Keňa, Tanzánie, Kilimanjaro

My, Mzungové – cizinci, potřebujeme obvykle více prostoru i času na pochopení afrických specifik, problémů, afrického způsobu uvažování…. Proti tamějšímu „gumovému“ času jsme úspěšně bojovali. Když se podařilo někomu z místních nás vyvést z míry, či nás „jenom“ překvapil laxním přístupem k naším záležitostem či případným problémům, vzpomněli jsme si vždy na onen nejpodstatnější svahilský slogan – HAKUNA MATATA – NO PROBLEM! Vše říkající a vše řešící zaklínací formulka Východní Afriky.

Vyhráli jsme to stálým rozesmátým pozdravem JAMBO. Pro své putování Afrikou jsme si vybrali již vyzkoušenou cestovní kancelář Livingstone z Brna.

1.den (19.12.)

Odlet z Ruzyně v 7:00, přílet do Nairobi 21:15 místního času. Máme nastavený budík na 4:50, ale nezvoní. Přichází mamka a říká: „Vy nikam nejedete?“ Ale jedeme. Vstáváme. Venku je mlha, že by se dala krájet. Na letišti máme sraz v 5:45, tak nasedáme do auta a taťka nás veze směr letiště Ruzyně. Na letiště přijíždíme včas. Scházíme se tam s naší průvodkyní Jitkou a dostáváme od CK Livingstone sarong a propozice k cestě. Po odbavení zavazadel nasedáme v 7:00 do letadla společnosti ČSA, které nás dopraví na přestupní stanici v Amsterdamu. Z důvodu blížících se vánoc a zhuštěným letovým provozem na Evropou protrháváme mlhu s hodinovým zpožděním. Pozorujeme peřinu pod námi, která je osvětlená sluncem. Po hodině letu přistáváme v Amsterdamu. Na africký kontinent do keňského hlavního města Nairobi odlétáme v 10:15 se společností KLM s 1,5 hodinovým zpožděním. Let je klidný, ale dlouhý. Přistáváme v Nairobi v 21:15 místního času, který je od našeho posunut o dvě hodiny vpřed. Vízum do Keni je pro nás povinné, ale CK je zařídila s předstihem.

KEŇA

Základní fakta: Rozloha-582645 Km2, Počet obyvatel 29mil, Úřední jazyky – Svahilština a Angličtina, Měna – keňský šilink.

Na letišti v Nairobi vyměňujeme peníze 100 dolaru dostáváme 7400 keňských šilinků. Do hotelu Embassy vzdáleného od letiště asi 20 km dojíždíme malou dodávkou japonské výroby. Venkovní teplota je příjemná kolem 20 stupňů. První dojem z Nairobi „ Zašlé trochu špinavé město“. Hotel je poblíž tržnice. Klíče od zamřížované hotelu dostáváme hned a vynášíme bagáž do čtvrtého patra. Malý pokojík, kde nad postelemi je zamotaná moskytiéra působí trochu zašmudlaným dojmem. Ale co v Africe chceme. Spali jsme už v horších. vybalujeme batohy a bereme jen to nejnutnější pro výstup na Mt.Keňu. Scházíme se s ostatními členy výpravy na malou poradu, co zítra. Je nás celkem sedm. Tři kluci a tři holky stejného věku plus naše průvodkyně Jitka.

Po půlnoci ve vyhřátém pokoji zalézáme do postele a nemůžeme usnout. To asi ta káva, co jsme pili v letadle. I když Jitka tvrdí, že v hotelu nejsou komáři, nenechají nás usnout a Marcel si to s nimi rozdává. V pět zabíjí posledního žrouta a komáři jsou KO a zdrcen únavou usíná.

2.Den (20.12.) Vstáváme v 7:30 a jdeme posnídat do hotelové restaurace. Čaj a vánočku dovezenou z Čech. V 8:30 nasedáme do malé dodávky, která nás veze do vesničky Naro Moru vzdálené 180 km. Svítí slunce.

Cestou pozorujeme místní kraj a řidič se silnicí bojuje jak umí. Chvíli jedeme v proti směru, ale občas i mimo silnici (díry jsou opravdu veliké). Krajina je chudá, černí obyvatele se kolem cesty snaží prodat co jde. Sedací soupravy, uhlí, hlínu na hromadách připomínající písek. Kozy se pasou v hloučkách u silnice a čekají na svého nového majitele (strávníka). Domorodci využívají i půdu a prodávají její produkty trsy banánů, citrony, ananas, cukrovou třtinu, brambory, ale i hlávkové zelí.

Při tankování nás zaujme vedle nás stojící řidič, kterému vůz evidentně vaří a otevřený chladič je jako papiňák. Černá posádka vozu za chodu motoru vytrvale nalévá novou vodu do chladiče. „No jiný kraj, jiný mrav.“ Do vesnice Naro Moru přijíždíme v 11:30 a Jitka dohaduje průvodce a nosiče pro výstup na Mt.Keňu. Chceme ji vyjít, a tak si najímáme dva nosiče za 80 dolarů na 4 dny. Na život mezi krámy jsme si zatím nezvykli, a tak máme obavu z místních černých obyvatel, kteří se na nás lepí.

Hodinku a půl čekáme než se nosiči připraví. Pak jedeme společně namačkáni v našem voze (14 lidí) k bráně parku. Před bránou parku nás překvapuje skupinka opic, které pozorujeme, ony se i s mladými před námi schovávají.

Mt.Keňa 5199 m – druhá nejvyšší hora Afriky s dvěma hlavními vrcholy Batian a Nelion (jména náčelníka Masajů a jeho bratra) a vedlejším vrcholem Lenanu je symbolem Keni a posvátnou horou zvanou Kirinyaga pro kmeny žijící v jejím okolí. Zde je například sídlo boha Ngai národa Kokuji. Národní park Keňa má dnes rozlohu 715 km2 a je začleněn i světové sítě biosferických rezervací UNESCO. Poprvé byla hora zdolána zeměpiscem H.J.Mackinderem v roce 1899. V nižších polohách byl prales vykácen a lidé zde pěstují kukuřici, banány, avokádo, papaje, ananas a jsou zde i plantáže čajovníků a kávovníků.

Brána parku je v nadmořské výšce 2315m a odtud už půjdeme po svých. Balíme si nejnutnější věci do malého batůžku a jako mastňáci předáváme batohy nosičům a vyrážíme ve 14:15 vzhůru. Cesta je hliněná jílovitá a kolem nás rostou stromy obrostlé mechem a lišejníky háje bambusů to vše umocňuje jasně zelená tráva a silné slunce schovávající se za mraky.

Před pátou přicházíme do výšky 3020m kde je chatka pro nosiče plus malá meteorologická stanice. V táboře stavíme stany a na plynových vařičích vaříme večeři. Dnes máme lečo s párkem od Hamé. Stmívá se v 19:00, a tak zalézáme do stanu abychom si odpočinuli, ráno máme vycházet v 8:30.

3.den (21.12.) Ráno lenoším a nepospíchám ze spacáku. Rozepínám stan a ostatní, kteří již jsou vzhůru mě nabádají k tichosti, a tak je poslouchám pomalu vylézám ze stanu a 3m ode mě sedí na kůlu půlmetrový opičák a koukáme si chvíli z očí do očí. Přestávám ho bavit, a tak mizí v houští. No paráda.

Je slunečné počasí a po ranních 6 oC se postupně otepluje a my vyrážíme v tričkách. Ve výšce kolem 2800m prales řídne, mění se jeho druhová skladba, začínají mohutné a rozložité hagenie (Hagenia abyssinicia) a ty postupně střídají vysoké stromovité vřesovce (Erica Arborea). Svazky lišejníků i tady dotvářejí bizardní kulisu, kterou jako závojem pronikají sluneční paprsky. Stoupáme další desítky a stovky výškových metrů, krajina se zcela promění. Stromovité a keřovité vřesovce jsou nižší, základ porostu tvoří žlutavé trsy trav, už jen výjimečně spatříme atraktivní červené květy mečíků či svícny knyphofií, zato se objevují pro Evropany úplně neznámé růstové formy – mohutné starčky a lobelky. A právě ty začínají s přibývající výškou dodávat ráz krajiny.

Kolem poledne přichází mračna (mlha) a začíná se ochlazovat. Lobelky jsou všude kolem nás, opravdová nádhera. Docházíme k řece, kde odpočívají ostatní naší výpravy začínají se rozestupovat mraky a nám se otevírá úžasný pohled na „náš“ vrchol. Mt.Keňi (5199m). Svahy obrovského masívu rozčleňují skály a homole jako pozůstatek bočních parazitních kráterů, dokládajících někdejší mohutnou vulkanickou aktivitu.

Krajina má stejný ráz ve výšce 4300m. Kde je tábor, základna prvovýstupu na vrchol. Můžeme zde spatřit krotké damany (drobné kopytnaté savce, které by nikdo při prvního pohledu nezařadil do příbuzenstva slonů). Způsob života a vysokohorské polohy je vytvarovali do podobnosti svišťů. Damani žijí od Sírie po jižní Afriku, mají zavalité osrstěné tělo, jsou to býložravci a horní řezáky bez kořenů jim stále dorůstají. Dnes nestavíme stany, ale budeme spát v jedné místnosti na dřevěných pryčnách pro 25 lidí. Po večeři a koupeli u hadice vedoucí z potoka si užíváme slunečný podvečer.

4.den (22.12.) Vstáváme v půl třetí ráno. Čeká nás výstup na vrchol Lennanu Peak 4895m. Balíme věci a vydáváme na cestu s čelovkami na hlavách za jasného večera osvěcovaného tisíci hvězdami jdeme za naším černým vůdcem. Před sebou vidíme bílé tečky na obzoru, to je rakouská výprava, která vyrazila před námi, no je možná lepší tyto tečky nevidět. Jdeme pomalu Lenka a Pavla mají při výstupu problémy a tak jim pomáháme.

Pomalu se rozednívá a vedle nás v údolní proláklině je vidět ledovcový slpaz. Čím jdeme výš je větší zima o fouká vítr. Jsme 200m pod vrcholem cesta je prašná, kamenitá a pomalu se začíná rozednívat. Jsme na planině odkud je nádherně vidět východ slunce. Ve výšce 4700m je chalupa pro nosiče, holky mají stále potíže. Rozhodujeme se rozdělit na dvě party. Já, Jitka, Ivana a Ludvík pokračujeme na vrchol 4895m. Lenka, Pavlínka s Markem, který nechtěl nechat holky z černochem samotné, jdou okolo traversem.

My stoupáme s Jitkou vzhůru po cestičce mezi kameny a neustále pozorujeme na levé straně tyčící se vrchol Keňi 5199m. Po zdolání dvousetmetrového skalního masivu jsme konečně u cíle. A vychutnáváme si okolní výhledy a tak fotím a natáčím. Po vrcholovém fotu vyrážíme na sestup z vrcholu dolů zpočátku scházíme po sněhovém platu a máme strach, aby nám neujeli nohy po sněhu. Je nádherné slunečné počasí a slunce začíná prohřívat vzduch.

Sníh končí u malého průzračného jezírka, kde odbočujeme doleva, začínáme prudce klesat, otevírá se nám před sebou údolí a dole pod námi malinká zelená tečka, kemp kde se máme sejít s Lenkou, Pavlínkou a Markem. Cestou k chatě ztrácíme v kamenitém terénu cestu a snažíme se nejkratší cestou dojít k chatě ale skály nám to znemožňují, a tak slézáme po kamenech a prachu. Počasí zatím stále přeje a tak se kocháme nádhernými scenériemi Mt. Keni. Ve výšce 4300m začíná les lobélií, na které je nádherný pohled. Ten nahoře to tu opravdu dobře vymodeloval.

Kemp je v nadmořské výšce 4200m. Dáváme si tu zasloužený odpočinek uvelebením se na trávu vedle potůčku. Kochám se pohledem na panoramata hor. Po hodince čekání na Lenku přichází jejich černý vůdce, a tak jim jdu naproti a jsou všichni v pořádku.

Jejich cesta byla podobná té naší. Vedla po sněhových polích a mezi prachem a kamením. Při cestě narazili na smutné místo nedávné havárie letadla, jehož části byly rozseté po celé straně hory. Bylo to prý dosti hrozivé.

Naše průvodkyně Jitka nechce další noc trávit v této nadmořské výšce a tak po hodinové pauze v kempu vyrážíme k dalšímu kempu 16km vzdáleného v nadmořské výšce 3200m. Cesta vede údolím po vrstevnici. Lehce klesáme po malé pěšince mezi lobéliemi a podél potoka. Proti nám jdou turisti, kteří chtějí zdolat horu z této strany. Přejeme jim štěstí, ať jim to vyjde. Jitka jde první, nasadila tempo a za chvíli jí nevidíme předcházejí nás i dva nosiči s batohama. Ne, že by jsme byli pomalí, ale tihle dva nosiči jsou opravdoví přeborníci, kteří po celou dobu výstupu jdou jako o závod. Údolí začíná více klesat ale my neztrácíme výšku ale naopak opouštíme údolí a jdeme vzhůru přes kopec do druhého údolí, na kopci čeká Jitka, která zdrcené Lence slibuje, že tento kopec byl už opravdu poslední.

Po malém odpočinku a občerstvení sušeným ovocem vyrážíme na sestup dolů. S ubývající výškou se mění i ráz krajiny, zmizely lobélie a kolem nás jsou metr vysoké keře a tráva. Cesta dolů je bahnitá, a tak se kromě prachu obalujeme i bahnem. Dole v údolí teče potok, který přeskakujeme přes kameny, ale za potokem čeká na Lenku nemilé překvapení, další kopec. Ten už psychicky nezvládá a sedá si na zem a se slzami v očích. Jako oslík se zdráhá, že už dál nejde, a tak jsem trochu hrubý a za ruku jí vleču vzhůru. Naštěstí kopec nebyl tak velký a za chvíli se před námi otvírá další údolí, které je už opravdu poslední. Mezi keři a travou jdeme údolím až k meteorologické stanici. Cesta je pohodová a i Lenka má lepší náladu. Jen počasí nám ukazuje kdo je tady pánem a chvílemi prší a svítí sluníčko, ale máme štěstí pro dnešek vítězí sluníčko a tak se ohříváme.

Od meteorologické stanice je to do kempu ještě 30 minut po široké cestě. Cestu nám zkrášluje květena, která se tu místy objevuje. A už ho vidíme, na malém kopečku je on, náš cíl Old Moses kemp nebo Judmeier’s kemp (má to dva názvy). Na hodinkách máme 15:30 a jsme šťastní v cíli, dnes už nikam šlapat nebudeme opravdu to stačilo.

Old Moses kemp tvoří několik budov ve tvaru U před nimiž je travnatý palouček, na kterém si stavíme naše obydlí (stany). Teď už jen uvařit večeři máme ještě poslední konzervu od Hamé a Vitana polévku. Opláchnout se v malém umyvadle, vypít teplý čaj a jít do hajan.

5.den (23.12.) Dnes strávíme poslední den na cestě z Mt. Keni. Čekají nás 2 hodiny chůze z kopce. Po nasycení našich těl vydatnou snídaní v podobě českých sušenek a zabalení našeho obydlí (stanu) předáváme batohy nosičům a jen nalehko z fotoaparátem a kamerou vyrážíme na cestu směrem k bráně parku.

Do Old Mores kempu jezdí automobily a usnadňují méně zdatným turistům cestu ale do kempu vede i civilizační vymoženost v podobě elektrické energie. Vyrážíme všichni společně po široké jílovité cestě lemující sloupy elektrického vedení. Cesta vede docela slušně z kopce a kousek za kempem začíná prales který nás provází až do cíle dnešní etapy. Po cestě si prohlížíme lebku buvola, ale to je kromě pár hromádek výkalů na cestě jediný náznak zvěře, která se před námi zdárně ukryla.

K bráně parku dorážíme okolo půl jedenácté. Je tu komplex několika budov s toaletou a strážci ze samopaly hlídají. No nevím co. Náš řidič tu ještě není, a tak uleháme společně s našimi černými nosičem na trávu přistávací dráhy pro letadla. Fotíme a natáčíme poslední záběry z Mt. Keňi.

Přijíždí naše auto a nás 14 cestujících se společně s nosiči a všemi věcmi do něj nasoukáme a uznáváme, že malá japonská dodávka umí v rukách černých řidičů opravdové zázraky. Cestou opouštíme deštný prales a řidič po jílové cestě obohacené velkými kameny kličkuje jako zajíc. Pozorujeme kolem nás začínající pastviny, políčka a obydlí místních obyvatel.

Vjíždíme na asfaltovou silnici, po které pojedeme až do Nairobi. Svítí sluníčko a my se kocháme nádherným pohledem na Mt. Keňu. Řidič náhle zastavuje u cedule Equator (rovník), kde jsou stánky a mnoho černých obyvatel, kteří čekají na turisty. Jdeme k ceduli se vyfotit, jsme šťastni. Je to náš první rovník a věříme, že ne poslední. Při zdolávání hory Mt. Keňa jsme ho také přecházeli, ale ne s takovou slávou v podobě cedule.

Pokračujeme dál až do vesničky Naro Moru, kde vyplácí každý svému nosiči 40 dolaru plus 200 keňských šilinků za dobré služby. Máme chuť na čerstvé ovoce, a tak jdeme udělat místním trhovců obchod. Za 50 šilinků(20kč) nakupujeme čtyři pomeranče a 7 banánů a dalších 50šilinků nás stojí půl litru coca-coly. Banány i pomeranče jsou úplně zelené, banány jsou sladké, ale pomeranče málo šťavnaté a kyselé.

Teď nás čeká asi 3 hodinová cesta stejnou trasou, po které jsme přijeli z Nairobi. Je to docela dlouhé. Do hotelu Embassy dorážíme okolo půl čtvrté. Od Jitky dostáváme hodinu na hygienu a zkulturnění našich těl. A musíme uznat, že je to úžasné, po čtyřech dnech, se zase celí umýt, špína odteče ale zážitky zůstanou.

Je půl páté a my vycházíme prozkoumat zajímavosti v Nairobi. Jitka nás vede prozkoumat centrum města. Začínáme v tržnici naproti hotelu a hned se v nás budí vášeň v nakupování, ale Jitka nás krotí: „Počkejte v Tanzanii je levněji.“ Tak se jen kocháme nádhernými dřevořezbami místních obchodníků. V tržnici je možné zakoupit květiny jídlo hotové ale i všechny druhy masa. Dále jdeme navštívit mešitu, parlament, ale jdeme i kolem zajímavých staveb různých architektonických stylů, podle mého vkusu musím uznat, že se tu architekti náramně vyřádili. Na můj vkus každý pes, jiná ves, ale já jsem orientován blíže k přírodě, takže tomu asi nerozumím.

Kolem nás je mnoho černých tváří a my bílí mzungové jsme tu dosti vidět, máme trochu obavy ještě jsme si nezvykli. Jdeme všichni pohromadě, a tak razíme heslo v jednotě je síla. Na mě se nalepuje jedna černá dívenka a snaží se mne lochtat, a tak se lochtáme navzájem i když mám trochu obavy o fotoaparát a peníze, které mám pod tričkem na krku. Vše dopadlo dobře holčička se od nás odpoutala.

Překvapují nás fronty před telefonními automaty, ale je den před štědrým dnem, tak asi volají všichni svým blízkým. Mobilní telefonní síť tu funguje a mobilní přístroje vidíme i za výlohami krámků. No pro místní to je asi velký přepych.

Hledáme restauraci nižší cenové skupiny, abychom poznali, jak to tam chodí a hlavně musíme zapít úspěšný výstup na Mt. Keňu. Konečně se Jitce daří najít tu pravou jdeme po úzkých schodech nahoru a jsme již před vchodem překvapeni, když na roštu vidíme opékat něco ve tvaru střev. Tak to si tedy nedáme. Vcházíme do žlutě natřené místnosti s klenbami na jejichž vršku je velký nápis Pilsner pod ním bar, který je za mřížemi, slouží proti opilým hostům. Na stolech je žlutý igelit a železné židle jsou potažené koženkou. Jitka objednává všem tvrdý alkohol.

Mezitím Pavlínka zkouší vyfotit restauraci. Jeden místní host je tím pobouřen a vrhá se k našemu stolu. Naštěstí ho ostatní hosté uklidní a vrátí zpět na židli. Asi by se štamgastům v našich restauracích nelíbilo, kdyby je černý turista fotografoval.

Servírka nám přináší alkohol v igelitových sáčcích, které před námi rozstříhává a nalévá do skleniček, ale i objednanou coca-colu otvírá před námi. Chvíli posedíme a jdeme dále poznávat ruch velkoměsta. Vracíme se zpátky pomalu k hotelu, ale den stále ještě nekončí. Čeká nás návštěva jedné z deseti nejlepších restaurací na světě – Carnivore.

Cestou pozorujeme, v jedné ulici u stadionu, na stromech sídlí velicí ptáci Marabu, kteří krouží nad automobily. Jsou úžasní. V Carnivore nás nažehlený číšník uvádí ke kulatému stolu.

První dostáváme polévku ze zeleniny, je to takový brokolicový krém. Pak dostáváme teplé talíře a na stůl nám pokládají otáčecí pyramidu, kde v prvním patře jsou omáčky na maso (česneková,špenátová,kari…), na druhém patře jsou saláty (z kukuřice, zeleninový, rýžový, zelný..) a na špičce pyramidy je vlajka označující, jestli host ještě může jíst. Jednoduše, když nebudeme moci, položíme vlajku. Začínají hody nejprve dostáváme vepřové žebírka, potom vařenou bramboru. Kuřecí stehna, křidélka, párečky, hovězí, vepřové, jehněčí, zebru, antilopu ale i krokodýla.Všechno maso nám roznáší číšníci na velkých jehlách a větší kusy masa odřezávají velkým nožem. Maso se připravuje v kruhu na velikém ohni, kousek od nás. Po třídenním pochodu se cpeme jako nezavření. Najednou hostům k vedlejšímu stolu přináší veliký dort a všechen personál se postaví kolem stolu a všichni společně zpívají oslavenci píseň Jambo, Jambo… Opravdová nádhera. Trochu litujeme, že nikdo z nás dnes nic neslaví. Nedá se jíst věčně, pupky už máme narvané k prasknutí, a tak společně ukončujeme příval masa položením vlajky na vrcholu pyramidy. Na závěr ještě moučník. Lenka si dává hrst jahod, kakao a vanilku a já mlsám ovocný salát se zmrzlinou. Ještě na závěr kávu a můžou nás odvézt do hotelu. Bitva do padnutí vlajky nás stála na jednoho 20 dolarů.

Dnes byl den zase nabitý, a tak uléháme plni zážitků. Noc je zase veselá, v pokoji máme dva komáry a tak svádím vítěznou bitvu nad tvorečky.

6.den (24.12.) Dnešek je dnem přesunu. Čeká nás přejezd z Nairobi (Keňi) do Arushe (Tanzanie). Vstáváme v 7 hodin a balíme poslední věci. Ve čtvrt na osm na nás čeká auto, které nás veze o ulici dál na linkový autobus Nairobi-Arusha. Řidič a jeho pomocníci nandávají batohy a větší zavazedla cestujících na střechu a pečlivě je zahalují velkou plachtou kterou omotají provazy.

Vyjíždíme v půl deváté. Čeká nás asi 3 hodinová cesta na hranice Tanzanie do vesnice Namanga. Krajina kolem nás je trochu nezáživná, holé pláně z nízkými keřovitými porosty. Před hranicí zastavujeme na malé občerstvení Coca-colou (která je v těchto krajích levnější než voda) a protáhnutí kostí. Dostáváme kartičky na vyplnění pro imigrační úřad. Na hranicích potkáváme poprvé černé domorodce zabalené v červenočerné dece. Jsou to masajští bojovníci z Tanzanie.

Tanzanie má rozlohu 945 087 km2 počet obyvatel se udává 28 850 000 Hlavní město Tanzanie je Dar es Salaam, úřední jazyk je svahilština, měna je 1 tanzanský šilink je 100 centů.

Na hranicích potřebujeme vyřídit vstupní víza. A tak si stoupáme do řady a každý za poplatek 20 dolarů dostává vstupní vízum. Při návratu k autobusu zjišťujeme, že všechny naše zavazadla ze střechy řidič a jeho pomocník sundávají dolů. Dostáváme informaci, že nejen my, ale i naše zavazadla musí projít kontrolou. Každý si nandává ten svůj baťoh na záda a jdeme do místnosti hned naproti autobusu. V místnosti je černý usměvavý pán a když mu vysvětlujeme, že jsme z České Republiky každému dělá bílou křídou na batoh kolečko a je kontrola hotova.

Batohy předáváme řidičům, kteří je znovu pečlivě skládají na střechu autobusu. A jsme v Tanzanii která bude po další dny naším domovem. Krajina se mění kromě keřových porostů mezi nimiž jsou vysoká termitiště jsou vidět hory po pravé ruce máme pohoří Meto Hills se svým 2301m vrcholem.

Po levé straně za vesnicí Longido vidíme (ze sedaček autobusu) to, co nám bere dech. „To snad není možné, náš největší cíl našeho afrického putování, ano je to Kilimanjaro se svým 5896m vrcholem.“ Ční jako velikán v této rovinaté krajině, vždyť je to největší samovolně stojící hora na světě. Hora je opravdu velká krasavice se svojí bílou čepičkou, viditelnou i z této vzdálenosti. Jsme autobus skoro plný bílých turistů až na pár černých Afričanu jedoucích do Tanzanie oslavit vánoce. Všichni na řidiče společně voláme: „Zastav, chceme si toho velikána zvěčnit.“

Před městem Arusha vjíždíme do stejnojmenného národního parku, kterému vévodí pro jiné výpravy aklimatizační hora Mt. Meru 4566m. Přijíždíme do Arushi, kde na každém rohu jsou vidět místní obyvatelé jejichž oblečením je červenočerná deka.

Autobus zastavuje na malém plácku, kterým je místní autobusové nádraží. Vystupujeme a okamžitě nás obstoupí jako supy místní majitelé dodávek, pro které jsme pracovní příležitost, a tak nás obklopují. My je všechny posíláme za chudinkou Jitkou, která zdárně odolává jejich náporu oni se mezitím snaží naložit naše zavazadla do jejich dodávek s vědomím, že pojedeme právě s nimi. Po chvíli smlouvání, ono to ani jinak nejde vybíráme řidiče, který nás veze do hotelu Naaz, kde máme zamluvené pokoje i se zápražím. Tak v tomto hotelu budeme slavit letošního ježíka.

Po přeprání nejnutnějších věcí se všichni vydáváme společně do víru velkoměsta. Nejdříve vyměňujeme za 100 dolarů 104 tisíc keňských šilinků. Poté nás vede průvodkyně podél pošty, odkud se dá zatelefonovat (mimo mobilní sítě) domů, ke vchodu do tržiště a radí, že zde bývají africké výrobky nejlevnější. Radí, že bychom měli nabídnutou cenu alespoň o dvě třetiny snížit, no prostě smlouvat. To nám není cizí, vždyť už jsme byli v Asii a tam jsme se to naučili dokonale. Držíme se hesla naší asijské průvodkyně Lídy, která tvrdí, když se Ti něco líbí, tak si to kup.

Jsme ve svém živlu a smlouváme a smlouváme. Nejdříve pásek do kalhot, protože jsem nějak moc zhubl a kraťasy mi padají. Myslím, že jsem jeden z mála, který nejen, že o vánocích hubne, ale ještě si kvůli tomu jde kupit nový pásek. Jdeme úzkou uličkou podél stánků černých obchodníků, kteří nás zvou do svých krámků.

Zjišťujeme, že když si zboží prohlédneme, dají nám pokoj. Líbí se nám malé masky, které usmlouváváme na 20 000 šilinků. Nedávám si pokoj a zkouším smlouvat ze dřeva vyřezaného 1m dlouhého krokodýla. Začínáme na 120 tisících a já nekompromisně nabízím 40 tisíc se slovy obchodníka, že jsem se zbláznil se loučíme. Když opouštíme tržiště běží za námi mladý obchodník s krokodýlem v igelitce a s mou cenou souhlasí. A já nejsem špatný kupující a společně s Lenkou se rozhodujeme, že si krokodýla koupíme i když nevíme kam ho dáme. Když ho ukazujeme ostatním členům výpravy, okamžitě se stává naším maskotem.

Jsou vánoce, a tak jdeme potěšit naše rodiče telefonátem z daleké Afriky. Telefonát rodičům stojí víc něž půlka krokodýla. Vracíme se do hotelu, kde mezitím Pavlínka ozdobila palmu čokoládovými ozdobami.

Rádi s Lenkou dostáváme dárečky, jako ostatně všichni, a tak si dáváme pod stromeček našeho nového krokodýlího přítele. Přichází i Jitka, která mezi tím zařizovala vozidlo na safari a průvodce na Kilimanjaro.

Všichni společně jdeme na štědrovečerní večeři do etiopské restaurace a formou švédských stolu si nandáváme různě upravena masa kuřecí, skopové, pálivé hovězí a k tomu přikusujeme zabalenou bílou hmotu připomínající fáč, rýží, špenát a zeleninu. Vedle nás se v malém rybníčku patřícímu k restauraci prochází plameňáci a za dveřmi velký papoušek v klecí stále štěbetá. Štědrovečerní přípitek si užíváme v podobě whisky. S plnými žaludky uleháme pod moskytiéry do postelí v našem hotelu. Večerní teplota je kolem 26 stupňů.

7.den (25.12.) Dnešní den nás čeká národní park jezera Manyara. Po snídani, kterou jsme si dali v protější internetové kavárně, přijíždí terénní vozidlo Land cruiser pro osm osob. Řídí ho černý urostlý řidič jehož jméno je Moshi. V recepci necháváme přebytečná zavazadla, která jsou určená pro vysokohorskou turistiku- pohorky, frýzové bundy a svetry, ale i nového přítele krokodýla.

Ve městě Arusha nakupujeme kartony vody a zásoby nutné k přežití na safari. Naší první zastávkou je velký krámek s africkými suvenýry. Velice nás zaujaly vyřezávané sošky a zvířata, jen ta cena oproti včerejšímu tržišti je větší, a tak nenakupujeme. U vchodu bubnují černí domorodci na různé druhy bubnů a zvou nás do své kapely. Neváhám a přidávám se ke kapele a na chvíli bubnují do rytmu. Krám je hezký, ale pro západní turisty, my si vybereme jinde.

Cesta k národním parkům vede po nádherném asfaltu, který tu prý z velké části financují Japonci. Z Arushi jedeme po silnici číslo A104 do Makuyuni a dále po silnici č.B144 do Mto wa Mbu, kde Jitka zařizuje nocleh pro dnešní noc. Ve městě nakupujeme na tržišti další zásoby a obdivujeme a ochutnáváme ovoce pro nás neznámé. Hlavně různé druhy banánů červené, dlouhé, krátké a silné, ale zkoušíme i chuť ovoce dozrálého ve zdejších krajích – mango, papaya. Zkouším si potěžkat i trs banánů a je to tíha.

Kolem desáté dorážíme k našemu dnešnímu cíli Lake Manyara v nadmořské výšce 960m. První park, který navštěvujeme při našem safari. I když se jedná o jeden z nejmladších parků, těšíme se na projíždění pestrou škálou vegetačních pásem. Před bránou řidič Moshi, který je zároveň i náš černý průvodce zvedá střechu, abychom mohli lépe pozorovat zvířata.

Za bránou parku nás vítají paviáni, pokračujeme lesem, kde je strom salámovník. Opravdu ze stromu visí šišky velké asi jako naše vysočina vypadají k nakousnutí. Vyjíždíme z lesa a před námi se rozprostírá veliká travnatá plocha, na které se pasou žirafy a zebry. Řidič hledá vždy nejlepší místo a pomalu bez motoru opatrně zastavuje na místě, odkud se dají zvířata nejlépe pozorovat. V dáli je vidět jezero Lake Manayra, před kterým v malém jezírku pozorujeme hrochy nemůžeme jít blíže a tak zvířata pozorujeme z dálky.

Objíždíme travnatý palouk a cestou zpět k lesu nám před autem přechází majestátné žirafy. Je to opravdová nádhera, pozorovat tyto dámy divočiny. Mezi stromy se pase hejno antilop, ale naší pozornost si zaslouží dva sloni, kteří se pasou mezi stromy. Jeden ze slonů dokonce vedle nás vykonává svou malou potřebu a je to opravdový gejzír z velkého mužství. Křižujeme lesem křížem krážem a potkáváme v těsné blízkosti našeho auta další pasoucí se zebry a žirafy, ale sloni to je vždy velká podívaná. A je opravdu na co koukat, jedno sloní mládě se bahní v blátě za pomoci rodičů prima….

Z parku vyjíždíme po čtvrté hodině a jedeme do vesnice se ubytovat. Po očistě našich těl jdeme do vesnice sehnat něco k snědku. Jitka se snaží sehnat místní placky čapátí, ale nedaří se kolem nás je velký počet místních černých obyvatel a restaurace dnes nevaří a jsou plné za místními obyvateli přijeli známí a příbuzní a všichni v restauracích slavnostně oblečeni slaví vánoce. Černoši, kteří kolem nás poletují nás vedou ke starší černošce, která vaří pro místní obyvatele banánové pivo. Vysvětluje nám recepturu a nesmí chybět ani ochutnávka, ale Plzeň je Plzeň. Po ochutnávce usedáme v jedné v jedné restauraci a nejtlustější z našich černých obdivovatelů běhá od domu k domu a shání od místních čapátí. Daří se mu a celý uřícený slavnostně přináší pro nás 15 právě upečených placek, které chutnají jako bramborové placky ze škarkami. Pro nás sedm je to ale málo a tak se ještě dorážíme hranolkama a dvouma špízy z hovězího masa. Vše zaléváme tanzanským pivem Safari.

Náš řidič myslí, že je pro nás nebezpečno a přijíždí pro nás k restauraci. V oploceném ubytovacím zařízení právě začíná program černé taneční skupiny s bubny. Pozorujeme jejich umění a na závěr si to také zkoušíme. Den byl nároční tak zalézáme pod moskytiéry a usínáme jako špalek.

8.den (26.12.) Dnes nás čeká další park a to kráter Ngorongoro – opravdový ráj zvířat.

Do roku 1974 byl kráter součástí nedalekého parku Serengeti. Nyní je kráter samostatnou rezervací. Masajové se díky mnoha omezením z kráteru odstěhovali. Dno kráteru se tedy mohlo tak stát opravdovým rájem zvířat. Pro návštěvu kráteru se musí respektovat jistá omezení: do kráteru se může vjet pouze terénními auty s domorodým řidičem; auta nesmí opustit určené cesty, na která jsou zvířata zvyklá; turisté nesmí opustit kabinu vozidla; a dále povolena návštěva parku do setmění.

Ngorongoro je vulkanický kráter,nebo lépe řečeno Kaldera, který se zrodil před 2mil. lety, 610m hluboký s průměrem zhruba 20km. Dýmající země v a kolem kráteru je domovem tisíce divokých zvířat. Mezi nimi je 40 tisíc velkých savců jako jsou sloni, buvoli a velké kočky. Dokonce pro jedno zvíře – nosorožce – je kráter jako Noemova archa. Kráter zabírá 8200km2. Uprostřed kráteru se nachází alkalické jezírko Magadi.

Ráno vstáváme v sedm hodin a jdeme na předem objednanou snídani v ubytovacím komplexu. Máme přichystané toasty, vaječnou omeletu, čaj, džus a ovoce. Po snídani vyrážíme z Mto wa Mbu směrem ke kráteru, ale hned za městem zastavujeme, ne z důvodu nevolnosti pasažérů džípu, ale obdivujeme pro nás neznámé stromy baobaby. Jejich tlusté kmeny a deštníkové koruny nám berou dech.

Vědci rozškatulkovali baobaby jen do osmi druhů. Jeden pochází z Austrálie, další z Afriky a jakousi doménou je označován Madagaskar. Africký druh Adansonia digitata, česky také označován jako baobab prstnatý (to podle hluboce vykrajovaného listu, připomínajícího prsty ruky), roste v oblastech Savan ve východní části černého kontinentu. Obrovský kmen Baobabu je jakousi zásobárnou vody. V době kdy je této životodárné tekutiny dostatek dokáží největší exempláře v sobě nashromáždit až 2000 litrů vody.

Když už jsme všichni zvěčnili baobaby svými fotoaparáty pokračujeme po nové asfaltové silnici do vesničky Karatu. Zde nás opouští asfalt a my jedeme po pravé prašné tanzanské silnici. Ve vesnici doplňujeme zásoby potravin na další dny. Krámek je celý zamřížovaný a my skrze mříže komunikujeme s prodavačkou.

Po červené jílovité cestě dorážíme k bráně parku, kde je malá prohlídka a ukázka z historie. Po zaplacení nasedáme do terénního vozu a jedeme vzhůru na vrchol kráteru. V půl jedenácté jsme na vrcholu odkud je vidět celý kráter. Pak sjíždíme po krkolomné silnici na dno kráteru, kdy v zatáčkách musíme občas i couvat.

Na dně kráteru vidíme Masaje, jak vedou své stádo krav na pastvu. Stádo za ním jde v řadě za sebou. V parku se pohybujeme proti směru hodinových ručiček. Obdivujeme stáda zeber a pakoňů, kterých je v parku spousty. Před odbočkou k odpočívadlu Hypo-pool, kde se dá vystoupit z vozu, obdivujeme šest ležících lvic hledající stín v poledním žáru. Vedle nich se pasou sloni. Z důvodu vánoc je v parku velké množství návštěvníků a jedno zvíře pozoruje až deset aut.

Máme štěstí a vidíme osamoceného nosorožce, kterému ale nedají pokoj návštěvníci parku. Za vidinou nejlepší fotografie mu stále vjíždí do cesty. Chudák z toho je celý zmatený. V parku je opravdu velké množství zvěře. Zastavujeme každou chvíli, támhle je prase bradavičnaté a tady u jezera Magadi jsou plameňáci. Přes cestu nám přeběhl Serval z čeledě kočkovitých. Plni zážitků zastavujeme v lese Lerai, kde se dá také vystoupit z vozu. Kolem nás běhají opičky a snaží se nám vniknout i do vozu, ale náš černý řidič Moši vyhrává. My jen fotíme a fotíme.

Den se chýlí ke konci a my musíme opustit park, a tak vyjíždíme po ještě strmější cestě vzhůru na vrchol kráteru. Náš řidič je pašák a vyjíždí opět za častého couvání vzhůru. Ostatním řidičům se tak dobře nedaří jako nám. Nocujeme na vrcholu kráteru a u brány campu nás vítají velicí ptáci marabu. Při stavění stanu nám za zády prochází slon, který si odskočil ze dna kráteru na lepší pastvu.

Se setměním dojíždí do campu asi šest plně naložených autobusů Indů. Vybrali si tábořiště vedle nás. Indové pobíhají všude kolem nás a jsou hluční, koukají co my baštíme a dokonce si děti udělali z našeho stanu trampolínu. Baví je, že se od vypnutého stanu odráží zpět. Ostatní nevydrží nápor Indů a stěhují se o kus dál do bezpečí. My s průvodkyní Jitkou zůstáváme se svými stany na svých místech, ale veselo je celou noc. Nejdříve dlouho do noci veliká výprava Indů vybaluje své věci a v brzkých ranních hodinách zase začínají balit. Každý poznává přírodu po svém.

9.den (27.12.) Dnešní den bude opět nabitý, čeká nás návštěva vesnice Masajů, Olduvajská rokle a archeologické naleziště, pohyblivé písky a širé pláně NP Serengeti.

Vyrážíme brzy ráno a při výjezdu z kempu na hlavní silnici máme štěstí a potkáváme krásného a velkého slona. Je to opravdový chlapák. Jedeme po prašné silnici B144 kolem masajských vesnic. Asi po hodině cesty si jednu vesnici vybíráme. Průvodkyně Jitka dohaduje cenu, za kterou nám Masajové ukáží svá obydlí a rituální tanec. Vše si budeme moci natočit a nafotit na naší techniku. Nakonec souhlasíme z cenou 1000 Kč pro nás 6 obdivovatelů.

Masajové

Masajové nejsou černoši. Jsou to Lidé hnědé pleti, se značnou příměsí hamitské a snad i semitské krve, vysocí a štíhlí, s ostře řezaným obličejem, štíhlým nosem a úzkými rty. O jejich původu neví nikdo nic určitého. Za dávných časů prý bývali mnohem světlejší než dnes, kdy v sobě už mají hodně černošské krve. Jejich dávní předkové prý žili v Egyptě, byli zakladateli egyptské kultury a jejich mumie dodnes nacházíme ve velmi starých hrobech. Pak z nějakého důvodu odešli do afrického vnitrozemí,kdo ví, co je tam vyhnalo? Podle jiných názorů pocházejí odněkud z Etiopie a byli lidem, jemuž vládla bájná královna ze Sáby.

Když Masajové před staletími táhli do tropické Afriky, mísili se s černošskými národy na Horním Nilu. Kolem roku 1500 sídlily u Rudolfova jezera a odtud se po dlouhém putování dostali až hluboko do dnešní Tanzanie. V roce 1890 na ně přišlo velké neštěstí v podobě neštovic, dobytčího moru, občanské války a hladomor. Koncem minulého století zemřelo tehdy hodně Masajů i dobytka. Masajové věří v jediného dobrotivého boha, kterého nazývají Engai, ale nevěří v posmrtný život. Znepřátelené kmeny mezi sebou uzavírají mír takto: vymění si dva kojence, z nichž každý se musí napít u cizí matky, a potom už nemůže být mír nikdy porušen.

V současné době sídlí Masajové na rozlehlém území náležících třem státům: Keni, Tanzanii a Ugandě. Žije tam 140 tisíc Masajů, kteří mají přes milion kusů dobytka. Dnešní hlavní město Keni, Nairobi, má masajské jméno. V překladu znamená Chladné město. V Tanzanii patří k území Masajů – Kilimanjaro a Meru, a také masív kráteru NgoroNgoro a přilehlá část plání Serengeti.

Obydlí Masajů. Vesnice Masajů se nazývá Boma, má kruhovitý půdorys. Své příbytky si staví z hlíny a z vláken Sisalu. Kolem příbytků bývá plot z keřů s trním proti predátorům. Kolem vesnice pobývá množství koz. Obydlí Masajů ztěží dosahuje výšky muže a není možné se v nich postavit zpříma. Dovnitř se vstupuje úzkým tunelem, jeden metr širokým. Vchod nikdy nevede přímo do chatrče, což je opatření proti divoké zvěři. Nejsou zde žádná okna ani komíny. Vchod se na noc zakrývá kůžemi a klacky. Velké a malé tykve (kalabaše) slouží jako nádoby.

Charakteristika Masajů. Hrdí a svobodní kočovníci. Dokonale ovládají tělo a duši a pohrdají bolestí. Bůh Masajů jim svěřil dědictví v podobě trávy a dobytka. Považují se tedy za majitele každého kusu dobytka, kterého na své pouti potkají. Dobytek je tedy největším bohatstvím Masajů. Nikdy ho nepočítají, přivolalo by to neštěstí. Na první pohled vidí, zda nějaký chybí. Svá stáda nechovají pro prodej nebo pro vlastní potřebu, ale spíš jako symbol majetku a společenského postavení. Masajové pijí hodně mléka. Dospělí muž vypije za den průměrně 3l, mladý bojovník až 8l a žena nebo dítě 1,5l. Kráva v době sucha vydojí ztěží 0,5l mléka, proto musí mít Masajové mnoho krav.

Oděv Masajů. Přehoz z jasně červené barvy. Na nohou má sandály z pneumatiky. Masajové jsou velcí parádníci. Správní Masajové by měli i ve svých ozdobách spát. Holí si hlavy a ořezávají si nehty žiletkou. Mladí muži bojovníci mívají dlouhé vlasy zapletené do copánků.

Vztahy Masajů. Převládá mnohoženství, ženy se vyplácí kravkami. Bohatší Masaj může mít více žen. Muž určí, která z žen ho navštíví. Ženy a děti spí odděleně. Všechny děti se starají o všechny děti. Mezi ženy vládne ta nejsilnější. Když se chce žena rozvést, odejít od muže – může se vrátit k rodičům, ale bez dětí.

Nevěra: Žena, která je přistižena musí dojít k rodičům a přivést krávu. Svůdce zaplatí také krávou nebo kozou.

My, po zaplacení máme program – tanec Masajů, kdy jeden z tanečníků s nohama a rukama u sebe a vzpřímenou hlavou vyskakuje do výšky za rytmu bubnů. Dalším bodem programu je prohlídka chatrče a školy malých Masajů. Vše se nám moc líbí. Po shlédnutí programu nasedáme do džípu a pokračujeme směrem k Olduvajské rokli, která se nachází na území přírodní rezervace Ngorongoro.

Olduvajská rokle je vodou vymletý kaňon v jižní části Serengetské pláně. Známá je především díky bohatým nálezům zvířecích a lidských zkamenělin. Rokle je asi 50km dlouhá a na některých místek až 90m hluboká. Odvádí vodu z blízkých horských svahů a z jižní serengetské pláně počínaje oblastí západně od jezera Ndutu. Roční srážky v Olduvaj jsou průměrně pod 600mm ročně.

Krátká historie. Roku 1911 při honbě za motýly německý entomolog profesor Kattwinkel našel množství zkamenělých kostí Vyhynulého koně tříprstého. Roku 1931 Leakey a Reck zorganizovali expedici a nalezli kamenné nástroje. Reck všechna práva na archeologický výzkum Olduvaje postoupil Leakeyu.Od té doby navštěvoval Leakey a jeho manželka Merry rokli, kdykoli jim to umožnili skromné zdroje. Našli a popsali množství kamenných nástrojů a zkamenělých zvířat. Až roku 1959, kdy Merry objevila první lebku (člověku podobné) „Zinjanthropuse“. Toto stvoření mělo masivní lebku s velkými zuby, které naznačují konzumaci převážně hrubé vegetariánské stravy a žilo před 1 750 000 lety.

Vše jsme si pečlivě prohlédli – rokli i muzeum nálezů. Poté se k nám přidal místní průvodce se kterým jsme projeli roklí a pokračovali po planině k Pohyblivým pískům. na vrcholu duny jemného prachu stojí masajský bojovník. Krásný snímek.

Pohyblivé písky. Jemný prach odvátý větrem z erupcí Oldonyho Lengai vytvořil valící se černé duny které jsou na pláních Salei a Serengeti. Jednou z těchto dun jsou „Pohyblivé písky“ nedaleko kaňonu Olduvaj. Duna je tvaru půlměsíce vysoká asi 9m největší rozměr jejího půdorysu je asi 100m. Neustále vanoucí jižní vítr postrkuje písečná zrnka nahoru po svahu duny. Duna od roku 1969 urazí asi 17m za rok.

Důkladně prozkoumáváme dunu, jsme udiveni z velkého množství brouků, které duna na své pouti pohltila. Magnetická duna se z důvodu malého množství dešťů točí stále dál. Jen je nám líto, když vidíme, že turisti, kteří navštěvují dunu, před námi zrnka písku plní do plastové lahve a odnáší. Asi by nebylo na co koukat, kdyby to udělal každý.

Opouštíme Olduvajskou rokli a jedeme vstříc národnímu perku Serengeti, který je plochou 14 763km2 největším parkem Tanzanie. Před parkem nás vítají majestátné žirafy, které ozobávají zelené stromy. Park leží na plošině mezi vrcholy Ngorongoro a hranicí mezi Keňou a Tanzanií, sahá téměř až k Viktoriinu jezeru.

Zastavujeme u brány parku a vycházíme na malý kopec z kterého je vidět širá pláň Serengeti. Potkáváme také samečky a samičky gekona. V poledním žáru slunce jezdíme parkem a snažíme najít lvi, kteří se vyhřívají na kamenech. Párkrát máme štěstí a opravdu je vidíme, ale vždy jsou hodně daleko, a tak je pozorujeme pouze dalekohledem. Vyvalují se na několika metrových skalách a odpočívají. Jedeme k masajským malbám a cestou vidíme veliká stáda migrujících pakoňů a zeber, které si nás ani nevšímají. Dále vidíme antilopy velké i malé a spoustu ptactva.

Náš řidič neustále mluví se svými kolegy vysílačkou, až nám skřeky, které vydává vysílačka, lezou na nervy. Přeci jen zvuk vysílačky nebyl na nic. Když se řidič třikrát otáčí na tom samém místě divíme se, co provádí, ale najednou to vidíme. Kousek u cesty, asi patnáct metrů od nás, leží nehybně lví pár. Leží a vůbec si nás nevšímají. Po chvíli se samec zvedá a otírá se o svou družku, ale chce nám ukázat, že je pánem tvorstva. Zezadu skáče na lvici a v krátkém aktu dojde k pohlavnímu styku. Stíhám udělat jen jeden snímek. Taky by se nám asi nelíbilo, kdyby na nás čuměli bílí ze třech džípů. Pak před námi přechází na druhou stranu silnice a ulehají zase do nehybné polohy na boku. Řidič nám vysvětluje, že tento akt probíhá každých patnáct minut během jednoho měsíce. Nám je to líto a na další nečekáme a jedem vstříc dalšímu dobrodružství.

Pomalu se slunce dává na ústup a zdejší zvěř se začíná rozhýbávat. Jedeme dál a vidíme stromy obalené supy, na co asi čekají. Po prašné cestě dojíždíme ke skupince džípů a zastavujeme před ostatní džípy. Vidíme, že lvice skolila pakoně a trhá z něj kusy masa, aby mohla nakrmit své mladé, které se schovávají pod keřem. Jen jí znepokojují lidé v džípech. Jak na to koukám, tak my lidé tu teď překážíme a jsme horší než ty supy, kteří pozorují vše z dálky a čekají na to co zbude.

Pokračujeme mezi stády pakoňů a zeber podle potoka dál a najednou ho vidíme, sice v dálce ale je tam leopard. Hoví si na stromě a odpočívá, jedna packa mu visí dolů. Naším dnešním bonbónkem jsou žirafy, které se v zapadajícím slunci pasou vedle nás. Stavíme stan v centru parku a pod malým přístřeškem si vaříme večeři.

Den nekončí a my se jedeme podívat do ubytovacího zařízení, kde noc s polopenzí stojí 196$. Dáváme si vínko a usedáme na sluncem vyhřáté kameny, které slouží jako terasa a za zvuku divočiny pozorujeme západ slunce. Pro ubytované je tu program v podobě tanečníků s bubny, ale zážitků bylo dnes již dost, a tak jedeme do svého brlohu.

11.den (28.12) Dnešní den je ve znamení dlouhého přejezdu k jezeru Natron. Vyrážíme brzy ráno (po sedmé hodině) a jsme překvapeni, když kousek za kempem vidíme lva samotáře. No ještě že nás nenavštívil. Projíždíme parkem a zastavujeme u vodušky. Kolem pakoňů jen projíždíme a pokračujeme k jezírku plnému hrochů.

Vystupujeme a z blízkosti pěti metrů pozorujeme hroší bahnění. Jeden se nám ukazuje v celé své kráse, asi ho nebaví kadit do vody a jde udělat velkou potřebu na břeh. Park Serengeti opouštíme Klainovou branou, kde jsou vidět ptáci marabu a Masajové ze svými stády. Naším směrem nejezdí moc turistů, a tak osamoceni v žáru slunce projíždíme masajskými vesničkami, kde je vidět i jejich směnný trh. Zastavujeme na vyprahlé planině odkud je vidět z výšky jezero Natron.

Sluníčko slušně vaří, teploměr dosahuje teploty kolem 40oC. Po serpentinách sjíždíme dolů k jezeru, kde je malá vesničky Oltevesy v 620m.n.m. Ovoce už nám moc nejede a máme chuť na maso. Jitka navrhuje, že se pokusí dojednat obchod s masajskými bojovníky a koupit kozu. Masajové právě jednu stahují, ale ta už je zadaná, a tak musíme počkat až ta naše přijde z pastvy. Pozorujeme místní domorodce, zvláště nás udivuje jeden, který si úzkým klacíkem čistí zuby. Jezero je v podhůří majestátné sopky Oldoinyo Lengai 2878m.

Jedeme kousek za vesnici, kde je malý kemp u řeky. Na řece jsou vodopády ke kterým nás čeká výlet. Jitka domlouvá s malým místním černým obyvatelem, že nás k vodopádům dovede a sama jede pro kozu. Jdeme kaňonem mezi skalami podél řeky, stále proti proudu. Několikrát musíme brodit potok, který nám místy dosahuje až k pasu. Po 45 minutách docházíme k vodopádům a převlékáme se do plavek. Vrháme se do víru živlu, voda je teplá a čistá.

Po nabažení se vracíme zpět do kempu. Před vchodem se masajské ženy snaží prodat své výrobky z korálků. Po sprše jdeme za kemp, kde Jitka společně s Masajem už napíchávají na klacíčky rozčtvrcenou kozu a topí pod kusy masa nalezeným dřívím z okolí. My si cestou kupujeme místní pivo značky Kilimanjaro, které je sice z ledničky, ale proud v této oblasti chybí. Masaj pod kusy masa moc netopí a ani maso moc nerozřezal.

Po hodině opékání nám začíná maso rozdávat, ale je syrové. Nemohu to vydržet a masajský způsob předělávám na český. Rozřezávám maso na klacíkách na co nejmenší kousky a rozdělávám větší oheň. Když je maso hotové mohou jíst už jen ti, kteří si počkali a nenacpali se syrovým masem. Koza nás vyšla na všechny 1000 Kč. Zbytek masa jsme nechali Masajovi pro rodinu i společně s 50 korunovou gáží za opékání. Příjemná změna oproti ovoci, ale naším žaludkům se to moc nelíbilo.

12.den (29.12.) Dnešní dnem končí naše putování po africkém safari a vracíme se zpět do Aruschi. Po snídaní naše cesta vede k alkalickému jezeru Natron.

Jezero Natron patří mezi alkalická jezera ležící na dně velké příkopové propadliny. Vysoký obsah uhličnanů, dostatek slunečního světla a vysoká teplota na dně propadliny vytvářejí ideální podmínky pro některé rostliny, zejména pro modrozelené řasy. Řasy jsou vynikající potravou pro živočichy, kteří je dovedou z vody vybírat. Žijí z nich miliony plameňáků, nejpočetnější jsou plameňáci malí a plameňáci růžoví.

Plameňáci požírají plankton. Snažíme se po klouzavém blátě dojít co nejblíže k plameňákům, ale oni před námi ulétají stále dál. Po zhlédnutí plameňáků jedeme po prašné cestě kolem sopky Lengai směrem k městu Mto wa Mbu. Prach se obaluje kolem celého auta a hledá skulinky kudy dovnitř. U oken se tvoří z prachu víry.

Ve vesnici Mto wa Mbu nakupujeme čerstvé ovoce a po stejné asfaltové silnici jako jsme k parkům přijeli se vracíme zpět do Arushi.

Máme strach jestli nám budou stačit plynové bomby, které jsme nakoupili v Nairobi a snažíme se zde v Tanzanii sehnat plynové kartuše. I přes veškerou snahu místních obyvatel se nám na tržišti nedaří. Tahají nás od krámu ke krámu, ale mají jen celé vařiče na dříví, a tak odjíždíme s nepořízenou.

V hotelu na nás čeká další část výpravy, která se k nám od dnešního dne má připojit a která navštívila národní parky v Ugandě. Po opětovné návštěvě tržiště a smytí prachu z našich těl jdeme všichni do místní restaurace Jambo na společnou poznávací večeři. Vaří zde i normální jídlo a dokonce mají i naše plzeňské pilo. Jen náš dobrý dojem z restaurace kazí číšník, který se nás při placení snaží okrást, ale my se nedáme. Na pokoji připravujeme věci potřebné pro výstup na Kilimanjaro a nepotřebné dáváme do tašky, která zůstane ve městě Moshi.

13.den (30.12.) Autobusem naše 13 členná výprava vyráží do města Moshi, kde máme zamluvené nosiče a průvodce potřebné pro výstup. V cestovní kanceláři, která vše organizuje necháváme nepotřebné věci a když se všichni připraví, nasedáme do tří terénních vozů.Vezou nás na naší cestu Umbwe route. Náš vůz ale jede ještě na zaregistrování do Machame, kde začíná o den delší a méně náročná cesta, kterou my ale nejdeme.

Náš plán pro výstup je pět dní. Po zaregistrování jedeme za ostatními k Umbwe route. Cesta vede banánovými plantážemi mezi kterými jsou rozesetá skromná stavení. Překvapuje nás, že někteří obyvatelé mají hroby svých blízkých přímo před obydlím vedle cesty. Na místě pod velkým altánem si připravujeme své věci, které na zádech poneseme my. A pokládáme na zem naše velké batohy a nosiči si na naše zavazadla připevňují svá a pomalu se vydávají na cestu Umbwe route deštným pralesem vzhůru k hoře.

Kilimanjaro je vlastně pohoří. Větší než třeba Tatry. Ovál délky 60km a šířky 40km leží 330km jižně od rovníku. Dávná skupina sopek vytvořila nakonec 3 dominantní vrcholy Shira 3943m, dnes nepříliš výrazný, střední Kibo 5895m, který je nejvyšší a dále Mawenzi 5149m nejvíce rozeklaný. Kibo leží uprostřed masívu a je charakteristický zploštělým vrcholem. Jeho součástí je Uhuru Peak, nejvyšší bod celého Kilemanjara. Vrcholovou část Kili pokrývá horský ledovec. Při výstupu procházíte od horských a suchých plání pře široký pás vlhkého tropického pralesa oblasti s nižšími teplotami a dešti až k vrcholu, kde je trvale led a teploty pod bodem mrazu. Vegetační pásma jsou dobře patrná. Les přechází ve výšce 3000m ve vřesoviště a nad 4000m končí veškerá vegetace. NP Kilimanjaro byl založen v roce 1973 a otevřen v roce 1977.

Po chvíli se vydáváme za nosiči i my. Proti nám jdou dolů domorodé ženy a na hlavách mají svázané větve. Cestu nám překřižuje chameleón a jeden černý pomocník průvodce ho bere na ruku a my si ho podrobně prohlížíme. Jdeme pomalu, nikam nepospícháme.

Cesta není náročná, jdeme ji celkem 3 hodiny. Zastavujeme ve výšce 2850m, kde kolem nás na stromech visí velké lišejníky a stromy jsou obalené mechem. Na nosiče čekáme asi 1,5 hodiny, a pak stavíme stany a vaříme večeři. Už bylo ovoce a hlavně chutných ananasů pro mě dost, a tak mě večer prohání pořádná běhavka, mám co dělat vyběhnout ze stanu. Fakt fuška.

14.den (31.12.03) Dnes je poslední den v roce, a tak věříme, že bude tak nádherný jako celý rok. Dnešní vystup má trvat necelé čtyři hadiny, a tak nikam nespěcháme a ve spacácích se valíme. No já jen co běhavka dovolí.

V pořekadle místních „Hakuna matata“ (není problém) vyrážíme od Umbwe cave kempu vzhůru. Stoupáme vedle údolí, kde teče řeka Great Barranco do Barranco campu 3950m, kde pro nás dnes cesta končí. Za Umbwe cave campem pomalu končí vzrostlé stromy a ty se mění v menší keře. Jsou obaleny visícími lišejníky a úzká cesta mezi nimi je opravdovou nádherou. Jdeme po cestě Umbwe route a stoupáme mezi skalisky a dostáváme se mezi lobelie a senecie s nízkým travnatým porostem.

Hezké počasí do kterého jsme se probudili se mění v hustou mlhu, která přechází v déšť. A tak poprvé při tomto výstupu vyndáváme gorotexové bundy, které díky pomalé chůzi moc nepomáhají. Už po třech hodinách jsme kousek před cílem naší cesty a schováváme se v železném přístřešku, kde pobývají černí nosiči a vaří. Poskytují nám azyl a my se snažíme ohřát u malých kamínek. Od černých chlapců dostáváme čaj a dokonce i chleba s marmeládou.

Naši nosiči nejsou opět žádní přeborníci a opět dochází ze značným zpožděním poslední. Nemohu vydržet. Čekání je dlouhé a jdu nosičům naproti, potkávám je jak se trmácí za jemného deště vzhůru s našimi batohy na hlavách a snažím se jim ukázat, že na zádech je to lepší. Navlíkám je do pláštěnek, ale mají svůj styl, na hlavách je to asi lepší.

Černí nosiči mají jinou vůni potu, a tak naše batohy, které večer máme ve stanu, pro nás divně páchnou. Docházíme na planinu Barranco campu 3950m, kde se schází cesta Machame, jižní a severní okruh. Odtud se dá jít na vrchol dvěmi způsoby přes Shiru a Mweka route.

Na planině Barranco campu, kde je větší množství stanů nalézáme příhodné místo. Stavíme naše obydlí od colemanu mezi spolucestovatele, kteří už se před deštěm schovali do svých stanů. Jsme ve výšce 3950m a nedostatek kyslíku začíná být pomalu znát. Ve dvě hodiny zalézáme do spacáků abychom se zahřáli.

V půl čtvrté nás Jitka svolává na poradu ohledně cesty dál. Máme dvě varianty, buď budeme pokračovat dále, ale bude to pět až šest hodin cesty a budeme spát ve 4600m a na vrch půjdeme z tábora Barafu campu na vrchol a zpět stejnou cestou. Jitčina nová varianta je napojit se na Shiru, kde cesta do Arrow glacier campu trvá tři až čtyři hodiny a spánek nás čeká ve 4900m. Vybíráme si kratší, ale drsnější variantu cestou Shira. Po poradě zalézáme zpět do spacáků a usínáme.

V šest opět vylézáme na předem domluvené společné oslavení Silvestra. Do této výšky k příležitosti tohoto okamžiku jsme vynesli dvě malé šumivá vína značky Bohemia. A můj nosič v batohu vynesl 3kg ananas, který společně po přípitku zbaštíme. Nepřestává pršet, a tak jdeme do stanů a usínáme. Účastníci jiných výprav prý pod vrcholem Kilimanjara na oslavu Nového roku uspořádají malý ohňostroj, ale to my už dávno spíme a sníme o splnění snu: „Do nového roku zdolat vrchol nad námi Uhuru Peak – 5895m.“

15.den (1.1.04) Při ranní očistě v potoku Baranco nám dodává velkou sílu, když vidíme, jak vodič pomáhá slepému cestovateli při cestě k vrcholu. Pozorujeme ho a v duchu mu přejeme hodně štěstí a hluboce před ním smekáme. To je vůle.

Máme štěstí, je jasno a my máme svůj sen jako na dlani. Kilimanjaro je před námi v celé své kráse jen občas ho zahalují mraky. Nikam nepospícháme, dnešní cesta má trvat 4-5 hodin s převýšením 1000m.

Začínáme pozvolna stoupat a průvodci nás nutí jít pomalu a stále zastavovat. Kolem nás pomalu přechází lobelie a senecie v nízké travnaté keře rozeseté mezi kameny. Počasí se kazí, zatahuje se a začíná pršet. Vycházíme na planinu a jdeme směrem na Lava Tower Hut ve 4600m. Cestou scházíme do údolí potoka Bartions a od něj vzhůru na Lava Tower, kde se schováváme před deštěm pod kameny. Na Lava Toweru nejsme sami.

Připojujeme se tu na cestu Shira a stoupáme mezi kameny vzhůru do Arrow Glacier kempu 4908m. Lenky zdravotní stav se zhoršuje i když zpočátku to vypadalo slibně. Najednou se jí začíná zvedat žaludek, a tak zpomalujeme a stoupáme pomalými kroky vzhůru. Jdeme v mlze a přicházíme na planinu, kde už jsou stany.

Lenka zalézá do velkého stanu černých průvodců a nosičů, kteří už vesele vaří. Déšť se pomalu mění ve sněžení a za malou chvilinku je všude bílo. V té sibérii stavím stan a jeden černý nosič mi pomáhá, vše je rychle mokré. Lenku nechávám ve stanu černochů. Sám vše rozbaluji a ve stanu vařím čaj, když je hotový jdu pro Lenku.

Jsou tři hodiny, jsme prochladlí, a tak zalézáme do spacáků a vaříme polévku. I mně začíná bolet hlava, a tak se bolest snažím tlumit acylpirynem. Venku stále sněží a fouká vítr. Jitka tvrdí, že v této výšce těžko někdo usne. A má pravdu pouze se převalujeme, ale nemůžeme zabrat. Budíček je naplánován na 2400 a odchod v 1 hodinu.

16.den (2.1.04) Den D nastal, vstáváme v půlnoci, abychom vše stihli zabalit a mohli vyjít. Je jasno a nádherně vidíme hvězdy a i vrchol Kilimanjara je na dosah. Dole v údolí jsou vidět světla ve městečku Moshi.

Všude kolem stanu je deset centimetrů sněhu, mrzne až praští, kolem –10 oC. Lehce pofukuje vítr. Na stanu namrzl sníh naštěstí jen na okrajích. Nemohu vyndat kolíky a vrchní plachta je zmrzlá, tak jí musím nalámat. Hlavní tyče jsou do sebe zamrzlé, a tak je třením rozehřívám a daří se.

V jednu hodinu po zabalení věcí vyrážíme – nás třináct a čtyři průvodci. Nosiči ještě spí, protože půjdou po jiné cestě. Ne přes vrchol, ale po Southern Circuit okolo. Jdeme pomalu a stoupáme vzhůru v 5000m se Lence strašně začíná motat hlava a chce se jí zvracet. Rozhodujeme se, že se Lenka vrátí ke stanům a na vrchol s námi nepůjde. Lenka jde zpátky s jedním průvodcem do kempu. Průvodce ze stanu nosičů vyžene černé obyvatele a Lenku ukládá do spacáků černých nocležníků. A ráno jí povede cestou Shira do Shira hut v 3800m odkud jí odveze záchranářské vozidlo do města Moshi, kde na nás bude muset počkat jednu noc než přijdeme z naší poutě.

My zatím stoupáme vzhůru každý bojujeme za sebe. Mě nepřestává bolet hlava a hlavně se mi hlavou honí myšlenky: „Proč tam jdeš, stojí ti to zato, vrať se, je to šílené.“ Musíme stále čekat na ostatní, jdu v přední skupince. Za námi vidím, že ostatní mají také problémy. Pavlínce jeden černý průvodce pomáhá za ruku vzhůru. Manželský pár se synem, taťka pom