0
0

Kenya, Tanzanie, Zanzibar – jsme s Ivčou měli původně absolovovat již v červnu 2004, ale protože jsem na jaro téhož roku snad poprvé dostal v Saudi homesick, v červnu se jelo domů … výhoda přesunu expedice Afrika spočívala v tom, že spolu s námi jeli další členové , spolupracovnice z Ivčiného špitálu Prince Sultána tady v Riyadhu, české sestřičky Kačka Sterlyová, Martina Kotalíková a její neštovice, Radka Štefáčková , Alena Pavelková a také její přítel, Australan Peter Brady, pracující jako manažer jedné riyadské banky , a který uměl obstojně česky pouze Rádo se stalo a čuranda…. Posledně dva jmenovaní však s námi absolovovali jen výstup na Kili a safari, už vlastně do Nairobi letěli jinou linkou – s Emirates, na rozdíl od nás, využívajíce služeb Saudi In Šála Airlines..Výhoda tak velké výpravy spočívala především v tom, že byla neustále sranda, ale i v tom, že ceny, které jsem sjednával dopředu přes internet za poskytnuté služby, byly nepatrně výhodnější. A také v tom, že v místech, kde by jsem se normálně bál vyjít sám s Ivčou na ulici, jako třeba vpodvečer v Keni, známé svojí kriminalitou, jsem s tolika děvčaty strach jaksi neměl, stejně jako ony se cítily v bezpečí v přítomnosti mužského elementu……12.9. sraz si dáváme až na letišti, Martina s Radkou přijíždí těsně po nás, Kačka bloudí na mezinárodním terminálu rijádského letiště, přesto , že letíme nejdříve předpůlnoční domestic linkou do Jeddahu, ještě , že jsou mobily…se slzami v očích téměř na poslední chvilku se Kačka hlásí k výpravě, první Saudové zvědavě pokukují po nás, co je to za chlapa – nemuslima se čtyřmi ženami..V Jeddah trávíme čtyři hodiny, vzpomínáme na jiná mezipřistání v normálním světě, kde v každém normálním Duty free lze zakoupit i něco pro zahřátí. Vlastně, na co se ještě zahřívat, jsme přece v rozpálené Saudi, teploty venku přes den dosahují stále přes 40 st.C…

13.9. lehce po půlnoci odlétáme

směr Afrika, naštěstí letíme s námi oblíbenými aerolinkami , jejichž Boeing 777 je téměř jako vždy poloprázdný, takže každý uléháme alespoň na pár hodin do prostřední šestisedačkové řady a dáváme horizontální polohu..Před přistáním v ranním rozbřesku vidíme Mt.Kenya, jeden z mnoha afrických vulkánů , nejvyšší horu Keni, přes 4K vysokou , po které je tento stát také pojmenován..Na letišti nás již čeká sympatický černoušek s cedulí Ivo Zemek x 5 , který nás nasměruje na ta správná vozidla, která nás mají přepravit až do Moshi, jednoho ze dvou významných center pod Kili, vedle Arushe. Cesta je téměř nekonečná, poprvé a také naposledy jsme zvolili bus jako dopravní prostředek na delší přesuny během této výpravy. Hranici do Tanzánie překračujeme po poledni, kde také za 20 USD kupujeme víza ( jsou levnější od Keňských, které stály na letišti 50 dolarů.. ). Téměř většina turistů vystupuje v Arushi, kde se nás také snaží zlomit místní naháněči na nepatrně lepší ceny než máme domluvené přes net s Piusem, nicméně na něj mám výborné reference od jedněch Holanďanů, takže odmítáme…Pozdním odpolednem přijíždíme do Moshi, příjemný Pius nás již očekává ( jak by ne, tolik dolárkůJ ukládá nás do jeho hotelu Royal Crown , dle jeho pokynů některé věci necháváme na dobu treku v hotelu ( potápěčské brýle a šnorchl a spoustu jiných na trek jistě nepotřebných věcí… ), my s Ivčou jdeme na první průzkum okolí, holky zadechují, při výborné večeři přijíždejí Alena s Peterem a znovu s Piusem. Ten mi dává podepsat smlouvu na trek, snažil se ještě vymámit 20 USD na osobu za přepravu z Nairobi, naštěstí mám všechnu naši důležitou komunikaci přes net ssebou vytištěnou, doprava v ceně, takže kluk neuspěl, naštěstí to byla jeho poslední slabší chvilka, poté se choval až do konce safari naprosto férově a profesionálně…V hotelové restauraci upřesňujeme detaily na zítřejší začátek treku, nějaký sbor mladých šílených operních horolezců z Německa zpívá slušně chorály , my dáváme nějaké pivka jménem Kilimanjaro, které nás na rozdíl od jmenovkyně hory hezky udolávají…

14.9.den D našeho treku

– odjezd busem spolu s několika nosiči k Machame gate, jednoho z mnoha vstupů – asi šesti – do areálu Národního parku jménem Kilimanjaro , Pius za nás platí tučné vstupné 350 dolíků na osobu, po cestě tam konečně poprvé zahlédneme Kili, které se začíná halit opět do mraků. Za plotem parku postává snad stovka mladých černochů v domění, že možná dostanou práci nosiče. Ty ale Pius přivezl všechny z Moshi. Celkem 18 nosičů a 5 guidů neboli průvodců . Slušné. Ještě k nám ovšem do naší výpravy přidal jednu Welšanku Becky a Brity Gaseho a Sally. Na sestavu 10 lidí 23 pomocníků….Po asi hodině vybalování z aut se Pius jde za námi rozloučit a dává pokyn k zahájení treku. Nenáročným stoupáním procházíme tropickým deštným pralesem, který splňuje své přívlastky, vytahujeme pláštěnky. Šlapeme bez deseti minut pět hodin, překonáváme výškový rozdíl 1160 metrů a kolem čtvrté odpoledne se poprvé utáboříme na svazích hory v Machame camp ve výšce 2950. No utáboříme. Naši nosiči již před naším příchodem postavili stany, náš nosič Abdulla nám přinesl krosnu až k námi vybranému příbytku, takže my jen rozděláváme spacáky a karimatky, převlékáme se do suchého a přesunujeme se do velkého stanu, kde nám zatím kuchaři nachystali praženou kukuřici a sušenky s čajem a kafem, abychom vydrželi do večeře, kterou zatím chystají. Seznamujeme se navzájem s novými členy výpravy, kecáme o ničem….v noci řvu na Kaču ať ztichne, její hlas je jako pila v temnu noci, stejně nechápu, proč dávají stany tak blízko sebe, asi pětkrát za noc mě vzbudí otevírání zipu našich učůraných holek…

15.9. se ráno budíme kolem sedmé

azúro, 6 stupňů , Kili před námi jako na dlani, nádhera. Šlape se nám do oběda dobře, v tu dobu ale začíná pršet a nepříjemně foukat, cesta se místy vine na kluzkých skalách, já běhám jak kamzík a pomáhám zajišťovat holky, fotím , Ráďa jako první pocitˇuje příznaky výškové nemoci , přesto , že všichni pijeme jak duhy a následně ( hlavně v noci ! L ) čúrají některé jak křepelky za prokletého zvuku zipu tam a zpátky….Za 5 hodin a deset minut po druhé odpolední přicházíme již za lepšího počasí v 15 stupních na Shira plateau, 3800 m nad mořem, místo, které je vlastně zkolabovaným třetím kráterem Kilimanjára, ze kterého hora soptila někdy mezi 750 – 500 tisíci lety. Vybíráme stan trochu stranou od naší výpravy . Ráďa blije , její zvratky zobou velcí černí havrani…tomu říkám koloběh života.. Marťa jí hlídá při životě , Peter s Alenou nabírají síly ve stanu a my dva s Ivčou a Kačka jdeme na moji radu, kterou jsem vyčetl v chytrých knihách, si udělat pár výškových metrů dobrých k aklimatizaci – spát se totiž má níže, než jsi vystoupal. Během asi hodinového výletu potkáváme pár našich a i jiných šerpů ( no vlastně ti jsou jen pod Everestem…) jak nabírají vodu ( dá-li se to tak nazvat ) z malé špinavé tůňky zřejmě na přípravu našich pokrmů a čajů. Od té doby si dáváme s Ivčou přípravek k desinfekci vody , který jsme si koupili v lednu na Novém Zélandu , i do polévky a kafe..Kili se na chvilku odkrývá, vracíme se dolů na večeři , zbytku výpravy to zatím bere. V noci pro změnu musím zařvat ani nevím na koho ve světovém jazyce, ať zavře zobák, že je noc, netuším, že tím zase vzbudím Alenu a kdoví koho ještě…a zase ty blbé zipy…

16.9. nádhera !

Azuro, mraky pod námi , Kili před námi , v dálce asi 30 km jihozápadně trčí z duchny mraků Mt.Meru , druhá největší hora Tanzánie, 4566 m vysoký vulkán. Kýč. Po snídani už i s při životě vypadající Ráďou pár fotéček , vyrážíme na aklimatizační pochod k Lava tower, do výšky 4550 m , abychom pak sestoupali po celkových dnešních osmi a půl hodinách na Baranco do 3950. No sestoupali. Já dělal jako vždy blbosti, běhal zase jako kamzík, točil s holkama vtipné videa za zpívání právě vymyšlených písní na melodii Internacionály , fotil zase kdejaký šutr a různá panoramata až to na mě přišlo těsně před dosáhnutí Baranca . Vegetativní projevy výškové nemoci. Kačka to chtěla i vyfotit, ale byl jsem vždy o zlomek vteřiny rychlejší. Nevím proč, ale v odborné i laické literatuře se píše něco ve smyslu toho,že výšková nemoc postihne převážně mladé J trénované jedince mužského pohlaví. Peter , který je mlád jako já, už preventivně zobal léky proti výškové nemoci, já se dal na ně až po této příhodě, nicméně moje tělo je už odmítalo vrchem , a to až tak, že jsem děkoval pánu Bohu za to, že Ivča je sestřička a nabalili jsme i nějaké injekce proti takovýmto stavům. Nicméně od tohoto okamžiku jsem již po tři dny jen snídal čaj a suchary a přes den do sebe dostal maximálně pár kostek čokolády plus tekutiny a jel na své kachektické tělesné zásoby, které ovšem nejsou uspůsobeny dlouhému tělesnému strádání. Ještě že v pásmu nad 4km jsme byli jen tři dny…Pro dnešek jsme si stan nechali postavit stranou všech ostatních dobrých 50 metrů, takže noční zipování a chrápání jsme s vatou v uších již nezaslechli.

17.9. Zase kýč !

Kili přímo nad námi, fotím starčeky, latinsky Senecio Kilimanjaris – takové až pětimetrové skorokaktusy stáří až 200 let – s pozadím duchen mraků pod námi na azurovém nebi. Po vydatné snídani , někteří ovšem jen čaj se suchary jako například já , vyrážíme na první pohled šílenou stěnou vstříc novým zážitkům, stezka je místy ani ne metr široká a pod námi dobře sto bezedných metrů , něco jako úchyty tady samo že neznají , Ivča se fotí s jedním z nosičů, který se kření za zvuku přenosného rádia vyrobeného v době, kdy jsem já čůral ještě do plenek . Nicméně hrálo cosi moderního.. Dnes z nás chtěli sedřít kůži , o půlnoci máme vyrazit na poslední, vrcholovou etapu , jdeme 8,5 hodiny, někteří i déle do Barafu camp ve výšce 4600 m, my s Ivčou tam přicházíme těsně před západem slunce, takže ještě fotíme posledních deset minut hezky viditelný druhý nejvyšší ze tří kráterů Kilimanjara , Mawenzi , 5149 m , který ale postupem věků zerodoval, takže vypadá jako kohoutí hřebínek ..stan máme opět dál od civilizace, chystáme věci na půlnoční etapu, kuchaříkům dnes večeře nějak dlouho trvá , i když ji jí z nás dvou jen Ivča, musíme tam být až do sedmi, kdy nám Itzak , hlavní průvodce – guide , dává pokyny na výstup . Do spacáku zalézáme kolem půl osmé, budíka natahujeme na půl dvanáctou, balíme se již druhý den do aluminiových folií protože je klendra jak na Sibiři , navíc spíme jen bez bund a vrchních kalhot atˇ nám to ráno dlouho netrvá se v té kose obléct. Chvilku nějak nemůžeme zabrat , kdo by se taky divil , v tom rachotu ve foliích…

18.9 půlnoční etapa začíná

nyní suchary a čajem pro všechny, jak jsme se hezky sjednotili, alespoň jednou jim v horách nezávidím…a vyrážíme v sestavě 10 + 4 guidové kosmonautím krokem, vlečeme se jako šneci , navíc, já jdu gentlemansky poslední , za mnou již jen tři guidové , kteří neustále brebentí až mě z toho bolí hlava .. ono nevyspalý a tři dny blijící člověk má tu hranici k nesnášenlivosti všeho posazenou trochu jinde. Nicméně vidina dobytí vrcholu mě drží nohy i nervy na uzdě. Kolem 5100 m to Ráďa obrací dolů jako první s tím, že svého cíle už dosáhla. Klobouk dolů. Malý problém ale – minus jeden guide jde s ní. Marťa zpomaluje a další guide s ní. Vidím ji naposled , teda při výstupu. Kolem 5300 m to obrací promrzlé holky Ivča a Kačka , takže nám zbylým čtyřem členům expedice zbývá jeden guide. Těsně před sestupem tří holek se nás ptají všech zbylých, jestli máme opravdu dost sil až na vrchol . Je mi jasné, že Angličan Gas to nezvládne , ne že bych snižoval jeho vůli , nicméně jako jediný z celé výpravy šel i s vrozenou vadou , snad po dětské obrně měl jednu nohu kratší, takže jsme ho všichni při treku vlastně obdivovali , jak je statečný…doslova odpadl asi po další půlhodině , takže náš poslední guide ho musel stáhnout dolů . Jenže co my tři poslední ???? Becky z Walesu tu byla loni a dostala se dle jejich slov do 5 500 m a pak to vzdala , takže tedˇ ví, co ji čeká . No a Peter a já jsme jediní dva mladí trénovaní muži, u nichž se předpokládalo , že se u nich naplno rozvine výšková nemoc, jak píše literatura …Jenže já, když si něco zamanu , tak toho dosáhnu i kdyby se nechumelilo. No a Peter měl zkušenosti z Everest base campu ( přes 5 km , my byli jen v Annapurna base campu 4120 m ) a navíc tam nějaký anglický lékař zrovna dělal studii s léky proti výškové nemoci, které Peter zobal tedy nyní snad už dopředu v Rijádu…Poslední guide nám dal pokyn počkat na další výpravu, která šla pod námi a šla dost dobře rozpoznat v té tmě podle čelovek, kterou měl každý, takže to vypadalo jak skupina permoníků. Jenže v té tmě nešlo rozpoznat , co to je a jak jsou daleko. Takže jsme asi 50 !!! minut čekali v mrazivém vichru -5 stupňů na to, abychom zjistili, že jsou to pomalulezoucí skorodůchodci z Jižní Afriky. Já se na to vy… jsem řekl Peterovi a Becky a vydal se sám směrem nahoru. Ti dva za mnou. Nasadil jsem svoje normální tempo a po chvíli šel úplně sám, naštěstí se začalo rozednívat , udělal jsem pár úžasných fotek svítání asi 100 výškových metrů pod Gillmans pointem , bodem, které je považováno již za zlezení Kilimanjara – je to vlastně již hrana kráteru – a které je asi 180 výškových metrů pod nejvyšším bodem hory – Uhuru peakem. Ten jsem dosáhl po asi necelé hodině , v 7:30 , u cedule , oznamující všem štastlivcům, že právě stojí na střeše Afriky , Uhuru peaku , 5896 m vysoko , udělal jsem několik vrcholových fotek až jsem se dostal v pořadí k ceduli – aktuálně nás tam mohlo být tak kolem dvaceti lidí . Po asi půlhodině dosupěl Peter a za dalsích několik minut Becky. Objímání , společné focení , Becky brečí. Fotíme vše kolem, je tady toho spousta k focení. Úžasné ledovce , vrchol Mawenzi , kráter Kibo , třetí a nejvyšší , který jsme po cestě na Kili viděli a který byl aktivní nejdéle ze tří kráterů Kili, soptil v období 750 -350 tisíc let zpátky časem , Mt.Meru opět trčí z peřiny mraků , toto vše pod námi … a všechnu tu krásu zalévá svým světlem zlatavé slunce již kus nad východním obzorem…Dojemné. Po další půlhodince to obracíme dolů, já opět fotím jak o duši , Peter s Becky odpočívají na Gillmans pointu na hraně kráteru kde je dobíhám a zase potupně bliji , tak je nechám jít , že je doběhnu…z kopce to jde úžasně , po strmém svahu posypaném drobným kamením to klouže téměř jako na lyžích , Becky ukazujeme z výšky náš lehce dosažitelný základní tábor a s Peterem vyrážíme dolů opět rychleji , já dávám opět nutnou pauzu k vyprázdnění již tak prázdného žaludku a Peterovi říkám, že už to ten kousek zvládnu sám…v životě mi ale nebylo snad hůře , jen co odešel , motala se mi hlava jak při pěti promile , nohy zakopávaly o každý větší šutřík v cestě…u stanu na mě čekala před jedenáctou Ivča a také Itzak s tím, že bychom měli sejít až do Mweka kempu, do nějakých 3200 m. Řekl jsem mu ať jde k šípku a nechá mě alespoň dvě hodiny vyspat. Ivča mě napíchala opět medicínkama a já vytuhl až do jedné , kdy se jakžtakž odpočatý budím. Před pátou dorážíme do Mweky , budíme holky , všichni pořádně vyčerpaní si sdělujeme navzájem zážitky . Konečně večeřím !!!!

19.9 ráno u snídaně se domlouváme,

jak dáme těm chudákům našim nosičům tips ( kapesné, je to tady zvykem,oni moc zaplaceno od agentury, pod kterou nosí , nedostanou ..) normálně to bývá 10 % z ceny treku , my platili Piusovi 600 USD , takže 60 dolíků na hlavu , já navrhuji ještě každému svému oblíbenému nosiči či guidovi atˇ dá každý ještě 10 navíc přímo do ruky , našemu nosiči Abdulovi jsme již po cestě dali navíc asi dvacku , nás to nevytrhne a pro ně je to spousta peněz při takové dřině….Pak společné foto celé expedice a hurá dolů na poslední asi tříhodinový sestup do Mweka gate , kde náš trek končí. Tam nás již čeká Pius, naskládá nás do busu , po cestě staví a kupuje snad do třílitrového kríglu banánové pivo , ze kterého se mi ale při pohledu na jeho barvu nedělá dobře, vypadá totiž jako již jednou použité , tak se z této nevšední ochutnávky pro všechny odhlašuju…U hotelu se loučí nás sedm statečných se zbytkem celé výpravy, Itzak mě a Peterovi slavnostně předává certifikát o dobytí Kilimanjara ( ke vzteku našich holek ho dostává i Sally , která nedosáhla ani Gillmans pointu, a která si o něho nepoctivě řekla …) , holky se fotí s favoritem svých srdcí Itzakem , jdeme se ubytovat a objednáváme hromadně vynikající vepřovou pečínku s pivkem značky Kilimanjaro. … Navečer, už vymydlení, odpočatí vyrážíme do ulic Moshi , sedáme na colu do jednoho zahradního baru s úžasným výhledem na Kili…v menu mají výborný a levný roastbeef , který si dává k nám si přisednuvší mladý němčour , se kterým jsme se seznámili ještě před trekem v hotelu , my ale dáváme na Lonely planet a chceme jinam, mezitím jdeme již šerými uličkami koupit první suvenýry ( kterých jsme nakonec přivezli z Afriky snad vagon… ) . Nalézáme ve výše zmíněném průvodci náš podnik , ve které je k našemu překvapení i část našich průvodců a nosičů, nicméně pěkně sťatých , navíc jídlo nám už žádné neudělají , je pozdě, tak bereme taxi a všichni za 1 dolar jedeme zpátky do hotelu opět na vynikající vepřovou zalitou dobrým piviskem…..S Piusem opět já za všechny podepisuju smlouvu na safari , navíc kvůli těžkému organizačnímu nedostatku ohledně zajištění guidů při poslední etapě pro mě i Petera žádáme slevu za Kili , my s Peterem chceme každý 50 dolarů zpátky , Pius se hrozí a prosí jen o slevu 35 pro všechny !!! Já dělám gesto když jsem pochopil jako první situaci a říkám mu dobře, tak jenom 30 pro každého, za což mi Pius málem líbá ruce . My chtěli s Peterem 50 každý , on pochopil 50 pro každého, nakonec tu slevu tedy dostali i holky, které nám ty guidy stáhly dolů J

20.9 ráno vstávám před sedmou

a jdu udělat pár pěkných fotek Kili bez mráčků, Ivču nemůžu dostat z postele , pak asi po půl hodině přichází navigována vysílačkou za mnou, Kili se už mezitím schovalo. Smůla . Jdeme posnídat , nabalení čekáme ve smluveném čase na Piuse , část peněz za safari – 300 USD na osobu – dostal předem , že by jsme ho už nikdy neviděli ??? ale ne , africká přesnost , já tam mám snad také někde předky v těchto genech , vlastně , podle oficiálních vědeckých názorů naše praprapramáti byla černá a pocházela někde z Great Rift Valley, teda oblasti, kde se budeme následujících pět dnů potulovat na safari…Zase část věcí na safari nepotřebných ( opět za zmínku stojí třeba potápěčské brýle a jiné jednu celou krosnu plnou věcí … ) necháváme v hotelu a již v dodávce Isuzu přesně pro nás 7 s oddělávací střechou a tentokráte s tříčlenným doprovodem na předních sedadlech – guide a řidič Joseph v jedné osobě , kuchař Sele a jeden pomocník vyrážíme jihozápadním směrem kolem Mt. Meru přes Arushu , kde nutně musíme zakonfirmovat naše letenky na Zanzibar a zpět do Mombasy a kde také kupujeme pohledy a pár drobností. Ještě ale hned po vyjetí z Moshi stavíme v supermarketu a každý kupuje nezbytné zásoby na safari, co kdyby…Já s Peterem piva , Peter akčně přechází na značku Safari , já se držím osvědčeného Kilimanjara..holky džusy a sladkosti a ovoce , u mě skončila v nákupním košíku ještě placatice vodky s typicky černošským jménem Vladimír J na vypálení červa , naštěstí Vladimíra pak nacházíme i v zapadlých obchůdcích odlehlých oblastí obývaných jen Masaji, takže průjem v dalších časech postihuje nevím proč jen Kačku , která se ale přiznává , že těmito problémy trpí vždy jakmile opustí rijádské letiště nehledě na řádné proplachování trávící trubice alkoholem či léky k tomu určenými….hmmm, asi by měla vyhledat lékaře J

Po odpoledni přijíždíme k prvnímu našemu naplánovanému národnímu parku – Lake Manyara . Vybral jsem ho, vlastně všechny tři parky, které navštívíme – ještě tedy Tarangire a Ngorongoro – podle doporučení Lonely planet a zkušeností různých cestovek , kdy v tomto ročním období je v nich nejvíce k vidění z parků severní části Tanzánie. Ještě byla možnost navštívit nedaleké známé Serengeti, ale v září , jak píší rozumné knihy , jsou všechna zvířátka v severní části parku , který již patří Keni a jmenuje se Masai Mara. Navíc, rokle Olduvai v Great Rigt Valey , do které se chystáme druhý den , vlastně už leží na planinách patřící Serengeti , takže tam budem a nebudem. Jak chytrá horákyně J Ubytováváme se v příjemném a téměř úplně prázdném kempu před Manyarou a jedeme do parku .Joseph platí vstupné , fotíme se u informačních cedulí , kolem kterých už pobíhají paviáni . Hned zkraje vidíme na vzdálenost tak do sta metrů stromové lvy – normálně by jsme si jich nevšimly, ale na cestě odkud šli vidět stála asi tři terenní auta s podobnými nadšenci jako jsme my – a kteří jsou k vidění právě jen tady , teda ti stromoví lvi . Pak nějaké tukany, spoustu opic, zajímavé stromy ze kterých visí něco jako naše dlouhé klobásy ( dokonce se jmenují sausage tree ) , první slony , gazely , různé barevné ptáky a už přijíždíme k jezeru , u kterých jsou žirafy , zebry , spousta hrochů naložených a prdících do vody i na nás , bufala , v dálce plameňáky , opět spousta gazel no a nádherné přírodní scenérie při zapadajícím slunci , musím říct, až skoro kýčovité , jak mě to nadchlo ve zlatavých barvách uhasínajícího slunce pro tento den samozřejmě…Po teplé sprše – jaký nezvyk se najednou po týdnu nemytí na treku zase každý den mydlit – a docela chutné večeři, kdy jsem pomalu ale o to s větší intenzitou začínal doplňovat ztracené kalorie z treku , také díky holkám, které si buď nechtěly kazit postavu v představě blížící se přehlídky plážových úborů na Zanzibaru či měly permanentní srajdu jako chudinka Kačka , kdy jsem dojížděl jejich porce . Při dobíjení baterek foťáku a loudování fotek z dnešního dne do mého 40 gigového malého přenosného aparátku jménem Flash Trax ( konečně někdo něco takového šikovného vymyslel a já už ssebou nemusím tahat notebook jako za předchozích našich výprav..) se ve společenské místnosti dozvídám, že v osm večer což je za chvíli začne nějaké zajímavé domorodé představení, takže rychle tu novinu roznést holkám , aby nás pak asi kolem 30 lidí z celého kempu včetně nevím z jakých děr právě vylezených japončíků mohlo sledovat velmi solidní rytmické bušení do afrických bubnů za zpěvů a hlavně tanců mladých asi 15 afričanů a afričanek. Paráda.

21.9 velmi brzy ráno vstáváme

snídáme a vyrážíme do relativně vzdálené rokle Olduvai ( vlastně Oldupai , němci zkomolili v dávných letech tento název rokle a západní civilizace ji zná s písmenkem v místo originálního p..) , přičemž vjíždíme už do národního parku Ngorongoro , jedeme kolem věhlasného kráteru , na vyhlídce se fotíme a Ivča tady přede všemi předvádí své nezapomenutelné salto mortale, které nikdo v přímém přenosu nevidí, nicméně podle toho, že dopadla při přemetu přes asi metrový balvan a asi o další metr a půl níže a přitom se vůbec nezranila , muselo to být znamenité. Dodnes nechápu, o co zakopla , že udělala přemet , i když na druhou stranu vím, že dokáže zakopnout i na naprosto hladkém povrchu leštěné dlažby…Všechny věci z našeho lehce přecpaného mikrobusu necháváme v kempu na okraji kráteru spolu s kuchařem a jeho pomocníkem ať vykonají každý pro nás potřebnou práci tj. uvařit jídlo a postavit stany a spolu s Josephem vyrážíme směr Great Rift Valey a rokle Olduvai po asi dvouhodinové prašné kostrbaté polnici . Míjíme masajskou vesnici , kde je možné za úplatu zajet a vyfotit se s naškrobenými masaji, nemáme však mnoho času a tak tuto aktivitu necháváme na další dny. Za úsměvů všech předjíždíme autobus s výmluvnou reklamou viditelnou snad na kilometr – ALAHU AKBAR – patrně s našimi přáteli , muslimskými turisty a sjíždíme na širé pláně kde končí Ngoro a začíná Serengeti k rokli, která je asi 50 kilometrů dlouhá , 90 metrů hluboká a táhne se severozápadně od kráteru Ngorongoro . Zajímavá pro nás je hlavně tím, že právě zde manželé Leakeyovi z Británie v minulém století , přesněji v roce 1959 , našli až překvapivě mnoho pozůstatků po předchůdcích člověka , kolem 1.9 milionu let starých – konkrétně lebku vyhynulého Australopiteca Boisei , který byl současníkem našich dávných předků Homo habilis a Homo erectus, jejichž pozůstatky zde byly také nalezeny . A také v oblasti Laetoli, asi 25 kilometrů odsud , v roce 1972 , odkryli nejstarší otisky stop vzpřímeného předchůdce člověka z doby před 3.7 milionem let ! V muzeu mají pěkně vedle sebe vyfocené dvě stopy člověka – tuto první na zeměkouli a první na Měsíci z roku 1969 – rozdíl mezi nimi ??? Pouhé skoro 4 miliony roků….A na základě těchto nálezů spolu s jinými nálezy v Keni a Etiopii bylo konstatováno, že v této oblasti v době před 2 miliony let žily tři různé lidské druhy včetně vyhynulého Australopitheca a vyhynulého či evolucí absorbovaného Homo habilis v Homo erectus , který evolvoval v Homo sapiens , tedy v nás , moderního člověka. Takže všichni jsme vlastně afričani , jen někteří více či méně nedochvilní a líní…Jo , a proč se to tady tak hezky zachovalo ? Hlavně kvůli erupční aktivitě nedalekého velkého množství sopek Velkého zlomového údolí , jak to jde do češtiny přeložit , včetně Ngoro , Kili , Meru atd…které to hezky pěkně vše zakonzervovalo svým popelem a lávou…Dvouhodinová zpáteční cesta s krátkým zastavením u jednoho osamoceného masajského kluka, který za to, že si ho vyfotíme , nechce překvapivě peníze ( na rozdíl od mladých neobřezaných čtyřech masájků , kteří z dálky vypadají jako smrtky bez kosy a které si fotíme po cestě do Olduvai za pár drobných..) , ale vodu, tak mu dáváme jednu lahvinku litrapůl balení vody značky Kilimanjaro jak jinak J o které patrně v tomto suchém kraji vydrží do dalšího focení klidně i týden. Člověk si asi zvykne na všechno…A už vjíždíme na odpolední Game drive jak se správně po anglicku J řekne jízdě v autě mezi zvířaty do Ngorongoro , unikátu mezi parky tím, že se vlastně jedná o 600 metrů propadlé a přes 20 kilometrů široké dno 2200 metrů vysoké sopky plné zvířat, které jsou tady díky jezeru a tedy celoroční zásobě vody pořád . Takže si tady spokojeně žije přes 250 lvů a tomu odpovídající zásoba čerstvého ještě chodícího masa, aby toto kvantum predátorů dokázalo uživit…A to jsme viděli ještě i geparda a spoustu šakalů, kteří také něco spapkají…takže kromě výše zmíněných ( lvů celkem tří ) jsme projížděli kolem ohromných stád wildbeast , buffalo – tedy býků , zeber , thomsonových gazel ( jedna chudina visela na stromě kam si ji dotáhl nenasytný gepard , měla to ale už za sebou…) , hrochů , pštrosů , jednoho nadrženého slona s asi metrovou pátou nohou , na kilometr daleko vzácného nosorožce černého , hejna plameňáků růžových , orly , marabu a různé barevné ptáky no a opět nádherné přírodní scenérie zvláště navečer ve zlatavých barvách zapadajícího slunce. Miluju západ slunce.Po večeři jsme s Kačkou dali chvilku karty, než se nabijí baterky a postáli s Marťou u táboráku, kde békali nějací angláni , a jejich Happy Birthday se ozývalo pozdě do noci nad celým Ngorongoro, až si všechna zvířata musela myslet, že zrovna dnes mají snad všichni ti čumilové narozeniny…

22.9 vstáváme brzy, snídaně na sedm

kvůli tomu, že vyrážíme na jednodenní trek do odlehlé krajiny obývané Masaji zvané Crater Highlands , neboli Kráterní vysočina , kterou mně doporučili v jedné české cestovce, když jsme v časném jarním období tohoto roku plánovali itinerář na Afriku . Prý v Tanzánii byli mnohokrát a tohleto je pecka. Mohla být, jen škoda , že skoro celý den byla mlha ,která se rozplynula vlastně jen v cíli našeho treku ( no treku, k sopce Empakaii , 3262 metrů vysokému vyhaslému vulkánu jsme jeli asi 3 hodiny , které všichni kromě mě a řidiče prochrápali ). Na hraně kráteru nás šofér vysypal a spolu s masajským guidem a ozbrojeným příslušníkem ochrany parku s kalašnikovem ( prý proti divoké zvěři , pokaždé , když jsem ho na treku zahlédl v čele naší skupiny, jsem si v duchu představoval, jak s tím kulometem kosí stáda buvolů , kteří nás ohrožují , jak gestapáci rusáky či naopak v druhé světové… ) . Ale , ruku na srdce , chodit pralesem jen tak bez samopalu v oblasti, kde jsou lvi a jiná podobná havět , no snad si vzal i ostré náboje….Také jsme na něho vlastně pěkně dlouho čekali , když jsme v mlze kolem osmé ráno našli správu parku, kde měl samopalník čekat , tak nám řekli , že tu není , Joseph snad věděl , kde bydlí , po dvaceti minutách se z mlhy objevilo nějaké malé stavení a samopalník v něm ještě v trenýrkách…A masajského průvodce jsme sehnali zase pro změnu tak, že když jsme po cestě zastavili u čtyřech masajek a starého masaje, které jsme si opět za menší úplatu nafotili pěkně zblízka , tak Kačenka si vtipně odložila při focení obal od foťáku i s náhradníma baterkama a se stativem na přední nárazník, s jekotem si na to vzpoměla asi po čtvrthodině jízdy , takže hezky zpátky…po cestě jdoucí zase jiní masajové v ruce drželi stativ a zjevně ho viděli poprvé v životě ,alespoň dle jejich výrazu ve tváři , kačenka se jim za poctivé vrácení pro ně nepochopitelné věci odměnila jedním dolarem , na který se již tvářili velmi mile , opět ovšem nechápali , jak může mít něco pro ně tak nepraktického cenu tolika peněz , o kterých zase představu mají..no a v místě kde jsme se fotili , jsme vysedli , já šel trochu dopředu, najednou v mlze nikdo přede mnou, nikdo za mnou , trochu jsem měl i strach , a pak z mlhy vyšel drobný mladý masaj s oštěpem v ruce. Jak mě uviděl, všiml jsem si, jak ho pevněji stiskl, teda ten oštěp . Míjeli jsme se , já jeho pozdravil po jeho Jambo – jsem přece slušně vychovaný kluk z Moravy – čímž jsem ho zjevně zaskočil a on zrychlil. Načež se objevil další masaj , který zase pro změnu zaskočil mě tím, že se mi anglicky představil, že se jmenuje Peter , je Masaj, a ví , že jsme se tady před chvilkou fotili a že nám může dělat průvodce v tomto jeho rodném kraji. A dostal mě ještě několikrát . Jednak měl na ruce hodinky značky Rolex ( ovšemže plagiáty ) , jednak studoval snad vysokou školu někde v Arushi, ale hlavně tím, že na rozloučení večer po treku nám dal svou mailovou adresu !!!!! Masaj. Asi 200 kilometrů od civilizace. Teda dá-li se tak v Africe nazvat něco jako větší město civilizací . Náš trek spočíval tedy v tom, že jsme sešli za necelou hodinku pralesem na dno kráteru , od masajského průvodce vyfasovali na břehu kráterového jezera plného plameňáků krabičkový oběd ( tak jsme to vlastně dostávali téměř pravidelně na treku i na safari – krabičku a v něm malý hamburger , nějaká spring rolka, dva banány velikosti mého palce na noze , sušenky a malý džusík, jo a ještě jedno vajíčko na tvrdo, a vzhledem k tomu, že vejce byla také každé ráno na snídani v podobě omelety , raději jsem po dovolené nechtěl vidět výsledek mého cholesterolu –zřejmě by to v laboratoři vyšlo jako hodnota mimo rámec normálních i nenormálních hodnot…) a poté dali krátkou siestu . Procházeli jsme se po břehu jezera a neustále vyrušovali v mělkých pobřežních vodách zobákem v bahně zabořené plameňáky , takže ti neustále přelétávali. Kačka v domění že půjčuje našemu masajskému průvodci svoji Goretexovou bundu , on to bere zprvu jako dar, Kačka pak celou dobu přemýšlí, jak mu to říct, že ho chtěla jako dobrá duše jenom zahřát… Po asi půlhodince chůze potkáváme domorodého masajského pastevce hovězího dobytka, kterého je tady víc než zeber v kráteru Ngoro , otáčíme to za malým zapadlým jezírkem a po hodince stoupání jsme zpátky u Josepha . Opět malé občerstvení ( jak to bylo dnes náročné ! ) a vyrážíme zpátky na tříhodinovou štreku zpátky do kempu , abychom mohli zítra na ranní gamedrive v Ngorongoro . V kempu je nějak poloprázdno , nějací noví a jiní lidé tady přibyli , happybirthdajáci naštěstí jeli oslavovat do jiných parků , takže noc je již v klidu. Kačka jen oznamuje , že ranní vstávání a tím i gamedrive vypouští , asi potřebuje nabrat síly , které v pravidelných krátkých intervalech nechává v místech, kam i císařpán chodil po svých…

23.9. opět vstáváme nějak brzy,

v šest sraz u auta, bez snídaně , která bude až po safari kolem jedenácté. Ngoro ráno bylo úžasné . Všude samá mlha , ale jen co se sjelo do kráteru, mlha zůstala nahoře, takže takové trochu pohádkové a zároveň trochu strašidelné prostředí. Opět plno zvířat , tentokrát jen jeden lev ležící asi deset metrů od nás na holé planině zjevně vyčkávající na dnešní snídani , která zatím ještě nevědomky pobíhala lehce okolo něj . Gazely , prasata , buvoli . Také jsme zahlédli toho geparda , o kterém jsem psal , jak si dal tu nešťastnou gazelku do stromu jen pro sebe..Protože se Ivče chtělo na malou , při vidině lva číhajícího za stromem nás Joseph zavezl doprostřed kráteru na kouzelné místo u jezera, kde kromě toalet bylo moc krásné , zelené místo plné barevných ptáků, hrochů v jezeře a slona toulajícího se kolem nás. Vzácného černého nosorožce jsme při opouštění kráteru viděli opět na vzdálenost převyšující naše schopnosti rozpoznat jeho roh , ještě že jsme měli každý malý dalekohled , vlastně kromě Rádi, která po vytoaletování jaksi vytuhla vsedě a nosorožce prospala…Posnídali jsme už s Kačkou a vydali se zpátky do našeho známého kempu u Lake Manyara , na radu Aleny a Petera kupujeme maso a brambory s tím, že si večer uděláme dobré barbecue, do kempu tentokrát přijíždíme v časném odpoledni, takže můžeme vyrazit opět za nákupy ovoce i suvenýrů. K masajskému oštěpu, štítu, bubínku a různým maskám a štíhlým vysokým soškám přibývají tentokrát masajské látky a olejová naivní plátna . Snad to letadélka uvezou…Peter mezitím s kuchaříkem Sele udělali barbecue, všichni to chválí , nevím ale proč, podrážka z boty je proti tomu měkoučká jak peřina naklepaná od maminky…takže jíme s Ivčou jen brambory a zeleninu , ostatní chvilku tupí nože a pak toho beze slova nechávají , ještě že Peter koupil alespoň dobré červené.

24.9 po snídani přejíždíme kolem Manyary

k poslednímu parku Tarangire , mnohem většímu než Manyara, věci z auta vykládáme i s kuchařem a pomocníkem kousek před vstupem, abychom měli trochu odlehčené auto. Škoda že do parku vjíždíme kolem poledne – většina zvířat je schovaných ve stínu , proto bývá nejlepší návštěva parku časně ráno či navečer. Stejně tam vlastně budeme jezdit až do pozdního odpoledne , takže zvířat jsme viděli opravdu mnoho , spousty žiraf, slonů, zeber , opic , gazel , orlů , papoušků …ale nejvíc nás pobavili ležící lvi – po svahilsky simby – pod stromem, zřejmě právě přežraní , protože se váleli na zádech na lenocha a ani nás moc nevnímali…pro mě úžasné byly hlavně baobaby , staré veliké stromy , děvět měsíců v roce bez listí jakoby rostoucí obráceně kořeny vzhůru , které jsou pro tento park tak typické. Navečer již ujíždíme zpět do Moshi opět kolem nyní navečer tajemně se tyčící Mt.Meru , po cestě voláme Piusovi , aby nám na večeři nachystali zase výbornou vepřovou pečínku , mňam , pivko a šup do pelechů. Teda alespoň my všichni kromě Kačky a Marti, ty si zamčely svůj pokoj před večeří tak důkladně, že ho asi hodinu nemohli odemčít , až jsem byl požádán, abych ty dveře vykopl . Jakmile hotelový pučmidrát viděl, jak se chystám k výpadu, zhrozil se a pokračoval ve šroubovákovém uvolňování zámku , leč bezvýsledně. Za další čtvrthodinku nám Marťa přišla říct , že s námi teda spát nebude, že ty dveře nakonec ten domorodec vykopl, zřejmě inspirovaný mým předchozím, radikálním postojem k dané problematice……

25.9. Loučíme se s Piusem ,

přinesl mě i trička, o které jsem mu říkal před týdnem, že na mě XXL tady nikde nemají , dokonce mně od něho i seděly , i když byl trochu problém s Alenou, která si myslela , že jsou pro všechny …na Kilimanjaro airport nás veze letištní shuttle , usedáme do pohodlného tryskového Fokkeru F 28 pro asi 60 lidí a asi za hodinku sedáme na Zanzibaru ( letenku jsme kupovali už v Riyadhu , holky za ni platili asi 110 dolarů, mě stála dohromady s letenkou Riyadh – Nairobi a zpět rovných 800 dolarů , holky měly totiž letenku na Saudi In Šála Airlines jak zvykle od špitálu zdarma.. ) ještě na letišti kupujeme se štěstím předem zakonfirmovanou letenku na cestu zpět do Mombasy, v civilizovaných zemích je to otázka pěti minut k vytisknutí, tiskárnu ale na Zanzibaru naznají , tak čekáme asi hodinu, než to ouředník vypíše rukou a ověří naše pasy v jiném úřadu a rozmění dolary zase ve vzdálené směnárně… Dle LP a rady jedné češky Jany, se kterou jsem si psal přes léto , poněvadž absolovovala předloni podobnou výpravu , vybíráme možné hotely – nakonec spíme v tom , který nám doporučila Jana – Manch lodge . I s opravdu bohatou snídaní 9 dolarů za double , čistý , moc příjemný hotýlek uprostřed Stone Townu, fascinujícího historického centra Zanzibaru, ve kterém se odráží architektura arabská, evropská, indická i africká. Tradičním rysem pravé zanzibarské architektury jsou ale vstupní dveře, masívní a vyřezávané ze dřeva s různými motivy, např. rybami, představující touhu majitelů po dětech, datlemi jako projevem prosperity.. ..Vyrážíme zamluvit večerní představení do pevnosti za 5 dolarů, což je dle Lonely Planet nutné, nicméně nedochází nám, že pouze v hlavní sezonu, která končí , takže se to bude odehrávat spíše v takovém komorním pojetí . Před pátou jdeme na večeři dle doporučení Jany do Africa House . Jednak je tam fantastický výhled na západ slunce v moři přes palmy s domorodými loďkami na moři nazývanými dhow , jednak tam výborně vaří – já dávám konečně lobstera za 20 dolarů ( už jsem si ho chtěl dát posledně na Srí lance, ale nebyla prý sezona..) , holky jumbo prawns za 10 dolíků , plus každý výborné longdrinky . Je tam plno , přišli jsme na poslední chvíli , jinak by jsme seděli, pokud vůbec , někde vzadu u baru s výhledem na zadky ostatních čumilů nádherného západu slunce..…báječná atmosféra , nádherný večer … po sedmé se přesunujeme do staré pevnosti na představení domorodého zanzibarského folkloru , má to ale těžce erotický podtext, ani se nedivím, že jsou černoši tak přemnožení …navíc nikdo z přítomných se dobrovolně nechtěl přidat, tak jsem tam předvedl s jednou domorodou tanečnicí smíšený evropsko – africký skoroerotický tanec za mohutného aplausu přihlížejících, no aspoň že byla sranda…vtipné také bylo, že hned poté následuje vystoupení postarších muslimských rádobytanečníků , kteří ovšem s nadšením s námi sledují zanzibarský erofolklor včetně mého výstupu . Muslimské tanečníky už vynecháváme, jednak je dost hodin , navíc na zítra máme domluvené vypůjčení auta od osmi ráno , takže pomalým tempem jdeme přes nábřežní tržnici plnou korálků , dřevěných sošek , olejomalb a daších zajímavých věcí do našeho hotelu.

26.9 někteří výborně posnídáme

, já si dávám i Kaččinu porci , světe div se, auto je před hotelem na parkovišti již před osmou !!! Docela pěkná terénní čtyřkolkaSuzuki , automat , právě pro nás pět , na den za 40 dolarů, kilometry neomezeně , jen nakoupíme trochu paliva u tržnice a vyrážíme , naštěstí mám dobrou školu ze Zélandu s volantem napravo a jízdou v levém pruhu , tam jsem si ale užil své , poprvé řídit auto, kde je vše obráceně , kdy místo ukazatelů směru jízdy jsem zapínal stěrače a neustále se snažil přeřadit tak , že jsem otvíral dveře…nejhorší na tom ale bylo, že asi měsíc mi trvalo, než jsem se v Riyadhu zase přeorientoval zpátky na to, co jsem znal od nepaměti…U tržnice kupujeme nějaké ovoce, vodu a již zmíněný benzín ( cena asi jako v česku, teda šíleně moc oproti našemu Riyadhu kde je litr za 6 korun…) a po asi čtvrthodině jízdy přijíždíme k našemu známému letišti, kde jsme byli včera , tudy ovšem cesta nevede, trochu jsme zabloudili. Když v Lonely planet je jen velmi hrubá mapa Zanzibaru a těch uliček tam bylo nějak moc…opět nastupují moje hodinky Suunta, tentokrát ne výškoměr, ale kompas, nejdřív se ale zeptáme na směr a pak se stále držíme na jihovýchod , úspěšně opouštíme rozsáhlé slumy předměstí Zanzibaru města a po asi půlhodince jsme u prvního cíle Jozani Forest se vzácnými modrými opicemi – colobus , nějak nás to ale už netáhne a hromadně souhlasíme s nedalekou koupačkou na východním pobřeží , které je asi 40 km odsud, navíc by jsme tam mohli i něco poobědvat. Přes domorodá stavení se prodíráme až k plážím, kde jsou také nějaké bungalovy pro turisty, fascinuje nás úžasně bílá pláž a tyrkysovým mořem , pod palmami necháváme auto a jdeme se poprvé ovlažit Indickým oceánem , nádhera. Holky se nechávají za pár dolarů namasírovat od domorodců. Po asi hodince vyrážíme směrem na sever prozkoumat další oblasti, jedem podél pobřeží po písečné polnici mezi vesničkami místních obyvatel a občasným hotelem , máme krásné výhledy na moře přes palmy . Hlad nás přinutil u jednoho z hotelů – Sultan – zastavit na oběd a další koupačku, dáváme menu o asi pěti chodech za 15 dolarů na osobu a uléháme na chvilku pod palmové slunečníky na pláž, skvělé…před třetí opouštíme tento honeymoonový hotýlek a jedeme zpět na západní pobřeží, chceme ještě vidět pláž Bububu a proslulé jeskyně otroků v Mangapwani , kam byly otroci schováváni poté, co byl trh s otroky v roce 1830 oficiálně koloniálními Brity zakázán a přesto po nich byla vysoká poptávka zejména z arabských zemí. Jen mezi léty 1830 až 1873 bylo zejména do Ománu a jiných zemí v Perském zálivu prodáno přes 600 tisíc otroků původem z Konga a Malawi… Bububu vzhledem k časové tísni vynecháváme a jedeme jen do jeskyní , kde za dolar na osobu nás provází domorodec, ke vší smůle má ale jen naučené asi tři nebo čtyři souvislé věty anglicky o historii jeskyní, na jakýkoli dotaz nereaguje , dokonce ani v arabštině, kterou na něj zkoušíme ( Zanzibar je z velké části muslimský ostrov , díky koránu tady pár jedinců umí malinko arabsky…). V jeskyni jdeme asi sto metrů, ta pak pokračuje další 3 kilometry až k moři , chudáci otroci , kteří tady v tom vlhku a tmě přebývali i měsíce, než byli prodáni…i když máme čelovky, obracíme to a autem přejíždíme k pobřeží, kde nám náš průvodce , který sem mezitím přejel na kole , ukazuje přírodní přístav, kde kotvily lodě a nakládaly ty nešťastníky k dalšímu osudu…fotíme krásný západ slunce a jedeme zpátky asi hodinku do Stone Townu, holky vyklápíme u hotelu, my s Ivčou jedeme ještě na tržnici před pevností nasávat atmosféru večerního Zanzibaru…

27.9.ráno předávám auto

vpořádku člověku, který si pro něj přišel až k hotelu a čekáme na odvoz k pevnosti, i když je to jen kousek, odkud nám odjíždí naše loďka na výlet za 15 dolarů k Prison Island , Ostrovu vězňů , kde otroci byli drženi v dávných dobách v povinné karanténě a kde budeme šnorchlovat u korálových útesů a také budeme obdivovat obrovské suchozemské želvy, jejichž kolonie sem na tento ostrov byla přivezena na počátku 20. století z nedalekých Seychelských ostrovů. Želvy byly větší, než jsme si představovali , zato korálové útesy ve srovnání s Rudým mořem či Maledivy trochu zklamaly. Jednak nebyly tak pestré a i ryb bylo podstatně méně…Po obědě v Malindi restauraci s opravdu šílenou kuchyní připomínající opravdové peklo ( převeliké hrnce na otevřených ohništích v jedné polootevřené místnosti, kolem které se procházelo na toalety..) , nicméně kvalita jídla byla výborná nás kolem třetí již na hotelu vyzvedává taxi směr Nungwi , známé letovisko na severním cípu ostrova , kde budeme trávit tři dny válením se na bílých plážích a koupáním se v tyrkysových vodách Indického oceánu…Těsně před západem slunce jsme na místě, vítá nás Alibaba, domorodec, se kterým jsem si mailoval předem a zamluvil pokoje pro naši výpravu ( za 20 dolarů na osobu se snídaní ) , trochu nedorozumění s placením taxi ( já myslel, že je v ceně hotelu, chtěl ale dalších 40 dolarů…) a hurá na večeři při úžasném západu slunce , pak na bary ( všem jsme říkali Zanzi – bar ) , kde byla nesmírná pohoda, všechny byly přímo na pobřeží , pohodová obsluha , výborné longdrinky , nevnucující se hudba….

28.9. odpočinkový den,

Marťa s Kačkou se jedou potápět na západní pobřeží , Rádi dáváme vysílačku pro případ nouze ať je ve spojení a my vyrážíme na nejsevernější cíp ostrova , po cestě kupujeme krásné mušle , procházíme vesničkou domorodců , které sledujeme v jejich každodenní činnosti – rybáři již opravují sítě a loďky na břehu moře, které mezitím ustoupilo o dobrých sto až dvěstě metrů , a místní ženy v tomto odlivovém pásu doslova vybírají uvězněné ryby a chobotničky , které pak prodávají za babku ( za dva tři dolary dopolední sběr…) pod palmou sedícím překupníkům , kteří tyto plody moře dávají dál do restaurací pro nás turisty … alespoň nějaký přivýdělek pro tyto chudáky tady v tomto ráji na zemi….člověk si nevybere, buď je chudý jak kostelní myš ale žije v nádherném prostředí, anebo má peníze a podívá se sem jen na pár dnů v roce … téměř u cípu ostrova je přírodní aquarium v Mnarani , kde kromě korálových ryb je opravdu velká spousta velkých, i metrových vodních želv , škoda , že zrovna provádí čištění této asi stometrové tůně propojené s mořem, voda je trochu zkalená a navíc je odliv, takže jí není mnoho. Přesto krmíme tato ohrožená mořská zvířata řasami a necháme si o nich chvilku povídat od průvodce…otáčíme to zpátky a od odpoledne máme základnu u našeho oblíbebého baru kousek od bungalovů, kde u skleničky a občasného zchlazení se v moři vyhlížíme naše dvě potápěčky…na večeři jdeme zkusit změnu do jiné z mnoha plážových restaurací, kde nás nalákali na dobrý bufet mořských plodů za 7 dolarů s programem místních domorodých akrobatů a pojídačů ohňů, u kterého se dobře bavíme…

29.9. změna dnešního dne s

počívá v tom, že s Ivčou vyrážíme po snídani jižním směrem , míjíme nádherný hotel před dokončením a ve středisku Kendwa asi 3 km od Nungwi to obracíme, fotíme se téměř u každé palmy s nádherným tyrkysovým mořem , celé odpoledne až do západu máme základnu opět na našem baru jménem Zanzi s výhledem na moře , Ivča si nechává za 10 dolarů zaplést vlasy do afrocopánků, mě jedna domorodá dívčina se snaží namasírovat , trochu se mi točí hlava z dobrého francouzského červeného , snaží píšu proto, že občas mezi tím hlazením si vyřizuje důležité telefonní hovory, zřejmě s dašími zákazníky , takže 6 dolarů jsem dal asi naposledy za něco podobného, ještě, že mám to červené. Holky si nechávají udělat henou obrázky na svá zajímavá místa , Ivča vzhledem k tomu, že má permanetní tatoo odmítá.. Mezi dobrým pitím na baru rozbíjím kokosový ořech který miluju a dělíme se o něj všichni, slunce mezitím zapadá do moře v barvách, které jsem snad nikdy neviděl, úchvatné…Po západu odjíždíme směr Stone town , holky přemlouváme na atypickou večeři na nábřeží u pevnosti , kde za pár dolarů si z plných stolů můžeme vybrat to , na co máme zrovna chuť – převeliké krabí klepeta, celé chobotničky, kousky žraloka na špejli jako ražničí ( toho vynechávám ) , lobstery …. Nějaký houmlesák nás při konzumaci otravuje , necháváme mu zbytky a já od něj kupuju šátek se symbolem marjánky za dolar…

30.9 ráno nás taxi

veze na letiště za 7 dolarů ( sem chtěli 10 , vydřiduši..) , holky zajímavým způsobem nakupují trička v duty free , kdy přímo před prodavačem jdou jedna za druhou až do podprsenek , ještě že jsme tam byli sami , stále je hlídat …na ranveji jdeme jak je zvykem po svých , kontrolujeme naše bágly aby je opravdu naložili do správného letadla , nasedáme do malé Cesny Caravan pro 10 cestujících , sedám hned za pilota , pro jednu z mých čtyř žen nezbývá místo a tak Martina sedá na sedadlo druhého pilota před nás, pilot č.jedna se nám představuje , že je Daniel, Američan, a že se nás bude snažit suché dopravit za hodinku do Mombasy , přitom neustále pomrkává po Martině, ta je ale chladná…pod sedačkou nalézám příručku k řízení tohoto letadélka Káněte a Daniel nakopává jedinou vrtuli před námi. Poprvé v životě mi v letadle ukazuje výškoměr na mých hodinkách ( velká dopravní letadla jsou tlakově uzavřená, takže hodinky ukazují tlak a výšku která byla naposledy na letišti ), dnes však letíme v 2750 metrech , v této výšce míjíme naše Nungwi i s bary , a před Mombasou pro změnu letíme nad pobřežím, kde se budeme dva dny potulovat…Na letišti se loučíme s Danielem, taxikem opět za deset jedeme do centra Mombasy, hotely opět vybíráme dle Lonely Planet, druhý pokus je úspěšný, malý , klidný a čistý hotýlek za 11 dolarů pro dva opět se snídaní…s malými baťůžky jdeme prozkoumat okolí , pak nasedáme na matatu ( místní hromadná doprava dodávkami ) jedeme na trajekt přes záliv (Mombasa je ostrov de facto již na pevninské části Keni , vede na ni ale jen jeden most ze západní strany, my se vypravili jižním směrem ) a opět matatu , vysedáme poblíž Tiwi beach , chceme na pláž pěšky, vybafnou na nás ale domorodci , ať vezmeme taxi , nechceme, začínají používat slovní násilí o kriminalitě v této oblasti , holky se bojí ( tak se dělá byznys… ) a nasedáme tedy do taxi dá-li se to tak nazvat , jediného dostupného, asi třista roků starého vozidla , překvapivě se rozjíždíme a rychlostí šneka jsme asi za patnáct minut u hotelu , kde holky dávají oběd, nám s Ivčou se tady nelíbí pláže plné řas, s vysílačkou vyrážíme jižním směrem, kde asi po dvou kilometrech obědovečeříme v luxusním hotelu Indian ocean beach ( dle LP asi 260 dolarů za noc ) , holky po nás dávají také výbornou pizzu , nějaké piva a kafe a džusy…s Marťou hraji pinec , Kačka nějak bledne, objednáváme taxi směr nejbližší matatu a zpátky po setmění do našeho hotelu, ono se v Mombase ani nic jiného nedá dělat , žádné pouliční osvětlení , navíc ta kriminalita…

1.10 jdeme zprvu nakoupit

jedny z posledních suvenýrů kousek od hotelu , krásné velké vyřezávané masky, vyřezávané suché tykve, korálky, trička…a protože je k poledni, usedáme do zahradní restaurace na vynikající steak ( už jsme těch mořských potvor přejezení ..) předtím nás ale pouliční směnárníci se snaží přesvědčit o jejich výborném kurzu oproti bance, jdeme s nimi do postranní uličky, Ráďa dává dvacku z ruky a už ji ani směnárníka nikdy neuvidí…Matatu a trajektem jedeme dnes o kousek dále, až na Diani beach , do superluxusního střediska Southern Palms , na baru dáváme naše obvyklé objednávky a už se válíme u moře ve vlnách , hrajeme s turisty volejbal , užíváme poslední mořský den pod slunečníky…Pozdě večer jdeme s Ivčou znova na výborný steak, holky jedou přímo do hotelu.

2.10 ráno jdeme směr stará pevnost

– Old Fort Jesus Mombasa – po cestě jarní desetiminutový deštík , z pevnosti do starých uliček , kupujeme úplně poslední mombasské suvenýry , zpět na hotel, po cestě domlouváme taxi na letiště , takový malý děda s ohromným kombíkem, kam se tak tak všichni naskládáme , Ivča se ptá, kde je šofér, ten ale sedí za volantem…před letištěm na check pointu ho staví policajti , z jejich pro nás neznámé svahilské konverzace chápeme, že nejdříve mu vyčítají , kolik že to veze v osobním vozidle lidí ( 5 + on ) čímž ho přivádějí do varu a nakonec jim ještě on , mladým strážcům pořádku nadává , že za to nemůže, když se jich tolik vyrojilo z hotelu, co měl chudák dělat…Odlétáme boeingem 737 směr Nairobi, letíme kolem severní strany Kili, které jde ale v duchně mraků jen napatrně rozpoznat. Na letišti máme 5 hodin do odletu v 18:50, s Ivčou přemlouváme holky , ať jedou s námi ještě do Nairobi města a do žirafího centra u národního parku Nairobi, odmítají, bereme taxi za dvacku na 5 hodin , kolem slumů projíždíme podél národního parku ( kde jsou všechna zvířata, která jsme viděli v Tanzánii včetně lvů a gepardů ) do Žirafího centra, kde se bavíme při krmení žiraf , zpátky stejnou cestou opět kolem nějakých suvenýrů, které ale už ignorujeme, na přepážce na letišti se dozvídáme, že nemáme zkonfirmovaný let Jeddah – Riyadh, což odsud z pralesa ani nejde, takže bude záležet na Alláhovi , zdali pro 5 nešťastníků bude volné místo v tripple 7 ( Boeing 777 )…na palubě Saudského boeingu dopíjím poslední piva , holky nám upřímně projevují vděk za nádhernou dovolenou, kterou s náma mohly zažít, pro Marťu nejlepší na které kdy byla , my kontrujeme že každá naše dovolená je podobného charakteru…V Jeddah mají pro nás naštěstí poslední místa v tripple 7 , v bezalkoholovém duty free si zvykáme na nepotřebu alkoholu v této islámské zemi, zatímco Muslimci opět zvědavě pokukují , co že je to za bílou tvář se čtyřmi ženami……

Dodatek : dovolená byla tak báječná, až se nám s Ivčou vykouřila všechna potřebná čísla z hlavy. Po týdnu jsme šli dělat velký nákup do Euromarché tady v Riyadhu a u pokladny jsme zjistili, že kreditní karta Ivči je již týden nezvěstná a já si pro změnu nemůžu vzpomenout na PIN té mojí , ještě , že jsme měli nějakou hotovost menší ale než cenu nákupu a museli vyskládat z košíku jen opravdu nepotřebné věci….

http://ajvo.euweb.cz/cestopisy/afrika.htm

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .