0
0

Vyšla jsem z haly ruzyňského letiště, zimomřivě se zachumlala do kabátu a vydala se k blízké autobusové zastávce. Brrrr!! Mrazivé počasí, ledový vítr – zkrátka typické počasí na polovinu února, jak to bývá v našich krajích. Jenže já jsem za sebou měla zimu na naše poměru netypickou. To bych se ale asi měla vrátit na začátek a ne chtít vyprávět svůj příběh od konce, že?

Všechno začalo celkem nenápadně, jak tak podobné převratné události začínají. Telefonovala jsem si se svou sestrou a ta mi mezi řečí povídá: „Co kdybys přijela na návštěvu? Už jsme se dost dlouho neviděly…“ Což by nebylo nic pozoruhodného, nebýt skutečnosti, že moje sestra žije už 16 let v Sydney. Ale pozvání bylo na světě a když jsme domluvily podrobnosti, začala jsem zařizovat. To nejjednodušší nakonec bylo získat souhlas zaměstnavatele s dvouměsíční dovolenou (bez písemného souhlasu zaměstnavatele bych nemohla žádat o vízum). Pak jsem začala shánět vhodnou (tedy hlavně z cenového hlediska) letenku a když jsem ještě vyplnila obsáhlý dotazník, který pátral v hlubinách rodinných intimit z hlediska občanské, morální i zdravotní způsobilosti, mohla jsem to všechno poslat na australskou ambasádu ve Vídni a čekat. Po příslušné době jsem pak obdržela svůj pas i s vytouženým vízem a to už mohly začít opravdové přípravy na cestu.

Na tomto místě bych měla pro úplnost poznamenat, že moje cestovatelská duše je klasicky schizofrenní: na straně jedné mě jen nedostatečné množství financí zdržuje od toho, abych rajzovala po světě prakticky neustále; na straně druhé panikařím i při pravidelných víkendových cestách na chalupu u Poděbrad…

Zmítala jsem se tudíž ve velice rozdílných náladách – byla jsem ráda, že se dostanu do tak vzdálených končin a přitom jsem se tetelila děsem, co se mi cestou přihodí za malér. Byla to totiž teprve moje druhá zkušenost s leteckou dopravou, poprvé jsem letěla do Tater – a cestu k protinožcům, která měla trvat asi 30 hodin, jsem si vůbec nedokázala představit. Mým nejčastěji používaným dopravním prostředkem je pantograf Praha-Kolín, což způsobilo, že jsem si letadla představovala jako jakési vlaky ve vzduchu a při zkušenostech s Českými drahami na mně při té myšlence vyvstával ledový pot. Bombardovala jsem sestru zoufalými dopisy a telefonáty, ve kterých jsem se dotazovala, co mám dělat, až zjistím, že sedím ve špatném letadle anebo až zabloudím na některém letišti? Teprve když mi sestřička vysvětlila, že letecké společnosti musí být schopny dopravit na místo určení i negramotné stařenky z přírodně žijících afrických kmenů a že jejich zaměstnanci tudíž věnují značné úsilí tomu, aby pokud možno všechny zmatené cestující pochytali a nacpali do správných letadel, a všude na letištích je mnoho možností, jak se zeptat (případně při naprostém kolapsu i nejzákladnějších jazykových znalostí aspoň předložit letenku a pas), potom jsem se trochu uklidnila.

V den odletu jsem si pro jistotu objednala taxíka na 5 ráno (kdyby cestou píchnul anebo nastala jiná překážka v cestě), zavazadla jsem snesla z 5. patra pěšky (kdyby výtah zůstal viset mezi patry) a následkem toho jsem měla dostatek času si prozkoumat ruzyňskou halu pěkně dopodrobna, protože jsem tam dorazila s přibližně dvouhodinovým předstihem. Aspoň jsem si mohla dát kafe, protože zhruba po třech dnech jsem konečně přestala mít dojem, že mi někdo umístil místo žaludku šejkr.

Kupodivu hladce jsem zvládla odbavovací formality, dostala palubní lístek, prošla pasovou kontrolou a posléze jsem našla i správný salónek, kde jsem měla počkat na letadlo British Airways, kterým jsem měla odletět do Londýna a odtamtud už přímo do Sydney s mezipřistáním v Bangkoku. Pokud nyní tušíte nějakou zradu, tušíte správně: měla jsem letět, ale neletěla jsem. Letadlo přistavili, vyzvali nás ke kontrole palubních vstupenek, pak nás zase poslali sednout a nakonec letadlo zase odjelo. To moc povzbudivě nevypadalo, ale to byl všechno jen začátek. Ten den totiž vypukl na londýnském letišti Heathrow požár, který znemožnil provoz mezinárodního terminálu a způsobil velké problémy v letecké dopravě. Takže jsem se před polednem ocitla zpátky tam, kde jsem ráno začínala, totiž v odbavovací hale letiště. Nebyly to vůbec příjemné okamžiky, protože stále narůstal dav nespokojených cestujících, kterým byl zrušen let a kteří se domáhali nápravy; a trvalo další čtyři hodiny, než jsem konečně držela v ruce náhradní letenku na společnost Lufthansa, která mě měla dopravit v sedm hodin večer do Frankfurtu, odtud hodinu před půlnocí přes Singapour do Jakkarty, odkud jsem s australskou společností Ansett měla konečně dorazit do Sydney.

Celé toto zdržení a dlouhé hodiny čekání v letištních prostorách mělo jeden nesporný pozitivní efekt, a to ztrátu zbytečných obav z letištního prostředí (připadalo mi, že tam žiji už odjakživa) a konec nervozity z letu samotného, resp. myšlenek na padající letadla. Bylo mi fuk, kolik letadel se v posledních letech zřítilo, hlavně když mě do nějakého konečně pustí. Večer jsem se konečně dočkala a když se letadlo vzneslo do vzduchu, začala jsem věřit, že má vytoužená dovolená konečně začíná.

Cesta samotná už potom probíhala v klidu a trošku nudně, ale to mi vůbec nevadilo, naopak. Dramatický let je lépe si vychutnat v kině, v reálu je mnohem příjemnější spolehlivý stereotyp. Dálkové lety jsou sice trochu otravné, protože hodiny a hodiny člověk jen sedí a čeká, až cestu bude mít za sebou, ale pokud je to nováček jako já, dovede si čas zpříjemnit pozorováním okolí. Asi nejvíc se mi líbila mapka, promítaná v přestávkách mezi filmy na plátno před sedadly, na které se zobrazovaly všechny aktuální údaje o letu. Pokud jsme měli štěstí a nebyly pod námi mraky, bylo zajímavé pozorovat krajinu; i když popravdě řečeno, to se mi podařilo až nad územím Austrálie, kde se konečně začalo rozednívat. Díky tomu, že jsme letěli „po čase“, neustále jsme „doháněli“ noc. Zajímavý zážitek jsem měla i ze singapourského letiště, které je prý nejkrásnější na světě. Docela bych tomu věřila, protože celý prostor je zdoben množstvím vysokých bílých orchidejí a uprostřed haly stéká umělý vodopád. Protože jsem cestovala v předvánočním čase, stál vedle vodopádu ještě umně vyvedený parůžkatý sob a o kus dál se tyčil ohromný vánoční strom, což mi připadalo trochu zvláštní, ale později jsem si na toto spojení vánočního času s létem už začala zvykat.

Moje cesta začala v pátek před šestou ráno, kdy jsem přijela na ruzyňské letiště; a nyní byla neděle před šestou hodinou ranní (ovšem australského času), když letadlo vykroužilo ladný oblouk nad mořem a pomalu se sneslo na letiště v Sydney. Odbavovací formality byly vyřízeny bez průtahů, zavazadla dorazila společně se mnou a tak když mě distinguovaně propátral služební letištní pes (byl oblečen do slušivé vestičky s nápisem CONTOR a byl vycvičen na hledání drog a jídla) a shledal, že jsem neporušila australské zákony, mohla jsem konečně vyjít do zářivého letního rána a padnout si se sestrou do náručí.

Po příjezdu do jejich domku jsem se ze všeho nejdříve převlékla – odjížděla jsem v polovině prosince a v Praze vládlo studené, nevlídné počasí; zde jsem se ocitla v plném létě. Pak jsem se zkoušela nějak srovnat s realitou… časový posun, změna klimatu, nezvyklé prostředí a australská angličtina, která zněla jako nějaký zcela cizí jazyk, způsobovaly, že jsem si připadala jako ve snu.

V podobném rozpoložení uplynuly první tři dny, které jsem věnovala tomu, že jsem se seznamovala s bezprostředním okolím. Domek, ve kterém sestra bydlela, byl v jedné z klidných přímořských částí Sydney jménem Maroubra a celá čtvrť ničím nepřipomínala velkoměsto. Všude plno zeleně, nízké domečky s kvetoucími zahrádkami a kousek odtud krásná pláž, údajně světově proslulý ráj surfařů. Jen jsem si musela zvyknout na to, že na travnatém dvorku za domem rostou vysoké eukalypty, na které občas s hlasitým štěbetáním přiletí hejno papoušků.

Sestra nebo její manžel mě pochopitelně prováděli po všech významných místech Sydney. Musela jsem na vlastní oči vidět Operu a Harbour Bridge (to proslavené „ramínko na šaty“, na které jsou obyvatelé Sydney tak hrdí), abych se přesvědčila, že jsem opravdu doputovala na správné místo. Opera je krásná, když se k ní člověk přibližuje, tak doslova bere dech svou vznosnou krásou a rozlehlostí… Ovšem je rozdíl mezi vnějškem a některými vnitřními prostorami. Když mě švagr zavedl dovnitř, byla jsem dost dlouho přesvědčena, že se jedná o vtip a že mě zavedl do nějakých skladových prostor, neboť ta elegantní bělostná budova má uvnitř ve vstupní hale šedivý, hrubý beton. Důvodem tohoto zvláštního stavu byly spory mezi dánským architektem Joernem Utzonem a městskými radními, kterým se zdál konečný rozpočet příliš vysoký (no, částka 102 miliónů australských dolarů není zanedbatelná a několikanásobně překročila původně plánovanou sumu), spory od počátku projektu v roce 1959 trvaly celých devět let a nakonec skončily odjezdem architekta ze země zpět do Evropy, takže budova Opery zůstala dlouhé roky ne zcela dokončená. Interiéry jsou již dokončeny, nyní postupně probíhá i dokončování vstupní části a tak jsem už na části stěn mohla vidět obložení.

Harbour Bridge, tak křehce vypadající zdálky, je ve skutečnosti mohutná stavba s šestiproudou vozovkou, dlouhá přibližně kilometr a tvoří dominantu přístavu Darling Harbour. A jako perlička – na jeho stavbu byly použity nýty z ČKD.

Darling Harbour, kolem něhož se rozkládá City, je také jediné místo, kde Sydney připomíná jedno ze světových velkoměst s mrakodrapy , pouličním ruchem a spěchajícími byznysmeny v oblecích (celá Austrálie totiž jinak chodí pohodlně oblečena do triček, šortek a nezbytné pokrývky hlavy, a co je to nervózní spěch, to podle všeho vůbec neznají, neboť jsou velice „free“ a „happy“).

V přístavu je možné zakoupit lístek na jednu z četných motorových lodí, kterým se říká ferry (taková „vodní tramvaj“) a vybrat si některou trasu. Zakoupila jsem si za 18 dolarů lístek se vstupenkou do Sydney Aquarium, takže jsem se jednak mohla pokochat pohledem na Operu z jiného úhlu a za druhé jsem se mohla pokochat pohledem na veškerou vodní havěť včetně žraloků.

Podmořská akvária jsou vidění i na jiných místech, takže zde nebudu nosit dříví do lesa a sovy do Athén; jen bych chtěla poznamenat, že žralok je zblízka opravdu veliký a nechutně zubatý, krokodýl jako vhodný zvířecí mazlík taky nevypadá (a je celkem jedno, jestli je to krokodýl říční nebo mořský – jen ten mořský je větší) a tak bych jako opravdovou raritku mohla doporučit snad jen ptakopyska. Ten si rejdí ve svém napůl akváriu, napůl teráriu velice spokojeně, místní obyvatelé jsou na něj velice pyšní a hrdě ho předvádějí žasnoucím návštěvám.

Vánoce u protinožců

Svou cestu jsem zahájila v polovině prosince a tak jsem si mohla naplno vychutnat předvánoční atmosféru uprostřed horkého léta. Přiznám se, že mě za celou dobu nepřestal rozesmávat pohled na potícího se Santa Clause, když v Shopping Centre seděl pod ohromným nazdobeným vánočním stromem a laskavě kynul dětičkám. Také vánoční výzdoba na domcích všude v okolí vypadala lehce nepatřičně. Dny plynuly rychlým tempem a brzy se přiblížil 24. prosinec, což pro Australany není nijak pozoruhodný den, neboť u nich dárky naděluje Santa až na Boxing Day, 25. prosince ráno; ale v rodině sestry se dodržuje tradice domova.

Původně jsem se těšila na štědrovečerní menu v exotičtější podobě (k pětatřicetistupňovým vedrům by se lépe hodil ovocný salát nebo zmrzlinový pohár), ale zřejmě moje přítomnost vyvolala nějaké zasuté nostalgické vzpomínky a tak jsem nakonec nasmažila asi tak 50 řízků (kapr patří v Austrálii k „nejedlým“ rybám – ani se nedivím, když jsem viděla, jaká obludka z něj v místních podmínkách vyrostla), švagr vyrobil perfektní „vánoční“ bramborový salát a už se mohli scházet pozvaní hosté.

V Austrálii se společenské návštěvy konají takřka neustále, což je snad dáno velkými vzdálenostmi, přívětivým podnebím (hostům zpravidla stačí prostřít v zahradě a tak nepokecají nábytek ani nezašlapou koberec) a vůbec celkově uvolněnější, neformální atmosférou. Proto bylo celkem logické, že na vánoční párty v tradičním stylu přišlo asi deset hostí (částečně zvaných, částečně náhodných) a mohli jsme si štědrovečerní atmosféru, působivě dokreslenou Rybovou Českou mší vánoční, pořádně vychutnat. Sousedi si mohli oči vykoukat (i když decentně předstírali nezájem).

Hned následující den jsme vyrazili jedny z našich známých navštívit; pokud jsem měla vždycky takovou tajnou představu rozmařilého lenošení v podobě šplouchání se v bazénu a usrkávání dobře vychlazeného šampaňského, pak s radostí na tomto místě oznamuji, že se mi ji podařilo ve zmíněný den realizovat. Nádhera!

Ještě bych chtěla poznamenat, že jsem si stále musela zvykat na to, že pojem „blízko“ či „daleko“ znamená něco úplně jiného u nás anebo v Austrálii. Konkrétně ti výše zmínění známí bydleli „v Sydney kousek od nás“; pro představu podotýkám, že to bylo hodinu a půl jízdy autem.

Další den jsme navštívili velkou společenskou událost, kterou je zahájení závodu jacht ze Sydney do Hobartu v Tasmánii. Kolem startu je rušno, všude plno lidí, televizních štábů a vládne veselá atmosféra. Ovšem když se jachty dostanou na otevřené moře, je po legraci a do cíle jich dopluje třeba jen třetina; dokonce se v roce následujícím po mé návštěvě několik jachtařů utopilo.

Dny do konce roku ubíhaly více než příjemně, pochopitelně že jsem co nejvíce využívala blízkosti krásné pláže a s tím spojených vodních a slunečních radovánek. Jen jsem si musela stále připomínat zásady opatrnosti při koupání, protože krásné vlny, které se daly tak báječně proskakovat a které právem lákaly četné surfaře, byly díky silným proudům i nesmírně nebezpečné. Pokud bych byla nechtěla poslouchat varování usedlíků, připomenul by mi to zcela určitě pohřeb záchranáře, který utonul při záchraně dvou surfařů.

Další možnou nepříjemností při koupání byl občasný výskyt „blue bottles“ – malých, krásně azurově modrých medúzek, jejichž žahnutí bylo ovšem velmi bolestivé a ve větším množství by mohlo způsobit vážné problémy.

Ani výskyt žraloků v blízkosti pláží nepatří mezi povídačky, jak jsem se přesvědčila. Jednoho krásného odpoledne mě při koupání zaujal zvuk sirény, kterou jsem zpočátku jaksi ze zvyku považovala za signál k zahájení cvičení CO a jen jsem s mírným nezájmem uvažovala, jestli jim taky budou rozdávat plynové masky a naženou je do sklepů (když tam ani žádné sklepy nemají…). Pak mě ovšem z tohoto poklidného rozjímání vyrušil úprk lidí na pevninu a hlasitý pokřik „Shark, shark!!!“ Okamžitě jsem si vybavila podobu statného žraloka, který kolem mě líně proplouval za skleněnou stěnou sydneyského podmořského akvária a během vteřiny jsem byla na břehu taky…

Přiblížil se dlouho očekávaný Silvestr, který jsme se rozhodli strávit v City, neboť proslavený ohňostroj na Harbour Bridge jsem si pochopitelně nemohla nechat ujít. Celá naše společnost se tudíž večer vydala na jednu z četných lodí, které vypluly do zálivu, aby z nich pasažéři mohli v pohodlí a dobré zábavě mohli tu fantastickou podívanou pořádně vychutnat. Bylo to úžasné!!! Jakýkoliv popis, fotografie nebo film ten zážitek prostě nemůže dostatečně přiblížit. Ohňostroj začíná v deset hodin večer, trvá hodinu a tak jsme se ještě před půlnocí vydali do centra mezi rozveselené davy přátelsky naladěných lidí. Nový Rok jsem tudíž přivítala obklopena známými a neznámými, obdržela jsem či rozdala nespočet polibků a přání všeho nejlepšího, připila si se všemi na zdraví…, zkrátka neopakovatelný zážitek.

Domů jsme se dostali až k ránu a honem jsme se uložili ke spánku; nový rok jsme totiž měli zahájit ve znamení velkého putování. Čekala nás cesta do Queenslandu…

Vykulili jsme se z postelí vzhledem k silvestrovským radovánkám poněkud opožděně, ale zavazadla jsme měli beztak sbalena, takže nám zbývalo naskládat je do přívěsu a vydat se na cestu. Čekalo nás zhruba 3 000 km na sever s několika zastávkami na přenocování pod stany.

Cesta na sever

Abych vám tuto cestu trochu víc přiblížila, musím dodat, že cílem byl Great Keppel Island, pohádkově krásný ostrůvek v Queenslandu, kde jsme chtěli strávit nějaký čas ve společnosti osmi dalších přátel (z poloviny australských usedlíků a z druhé poloviny návštěvníků ze staré vlasti). Všichni jsme cestovali po vlastní ose a na cestu osádky automobilů vyrazily podle toho, jak brzy se jejich osádky prospaly ze silvestrovských oslav. Zvolená trasa se rovněž od sebe lišila a tak ke slovu přišly mobily…

Dostat se z Maroubry na okraj Sydney trvalo tři hodiny, ale vzhledem k tomu, že jsem si už stačila zvyknout na australské rozměry, nijak jsem se tomu nedivila. Poté, co jsme opustili hranice města, ubíhala už cesta rychle a klidně. Zvolili jsme si trasu, odkloněnou od dálnice přímo po pobřeží, protože jsme se chtěli vyhnout hustému provozu. Výsledek byl tedy ten, že jsme ujížděli typicky vyhlížející australskou krajinou – nalevo eukalypty, napravo eukalypty a široko daleko na silnici kromě nás nikdo. Jak trefně poznamenal jeden z účastníků naší výpravy: v Austrálii se cestuje tak, že položíš cihlu na plyn a v úterý zahneš doprava. Málokdy se v protisměru objevilo jiné auto. Pokud jsme za den potkali více jak deset vozů, tak to byl zatraceně hustý provoz.

Ještě malá poznámka k tomu potkávání; v Austrálii se jezdí vlevo, jak je všeobecně známo. Pohled na auto, které se v protisměru řítí zprava, je zpočátku nezvyklý až děsivý a po svém příletu do Sydney cestou z letiště jsem několikrát vyděsila příbuzné hlasitým zaječením, protože se mi zdálo, že do nás protijedoucí auto narazí.

Teď už jsem byla zvyklá a tak nehrozilo nebezpečí, že bych znervózňovala řidiče. První zastávku jsme udělali po ujetí cca 400 km v Quirindi a bylo to na místě, kde byla benzínová pumpa, dvě řady chemických záchodů a stánek, kde bylo možné dostat zdarma (!!) kávu s mlékem. Pro úplnost ovšem musím dodat, že každý, kdo si vzal kávu, zase automaticky hodil nějaký obnos do kasičky na pultě…

Toto místo mělo vzhled typicky australského vnitrozemí, jak je známe z fotografií, tedy vyprahlé, suché, s načervenalou zeminou a jen malými skupinkami eukalyptů opodál. Po vystoupení z klimatizovaného auta jsem jen zalapala po dechu, protože suchý horký vzduch o teplotě kolem 45 st. C vyvolal skoro šok.

Načerpali jsme benzín, trochu jsme se protáhli a vydali se na další cestu. Z toho, co jsem už napsala o australském vnitrozemí, o rozlehlosti, opuštěnosti míst i o vysokých teplotách vyplývá, že taková cesta není určena pro nováčky. Mohou si ji dovolit jen lidé, kteří se v australské krajině dobře orientují, další podmínkou je bezvadný stav auta a také dostatečné zásoby (zejména vody) pro případ poruchy na autě. Mít s sebou mobil, aby bylo možné přivolat v takovém případě pomoc, je další nezbytností.

Cesta ubíhala, krajina za okny se měnila jen nepatrně – bylo vidět hustší nebo řidší eukalyptové porosty a občas jsme v dálce zahlédli hopkající stádečko klokanů – a byla už skoro půlnoc, když jsme dorazili do vhodného kempu, abychom mohli přenocovat. Měli jsme s sebou sice vlastní stany, ale v Austrálii je stanování ve volné přírodě přísně zakázáno a postihy jsou hodně citelné, takže jsme se tomu většinou snažili vyhnout. Místo našeho noclehu se jmenovalo Tanworth a za 15 dolarů na osobu jsme dostali na přespání karavan se stanovým přístěnkem, ve kterém bylo místo na posezení i s nezbytnou televizí.

Chtěla bych se aspoň v krátkosti zmínit o australských kempech, které jsou často jedinými útočišti unavených poutníků na jejich cestě; jsou vždy čisté, dobře udržované a nabízejí kromě míst na postavení stanů či zaparkování karavanu také sprchy, WC a většinou i místnost s pračkou a sušičkou, aby člověk mohl provést hygienickou očistu opravdu důkladně.

Druhý den ráno jsme se po důkladné snídani zase usadili do auta a pokračovali v cestě na sever, tedy do tropického pásma. Musím poznamenat, že tyhle obrácené pojmy mi dělaly hodně často potíže – severní vítr byl teplý, jižní studený. Měsíc na nebi, když couval, tak vlastně dorůstal…vůbec to noční nebe vypadalo zvláštně, nezvykle a chyběl mi tam obvyklý pohled na Velký Vůz a Polárku. Zato jsem byla odměněna vytouženým pohledem na Jižní Kříž, třebaže v tomto ročním období vycházel na oblohu až dlouho po půlnoci, bylo tedy nutno si na něj počkat (přesněji řečeno protáhnout mejdan až do časných ranních hodin).

Další zastávka na cestě vnitrozemím byla Bingara, typické australské městečko ve vnitrozemí; je hrdě zaneseno na mapě, třebaže se skládá z benzínové pumpy (jak jinak), k ní přilehlého baru, pošty a odhadem asi sedmi domů. Náš příjezd byl vítaným zpestřením pro všechny obyvatele, takže se zakrátko všichni přihrnuli do baru, kde jsme si dávali na občerstvení kávu. Největší senzaci jsem vyvolala já; když majitel baru zjistil, že jsem z „Middle Europe“ a vyslechl vyprávění o tom, že u nás v té době máme zimu se sněhem. odmítl peníze s tím, že jsem jeho hostem… Návštěva z tak exotických končin pro něj byla zkrátka fascinující.

Po osvěžení a načerpání sil jsme pokračovali v cestě a teprve po ujetí dalších cca 200 km jsme udělali delší zastávku v městě Goondiwindi. To je na australské poměry větší město a mimo možnosti dojít si na výborné jídlo do jedné z četných restaurací nám nabídlo i vykoupání v krásném velkém místním bazénu. Strávili jsme tam koupáním a povalováním na trávě (a rovněž rovnáním si ztuhlých zad i končetin) velice krásné odpoledne, které jsme zakončili procházkou po městě, nákupy nějakých drobností a pak ještě malým občerstvením.

Další zastávku jsme měli v městečku Miles, kde jsme příjemně povečeřeli (steak veliký přes půl talíře, porce naprosto k nesnědení) a pak jsme si protáhli těla na krátké procházce. Ale nemohli jsme se moc dlouho zdržovat, protože jsme měli ještě v plánu cca 100 km úsek cesty, do místa jménem Taroom, kde jsme přenocovali v příjemném, čistém a jen zpola zaplněném kempu. Sprcha byla po dlouhém dni příjemná a osvěžující, ještě jsme naházeli špinavé prádlo (tedy vlastně trička a kraťasy, v Austrálii se totiž prakticky v ničem jiném nechodí) do pračky a pak už jsme urychleně postavili stany, zalezli do nich a spali…

Ráno byl budíček docela brzy ráno, protože jsme před sebou měli poslední úsek cesty, se zastávkami v Biloele, Rockhamptonu (kde jsme mimochodem překročili obratník Kozoroha ) a odtamtud jsme po obědě zamířili do Yepponu. Zde už se naše trasy začaly křížit s ostatními členy naší výpravy, takže mobily byly v pohotovosti a celá operace „setkání“ nabývala téměř vojenského charakteru.

Nebylo divu, jak jsem po chvíli pochopila: Queensland je sice pohádkově krásný, něco jako ráj na zemi, ale má jednu malilinkatou vadu, že se tam totiž vyskytují cyklóny. No a jeden takový slušně velký cyklón se objevil asi 600 km od nás a vzájemně jsme se přibližovali, což, jak asi uznáte, nebylo vzhledem k plánům na příjemnou dovolenou zrovna to nejlepší…..

Přesto bylo rozhodnuto pokračovat dále a proto jsme po nákupu a doplnění zásob v Yepponu pokračovali do Rooslyn Bay, odkud jsme se měli přeplavit na Great Keppel Island, kde jsme chtěli pobývat.

V Rooslyn Bay jsme se opravdu všichni sešli a pak, po dalších poradách (cyklón se stále blížil, mrška!) jsme se vydali do přístaviště, abychom obhlédli situaci. Po zjištění, že přeprava je zastavena kvůli příliš rozbouřenému moři nastalo další dlouhé rokování, protože nikomu z nás se nechtělo nastoupit na zpáteční cestu. Takže nakonec padl návrh, abychom přenocovali a zkusili to znova druhý den – ovšem problém byl v tom, že v Rooslyn Bay žádný kemp nebyl, museli jsme počkat do večera a pak jsme rozložili stany v blízkosti příjemného odpočivadla, takže jsme měli k dispozici sprchy a WC (všechno pochopitelně fungující a čisté, třebaže veřejně přístupné). Stavění stanů bylo trošku obtížné, vítr byl již velice silný a tak bylo zapotřebí kolektivního úsilí, ale nakonec jsme všichni měli svůj přístřešek vybudovaný. Poněkud mě zneklidňovalo vytí větru v korunách stromů a tak jsem se zeptala své sestry, co mám dělat, když nás cyklón opravdu postihne. S typicky australským nadhledem pokrčila rameny a řekla:“Prostě pokud možno zůstaň ležet a počkej, až se přežene“

Noc byla dost bouřlivá, stromy se ohýbaly, stany se nadouvaly a vypadalo to, že se každou chvíli vznesou i se svými vyjukanými obyvateli, ale nakonec to dopadlo dobře, cyklón nás nezasáhl.

V RÁJI ZVANÉM GREAT KEPPEL ISLAND

Ráno jsme se probudili již do klidnějších podmínek, takže varianta „nucený návrat“ tím pozbyla na nepříjemné naléhavosti. Pouze jsme byli při vylézání ze stanů překvapeni bdělým rangerem, který sice zdvořile, leč nekompromisně trval na vysvětlení, proč táboříme na místě, kde to není povoleno. Naštěstí naše vyprávění o cestě na ostrov přijal s pochopením a poté, co byl ujištěn, že se okamžitě balíme a padáme pryč, nabyl zase typické australské vlídnosti a popřál nám krásnou dovolenou.

Vrátili jsme se znovu do přístavu a začali hledat loď, která by nás převezla na ostrov. Nebylo to snadné, protože moře bylo silně rozbouřené a nikomu z majitelů motorových lodí se moc nechtělo vydat se na cestu, ale nakonec jsme spolu s dalšími netrpělivými cestovateli uškemrali, ukřičeli a uplatili jednoho otrlejšího mořského vlka a mohli jsme se nalodit. Hned jakmile jsme vypluli ze závětří přístavu, zjistili jsme, proč se nikomu na moře moc nechtělo – moře bylo šedivé, vypadalo nepřátelsky a silný vítr zvedal až čtyřmetrové vlny. Parníček se statečně probíjel vpřed, ale způsob jeho pohybu by se dal nejlépe vyjádřit úslovím „skákat jak jankovitá koza“. Po krátké době se slabší jedinci odebrali do ústraní, kde tiše blinkali, větší část pasažérů se tísnila dole v kabině (odkud se ozývalo vřískání pokaždé, když jsme se prudce zhoupli z vrcholku vlny dolů) a jen adrenalinoví feťáci si vylezli na palubu, aby si ten zážitek mohli pořádně vychutnat. Pochopitelně že jsem mezi nimi nemohla chybět a kromě toho, že jsem byla za hodinu a půl (na takovou dobu se protáhla patnáctikilometrová plavba) důkladně zmáčená sprškami mořské vody, se mi to všechno náramně líbilo.

Konečně se před námi objevil ostrov, cíl naší plavby. Je to jeden z větších mezi mnoha ostrovy v oblasti nazývané Great Barrier Reef, což je mimo jiné jedno z nejkrásnějších míst pro podmořské potápění). Parníček přirazil ke břehu a my jsme vstoupili na jemný a bělostný písek pláže, jehož barva je způsobena tím, že je tvořen najemno rozdrcenými korály. Nacházeli jsme se v subtropické oblasti, takže počasí bylo velmi teplé, ale díky neustále vanoucímu větru příjemné, voda teplá a průzračná. Počasí se naštěstí velice rychle změnilo a ukázalo nám svou přívětivou tvář, takže po celou dobu pobytu zářilo slunce z azurově modré oblohy, foukal osvěžující větřík a v noci vždy sprchlo – ráno bylo všechno krásně čisté a svěží.

Přírodní krásy Austrálie mají proti mnoha jiným krásám světa jednu fantastickou výhodu: je to přece jen daleko, kontinent je rozlehlý a málo osídlený, takže i přes vzrůstající turistický ruch je pořád pro všechny dost místa. Nebyl proto problém mít celou krásnou pláž jenom pro sebe (a užít si tak příjemností soukromé nudi-pláže) a tak jsme si užívali opravdu krásné dny.

Své dny jsme trávili koupáním, povalováním na pláži, výlety pěšky i na člunu a jeden z naší výpravy, vášnivý rybář, pří každé příležitosti líčil návnadu a čekal na úlovek. Asi po třech dnech se dočkal a chytil písečného žraloka, kterého nám hned večer pyšně předložit v podobě kulinářského skvostu. Musím říci, že to bylo doopravdy dobré, žralok měl jemné bílé a šťavnaté maso, takže jsme našeho šikovného kamaráda zahrnuli hlasitou chválou.

Bydleli jsme v prostorných safari stanech, vzhledem k teplotě ovzduší to bylo velice příjemné. Jediná nevýhoda tohoto vzdušného příbytku byla takřka neustálá přítomnost zvědavých possumů (vačic), legračních nočních tvorů, kteří šmejdili všude kolem a hledali, co by mohli ukrást. Byli velcí zhruba jako kočka, měli špičatý protáhlý čenich, na konci zploštělý, silné zadní nohy, dlouhý chápavý ocas (takže jim nedělalo problémy shodit víko z velkých odpadkových košů, zavěsit se za ocas a zaujatě se prohrabovat odpadky, zda tam nenajdou něco dobrého k snědku), kulatá zvědavá očka a nesmírně šikovné přední tlapičky. Jejich hlavy byly ozdobeny ještě párem velkých uší, které se otáčely po směru každého zašustění, ale lidé jim rozhodně strach nenaháněli, naopak. Den prodřímali ukryti v korunách stromů a s příchodem večera se vydávali na obhlídku teritoria. Všechno, co nebylo dokladně uzavřeno, či spíše uzamčeno do pevné schránky, jim padlo za oběť; dokázali vyšplhat po tyčích, dostat se k zavěšeným potravinám, překousat provázky a hbitě zmizet i s kořistí.

Pochopitelně nenechali na pokoji ani naše stany, takže platila zásada nemít u sebe nikdy nic jedlého (ledaže by se s tím člověk předem rozloučil). Ovšem jedna vačice byla po prohlídce stanu našich přátel natolik rozhořčená bezohledností, s níž ji nechávají hledat zbytečně, že se na závěr zakousla ženě do palce u nohy. Jistě nemusím popisovat divoké zaječení, které se rozlehlo nocí a ani to, že dalo dost práce rozmluvit naší kamarádce, aby se neukládala napříště ke spánku do plechové skříňky k potravinám…

Měla bych se ještě zmínit o těch cestách kolem ostrova na nafukovacím člunu. Vzhledem k tomu, že působení cyklónu se stále projevovalo na rozbouřenějším moři, znamenala taková cesta určité dobrodružství, neboť plochý člun na vysokých vlnách doslova skákal a pro všechny z posádky to znamenalo stálé úsilí, aby po nadhození dokázali spadnout zase zpět do člunu. Nebylo to ovšem ve skutečnosti tak jednoduché, jak to vypadá podle mého popisu a tak jsme zakrátko všichni byli ozdobeni rozsáhlými modřinami.

Utrpěné pohmožděniny a pokousaný palec ovšem nebyly jediným zraněním, která naši výpravu potkala: při jedné plavbě jsme zakotvili na mělčině, načež jsme se (v počtu pěti osob) přebrodili na břeh, nějakou dobu jsme tam pobyli a potom jsme se brodili zase ke člunu. Najednou poslední z naší skupiny strašně zařval, začal ve vodě poskakovat a tančit jakýsi divošský tanec, přičemž se držel za nohu. po chvíli jsme se dozvěděli důvod – v mělké vodě odpočíval rejnok, který ho zasáhl svým jedovým ostnem. Výlet skončil urychleným odvozem zraněného k lékaři, ale přes lékařské ošetření se následky projevovaly ještě řadu týdnů poté.

Dny v překrásném prostředí ubíhaly rychleji, než by se nám líbilo a tak se přiblížilo datum odjezdu. Poslední den jsme si ještě zpestřili malou soutěží v obratnosti: vypůjčili jsme si pět surfařských prken pro dvě osoby (pro nás všechny to byla premiéra, naprosto jsme netušili, jak se s tím zachází), poté jsme se rozdělili do dvojic co nejvíce váhově odlišných a mohli jsme začít.

První část soutěže byla jednoduchá – vylézt na vratké plavidlo a udržet se na něm. To se nedá popisovat, to je nutno vidět… Po zvládnutí této první kategorie (bylo vidět, že jsme všichni šikovní) bylo možno přistoupit k dalšímu bodu a to pokusu o pohyb, nejlépe dopředu. Samozřejmě že obtížně nabytá rovnováha vzala okamžitě za své a rozdíl mezi soutěžícími byl jen v tom, kolikrát která dvojice spadla do vody.

Za nějakou dobu však všichni na prkně nejen seděli, ale dokonce se dokázali i pohybovat kupředu, takže bylo vyhlášeno finále: která dvojice dojede nejdříve do cíle. Pro větší napínavost bylo dovoleno použití všech špinavých triků k odrovnání soupeřů.

Musím říci, že když jsme se vymáchaní a důkladně nalokaní mořské vody konečně vyhrabali na břeh, vítali nás přihlížející potleskem – podle všeho byli přesvědčeni, že jsme najatá skupina komiků. Večer se pak mužská část naší výpravy pořádně zřídila, neboť je pořád někdo zval na skleničku.

Následující dopoledne už bylo ve znamení balení a cesty do přístaviště, kde si nás měl zase vyzvednout stejný parníček a dopravit nás na pevninu. Moře už bylo mnohem klidnější, cesta tedy probíhala v pohodě a bez zbytečných rušivých okolností.

Na břehu jsme naskládali všechny věci do aut a po obědě jsme se vydali na další cestu na sever, do Airlie Beach, krásného městečka, proslulého mezi turisty, či spíše mezi potápěči, neboť se nachází v oblasti Velkého bradlového útesu (Great Barrier Reef), která patří k jedné z nejkrásnějších na světě.

Těšili jsme se na podvodní radovánky, ale v tomto ohledu jsme se dočkali zklamání, neboť viditelnost pod hladinou byla velice špatná a kromě toho nám rychle vzalo chuť k dobrodružství intenzivní pátrání po mladém manželském páru, který si vyjel na plavbu lodí s potápěním na korálovém útesu, aby je už nikdy nikdo nespatřil….Zbývala ještě možnost vyjet si na lodi se skleněným dnem, ale i to jsme nakonec kvůli malé viditelnosti zavrhli, protože plaveb jsme si v posledních dnech užili bohatě.

Proto jsme raději věnovali čas prohlídce města, procházce a večer jsme si vyrazili „mezi lidi“, abychom si zase po dlouhé době užili i jiného oblečení než plavek nebo trička se šortkami.

Airlie Beach bylo nejsevernějším navštíveným místem, pak už jsme se obrátili a začala naše zpáteční cesta. Vedla přes zastávku v Rockhamptonu, kde jsme posvačili přímo v blízkosti označení obratníku Kozoroha (a vyzkoušeli si tam volně podle Cimrmanna „jdu v mírném pásmu, stále jdu v mírném pásmu…áááá, a už jsem v tropech!“) a pokračovali až do kempu v Sarině – krásného místa pod vysokými stromy, všechno čisté a upravené, takže jsme v zařízení kempu rychle dali do pořádku sebe i všechno oblečení.

Další příjemností tohoto kempu byly stromy obalené právě dozrávajícími plody manga, takže stačilo jen natáhnout ruku a dopřát si skvělou svačinku.

Další den jsme pokračovali přes Goondiwindi do kempu ve Warialdě. Tam nás sice nečekalo mango na stromě, ale společnost nám dělal jeden velice přátelský kůň a jedna fantasticky barevná veliká ještěrka (ta sice nebyla tak přátelská, ale byla krásná).

Následující den jsme vyjížděli hodně brzo, protože jsme před sebou měli dlouhý úsek cesty – nyní jsme se odchýlili od původní trasy a stočili jsme se směrem k pobřeží. Téměř celý den jsme se střídavě doháněli a předháněli se silnou bouřkou, takže bylo už téměř jedenáct hodin v noci, když jsme zacouvali na nějaké klidné místo a rozhodli se tam přenocovat, protože už jsme byli příliš unaveni, než abychom mohli pokračovat. Bouřka a liják naštěstí už přešly, i tak to nebylo moc jednoduché ani příjemné rozkládat stany a snažit se, aby se do nich nedostalo moc vlhka, ale únava udělala svoje a tak jsme i přes tyto ztížené podmínky usnuli jako mimina.

Ráno už nás vítalo zase zářivé slunce s modrou oblohou a když jsme vystrčili hlavy ze stanů, zjistili jsme, že jsme se utábořili na příjezdové cestě k jednomu stavení, jehož majitelé se nás s pravou australskou vlídností přišli zeptat, zda něco nepotřebujeme. Od nich jsme také zjistili, že se místo našeho „divokého kempu“ jmenuje Graffon.

Vyrazili jsme na další cestu, tentokrát už jsme jeli po pobřeží a zastavili jsme v městečku Big Banana, což jsou, jak název ostatně napovídá, rozlehlé banánovníkové plantáže. Je možno si je prohlížet z visutých chodníků, projet se nad nimi lanovkou; banány si lze nakoupit po celých trsech nebo po kusech, velké i docela maličké a pokud to někomu nestačí, může navštívit velkou prodejnu se suvenýry a tam jsou banány ze skla, kovu i plastiku, banány jako přívěsky i jako polštářky – zkrátka co jen komu libo.

Další trasa byla z Big Banana do Crowdy Bay, kde jsme si udělali piknik. Bylo tam příjemné místo s grilem na barbecue (což je obvyklé zařízení na odpočivadlech a všude jsem musela zkonstatovat, že je návštěvníci po sobě nechávají neponičené a v pořádku), vytáhli jsme tedy zásoby steaků, zakoupených pro tento účel a spolu s dalšími dobrotami ponechali pánskou část výpravy, aby nás ohromila svým kuchařským uměním . Což se jim povedlo naprosto bezkonkurenčně!

Teď už jsme byli docela blízko Sydney – vždyť co je to nějakých 300 km! Ještě jsme se zastavili v Newcastle, prošli jsme se, najedli a odpočinuli, ale pak padlo rozhodnutí dojet přímo až domů. Byla to hodně dlouhá část cesty, byli jsme všichni už unavení, ale přesto jsme zastavili až něco po půlnoci před vytouženým cílem v Sydney.

Celkově naše trasa měřila zhruba 6000 km.

SYDNEY – MĚSTO ÚSMĚVŮ

Sydney je občas označováno jako „nejpříjemnější město na světě“ a pokud se jedná o mě, vřele s takovým pojmenováním souhlasím. Není to jenom zásluha krásných pláží, čistého vzduchu, spousty zeleně (na bohatě kvetoucí ohromné keře ibišků v nejzářivějších barvách jsem hleděla s nefalšovanou závistí) a úhledných obytných domků, ale zejména v přívětivé atmosféře, která všude kolem panuje.

Být cizincem v Sydney je prostě potěšení, neboť jen co se člověk někde na rohu začne ustaraně studovat mapu, do pár minut se u něj zastaví nějaký ochotný kolemjdoucí a začne se vyptávat, zda nemůže pomoci. Následuje živá debata o zemi, odkud návštěvník pochází, zakončená nezbytným dotazem: „a zůstaneš v Austrálii? Lepší zemi nenajdeš!“ Potom ještě obvykle přijde pozvání na pivo, na skleničku nebo aspoň na kávu a tak pokaždé odcházíte s pocitem, že tolik nových přátel jste v krátké době ještě nikdy nezískali.

Sydney je nejstarší (bylo založeno před více jak 200 lety!!) a největší (v současné době cca 3 milióny obyvatel) australské město. Nejstarší část, proslulá The Rocks, původně místo plné chatrčí, zločinců a krys, se nyní změnila na oblíbenou turistickou atrakci (pravdou ovšem je, že předcházela likvidace krys a resocializace zločinců, také chatrče byly srovnány se zemí a zůstalo jen pár starých domů s úhlednou patinou starých časů).

Další známou a velmi navštěvovanou čtvrtí je Kings Cross, neboť je to místo pro všechny druhy lásky, včetně té prodejné. Homosexuálové, lesbičky, transvestiti a prostitutky vytvářejí každý večer tu nejpestřejší směsici podivností a výstřelků v oblečení i chování.

Pokud si člověk chce prohlédnout Sydney z ptačí perspektivy, musí navštívit Sydney Tower, 305 m vysokou, ze které se nabízí pohled na vzdálenost až 80 km.

Významnou součástí Sydney však jsou i rozlehlé národní parky, v nichž jsou místa pro odpočinek a nezbytné pořádání barbecue a četná vyhlídková místa, kde se dá velice příjemně strávit den.

Stalo se mi, že jsem se vypravila pěšky do La Perouse, kde se rozkládá krásný velký park a muzeum; pohybovat se po Sydney pěšky jinde než v bezprostředním okolí bydliště působí přinejmenším podivně, neboť někde vůbec nejsou chodníky…..a tak mi zastavilo několik řidičů s dotazem, zda nepotřebuji pomoc. Moje vysvětlení, že se chci jen projít, přijali s mírným údivem, ale Australané jsou velice tolerantní a tak nechali bláznivou Evropanku, ať si dělá, co chce. Nepočítala jsem však s možností prudké změny počasí, načež jsem byla znenadání zaskočena bouřkou a lijákem, díky čemuž jsem byla po pár minutách promočená až do poslední nitky a to doslova. Nabídka řidiče, který mi zastavil, naložil mě do auta a odvezl až domů, mi tedy přišla více nežli vhod. Australská přívětivost se zkrátka projevila v tom nejlepším světle.

Nejčastější společenskou zábavou nejen v Sydney, ale v celé Austrálii je uspořádání barbecue, tedy opékání či rožnění čehokoliv na grilech, obvykle elektrických nebo plynových, které jsou k dispozici ve všech parcích či spíše areálech pro odpočinek. Obvykle se opékají hovězí, skopové nebo jehněčí steaky, vepřové maso je už méně obvyklé, i když mu někdo dává přednost. Také je možné zakoupit některou z mnoha druhů lákavých klobásek a tu si opéci; pro našince je ale užitečné si ujasnit předem, z čeho připravovaná klobáska je a jakou chuť může očekávat. Kousla jsem si jednou do klobásky ze skopového masa a sousto jsem okamžitě vyplivla, ač to bylo nespolečenské, protože chuť byla pro mě tak nezvyklá, že jsem to prostě nedokázala spolknout. Ostatně, se „sladkými bramborami“ jsem udělala podobně neblahou zkušenost…..

Úprava masa kořeněním či marinováním záleží na fantazii či kuchařském umění hostitele, protože obvykle se tohoto úkolu ujímají s potěšením pánové. Oblíbenou přílohou jsou nejrůznější zeleninové saláty, jejichž příprava je obvykle na doprovázejících dámách a při této příležitosti je také tolerováno jinak přísně zakázané pití alkoholu na veřejnosti (což se obchází vložením láhve alkoholu do papírového sáčku).

Stejně příjemné prožití dne jako na některé z „barbecue areas“ je samozřejmě možné i na pláži – a těch je v Sydney opravdu dost: nejznámější a nejlepší pro surfování je Maroubra a Narrabeen, za nimi pak následují Bondi, Bronte, Palm Beach a Collaroy, pro plavce to je Manly, Coogee a opět Bondi Beach, která patří k pravděpodobně nejznámějším a nejoblíbenějším.

Nemohu opomenout ještě další známé místo, Roayal Botanic Garden, krásnou rozlehlou botanickou zahradu nedaleko Opery, která mimo to, že je příjemným místem odpočinku, je rovněž i nejstarší vědeckou institucí v Austrálii, neboť byla založena již v roce 1816 a rozšířena Charlesem Frazerem, který do Austrálie připlul v roce 1817.

Dny, příjemně trávené na plážích či procházkami na zajímavá místa, ubíhaly rychleji, než bych si přála a zakrátko se přiblížil předvečer mého odjezdu. Vyšla jsem si ještě naposledy na Maroubra Beach, abych se po svém rozloučila s oceánem a zavzpomínala na všechno, co jsem tu zažila. Stála jsem na malé plošině, opírala se o zábradlí a pozorovala pomalu zapadající slunce, když se vedle mě zastavil muž vskutku malebného vzezření – opálený, vousatý, s dlouhými vlasy a opírající se o berle, neboť měl jen jednu nohu (v mých myšlenkách s ním zůstane spojena představa o nějaké hrdinské a nebezpečné příhodě, pravděpodobně o střetnutí s děsivým žralokem-zabijákem).

Jak se dalo očekávat, muž mě po chvilce oslovil a zajímal se o to, jak se mám a co vůbec dělám na tomto místě a tak když jsem mu vypověděla, že se loučím s krásnými místy své dovolené, účastně pokýval hlavou a pravil „Oh, it’s hard time for you“. Pak jsme tam družně mlčeli a dívali se na oceán, dokud slunce nezapadlo docela. To bylo moje rozloučení.

Poslední den jsem už věnovala hlavně balení zavazadel, posledním návštěvám přátel a shledávání všech potřebných dokladů pro cestu domů. Odpoledne mě příbuzní odvezli na letiště a když jsme zvládli ještě v letištní hale přeskládání mých tašek a odstranění zhruba desetikilogramové nadváhy (s krvácejícím srdcem jsem se musela vzdát spousty svých suvenýrů v podobě kamenů a kamínků, korálů i lastur), následovalo rozloučení a pak už jsem se vydala přes pasovou kontrolu do salónku společnosti Qantas, která mě měla dopravit do Londýna. Zhruba hodinové čekání rychle uběhlo a já jsem se ocitla v boeingu, na začátku dlouhé cesty domů…..

Motory se naplno rozeřvaly a mohutný stroj se zvolna odlepil od letištní plochy. Jak jsme stoupali, z okénka jsem viděla stále se zmenšující město, jehož obraz se mi po chvíli rozmazal před očima.

Sbohem, Austrálie! Moje srdce už tu navždy zůstane.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .