0
1

Jako pokaždé, když uvažujeme o dovolené, těžce vybíráme z několika variant. I letos to bylo stejné, ale celou dobu vedla východní Afrika, zvláště kvůli safari, které nás tak chytlo v Africe jižní. Jen ta cena nás odrazovala. Ale když pak v průběhu prázdnin najednou klesla o více než 10%, rozhodli jsme se dát si dárek k dvacátému výročí svatby. Ještě jsme se snažili taktizovat, protože stejný zájezd Keňa, Tanzanie a Zanzibar pořádají společně dvě cestovky – CK Livingstone a CK ESO. Za stejnou cenu. Prozatím jsme ani s jednou z nich nebyli, takže slevy pro stálé zákazníky se nás netýkaly, hledali jsme proto nějaké další kritérium. Nakonec jsme se rozhodli, že s ESEM je větší pravděpodobnost cestování v dalších letech (a tedy zákaznických slev) než s trochu dobrodružnějším Livingstonem, který má většinu zájezdů orientovaných spíše na stany a ubytovny, kdežto my už preferujeme hotely. A když ESO dává u dražších zájezdů možnost výhodného (krytého) parkování na letišti v Ruzyni, bylo rozhodnuto.

Mile nás u ESA překvapil osobní přístup už při organizování a objednávání, několikrát nám dokonce sami volali či mailovali nové a doplňující informace, předodletové pokyny jsme dostali skoro 14 dnů předem, to je hodně neobvyklé. Jen to parkování bylo trochu nejisté, dlouho to nevypadalo vůbec, nakonec jsme si koupili kartu do parkoviště pod hotelem Marriott, ale jen 15tidenní, přestože zájezd je na 16 a půl dne. Prý přidávají 24 hodin na zpoždění letu a zbytek se dá doplatit. Vzali jsme s sebou ještě jednodenní kartu – dárek od OK plus programu ČSA, nakonec nebyla nutná. Přestože jsme parkovali více než 30 hodin přes čas, závora nás pustila bez problémů ven. Takže nás parkování nakonec stálo podobně jako při parkování v Kopanině na „parkovištích“ za rodinnými domky, ale s mnohem větším komfortem. Kryté, bez čekání na odvoz, prakticky nejbližší parkování k druhému terminálu (cesta sice není úplně krytá, má jen stříšku, ale i tak je to pohoda).

Odlétali jsme v úterý 18.11., pondělí byl státní svátek, na přípravu bylo tedy dost času. Odlet do Amsterodamu byl na sedmou, poslušně tedy čekáme v 5:00 na avizovanou delegátku s letenkami. Přichází však muž, řadím se do fronty, ale jsem špatně, rozdávají se doklady do Hondurasu, Guatemaly a Belize – sice taky pěkné, ale raději bychom naše letenky. Po dvaceti minutách přinutím delegáta zavolat kolegyni na mobil. Naštěstí. Zaspala totiž, telefon ji probouzí, nasedne do auta a za ¾ hodiny tu (snad) bude. Jsme z toho trochu nervózní, letenky skutečně dostáváme asi 35 minut před odletem, boarding je již v plném proudu. A my se teprve odbavujeme. Ale nakonec stíháme v pohodě. Je to jediný kiks jinak bezchybné organizace ESA/Livingstonu.

Sedíme vedle sebe, v Amsterodamu máme tak akorát příjemný čas na pohodlný přestup. I na delší část letu máme místa vedle sebe, to je výborné, odpadá časté přesedání a akce Kulový blesk. Let je v pohodě, snad poprvé letíme zcela bez jakékoliv známky turbulencí. Za osm hodin letu máme dvě velká jídla, párkrát nějaká drobnost typu uzených mandliček, výjimečně i pití je dost. Červené chilské víno vynikající, jako ostatně u KLM vždy (ale ČSA se také nenechává zahanbit). Display informačního systému je v opěradle sedadla před námi, ovladač v područce, filmů snad několik set, k tomu hry, samozřejmě infosystém o letu s mapkami a údaji. Pouštím si Mamma Mia, sice jsem to již viděl v kině, nemusím se ale tak soustředit na dialogy, jde jen o atmosféru. Poslední skoro hodinu letu hraji Tetris, dávám si skromně začátečnický level, asi proto se mně nedaří udělat chybu a skončit, nakonec musím kvůli přistání hru přerušit sám.

Na letišti v keňském Nairobi čekáme tradiční africký zmatek a rozhodně nás nezklame. Nejhorší je fronta na víza, přestože jsme asi patnáctí, čekáme na tuto formalitu přes hodinu a půl. Pár kolegů si víza koupilo přes cestovku, ti sice nečekají na víza, ale stejně čekají na nás. Jen zaplatili dvakrát tolik (my $50, oni 2.000,- Kč). Konečně se dostáváme ke kufrům (žádný problém, žádné poškození) a ven do haly. Tam nás čeká Petr Hejtmánek, náš průvodce, kterému se nějakým zázrakem povedlo proniknout do střežené zóny, takže se neztrácí mezi několika desítkami čekajících domorodců s cedulkami se jmény.

Petr je v posledních deseti letech v Africe asi častěji než doma, dříve vedl trochu (ale často i hodně) dobrodružné výpravy i do míst turisty nenavštěvovaných, často na kolech, nezajištěné noclehy a spaní ve stanu. Nafotil, napsal a vydal výpravnou knihu Volání Afriky, při cestách prodává na lodgích a vstupech do národních parků své nádherné pohlednice nafocené při dřívějších cestách. Před pár lety ho v Zambii srazilo z kola auto, vypadalo to skoro na vozík, ale už je zase v pořádku, jen už provází ne tak exponované zájezdy, teď provází turisty na standardních safari v džípech a lodgích.

Na aklimatizaci máme odpoledne a večer, spíme na okraji Nairobi v docela pohodlném hotelu se zahradou. Ráno z balkonu pozoruji cvrkot, po nebi letí elegantní volavka, na stromě kousek ode mne sedí dva žlutohnědí ptáci s dlouhými ocasními pery. Nejdříve mne napadne rajka, v jižní Africe snad žijí, ale tady nevím. Nakonec podle staré příručky z Kruegerova parku poznávám ťuhýka.

Už na nás čekají naše dopravní prostředky na dalších pár dnů – bílé vany (dodávky) od Toyoty, 4×4, upravené pro safari účely. Tedy s polstrovanou kabinou vyztuženou kovovými trubkami, střecha se dá vysunout na vzpěrách o nejméně půl metru, i vysoký člověk si může klidně stoupnout a pozorovat přírodu vně auta. Místo vedle řidiče bývá volné, případně na něm každý třetí den sedí Petr. Druhými dveřmi se vstupuje do kabiny pro maximálně 7 osob, ale to bychom se uvnitř ušlapali. Nás je celkem 16, máme tři auta, ve dvou je tedy 5 lidí, nás je v našem autě 6, což už není problém jako by byl při plném obsazení. Kufry máme narvané do sice vysokého, ale úzkého prostoru za zadní sedačkou.

Vyrážíme do exotického Nairobi, kterým musíme projet. Nairobi je sice klasické velkoměsto s dopravními zácpami, ale přece jen je znát, že nepatří k těm úplně největším metropolím. Projíždíme celkem klidně a rychle, samozřejmě africkým způsobem, neplatí žádná obvyklá pravidla, jen červená na semaforu se bere jako informativní upozornění, že něco může jet po křížné cestě. Jinak přednosti upravené značkami nebo předností zprava se neuznávají, předjíždí se také kdekoliv a kdykoliv. Cesty hrozné ve městech a ještě horší mimo ně. Vidíme dost havárek, hlavně velké a přetížené kamiony se občas válí podél cesty v příkopu, případně křížem přes cestu.

Prvních asi sto padesát kilometrů do města Naroku docela jde, cesta je parodií na asfaltku. Asfalt je ale asi jen třícentimetrová vrstvička na deseti centimetrech písku, těžké náklaďáky ji dokáží zničit za pár dní. Přes obrovské díry se jet nedá, jezdí se vlastně po rozježděné krajnici proměnlivé šířky. Když se zdá lepší úsek v pravé části silnice, klidně všichni jedou po pravé straně (v Keni i Tanzanii se jezdí vlevo) a vznikají zmatky a nepřehledné situace. Není výjimkou, že se míjíme „českým“ způsobem – my vpravo, protijedoucí auto také.

Čeká nás ještě dlouhá cesta, řidiči tedy uhánějí, co to dá, stále něco kolem osmdesátky na tachometru, vytřeseni jsme pořádně už teď. A pořádně. V jednom z největších keňských měst Naroku bereme naftu a máme chvíli času na odpočinek. Narok nám velikostí připomíná menší české okresní město, ale vzhledově typická rozvojová Afrika. Malé slátané domy z hlíny, kartonu a plechu, slumového typu, jen v centru nejcentrovatějším pár úředních zděných dnů. Podél „cesty“ (jednoho z hlavních keňských tahů, směr Nairobi – Viktoriino jezero) jsou krámky a tržnice, cesta samotná přes město nepochopitelně mizí úplně, pár kilometrů jedeme po tankodromu nebo rallyekrossové trati.

Pár kilometrů za Narokem ještě pokračuje „asfaltka“, možná by se jelo lépe, kdyby nebyla. Občas také jedeme po paralelních vyjetých kolejích vedle cesty. Jsme sice jen pár stupňů pod rovníkem, ale díky nadmořské výšce je celkem příjemně. Trochu ještě vystoupáme výš, najednou se před námi otevírá výhled a zastavujeme na hraně srázu u dřevěné vyhlídkové plošinky se stánkem se suvenýry. Pod námi je výhled do Velké příkopové propadliny, Great Rift Valley.

Kocháme se pohledem do hloubky a do dálky, plošina je zakotvena na šikmých kůlech, pod námi je sráz končící několik set metrů níže v úrodném údolí (na africké poměry). Zatímco ostatní nakupují, prozkoumáváme my plechovou budku toalety tureckého typu s výlevkou do údolí, která se stane osudnou víčku naší nové zrcadlovky. Zbytek dovolené máme objektiv zabalený do kapesníku s gumičkou. Ale nakonec neodoláme a kupujeme masajskou masku (není to sice typické, masky se vyrábějí spíše jižněji, ale hodí se k těm, co již máme doma z dřívějška) a tři sošky z měkkého mastku – dva slony a nosorožce. První stánek a už s sebou taháme suvenýry. Ale jak uvidíme později, nakoupili jsme docela výhodně.

Pomalu sjíždíme úbočím propadliny do jejího údolí. Stále podobně rozbitou cestou míříme do středu propadliny, když jedno z aut hlásí problém. Chvíli čekáme v jedné z vesnic, máme aspoň možnost nafotit autentickou vesnici a její obyvatele. Proti focení nic nenamítají, ochotně pózují děti i dospělí, jen Masajové se brání. Ale za dolary by se nechali fotit také. Bohužel závada se ukazuje jako větší, než se počítalo, musíme se vrátit pár kilometrů a osazenstvo auta se rozsedne k nám do zbývajících dvou vanů. Batožinu přiveze později náhradní auto, které ihned vyráží z Nairobi.

Kolem druhé odpoledne uhýbáme z „asfaltky“ na klasickou polňačku, místy hliněná cesta, místy jen koleje. Kolem pláň, po obou stranách v dálce sevřena srázy propadliny, zde široké kolem 50 km. Civilizace již delší dobu postupně ubývá, prakticky již neuvidíme normální vesnici, jen masajské kraaly, které naopak přibývají, a spolu s nimi menší stáda dobytka (hovězí spíše připomíná zebu svým hrbem na zádech, kozy jsou obyčejné), doprovázená masajskými pastevci různého věku, od nejmenších po muže v nejlepším věku. Čeká nás posledních 150 km polními cestami – stav cesty není pro řidiče důvodem ke zpomalení dosavadního tempa, skáčeme přes výmoly stále osmdesátkou.

V travnatých pláních, poměrně suchých, občas rostou hájky trnovitých křovin, vidíme první deštníky akácií. I masajské vesnice začínají řidnout, ale zhruba v kilometrových rozestupech je stále vidíme podél cesty. Na poslední padesátce kilometrů nás několikrát překvapí řidič, když nám ukáže v dálce třeba stádo zeber. Ale nezpomalí. Ani později antilopy impala, dokonce ani žirafy již docela blízko cesty nejsou důvodem zpomalit zběsilou jízdu. A to ještě ani nejsme v národním parku.

Na bráně národního parku Masai Mara na chvíli zastavujeme, aby řidiči vyřídili formality. Ale chceme ještě na odpolední safari (aspoň někteří), takže se moc nezdržujeme a pokračujeme do lodge.

V Sofa lodge Masai Mara se ve spěchu ubytujeme (jen si necháme odnést kufry do srubu), dostáváme rychlý velmi pozdní oběd (blíží se čtvrtá odpoledne) a uháníme k autům na první safari. Část výpravy to vzdává, míra natřesenosti přerostla únosnou mez, zejména u starších lidí. Navíc ne každý už něco podobného zažil, proto možná i převáží představa průjezdu osmdesátkou po cestě mezi občasnými zvířaty, jako jsme právě absolvovali cestou sem. Ale my, co tušíme, co nás čeká, se již nemůžeme dočkat. Třetí auto sice ještě nedorazilo, ale právě tím, že část nejede, se pohodlně usazujeme i do zbývajících dvou aut. Střechu již řidiči zvedli, vyrážíme známou cestou zpět k bráně (jiná cesta tu ani není). Před bránou uhýbáme na pláně a najednou, zcela bez varování, se ocitáme uprostřed malebného smíšeného stáda. Skupina zeber pod akáciemi se volně mísí s odpočívajícími pakoni hřivnatými, dva samci impaly bojují o samice lhostejně čekající na vítěze. Gazely Thomsonovy ukazují svůj znak MacDonaldu na zadních partiích. A to jsme vlastně na dohled lodge. Tušíme samozřejmě, že vidíme nejpočetnější zástupce východoafrických zvířat, ale ještě si neumíme představit, v jakých množstvích se tady potulují. To, co vidíme, je opravdu stádečko zanedbatelné proti tomu, co nás čeká v Serengeti… Ale na malebnosti mu to jistě neubírá. Řidiči blahosklonně zastavují motory, ať máme pohodlí na focení a kamerování, ale po chvíli nás dotazem: „Sava, sava?“ („Jedeme, jedeme už?“) popohánějí dále. Ještě neumíme svahilsky, proto odpovídáme mezinárodním standardem: „Go, go!“.

V dálce zahlédneme nad porostem jako majáky vyčnívat žirafí hlavy, řidič se neohroženě pouští na louku a kličkuje mezi keři s stromky, jenže strž se zarostlými okraji nás zastaví na hranici fotografovatelnosti. Netruchlíme, takových ještě bude. Ale při návratu k cestě vidíme neobvyklé srocení několika aut opodál – to nebude jen tak nějaké zvíře, to by tam těch Toyot nestálo pět. Bez zaváhání měníme směr a připojujeme se.

Na louce u nepatrné strouhy s břehy porostlými keříky si hraje smečka lvů! Vidíme mohutného samce s tmavohnědou hustou hřívou, určitě poměrně starého. Jedna velká dominantní samice a dvě menší, a spousta mláďat, čtyři z nich zhruba stejného věku, už trochu odrostlé, jedno lvíče je úplně malé, dokud leží, vypadá jak plyšové.

Lev si na chvíli stoupne, míří k němu jedna z menších lvic. Evidentně se mu nabízí, flirtuje zcela nepokrytě, lev si ale není jistý, zda má na to náladu. Lvice se o něj otře čumákem a lehá si před něj se zvednutým ocasem. Ale než se král zvířat rozmyslí, zda vlastně chce, přibíhá dominantní samice a odhání oba. Lva i jeho nápadnici. Lev si nevzrušeně lehá, neuspokojená lvice se stahuje poslušně do ústraní a jde si hrát s mláďaty. Lvíčci se mezi sebou perou a pak zamíří kolem našich aut na protější louku.

Lvice je líně následují, zvedá se i lev. A teprve teď vidíme lva druhého, velmi podobného. Podle řidiče to budou bratři, kteří si založili vlastní rodinnou smečku, cizí lvi by se nesnesli. Ale role jedničky a dvojky mají rozděleny i tak, to je vidět.

V dálce se objevuje impala, lvíčata se snaží plížit, ale dlouho to nevydrží a vyrážejí do pošetilého útoku, antilopa s klidem dlouhým plavnými skoky mizí v dáli, neohrožena ani náhodou. Zato šakal je nějaký roztržitý a lvů si všímá až na poslední chvíli. To ale není potrava, staří mu opět nevěnují za mák pozornosti, jen nepoučitelná mláďata podniknou formální výpad proti vetřelci.

Nejmenší lvíček je z té práce již unavený, vydává se za mámou a trochu se napije, pak se jen spokojeně uloží po jejím boku a odpočívá. Starší bratříčci a sestry (nedá se poznat, co je co) se cvičně poperou, pak se najednou spojí a společně se vrací kolem nás ke strouze, asi jdou pít, za chvíli mizí v porostu. A malý chudák jim nestačí a cupitá značný kus za nimi. Asi je tu bezpečno, lvice vše jistí ze svého místa, i když už je dávno nemůže vidět.

Začíná tmavnout obloha, abychom nestrávili celé odpoledne zde, poháníme už zkušeně řidiče: „Sava, sava!“ Popojedeme jen kousek a zdá se nám, že vidíme běžet naší lvici, řidič ji chvíli sleduje a nacházíme ji chránit mršinu něčeho, snad pakoně, před opodál čekajícími šakaly. Párkrát si urve kus masa, evidentně je najedena a hlad nemá, nicméně šakalům mršinu nenechá. Ale už to skoro není na focení, obracíme a vracíme se do lodge, uspokojeni prvními zážitky.

Přicházíme se na pokoj a začínáme vybalovat, když někdo zaťuká na dveře a vchází náš uklízeč, Mose, a ptá se, zda nám může pokoj připravit na noc. Souhlasíme a hledíme, jak nám pěkně rozestýlá postele, zatahuje kolem nich moskytiéru (kolem dokola postelí v kolejničce na stropě) a repelentem proti komárům stříká kritická místa – tedy hlavně lem moskytiéry. Užitečná služba a velká vděčnost Moseova za darovaný dolar. Na večeři si bereme dlouhé kalhoty a také se repelentujeme. Večeře je výborná (a budou i všechny další), jen nás mrzí, že na rozdíl od Zimbabwe nebo JAR není možné ochutnat divokou zvěřinu. Ale respektujeme ochranu přírody a chápeme. Za zabití jakéhokoliv divokého zvířete, a nejen v národním parku, jsou přísné tresty. Dáme se ještě v lobby baru trochu čaje (čaj a káva jsou vždy volně a zdarma k dispozici) a jdeme si odpočinout po náročném dnu, zítra vstáváme celkem časně.

Celodenní safari po Masai Maře. Těžko si lze něco podobného předem představit. Kdo si pod pojmem safari představí Dvůr Králové, ten se tedy dost plete. Rezervace je ohromná, různorodá a samozřejmě neohraničená žádnými ploty nebo jinými než pomyslnými hranicemi. Plocha parku 1510 km čtverečných odpovídá třeba rozloze spojených okresů Liberec a Semily. Na jihu volně navazuje na tanzanské Serengeti, při každoroční migraci zvěře tak pakoně, zebry a antilopy nemají žádné přeshraniční problémy a volně se pohybují mezi státy.

Jen za dnešní den natočíme na tachometru přes 160 km, a to strávíme pozorováním zvěře jistě více času než samotným ježděním. Po bohaté snídani fasujeme obědové balíčky, o vodu se starat nemusíme, nějaké pití je v balíčku, ale hlavně máme v autě termonádobu s celkem dostatečným množstvím pitné vody. Začínáme stejnou trasou jako včera, louka za branou parku je asi stabilně obsazena svým osazenstvem, protože pakoně, zebry, impaly a Thomsonovy gazely jsou na svých místech a připraveny postát nám jako modely k focení. Dokonce i impaláci stále bojují, dokonce blíže k nám, až slyšíme nárazy jejich parohů. A zebry si přešly na druhou stranu pod suchý strom, abychom je měli s pěkným atraktivním pozadím. Dobrý začátek, ale chceme dále, sava sava.

Lvi, kterým jsme se tak obdivovali včera, jsou pořád na stejném místě. Asi se vůbec nepohnuli, včerejší zabitý pakůň jim asi stačil. Jsou dnes pasivnější, lvice kojí nejmladšího lvíčka, asi chce mít klid.

Náš zrak dokonalosti očí našich řidičů asi hned tak nedosáhne, přestože řídí, vidí všechno dříve a lépe než my. Takže neomylně zamíří ke stromu se supy na vrcholu koruny, díváme se po nějaké mršině poblíž, ale kde nic, tu nic. Asi jen odpočívají.

Ještě nemáme zvířata okoukaná, všude bychom nejraději zůstali chvíli déle, než si řidiči myslí, ale chápeme, že máme vše před sebou a jedeme dál – řidič totiž mezitím dalekohledem objevil samce pštrosa s menším harémečkem tří samic. Samec je velký, má krásně upravené a učesané černé peří, hezky lesklé, zato samice (řidič je označuje slovem mama, samci jsou papa) jsou rozčepýřené a nevýrazně hnědé.

Pštrosi z nás nemají příliš velkou radost, asi se nás trochu bojí, nenechají auta přiblížit se příliš, udržují si bezpečný odstup. Pštros je opravdu bázlivé zvíře, jak mu přisuzuje oblíbená pověra o strkání hlavy do písku, ale to pštrosi opravdu nedělají. I když písek a kameny občas opravdu polykají, aby jim lépe trávilo. Snad proto ta legenda.

Pštrosi odcházejí, aspoň tu nestrávíme tolik času, popojíždíme k říčce, míříme na můstek, ale ostatní dvě auta se otáčejí – následujeme je a vidíme dva nádherné jeřáby, jeden něco hledá na břehu, druhý se brodí krajem líného toku. Jeřábi mají pestré zbarvení a vůbec exotický vzhled. Důstojnost jim dodává korunka žlutých pírek na hlavě, pod hlavou svítí červený lalůček. Barvou tedy příroda rozhodně nešetřila. Nechápeme důvod, vždyť takové výrazné barvy musí být v divoké přírodě spíše ke škodě, než k užitku. Jeřábi jsou monogamní, vždy se vyskytují jen v páru, který spolu zůstává až do smrti.

Pokračujeme dále, řidič najednou zpozorní a vyjede z vyjetých kolejí přes louku ke keříkům. My nevidíme nic, ale prý tam jsou buvoli – až po chvíli je zahlédneme, jsou celkem dobře ukrytí, nicméně mohutné rohy nelze přehlédnout. Chvíli čekáme, zda náhodou nevyjdou, vypadá to chvíli nadějně, ale nakonec zůstávají spásat keře dál. Je nám to líto, prý uvidíme další, takže neradi popojedeme o pár metrů dál, kde se trnovníky rozestupují a odkrývají dosud ukrytý potok s několika balvany. Nejdříve nechápeme, proč stojíme, až nám řidič s vítězoslavným výrazem oznámí: „Hippos.“ Tedy hroši. A skutečně. Balvany jako na povel ožívají, objevují se nejdříve široké, nahoru vystrčené nozdry a pod nimi široké tlamy s dlouhými řezáky. Hroši funí, dávají se do pohybu, jsou najednou plni aktivity. Na první pohled vypadají celkem mírně. Ale: nejnebezpečnější africké zvíře není nikdo z Velké pětky – nejvíce životů má na svědomí právě zdánlivě líný a neohrabaný hroch. Samozřejmě pomineme-li komára Anopheles a jeho oběti umírající na malárii.

Chvíli pozorujeme krátkou aktivitu tlustokožů, když znovu upadnou do letargie a změní se v balvany, vyrážíme po louce podél říčky dále, až se dostaneme zpět k vyjetým kolejím – musíme opatrně, protože právě tudy prochází želva pardálí.

Necháme ji „přeběhnout“, když se ztratí v porostu, popojedeme jen kousek ke křižovatce cest, které dominuje nepřehlédnutelný strom s rozložitou korunou, z které visí – ano, jsou to salámy, asi uheráky! Kigélie, salámový strom. Květy se otevírají jen na jednu noc, nepříjemným pachem lákají k opýlení netopýry. Plody visí na metrových stopkách a vzhledem připomínají neodbytně salám. Mohou být až metr dlouhé a 18 cm široké (a vážit mohou až 10kg), ale většina má opravdu rozměr a tvar běžné šišky salámu. Přestože vypadají lákavě, jsou běžně nejedlé, i když zvířata je někdy spásají, hlavě sloni a prasata bradavičnatá. Domorodci využijí vše – našli způsob, jak plody vykvasit na slabě alkoholický nápoj.

Podle slunce vidíme, že jsme trochu změnili dosavadní směr. Řidič už se nerozhlíží tak pozorně, jako dosud, zdá se, že míří přímo za nějakým konkrétním cílem. Jedeme teď trochu rychleji, až dorazíme na velkou louku, táhnoucí se až obzoru. A na ní plno buvolů. Louka je svou rozlehlostí výjimečná i na Masai Maru, buvoli se na ní zdržují pravidelně, proto jsme jeli najisto. Jako býložravci potřebují dostatek pastvy a musí často pít, takže se vždy snaží být maximálně do 15 km od vodního zdroje. Dosahují váhy až 800 kg a spí jen jednu hodinu denně. Netroufáme si odhadnout velikost našeho stáda, jsou to určitě stovky kusů. Někteří klidně odpočívají, další se pasou. Nás si nevšímají, volně projíždíme loukou prostředkem stáda, občas zastavíme na vyfocení obzvlášť fotogenického kusu. Baví nás ptáčci klubáci na hlavách a hřbetech kolosů, čistící srst od parazitů svým zamračeným čtyřnohým kolegům. K jejich spokojenosti. To je ale symbióza, radost se podívat.

Kousek od stáda se potuluje párek šakalů, netušíme, co tady hledají. Když nás zaregistrují, jako obvykle rychle utečou. Možná tu někde leží třeba uhynulé tele nebo nějaká jiná mršina, na stromě opodál totiž hlídkují i supi.

Nás však zajímají zvířata živá, proto po nacvakání dostatečného množství snímků pokračujeme dále. Zamíříme k porostu na obzoru za stádem, řidič bedlivě sleduje stromy dalekohledem a pak zamíří přímo přes louku k pevnému cíli. Vidí totiž třetího z Velké pětky, levharta. My nevidíme nic. Přesto napínáme zrak k označenému stromu. Až když jsme již těsně u něj, zahlédnu na zlomek vteřiny ve vidlici, kde se kmen rozvětvuje do hlavních větví, pružné tělo s dlouhým prohnutým ocasem, jak se elegantně spouští podél kmene do trávy. Ocas chvíli trčí vzhůru, ale než stačíme zareagovat, je po všem, tráva je vyšší než náš levhart a většina kolegů jej ani nestihla zaregistrovat. A další dvě auta již mají úplnou smůlu.

Chvíli čekáme, ale všichni tušíme, že zbytečně. Zkratkou se snažíme vrátit do původního směru, ale zaujmou nás dvě auta s Japonci stojící kousek od nás, to značí něco neobvyklého. Samozřejmě zamíříme k nim a opravdu – ve stínu trnovníku tu polehává mladý lev nad mršinou pakoně. Opodál leží lvice, kousek dál vykonává nerušeně a beze studu potřebu další lev. Čekáme, že uvidíme lva trhajícího potravu, ale v poledním žáru se mu nechce, je jistě dost najezený z rána, teď jen hlídá úlovek před hyenami a supy.

Když se nedočkáme akce, pokračujeme dále. Řidič nás upozorňuje na dvě větší a jednu menší skvrnu v dálce – spíše tušíme, než vidíme sloní rodinku. Řidič stoicky odolává našemu nátlaku, přes říčku se k nim stejně nemůžeme dostat, takže nám raději přísahá, že slonů ještě uvidíme dost a dost. A zblízka. Protentokrát zamíří na druhou stranu, tam se po chvíli objevuje letišťátko a u něj budka s toaletami. Protože auta se jinde nesmí opouštět, přišla zdejší zastávka vhod asi opravdu všem. Jsme již na cestě přes 5 hodin.

Kolem přistávací dráhy je vysoká suchá tráva, asi jsme daleko od vody, protože jinde je Masai Mara nyní zelená, je malé období dešťů (to hlavní je v dubnu a květnu). A ve žluté trávě skoro mineme ležící rodinku prasat bradavičnatých. Prasata jsou milá zvířata, i když zejména samec má hrozivý vzhled, u nozder mu trčí dvě velké břitvy jeho prodloužených špičáků. Ve skutečnosti je to tvor docela bojácný, hned se lekne a prchá, jeho ocásek ho ale zrazuje. Trčí při panickém útěku vzhůru jako anténka a prchající zvíře prozradí. Těžko říci, zda prasata nemají problém se svými prohnutými zády, ale je pravdou, že při pasení si občas kleknou na přední kolena a tak se i při pasení přesouvají, vypadají přitom poněkud zchromle.

A hned o kousek dál poprvé narážíme na ptáky, které uvidíme ještě vícekrát, hadilovy písaře. Umí se ubránit hadům i jedovatým. A proč písař? Protože se nese jako vyšší státní úředník. Asi to dělá ten dlouhý ocas (hadilova, ne úředníka), který musí vyvažovat, proto si vykračuje jakoby namyšleně a důstojně. Stejně jako jeřáb i hadilov je vždy v páru.

Opět se trochu stáčíme, vypadá to, že děláme určitý okruh. V dálce vidíme stát čápa marabu, ale ani nezastavujeme. Něco se mihne v křoví, moc šelmičku nevidíme, ale občas ji letmo zahlédneme, asi ženetka. Snažíme se jí nadjet, ale nejde to. Zato hned za křovím narážíme na dříve slíbené slony.

Slon africký, slon největší, až 3 metry na výšku a 5,5 tuny na váhu. Ze všech savců nejdelší březost, 22 měsíců. To jim asi dámy nezávidí. Věk dožití na velké savce docela obstojný, 50 až 60 let. Stádečko je poněkud neklidné, má s sebou několik prcků, jen kolem sta kilo, takže asi proto. Je vidět, že otravujeme, otáčí se k nám zad(k)y a klidně, nicméně nezadržitelně míří pryč, do houští buše. Řidič je k nim tolerantní, ví, že slonů ještě uvidíme dost (jak opět slibuje), tak je nechává v klidu. My nenaléháme.

Další stádo, větší, málem mineme o pár kilometrů dále. Asi dvacet slonů spásá nižší stromy přímo u cesty, mezi stromy jen o pár centimetrů je převyšujícími skoro nejsou vidět. Náhodně zahlédnu předsunutou hlídku na louce přes cestu, zastavujeme a po vypnutí motoru nás překvapí hluk lámaných stromů. Teprve teď vidíme zbytek stáda. Po chvíli je stromy přestávají bavit a přecházejí přes cestu všude kolem nás na louku. Tam teprve vynikne jejich velikost a dají nám prostor k pořízení zajímavých záběrů.

Asi máme časovou ztrátu proti itineráři, sava sava zazní dříve, než znělo ráno. Blížíme se k okraji rezervace a k tanzanským hranicím. Přejíždíme řeku Mara, vidíme z mostu spoustu marabů, hned za můstkem můžeme vystoupit a opět máme možnost odběhnutí do budek. A samozřejmě se stavíme u brodu, máme z vysokého břehu volavky a čápy marabu jak na dlani.

Kolem se válí spousta kostí a různých rohů, asi kvůli snadnému přístupu k vodě se zde schází hodně zvířat, šelmám se tu tedy dobře loví. Jeden obzvláště zachovalý obratel nějaké antilopy nebo zebry sbíráme a ukládáme, propašujeme jej nakonec v pohodě až domů jako trochu morbidní suvenýr. Řidiči nás nahánějí do aut, opouštíme rezervaci a po pár kilometrech zastavujeme pod jediným stromem široko daleko uprostřed savany. Ve stínu jeho koruny je přírodní tábořiště, roztahujeme balíčky a obědváme.

Zpět se vracíme kus stejnou cestou, s jednou odbočkou navíc. Zajíždíme k řece, která tu již není tak dobře přístupná, břehy jsou dost vysoké a strmé. Vedro dosahuje vrcholu, asi maximu našeho pobytu, snad ani na Zanzibaru o dva týdny později takové teplo nebude. Můžeme vystoupit do rozžhaveného vzduchu a voják se samopalem nás doprovodí kousek cesty proti proudu, kde prý leží několik krokodýlů. Proplétáme se keři vyšlapanou cestičkou, kolem poletují hejna ptáčků. V Maře leží hroši, ale v odpoledním žáru se ani nehnou.

Krokodýl tady skutečně leží, sice u opačného břehu, ale přece. Má podle vojáka přes 4 metry, pěkný kousek. O něco dál leží ještě několik dalších, ten největší má prý metrů šest, leží však ve vodě a není vidět celý.

Vracíme se k autům, chystáme se nasednout a těšíme se na osvěžující vánek při jízdě s otevřenou střechou. Ještě nás však chvíli zdrží několik kočkodanů zelených, kteří se tady shromažďují a likvidují pozůstatky turistických svačin. Pak už definitivně vyrážíme na zpáteční cestu.

Celý den potkáváme antilopy, zebry a pakoně, občas i žirafy, takže jsme uspokojeni a necháváme řidiče jet trochu rychleji a nenutíme ho stavět u každého zvířete. Když nám ale přes cestu přecházejí obzvláště velké a krásné žirafy, zastavit stejně musí, ať chce nebo ne. To už nelze nefotit. Zelená louka, skrz ni červená cesta, nad námi modré nebe s bílými oblaky a na tomto až kýčovitém pozadí se ladně procházejí žirafy.

Žirafa se šelem příliš nebojí. Je na ně příliš velká a její kopyta jsou nebezpečnými zbraněmi odrazujícími hladové predátory. Jen při pití sklání široce rozkročena svůj dlouhý krk k zemi a je na chvíli zranitelná. Při chůzi si vykračuje střídavě levýma a pravýma nohama, i když ne zcela synchronně. Když se rozběhne, přechází do klasického cvalu. A člověk jen obdivně přemýšlí, zda je ladnější pomalá chůze, nebo rychlejší běh.

Antilop je samozřejmě více druhů než všudypřítomné impaly. Ne všechny jsou tak fotogenické, některé připomínají třeba i naše srnky. Míjíme v dálce velké antilopy losí, orixe, před lodgí Seronera se pase několik buvolců tobi, ale nejvíce se nám líbí vodušky, hlavně díky tesklivému pohledu velkých hnědých očí.

V Seroneře se stavíme na kafe a vybrakujeme jim obchod se suvenýry. Teď už řidiči na nic nečekají a uhánějí maximální možnou rychlostí k našemu přechodnému domovu. Ale vysílačka jejich chování náhle změní. Přestože je šero, zajíždíme kus cesty na místo, které jsme ráno minuli. Najednou vidíme kruh minimálně deseti aut o průměru několika stovek metrů, zřejmě je něco uprostřed. Zařadíme se do kruhu a řidič po chvíli pátrání ukazuje do středu, kde ve vysoké trávě mezi keři ční nenápadný pahýl – musíme si kamerami přiblížit na maximální zoom, abychom poznali sedícího geparda (dalekohled je samozřejmě lepší, ale nedá se jím dokumentovat). A vedle prý leží druhý, ale toho už nevidíme. Na focení to není, jsme rádi, že vidíme, spíše tedy tušíme, siluetu pružného těla. Jedno z aut nervově nevydrží a popojede blíž, čímž geparda donutí k úniku z ponižujícího postavení uprostřed kruhu čumilů. Později se k tomu okamžiku vracíme a shodujeme se, že to vypadá, jakoby se na nás řidiči domluvili – svolali se navzájem vysílačkami a až jsme byli všichni, přinutili gepardy se zvednout z trávy (kde byli skoro neviditelní) a nechali je ukázat nám eleganci svého běhu.

Gepard je nejrychlejší zvíře (nepočítáme-li ptáky), běží až 120 km/h. Teď to není taková rychlost, jen volně vyběhnou z kruhu a odběhnou do bezpečí vzdáleného trnovníkového lesíku, stejně to ale stojí za to, nádherná elegance, štíhlé mrštné tělo, samý sval. Pár turistů se neovládne a křičí nadšením, čímž gepardy ještě popoženou. Na závěr Masai Mary neskutečný zážitek.

Do naší lodge se vracíme skoro potmě, málem přejedeme kousek před cílem dva dik-diky. Dik-dik je nejmenší antilopa, vyskytující se vždy v páru, řidič říká, že vždy jde jeden dik a s ním druhý dik, proto dik-dik.

Po večeři čekáme v lobby na avizované vystoupení Masajů, při Bloody Mary čekání ubíhá docela příjemně. Masajové přiběhnou s malým zpožděním, je to vlastně naše první seznámení s nimi a jejich kulturou, když nepočítám četbu Bílé Masajky od Corinny Hofmannové. Masajové přicházejí za znepokojivého mručení a podupávání, které provází celé jejich vystoupení. Nejdříve utvoří dvouřadý zástup a poskoky-přískoky klátivě proběhnou kolem nás sem tam a zase zpátky. Hlavním hřebem je samozřejmě kruh, ze kterého vystoupí vždy jeden, dva nebo výjimečně i tři Masajové a skáčí sounož do výšky. Smysl tradice jsme nepochopili, ale tento druh „tance“ je naprosto specifický a odlišný od všech tanců, které jsme kdy viděli.

Ráno vyrážíme naposled do Masai Mary, není to sice v programu, ale je to forma bakšiše řidičům, kteří dostanou ještě $5 navíc k obvyklému bakšiši. Vidíme samozřejmě jen známá zvířata, nejzajímavější jsou lvi, kteří dnes ale nejsou na obvyklém místě, kde jsme je potkali včera a předvčerejšky. Možná je vyplašilo stádo buvolů (kolem sta kusů), které je poblíž. Ale my máme ze včerejška v digitálech přebuvolováno, tak se moc nezdržujeme a jedeme dál. Naši lvi se neztratili, jen se přesunuli pár kilometrů dále, kdy odpočívají ve stínu keřů. Nejsou tu tak na ráně, proto tu nejsou další auta než ta tři naše. Přesto si trochu překážíme a tak se zamotáme do labyrintu křovisek, že má řidič co dělat, aby nás dostal zpět na polní cestu, kterou teď již definitivně Masai Maru opouštíme.

Vracíme se stejnou cestou, kterou jsme sem přijeli, tedy téměř polními cestami dnem Velké příkopové propadliny a územím Masajů. U cesty leží mršina, nějaké přejeté dobytče, za ním hejno supů sedí na zemi a čeká, až vypadneme a necháme je vrhnout se na ještě čerstvé tělo.

Rozbitou asfaltkou vyjedeme z údolí, v Naroku u stejné benzínky stejná zastávka. Pak už zamíříme více na sever, Nairobi těsně mineme. Trochu nás při pohledu na hodinky znepokojuje, že je před námi ještě skoro 120 km, při současné průměrné rychlosti to vypadá, že nás v lodgi čeká spíše večeře než slíbený oběd. Ale najíždíme nečekaně na novou silnici, která je na úrovni našich silnic I. třídy, nic takového už v Keni ani v Tanzanii neuvidíme. Frčíme stovkou směr Naivasha, oblíbený víkendový cíl Nairobanů, zahlédneme na obzoru známou sopku Longonot s charakteristickým kuželem. Jezero Naivasha je v údolí pod námi, okraje růžové hejny plameňáků.

Na hlavním tahu je celkem hustý provoz, zdržují občas přetížené náklaďáky, po krajnici jezdí kola a putují domorodci. Už za Naivashou se nám líbí „živé patníky“ – paviáni sedící po obou stranách cesty v pravidelných rozestupech, zhruba ve stejné vzdálenosti, jako se u nás staví patníky. Jen tak si bez pohnutí relaxují a sledují šrumec na cestě, auta projíždějí snad metr a půl od nich.

Blížíme se ke správnímu středisku Nakuru, provoz houstne, objevují se zácpy a kolony. Snažíme se jim vyhnout odbočením na místní komunikaci, vedoucí paralelně s hlavní, ovšem standardně keňsky plnou výtluků a děr. Nicméně asi jedeme opravdu rychleji než přískoky na hlavní. Po pár kilometrech odbočíme ještě více doleva, projedeme periférií a jejími slumy, když naráz vjedeme do jiného světa – nečekaně vjíždíme do oploceného národního parku Lake Nakuru.

Projíždíme krajem národního parku k naší lodgi, cestou už vidíme nějaké Rothschildovy žirafy, antilopy a dokonce buvoly, ve velké dálce zahlédneme nosorožce – našeho prvního. Lodge je na mírném návrší nad jezerem, vzhledem k místní zvěři je obehnaná drátěným plotem. Ještě před ubytováním spěcháme na oběd, doba je pokročilá. A z jídelny prosklenou stěnou pozorujeme jen pár metrů od nás pasoucí se zebry a impaly, několik buvolů a desítky zvědavých paviánů.

Sice na nás vyjde srub až v druhé řadě, takže nemáme výhled přímo do přírody, ale stejně se vrátíme potmě a ráno stejně potmě odjedeme, takže nám to tak nevadí. Nevybalujeme, jen odložíme zavazadla a spěcháme k autům, čeká nás odpoledně-večerní safari kolem jezera. Opět nejedeme všichni, několik kolegů neodolalo bazénu, aspoň je více místa.

Sjíždíme k jezeru, na rozsáhlé louce na jeho břehu se pasou stáda antilop, k největší antilopě, tedy antilopě losí (orixovi), se dostáváme blíže než v Masai Maře, spíše než antilopu připomíná hrbatou krávu. Prasata a šakali prchají, jakmile nás zahlédnou, buvolům jsme úplně volní. Další nosorožce v dálce se nevyplatí fotit, ale uvidíme další, lépe, a nebude to dlouho trvat.

Okraje jezera jsou růžovo-bílé hejny plameňáků a pelikánů, chceme jet blíže, ale řidič nás prozatím nevyslyší a míří souběžně s břehem k nosorožci ležícímu opodál. Jeho bílá barva svítí do dálky, přesto si netroufáme říct, zda je to nosorožec bílý nebo černý. Ta zářící bílá je totiž zaschlé bláto (a stejně barva kůže je u obou druhů nosorožce stejná).

Populace nosorožců je zdecimovaná především pytláky. Ti je lovili a loví kvůli jejich dlouhému rohu, který se po rozemletí na prášek považuje za účinné afrodisiakum, tedy v pověrách. Skutečnost je jiná, jediný „pozitivní“ vliv může být způsoben tak nanejvýš placebo efektem, aneb přání bývá otcem myšlenky… Přesto se počet afrických nosorožců černých díky černému lovu snížil z 8000 kusů v šedesátých letech minulého století na necelou půltisícovku v současnosti.

Většina nosorožců žije v národních parcích a jsou snad jejich nejpřísněji chráněnými obyvateli. Mnohem více je nosorožců bílých, česky správně tuponosých, nosorožců černých, tedy dvourohých, je ještě mnohem méně. Zajímavé je, že černý a bílý nosorožec se barvou vůbec neliší, oba jsou prostě šedí a jen šedí. Jen když se vyválí v bahně, jsou někdy tmavší (hlavně když je blátíčko ještě vlhké), po uschnutí jsou pak ale třeba skoro úplně bílí. Omyl v pojmenování prý vznikl chybnou interpretací anglického „wide“, široký, které domorodci slyšeli nebo četli jako „white“, tedy bílý. Bílý nosorožec se totiž živí nízkou trávou a tomu má přizpůsobenou tlamu, která je skutečně široká. Černí nosorožci si pochutnají i na keřích a k tomu jim pomáhá tlama protáhlá skoro do krátkého chobotku.

Není úplně snadné je poznat. Známé pravidlo poskytuje jednoduchý návod: je to jako u lidí, nosorožec bílý má mláďata obvykle před sebou (jako bílá žena kočárek), u černých mládě samici následuje vzadu (černá máma nosí své bejby na zádech). Teorie dobrá, ale kdo viděl nosorožce v přirozeném prostředí, ví, že to není pravda. Mládě je prostě tam, kde se mu zrovna chce a kde jej máma nechá.

Dělí nás od našeho nosorožce říčka, kterou nezdolá ani naše toyota s náhonem na všechna 4 kola. Snažíme se objet říčku přes její mělčí ústí do jezera, kde rozháníme hejna pelikánů a plameňáků, kteří teď najednou nikoho nezajímají. K nosorožci se nakonec ani nesnažíme dostat. Na udusaném břehu jezera sledujeme totiž napínavější scénu, když tu spolu bojují další dva samci – ten menší je evidentně vyzyvatel, druhý, větší, by se raději pásl a bojuje jen z povinnosti, brání se a ustupuje s nadějí, že to menšího kolegu přestane bavit. Ten ale nevidí, neslyší a rány rohů slyšíme i přes spuštěný motor. Obvykle nás ranger nechá fotit v klidu s motorem vypnutým, ale tady ne. Asi ví proč. Když se dostaneme k bojujícímu páru na nějakých 10 metrů, ukáže se, že nevšímavost bojovníků k okolí není taková, jak se zdála. Náhle oba zvedají hlavy a už dusají mohutné nohy a ženou dva kolosy k našemu autu. Řidič neváhá, řadí zpátečku a zbaběle couvá ze zóny ohrožení, kterou si zvířata brání. Naštěstí je nebaví nás pronásledovat. Tyto dvoutunové kolosy běží nečekaně až šedesátkou a hned tak se neunaví. Teď jim ale stačí, že nám nahnaly trochu strachu a vrací se k předešlé zábavě – už zase třískají rohy o sebe.

Mohli bychom sledovat souboj i déle, ale ono to těm nosorožcům dlouho trvá všechno (například kopulace je asi půlhodinová, většina savců jen závidí, že by zato mohl ten dlouhý, tvrdý vztyčený roh?), takže vítěze bychom se asi stejně nedočkali. Jedeme tedy podél ustupujícího břehu dočasně vysychajícího jezera, narážíme ještě na další skupinku nosorožců, tentokrát mírnějších a slušně vychovaných – když nás vidí, poslušně zapózují ve fotogenické skupince.

Necháme nosorožce v klidu se dál bavit spásáním trávy nebo vzájemnými šarvátkami, my pokračujeme dále, chceme se podívat na jezero z výšky, z vyhlídky na blízkém kopci, kde bude dokonce možno výjimečně opustit auto. Ale stádo žiraf pasoucích se na kraji lesa jen tak minout nemůžeme.

Na vyhlídce vystupujeme (někteří hned mizí za blízkými keříky). Obdivujeme scenérii jezera s okraji růžovými hejny plameňáků, zatímco se našim nadšením baví paviáni, kteří se nám přišli zasmát. Zvláště já jim asi připadám neobvykle směšně, když mne spatří vedoucí samec, práskne sebou na stůl altánku a chechtá se, až se za břicho popadá.

Část růžové pobřežní krajky se naráz dává do pohybu, řadí se do široké paraboly a my sledujeme let plameňáků v zástupu těsně nad hladinou, kterým si asi nahánějí potravu. Objevujeme další paviány, vůbec se nás nebojí, nechají nás přiblížit se skoro na metr, blíže si netroufáme. A mezi paviány v řídkém lesíku se náhle vynoří několik přerostlých morčat – damani kapští, vypadají sice jako hlodavci, ale biologicky jsou nejbližšími příbuznými slona. Skoro se tomu nechce věřit.

Začíná se šeřit, do tmy musíme být zpět v lodgi, proto nasedáme a vracíme se zpět. Nečekaně nám cestu přejde celkem volným krokem nádherně ošklivá hyena, je to tak nenadálé, že nestihneme vytáhnout už uložené foťáky. Zmizí v podrostu na druhé straně cesty, ještě ji zahlédneme mihnout se kousek dál a je pryč. A kousek před lodgí, kde cesta protíná rozlehlou louku, narážíme na stádo buvolů, ve zvláštních barvách zapadajícího slunce vypadají skoro romanticky. Takže aparáty stejně vytahujeme. Auto s Japonci má z buvolů respekt, náš řidič bez bázně vjíždí mezi přebíhající buvoly.

Po večeři zůstáváme v baru, má zde vystoupení místní akrobatická skupina, čtyři domorodci (jeden dokonce kulhavý) předvádějí artistická čísla různého druhu. Žonglování, balancování ve vratkých pozicích, cirkusová gymnastika, podlézání laťky v záklonu, hadí muž se různě zauzlovává a provléká se úzkými rourami s nohou za krkem, vrcholem je ale několik skupinových pyramid. Opravdu všestranní borci, líbilo se nám a ocenili jsme to bakšišem do klobouku. A cestou do srubu nás skoro vylekal mohutný buvol, necelý metr od nás, na kterého ve tmě nečekaně narážíme za bazénem. Naštěstí je už za drátěným plotem lodge, který nás „bezpečně“ odděluje.

Vstáváme brzy, předbalujeme zavazadla a ještě před snídaní odjíždíme na ranní safari. Stejnou cestou jako včera míříme k jezeru, dnes na loukách převažují zebry. A u jezera kromě plameňáků a pelikánů obdivujeme dva páry pestře zbarvených jeřábů, které vyplašíme a oni ladně poodlétnou kousek dál. U ústí říčky loví plankton nesytové a čápi, sem tam nějaký ibis, dále na louce nenápadné nohaté čejky.

Pár chvil věnujeme tedy vodnímu ptactvu, ale pak míříme znovu za nosorožci. Jednoho nacházíme smutně polehávat stranou na bahnitém břehu, na krku pod hlavou má otevřenou krvavou ránu. Je sice bělejší, než včera, ale to na něm jen uschlo bahno. Menší agresivnější samec asi vyhrál, raněný kus je pravděpodobně ten větší ze včerejších duelantů. Ostatní jeho družky a druhové se pasou opodál, na zádech je bílí ibisové zbavují cizopasníků. Dnes ještě lépe než včera vidíme úžasně dlouhý roh hlavního samce. Nebezpečná zbraň i pro vzájemné souboje.

Ze strany se přibližuje osamocený buvol, jeden z nosorožců jej zpozoruje a začne vypouštět sekret, kterým ohraničuje svůj revír, což vypadá, jakoby startoval raketový pohon – prudce vystříknutá tekutina míří přímo dozadu za tlustokožce. Cvičně nás opět proženou, honit auta s turisty je baví, vypadá to na velice oblíbenou zábavu.

Necháme je raději na pokoji, popojedeme kousek dále. Sice jsme stále na dohled, ale řidiči nás přesto nechávají vystoupit a jít si prohlédnout blíže plameňáky v mělké pobřežní vodě. Sbíráme růžová pírka na památku a navzájem se fotíme – prozatím nebylo moc příležitostí, kde se vyfotit. Většinu času trávíme v toyotách.

Cestou zpět na snídani překvapují dva oprsklí šakali. Obvykle se chovají velmi plaše a ihned se stahují do bezpečí dále od cesty, dnes si nás ale nevšímají a klidně sedí dále, jako bychom tam nebyli.

Rychle snídáme, parkovou úpravou zahrady nám nosiči odnesou zavazadla do aut a odjíždíme na jih. Jedeme stejnou cestou jako včera.

V Nairobi projíždíme centrem, které vypadá trochu civilizovaněji, než periferie, zastavujeme přímo uprostřed města u větší restaurace na oběd. Překvapuje nás přísný zákaz kouření na ulicích i v restauraci, přestože sedíme na otevřeném dvoře, krytí jen provizorní střechou před slunečním poledním žárem. Na oběd je sladkovodní ryba tilapia z Viktoriina jezera a hranolky. Ryba je až přepečená, masa moc nemá, zato kostí dost, ale na zasycení stačí a kdo má rád pečené ryby, tak si i pochutná.

A kousek od restaurace se loučíme s našimi řidiči, dále už s námi nepokračují. Překládáme zavazadla na střechu malého autobusu, tak akorát pro naši výpravu. Vybíráme víceméně povinné bakšišné $5 na osobu a den, řidiči jsou spokojeni. A vyrážíme směr Tanzanie. Řidiči slibovali pěknou cestu, čekáme něco podobného, jako byla cesta z Nakuru, ale realita je naprosto jiná. Jen přes Nairobi se probíjíme skoro hodinu hustým provozem po rozbitých cestách. A když už jsme konečně za městem, ucházející asfalt málokdy přesáhne délku 2–3 km, pak je několik dlouhých kilometrů asfaltu rozmláceného (jako cesta do Naroku), kterému se řidiči vyhýbají cestou až za krajnicí. A snad dvě třetiny cesty jsou objížďky opravované cesty, přičemž objížďkou se myslí, že se jede v okolní přírodě vyjetou polňačkou, kterou jednou za čas protáhne buldozer. Cesta úděsná, jsme vytřeseni a hlavně nás demoralizuje nízká průměrná rychlost. K hranicím, podle mapy kousek za polovinou cesty, dorážíme potmě, 50 km vzdálené Kilimandžáro vyhlížíme skoro marně, jen velmi nezřetelně tušíme v šeru jeho obrys.

Hranice je zablokovaná nákladními auty, ale nějaký úředník nás naviguje přes dvory a parkoviště na tanzanské území, ze kterého se vracíme zpět na celnici, z druhé strany. Samozřejmě potřebujeme víza, odevzdáme každý svých $50 a pas a odevzdaně čekáme. Vypadá to nadlouho, zdánlivě se nic neděje, pak najednou ráz naráz dostáváme pasy a můžeme pokračovat do Tanzanie.

Cesta od keňsko-tanzanských hranic do Arushi je znatelně lepší, než byla na keňské straně. Jedeme po asfaltu, vnímáme kolem sebe trochu jiný ráz krajiny, více vegetace, více akácií, ale stmívá se tak rychle, že za chvíli vidíme už jen to, co před námi osvítí kužely světel našeho autobusu. A k našemu překvapení takto potkáváme poměrně hodně Masajů, toulajících se osamoceně nebo po dvou pustou krajinou. Nechápeme, proč, kam a odkud mohou chodit.

Do Arushi přijíždíme pozdě, je po jedenácté, ani se nám nechce na večeři převlékat. Naštěstí na nás s jídlem čekají, jen výjimečně nebude bufet, ale servírované jídlo z jídelního lístku. Hotel Impala je pěkný, hlavně se nám líbí prosklené výtahy vedoucí vnějškem po plášti budovy. Jen naše restaurace se těžko hledá, ale nakonec jsme úspěšní. A protože i dnešní večeře je placená v rámci ubytování, neváháme si dát po cibulačce jako hlavní jídlo peppersteak. Výborný, jen udělaný vždy o stupeň více, než jsme chtěli. Ale s tím jsme počítali, takže jsme s tou představou už objednávali.

Ráno na nás už čekají tři landrovery v safari úpravě, pískové barvy. Vypadají stylověji, než keňské toyoty, je v nich i více místa a otevřená střecha je protažena více dozadu, takže i cestujícím na zadních sedadlech se při safari stojí pohodlněji. Našim řidičem pro další tři dny bude mohutný černoch s večerníčkovským jménem Emanuel, velmi komunikativní, vtipný a snaživý.

A vyrážíme po nové japonské cestě směrem na Serengeti. Hned za hotelem směňujeme peníze a ještě na předměstí stavíme u krámku na doplnění zásob. Cesta po výborně asfaltce ubíhá docela rychle a příjemně, většinu času volnou krajinou. V dálce se občas mihnou nějaké antilopy, vždy po pár kilometrech projíždíme vesnicí, kdy nás zpomalují retardéry před obchody. A v jedné takové vesnici i zastavujeme, řidiči tady mají vyhlédnutý krámek se speciálními cenami zásob, které povezou s sebou. Pro nás je to výhodná chvíle k pozorování a pořízení pár záběrů běžného života.

Jedeme celé dopoledne, cesta pořád dobrá, stále jedeme i odpoledne a po druhé hodině musí Emanuel najednou zpomalit, protože po cestě se promenádují paviáni. A zvířata mají vždy 100% přednost. Babooni jsou neklamnou předzvěstí blízkého národního parku, vjíždíme do oblasti Ngorongoro. Bohužel ale dvoutisícové pohoří zachycuje dešťové mraky, vjíždíme do mlhy a začíná pršet. Serpentinami do prudkého kopce vyjíždíme na hranu stejnojmenného kráteru, cesta už dávno není asfaltová, ale jen hliněná, deštěm rozmoklá do mazlavého červeného bláta, i našimi 4×4 auty se můžeme pohybovat jen pomalu. Na vyhlídce zastavujeme, do kráteru ale není vidět. Pojedeme podle programu doprava na sjezd do kráteru nebo vlevo do lodge? Řidiči po krátké poradě navrhují změnu programu – dnes odpoledne odpočinek v lodgi, safari v kráteru přidat na zítřejší ráno. Velmi neradi souhlasíme, zvláště když se po pár stech metrech cesty kopírující okraj kráteru oblačnost na chvíli protrhá a slunce nasvítí zdejší divokou a svěže zelenou vegetaci. Využíváme krátkého vylepšení počasí k nafocení velkých stromů obalených cizopasnými „fousy“, ale mlžné počasí se vrací a při příjezdu do Ngorongoro Wildlife Resortu vidíme, že cesta dolů by byla nesmyslná.

Kráter Ngorongoro vznikl zhroucením vrcholové partie obrovské sopky před 2 miliony let. Podobně vzniklých kráterů se po světě najde více, ale tak unikátně zachovalé strany kráteru jako ty zdejší se jinde nevidí. Kráter má průměr přes 20 km, 600 metrů vysoké stěny izolují od okolního světa kalderu o ploše 260 km čtverečných (nadmořská výška kaldery je 1800 metrů). V této přírodní Noemově arše se shromažďují početná stáda býložravců, spásajících bohatou vegetaci. Následují je šelmy, které si plochu kaldery rozdělily na teritoria, jejichž hranice přísně dodržují. Náš resort je na hraně kráteru, tedy skoro ve vysokohorské výšce, ale přes den je zde příjemně. Všechny pokoje mají výhled do kráteru, před restaurací je terasa s nainstalovaným dalekohledem.

Výhled z pokoje nás omráčí. Panoramatické okno přes celou stěnu a pod námi Ztracený svět. Nemůžeme se vynadívat, kráter je opravdovým přírodním divem světa. Nakonec se musíme odtrhnout a jdeme na kafe do restaurace, respektive samozřejmě na terasu. Sice začíná pršet, ale skleněná střecha nás chrání. Dalekohled je volný, hned jej jdeme vyzkoušet. Chvíli to trvá, než najdeme stádo pakoňů, hledáme správný grif na zaaretování přístroje, abychom se mohli střídat. Vidíme i zebry a nějaké antilopy, ale to správné vzrušení nastane teprve po objevení tří slonů v lesíku uprostřed kráteru, jeden s ohromnými kly. Od toho okamžiku se nás zmocňuje lovecká vášeň a nemůžeme se odtrhnout. Naštěstí o dalekohled není moc zájemců, pro tuto chvíli jej máme zcela pro sebe. Postupně objevujeme ještě čápy marabu, stádo paviánů a nakonec dokonce párek lvů!

Nad kráterem se rozpršelo, před zadní stěnou, 20 km před námi, se klene duha, neuvěřitelné pohledy. I kdyby tu nežila ani myš, už jen tento pohled do kráteru z našeho resortu by stál za cestu sem. Až když se začíná šeřit, zjišťujeme, že jsme na terase a u dalekohledu strávili skoro 3 hodiny. Ještě že jsme nejeli na safari, ráno by na terasu už nezbyl čas a o to vše bychom byli ochuzeni.

Večeře a snídaně jsou jako obvykle výborné, při snídani nás dorazí chladící nádoba plná ledu a v ní láhev pravého šampaňského Perrier-Jouët, po dopití promptně vyměněna za novou. A to nás teď bude čekat na všech tanzanských hotelech (využíváme služeb stejného řetězce). Měli bychom mít výčitky svědomí při pohledu na bídu kolem, ale domorodci to tak nevidí. Chtějí sem dostat co nejvíce turistů a tohle je jedna z cest, jak svou zemi zpopularizovat. Protože co turista, to dolary. Proto turistům nezávidí jejich šampáňo, hlavně když tu nechají své peníze.

Sjíždíme do kráteru ze dvou možných cest tou používanější, cesta je strmá a kamenitá, sjíždíme možná půl hodiny, máme zhruba stejnou rychlost jako lvice líně kráčející před autem jedoucím před námi. Lvice jakoby věděla, že rychleji jet nejde, vůbec se nevzrušuje. Když se dostala, kam potřebovala, klidně zahne do vysoké trávy podél cesty a hned nám mizí z očí. Dno kráteru je protkané stezkami, kterými můžeme jezdit, v dálce vidíme polovyschlé sodné jezero Magadi – před pár dny prý bylo úplně vyschlé (a až se tudy budeme za dva dny vracet, bude dvojnásobné).

Všechny ty pakoně, zebry a gazely, které se tu klidně pasou, máme dávno nafocené, můžeme se tedy jen a jen kochat. Kolem občasných stružek zásobujících vodou centrální jezero, se potulují jeřábi, ibisi a čejky.

Emanuel cíleně míří k jezírku, jakémusi slepému ramenu jezera Magadi, zastavujeme těsně nad vodou, pod asi metrovým břehem tu v hojném počtu odpočívají po noční pastvě hroši. Občas se některý zvedne, zabučí, popojde a znovu se ponoří do chladivé vody. Záda jim zatím pilně oždibuje hejno ibisů. A jako bonus pro nás se jeden z největších kusů obrátí přes záda kolem dokola, jakoby válel sudy.

Zpoza auta se k našemu jezírku hrne velké stádo buvolů, zdejší relativně čistá a čerstvá voda (oproti nasycené sodné vodě hlavního jezera) slouží asi jako napajedlo. Buvoli se tlačí v zástupu k vodě, zadní řady sunou vedoucí kusy do vody, buvoli se nebrání, ráchání ve vodě jim dělá dobře. Hroši a buvoli jsou odděleni pásem bahnité močálovité půdy, navzájem se nechávají bez povšimnutí. A ani nás si nevšímají.

Vyrážíme dál, rádi bychom nějakou šelmu, ale máme smůlu, nebo možná jen málo času. Dostali jsme se prakticky na opačný konec kaldery a začínáme se otáčet po směru hodinových ručiček k východu, jedeme vlastně po obvodu kaldery, občas uhneme do jejího středu, ale kruhový směr držíme stále. U cesty sedí velký dravec, není to obvyklý sup, ale orel stepní. Vůbec se auta nebojí, klidně sedí na svém kamenu. Až když zastavíme a chováme se hlučněji, než bychom měli, důstojně a s rozmyslem roztáhne křídla a poodletí kousek dále, kde bude mít svůj klid.

Step uprostřed kráteru je spásána stády pakoňů a zeber, občas nám vytvářejí malebné skupinky, sledovány pozorným zrakem hyen skvrnitých. Pakoně a zebry už známe, hyeny jsou pro nás nové. Jsou tak škaredé, až nás přitahují více než některá jiná zvířata, z lidského pohledu pěknější a sympatičtější. Často je zastihneme nad mrtvou antilopou nebo jiným zvířetem, těžko říci, zda našly mršinu zabitou lvy či levharty, nebo zda je to jejich vlastní úlovek. Tradice jim přisuzuje pověst čistých mrchožroutů, ale hyeny jsou výbornými smečkovými lovci, naopak lvi je často o jejich kořist okrádají a cizopasí na jejich loveckém umu.

Pakoně polehávají přímo u cesty, zebry si libují v prašných plochách uprostřed savany, popelí se úplně netypicky. Válí sudy po písčité půdě, nohami hází ve vzduchu, zvláště hříbata dovádějí, hravá jako všechna mláďata. Bílé pruhy tak dostávají žlutavý až oranžový nádech.

Poznáváme místa, kde jsme včera pozorovali odpočívající lvy dalekohledem z terasy lodge. Dnes bohužel nejsou. Jen ve vysychajícím jezírku kousek od cesty se rochní osamocený párek hrochů, bůhví proč se trhnuvších od stáda. A přestože je den, vylézají z mělké vody na plochý bahnitý břeh a nechávají nás, ať si je prohlédneme v celé jejich velkoleposti. Jsou sice daleko, ale bude to jediná možnost vidět hrocha jinak, než jako pouhý ostrůvek nad vodou (i tak jsou samozřejmě impozantní).

Prozatím jsme se pohybovali v otevřené planině, teď míříme k osamocené skupince stromů, skrývající nenápadnou budku, mnohými už netrpělivě vyhlíženou. Než se vystřídáme, můžeme se potulovat po blízkém okolí, po zemi se válejí majestátně rohaté buvolí lebky, stromy a keře dávají místu romantický nádech. 600 metrů nad námi se na ostrohu hrany kráteru skví naše lodge, musíme však dávat pozor i pod nohama, abychom nezašlápli užitečné vrubouny (skarabei, hovnivály), dva koulí kuličku mnohem větší a těžší, než jsou oni sami.

Kousek odtud vjíždíme do lesa, včera jsme viděli dalekohledem slony a paviány, dnes podél cesty poskakují po stromech kočkodani zelení, hbití a rychlí, jen samička s mladičkým opičátkem, snad několikadenním, je trochu pomalejší. Nevěří svému dítěti, že se už samo udrží na jejím břichu a opatrně jej přidržuje předními končetinami. Nakonec se usadí na větvi nad námi a okouše kůru až na lýko.

Když v lese na další zvířenu nenarážíme, zamíří Emanuel k cestě, která nás vyveze zpět nahoru. Doprovází nás hejno leskoptví nádherných, pestrých ptáků velikosti asi našeho kosa, rudé bříško a kovově lesklá modrá péra na zádech a křídlech připomínají spíše ledňáčka nebo přerostlého kolibříka.

V lodgi si dáme na terase naposled šálek kávy, řidiči zatím naloží zavazadla a už se musíme rozloučit s impozantními pohledy do kráteru. Ještě nás čeká pár vyhlídek cesto

0
0

Skvěle napsané, jelikož mne obdobný zájezd čeká, vím, na co se připravit.

Prosím o pokračování v Tanzánii.

Moc děkuji.

S pozdravem

Broněk

 

 

Zobrazuji 1 výsledek
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .