0
0

Někde v dětství jsem musel zaslechnout názvy „Kilimanjaro a Zanzibar“ zůstaly ve mně a probudily se teprve teď, když jsem skoro dospěl a stal se nezávislým nejen na rodičích, ale hlavně na dětech.

Začal jsem tedy spřádat plány a různě vyzvídat u kamarádů, známých a přátel jestli by někdo nejel se mnou. Různě jsem nechával vypracovávat a vypracovával trasy a plány na výstup na Kilimanjaro a případnou návštěvu ostrova koření „Zanzibar“. Nikdo se ke mně nepřidal a tak jsem dlouho přemýšlel, zda ano, či ne. Jestli nechat vysněný cíl ležet jen ve snu, nebo ho uskutečnit.

Rozhodnutí tedy padlo a tak jsem začal s přípravami. Vnitřně jsem si to rozdělil na oblast psychiky, fyzické zdatnosti, a oblečení.

Po psychické stránce jsem se rozhodl nikomu neříct nic o zamýšleném plánu, abych nemusel poslouchat, jaký jsem cvok a blázen, že lezu do takové výšky. Pročítal jsem vše, co mi přišlo do ruky a stále jsem hledal ve webových cestopisech jak to na Kili vypadá. Zaráželo mě, že cestovní kanceláře uvádí výstup jako v zásadě jednoduchý a při standardní fyzické zdatnosti je to jen vysokohorský trek. Zatímco osoby, které tam byli a došli, nebo nedošli, psali o 40 % těch, kteří to nezvládnou. Dokonce tam nedošla ani tenistka Martina Navrátilová, kterou s vodou na plicích velice rychle rvali dolů, aby neumřela. Proto jsem nemohl potřebovat, aby mě ještě děti a okolí zrazovali od mého úmyslu.

Po stránce fyzické jsem začal intenzivněji cvičit a to především spinning a každý víkend jezdil někam lyžovat. Cítil jsem se fit a tak jsem si říkal, že to snad zvládnu.

Nejtěžší bylo zvolit vhodné oblečení. Pročítal jsem různé portály a ne a ne objevit, co na sebe, co bude nejvhodnější, jaké zvolit boty, jakou bundu, jaké kalhoty a jakou výbavu. Na svazích Kilimandžára se nachází několik klimatických pásem s jim příslušnou vegetací.

• 1 400 – 1 800 m n. m. Zde je kultivovaná krajina ve které se díky vysokým srážkám a vulkanické půdě dobře daří plodinám.

• 1 800 – 2 900 m n. m. V tomto pásmu následuje divoký horský deštný prales s velmi vysokými srážkami.

• 2 900 – 4 000 m n. m. V těchto výškách se nalézá pásmo vřesovišť. Ve spodní části pásma převažuje nevlídné počasí s mlhami a děšťovými či kroupovými přeháňkami.

• 3 300 – 4 000 m n. m. Zde je již chladnější a jasnější počasí. Daleko více zde svítí slunce. Ustupují mlhy. Rostou zde unikátní rostliny.

• 4 000 – 4 800 m n. m. V tomto pásmu jsou již velmi tvrdé podmínky. Teploty v noci klesají pod bod mrazu a ve dne se šplhají i na 35°C. Rostou zde jen lišejníky a mechové porosty.

• nad 4800 Nad touto výškou panují již arktické podmínky. Částečně jsou zde ledovce a sníh, vegetace žádná. Ledovce stékají do výšky zhruba 4 270 m n. m..

Nakonec jsem zvolil boty od firmy Haindl, které se opravdu osvědčili, bundu s hodnotami 15/15 a kalhoty s hodnotou 10/10, a samozřejmě gore-texovou vrstvou.

Značkové prodejny v Kolíně, počínaje Intersportem, přes Hi-tec a jiné zklamaly a tak jsem navštívil specielní prodejnu s vybavením pro horolezce a potápěče na tzv. prasečím trhu. Tady věděli o čem mluví a mohu říci, že úspěch výběru oblečení, byl především zásluhou jejich profesionality a znalosti s extrémními sporty.

Takto vybaven vyškolen a připraven jsem čekal, až nastane ten správný čas a já se vydám zdolat nejvyšší horu Afriky, Uhuru Peak v masivu Kilimanjaro, čnící do výše 5895 m.n.m. Prodělal jsem ještě nějaká očkování, abych předešel případným problémům, nechal se prohlédnout obvodním lékařem a předepsat nějaké léky, které bych mohl potřebovat, co kdyby. Léky jsem měl sebou nejen na vysokohorskou nemoc, ale i na jiné neduhy, které by mě mohli potkat.

Den „D“ byl 4.2.2011 pátek. Odlétám z Ruzyně 11:15 do Istambulu. Cestu jsem zvolil úmyslně ve směru a ne přes Amsterodam, protože mě delší doba sezení v letadle štve. Nikdy nedostanu sedadlo u nouzového východu, kde jsou místa prostorná a musím se mačkat na normálních sedadlech. Slyšel jsem, že mi ho nedávají úmyslně z důvodů mé veliké postavy, že kdyby k něčemu došlo, tak se mnou tak jednoduše nehnou a tyto místa přidělují drobným lidem. Co je na tom pravda, jsem se nikdy nedozvěděl, ale fakt, je, že vždy na Check-inu žádám, aby mi ho přidělili a oni mi ho nikdy nedají.

Bez problémů dolétám a odlétám z Istambulu a v 2:40 ráno přistávám v Nairobi. Zde stojí černý mládenec s cedulkou Mr. Sruma a tak se setkávám poprvé s černochem tváří tvář. Pán je normální a ani mi to nepřijde, že je jiné barvy. Odváží mě do hotelu s názvem 680 a rychle ulehám, abych se vyspal aspoň pár hodin, protože ráno v šest vstávám a v sedm odjíždím na autobusové nádraží. Z autobusového nádraží odjíždí v 8.oo mezinárodní autobus do Tanzánie do města Arusha. Jízda je šílená, autobus je bus tak pro 20 lidí, celý chrastí a není ani divu, protože silnice je hliněná plná výmolů a kamenů. Na hranicích nejsou žádné problémy a tak vstupuji do Tanzánie. Odpoledne kolem 16.oo dorážíme do Arushy a já přesedám do místního autobusu do města Moshi. V Moshi mám zamluven Springland hotel. Hotel je malá oáza v pouštním prachu, kde se shází ti co chtějí vylézt na Kili a ti kteří mají namířeno do nějakého safari parku v okolí. Na recepci se registruji a je mi oznámeno, že za chvíli začíná breefing, které ho se mají účastnit všichni, co jdou zítra na Kili. Dostáváme letáky tras, které jsme si vybrali a jsme rozdělovány do skupin, podle tras a doby výstupu. Já jdu trasu Marangu Route na pět dnů. Jsem přidělen do skupiny, kde jsou dva páry asi třicetiletých Angličanů, dva kluci a já. Toto je jen skupina pro výklad trasy a co máme mít sebou a co si máme nezapomenout vzít nebo ještě dokoupit v místním shopu. Po výkladu a zjištění, zda všechno mám, jdu spát. Jsem unaven, protože jsem na dnešek spal jen tři hodiny a jel celý den strašným terénem a hrozným autobusem.

Je ráno neděle 6.2.2011 dávám si snídani, balím velký a malý bágl a jdu čekat na autobus. Dvě dvojce Anglánů do této doby neznajících se lidí, se spojili v jednu partu, další parta byli ti dva mládenci, já byl samostatná jednotka, pak zde byly dvě party po čtyřech Němcích a tři Rusové. Různě nasedáme do autobusu a jedeme asi hodinu Masajskými vesnicemi k bráně ve vesnici Marangu. Trasa se jmenuje Marangu route alias Coca cola route, podle vesnice, odkut se vychází. Po nezbytných administrativních úkonech, převážení báglů a zavazadel nosičů (porterů) můžeme vyrazit. Jdu pouze já a můj průvodce (guide). Mou skupinu tvoří průvodce, asistent, kuchař, dva nosiči a já. Já ale poznávám jen průvodce jménem Abeli. Je to docela sympatický mladík ovládající angličtinu a tak s výrazem „Go, slowly – slowly“ vykračujem na první etapu. Jdeme deštným pralesem a za jasného počasí a tepla stoupáme pomalu vzhůru do prvního tábora Mandara Hut. Tábor leží v cca 2700 m.n.m. a tak odpoledne kolem 16.oo máme za sebou prvních 8km a 1000m výškově. Zapisuji se do knihy návštěv na recepci a dostávám pokyn, abych šel spát do chatky k těm dvěma mládencům. K mému překvapení jsou to dva Češi a poznávám je podle české vlajky, kterou připevňují na chatku. Nebýt vlajky asi bych nepoznal, že jsou Češi, protože mezi sebou mluví anglicky. Žijí delší dobu v Irsku a je prý už pro ně pohodlnější mluvit anglicky než česky. Je hned příjemnější vědět, že je na blízku krajan. Po svačině se ještě tentýž den vydávám na aklimatizační procházku asi tři km o 300m výškových výše a zase zpět do tábora. Jdeme spát kolem 21.00 protože není elektrika a také jsme unaveni a ráno bude pokračování ve výstupu.

Pondělí 7.2.2011 vstáváme kolem 6.30, dělám základní hygienu balím velký batoh, který mi guide odnáší a jen s denním malým batohem jdu na snídani. Sedím jinde než krajané a tak hned po snídani vyrážím sám se svým průvodcem na další etapu do tábora Horombo Hut. Zase nás čeká cca 1000m výškových a asi 12 km trasy. Deštný prales pomalu ustupuje a jdeme nižším lesem, který postupně ustupuje a přechází ve vřesoviště, vysoké jen několik metrů. Už je občas vidět na vrchol kráteru Kilimanjara, ale je to strašně daleko a napadají mě myšlenky, proč tam vůbec jdu. Postupujeme pomalu. Já učím Abela česky pomalu – pomalu a on mě pole – pole. Vyprávíme si v mé omezené angličtině o našich rodinách, jak se žije tady a jak u nás. Cestou si dáme oběd, který si neseme v malém denním batohu. Stále postupujeme výš a výš. Odpoledne zase kolem 16.00 dorážíme do tábora Horombo Hut ve výšce 3700 m.n.m.. Po svačince se jdeme zase projít na aklimatizační procházku, stejně dlouhou i výškově jako předešlý den a mě malinko mrzí, že spím s třemi Němci, na příčné malé posteli a ne s přáteli z Čech. Dnešního dne přicházím o hodinky, zapomněl jsem je při mytí a asi po dvou hodinách už tam nebyly a na recepci je nikdo nedal. Večer se dovídám od českých mládenců, že jeden kluk ze skupiny anglických párů má problémy s bolestí hlavy a že mu není nijak dobře. Přeci jenom jsme pomalu ve 4000 m a vzduch je řídší. Němci jdou spát a tak i já ulehám. Oni mají vstávat o ¼ hodiny dříve než já a tak ráno počkám až si zabalí a pak budu balit své věci já. V chatce je tak málo místa, že si balí své věci vždy jeden a ostatní jsou buď v posteli nebo jdou ven.

Úterý 8.2.2011 mě čeká dorazit na úpatí masivu Kilimanjaro do tábora Kibo, ležícího ve výšce cca 4700m.n.m.. Takže zase o 1000 m výše a zase asi 12 km chůze. Opouštíme vřesovitě a dostáváme se už jen mezi lišejníky na lávová pole. Počasí stále přeje a my stoupáme pole – pole; slowly – slowly; pomalu – pomalu vzhůru. Já nepociťuji žádné problémy a tak jsem rád. Abeli se občas zeptá „You‘re ready“ , já odpovím „I’m ready“ a tak postupujeme pomalu vzhůru. U oběda na takovém kamenném poli docházíme kamarády z Čech a tak si přisedáme a jíme oběd společně. Kluci malinko přiznávají dýchací potíže a berou si brufen na bolest hlavy. Já kupodivu problémy žádné nemám. Odpoledne, asi kolem 16.00 dorážíme do tábora Kibo. Poslední metry už dávají zabrat a tak jsme rádi, že jsme na místě. Dáváme sváču a jdeme na aklimatizační procházku. Vracíme se k večeři a jdeme hned spát, je kolem 18.00 a my máme připraveny malé denní batohy na nejnáročnější výstup. Oblečení, které musí udržet tělo funkční, nebýt těžké a zároveň dostatečně teplé a prodyšné. Budíček budeme mít v 22.00 v 22.30 snídaně a v 23.00 start na poslední úsek. Únava už je taková, že usínáme hned, jak dolehneme.

Úterý, ale vlastně den čtvrtý středa 9.2.2011 je den nejtěžší. Dnešního dne máme dosáhnout vrcholu Uhuru Peak a pak sestoupit o 2000 m výškových zpět do tábora Horombo, celkem 32 km a 1000 m nahoru a 2000 m dolů. Abeli mě budí v 22.00 a postupně vstávají i ostatní. Oblékám se a jdu na snídani. Po snídani se mě Abeli ptá, zda je vše OK a když slyší kladnou odpověď, vycházíme. Je 23.00 tma a teplota tak nějak lehce pod nulou. Jdeme zase pole – pole a šoupeme nohama s čelovkama na hlavách. Čelovky svítí na cestu a my jdeme pomalu vzhůru. Nevím, jak jdeme dlouho, mám pocit, že je na mě vše vypnuto a pohled do světla čelovky je přenášen rovnou do nohou. Občas zafouká velice studený vítr a začínají zábst i palce v lyžařských rukavicích, jak držím trekové hůlky. Nevím kdy,ale začíná se mi motat hlava a já začínám vidět rozmazaně, slyším jak mi Abeli říká „Milan not sleep, not sleep“, jdeme pomalu a po nějaké době se krize stupňuje a já usedám se slovy „please, go down, I don‘t go up“ v tom okamžiku vyndává Abeli z pod bundy Redbull a dává mi napít, jak ho ale otevřu, ihned po prvním loku zamrzá a je konec. Klepu se, je mi zima a už se mi nechce dál, začínám se o sebe bát. Abeli mě přemlouvá k další chůzi a říká, že na to mám, abych to nevzdával. Poslouchám a tak jdeme pomalu dál, zkouším to, přeci jenom se mi chce dosáhnout cíle. Po dalším čase, nevím, po jaké době na mě přichází další krize, zdá se mi tato cesta nekonečná. Usedám a dál už ne! Abeli mě zase nabádá, že nesmím usnout. Povídá, přeci to nevzdáš, máš to do cíle jen 100 výškových metrů, ani ne hoďka chůze vzhůru po kamenech. To mi dodává jakousi sílu a tak vykřiknu „GO“ a vyrážíme až na vrchol Gillman’s point. Gillman‘s point je první vrchol, který dobýváme, radost je obrovská, brečím jak malý kluk a objímám se s Abelim a Němci, kteří dorazili chvíli přede mnou. Po vydýchání a opadnutí únavy vyndávám vlajku a fotoaparáty. Zima je řádná a Nikon mi říká, že mám vybitou baterii, hledám novou a ta je také skoro vybitá, ale foťák poslouchá a dělá několik snímků. Baterie v tom mraze nemají kapacitu a tak je přesunujeme do kapes aby se vzpamatovaly. Dáváme si s Abelim přístroje pod bundy, aby se ohřály a fungovaly a chystáme se k odchodu na vrchol, který je od nás vzdálen asi dvě hodiny a výškově necelých 200m. Při odchodu ve tmě rozeznávám unavené, ale také strašně šťastného Adama a Tomáše, kteří tohoto vrcholu dosáhli také. Objímáme se a já s Abelim odcházím na vrchol. Není proč se zdržovat, zaprvé půjdeme tudy zpět a zadruhé chci z vrcholu vidět východ slunce. Nevnímajíc zimu a vychutnávajíc si radost, pokračuji dále. Už je vidět začínající svítání, když se k nám přidávají šťastlivci z jižní a západní trasy a v poměrně hustším davu kráčíme pomalu k vrcholu. Vrcholu dosahujeme kolem 7.30. Pohledy jsou úžasné, počasí vyšlo a tak se šťastni fotíme na místě s tabulí označující nejvyšší místo Afriky Uhuru Peak 5895 m.n.m.. Na vrcholu dělám fotky, rozdýchávám kameru a zahřívám mobil, aby přístroje fungovaly a já měl památku. Kamarádů z Čech se nedočkávám, chtěl jsem fotku s velkou vlajkou, kterou nesou, ale nejdou a tak se vydáváme k sestupu. Asi 400m od vrcholu se potkáváme a tak děláme fotku na místě, kde jsme se setkali. Později se od nich dovídám, že bolest hlavy a únava byla tak veliká, že vlajku ani nevyndali, udělali jednu fotku a šli zpět. Adam vyprávěl, že ani neví, jak to na hoře vypadalo.

Po chvíli sestupu dorážíme k vrcholu Gillman‘s point, právě v době, kdy na něj doráží skupinka dvou anglických párů. Ale jsou jen tři, jeden mládenec měl takové bolesti hlavy, že musel sestoupit a čeká dole. Skupinka má takové zdravotní potíže, že se rozhodují nepokračovat na vrchol a sestoupit do tábora Kibo.

Pravdou bylo, že cesta dolů je velice rychlá a v 11.00 jsem už v táboře Kibo a oznamuji Abelimu, že za dvacet minut budu mít sbalen a připraven pro nosiče velký batoh, pak že si dám hoďku spánku, oběd a budeme moc jít dál dolů do tábora Horombo Hut. Když do obědvávám tak doráží očividně unavení, ale šťastní Adam a Tomáš. Přiznávají obrovskou únavu a nutnost odpočinku. Loučíme se a já vyrážím. Dolu už jdeme s Abelim zvesela a já se často otáčím a přehrávám si v hlavě noční výstup. Byl to nejhorší den, ale zároveň nejšťastnější. Do tábora Horombo Hut docházím kolem 16.00, zabírám chatku a vyjednávám ji i pro kluky, abychom mohli hodnotit výstup. Kluci doráží asi po dvou hodinách v dobré náladě a chvilku po nich i čtveřice Angličanů. Usedáme ke svačině a vyprávíme si zážitky z nejtěžšího dne. Já jsem o dvacet let starší od nejstaršího z kolektivu a sklízím obdiv, že jsem to zvládnul. Jsem na sebe pyšný a protože nacházím signál na mobilním telefonu, volám domů ženě Stáničce, aby věděla, že jsem to zvládnul. Volám to také mamince, která věděla, že jedu do Afriky, ale ne že polezu na Kili. Radost je veliká. Sleduji, kdo vlastně na Kili vylezl a kdo ne. Z přibližně 20 lidí, kteří se o to pokusili ten den trasou Marangu, jsem vylezl já, Adam a Tomáš, tři Němci a jeden Rus. Skóre přibližně 20:7 takže nějakých 35%.

Čtvrtek 10.2.2011 Spali jsme jako zabití, i když k nám do chatky přibyl nocležník, který ráno pokračoval nahoru a my jako vítězi dolů. Cestou dolů jsme potkali pár ze Slovenska. Mládenec se nám svěřil, že na Uhuru chce požádat o ruku svou dívku. Doufám, že dolezli a že jim to vydrží, byl to sympaťák a ona také. Cesta ubíhala dobře, šli jsme všichni společně a tak se vyprávělo. V deštném pralese začalo pršet, ale nám to vůbec nevadilo. U brány už bylo zase hezky a tak jsme se ti, co to zvládli, zapsali do knihy úspěšných a dostali certifikát o zvládnutí nejvyšší hory Afriky. Dvakrát za cestu tam i zpět jsme viděli nosiče jak utíkají s nosítky podepřenými jedním kolem na kyvném rameni s někým komu nebylo očividně dobře, takže se víc vážnějšího nestalo a všichni zase sešli dolů.

Povinné foto celé skupiny, celých skupin, jednotlivců a hurá do autobusu a hybaj na hotel. Sprchu jsem na sebe nechal pouštět dlouho, vždyť jsme se pět dní nemyli a tak to bylo už potřeba. U hotelového bazénu jsem si dal pivko a na chvíli si i zaplaval. Ležel jsem na lehátku a spokojeně odpočíval s vědomím, že jsem to dokázal. Po večeři jsem se přesunul ke stolu kde seděli Adam s Tomášem, naši průvodci a Angličané, asi do 22.00 jsme si vyprávěli, kdo co a jak a popíjeli Kilimanjaro beer.

V pátek ráno 11.2.2011 jsem zabalil své věci, zajel hotelovým taxíkem za 2USD do města a nakoupit suvenýry, v 10.00 nasedl do autobusu a vydal se na cestu do Arushy na mezinárodní autobus. Autobusem rovnou do Nairobi na letiště a přes Istambul domů do Čech do Prahy a do Sulovic.

Jsem moc rád, že jsem to zvládl a díky všem, kteří se na tomto úspěchu podíleli.

http://www.vomurs.cz/cestopisy/cestopis-kilimanjaro-2011

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .