0
0

Na řecký ostrov Korfu kdykoli! A kdyby to nebylo proti pravidlům, napsal bych to velkým písmem. Nejraději tam jezdím kolem mých narozenin. Ještě nikdy jsem se nezklamal, i když letos to bylo „obzvláště vypečené“.

Přistávání (a start) dopravními letadly na Korfu není po čajíčky. Maně se pamatuji, že nám kdysi jeden z průvodců říkal, že to musejí být piloti vyšší letecké třídy… Ostatně, posuďte sami a vychutnejte si to.

Pamatuji se, že jsem při jednom přistání seděl docela na doslech kabině pilotů. A bylo to za poměrně dramatického počasí. Šli jsme na ranvej dokonce s dvojím náletem… Podařilo se, i když docelal lilo, fičel vítr, snad byla i bouřka… A když jsme přistáli a zarolovali k výstupu, první kdo se z letadla hnal byl postarší kapitán. Lilo z něj neméně než venku z mraků. Kapitán přejel pohledem cestující a jen unaveně hlesl: „Pfff… ty lidi se můžou radovat, že jsou vůbec živí…“ Předpokládám, že šel rovnou na dvojitého panáka. A když si představím, jaké to musely být nervy, tak bych toho panáka klidně zaplatil tomu kapitánovi sám. I ještě dnes.

Do hotelu se z letiště dopravíte většinou autobusem, jen pár individualistů je odesláno taxíkem. Pak se ubytujete, vyřešíte první drobnosti ohledně ubytování … v tom všem vám pomůže delegátka. Mužů je v tomhle směru málo a je to dobře, protože mladé pohledné Češky častěji okouzlí srdce místních ubytovatelů, úředníků, zdravotníků i policistů a bůhví koho, s kým třeba ještě oficiálně přijdete během svého pobytu někdy i proti své vůli do styku.

Pak už jen obhlížíte kam jste se to vlastně dostali. Znáte to… Tady je ložnice, tady je kuchyňka, aha koupelna a WC… Je tady televize? Jo není, tu jsme měli předloni, když jsme byli v tom hotelu all inclusive. A kdepak je zásuvka na nabití mobilu, holicího strojku a kulmy na vlasy? A, mámo, vzali jsme kafe?

U nás to letos probíhalo nejinak. S tím rozdílem, že jsme na Korfu přistávali hodně v noci, na ubytování typu studio (tak je také budu dál nazývat), Rezidence Breeze v Arillas, dokonce s přesednutím do auta delegátky… ještě že sebou měla přítele, kterého ocenila slovy: „Je to chlap, tak ať maká.“ – ten nám totiž iniciativně pomohl s instalací obrovitého kufru z autobusu do auta a z auta pak klopýtáním noční opračnou cestou do zadu ke studiu. Byl to skutečně urostlý mladík, Řek jak hora, a jeho pomoc se nám opravdu osvědčila. Na nás se už totiž začala projevoval cestovní únava i časový rozdíl. Bylo sice půl jedné, ale v Praze tou dobou už půl druhé.

DSC01622a.JPG

Ráno nás přivítalo tak jak to umí nad jen Korfu. Do zlatavého slunce, které se přehouplo přes hory. Do nás se už opřelo plnou silou, protože se mezitím pěkně rozehřálo při zahřívání výhodního pobřeží. Nevím jak to na Korfu dělají, ale snad na každém místě tam svítí celý den slunce…

Také my jsme s malajským kamarádem začali hezky česky – s kafem, k tomu sušenky z domácích zásob… Nezbytná nutnost, protože vězte, že zatímco my – turisti – vstáváme už někdy kolem sedmé, osmé… to dělá ten vzduch! … tak praví Řekové ještě hezky vyspávají, krámky otevírají kolem desáté a ještě (v duchu) jistě brblají, že musejí kvůli túristům vstávat tak brzo.

DSC02285q.JPG

Z domova jsme vůbec prozíravě vezli pár základních maličkostí. A pár jsme jich nevezli – což byla, jak se ukázalo, taky vypečenost. První vypečenou maličkostí bylo to, že jsem koupil a někde doma dobře schoval speciální balení koření. Taková kulatá krabička s oddíly na důl, pepř, papriku, kari… hezké, malé kompaktní, na dovolenou akorát. Jen momentálně nevím, kterou dovolenou. Když jsme balili, onu krabičku ne a ne najít! Skončilo to potupným balením do všeho možného náhradního – protože na příklad kupovat půlkilovku soli kvůli dejme tomu k šesti-sedmi jídlům, to je plýtvání penězi i materiálem. Vlastně, materiálem ne. Protože zbylých 5/6 soli přeci nevyhodíte, ale necháte je na stole. Úklid po vašem odjezdu pak obohatí své domácí zásoby o tuto sůl, cukr, olej, cibuli a jiné zbytky vašeho dovolenkového kulinaření. A noví turisté pak znovu nakupují, sůl, cukr, olej, koření, kafe, mycí prostředky… to podle toho co si zrovna zapomněli vzít z domova.

Myslel jsem, že jsem všechny v tomto směru tedy přechytračil. Vše výše uvedené jsem si přivezl z domova. Sůl a jar na nádobí se skvěly ve vzorkových lahvičkách od čistících vodiček Clarins, nějaké ty sáčky s kořením, krabici sáčkového kafe 3+1 a čaje, trochu cukru, dokonce i drátěnku… Aby pak člověk zjistil, že je stejně nahraný, protože to nejdůležitějží kuchyňské náčíní je k nepoužití, totiž, že vývrtka je zlomená v půli!

První víno jsem otevřel jakž taký suvenýrovým nožem v rámci akce „nůž zdarma“ – čímž jsem spolehlivě ohnul vývrtku tak, že i po narovnání byla značně nespolehlivá. Následovala v rámci nákupu horentní útrata téměř 5€ za pořádný, solidní kombinovaný otvírák. Hurá! Radoval jsem se, že teď máme otevírání vína spolehlivě zajštěno a koupil jsem hned 2 litrové balení oblíbené Retsiny. Abych následně až ve studiu zjistil, že lahev má uzavírání šroubovací hliníkovou korunkou jako u nás alkohol a vývrtka je naprosto zbytečná. Odjela s námi do Prahy a posléze spočinula v hlubinách šuplíku na kuchyňské propriety (vývrtka na foto vlevo).

DSC01970a.JPG

Že je to vypečené? No ano. Ale to byl teprve začátek!

Typická turistická vesnička Arillas má příjemnou pláž. Napřed písek na slunění a pak do moře vstuoujete přes jemné oblázky ve vodě. Pro mne ale zrovna tyhle radovánky moc nejsou.

Korfu, to je pro mne jednak nic nedělání, jednak – jezdění na mopedu po ostrově za přírodními krásami a místními pamětihodnostmi. Jestli ve vás hlodá otázka, zda nemám špatné svědomí ze zamořování vzduchu ostrova splodinami, pak vám odpovím, že mám. Ale, bohužel, na kole se moc jezdit vzhledem ke kopcům nedá; pronajímat turistům oslíky je dost dobře nemožné a o jiném druhu dopravy nevím. Kromě hromadné, která je ničivá už jen tím, že je svojí mizivou četností a hlavně nevhodným rozpisem jízd téměř k nepoužití. Slouží spíše školákům, občas někomu kdo potřebuje do města něco vyřídit na úřadě nebo sjet k příbuzným, tam přespat a druhý den zpátky. Ale turistický autobus, nejlépe elektrobus, žádný.

A tak me nezbývá než „pata puti, pata puti“ jak říkal Jan Werich v Pohádce o sojčím pírku… zkrátka sedám na moped, zavírám své svědomí a brázdím ostrovem za poznáním krás. Jednou je to nanejvyšší horu Pantokrator, jindy naopak na nejjižnějšímu cípu ostrova, pak pro změnu k Durrelově vile „White House“ v Kalami. Nebo k vile královny Sissi do Achillea. A nic vás nedoveze lépe, když chcete posvačit někde v olivovém háji.

DSC02169a.JPG

Že tedy letos budeme brázdit ve dvou, bylo víc než jasné. A vzhledem k mé postavě jsem požádal o trochu silnější stroj než dýchavičnou 50ccm. Spolehl jsem se tentokrát na kontakt delegátky a moped si nechal přivézt od firmy, kterou nám doporučila. Cenově to vycházelo úplně stejně jako u jiných půjčoven; jen mi byl přislíben perfektní servis v případě problémů.

I přijel pan Nikos a přivezl mi krásnou 80ccm mašinu, prakticky motocykl, předal jej, já předložil řidičák (ty doby kdy to bylo nájemcům jedno jsou dávno pryč), zaplatil jsem nájem a pojistku. A on se pak odporoučel zpátky v autě s návěstním přívěsem, na kterém motocykl přivezl.

Všechno bylo naprosto v pořádku. Z jeho strany. Nikoli však z mé. Udělal jsem jednu chybu. Motocykl jsem si sám nevyzkoušel a neprojel se na něm. A napadlo mne to, až když už majitel odjel. Uchopil jsem motocykl, že se na něm zkusmo projedu. Z krásného motocyklu se rázem stal motocykl obzvláště vypečený. Ukázalo se, že jej prostě fyzicky nezvládnu. Byl příliš těžký. A velký. Zkusil jsem jej nastartoval, ale ani jsem na stroj raději zkusmo nesedl z obavy, abych jej hned nepoložil. Malér. Co teď?

Na řadu přišel mobil. Zatímco mi místní retlanslační věž posílala v pravidelných intervalech sms, že je připravena předat mi informace z infokanálu… jakmile člověk potřeboval signál k dovolání se… konec!

„Nejlepší místo na volání je tady u bazénku,“ prozradil mi majitel studia. Měl pravdu. A vůbec nejlépe se pak volalo, když byl hustý déšť, který na tu chvíli ohnul signál směrem k zemi a to se pak dalo volat i přímo z postele.

Nicméně jsem se dovolal pana Nikose a svěřil se mu v rychlosti s problémem.

„Není problém. Já vám přivezu čtyřkolku a když nebude vyhovovat, tak to prostě zrušíme. Jsem tam za pět minut.“

Skutečně byl. Pohlížel jsem na to čtyřkolové vozítko dost nedůvěřivě. Zároveň ale s nadějemi. Ovládání totiž bylo úplně stejné jako u mopedu a motocyklu – tedy řidítka a žádné pedály. Řazení – plná automatika. Zkusmo jsem nasedl na čtyřkolku a jel se projet do jediné hlavní ulice Arillas, táhnoucí se podél pláže a mořského břehu. Nikoho jsem cestou nepřejel, vozidlo jsem zvládnul i přes zdrsněný silniční beton nakecaný na jakési díry, vrátil jsem se v pořádku… tudíž jsem usoudil, že to zkusím a dáme se do ježdění. S nepatrným doplatkem vyšla čtyřkolka na nějakých 90€ na 5 dní + benzín. Což, uvážíme-li, že je člověk na dovolené, tak ještě jakž takž ujde.

QuadTrip0.jpg

Co vám budu povídat. Za 2 dny jsem brázdil silnice už závratnou rychlostí 40 km/h, s malajským kamarádem v závěsu na tandemu, s přilbami na hlavě… a naučil jsem se brilantně vyhýbat četným jámám, rigolům, zkoseným krajnicím nemilosrdně nás táhnoucí do příkopu. Parkrát jsem se i dokonce odvážil vyjet v přehledném místě do protisměru, abych unikl dírám jak po geologickém průzkumu. Jednou jsem, světe div se!, předjel vozidlo – traktor táhnoucí přívěs čerstvě nasekané pícniny. A několikrát jsem dokonce na rovince dosáhl průměrné rychlosti 50km/h na 100m, s tím, že 2x jsem jel 55km/h! Samozřejmě to ironizuji, ale jinak to byla pohoda a paráda. Jak se říká, užil jsem si to.

Jedinou nekomfortností byla plynová páčka, která se musela neustále držet pravým palcem, aby čtyřkolka dostávala do motoru benzín. Mimochodem, za těch 5 dní jsem jej koupil za pouhých 20€ a najezdil se opravdu dost a dost. Až se to dvakrát trochu zvrhlo v polykání kilometrů – kdy člověk prostě jede na dojezd do cíle a přestává tak trochu vnímat krásy okolní přírody a městeček… Na druhu stranu jsem měl strach abych nedopadl jak ve Vesničko má středisková, stylem: „vy jste se zase kochal“ a nebo dokonce ještě hůř. Takže jsem jezdil raději přehnaně opatrně a přírodním krásám mnoho pozornosti za jízdy nevěnoval.

Koneckonců na dovolené člověk nikam nepospíchá. I proto jsem právě odmítal kupovat si časově svazující polopenzi. Že to bylo o něco dražší? Zastávám názor, že na dovolené je „dovoleno“ a člověk si má o trochu (nikoli marnotratně) dopřát. Jezdit na dovolenou za pár šupů a obracet každý pětník… to raději budu doma.

Kam všude jsme se na čtyřkolce podívali? Vypečeně skoro všude, kam jsem chtěl. A kam jsme nedojeli, raději nehádat, co by se pro nás ještě mohlo „upéci“.

Jeli jsme na příklad k vyhlášeným plážím Sidari. To bylo v pohodě, ale byli jsme tam spíš na zkušební jízdu na čtyřkolce, s tím že se sem ještě vrátíme na pláž. Což jsme se vrátili, ale spíš v nouzi z donucení než plánovaně.

DSC02030a.JPG

Pak jindy přes Rhodu právě k Durrelově vile v Kalami. Tady mne trochu podvedla příroda i 12 let absence. Sliboval jsem, vzpomínaje, že teď přijdeme na místo s nejteplejší vodou na celém ostrově… Jo, houby! Voda byla jak led a druhou část zálivu nemilosrdně okupovali pronajímatelé motorových člunů. A to jsme jako na potvoru zaplatili 1€ za hlídané parkoviště. Po 45 minutách jsme se pakovali a honem zpátky a skončili jsme tedy nouzově na pláži v Sidari, těsně vedle Rhody, abychom si vůbec trochu užili vody a slunce ten den.

Za obzvláště vypečený pokládám výlet do mužského kláštera Paleokastricia. Napřed to, pravda, začínalo docela dobře. Stavili jsme se ve firemní prodejně likéru kum quat a nakoupili nejen likér, ale pár jiných sladkostí jako dárky. Mně osobně pak trochu zkalilo radost bezvládné kočičí tělíčko na jedné z frekventovaných silnic, ale to je osud zvířátek volně pobíhajících… i když co jsem viděl, tak řečtí řidiči vesměs jezdí v tomto směru velmi ohleduplně. Takže kdo ví jak to bylo a kdo ví, kdo vůbec seděl za volantem.

Nejvypečenější část přišla ovšem v restauraci těsně na kraji Paleokastricie. To už jsme padali hlady – ona je to sem přeci jen dálka. Především, k našemu překvapení, jsme zjisitli, že jsem se stali svědky malé svatební oslavy. To byla pastva pro můj fotoaparát, i když, skotský ženich v kiltu se netvářil zrovna přívětivě. Dobře mu tak – ostudu mu udělám a ten jeho „radostný“ obličej sem vrazím.

Svatba.jpg

O mnoho více přivětivěji jsem se já tvářil na řeckou pochoutku, která přistála na mém stole: tzv. „domácí“ klobásky. Těžko pochopitelně popsat jejich chuť, ale jsou mimo jiné příjemně jemně provoněné a prochucené bylinkami. Neméně podstatné bylo, že příbory byly tak nějak s podivně tenkou rukojetí, dobře se s nimi manipulovalo. Možná až moc, protože najednou jsem kousl a – chutě jsem se zakousl místo do klobásky tak do vidličky! K mé hrůze to chruplo a křuplo a vylítla mi plomba!

DSC02213sX.jpg

Mám hrůzu ze zubaře jako asi všichni. A zubařů v cizině se bojím obzvlášť. Ostatně, zrovna tenhle zub mi zmršili neobratným humpoláckým plombováním během studií na vysoké škole v Moskvě, ještě v druhé polovině 70. let.

Okamžitě jsem začal zjišťovat, zda je to „jen“ vypadlá plomba nebo zda je tam nějaký kaz a pod. Naštěstí, zub se choval klidně, vůbec nebolel – jen se mi po zbývající 4 dny pobytu trochu odřel jazyk a ret zevnitř, jak neustále narážel na nezbroušenou hranu zubu, po vypadlé plombě.

Následná prohlídka kláštěra v Paleokastricii se vydařila. Dokonce byl ke mně osud přívětivý a odměnil mne otevřeným kostelem v kláštěře – což se mi při mých předchozích návštěvách nedařilo. Takhle jsme se přifařili k nějaké výpravě imobilních seniorů z Německa.

Na druhou stranu to byla přeci jen mírná útěcha, neboť přesně den před tím přišla vypečenost nejvypečenější.

Ostrov Korfu má jediné opravdové město – se stejným jménem, řecky se oběma také říká Kerkyra, ale na město důsledně odkazují silniční značení. Budu tak tedy říkat onomu hlavnímu městu. Kerkyru miluji. má kouzelnou amtosféru. A nevím zda se mi líbí víc přístav nebo romantické křivolaké uličky, nebo promenáda Eleftherias, kde lze dokonce občas spatřit zápas v pravém anglickém kriketu. A nebo chrám svatého Spiridona a jeho okolí – viz foto.

DSC0192a6.JPG

Letos jsem si dopřál výlet do Kerkyry přímo v den mých 55 narozenin. Byla z toho opravdu krásná procházka městem. Pro mého malajského kamaráda bylo všechno nové, mně bylo jako bych se vrátil domů. Zastavili jsme se na oblíbeném mini náměstí s krytou studnou. Odtud je to jen kousek do chrámu sv. Spiridona, kde jsem tradičně zapálil tři svíčky. Dopřáli jsme si o kus dále speciální oběd rybí meze – v ceně 55€. Alkohol jsem z řidičských důvodů vynechal, ale dopřál jsem si ledovou kávu frappe a zmrzlinový pohár přímo na promenádě Eleftherias. Koupili jsme dvě-tři maličkosti, zakončili jsme procházku městem a vydali se na cestu zpět. Cesta je to dlouhá. Obzvláště na čtyřkolce, která opravdu jede v průměru těch 40 km/h.

A tak jsem udělal nějakých 15 km před cílem zdravotní přestávku. Už už jsme se chystali nasednout a pokračovat v jízdě, když jsem automaticky klepnul na bok, kde mám pouzdro s mobilem. Nevím proč zrovna tady. Nějak jsem se od příjezdu do Kerkyry nepamatoval, že bych to udělal. V Kerkyře jsem mobilem fotil naši zaparkovanou čtyřkolku a pak jsem chytrý mobil restartoval, protože se kousnul. Od té doby jsem jej vypustil z hlavy. Ukázalo se, že oprávněně.

Až teprve v onom místě nucené přestávky jsem totiž znovu klepnul na pouzdro a – k mému zděšení bylo prázdné. Prohledali jsme okamžitě nejbližší okolí, ale marná sláva: mobil byl pryč!

Vypečenost všech vypečeností! Neradostná. Jak by ne. A víc se dozvíte příště.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .