Istanbul - exotika v Evropě

Vzpomínáte na začátek filmu Vražda v Orient Expresu? Hercul Poirot přejíždí trajektem přes Bospor. Zvuk lodních sirén z Bosporu, křik racků, vyvolávání k modlitbám z mešit, křik obchodníků. Tak takový je Istanbul i dnes. Každým pohledem, kterým se na město podíváte, objevíte něco zajímavého. Nevím, kolik času by návštěvník potřeboval, aby viděl všechno. Týden? Dva? Měsíc? Rok? Nevím. Ale jet do Istanbulu jen na prodloužený víkend, i to stojí za to. A pravděpodobně budete mít potřebu, znovu se tam vrátit. A stejný pocit mám teď i já.

Najít správné parťáky na cestování, není vždycky snadné a tak jsem ráda, že jsem se kdysi setkala s Jiřkou, Evou a Lenkou a ony jsou ochotné a schopné se mnou moje cestovatelské nápady realizovat. Každá z nás má občas své dny, ale ty zbývající tři to většinou ustojí a tak to spolu zvládáme a ještě jsme se nezabily. I když kombinace dvou Střelců, jednoho Berana a jednoho Býka, ta je docela šílená. Každý náš výlet stál za to, nejenom proto, co jsme viděly, ale i proto, jak jsme si to spolu užily.

Když jsem na jaře našla letenky z Vídně do Istanbulu, hned jsem se o tom zmínila ostatním, co ony na to. Jiřka byla okamžitě pro, v jejím případě jsem ani nečekala jinou reakci, Eva řekla, že pokud ji vezmeme do Istanbulu, splníme jí životní sen. Nakonec mohla i Lenka, její čtyři chlapi to prý doma bez ní nějak zvládnou. A tak jsme za 95EUR koupily letenky na termín 9.-13.11.2012.

Přes červencový prodloužený víkend jsme spolu byly v Budapešti a pak už to tak rychle uběhlo, že byl podzim a Istanbul na dohled. Letenky jsem kupovala já a na webu flypgs.com v jejich šílené kombinaci turecko-angličtiny se moc neorientovala, měla jsem docela strach, že mne holky zabijí, když se nedostaneme dál, než do Vídně na letiště. Poprosila jsem zkušené cestovatele, aby mi přece jen dokontrolovali rezervaci, jestli mám všechno v pořádku, jestli tam není někde nějaký zádrhel, co bych mohla přehlídnout. Naštěstí i Pegasus poslal tři dny před odletem mail, kde mne upozorňoval, že se blíží termín letu, tak jsem se uklidnila a začala věřit, že vše klapne.

V pátek 9.11. 2012 jsem ráno vyrazila z domu a po cestě posbírala holky. Předem jsem upozornila, že ačkoliv nám tyto nízkonákladové aerolinky dovolují mít v ceně letenky 20kg zavazadlo, prostory kufru mého auta jsou značně omezené. A skutečně nastal problém, jak vše do kufru vyskládáme. Vzpomínaly jsme na naši cestu na Lipno, kdy nám neustále z auta vypadávala jedna in-line brusle, ale nakonec když se chce, všechno jde, kufr jsme zavřely a vyrazily směr Bratislava. Tam jsme nechávaly auto u jednoho mého zákazníka a měly zajištěný odvoz do Vídně na letiště.

Na letišti jsme si odbavily zavazadla, zjistily, že pro případné nákupy máme do limitu 20kg naprosto dostatečnou rezervu, prolezly free shopy, daly si kafe a už byl čas na nástup do letadla. Holky seděly spolu na trojce a já vedle přes uličku a tak jsem čekala, jaké spolucestující vyfasuji, protože některým typům bych se raději zdaleka vyhnula. Naštěstí se vedle mne usadili dva normálně vypadající Holanďani. Podezřívám personál na letišti ve Vídni, že při přidělování sedadel provádí rasovou segregaci, ale musím dodat, naštěstí. I když………kdo sedí vedle mne v letadle, to by mi mohlo být docela jedno, protože většinou sednu a spím. Myslím, že ve Vídni jsem usnula dřív, než se letadlo odlepilo ze země.

Po necelých dvou hodinách poměrně klidného letu, který jsem pravděpodobně celý prospala, jsme přistáli na letišti Sabina Gokcen International Airport (SAW). Letiště je docela hezké, moderní, čisté. Protože jsme neměly úplně jasno v dopravě z letiště do města, zůstala jsem hlídat zavazadla a holky šly zjistit situaci. Věděly jsme, jak a za kolik se dostat do města MHD, že jsou tam malé shuttle busy, velké turistické busy a taxi. Holky se vrátily s tím, že bereme taxi, ale je bohužel za pevnou cenu, do Sultanahmetu za 50EUR, na letišti má monopol jen jedna taxi služba a smlouvat nelze. Shuttle a turistické busy vyjdou cca na 12EUR/osobu, takže v našem případě je taxi pro čtyři lidi lepší a MHD nejedeme, protože autobusem dojedeme k trajektu, pak přes vodu, ale stejně nevíme, jak dál, až do hotelu. Taky je už tma a u autobusu jsou podivná individua. No, byla jsem na holky docela naštvaná, ale nakonec jsem byla ráda, že to tak dopadlo, při tom, jaká cesta nás čekala, bylo taxi opravdu nejlepším řešením. Holky později přiznaly, že měly strach, že mne do toho taxi nedostanou a tak mne budou muset zabít hned na letišti.

Všechno zlé, je k něčemu dobré. Vyfasovaly jsme skvělého taxikáře! Každý Arab (tedy Turek prý není Arab) je šílený řidič a dokážete si představit Araba (nebo Turka), který veze čtyři ženské? A ještě má na předním sedadle Lenku, mimořádně hezkou přírodní blondýnku s velkýma modrýma očima? Lenka byla pro Turky jako magnet, naštěstí při svojí výšce 187cm většinu z nich převyšovala minimálně o hlavu a tak si k ní nic nedovolili, jen na ni zbožně zírali.

Náš taxikář vyrazil z letiště a už při nájezdu na dálnici udělal takové ajajaj. Viděly jsme před sebou nekonečnou kolonu aut a bylo nám jasné, že je nějaký problém. Řidič anglicky moc neuměl a tak volal do našeho hotelu, aby nám recepční vysvětlil, co se děje. Že je na cestě nějaký problém, to nám bylo jasné. Prý je pátek večer, zítra turecký svátek a na jednom ze dvou mostů přes Bospor havárka. Budeme tedy muset celý Istanbul objet. 50km dlouhou cestu jsme po ucpaných cestách jeli víc než dvě hodiny. A to se řidič opravdu snažil, dělal myšičky do každého volného místa, nacpal se, kam to šlo, občas jel odbočovacím pruhem, občas odstavným, kde se dalo, tak i v protisměru, strašně se předváděl a využíval toho, že mu tam neječíme hrůzou, ale ještě mu klepeme na rameno, že je teda fakt borec. Mezi sebou jsme se ovšem česky bavily na téma, jakou pojistku si která z nás uzavřela a že jsme udělaly chybu, když všechen alkohol máme v kufru. No, myslím, že taxikář z nás byl hotový i tak, nevím, co by udělal, kdybychom si v autě vytáhly flašku a začaly popíjet………

Při příjezdu do hotelu k taxi hned přiběhlo asi šest chlapů, začali nám otevírat dveře a vynášet zavazadla……….. říkala jsem si, že je to asi velký hotel (ve skutečnosti měl jen 7 pokojů), když má tolik personálu. Ale jak jsme později zjistily, kromě recepčního a majitele našeho hotýlku, tam na nás čekali i chlapi ze sousedství. Dodnes bohužel nevíme, jakým způsobem taxikář při volání do hotelu vylíčil to, co jim tam veze, ale bylo jasné, že na obsah jeho taxíku byli všichni nesmírně zvědaví………

Rezervaci Lamp Hotelu jsme si udělaly přes Booking a čtyřlůžkový pokoj se snídaní nás na noc vyšel na necelých 100EUR, což bylo asi 600Kč na osobu. Podle recenzí jsme věděly, že hotel je sice ve starém domě, ale po rekonstrukci a měl vysoké hodnocení. Pokoje byly opravdu pěkné, čisté, nový nábytek, pohodlné postele, nová koupelna, lednice, trezor, ale bohužel náš pokoj byl strašně malinký. Podle Evina názoru, který pronesla při vstupu do pokoje, kdyby tam nebyly čtyři postele, tak by to snad mohl být pokoj pro hodinový hotel, protože tady se snad nic jiného ani dělat nedá. Postupně jsme si vypracovaly systém. Když se jedna z nás chtěla na pokoji pohybovat, ostatní tři musely zalézt na postele. Skříň jen jedna, poměrně malá, věci jsme měly různě po zemi a mezi nimi jen cestičku směrem do koupelny. Jiřka zabrala horní patrovou postel a většinu pobytu na pokoji jsme ji ani neviděly, protože dolů k nám už by se asi nevešla. Vždy, když jsme se večer vracely na hotel, byl náš pokoj krásně uklizený, ale stačilo, abychom tam byly pět minut a byl tam zase totální bordel, v tomto malém prostoru se pořádek prostě udržovat nadal.

Na pokoji jsme si daly prvního desinfekčního panáka slivovice a vyrazily do města. Jestli jsme o hotelu měly jakékoliv pochybnosti, to, co na něm bylo nejlepší, byla jeho poloha. Z jedné strany Modrá mešita, z druhé moře. K většině památek pár kroků. Přitom klidná ulička, v okolí spousta restaurací a obchůdků. Šly jsme najít směnárnu (1EUR/2.23TL) a koupit si první kebab k večeři (kuřecí 4TL, hovězí 7TL) a pak seděly na příjemném náměstí mezi Modrou mešitou a Hagia Sofia a užívaly si toho, že jsme tady, že je to tady úžasné a že je takové teplo a dá se v listopadu večer sedět venku.

Po cestě zpět do hotelu byla z jednoho obchůdku slyšet velice příjemná hudba, nazvaly jsme ji turecký jazz. Prodavač nám hned ukazoval CD, cena 35TL se Evě nezdála tak vysoká, ale zakázala jsem jí vytahovat peněženku a cokoliv hned první den a ještě bez smlouvání kupovat. Poslední večer jsme pak koupily čtyři CD, každé za 10 TL, což dalo sice chvíli smlouvání, ale smlouvat s prodavačem byla docela zábava. Takže teď doma píšu, poslouchám známou melodii a přesně si vybavuji tu chvíli, kdy jsme byly první večer v Istanbulu.

V sobotu při snídani za námi přišel majitel hotýlku. Přinesl mapu, poradil co a jak a nakonec jsme s ním i domluvily, že nám na večer zajistí hamam. Jenomže pak se zadíval do Lenčiných modrých očí a zbytek pobytu pro nás bohužel přestal být použitelný……….(není nic horšího, než uražený odmítnutý muž)

Snídalo se venku, hotel byl opravdu tak maličký, že k recepčnímu pultu v přízemí se vešel jen jeden stůl, další byly venku, před hotelem. Teď, v listopadu, snídat venku, na ulici, ještě se to dalo, ale jak se tady proboha snídá, když je větší zima? Snídaně se nám zpočátku zdála docela skromná, ale pak jsme si každá našla to svoje. Dva druhy sýrů, dva salámy, rajčata, okurky, černé i zelené olivy, jogurt, med. Na objednávku vajíčka. Čaj nebo káva, džus.

Na recepci byla puštěná televize a byl tam přímý přenos z něčeho, co vypadalo jako státní pohřeb. Vojáci nesli státní vlajku, lidem tekly slzy. Ptaly jsme se, co se stalo, protože toto vypadalo na nějakou národní tragédii. Je výročí úmrtí Ataturka. Zemřel 10. listopadu 1938. Když v přímém přenosu na obrazovce nastala minuta ticha, rozezněly se sirény i kolem nás a na naší ulici se zastavil provoz. Se sklopenou hlavou zůstali stát i chodci na chodníku.

Po snídani jsme vyrazily do paláce Topkami, bývalého centra celé osmanské říše, kdysi sahající od Maroka na západě až po Kavkaz na východě, od Jemenu na jihu až do Maďarska na severu. Zde pobýval sultán, jeho harémová rodina, byla zde vychovávána a vzdělávána elita říše a byli zde ubytováni i sultánovi janičáři. Palác netvoří jedna stavba, ale více menších, říká se, že působí jako stanové město z kamene a celý areál je značně rozsáhlý. Vždyť tady svého času pobývalo až 5000 lidí současně. Palác Topkapi je asi jako náš středověký hrad. Má působivou atmosféru, ale uvnitř toho moc nečekejte. I tak jsme ale jeho prohlídkou strávily skoro čtyři hodiny. Občas jsme musely jít s davem, do některých částí stála fronta, ale v areálu se dala najít i pěkná místa s minimem lidí. Základní cena bez vstupu do harému 25TL, možno platit hotově nebo kartou.

Venku mezi tím začalo pršet, byly jsme docela nachozené a tak byl správný čas chvíli vydechnou a najít správný podnik na kafe a oběd. Původně jsme hledaly ten, který byl doporučovaný v průvodci, ale nebyl nalezen, tak jsme zapadly do prvního, co se nám líbil. Další kebab, tentokrát do placky, ale celkový dojem, stejně jako včera, bohužel nic moc. Alespoň, že to kafe bylo dobré. Kafe 6TL, kebab 8TL, voda 1TL.

Po jídle jsme se vydaly do cisterny Yerebatan, nazývané podzemní zámek, která dříve sloužila jako zásobárna pitné vody, protože na poloostrově zdroje pitné vody nejsou. Velkolepá rozsáhlá podzemní hala, kde zpočátku ani nedohlédnete na konec, nad vodou se chodí po dřevěných chodníčcích, mezi antickými sloupy, které drží klenbu. Vstupné 10TL. Pro mne trochu zklamání. Všechno sice bylo efektně nasvíceno, to ano, měla tam znít hudba. Možná i zněla, ale bylo tam docela dost lidí a hluk. Uvnitř byla i kavárnička, daly jsme si čerstvě vymačkanou šťávu buď z pomerančů nebo granátových jablek za 5TL. Na jiných místech v Istanbulu jsme pak měly šťávu ještě mnohokrát, většinou i lepší a levnější.

Následovala cesta do Modré mešity. Modrá mešita byla alespoň pro mne nejpůsobivějším místem v Istanbulu. Když jsem tam byla, věděla jsem, že sem se musím ještě jednou vrátit, ta atmosféra tam, ta byla nepopsatelná. Těžko říct, co na mne tak působilo. Energie, která tam bezesporu byla? Nebo spíše pocit klidu a smíření…….V pondělí odpoledne jsem se tam vrátila znovu. A když bych teď měla vybrat místo, kam bych se chtěla hned vrátit, tak sem. Přemýšlela jsem, proč modrá, když modrá barva tam skoro vůbec není. Možná, jak procházelo světlo přes okenní mozaiky, házelo odstín do modra. Do mešity je vstup zdarma, ale pro turisty jen ve vyhrazeném čase a zvláštním vchodem. Píše se, že ženy nemusí mít zakrytou hlavu, většina turistek ale šátek má.

V Istanbulu jsem byla docela překvapená kolik místních žen tady chodí zahalených. Naprostá většina z nich má na hlavě šátek, hodně jich má dlouhé tmavé kabáty a docela dost má zahalený i obličej. Bohužel je to tak nakažlivé, že i já se přistihla, že mám šátek i tam, kde bych jej mít už nemusela……….

Protože jsme měly na 18h. domluvený odvoz do hamamu, koupily jsme si k večeři jen nějaké ovoce a vrátily se na hotel. Byly jsme v jednom z nejstarších hamamů v Istanbulu, podle datumu nad bránou byl z roku 1475. Turistů minimálně, většina domácích. Po stránce hygieny bylo lepší se moc nerozhlížet. Bohužel asi daň za autentičnost místa. Důsledné dělení na mužskou a ženskou část hned od vchodu. Cena 55TL.

Já už jsem v hamamu byla, tak jsem věděla, co to obnáší, holky byly trochu zděšené. Každá vyfasovala károvanou roušku a šly jsme do sauny. Pak si nás po jedné volaly do dalších místností, položily na horký mramorový pult, provedly důkladný peeling celého těla, opláchly vodou a pak namasírovaly pěnou z olivového mýdla. Bylo možné si ještě doplatit masáž olivovým olejem nebo medem. Myslím, že dělat masérku v takovém horku je docela dřina, ale ty ženské si u toho ještě pozpěvovaly a smály se, prostě pohoda. Následoval buď návrat zpět do sauny, nebo bazén nebo relax. Před odchodem jsme dostaly ještě čaj. V sauně se se mnou začala bavit jedna Turkyně. Říkala, že sem vodí matky své dcery, ale je ukazovaly před matkami synů, a ty tady pro své syny obhlíží a vybírají nevěsty. Nevím, jestli si nějaký chlap, po svatbě, může dovolit reklamaci nevěsty u své matky, asi ne. Musí tak jen doufat, že matka zná jeho vkus. Nebo musí syn akceptovat vkus své matky.

Docela mne mrzelo, že holky z hamamu nebyly tak nadšené jako já. Ale naštěstí na druhý den ráno prohlásily, že příště by do toho šly zase, že tak jemnou pokožku neměly už dlouho. Po návratu do hotelu Jiřka začala nalévat desinfekci. Sice jsem chvíli protestovala, že lít alkohol do vyčištěného organismu je jed. Ale pak mi bylo jasné, že když zaváhám, tak nebude. Večer jsme si ještě dlouho povídaly, ale mám dojem, že jsem únavou usnula někde uprostřed věty.

Neděle byla asi nejnáročnějším dnem. Po snídani byla jako první na programu Hagia Sofia. Hagia Sofia, chrám Boží moudrosti, 1400 let stará dominanta Istanbulu. Původně křesťanský chrám, pak mešita, nyní muzeum. Obrovská stavba, ano, působivá, ano, velkolepá, při pohledu na ni se člověku tají dech, ale pro mne, na rozdíl od Modré mešity to tady nemá atmosféru, nemá to tady žádné kouzlo. Studené, prázdné místo. Cena vstupného 25TL, možnost platit hotově nebo kartou. Naštěstí jsme tam byly docela brzo, při odchodu už u vstupu stála poměrně dlouhá fronta.

V levé části mešity, na jednom místě ve zdi, je otvor, do kterého se má vložit palec, otočit celou rukou kolem dokola a něco si při tom přát. První moje přání bylo soukromé, ale nevím, jestli jsem rukou správně otočila. Tak jsem se tam pak vrátila ještě jednou, tentokrát si přála, abych se někdy podívala do Jeruzaléma. Doufám, že se mi přání splní, protože tentokrát už jsem ruku otočila správně.

Po prohlídce musela následovat pauza na kafe, chvilku vydechnout a pak už jsme vyrazily směrem k přístavu. Jako milovnice detektivek od A.Christie jsem holky nasměrovala k vlakovému nádraží, abych viděla místo, odkud odjížděl Orient Expres. Nádraží se částečně rekonstruuje, ale jak historická, tak nová část kupodivu vypadaly daleko lépe, než většina nádraží v České republice. Tak ještě povinné foto u cedulky Orient expres a pokračujeme do přístavu. Musíme se dostat na druhou stranu, přes vodu, k paláci Dolmabahce.

Po cestě nás zastavují naháněči s nabídkami na vyhlídkovou cestu po Bosporu, základní cena 20TL (v cestovkách 20-35EUR), postupně slevňují na 15TL, no, my to dnes nepotřebujeme, ale alespoň víme na zítra. Holky si všímají jedné lodi, kde je cena 10TL, Tak v pondělí půjdeme na jistotu sem. Teď jedeme trajektem do Kabanas, cena 3TL.

Po výstupu z lodi procházíme kolem pojizdných stánků s „rychlým občerstvením“ stojí u nich fronta místních, tak tam bude asi něco dobrého. Rozpálené uhlíky, na nich se peče maso, kuchař zkušeně krájí zeleninu, radost se na něj dívat. Masové kuličky, se zeleninou, do bagety, mimořádně dobré, cena 4TL. Jiřka říká, že pokud se takto stravujeme z neznámých zdrojů na ulici, musíme zase desinfikovat, každá povinně alespoň hlt. No, kdybychom věděly, že o 100m dál, hned u vstupu do paláce, nám při bezpečnostní kontrole slivovici zabaví, mohly jsme si ty hlty dát i dva. Je zvláštní, že se slivovicí jsme ráno prošly přes bezpečností kontrolu do Hagia Sofia, ale sem už ne. Asi mají pokaždé jiný rentgen. Vzpomínáme na to, jak nám při vstupu do budovy maďarského parlamentu v Budapešti zabavili nůž, tady slivovici, za chvíli budeme považované za nebezpečné mezinárodní teroristky. I když, tady spíš alkoholičky.

Palác Dolmabahce má poměrně vysoké vstupné, 40TL, ale určitě stojí za návštěvu. Moc se mi sem nechtělo, ale děkuji Lence, že nás sem donutila jít. U vstupu do paláce fronta asi na půl hodiny. Prohlídka jen s průvodcem, v angličtině nebo turečtině. Palác byl postaven roku 1856 a byl novým sídlem sultána, později sídlem hlavy státu Mustafa Kemala Ataturka a sloužil i pro oficiální účely. Nevím, k čemu bych to tady přirovnala, prý se tento palác svojí krásou podobá Versailles, nevím, tam jsem nebyla. Ale sály jsou impozantní, velkolepé, zlato, mramor, křišťál. Trochu skromnější soukromé prostory a harém. Protože na 10.listopadu připadalo výročí úmrtí Ataturka, byla jeho soukromá ložnice zasypaná květinami. Jak jsem si všimla, pro většinu Turků je i v současné době Ataturk něco jako Bůh, bohužel špatné přirovnání, ale lepší mne nenapadá. Za to mne napadá, co by v Čechách za to přirovnání dal náš velký Václav (myslím toho posledního, V.K.).

Prohlídka paláce a celého venkovního areálu nám zabere skoro tři hodiny. Jsem už docela nachozená a unavená, naštěstí holky souhlasí, že dáme pauzu. Kafe a čokoládový dort (11TL) přímo pod palácem s výhledem na Bospor a zapadající slunce. Zmobilizujeme zbytek sil a jdeme dál. Do kopce, směr Taksim. Začíná se šeřit, tma je tady bohužel už kolem páté hodiny. Po cestě míjíme fotbalový stadion a tak se bavíme na téma Milan Baroš. Jiřka říká, že vzhledem k sestavě, se kterou sem jela, program fotbalových zápasů Galatasaray Istanbul nestudovala, ale Baroš prý letos stejně nemá formu.

Náměstí Taksim a celá slavná třída Istiklal i se svojí nostalgickou tramvají je pro mne naprostým zklamáním. Hluk, davy lidí, nejraději bych odsud hned utekla. Obchody plné zboží, hlavně oblečení, po srovnání s tím, co jsem na jaře viděla při nákupech v USA, je toto naprostý šunt. Holky naštěstí po půlhodině mají stejný názor, a tak dolů z kopce kolem Galatské věže, na Galatský most a zpátky do našeho klidného, pohodového a čistého Sultanahmetu.

Eva má hlad, já už docela taky. U vody, kousek od mostu je rybí trh. Smrad strašný, ale holky zastavují u stánku s pečenými rybami. Dobře, jdu do toho taky. Vybrala jsem si pečenou rybu, prodavač mi ji dává do krabičky, cena 4TL, sedáme na schody a jíme. Moje ryba je skvělá, ale docela tučná a tak mám strach, že mi z ní bude až do rána špatně. Holky se dívají do mojí krabičky a říkají, že to listí je rukola a pod ní mám i citron, že prodavač nebyl blbý a věděl, proč mi to dává, to je dobré na trávení. Tak ačkoliv je ryba už ve mně, tak na ni dávám ještě ten citron a zajídám ho rukolou, ono se to v tom žaludku snad spojí. Asi spojilo, nebylo mi nic. Ale raději rychle zpět do hotelu, na pokoj a nalit další dávku desinfekce, dřív než se bakterie v žaludku namnoží. Jistota je jistota.

Dnes jsme byly ve městě víc než 12 hodin a máme toho opravdu dost. Na pokoji dáme sprchu, každá si vlezeme do postele s nalitou sklenkou Metaxy a naše dnešní večerní téma je „chlapi“, ti minulí, současní i budoucí. Na to, jak jsme byly unavené, na toto téma jsme se vydržely bavit poměrně dlouho do noci, ale interpretovat se to nedá.

V pondělí ráno u snídaně vyhlížíme na ulici taxikáře, chceme se poptat na cenu za zítřejší odvoz na letiště. První taxikář před námi prchá, druhý nahazuje naprosto nesmyslnou cenu 300TL. To snad spadl z višně. Buď tady má na dopravu na letiště monopol opravdu jen jedna firma a ostatní se na letiště bojí jezdit nebo se bojí nás. No, kdo ví, co tady o nás říkal taxikář, co nás sem první večer přivezl………. Kousek od hotelu je nějaká cestovní kancelář, prodávají lístky na shuttle bus na letiště. Cena 10EUR na osobu. Kupujeme. Jen jsme bohužel vázané jejich pevnými svozovými časy a tak musíme jet už v 7.2Oh., to je dřív, než bychom potřebovaly.

Náš poslední den v Istanbulu. Plavba lodí po Bosporu. Jdeme k lodi, co jsme si včera vyhlédly, jdeme na jistotu. Cena opravdu 10TL za osobu, vyplouváme asi za 45 minut, tak stačíme ještě přeběhnout přes cestu a na druhé straně, kousek od přístavu, je trh s kořením. Někde se udává název Egyptský bazar, někde Spice bazar. Eva je ve svém živlu, ale bohužel je tak nerozhodná, že nakupovat s ní, to je za trest. A samozřejmě váhá tak dlouho, že nakonec nic nekoupí a lituje toho možná dodnes. Já kupuji cibulku amarylisu. Tak teď čekám, co mi z ní doma vykvete. Vloni jsem si jednu přivezla z Amsterdamu a ta nasadila laťku poměrně vysoko. Uvidím, jak ve srovnání s ní dopadne tato letošní, turecká, nechám se tak za měsíc překvapit.

Plavba po Bosporu je dalším zážitkem, který si člověk při návštěvě Istanbulu nesmí nechat ujít. Cestovky pořádají i delší výlety, na 5-6 hodin, kdy se dopluje až k Černému moři. Naše výletní plavba je jen na dvě hodiny. Vyplouváme z Eminonu, kolem Karakoy, Kabanas, z vody znovu obdivujeme palác Dolmabahce, pak proplouváme pod mostem Bodazici a u druhého bosporského mostu Fatih Sultan Mahmet se otáčíme a kolem asijské části Istanbulu se vracíme zpět. Je krásné počasí. Modrá obloha, svítí sluníčko. Lepší počasí jsme si na dnešní lodní výlet ani nemohly přát.

Lodní výlet měl být na dvě hodiny, ale ve skutečnosti to bylo tak 1,5hodiny. Turci mají prostě zvláštní pojem o čase. Vystoupíme z lodi a jdeme směr Grand bazar. Máme hlad a taky potřebujeme najít záchod. V jedné zapadlé uličce je poměrně hezky zařízená restaurace. Je tam hodně místních, asi tady dobře vaří. Jdeme sem. To, že tady nejsou zařízeni na turisty je jasné hned, číšník neumí anglicky. Tak nám nosí ukazovat talíře s jídly, které se objednali ostatní hosté, abychom si mohly vybrat i my. Dáváme si něco, co je servírováno v horké kamenné misce, je to jako lečová zelenina s kousky kuřecího masa, k tomu chlebové placky. Vynikající. I s pitím platíme každá 10TL. Tady jsme si opravdu pochutnaly.

Jiřka po cestě nahlíží do obchůdků s koženým zbožím a dívá se na kabelky. Je jich tady spousta. Ale ona by chtěla originál, což se tady docela těžko hledá. Prý si pro něj zajede raději do Paříže. Říká, že každá žena by měla obětovat alespoň dva měsíční platy a koupit si za ně jednou za život pořádnou kabelku. Třeba Birkinku nebo LV. Jiřka je účetní, tak doufám, že jí ty dva platy budou stačit a za účelem koupě kabelky nezpůsobí nějakou zpronevěru. Radím jí, ať si tu kabelku koupí ke čtyřicítce, co bude mít příští rok. Ať si jí ještě užije. Jsem starší, tak mám právo radit.

Na cestu na Grand Bazar se musíme dvakrát ptát, ale nakonec ke vstupu dorazíme. My s Lenkou bychom chtěly nějakou hezkou šálu, tak je tady obhlížíme. Lence jedna padne do oka, tak jdeme do obchůdku, jestli tam bude něco i pro mne. Šály tady mají pěkné, kvalitní, ale docela drahé. Ta, co se líbí mně, je samozřejmě jedna z nejdražších, protože je hedvábná. Jenomže když ji vidím, je mi jasné, že chci tuto a žádnou jinou. No, jo, ženská. Smlouváme a je to těžké. Prodavačka je žena, na tu Lenčiny modré oči nepůsobí. Vybírám si ještě jednu šálu, klasickou vlněnou pašmíru, aby se nám líp smlouvalo. Bavíme se s Lenkou, kolik která máme peněz na hotovosti, podle toho si nastavujeme strop. Dvakrát z obchodu odcházíme, protože se nám cena pořád zdá vysoká a prodavačka už níž jít nechce. Nakonec se samozřejmě domluvíme. Konečná částka 75TL za tři šály, ale byl to boj. Když uvážím, že za tuto cenu jsem si před časem koupila jednu šálu v Benettonu, myslím, že můžu být se svým uměním smlouvat spokojená.

Nechávám holky na bazaru jejich osudu a vracím se do hotelu, chci si tam nechat věci a ještě jednou se podívat do Modré mešity. Po příchodu do hotelu jsem trochu v šoku. Náš recepční klečí na koberečku vedle recepčního pultu a modlí se. I když se to nezdá, ano, je to tady tak trochu jiný svět. Snažím se jej nerušit, sama si z háčku beru klíč od pokoje a mizím.

Jdu podruhé do Modré mešity a protože už vím, jak to tady chodí, jdu na jistotu. Nechci mezi turisty, chci se dostat do ženské části, tam je větší klid. Podaří se. Sedím na zemi a jen se tak dívám a vnímám vše kolem. Jsem tady asi docela dlouho, pak se ozývá upozornění, že bude čas k modlitbám a prosba, aby nevěřící odešli. Mám sice šátek na hlavě, jsem tady zašitá, ale nechci provokovat. Mám poměrně krátkou bundu, upnuté kalhoty a v žádném případě nemám postavu ani vizáž arabské ženy. Tak si beru boty a odcházím. Sotva vyjdu z mešity, na ulici potkávám holky. Istanbul je velký, ale malý současně. Vidím, že toho moc nenakoupily. Prý se nakonec na bazar vykašlaly a šly si raději na kafe. Jsem ráda, že co se týká nakupování hader, jsme snad všechny normální a v tomto směru si rozumíme. Ne, že bychom si na našich výletech nikdy nic nekoupily, ale nakupování pro nás není hlavním programem. A to se těžko vysvětluje všem, kteří se nás teď ptají, proč jsme vlastně do toho Istanbulu jezdily, když jsme si tam skoro nic nenakoupily…………..

Večer vyrážíme na poslední procházku do města. Ve stánku, kousek od našeho hotelu, každý den vidíme místní, jak si tam kupují jídlo. Jdeme to vyzkoušet taky, naše poslední večeře v Istanbulu musí být originální. Na rožni opečené kousky masa, zabalené do velké tenké placky, notně zasypané zeleninou, posypané kořením (docela pálivé) a zamotané jako velká palačinka. Cena 5TL a je to strašně dobré.

Nakupujeme ještě nějaké cukrovinky jako dárky. Lenka má posledních 10TL a strašně se jí líbí malované kachle, které tady v krámcích prodávají. Ty kvalitnější bohužel stojí 15-25TL, což je docela dost. Nevadí, to usmlouváme. Poslední nákup, poslední smlouvání, dáváme do toho vše. Buď to naše divadlo hrajeme tak skvěle nebo zase zapůsobily Lenčiny modré oči. Lenka je spokojená. Za svých 1OTL má nakonec kachle dvě.

Poslední večer. Tvrdý alkohol došel, máme už jen zbytek slivovice na ráno, dnes se servíruje Martini. To má sice jen malý obsah alkoholu, ale naše zažívání si už určitě na místní bakterie zvyklo a taky ani jedna z nás zatím žádné problémy neměla a už nás snad ani nepotkají. Zdá se, že vše, co jsme tady snědly, přežijeme. Poslední večer se nedá povídat o ničem jiném, než o tom, kam příště. A nápadů je hodně a tak uvidíme, kam nás osud příští rok zavede. Lisabon? Porto? Malaga? Hamburg? Pro mne, nejraději Jeruzalém.

V úterý vstáváme docela brzo a balíme. Snídani nestihneme, ale náš zlatý recepční nám na pokoj přináší čerstvě uvařené kafe a ještě nám dělá bagety na cestu, byly výborné. Auto na letiště nás vyzvedává téměř v domluvený čas, recepční nám podává ruku a ptá se, jestli jsme byly spokojené, jestli jim můžeme dát recenzi na Booking. Můžeme, samozřejmě a rády. Nedivíme se, že hotel měl hodnocení 9,2. Nemáme nic, na co bychom se stěžovaly.

Proti páteční cestě z letiště je ta dnešní na letiště docela v poklidu. A tak jsme už před devátou na letišti. Letí nám to v poledne, máme hromadu času. Naštěstí je už otevřená přepážka, jdeme se odbavit. Tím, že jsme tady tak brzo, máme štěstí, jsou volná místa u nouzových východů, budeme si mít kam natáhnout nohy.

Nevím, jak pro vás, ale pro mne je vždycky cesta domů nejúnavnější část celého výletu. Čekání na odlet se zdá být nekonečné. Ale dočkáme se, odlet je na čas, let klidný, po dvou hodinách jsme ve Vídni. Trochu zádrhel u pasové kontroly. U přepážky EU jsou nějací lidé, které nechtějí celníci pustit. Tak se tam dohadují, celníci volají další posily, radí se, někam telefonují, nakonec ty lidi vrací zpět. Přemýšlím, co je horší, jestli toto zdržení nebo to, že celou dobu musím poslouchat rozhovor dvou Čechů, kteří stojí ve frontě za námi. Některým hovorům je lepší nerozumět.

Na letišti už na nás čeká domluvený odvoz do Bratislavy, v Bratislavě vyzvedáváme auto, po cestě se ještě zastavujeme na jídlo a jedeme domů. Všechno jednou končí.

Na únor mám letenku do Thajska, ale jedu tam bohužel sama. Jiřka si jako účetní nemůže vzít v tuto roční dobu dovolenou a Evu a Lenku by na tak dlouho nepustili doma. Na Thajsko se moc těším, ale holky mi budou chybět.