0
0

Tak už je to tady pondělí 21.2.2005 a já jedu na letiště v Praze Ruzyni, kde by mě už měla čekat Jana a spolu poletíme až do daleké Osaky. První let byl zajímavý, tím, že jsme nejprve měli dost času a pak přes za zacpané detektory kovu, nemohli dostat k naší gate. No trošku ve mě mrazilo, ale byli tam i lidé, co na tom byli hůře. V naší gate jsem si také všiml pozoruhodného „talibance“. Už předtím jsem ho viděl v letištní hale a řekl jsem si, s tímto v jednom letadle nepoletím. No ale jinak to nešlo a letenku propadnout nenechám. Nalodili nás do nejmenšího letadla, co tam bylo, dali nám tyrolskou letušku, a pomalu ten náš létající autobus (v letadle bylo 56 míst) začínal popojíždět na ranvej. Byl jsem trošku skeptický, že to nemůže letět ale nakonec letělo a asi velmi rychle protože mi přišlo, že jen stoupáme a klesáme a vůbec neletíme vodorovně:-). Dostali jsme pouze pití a oplatečku. Celou cestu nebylo nic vidět, avšak zas jsme alespoň měli pocit, že nás oblaka drží ve vzduchu a pod námi jsou jak peřina do které přinejhorším spadneme. Přistáli jsme v pohodě ve Vídni a našli naší další gate. Taky jsme ztratili talibance, což se mi velmi ulevilo. Ve Vídni na letadlo čeká už spoustu Japončíků, tudíž bude jasné, že moc místa nebude. Ještě, že máme bookovanou dvousedačku u okýnka a ne nad křídlem:-). Cesta nezačíná dobře, letušky nejsou zrovna nejmladší a ani počasí není zrovna příliš hezké. Od startu čekáme 1,5 hodiny v letadle, než konečně vyletíme. V průběhu popojíždění po letištní ploše, naše letadlo několikrát umyli, usušili, natankovali a já nevím co ještě:-). Ale let už je poté v pohodě. Letíme asi 10 hod. a někdy i rychlostí 1090 km/h což je o 190 km/h větší rychlost, než jsem četl v propagačních materiálech o letadle. No snad se nerozpadneme, pomyslím si. Letíme přes noc takže toho z krajiny moc nevidíme, o to se však těšíme na cestu zpět, kdy naopak při překonávání časových pásem poletíme pouze ve dne. Cesta ubíhá poměrně rychle, všichni spějí a pouze mi nemůžeme protože vychutnáváme to velké letadlo a taky hodujeme pití co čas od času roznáší. Taky jsme se seznámili s japonským jídlem a japonskou snídaní. Naučili se jíst hůlkami a snědli instantní polévku:-). Taky se podivuji, že jsme měli i normální kovové příbory, které by snad už měli být v letadle zakázané. Avšak náš Airbus A-320 Austrian Airlines je asi výjimkou:-). Letadlo je velmi dobře vybavené, máme před sebou každý malý monitorech, na kterém se můžeme vybrat z mnoha nabídek filmů, her a jiných blbostí. My však z hlediska našeho zaměření volíme po většinu cesty pouhou mapu, kde je vidět, na čím letíme. Je ráno my jsme nad Soulem, po dlouhé době vidíme dolu na matičku zem, avšak přece jen z takové výšky je všechno moc malinkaté. Přeletíme ještě jedno moře a už jsme kousíček od Osaky, takže klesáme a naše Země se pomalu zvětšuje. Poznáváme hory, poznáváme moře, most na ostrov Šikoku a letíme dále k Osace. Tak začíná první krizová chvilka a to, že jsme kousek nad mořem a já stále nevidím letiště. Bylo mi sice řečeno, že je na uměle vybudovaném ostrově, ale stále je ve mně taková ta dušička, co kdyby byla tsunami a letiště zmizelo a pilot si to nevšiml, to pak spadneme přímo do moře, letadlo nepůjde otevřít, napustí se zde voda a my se utopíme. Avšak černá představa se opět nenaplnila a my trošku s poskokem dosedli na všechny kolečka a zastavili na letišti. Poprvé na japonské půdě. Vylízáme zmačkaní a zničení z časového posunu (u nás 1:00) z letadla a jdeme letištní rukou, gatem a šalinou do příletové haly, kde mě pěkně vyděsí pani u pasové přepážky. Skenuje, prohlíží, otáčí, volá ale hlavně pořád zkoumá můj pas. Moji krásňoučkou fotečku. Už se vážně bojím, nevím, co bych dělal, občas na mě něco zamumlá anglicky, já samozřejmě skoro prd rozumím, takže na rozumnou domluvu to taky není. Naštěstí se smilovala a nakonec tam to vstupní vízum nalepila a mě pustila dál. Z druhé přepážky jsem měl větší strach, byla to tzv. celní kontrola. A já se bál, aby nepřišli na mojí Vysočinku, Lovecký a další pochoutky, které jsme si sebou vezli. Tato paní či spíš slečna však byla nejmilejší zatím ze všech japončíků, co jsem poznal. Ptala se, jen odkud jsme, co tam jedeme dělat a byla nadšená, že z Czech Republic, avšak nevěděla kde to je:-) Tak a konečně v Japonsku na svobodě. A my máme už jen poslední úkol, který byl psán na vstupním dopise, najít Hirakatu. Lístky jsme si měli koupit u přepážky u anglicky mluvící paní. Jenže ouha, paní pryč, přepážka zavřená a nápis ticket in automat. Co se dá dělat, budeme přemlouvat automat, aby ze sebe něco vydal. No tolik přemlouvání to nedalo, po první seznámení jsme si uvědomili, že nevíme jak se Hirakata namaluje v tom jejich písmu. Naštěstí si nás všimli dva japončíci, kteří se nesmělou angličtinou poptali, jestli nechceme pomoci, a povel ticket to Hirakata pochopili, co chceme a lístek nám koupili. Už jsme jen nasedli, kochali se japonskou dálnicí a upalovali k Hirakatě, kde čekala Lenka a které jsme se nakonec dočkali. Nastalo vřelé přijetí i chlapce, kterého v životě neviděla, možná tak na Isu. Ubytovali jsme se v našem apartmánečku, pokoj byl sice malinky, ale my jsme si ho hezky zútulněli a bylo nám tam těch 16 dní velmi dobře. Poté jsme šli s Lenkou k ní na koleje, kde nám dala najíst:-). Po cestě jsme prošli kampusem a takový nějaký areál bych si představoval jako budoucí kampus v Brně Bohunicích. Tak ale už jsme utahaní a jdeme pro dnešek spát. Bohužel nejsme posunutý takže u nich je pouze 18:00 a my jsme totálně mrtvý o půlnoci se probereme a nemůže i díky probíhajícímu karaoke spát.

Den druhý. Hurá první výlet. Dopoledne máme vyhrazeno na poslání mailu, seznámení s naší prozatímní koupelnou v univerzitní tělocvičně a jiné činnosti, jako například orientace v japonských obchodech a nalezení příjemných cen. Odpoledne jsme pak předáni do rukou Martiny, což je Češka, která se do Japonska vdala. Převzala nás v Hirakatě na nádraží a jeli jsme do komplexu Fushimi Inari. Tento komplex v sobě zahrnuje tisíce tór, okolo jedné hory a pár chrámků zasvěcené hlavně liškám a rýži. Bylo to první seznámení s japonskou kulturou, takže nás všechno strašně ohromilo a máme z toho zážitek na celý život. Fushimi Inari je předměstí Kjóta avšak zas nebylo vše jak jsme si v Japonsku představoval. Elektronika a jejich elektrické vedení mě však uchvátilo jak blbě vyřešené to tam mají. Trošku jsme vyhladli a tak nám bylo koupeno Onigiri, což je taková rýže, ve tvaru trojúhelníku, naplněná nejrůznějšími přísadami. Taky jsme se seznámili s určitými zvyky. První pro nás nebezpečné zařízení je, že stejně jako v anglosaských zemích se jezdí vlevo, což nám dělalo problémy hlavně při přecházení ulice. Doprava je vůbec kapitola sama pro sebe. Železnice jsou jednak státní, jednak soukromé a téměř každá společnost vlastní pouze jednu linku. Placení probíhá skrz automaty a speciální turnikety, které ve výstupní stanici zbaští váš lístek. V buse zas probíhá placení mincemi přesné hodnoty až při vystupování řidičovi. Pakliže nemáte mince existuje zde automat na rozměňování peněz. Další zvláštností je, že na nádraží stojí lidi fronty do vlaku, netvoří se shluky a pobíhání ke dveřím. Je totiž přesně vyznačeno kde vlak zastaví. Zajímavostí je také umístění semaforů na křižovatkách, kde leží až za křižovatkou a ne jak u nás. Večer než jsme padli únavou, tak jsme ještě předtím navštívili první hodinu japonštiny v kominkamu. Komin-kam je dobrovolnická organizace, kde Japanci se znalostí angličtiny, učí cizí zahraniční studenty anglicky. Byli jsme vřele přivítáni a hned nám dali nejmilejší holčinu asi aby se taky pokochala pohledem:-)

Den třetí. Výlet do Osackého zámku po japonsku Osakojo a tak kolem okolo. Skočili jsme tedy na vlak a jeli na nádraží Kyobashi. Už jsem se pomalu začínal orientovat v názvech stanic a jiných orientačních schopnostech. Sice s námi jezdila ještě Lenka, ale přesto nemůžeš se spoléhat na ženskou i přesto, že je to skoro Japonka. Celý den bylo divné deštivé počasí, takže to nebylo ani na nějaké dlouhé kochání, a jen jsme si tak rychle prohlídli zámek s přilehlým parkem, udělali pár foteček a prošli zas vybranými galeriemi zpět na vlak. Výlet byl rychlý bez zbytečných průtahů i tak jsme dojeli domu, pěkně mokří. Ale hezky jsme se usušili a začali papat český salámek:-) Stejně jídlo bylo velmi zajímavé. Jedli jsme teplé dvakrát denně vždy dopoledne a večer po návratu. Měli jsme toho sebou tolik, že bychom vydrželi asi měsíc a ne jen 14 dní.

Den čtvrtý. Japonská tržnice. Poprvé když jsem si nestačil napsat, kam to vlastně jedeme, myslím, že Kitano shrine. Byl pátek a tak tam byl nějaký trh. No trh to ani nebyl spíš to byl prodej starého harampádí na všechny možné způsoby a všechno šlo dle množství lidí na odbyt. Holky byly ve svém živlu a já myslel, že jsem se docela pomátl. Nic extra jsem tam neviděl, a proto, už jsem se těšil do Shrajníku jak jsme nazývali shriny. Uvnitř bylo vše velmi zajímavé, kvetly sakury, vše jen zářilo a my si hráli, fotili se u krávy, nadbíhali mnichovi, který nosil prapodivné boty ve tvaru T. No abych psal pravdu byl jsem nakonec rád, že už jdeme jinam. Nejprve jsme šli kousek pěšky a pak se vměstnali do přeplněného autobusu a jeli na hlavní Kjotské nádraží, kde jsem doufal, že uvidím a vstoupím do šinkanzenu. Doufal jsem dobře, šinkanzen jsem viděl, avšak vstoupit do něj se mi nepovedlo. Všechny vchody na nástupiště jsou za turniketami, takže bez lístku se tam ani moucha nedostane.

Den pátý a poprvé jsem se chopil toho, že jedeme sami. Lenka totiž jela pro druhou Lenku a to jsem ještě netušil, koho to vlastně přiveze. Bylo mi sice o Lence mnoho povyprávěno, ale stejně člověk si nevytvoří žádnou pořádnou představu. Trochu jsem se bál jak s ní budeme vycházet, přece jen blondýna právnička, to nezaručovalo zrovna největší kvalitu na turistické schopnosti. Však jistě víte, co myslím, načančané právnice lodičky podpatky 10 cm a tak jsem se už moc těšil na večer, abychse vyvedl z omylu. Ale je teprve ráno a my vyrážíme strašně složitým přestupovým spojením do Nary, prvního hlavního města Japonska. Čeká nás chrámový komplex s parky a běhajícími srnkami. To také bylo to první, co jsme viděli. Jana se jich trochu bála, ale po vzoru mě odvážného je nakonec taky pohladila. Prošli jsme to tam, Jana mě docela honila, že jsem se ani nestačil nasvačit posledního českého chlebíku a jeli jsme dále do malého městečka na pravěké sošky. Po výstupu jsme zjistili, že jsme v úplně pusté vesnici, kde krom pár sošek opravdu nic nebylo. Ještě tam opravovali náměstíčko, takže jsem si mohl prohlédnout práci japonských geodetů. Prošli jsme tři ulice a našli jednu sošku, která byla tak malá, že už jsme po dalších ani netoužili a radši jeli dále. Zastavili jsme se ještě v městečku Ikome, kde jsem dle mapky našel lanovku na Ikomesan a to bylo pořádné bingo:-) Shora byl nádherný pohled, na okolní krajinu a jelikož tam Lenka ještě nebyla, rozhodli jsme se z toho udělat nejkrásnější místo v Japonsku a vytahovat se jakou krásu jsme tu nenašli. Zmíním se na tomto místě také ještě o počasí v Japonsku. Pokud mi do Čech hlásili nějakých 10° C, tak se tedy šeredně mýlili a já jsem teď nesmírně rád, že jsem si vzal zimní bundu, protože druhou jarní jsem v zimním Japonsku ani nenosil. Poslední zastávkou na dnešní cestě bylo Sunsibashi, luxusní čtvrť v Osace, kde jsme se tak očima najedli a těšili se domu za naši novou blondýnou:-). Přivítaní bylo milé, myslím, že právnice mezi nás zapadla, chvíli jsme si povídali, naplánovali výlet na další den a pak šli spát.

Den šestý. Je neděle a my jsme zavítali do městečka O Hara, kde jsme navštívili Sanzen in (chrám) a odtud jsme šli přes místní vesnici, lesy a opuštěny šintoistický chrám (kde jsme poobědvali a před šinto kapičkou někdo z nás dělal, že se modlí) do Kuramy. V ní je pěkný chrám Kuramadera. Chrámové komplexy jsou vždy s tórami, vstupními branami, ale musíme si dát pozor, protože se nesmí šlápnout na práh tóry. Dále je typické před chrámem nádoba s vodou a naběračkou, kde si pomocí ní umýváme ruce. Do chrámu musí jít člověk čistý a šlechetný:-) U chrámů taky bývá zvon a celý chrám že zavalen dary od poutníků. V blízkosti jsou vidět stromy s navázanými papírovými přáníčky nebo dřevěnými destičkami. Všechny tyto přání se dají koupit buď ve stánku nebo všude přítomných automatech. Všechno však plní stejný účel a to tedy prosbu božstev o vyslyšení a splnění přání. Z Kurami jsme pokračovali do Kibune, kde je další chrám, ale hlavně vlakové nádraží, abychom se dostali zpět do Kjóta. Během pěší túry jsme se předháněli a tím pádem seznámili se skupinou japonských důchodců, kteří nám nakonec i ve vlaku nabídli bonbóny. No ale potom jak jsme je dali do pusy, tak jsme hned museli nasadit kyselé úsměvy, protože jinak bychom to nemohli vydržet, tak něco hnusného jsem v životě nejedl, mořská řasa je asi zdravá, ale za to taky pěkně hnusná. Večer v Kjótu nás čekalo vyvrcholení. Návštěva japonských lázní, konečně se zas umyjeme. Byli založeny v roce 1920 a jejich výzdoba byla původní. Je to tradiční zábava všech generací Japonců. Toto jsem si přečetl, já si nevybavuji nic z toho, že by to tam mělo být nějaký starý. Přísně jsou odděleny lázně pro muže a ženy. Prostě několik bazénků s horkou vodou, kde to bylo velmi příjemné. Ze začátku mi bylo trošku horko, ale nakonec jsem tam vydržel ze všech nejdéle. Nejlépe mě, ale asi i ostatním bylo ve venkovním bazénku s horkou vodou, příjemné byli masážní bazénky, všechno bylo super:-).

Den sedmý pondělí. Dnes nás čeká první z prohlídek císařských památek v Kjótu, císařská vila Shugakuin. Kromě nás tří (Lenka byla ve škole) tam byly ještě další 2 Evropanky a asi 10 Japonců. I průvodce byl jen japonský, ale my už dobře rozumíme, takže nám to až tolik nevadí:-). Shugakuin se skládá ze tří paláců (spíše domečků s tenkými stěnami a tatami), které byly propojeny nádhernými zahradami, obzvláště krásné bylo jezírko s ostrůvkem a tea roomem. Odtud jsme šli do Sekizan-zen-in chrámu, zenovém chrámku, kde se neplatilo a mys e kochali krásou tohoto méně navštěvovaného chrámečku. Jeden z místních obyvatel u něj připravoval Ikebanu. U jednoho chrámku uvnitř tohoto komplexu se nacházel „hřbitov božstev“ tedy množství sošek bohů, u nichž se nacházejí obětiny. Pak už jsme místní dopravou spěchali na sraz s Lenkou u chrámu Nanzenji. Po návštěvě božského vodopádu, kde si nikdo z nás nechtěl vykoupat a podívání se na římský akvadukt, jsme šli cestou filozofů. Dále jsme navštívili Heian Shrine s monumentální červenou tórou, která se vypíná nad rušnou ulicí. Heian, významný šinto chrám, nám splnil jeden sen. Viděli jsme živou Gejšu a ne jednu ale dokonce tři nebo čtyři. Hned jsme si je také všichni fotili, a pronásledovali jsme je jak paparazzi. Kromě toho jsme se vyfotili i se skupinou japonských školáků, takže další splněný sen našich dívčin:-). Heian jsme opustili a mířili na Mt. Daimonji, horu na které probíhá festival ohňů, a ze které je nádherný výhled na Kjóto. Prolítli jsme kolem Ginkakuji temple a vyběhli do výšky 406 m nad mořem, abychom se mohli kochat výhledem na Kjóto a zapadající slunce. Pak už jsme jeli dom a nastala žranice, pravá japonská tempura, to bylo něco. Kousky masa, zeleniny a jiných potvor, namočené do těstíčka a osmažené v oleji. Moc dobré. Já se do vaření nepletl, protože jak se znám způsobil bych více škody, než-li užitku ale dal jsem se do přípravy několika pytlíků bramborové kaše a ta taky byla moc dobrá akorát jí bylo jaksi trochu moc.

Den osmý úterý a oddech. Po dlouhé době můžeme zajít ráno na univerzitu, napsat pár mailů, že žijeme, zapsat si pár předmětů, vykoupat se a použít evropské WC. Myslím, že po včerejší přejídačce bramborovou kaši se všem hodilo. Odpočinuli jsme si avšak celý den se flákat nechceme a tak jedem do úplně nejlokálnější lokálkou do městečka spíše tedy vesničky Kitaichi, kde pod vedením méně zkušené průvodkyně Lenky druhé české právnické jsme se po určitých začátečních řekl bych skoro až porodních problémech dostali k visutému mostu Hoshida. 280 m dlouhý most jsme přešli 50 m nad údolím. Zajímavostí bylo, že na mostě seděl pouze jeden pták černý, nevím, co byl zač. Jana si ho chtěla vyfotit, avšak někdo dostal pubertální nápad a udělal kššššááááááá. A ptáček jarabáček byl fuč:-) Jeje to bylo neštěstí. Avšak místo asi bylo vyhlášenou rezervací protože nejen Jana, ale i plno Japonských fotografů s lepším vybavením a teamem čekali na ulovení pár fotek dravých ptáků. Jinak v této lokalitě jsem se dozvěděl, že si z Lenky nemám dělat srandu, tak doufám, že je to naposledy v životě:-) Po tomto výletě jsme se vrátili zpět do Hirakaty a šli k Lence na koleje. Potkali jsme krásného Hala (Lenky spolužák) a naše česká Lenka z něj byla celá unešená. V duchu si říkám, kdyby takto mluvila o mě:-). Společně tedy jako čtyři češi bez Hala, jsme se vydali do místního parku. Cestou jsme byli posypány sprškou pozdravů hello a hi. V parku jsme pak fotili rozkvetlé stromy a mě to tam vůbec nebavilo. Myslel jsem na Lenku, co mi řekla a proč je na mě taková nemilá. Při návratu domu jsme se zastavili v bufetu na ramen, typické japonské nudle s polévkou kouskem slaniny a všechno se to jí hůlkami. Docela jsme s tím zápasili. Já osobně musím říct, že při dlouhém jídle mě brali do ruky křeče a asi bych raději držel dietu, než každý den tak prapodivně zobal.

Den devátý Kjóto. Dnes je na řadě opět Kjóto a opět císařské památky. První chrám Senjo císařské zahrady s výkladem v japonštině. V rozsáhlém parku, který oba chrámy obklopuje, jsme se najedli, Michal vylezl na strom jako sázka s Lenkou Japonkou a jelikož do druhé prohlídky byla spousty času, vyrazili dle mapy na prohlídku dalšího Templíku Shokukui. Na druhou odpolední jsme se vrátili k císařskému paláci na prohlídku. Pán, který kontroloval lístky se ptal odkud jsme, ale česko mu nic neříkalo tak jsem ho zkusil přiblížit fotbalem a na jméno Pavel Nedvěd slyšel bravurně. Prohlídka byla tentokrát v angličtině, avšak se silným japonským dialektem takže vlastně bylo jedno, v jakém jazyce paní průvodkyně mluví. Palác nás docela zklamal, já měl naštěstí vybitý baterie do fotoaparátu, takže jsem se nemusel ani starat co blbé ze všeho blbého vyfotím. Všechny císařské památky vypadají jak kdyby císař byl nejchudším japonským občanem a celé jsou si dost podobné. Z paláce jsme se poté vypravili k hlavnímu vlakovému nádraží na informace (konečně jsme sebrali první mapu) a navštívili suprový 100 jenáč, kde jsem nakoupil spousty map a jiných suvenýrů a užitečných věcí. Když už jsme byli na tom nádraží chtěli jsme opět vidět šinkanzen, což se opět povedlo. Pak jsme šli na naše Keihan nádraží a jeli vlakem zpět do Hirakaty, kde jsme ještě nešli domu, ale do komin-kanu, kde nás čekala už druhá hodina japonštiny. Tentokrát se vysvětlovala podstata japonského svátku hinamatsumi, což je svátek pro mladé děvčata, aby se dobře vdali.

Den desátý – žrací:-) Na programu dne byla Osaka, což bylo vlastně teprve druhé seznámení s tímto městem, pokud tedy nepočítáme transfery z letiště a přestupování v podzemí. Nejprve jsme se vydali na ostrůvky na řece Daimagawa river (historická úprava uprostřed supermoderních domů. Dále jsme prošli několik obchodních domů. Například v Hep five je uprostřed galerie obrovská zavěšená velryba, na další zas je na střeše ruské kolo a jiné zajímavosti. My sami jsme se projeli venkovním výtahem, ale tedy pohled nestál za moc. K Japonsku patří i supermoderní elektronika, a proto jsme také zašli do Yodobashi camera tedy největšího obchodního domu s elektronikou v Osace. Z něj se nám se nám podařilo, dokonce poslal domu mail, protože některé počítače byli napojeny na internetovou síť. Dále jsme pokračovali k největšímu Osackému mrakodrapu Umeda Sky Building. Zjistili jsme, že za vyhlídku se platí a jelikož jakožto nám chudým středoevropanům se nechtělo přispět vyspělému státu G7, tak jsme se rozhodli, že nepojede až nahoru ale pouze o patro níže, kde je jedna z luxusních restaurací v tomto mrakodrapu, a my pouze vlezli, udělali párkrát cvak, cvak a odešli. Nikdo si nás moc nevšímal a my ušetřili asi 200Kč a to jak by řekla Lenka, to se vyplatí. Pohled shora byl úchvatný a toto dobrodružství lakomých čecháčků stálo za to. Další zastávkou byl park Minao, kam jsme se dopravili takovou železnicí spíš podobnou naším šalinám. Tu jsme také měli sraz s Lenkou. Tento park je proslaven tím, že se v něm krom několika templíků, vyskytují i živé opice. Bohužel jsme prošli celý park a viděli jsme jednu a to asi pouhou jednu sekundu, tak nevím kde tedy opice byli. Když jsem se svou neumělou japonštinou ptal a ukazoval jako opici, tak mi ukázali, že spí v horách. Tak po troše zklamání jsme se brátili zpět do Osaky a šli do restaurace Big Harry. Název není odlišný od jiných restaurací ve měště, přesto tato byla zvláštní. Zaplatilo se pouze jednotné vstupné v přepočtu asi 300 Kč pro ženskou a 400Kč pro chlapa (diskriminace, škoda že se nemůžu obrátit na evropský soud pro lidská práva) a mohli jsme jíst neomezou dobu neomezené množství jídla. Sushi, onigiri, takujaky (koule z chobotnice) sladké brambory, ale i hranolky a normální maso, ananas, saláty a sladké buchty jsme jedli a jedli až nám bylo úplně blbě a už nikdy nic jsme ne chtěli jíst:-) Cesta dom vlakem byla krušná a poprvé bez domácí večeře jsme šli spát.

Den jedenáctý a opět Kjóto. Tak dnes jsme nejprv zavítali do sho-se-en zahrady. Tradiční malebné japonské zahrady v centru Kjóta. Dále jsme zavítali do Kiyomizu, jednoho z nejstarších chrámů v Kjótu. Taky jsme se napili vody z posvátného pramene a Lenka se zavázanýma očima prošla mezi dvěma kameny, to znamená, že si najde ženicha. Dále bez komentáře… Tady zas musím podotknout, že se šel takový okruh, kde na začátku se platilo, ale na konci už to nikdo nekontroloval, takže my šli od zadu až skoro dopředu k pokladnám tam jsme se otočili a šli zpět, opět dobrá česká finta. Odtam jsme šli přes Riozen Kannon s velkou sochou Buddhy, kolem Kodai Temple a Yasaki Shrine do Gijonu a dále pak metrem do Katsury, další císařské památky v Kjótu. Ve vile opět nic extra zajímavého, akorát začalo pršet a svítilo při tom slunce, tak jsme viděli pěknou duhu, ale také jsme byli pěkně mokří. Odtud už jsme spěchali vlakem a pěšky na Hachiman, kde byl sraz s Martinou, která nás pozvala k sobě domu na večeři. Šli jsme tedy do Yawatashi, kde bydlí a začali hodovat. K večeři bylo tradiční jídlo NABE, což je ve vývaru z mořské řasy, udělané různé kousky masa, ryb, hub, zelí, tofu, pórku a jiných podobných poživatin. Nechyběla rýže a zelený čaj. Pak jsme se ještě měli možnost seznámit s vybavením bytu a pozoruhodný byl hlavně záchod, který ošplouchl zadek, předek a ještě vyfénoval. Po příjemné večeři jsme byli pozváni do tradičního japonského obývacího pokoje, k čaji a oříškům a asi kolem jedenácté hodiny nás její tchán odvezl zpět do Hirakaty do našeho apartmánečku.

Den dvanáctý Himeji. Dnes je víkend a jelikož mi v úterý ráno letíme a máme na svém Kansai Thru Pasu ještě dva volné dny na cestování, čekají nás po oba víkendové dny dva dlouhé výlety. První je do Himeji, což je první japonská památka zapsaná v seznamu UNESCO. Pohled z dálky a z venku je nádherný. Jako do jedné z mála památek se vydáme i dovnitř. A jako jedni z mála jsme také zklamáni. Ale nejprv než se dostaneme do samotného objektu, tak vyfasujeme anglicky mluvícího dobrovolníka, tedy spíš průvodce, který byl dříve učitel angličtiny. Říká nám mnoho věci o dané památce, až to začíná být nudné. Ve vnitř hradu nic není tak jediné co je zajímavé a po čem se dá koukat je výhled ven a v dálce jedoucí šinkanzen. Odtud se tedy vydáváme pomalu vlakem zpět a první zastávkou je pláž, blízko Kobe a nejdelší závěsný most na světě Akashi, spojující Honšu a Šikoku. Taky bylo asi 12°C nejvíce za celou dobu pobytu, tak bychom nebyli správní turisté, kdybychom se nevycachtali v moři patřící tichému, oceánu, kdy zas se tam budeme koupat že. Voda tedy byla ledová až nám modrali prsty, ale ti nejodvážnější tam vlezli po kolena. Z tohoto pohodového místa jsme se vydali do Kobé, nejprv do čtvrti Kitan, která je vystavěná v evropském stylu a pak do čínského města. Samotný název vypovídá, jaké to tam bylo, a já vypovím, že se klidně mohla jmenovat i Vietnam town, protože byla to taková luxusní čtvrť kde měli všechno možné, jako naši Vietnamci u nás na tržnicích. Vyzkoušeli jsme nějaká čínská jídla a vrátili se zěpt do hirakaty.

Den třináctý nebyl smolný, ale vodopádový. Opět výlet použitím Kansai thru Pasu. Jedeme na Akama atrakci, kde je po cestě 48 vodopádů. Cestá tam je náročná zabere nám skoro celé dopoledne a samotná procházka kolem těchto vodopádů nezabere příliš mnoho času. Do celé oblasti se musí jít jedním vchodem, kde se platí. Celá oblast nám podle Lenky připomíná Moravský kras, takže já mám vzkaz pro Lenku, že mi podobnou oblast v moravském krasu bude muset ukázat. Na zpáteční cestě vyzkoušíme mochi, což je taková sladkou vyrobená z rozemleté rýže a zeleného těsta, je to mezi námi pěkně hnusný a má to i nevábnou barvu. Je to ještě naplněné hnědou hmotou co však není čokoláda ale fazolová pasta. Lence jako jediné to chutnalo. Bylo asi kolem páté hodiny a nám se ještě nechtělo domů, tak jsme se vydali na Kojasan, posvátnou japonskou horu s mnoha chrámy a posvátným místem pro Japonce. Po cestě však na nějakém z místních nádraží nastali určité spory a já odjel v jiném vagonu, při přestupu se už ztratil uplně a tak mohu říci, že jaá jediný na Kojasan byl, a tím pádem jsem to všechno zdokumentoval, aby i ostatní mi věřili. Na tento dobrodružný výlet jsem jel bez veškerého vybavení, což v Japonsku byla železniční mapa Kansai Thru Pass abych věděl kam ještě můžu a kde už ne. No holky tedy na Koju nedorazili a setkali jsme se až v našem apartmánku, kde jsem jim o výletě vyprávěl. Celý den byl divný, mě nebylo moc do vtipkování a ani nevím, proč jsem se nechal tak vyprovokovat. Asi hold co si žena přeje to je pro mě rozkazem.-) Jak řekla Lenka byla to pro nás všechny zkušenost.

Den čtrnáctý předposlední. Odpočinkový den s velkým D. Nevyrážíme na žádný výlet, přesto je to den plný převratů. Ráno nejprv vyrážíme udělat hygienu na Kansai Gandai Universitu a podívat se na internet, co se děje v Evropě. Já a Jana odjíždíme už zíttra domů, tak proto Lenka dnes s námi absolvuje kolečko nákupů a jiných prkotin, abychom domů rodičům, kteří nám to zaplatili, taky něco dovezli. Nejprv po hadrech pak po blbostech a nakonec teprve jídlo. To jsme si vzali i na večerní rozlučkovou párty. Odpoledne pak ještě jdeme znovu do našeho oblíbeného 100 jenáče a nakupujeme jako divý. A pak znovu na internet kde je u nás den takže si možná popovídáme i on-line přes net s někým v reálném čase. Ale už je večer a rozlučková párty, zastavila se tu i Martina, která chce domu poslat nějaké věci, a taky si konečně můžeme prohlídnout toho jejího chlapíka. Atmosféra byla taková pochmurná, byli jsme děsně unavení a když nás kolem jedenácté opouštěla Lenka, začali jsme se připravovat na spánek. Tak a tady byl takový první okamžik, kdy Lence konečně došlo, že si s ní nedělám srandu a už přeskočila jiskřička ne směrem jen ode mne k ní ale i naopak. Nakonec jsme usnuli až někdy ve dvě hodiny ráno a to nebyla dobrá představa, že v šest zas musíme vstávat.

Den patnáctý poslední. Tento den začal tedy v šest ráno a mě bylo děsně špatně, byl jsem nevyspalý do toho ze včerejška přejedený a prostě ještě smutný, že musím domu a trochu jsem se zas bál, jestli letadlo vydrží i tu náročnou cestu zpět. Po dobalení nejnutnějších věcí, nastal úprk na nádraží a loučení, při kterém ani jeden nebrečíme, neb jsme domluveni na ICQ v pátek v noci českého času sobota dopoledne japonského času. Po cestě na letiště mi je už lépe a na letišti jsem už úplně dobrý. Jsme vrženi do reality a musíme do Čech, Jana tedy na Moravu:-) Odevzdáme zavazadla a jdeme za poslední penízky něco sníst a něco koupit. Už se těšíme do letadla a na let až uvidíme všechna ta krásná místa, nad kterými jsme letěli přes noc. Cesta domů však probíhá jinak. Pilot totiž nabírá severozápadní kurz a my se místo k Číně blíží k rovnou k Rusku a letíme dále na sever až k Severnímu Ledovému oceánu a pak zas na jih zpět k Vídni, takže jsme udělali takový oblouk. Čínskou zeď jsme tedy neviděli, ale za to třeba Mt. Fuji nám ukryto nezůstalo. Nad Ruskem jsme se zas domnívali, jakou to řeku právě přelétáváme a sledovali krásné meandry. To by tak bylo studium fluviální geomorfologie:-). Nad Evropou jsme se však opět dostali do oblačnosti, takže ze známých míst nic nebylo. Ve Vídni jsme přestoupili jak staří mazáci a už nic nám nestálo v cestě doletět až do matičky Prahy. Tu jsme spolu s delegací japonských turistů, kteří letěli celou cestu stejně s námi, dosáhli v příletovém čase 17:42 a v 18:15 jsem s Janou a výletem v Japonsku rozloučil. Tady taky je tečka našeho deníku. Lenky příběh dalších pár dní je určitě taky zajímavý, avšak protože jsem ho neprožil, nemůžu o něm tak autenticky psát jako těchto pár dní proto se jí velmi omlouvám, ale její příběh dopisovat nebudu.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .