách nemusíte našlapat prakticky ani metr převýšení. I když hodí se odolnost proti závratím (nicméně většina profláklejších tras je obehnána zábradlím a lanem, takže i osmdesátiletá Helga tu může bez obav kráčet).

Letenky na tohle místo se mohou dostat lacino až ke 100 eurům za zpáteční let z Německa. Stačí jen trpělivě prohlížet web s nabídkami last minutů německých cestovek. I když letos to bylo výrazně těžší práce, podzimní lastminuty díky absenci Egypta a Tuniska dost vymizely a člověk by byl rád i za 4 tisícovky.

Na tuhle cestu jsem už rok předtím překvapivě zlákal Ayssana, který byl se mnou za kopečky naposled (a poprvé) před 12 lety. Nicméně teď je to jeden z mála vrstevníků, co nežije jen pro jobíky, mimísky, manžy a podobné nesmysly. Původně se mělo vyrazit na podzim 2010, ale v létě jsem si rozsekal kotník, tak jsem se po komplikované operaci nehnul z postele. Na jaře postihlo Ayssana ještě něco komplikovanějšího. Ženská;-) Takže musel nastoupit dvakrát na dvoutýdenní smažení v Karibiku. Tenhle podzim jsme se z toho oba vysekali, ale zas dlouho nebyly žádné levné tikety a nakonec se zjevily na 12 dní za 109 euro z Frankfurtu s AllTours s odletem až za více než měsíc (koupeno přes web Student Agency – dovolena.cz). Sice se to tím posunulo až do Vánoc, ale absenci bramborového salátu a stokrát reprízovaných pohádek jsme oba skousli velmi snadno.

Před cestou

Takže letenku bychom měli. Po objednání proběhla nějaká komunikace se Student Agency, ověření rezervace, zaplacení, podepsání smlouvy přes net (jako kdyby to byla skutečná lastminutovka s odletem druhý den, tak nevím, jak by tohle fungovalo). Let na Madeiru měl obstarat Condor a zpátky se letělo s TuiFly. Po dlouhé době přišly i papírové letenky a jako bonus lístek na německou železnici a městskou pro den odletu a příletu. Být trochu lepší spojení a trochu si s tím vyhrát, snad by to šlo využít rovnou od hranic.

Původně jsem sice preferoval Norimberk či Mnichov, ale Frankfurt už stejně není o tolik dále a z Prahy je to záležitost 5 hodinek autem. Bus tam jede jen jeden denně a navíc stejně vyjde dráž (2350) než auto ve dvou, takže proženeme Kiu. Blbý byl jen dopolední odlet, ale nápady na noc spaní ve Frankfurt (spolu s 2týdenním parkováním od 99eur) padly a vyhrálo škudlení a noční jízda.

Pro pěší turistiku je nejlepším nákupem průvodce od Rotheru „Madeira – 50 nejkrásnějších túr a výletů (v češtině za 180Kč) a nějaká dobrá mapa. Této knížky jsme se drželi jak slípku flusu, jen jsme občas trasy různě nakombinovali. Dohromady jsme jich dali 19 z 50, respektive 7 z TOP10. Já se pojistil ještě trekovými holemi. Sice jsem tím zapadl do kategorie německých důchodců, ale radši tu lámající se nožku moc nepokoušet. V tunelech se hodí i jako slepecké hůlky a na některých exponovanějších úsecích a šutrovitých plážích je díky nim krok o dost jistější.

Na internetu se zarezervoval hotel na prvních 5 nocí, což bude asi můj rekord v počtu dní na jednom místě za posledních 16 let. A na poslední chvíli jsem i rezervoval auto přes českou stránku traveljigsaw (či tak nějak). Na týden byla taxa 3000 (na 6 dní logicky asi 4800). Měl to být typ Seat Ibiza a půjčovna v centru města. Tahle objednávka byla dost fiaskem, auto bylo nakonec obludně prťavý Nissan Micra a půjčovna úplně na nejvzdálenější periférii Funchalu. Takže razíme.

15.12. den 1. Praha – Hanau – Frankfurt – Funchal

O půlnoci nabírám na Vinohradech Davida s jeho přetékajícím batohem a šouráme si to k hranicím. Navigace Garmin se ukazuje jako totální blbka, protože si docela dlouho myslí, že na frankfurtské letiště je nejpříměji přes Chomutov a sever Německa. U Berouna dostane rozum i ona a tmou si to řítíme s rezervou tak 4 hodiny.

Za hranicí se na nás vrhnou v rámci přátelských schengenských hranic policajti, odvedou si nás na odpočívadlo a pořádně nás půlhodinku lustrujou. Dál už to jde v pohodě, v pět ráno jsme asi 50 kilometrů před letištěm, tak dáváme hodinkový šlofík. V sedm se to dojede do pohody, to určitě ještě Němci nevstávají. A vono jo. Holt, to ouzo Řekům se samo nezaplatí.

Rezerva rychle mizí a téměř se nehýbáme z místa. Na dálnici se z nájezdů derou další nekonečné kolony. Zkouším poslední risk, přes benzínku sjíždím z dálnice do nedalekého města Hanau. Kolony k Frankfurtu se táhnou neskutečně, naštěstí opačně je to prázdné. Po zeptání nacházíme vlakové nádraží, odkud se dá dostat až na letiště. Parkoviště P+R tady umožní dlouhodobější parkování, ale jaksi jsem aspoň doufal v najití nějakého se závorou. Marně. Mohlo by se tady vyjmenovávat další nervózní zdržující akce, jako objev, že lístek lze koupit jen na týden (11€), pak teda pokusy o nákup měsíčního (35€), získání desítek drobáků na nakrmení automatu, hledání volného místa, hledání záchodu a hledání vlaku. Nakonec nevyšel jen ten záchod. Metrovlak sice nejezdí úplně každou chvíli, ale jeden se chytá akorát. Jen jaksi zastavuje na každé mezi a na letiště mu to trvá hodinu. Nicméně už jsme zachráněni. Ale úplně ideální pocit z toho zaparkování jsem neměl. A nevyšlo to o moc levněji než na letištním Holiday parkingu (kol 50€). Na druhou stranu, přežívá to i na pražském sídlišti, tak Němci asi čórovat Kiu fakt nebudou.

Ještě se prohnat kolem nekonečné řady okýnek k číslu přes 800, kde se kroutila proklatě dlouhá fronta na lety Condoru. Tři ženský a 20 prázdných přepážek zrovna kvaltu nepřidalo, takže už je to zase s časem dost na štíru. Když čas skočil i na kozoroha, dostala Madeira protekci a nás asi osm opozdilců se mohli nacpat k přepážkám. K tomu odešly i dvě ze tří bab a ve frontě vypuklo povstání. Naštěstí to už se batohy posouvaly na páse a my k letadlu. Letadlo bylo docela natřískáno a i dlabanec a pitivo se našlo v množství více než ucházejícím.

Po 4 hodinách jsme míjeli písečného madeirského souseda Porto Santo, zakroužili nad východním pouštním poloostrovem a dosedli na letiště. Je profláklé svými sloupy, které ho drží nad mořem, i když je to trochu fejk, vypadá to dost epesně. Holt dá fušku najít na Madeiře kousek roviny. Před letištěm zastaví s hodinovým občasem nějaký autobus, který nás za dva až tři eura odveze do Funchalu a důrazně připomene správnou výslovnost tohoto města.

Na první pohled jih ostrova člověka moc nenadchne. Sice krásné zelené stráně, ale do posledního místečka obsypané bílými baráčky. I když se kolem skoro celého ostrova táhnou nové dálnice provrtané ve skalách (na ja, danke šén, Fritzové), autobusy vymetají vždy původní trasu po uzounkých starých uličkách. Je ideální úvod Madeiry nechat řidičům autobusů, aby člověk mohl místní provoz trošku rozdejchat.

Skoro všechny busy končí kolem kruháku na nábřeží v centru Funchalu. Proto je dobré pro část madeirské dovolené, která se bude absolvovat busy, bydlet někde poblíž. Z booking.com padla volba na hotel Residencial Parque (28€ za dvoulůžkový pokoj s příslušenství a „snídaní“). Nebyla to špatná volba, nebylo to na hlavní silnici ani na „klidném místě“ u trhu, kde je hukot od šesti ráno. Vybavení vcelku nové, takže žádné ušmudluné rozvrzané portugalské kutlochy. Slušná terasa s výhledem na město a přístav. Jen snídaně byla trapná, pět dní to samé nic – dvě housky, kalíšek stejné marmelády a sýra a horké kafe. Dali jsme tu pět busových dní, zbývající týden pak patřil autojízdám.

Info k autobusům: Po Madeiře jezdí několik společností, každá má určitý rajón a mají se poznat podle barev a čísel. Pak tu ještě jezdí žluté městské busy po Funchalu. Vyjíždí se tedy většinou kolem kruháku. V turistických informacích lze vymámit mapku se zastávkami jednotlivých společností. Jízdní řády se tu moc nenosí a většinou mají jen startovní čas, a pokud nastupujete někde na trase, která trvá na druhou stranu ostrova běžně i tři hodiny, musíte si to nějak odpočítat. Nebo doufat, že frekvence spojů je taková, aby nějaký na vás vyšel. Cena za lístek začíná u městských lístku kolem 1,5 eura a většina cest přes ostrov byla do tři eur.

Dali jsme decentní oraz a navečer vyrazili na nábřeží. Záliv je spíše přístavem sloužící jako kotviště pro velké turistické zaoceánské lodě. V některých dnech jsou tu lodi i čtyři, což je při kapacitě tří míst akorát. Vedle toho tu parkuje ještě asfaltem napuštěná kopie Kolumbovy Santa Márie, se kterou jde vyrazit 2x denně na nějaké vyjížďky, a další loďky. Zbytek promenády si ničí pořádnou dávkou navážky.

Předvánoční Funchal byl vyzdoben tisícovkami žárovek, které obmotali kolem kdejakého nebohého stromku. Na ulicích před kostely jsou betlémy v životní velikosti, jen podle nich to vypadá, že se Ježíšek narodil v květinářství. Město má místy klasický koloniální portugalský styl. I když nějaké megahistorické stavby tu nejsou. Největší je pevnost Laurence a nedaleká katedrála Sé ve strohém stylu a jednou věží. Před ní probíhají nějaké folklórní tance a v tomhle duchu to tu žije na hlavní pěší třídě i další dny. Nedaleký parčík je zas naplněn kýčem v podobě 5metrového Santa Clause, metrovými dárečky, stády sobů, vláčkem a dalšími dětskými jééékadly. Příjemné místo je kolem pustého náměstí Municipio s muzeem. Muzeí tady vůbec je víc než dost. Ale na téhle cestě o tomhle nebude prakticky ani čárka. Jednak Ayssan není žádný barákomilec a druhak hlavní cíl cesty byly turistické túrky. Hodili jsme ještě do sebe těstoviny (5.5€) v prázdné pizzérce v podivně prázdném obchoďáku. Dále jsme to dnes moc neprodlužovali. Na úvod keců ažaž.

16.12. den 2. Údolí jeptišek (Eira do Serrado – Curral das Freiras – Boca dos Namorados/ Průsmyk milenců – Corticeiras; trasa 33 + 34)

Na první den se zvolila jednodušší cesta do nedalekého Údolí jeptišek (Curral das Freiras), kam zajíždí dost busů. Údolí jeptišek se považovalo za vyhaslý kráter sopky, na což i vypadá (ale nově je to prý jen dílo říčky na dně). Zdrhali sem jeptišky od pobřeží, když na ostrov dorazili piráti. Nejprofláklejší výhled je ze sedla Eira do Serrado nad starou, dnes již zavřenou, cestou. Některé busy zajíždí přímo až sem (rozhodně ty s číslem 81 v osm a devět z autobusáčku dva bločky východně od kruháku ve Funchalu). I zde taxikáři lžou jako všude a snaží se nám namluvit, že tam se autobusem přímo nedostaneme.

První jízda za město po silničkách linoucí se vysoko nad propastmi dokáže znervóznit. Během půlhodiny nabíráme jedenáctset výškových metrů a vyhazují nás na parkovišti obsypaným turistickými betonovými pastičkami. Opodál je dechberoucí vyhlídka do údolí. Zde se projevuje nevýhoda zimních cest sem. Kromě krátkých dnů (jen 10 hodin světla denně) i poloha slunce proklatě nízko, kdy se údolí většinou topí v temném stínu. A zejména odsud to málokterý foťák skousne.

No ale live to vypadá fajn. Hluboko dole bílé baráčky, klikatící se asfaltky zaseklé ve skalách, terasovitá políčky a všude kolem štíty hor přesahující půldruhého kilometru olizované ranním sluncem. Jediné obláčky vyvolává ohňostroj a petardy, které tady občas ohluší čtvrtku ostrova.

Z parkoviště vede stará pěkná oblázková cesta spáleným kaštanovým hájem v serpentinách prudce dolů ve stínu hory. (Budu tady uvádět i nějaké základní info ze zmíněného průvodce 50 tras, který asi každý turista potáhne sebou – čiliže toto je tam značeno číslem 33, převýšení dolů 500 metrů a vydá na 1 a čtvrt hodiny ke kostelu dole – odhady časů jsou na horním limitu. Dá se to s jazykem na vestě, ale s nějakým kocháním a focením budete určitě muset něco přidat. )

Požár to tu nedávno slušně zplanýroval a ze sytě zelené trávy čouhaly jen ohořelé pahýly. Hned první metry ukázaly, kdo má lepší fyzičku. A já to nejsem. To na mých cestách teda ještě nebylo:-) Takže většinu cest byl Ayssan kdesi vpředu a šteloval si svoji zrcadlovku a různé montování objektivů. Já si před cestou aspoň zkusil nechat vyčistit objektiv a nějaké olej či co evidentně zatekly kamsi dovnitř s pěknými fleky v záběrech.

Ve vesnici Curral das Freiras za červenobílým kostelíkem jsme doplnili zásoby v krámku a minuli zbabělou variantu na jízdu busem zpět do Funchalu s nákupem turistických kýčů u zastávky a plynule navázali na pořádnější trasu 34 skrze místní vesničky a ostřejším výstupem přes průsmyk Milenců k pobřeží. (34 opačným směrem, přes 3 hodiny, výstup 660 metrů, sestup 560, oba konce dostupné busy).

Sledovali jsme říčku, proklouzli chodníčky mezi levadami a zahradami (těžko kdy víte, jestli už nejste u někoho na dvorečku) a hlavní silnici až na její úplný konec v Lombo Chao. Tady už je dost baráků úplně zpustlých a z jejich zahrad dost lákaly obsypané mandarinky. Chuťově zajímavé, zprvu trpké zdá se, ale po čase i výborný.

Za posledním kouskem asfaltu s autobusovou zastávkou se seběhlo pár schodů a jsme v zelené džungli a známky civilizace kromě dávné dlážděné pěšiny je už zase slastně pryč. Po vydrápání se k sedlu se vyjevují další výhledy na údolí a vyjevuje se i Ayssan futrující jedlé kaštany. Dál už jsme se sunuli vzhůru pozvolna k průsmyku, kde je jedno z mnoha odpočívadel s parkovištěm a grily na lokální merendu, které zrovna okupovala místní mládež. Přehoupli jsme se na mořskou stranu, džungle se změnila na vyschlý les plný vřesů a eukalyptů a nás čekal poslední sešup do civilizace na silnici v Corticeiras, kde se čekalo tak půlhodinu na bus do Funchalu.

Večer jsme prolezli přístav na konec mola (bez výhledů) a zase město, které je po setmění mrtvé. I obchody se soškami souložících madeirských banánů a dřevěných pánů v kadibudkách nenachází v tuhle dobu své německy hovořící kupce. Zalezli jsme do rodinné restauračky, kde sedělo alespoň pár domorodců. Já dal jednu z domácích specialit Espada, což je ryba v nějakém medovém těstíčku s banány. Automaticky tady k jídlu patří řádné porce hranolek, sladkých brambor či podobně a salát (vše většinou do 10 eur). Stejně tak se zde automaticky dostane na úvod opečené kousky housky, za kterou si naúčtují 2-3 eura. Další místní jídelní profláklost je Encamada, což jsou visuté špízy z hovězího, což tak nějak nemusíme.

Ubytování: pokoj v hotelu Residencial Parque 28/pokoj

Doprava: bus Funchal – Serrado 2.85, bus Corticeiras – Funchal 2.3, bus na Monte 1.7

Žvanec: véča-ryba Encada s přílohy 8.5, domácí víno 2; ceny v krámě-perlivá velká voda 0.6, půlkilový sůši 1, dort 2.5, banány 1.4/kg, pomeranče 0.9/kg, limo 0.9, jogurt 1.4, flaška vína 2

17.12. den 3. Funchal – Monte – údolí Ribeira do Joao Gomez (trasa 1)

Dopoledne se opět prolezl Funchal s cílem najít informační středisko, mapy a internet, kde by bylo žádoucí se konečně dozvědět info o tom půjčeném autě. Infocentrum jsme minuli snad pětkrát a jediný internet byl v obchoďáku nad Kolumbusovou zahradou. Půjčovna se nakonec jmenuje Guerin a její adresa rozhodně neodpovídá požadavku na centrum Funchalu. Naštěstí jsme se ji vydali najít už teď, s plnou polní by to za 2 dny byl asi pěkný problém, číslování ulic je chaotické a jmenovaná ulice má tak 5 kilometrů. Nakonec to po nějakém zeptání nacházíme na konci města nad banánovou plantáží pohlcující staré domy a před obchodním centrem Madeira forum.

Tam hodíme kebabový oběd a skáčeme na přímý bus na Monte, což je čtvrť vysoko nad Funchalem pro místní smetánku. Čedokáři sem vyjíždí za jinou blbinou, což je jízda na proutěných saních po asfaltových prudkých ulicích. Na ty tu čeká asi stovka jezdců ve slamáčccích. Kupodivu žádná Helga tu nebyla, tak to hoši jen propíjeli v nálevnách na růžku. Čtvrti dominuje pitoreskní kostelík s azulejos, což jsou modrobílé dlaždice zobrazující různé společenské a historické výjevy. Kromě toho sem vede dvojice lanovek a turisté se sem táhnou také za botanickou zahradou (prý fajn, ale za tu cenu zas až tak ne). Navíc celé Madeira je takové botanická zahrada, takže tohle si můžeme nechat za 50 let. Pokračujeme přes náměstíčko Largo das Barbosas s údajnou hezkou kaplí (tipl bych ji na ohořelé základy na severní části) za stanici druhé lanovky se opět noříme do zeleně.

V průvodci má trasa numero jedna pod heslem levada Mnoha úspěchů (Bom Sucesso) a slovy o burácejících vodopádech. Ač jsme prakticky ze všech stran obklopeni Funchalem, jsme ztraceni v hlubokém zarostlém údolí, kterým prudce klesáme po náznacích schůdků. Slibované vodopády jsou totální fiasko, ale kaňon je okouzlující. Každopádně to na nejdeštivější měsíc v roce moc nevypadá. Už tu mělo 3 měsíce pršet, ale nějak se na to tam nahoře zapomnělo.

U mostu s delší odbočkou k 30metrovému vodopádu, respektive k vyschlé soutěsce se napojujeme na levádu a pomalu se zjevuje civilizace v podobě dálničního mostu, zřícenin a následně se zjevíme mezi domy. Dál se proplétáme v bludišti uliček rovnou dolů k moři. Ještě skok na nějaký nákup doplnit sušenky a alkohol. To hlavní, madeirské víno, tu koštuje od 5 euro a je neskonale sladké – celou flašku jsme dali ve dvou taktak. A že Ayssan s tímhle nějaké problémy fakt nemá. Na pokoj jsme dotáhli i nějaké piva v třetinkových flaštičkách (kol půl eura, nejčastější je značka Coral).

18.12. den 4. Levada de Serra – Pstruží levada da Furado – Ribeiro Frío – Balcóes (trasa 16+19+18)

Mapka stezkyJedna z nejúžasnějších madeirských cest vede podél Pstruží levady skrz subtropický vavřínový prales ve východních útrobách ostrova (trasa 19). Oba konce cesty jsou lehce dostupné autobusy z Funchalu. Končí, či začíná, v horské vesničce Ribeiro Frío, odkud je fajn zacházka na jedinečnou vyhlídku v srdci mlžných lesů. Ta bývá nacpaná turisty, tak jsme ji nechali na večerní konec treku a šli opačně proti průvodci. Tím bychom museli absolvovat stoupání z průsmyku Portella, které jsme nahradili další trasou po klidné a široké cestě podél levedy da Serra. Celý den se tak budeme pohybovat kolem nadmořské výšky 800 metrů.

V neděli je to s autobusy o něco horší. Vyrážíme v půldeváté číslem 77 na křižovatku Quatro Estradas (2.9€). Tenhle spoj vymetá ještě větší díry než obvykle. Vesničky se probouzí do nedělního rána, ženský se přesouvají i se slepicemi na trhy. Má to tu fajn latinskoamerické rysy.

Výstup z busu jsme tipli akorát, ale asi bude jednodušší řidiči zopakovat prosbu o upozornění na naši zastávku. Z křižovatky jdeme do kopce směrem na Poiso či jednodušeji za smradem, bó je to kolem vepřína. Za ním se napojujeme na levadu da Serra s širokou cestou kolem eukalyptů a sukovitých dubů. Kopce jsou částečně zahaleny mlžným oparem. Po hodině a půl jsme u vodárny z roku 1906 s letitými excentrickými jehličnany. Po asi 20 minutách začíná trochu křižovatkového bádání, kde se dá dostat hned na pstruží levadu (do Furado), k Portelle nebo na kopec Pico do Suna (1028m) s pozorovatelnou.

My zamířili po lesní silnici dolů k hájovně Lamaceiros s místy na piknik a výhledy na severní pobřeží, kterému vévodí Orlí skála. Dáme dlabanec, zatímco se oblaka pevně usadily o nějakých 100 výškových metrů nad námi. Sejdeme kousek k Portelle za dalšími výhledy a pokračujeme od hájovny po schodech nahoru na levadu do Furado, která nabízí vše, čím jsou levady profláklé – jedinečné výhledy, tunely, skalní trhliny, záseky ve skalních stěnách a hlavně bujnou vegetací subtropického horského lesa. Tady už to bude s dalšími turisty asi horší, ale opět jich nebylo víc než 20 za celý den.

Hned na začátku je nejlepší úsek s mnoha tunýlky a traverzy ve skalní stěně s dalšími a dalšími výhledy až ke skalní strží, obcházkami kolem vyschlých vodopádů. Hele, jako mohl bych tady básnit asi hodně dlouho, fotky to taky moc nezprostředkují (hlavně z nich nevynikne ta hloubka pod nohami). Jen škoda, že levadu vyšperkovali nehezkou betonovou nástavbou. Dál už se sice skalní tunely nekonají, ale tunelování si tu příroda vynahrazují vavřínovým a vřesovým materiálem. Jen ti pstruzi a vodopády se nekonají.

Po více než třech hodinách se zjevuje pár baráčků vesnice Ribeiro Frio. O několik zatáček nad ní je turistická osada s penzionem, pstruží farmou a restaurací. V té si dáváme žvanec, Ayssan ne příliš gut těstoviny a já podezřelou chlebovku. Trošku se do nás dává zima, sluneční paprsky se už přes hřeben sem nedostanou, tak si Ayssan koupí ovčí huňatý svetr. Bus jede až za tmy před sedmou (jízdní řád to pro tuhle zastávku má dokonce přesně na minuty).

Máme tak dost času na vyhlídku Balcones, která je 20 minut cesty tam, minimálně 20 minut kochání a 20 minut zpět (dle průvodce trasa 18, dle značení PR11 – ano, kupodivu i kilometrové značení turistických cest se tu začíná rozmáhat). Cesta se kroutí nad vesnicí přes skalní průrvu, kterou se dostaneme do dalšího údolí a pak na vyhlídkovou plošinu vysoko na skalním ostrohu. Výhledy od nejvyšších hor centrálního masivu až po severní pobřeží jsou opět fantastické, i když už bohužel je údolí ponořené do stínu. Díky pozdní hodině tu místo turistů jsou už jen pózující žebrající sockaptáci. Za odbočkou na vyhlídku levada pokračuje dál, ale cesta je uzavřená. Tady už cesta překonává padlé stromy, je bez zábradlíček pro Helgu a se solidní skalní stěnou nad i pod. Ale to vlastně vůbec nevím, protože tam se vlastně nemůže.

Prolezli jsme ještě vesničku a tmu šli přečkat do penziónu na pivo Coral. Naštěstí jsem radši vyhnal Ayssan na ulici, kde akorát 20 minut před časem v jízdním řádě se prohnal autobus. Zůstat tady by byl asi solidní průšvih. Do Funchalu se překonává v mlžné tmě sedlo ve výšce 1400 metrů.

Na večerní žvanec jdeme do obchodního centra u kruháku, v jehož útrobách je supermarket Pingo Doce, kde prodávají bufetovým způsobem různý žvanec za jednotnou cenu 10 euro za kilo. A třeba librový steak z lososa za 4 eura není špatná cifra. K tomu džusy za 40 centů a dortíčky se taky najdou. V krámu konečně kupujeme madeirské víno (sedmička od 5 euro), které svoji sladkostí překonává očekávání. Vysátí většího obsahu tohoto moku zavání ranním bolehlavem, tak jsme se docela drželi.

19.12. den 5. Pobřežní stezka (Funchal – Camara de Lobos)

Ráno bylo celkem hnusně. Po obligátních dvou houskách, kdy aspoň nad Funchalem zvítězilo slunce a hodilo do placu i nějakou duhu, dali jsme prolezení městem a pak jsme se pokusili najít kus nějaké pláže na koupání. I když to moc neštimovalo s tím počasím.

Sledovat zde pobřeží je docela fuška, od přístavu dál je zastaveno hotely a není nijak přístupné, neb si to zabetonovali do skalních bazénů a placů na slunění pro své hotelové dušičky. Až o řádný kus za se dá slézt k moři, kde je městské bazéniště. To je ale zavřené. Dál se už dokonce i pro běžný plebs našel plácek u moře, i když ke koupeli to moc neláká, pár odvážlivců se našlo (dva). U bývalého doku to mají v merku rybáři. A za další stovky metrů je konečně promenáda, kterou od moře odděluje pořádný útes zarostlý pichlavými agávemi a opunciemi spolu s hordou toaletních papírů a jeho věrných souputníků.

Na konci Funchalu je mořská restauračka s majáčkem a modrobílými rybářskými domy. Odsud vede tunel skrz skálu s nějakou zabudovanou pevnůstkou na skutečnou pláž. No pláž… je z pořádných valounů, chůze po ní je o zlomhnát. Premiérově však konečně namáčím kotníky.

Obzor už ovládá 600-metrový útes Cabo Girao (údajně druhý největší na světě, což se ale říká o každé skalce v každé přímořské zemi). Nicméně pěkně to vypadá, to né, že né. I když v těch výstavních domech na okraji, kterým sesuv občas ukradne kus zahrádky, bych bydlet nechtěl.

Dál tu máme cirkusplac a pořádně širokou pláž s černým pískem. Tady už vlezení do vody bylo o něco delší, ale čerstvě zešedlá obloha koupací orgas zrovna nepřinášela. Ejsan tam pro sichr nevlezl vůbec a jal se oddávat žvanci.

Kapky nás doprovodily do městečka Camara des Lobos krčící se v zátoce pod útesy. Přístaviště je plné rybářů a sušících se ryb. Centrum je docela autenticky živé, plné poloprázdných restauraček a nad městem se roztahují nekonečně kamenité terasy políček. Přímo ve městě je pak ještě pořádná vyhlídková skála.

Pak už jen skok do busu a po pohodovém dni rovnou zalezeme do Pingo Doce na dávku masa, ryb a zákusků (all 6€). Dnes táhnu do postele litr zmrzliny, se kterou nepomohl Ejsan a přesto na rozdíl od včerejšího madeirského padl celý.

20.12. den 6. Lombada da Ponta do Sol a poloostrov Sao Lourenco (trasy 4 a 12)

Dneškem měníme jistotu hotelu za auto. Bereme saky-paky za děkování pana majitele s poznámkami, ať nezapomenu všude vyřídit doporučení na tenhle hotel. Já vím, že tu řeším furt jen to žrádlo, ale kdyby zainvestoval jedno euro do té své somálské snídaně, na to doporučení by to plně bylo.

Tááákže, díky neschopnosti rentalcars.com se musíme táhnout na konec Funchalu městským busem, což naštěstí není problém. Cestou jsme skočili na booking.com a našli hotel na přespříští noc v Santaně na druhé straně ostrova za 30€ na pokoj. Autopůjčovna se zove Guerin, což není nejprofláklejší značka, ale aut na letišti mají k půjčení docela dost. Jenže my nejsme na letišti, auta byla vybrakována už brzy ráno, a tak nějak z nich leze, že nemají tak úplně přesně to auto, co jsme objednali. Nejdřív by byl nějaký dieselový prcek, což dokonali finální výsledkem jménem Nissan Micra. Nějak není síla na protesty, což se asi mělo. Při předávce přísně zapisovali každý škrábaneček. Ke třem tisícovkám za týdenní zápůjčku se přihodilo pojištění snížení spoluúčastí z 1500 eur na rovnou nulu, což koštovalo další třítisícovku. Asi by tyhle spoluúčasti chtělo nějak pořešit obecnou pojistkou.

Nissan Micra je asi druhé nejhnusnější auto na světě (po Fiatu Multipla). Vypadá to jak nějaký puchýřovitý blob. A vevnitř je to úplně stejně hnusný jako zvenku. Do kufru jsme sotva naskládali dva batůžky. Ale nakonec jízda s touhle prdlavkou nebyla tak tragická. Na zdejších silničkách se to pohybovalo docela mrštně a hlasitě a připadal jsem si jak v časech, když v rallye řádily staré Mini. Vymotat se na dálnici není zrovna nejjednodušší záležitost, tak musela nastoupit na scénu navigace.

Tak zpátky k túrám. Dnes se dala další TOP10 nedaleko Funchalu v Lombada da Ponta do Sol. K výchozímu parkovišti u kostelíku Espirito Santo je to kličkovačka úzkými a prudkými silničkami, ale průvodce vede jasně (jinak se poblíž dá dostat i autobusem). Jedná se o trasu 7, která je hodnocena jako těžká a prý je třeba absolutní odolnosti proti závratím. Ale tohle buď píší totální čajíčkové, nebo už to tu stačili řádně doplotit. Je to okružní pohodová trasa na 3 hodinky s převýšením sto metrů.

Na úvod se po silnici člověk musí vyšplhat o něco výš. Na asfaltu to slunce umí i v prosinci řádně ukázat sílu. V krámku dokoupím vody a sušenky a zmizíme mezi cukrovou třtinu podél levady Nova. Proběhneme kolem pár baráků a zjeví se zelené údolí plné opuštěných terasovitých políček. Podél levady se jde po betonovém chodníčku, tak se jde v pohodě kochat do hloubky 300 metrů pod nohami. Postupně se noříme do útrob soutěsky. Ve čtvrtkilometrovém tunelu přijdou vhod i baterky a za ním je nejzajímavější místo trasy, kde si důrazně vymlel průrvu vodopád, který se obchází zadem. Bohužel tohle místo teď zrovna slouží jako skladiště stavebních materiálů. Postupně se dostáváme k vyschlé řece, odkud se krade těch pár čůrků do levad. Vyválíme se na sluníčku, sestoupíme o pár metrů níže a napojíme se na souběžnou levadu do Moinho, která nás zavede zpět přímo ke kapličce. Tahle trasa je o méně prošláplejší a chytne se občas sprška z vodopádů. A rozhodně si člověk nepřipadá, že jde zpátky skoro stejnou cestou jen o sto metrů níže. Kor když to tu všechno v podvečerním světle hraje sytými barvami.

Na noc se přesouváme na méně obydlenou část ostrova, kde bychom možná stihli ještě pouštní trasu na poloostrově Sao Lorenzo. Celou jižní půlku ostrova obíhá dálnice a přejet to, co by před několika lety trvalo snad půl dne, je otázka půlhodinky. Narvat do tak členitého povrchu dálnici, která prakticky nikde nevede delší část čistě po povrchu země, musel být husarský kousek. Jede se buď v tunelech nebo po mostech. Takže ještě jednou danke šén meine liebe Frende a šupky hupky od sedmi nach Arbeit, ať se stihne dotunelovat i severní pobřeží.

Dálnice, po které tu jde jezdit stovkou, konči až za poslední výspou civilizace v městě Canical a dál je to ještě tak 5 kilometrů po nové asfaltce k parkovišti na konci ostrova, odkud začíná tříhodinová trasa na východní výběžek ostrova. Opět tu máme úplně jiný kraj, po zelené ani stopa a připomíná to tu spíš polopoušť. Vysoké a divoké útesy jsou zbarvené nádhernou kombinací sopečných hornin, skrze nichž se probila na povrch v úzkých komínech láva.

Sice je evidentní, že okruh nestihneme do tmy, ještě i obloha se zatáhla, ale tak stejně jiný plán na dnešek není. Krajina je kouzelná a výhledy na severní útesy zvlášť. Díky pozdní hodině tu není ani noha. Ejsan nasadil na hlavu cheguevarskou čepičku z Kuby, a s tím i nejpřirozenější aktivitu revolucionářů. Padnout na první plac, na kterém se dá válet a usnout. Po několika ponouknutí ho zanechávám snění o světlých zítřkách a pokračuju dál.

Na pár několika místech se poloostrov scvrkl do úžiny o pár metrech, aby na závěr ještě stihl rozšíření do centrální polopouště s oázou s barákem národního parku a několika datlovými palmami (snad se dá někde získat i povolení k přespání). Momentálně je to mrtvé. Doplazím se po luxusní cestě na vrcholek Pico do Furado (150m). Zde se o slovo přihlásil i poslední výboj slunce, který rozzářil krajinu do rudé. Dál je ještě korálek ostrůvků s majákem na konci. Nebýt drobného zádrhele v podobě 150 metrového srázu, dalo by se tam i dostat. No i tak mě čeká zpátky slušná dávka nočního pochodu.

Zatímco já jsem tu v zapomnění, u Ejsana se proměnilo parkoviště v živoucí korzo a na sunset přijely desítky čumilů.

Jako za dnešek ty dvě top trasy byl výkon slušný, tak by si jako i břuch zasloužil víc než dvě tatranky. Sjeli jsme do městečka Canical, kde to žije podobně jako v hlavním městě. Takže to nežije vůbec. Na kopečku na konci města však jedna funkční restaurace byla otevřená. Roztomile zmatená servírka, nikde ani anglický muk, ale zato totální přežírací porce ryb a různých příloh. Asi jsem ještě nikdy neopustil talíř s výborným jídlem kvůli tomu, že bych už nemohl. Žrací vrchol cesty dokončili účtem, kdy za to vše i s pitím chtěli jen 5 eur.

Vracíme se na poloostrov na přespání v autě. Sice to moc lidí chápat nemusí, ale spaní v autě má své nesporné výhody. Pokud to teda není Micra (ale nakonec se i to dalo) a pokud se z vybraného spacího místa nestává na noc prcplac jak z losangeleských filmů. Mládež měla holt smůlu a po nocích si museli hledat jiný plácek, protože parkovišťátko s úžasnou vyhlídkou na vrcholu severního útesu jsme obsadili my. Pravda, vyhlídku člověk ocenil spíše až ráno než teď o půlnocí.

21.12. den 7. Caldeirae Verde a Caldeirae de Inferno / Zelený a Pekelný kotel (trasa 27 + 28)

Za rozbřesku jsme prolezli okolní útesy a po severním pobřeží dojeli k supermarketu Sá a městu Santana, nad nímž je další z turistických skvostů – Caldero Verde a Caldere de Inferno. Cesta do Zeleného kotle dá na 5 hodin bez metru převýšení a opět se stezka proplétá mezi hlubokými soutěskami ve stálozelené bujné vegetaci. Na konci trasy je úžasný kotel obklopený ze všech stran vysokými skalami, po nichž se řítí vodopád do tůně, kde se dá údajně vykoupat. Ale v prosinci to asi není nejlepší nápad. Tohle se už musí jít oběma směry po stejné cestě, tak je důležité se zbytečně neohlížet a vzhledem k rozmanitosti krajiny si cestou zpátky člověk ani nevšimne, že se vrací stejnou cestou.

Start začíná u kempu Rancho Madeirense, kam se dá vyjet po slušné asfaltce vedoucí až k nejvyšší hoře Pico Ruivu. Start cesty uvádí typické santanské bíločervené domky, jejichž kopie naskládané kolem radnice v Santaně patří k nejfotografovanějším madeirským záběrům.

Půlhodinku se jde po velmi široké lesní cestě k domům Queimadas, trochu nuda, ale v ranním mlžném oparu to vypadá docela tajemně. V Quemadas se dá v lepších časech narazit na restauraci a záchodky, které urychlily Ejsanův závěr cesty o dobrou půlhodinku. I sem se dá vyškrábat autem, čímž se připravíte o nejnudnější část cesty a hodinku pochodu, což podle aut na parkovišti udělala většina návštěvníků (u Madeirense bylo 1 auto, tady jich bylo třikrát víc).

Výhledy ze stezek vysoko ve skalách opět úžasné a tím víc, čím se blížíme pod nejvyšší horu Madeiry, od níž nás vzdušnou čarou nedělí víc než 2 kilometry a výškovou čarou 1 kilometr. Na řadu přijdou i dlouhé a kroutivé tunely, kde už je třeba si hlavičku důkladněji chránit. Za čtvrtým tunelem se dostáváme do soutěsky s říčkou Ribeiro Grande, odkud odbočíme po pěšině do impozantního nitra Zeleného kotle. Jen škoda, že z vysokého vodopádu toho zas moc není. I když proti těm bídám, co následovaly, je možná na naší cestě ten největší a nejvodnatější.

Koupání teda nedávám, i když jindy jsem ochotný vlézt do ledasjaké kaluže a pokračujeme dál do Pekelného kotle. Cesta je teda zavřená, což tak nějak nelze přehlídnout, ale co. Rozhodně jsme to dnes nepřelezli jako první a nějaké extra nebezpečí po cestě nebylo (zavřené to je spíš kvůli tomu, že se cestu snaží pomalu rekonstruovat i pro Helgy). Dle průvodce je tohle černá trasa 28 na 2 hodinky. Chodí tudy už významně méně lidí, tak si ji příroda snaží ukořistit zpět pro sebe. Tady čeká i ostřejší výstup na další úroveň levad, kde se vynoříme u tunelové trojkřižovatky. Jedním tunelem s kolejemi se dá sejít po 5 temných kilometrech pod nejvyšší horou až na jižní úbočí ostrova. Dál je hodně rozmanitý tunelový úsek s okny do zelené džungle, skalnatými soutěskami, vodopády. Po tomhle je finální cíl v podobě Pekelného kotle skoro zklamáním. Skály kolem jsou sice vyšší, ale nejsou tak sevřené jako u Zeleného kolegy a z vodopádu nebylo vůbec nic.

Finále cesty už máme zase při posledních záblescích světla. Sjedeme do Santany k rezervovanému hotelu Colmo. Noo, nenapadlo by mě, že za tu eurovou třicítku to bude plnohodnotná čtyřhvězda. Dole byl k dispozici i bazén a vířivka a v celém hotelu byly dohromady tak 4 hosté.

22.12. den 8. Orlí skála a Porto da Cruz (trasa 25 a 14)

Takže to byly dva nejnabitější a nejprokláklejší dny na ostrově, které se nyní nahradily dvěma dny nejproflákanějšími. Snídaně byla královská, i když mě nejvíc upoutal pekáč s jakousi jedinečnou kombinací sladkých ingrediencí. Sladkého tu vůbec bylo k dispozici sakra dost, takže jsem to tady brakoval snad hodinu. V hotelu si tak dáme ještě jednu noc a vyrazíme po severovýchodní části ostrova.

Té kraluje již zmíněná Orlí skála (Penha de Aguia), kam se dá vyškrábat tak za hodinu a půl, i když to zespoda na výlez moc nevypadá. Zaparkujeme na konci vesničky Penha de Aguia de Baixo a přes pár políček se noříme na mořskou stranu skály, kde se údolím dá vylézt nahoře. Sice masakr to není (převýšení 450 metrů), ale na madeirské vycházkové poměry docela záhul. Panoramatické výhledy jsou odsud slušné, i když jediné trochu solidnější vyhlídky jsou jen na začátku a u geodetického sloupu. Sice jsme ještě hledali nějakou vybájenou v průvodci přes les a ďuzny po jakési pěšince až na druhý konec skály, ale nekonalo se už nic extra kromě skapaného dalšího kýble potu.

Objeli jsme skálu do městečka Porto da Cruz k pobřežní cestě přes Boca do Risco, kterých se obecně na Madeiře mnoho nedostává. Bohužel ideální pro tuto trasu je využití autobusu a jít ji jednosměrně z vedlejšího města Machico. I když zas autem si člověk ušetří nudnou část od začátku civilizace v Laranu k busišti.

Procourali jsme město, kde byl zrovna pár autobusů důchodců, což je dost divný, protože tu k vidění není snad vůbec nic. Snad trocha šutrů na silnici, pár baráků, jejichž stáři nepřesahuje průměrný věk domorodců, a ždibec pobřežní promenády s tradičním velkým veřejným bazénem.

Tak radši trefit správnou silničku do Larana až k poslednímu záchvěvu asfaltu, případně o kilák dál k poslednímu záchvěvu betonu, vysoko nad mořem a na úzkém hřebenu, kam kupodivu od moře je čerstvě postavená lanovka. Chvíli jsme přemýšleli nad smyslem takové stavby tady, než jsme konečně objevili cedulku o financování Evropskou unií, která jasně odpověděla, že hledání zde smyslu je nesmysl.

Dál cesta pokračuje po útesu 300 metrů nad mořem. Na začátku vede mezi různými keři, lesem a rozkvetlými zákoutími, ale časem se vegetace ztrácí a svah zprudčuje. Výhledy si ale už příliš neužívá Ayssan, u kterého se poprvé dostavují záchvěvy závratí. Mohlo i být divný o něco dřív, že jdu tak dlouho první. Škoda, zrovna jsem se dostal do kilometrového útesového amfiteátru končící Boca Riscem, kde se cesta do skály zařezává dost vydatně a hlavně taky konečně jednou bez údržby a zábradlíček. Konečně prává černá, ale dva lidi to akorát procházeli. My mezi ně teda nepatřili a vrátili se potupně zpátky k autu (ale i tak ušlý pohodový úsek stál zato) užít si trochu hotelového zázemí.

Mezitím si venku trochu zapršelo a za tmy jsme vyrazili do města hlavně hledat kus žvance. Našlo se pár nasvícených kostelů, dost nasvícených santanských domků kolem radnice a další květinářský betlém, ale po otevřené restauraci ani vidu. Nakonec jsme skončili v prázdném přízemí našeho hotelu, kde se to nakonec rozpohybovalo až k celkovému počtu sedmi návštěvníků. Což, pravda, stožidlovou restauraci asi nevytrhne. Opět padla tradiční ryba espada v medové omáčce (9€), nějaká sangria (2€) a zmrzlinový pohár (3€).

23.12. den 9. Severní pobřeží a jeskyně

Dnešek byl dost upršený, což panoramatům a trajdání zrovna nepřidá. Po ranním dlabanci jsme vyrazili do supermarketu Sá na nákup štědrovečerní a božíhodové hostiny a hody jsme dopřáli i Mikře, která toho cenově sežrala dvakrát více. Za Santanou jsou původní úzké silnice vytesané do skal. A to se jede proklatě dlouho proti tunelům. Že to není sranda, ukázala houkající sanitka, kdy zatímco se kocháme na vyhlídce, profrčí kolem, aby se za kilometr zasekla proti náklaďáku, dvě minuty na sebe čumí a pak musí sanitka zacouvat až zpátky k nám.

Sjeli jsme do zátoky Calhau pod městem Sao Jorge, kde vede nedlouhá pobřežní trasa po staré dlážděné cestě ke zbytkům dávného důležitého přístaviště. I toto se dá v pohodě dát autobusem se startem u kostela z 18. století v Sao Jorge (trasa 26 na 2 hodiny). My dojeli na konec silnice v zátoce s ústím říčky, valounovou pláží, bazénem a pár ruinami. Na konci cesty vede na staré přístaviště na čedičovém výběžku Cais vzdušná betonová lávka ve skalní stěně, která přes řadu oprav podléhá nenávratně zkáze. Ayssan to vzdává a já si dávám škrábání po skále. Momentálně byl hlavně padlý začátek lávky, na který bylo třeba tři metry vyšplhat. Jinak, že by teda byla špička poloostrova nějaká super bomba, se říci nedá.

V dešti jsme prokličkovali k městu Sao Vicente, kde je dobrá věc na trávení deště. Škoda, že se zrovna objevilo slunce. No nic, je tu přístupná jeskyně, která, na rozdíl od našich krápníků, je vulkanického původu. Nejdřív tu máme nějaké muzeum o šutrech a sopkách, pak 3D film o vzniku ostrova a pak šup do dávných lávových tunelů. Těmi někde protékají potůčky, které pro oblažení kýče hledající německé turisty ještě přehradili do několika jezírek. A to se koneckonců líbí i nám (vstupné 8€).

Na poslední výspu ostrova, do města Porto Moniz, je silnice už opět provrtána v tunelech. Staré silnice linoucí se po útesech jsou bohužel neprostupně zavřeny, protože příroda si je rychle bere zpátky. Na pár místech jsou sesuvy a někde si našel cestu i mohutný vodopád. Pro auta teda úplně pasé a jako chodci musíme přelézt dvoumetrovou zeď, abychom aspoň kousek mohli ujít.

Kolem Porto Moniz něco prochodíme ve vulkanické černé promoklé krajině a velmi členitém pobřeží. Moře tu má pořádnou sílu. Taky tu máme největší přímořské bazény, ale nějak to na koupel zrovna neláká. Zato za západním mysem krásně prosvítá sluníčko dávající na vědomí, že na jihu ostrova po dešti a mracích není ani zmínka. Snad jsme dali i nějaký nevábný dlabanec a za tmy vyrazily do útrob ostrova na přespání. Vyjeli jsme přes čtvrtdruhého výškového kilometru na náhorní plošinu, kde jízda díky tmě, mlze a brutálnímu vichru nepatřila mezi nejpohodovější projížďky. Nakonec dojedeme až k Rabacalu, což je náš zítřejší cíl, kde sjedeme kousek na Calhetu na malé parkoviště s přístřeškem, umyvadlem a krbem.

24.12. den 10. Kol Rabacalu (trasa 44+45+46+47) a Štědrý večer ve skladišti a na pláži

Probuzení do slunečného, leč mrazivého, rána, kdy paprsky pořádně osvítily zelený koberec náhorní plošiny ve výšce kol 1300 metrů. Vyjedeme kousek k parkovišti u odbočky do Rabacalu, která je bohužel zavřená. Ale tyhle 2 kilometry se dají zdolat kyvadlovým autobusem za nějaký obulus. Právě od hájovny v Rabacalu vedou dvě z povinných tras k vodopádům Risco a 25 fontes. Navíc se jedná o kratší zpáteční trasy, tak tu může být návštěvnost nebezpečně vysoká. Já to tady zkombinoval do drsnějšího okruhu spojující 4 trasy z průvodce.

Od parkoviště jsme vyrazili po pohodlné menší levadě k řece Ribeira Grande (trasa 44, jeden směr 1 hodina). Kol se rozprostírají zaoblené zelené vrcholky a pod nohami rabacalské levady. Levada končí u menšího vodopádu s malým jezírkem se pstruhy. Teda tak to říká průvodce, díky suchu padají ze skal jen čúrky a pstruzi taky nikde. To trochu bortí plány na štědrovečerní dlabanec se pstruhem opečeným na ohni na pláži. Vítězoslavná fotka s uloveným pstruhem napíchlým na trekové holi nad hlavou se tak konat nebude.

Úplně zpátky se mi moc vracet nechce, kor když další cíl je vzdálený 300 metrů. Bohužel nejen na dél, ale i na výšku. A ten výškový rozdíl ej krapet problém. Ale pěšinu vedoucí z naší levady dolů tu máme. Sešup je to skrze pokroucená dřeva slušný. Zarazí až rozcestí. Prošlápější vypadá pravá pěšina. Jak se ukázala, prošlapanější je proto, že jí každý musí jít dvakrát. Ale vypadala nadějně do poslední chvíle. Ke konci je k vidění vysoký vodopád padající do zeleného jezírka. Do posledního metru sestupu jsme mysleli, že je to Risco. No nebyl. Ale bylo to tu fajn a určitě to tu bude bez turistů. Stalo se i posledním místem odpočinku Ayssanova stativu. Doufám, že souvislost s tím, že jsem ho těsně předtím nějak šteloval, nebyla nějak zásadní.

Po vyschlém korytu jsme se dostali na horní hranu vodopádu Risco. Dole se producírovalo pár lidí, ale nás čekal výšlapový návrat na stezku, která od odbočky pokračovala plusmínus po vrstevnici. Žádná zkratka dolů se už neobjevila, tak jsme skončili až na silnici těsně nad Rabacalem.

Po půlhodině (trasa 45, resp. PR 6.1)jsme u stometrového vodopádu Risco padajícího (momentálně tedy kapajícího) do úzkého kaňonu. Kolem vyhlídky zase sockují ptáci měnící drobky za pózy před vodopádem. Škoda betelně zavřeného pokračování stezky za vodopádem, ze které čouhají skalní okna.

Opět cesta zpět na odbočku o další patro níže na levadu 25 Fontes (trasa 46, PR 6, jeden směr 1 hodina). Zprvu široká cesta se za mostem zužuje do zelených tunelů prostřídanými panoramaty. Po necelé hodině u kamenného mostu dorazíme ke skalní kotlině, kam do jezírka má padat 25 pramenů z kapradinových skal, které kupodivu napočítáme i my. Je to příjemný plac, nádherné koupání (mít voda i vzduch tak o 15 stupňů více). Díky pozdější hodině, kdy už jsou všichni někde u rybích kostí, je tu naprostá pustota.

Vracíme se k ostrému ostrohu, odkud padá stezka o další patro níž na kótu 820. Po serpentinách se dostaneme ke skrytému domku u levady da Rocha Vermelha. Proti proudu se po čtvrthodince dostaneme do skalnatého světa plného květin, vodopádů a jezírek. Dál je už levada drsnější a vedlejším dlouhým Seixelským tunelem by byla túrka taky dost drsná, protože bychom se dostali až na severním pobřeží.

Cestou zpátky se noříme do kaňonů, kde nás čeká finální, více než 500 metrový výstup. To se dá zkrátit 800 metrovým tunelem, který by nás dovedl až k našemu nocovišti. Jen ta Micra nahoře by to asi nepochopila. Takže vzhůru. Sice jsme měli dnes celodenní trajdání, ale utrpení to nebylo. Doteď. Nedávný sesuv půdy to vzal přímo místem, kudy vedly schody a serpentiny k hájovně. Následujících 200 výškových metrů tak překonáváme v bahně mezi keři a stromky na tak 70stupňovém svahu. Občas se sice zaradujeme, že jsme konečně na cestě. Ale ta končí po pár metrech zase v sesuvu. Pomalu se sem dostává večerní mlha, tak to byl docela brutus. Závěrečného třičtvrtěhodinového stoupání od hájovny po silnici už mám plný zuby.

Nahoře ještě večerní slunce líže vrcholky, tak snad něco uvidíme z té slavné náhorní plošiny. O pár kilometrů dál se ale noříme do mlhy, ze které občas vybafnou vrtule elektráren. Štědrovečerní plážový dýchánek jsme si vymysleli v zátoce pod Sao Jorge, kde jsme byli včera. Zásoby jídla moc skvostné nebyly, tak se zachtělo ještě zastávky na nějakém žvanci. Když jsme se k tomu rozhoupali, nejlepší možnosti jsme už minuli a hledání něčeho v Sao Jorge bylo marné. Nakonec končíme v jakémsi skladišti s bohatým menu skládajícího se z toastu nebo hamburgeru. Ale pochutnali jsme si i tak, ale to by se nám dneska asi povedlo po všem.

Sjedeme k zátoce, kde naštěstí není ani noha. Tak můžeme dát večerní koupel. Ayssan si vybírá radši ústí řeky, což má proti moři tak desetistupňovou nevýhodu. Moje mořská volba sebou nesla adrenalin v podobě potácení se mezi šutry pod nohami a představy, jak nějaká z mnoha pořádných vln mě na nějaký větší šutr umístí hlavičku.

Dál se už jen dřeplo na pláž a otevřely se flašky vína. Já skoro zboural celou lahev madeirského, což je fakt dost těžké víno, které by se určitě neztratilo ani na dýcháncích veverek a Krystýn by mohl mít nahrávky ošperkované ještě o level výše. Každopádně se po něm spalo docela dobře. Jen to ráno mohlo být čilejší.

25.12. den 11. Útes Cabo Girao, botanické levady u Encumeady

Dnes jsme najeli silniční rekord, projeli ostrov od severu k jihu a skoro zase zpět a to ještě jednou. Ale hlavní cíl měla být hřebenovka z Pico Areiro na nejvyšší horu Pico Ruivu. Bohužel jsme tohle asi moc odkládali. První pokus předevčírem nám vzalo počasí hned po vystrčení nosu z okna a ani dnešek nevypadal o moc lépe. Šedé mraky byly hned zrána i na pobřeží. Přes známou Santanu a Ribeiro Frío se škrábeme do sedla Poiso (1413 m.n.m.) na odbočku vedoucí na druhou nejvyšší madeirskou horu Pico Areiro s velkým parkovištěm pro turisty, restaurací a radarem. Závěr cesty je už ale beznadějně v mracích. Nahoře se honí mraky docela slušně, teplota někde u nuly. Občas z mraků vykouknou okolní hřebeny, je vidět i na dno Údolí jeptišek, ale na celodenní túru to moc neláká. Takže to bohužel dnes balíme a zkusíme to zítra. Opět chyba, nakonec se během dne nad horou mraky vcelku roztrhaly a hlavně, zítra bylo ještě hůř.

Zatím jsme sjeli dolů do Funchalu, kde bylo krásně slunečno. Vyhlídky na zelená terasovitá políčka a vesničky po čtyřech dnech mlžného severu je balzám na oči. Zajeli jsme na útes Cabo Girao, který se pne 560 metrů nad mořem, což z něj dělá údajně druhý největší útes na světě. Což je už aspoň můj pátý druhý nej útes na světě. Na konci útesu je stará vyhlídky obsypaná ještěrkami, který ale už bude brzy nahrazena nějakou betonovoskleněnou příšerností. Sešup dolů je to slušný. Nezávidím baráčkům na samém okraji útesu, kde je vidět, že občas kus zahrady zahučí o půlkilometr níž. Prokličkovat sem byla fuška, ale zpátky to bylo ještě horší, kdy jsme se beznadějně ztratili v terasovitých serpentinách.

Se sluníčkem nám pěkně otrnulo, tak jsme chtěli vyrazit na náhorní plošinu, kterou jsme minule měli v mracích, a kde je jedna z top tras na Cukrovou homoli. Šplhání na průsmyk Encumeda byl ještě v pořádku. Za ním se však ukazuje severní pobřeží se svými mraky a průjezd průsmykem ve skalní průrvě je jak do jiné dimenze. Neprostupná mlha pak přichází těsně před startem túry ve výšce 1500 metrů. No, je to marný, tak se vracíme k sedlu Encumeda a dáváme takzvané botanické výlety podél levady do Norte (trasa 39, PR 17; zpáteční 2 hodiny) skrze několik tunelů (nejdelší přes půlkilometr) k vodopádu Cascata. Těch pár čúrků, co z něj padá, opět nemilosrdně sbírá levada, tak zahajujeme vítězný přírodní protest s cílem přebobřit levadu a vrátit vodu do koryta. V těhle místech je vegetace obzvláště bujná a rozmanitá a je tu k nalezení několik madeirských endemitů. Pokračováním do tunelu bychom se dostali nakonec přímo na cukrovou homoli (ale to jsem zjistil až teď při psaní spisku, což je docela pozdě).

Bohužel se musíme vrátit a prubneme ještě variantu podél levady das Rabacas. Tady už má Ayssan tunelů plný zuby, tak to balíme a vyrážíme do Funchalu hledat bydlení. To už jsme zajištění neměli, o internet jsme nezakopli, tak přítel na telefonu poslal nějaký adresy nejlevnějších ze slušnějších možností z booking.comu. Tentokrát jsme naopak nechtěli centrum kvůli autu, tak se v kopcích Funchalu něco najde. Jen navigace a mapky mají trochu problém se smířit s tím, že silnice s jedním názvem je překopaná půlkilometrovým resortem. Ale nakonec nacházíme Vilu Camacho, která vypadá velmi solidně. Jen se takhle osobně na internetových 18 dolarů za pokoj nemůžu ani náhodou dostat. Ale 25 taky není špatný a po dvou nocích v autě bychom brali ledascos. Po natahání báglu do recepce nás vedou kamsi ven a přes ulici do nějakého ošuntělejšího baráku. Ale postel, koupelnu i výhled na moře to má, tak co.

25. prosinec je den, kdy v této zemi nefunguje prakticky nic. Nejede ani jeden autobus, což by těm čekajícím turistům na zastávkách mohl někdy někdo říci. Bohužel žaludky svátek nemají, tak zkoušíme něco najít na nejturističtějším bulváru, kde po dlouhé době nacházíme jednu z kladných věcí přistěhovalectví – arabskou restauraci, kde se Boží hod nějak nežere a tak se tu žere nějaké desetieurové meníčko.

26.12. den 12. Horská hřebenovka z Pico Ariero na Pico Ruivo (1862 m.n.m., trasa 30)

Poslední den, tak už nemáme na výběr a musíme dát hřebenovku za každou cenu. Co je tedy před námi – tři nejvyšší madeirské vrcholy propojené před 40 lety vybudovanou solidní cestou. Ač se začíná na 1818 metrech a končí jen na picoruivuských 1862, tak převýšením našlapeme 800 metrů. Sice se jedná o zpáteční cestu, ale díky výstupům a funění stejně moc síly na kochací otáčení není, a část cesty má dvě varianty. Podle průvodce to je trasa 30, údajně velmi náročná horská túra (nee, kor když dáte západní cestu) na 5 hodin, do čehož jsme se snad díky fotopauzám nevešly jen o půlhodinu.

Tááákže… ve Funchalu se tradičně klube slunce, které se pomalu ztrácí každým kilometrem k výchozímu parkovišti na Pico Areiro. Lehce se překonalo včerejší počasí, tentokrát ani žádné trhliny, jen neprostupné bílé mléko. Nákup žvance na cestu se nějak zapomněl konat, tak jsme vyštrachali pár drobků a ohryzků z kufru, dolili se energií v kavárně plné německých důchodců. I když tady lidí byla tak stovka, na cestu se rozhodně nikdo nechystal. Jen ještě jeden bláznivý párek, nečekaně z Česka.

Vzhůru do bílé tmy. Naštěstí cesta je vydlážděná, při každé příležitosti obehnaná provázky, tak nehrozí snad nic. Po sestupu z Areiro k úrovni 1600 metrů jsme se dostali pod hlavní mraky a bylo i něco vidět a pod nohami se nám rozevřely výhledy do hlubokých údolí, bizardní skalní útvary a průrvy, vše v šedozelenočervené barvě. Úžasný pocit procházky peklem. Možná, že bez mraků by ty mnohasetmetrové srázy pod nohami i trochu znervóznily. Sestupy a výstupy se konají schodově, které leckdy končí až daleko pode či nade mnou v mlze. Cestou tam bereme západní cesty, vytesanou v kolmé stěně a vedoucí skrze několik tunelů, čímž zcela absentují nějaké kopce. Zpátky jsme dali o dost drsnější východní variantu. Navíc je na návětrné straně, takže stejně byla celá v mracích. Na téhle straně byly výhledy nakonec nejlepší a dokonce jsme zahlídli na mžik sluníčko a modrou na nebi.

S blížícím se koncem začíná ve spáleném lese třičtvrtěhodinové stoupání k horské chatě Abrigo a finální špičce Pico Ruivu zahalené v mlze. Mlhu lze sledovat hned ze tří rozměrných vyhlídek. My během více než půlhodiny chytili několik významnějších problesků od moři k moři, takže ani cíl propadák nebyl. Zpátky se to zlepšovalo, což nás namlsalo na tu východní cestu, kde jsme se v nekonečných serpentinách vzhůru na Pico Torres ponořili do totálního mlíka. Tady to průvodce trochu zafixloval, v mapce trasy ubral aspoň 150 výškových metrů, které byly teda znát.

Jak jsme zatím prakticky nepotkali ani nohu (kromě několika výletníků mířící na Ruivu z parkoviště Teixera přímo pod horou, odkud je vrchol sotva na hodinovou procházku), tak teď jich pár mířících k Ruivu bylo. Zejména poslední rozvětvená rodinka s usměvavými cérečkami sotva ve čtvrtině cesty mě doma přivedla ke googlování o mrtvých turistech na Madeiře. Ale tenhle týden to odnesly jen dvě starší dámy.

Areiro opět v mlze, ale teď byly jediné cíle sprcha a žvanec. A protože toho stále stejného madeirského jídla už jsme měli dost, je to víceméně na jedno brdo, prahli jsme aspoň po pizzerii. Tady asi nejvíc zabodovala navigace s funkcí nejbližší pizzerie v okolí, která nás dovedla k Papá Manuel (ulice Caminho do Amparo u Estrady Monumental za Forum Madeira), což bylo nevídané obžerství. Pro mě hrnec skvostných zapečených makarónů a Ayssan s kolem pizzy na tom nebyl hůř. Je sice možné, že dnes bychom plesali i z gumových podrážek, ale spíš to bylo fakt dobrý. Cestou zpátky do hotelu nakrmíme i Micru (dohromady najezdila 800 kilometrů a sežrala 42 eur – benzín podobně drahý jak u nás).

27.12. den 13. Funchal – Frankfurt – Hanau – Prága

Před sedmou profrčet dálnicí ztichlé útroby ostrova na letiště, kde bylo nějaké to hledání parkoviště Guerinu na odevzdání auta, které odbavovalo až po osmé hodině, což není moc ideální pro odlet po deváté. Aspoň, že jsme se dostali přes závoru na jejich parkoviště a zatím se odbavili. Kontrolu převzatého auta vzali docela zodpovědně. Letadlo od TUI bylo vyšvihlé v černočervených barvách Deutsche Bahn, ale jinak vše už nudně v pohodě. Ale nechtěl bych někdy přijít k letadlu v barvách Českých drah. I když v případě ČSA by to už bylo asi stejně jedno. Pod křídly jsme čísli moře, okoukli naposled východní poloostrov a vznesli se zpátky na kontinent.

Z letiště jsme chytli nějaký přímější vlak (což nám je ale dnes úplně jedno), v Hanau bez úhony čekal Apostrofník (=Cee´d) a skrze dvě dálniční bouračky jsme se prodrali k Praze, takže jsem ještě stihl zalepit dnešní narozeniny mňamózním dortem prolitým půllitrem bílého rumu.

Madeira nezklamala, což asi ani nemůže. I v tom zdánlivě nejhorším počasovém období je v pohodě – né nadarmo se zove ostrov věčného jara. Spíš bych měl jediné obavy se jí proplétat v hlavní sezóně, ale snad to nebude takový masakr. Ayssan taky až překvapil, takže na další cestu se s ním asi nebude čekat dalších 10 let (poprvé a naposled byl totiž na Sicílii v ještě v minulém tisíciletí). Moc restíků mi na Madeiře nezbylo, ale kdybych se někdy jó nudil, dala by se nakombinovat zajímavá několikadenní túra skrz celý ostrov od východu k západu. Ale spíš to vidím zatím na průzkumy nudnějších sousedů jako Azory, La Palma či El Hierro.

Finanční sumárum: Letenka 2700 Kč, benzín na letiště 3000* (děleno počtem osob), parkovné na nádraží 750*, auto – půjčovné 3000* + připojištění 3000*, benzín na Madeiře 1000*, hotely 6250* za pokoj a 9 nocí (25-30 eur za pokoj, snídani a noc) = 11200 plus to, co se prožere (v krámech cifry jak u nás, jídlo v restauracích 5 – 10 eur).

25. prosinec je den, kdy v této zemi nefunguje prakticky nic. Nejede ani jeden autobus, což by těm čekajícím turistům na zastávkách mohl někdy někdo říci. Bohužel žaludky svátek nemají, tak zkoušíme něco najít na nejturističtějším bulváru, kde po dlouhé době nacházíme jednu z kladných věcí přistě

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .