0
0

…nastupujeme do pestrobarevného aluminiového jeepney (automobil se dvěmi dlouhými podélnými lavicemi uzpůsobený k přepravě osob, kteří nastupují zezadu nebo si hledají místo mezi zavazadly na střeše vozu. Zastavuje obvykle na mávnutí ruky a jízdné vybírá během cesty pomocník s bankovkami pečlivě nastrkanými mezi jednotlivými prsty ruky), kterým za neustálého troubení projíždíme Manilou zahalenou v hustém smogu. Je to změna…Tma přichází již v časných podvečerních hodinách a zahaluje ulice i se vším nepořádkem. Nezdržujeme se zde dlouho, už tak je tady přelidněno. Směřujeme na sever, naším cílem jsou rýžové terasy v Banaue.

Kupujeme místenky do poloprázdného klimatizovaného autobusu společnosti Victory Liner a ve večerních hodinách vyrážíme na cestu. Moderní hudba hlasitě chrastí ze starého přehrávače, který se s nahraným páskem občas neshodne a prostě ho namotá. To je potom chvíle pro pomocníka řidiče, který pásek pracně namotává zpět. Silnice jsou místy ucpané, a tak řidič předjíždí netradičně vpravo. Autobus po nezpevněném povrchu poskakuje, větvě stromů lemujících silnici bouchají do oken autobusu. Zpočátku jsme z těchto manévrů vyděšeni, ale s přibývajícími kilometry se dostavuje i nezbytný spánek. Pomocník nás budí v pozdních hodinách v očekávané stanici.

Vystupujeme v Olongapu. Abychom se seznámili s místní kulturou, jdeme posedět s domorodými obyvateli na zastřešenou terasu, kde se nerušeně oddávají populární karakoe. Hudební klipy uváděné na velké obrazovce doprovází svým zpěvem a pak za to i s úsměvem zaplatí. Nikdo z nás odvahu nenašel. Ze džbánu jsme proto rozlili poslední pivo (podobné českým pivům), zvážili zítřejší plány a odebrali se do hotelu. Za dvoulůžkový pokoj, ve kterém jsme se ubytovali tři, jsme zaplatili tři sta pesos. V noci nás vzbudil hmyz, který nerušeně přebíhal přes naše těla. Švábi! Ráno jsme zjistili i materiální ztráty – přišli jsme o kus tmavého chleba z rodné vlasti.

Ráno se přesouváme přes Subic s bývalou vojenskou základnou americké armády do městečka Santa Cruz. V pásmu několika kilometrů se snažíme nalézt pláž s průzračným Jihočínským mořem omílajícím západní břehy. Marně. Za vděk jsme museli dát i značně znečištěné vodě s průhlednými fialovými medůzami, kterým se tam opravdu daří. Znechuceni zastavujeme autobus, kterým pokračujeme do Alaminos. V hotelu se dozvídáme o přírodní rezervaci Hundred Islands, kam se vydáme ráno. V prostorném pokoji s vlastní sprchou (trubkou trčící ze zdi) lezou po zdi průhlední gekoni.

Pro cestu do rezervace najímáme dlouhou úzkou loďku s bočními vahadly, které mnohdy mizí ve vlnách moře. Za monotónního zvuku lodního motoru proplouváme mezi mnoha malými nepřístupnými ostrůvky porostlými bujnou vegetací. Kotvíme u pláže jednoho malého ostrova. Vítá nás krásná zátoka s průzračnou vodou a korály. Když však vzhlížíme přes horizont pláže, zklamaně naše oči spočinou na turistech slunících se na terase. Škoda, kvůli nim jsme rozhodně nepřijeli. Nasazujeme ploutve, brýle, šnorchl a plaveme na opačnou stranu ostrova. Podmořský svět se svou bohatou flórou a faunou je okouzlující a i moře s četnými proudy je tam takové přirozenější. Z vody vylézáme po více než hodině a ihned cítíme štiplavé pálení zad. Nyní chápeme, proč se většina lidí koupe v tričku. Snad příště.

Na místním tržišti v Alaminos nakupujeme manga a malé banány, za které jsme po nezbytném smlouvání zaplatili pár pesos. Usazujeme se na zadních dřevěných sedadlech autobusu, kterým pojedeme přes Dagupan do Baguio. Otevřena jsou všechna okénka, a tak se postupně seznamujeme s prostředím zdejšího venkova. Vlhké horké klima je umocněno pachem doutnajícího listí. Ve větších městech nastupují do autobusu prodavači vařené kukuřice a smažených vepřových kůžiček. Cestu si snažíme zpříjemnit tím, že s některým prodavačem smlouváme tak dlouho, až je vyvezen daleko za město. Když jeho nabídku odmítáme, s lamentujícíma rukama vyskakuje za jízdy z autobusu.

Pitný režim je v těchto oblastech velice důležitý, a tak se každý obvykle zaopatří pětilitrovým plastovým kanystrem pitné vody, který je k dostání kolem sedmdesáti pesos. Zvýšená potřeba je také vylučovat, ale jediným příhodným místem zůstávají křižovatky měst, kde autobus na chvíli staví. Spolucestující ani procházející davy lidí jsme ale svým počínáním nikterak nezaskočili.

Do věhlasného letního letoviska bohatých Baguia dorážíme v podvečer. Klima je zde příjemnější a i ubytování je opravdu na úrovni. Sledujeme satelitní vysílání a přitom dojídáme poslední přivezené zásoby. Zítra se budeme konečně více stravovat s místními. Když následující den stavíme u jídelny poblíž silnice, snažíme si vybrat něco k obědu. Spolucestující obvykle jedí rýži s masem neznámého původu, ale známé kvality. Hygienik by s tímto obchodem v Čechách neměl dlouhého rozhodování. Atmosféru dotváří ještě poletující hmyz. Všichni strávníci vypadají spokojeně a nakupují si ještě do autobusu oranžádu, kterou jim nalijí do igelitového sáčku a vsunou brčko. Ve spěchu smlouváme cenu grilovaného masa s nasládlou omáčkou přímo z roštu. Zřejmě pes. Kromě vyhublých kravek tahajících primitivní pluh jsme totiž žádná další zvířata nespatřili.

Začínáme nabírat výšku, a tak je třeba autobus na vysokém podvozku nechat stále častěji odpočinout. Řidiči dobu čekání obvykle zkracují zkrápěním žhavého motoru studenou vodou. Dopravní prostředek ale spolehlivě pokračuje bez viditelné újmy a řidiči ho nešetří ani poté. Velké nebezpečí představuje na silnici bílý pás čehosi. Rýže. V rovinatém úseku nepředstavuje zrní takové nebezpečí, ale zatáčky a klesání, kde je záhodno přibrzdit, autobus obvykle projíždí smykem. Řidič přibrzdí před zatáčkou, ale v nájezdu do ní již má plynový pedál na podlaze. Ve strachu z jízdy po dvou kolech začneme mnohdy i křičet. To se pak na nás otočí domorodci s tázavým výrazem v očích, co se nám vlastně děje.

Konečně v Banaue. Z Manily jsme překonali zhruba dvoukilometrové převýšení, které má za následek i změnu klimatu. Zvýšila se vlhkost vzduchu a s ní i bujná vegetace tropického deštného pralesa. Vítají nás potomci kmene Ifugao, kteří téměř zatratili tradiční zemědělství a zaměřili se na cestovní ruch. A my je samozřejmě podporujeme. Po ubytování v hotelu procházíme ulicí plné krámků se suvenýry – dřevěné sošky, textilní taštičky, vše se samozřejmou slevou. Možná později, hlad je mocnější. Navštěvujeme místní restauraci, kde se sytíme nudlovou polévkou, rýží s pohublým kuřetem a několika dobrými pivy, pro každého za méně než sto padesát pesos. Znovu se za zvuků pralesa zamýšlíme nad odolností zdejších autobusů, jezdeckým uměním řidičů, ale zároveň se i divíme, že jsme v horských šikanách neopustili trať.

Zavazadla necháváme v hotelu a brzy ráno vyrážíme jeepney na cestu do Batadu, vesničky ukryté v nepřístupném terénu vysoko v horách Cordillera Central. Zpevněná cesta je zaříznuta do příkrých svahů zužovaných erozí. Za jízdy naskakují malé děti s charakteristickými příznaky nešťovic, aby po několika ujetých metrech opět zkušeně vyskočily. Zastavujeme v místě, kde prudce stoupá stezka ztrácející se v hustém pralese. Dále už musíme po svých. Cestou potkáváme rozmanité druhy velkých mravenců probíhajících nám přímo pod nohami. Průvodce na nás každou chvíli čeká. Na náročný výstup v těchto podmínkách nejsme ještě asi aklimatizováni. Vstupujeme na planinu, odkud již hledíme k vesničce obklopené rýžovými terasami. Krásné výhledy na okolní kopce a přírodu se mísí s pocity únavy. Pořizujeme několik nezbytných snímků Batadu a jeho okolí.

Do hotelu se vracíme značně unaveni kolem poledne. Únava naštěstí v těchto podmínkách opadá také velmi brzy. Najímáme tricycle, tedy motorku s přidělaným bočním vozíkem, oboje pestrobarevně přezdobené. V pěti lidech včetně řidiče motorka pomalu supí klikatou silničkou nad Banaue. Za námi zůstává hustý šedý kouř, jehož zápach pocítí zejména následní jezdci. Ocitáme se na prostranství s všudypřítomnými krámky se suvenýry a dětskými průvodci nabízející své služby. Upřeně se díváme dolů na rozlehlé údolí se svahy pokrytými rýžovými terasami. Velkolepá podívaná.

Odmítáme jednoho mladého dotěrného průvodce a vyrážíme sami na cestu údolím zpět do Banaue. Za několik málo minut poprvé a naštěstí naposledy poznáváme filipínský amok. Létající kameny a bahno není v husté vegetaci vidět, pouze slyšet. Ale vyplatilo se. Už z principu jsme ušetřili a navíc jsme objevili místa, kam mnoho turistů ani nezabloudí a která by se opravdu dala nazvat „osmým divem světa“ – vodopád s průzračnou vodou, zavlažovací kanál přivádějící vodu z hustého pralesa, , domorodé děti válející se v hluboké vrstvě bahna, znečistěná prasata volně pobíhající společně se slepicemi kolem domku z prken, rodina realizující výmlat rýže…- vše, co turista vidět nemá a přece je to filipínské.

Na zpáteční cestu do Manily jsme snad již dostatečně psychicky připraveni. Chyba. Ranní autobus, do kterého jsme umístili už i naše zavazadla, se vůbec nerozjel. Dlouhé hodiny čekání. Po silnici mezitím projel obrněný vojenský transportér a pak přišla konečně naše chvíle – náhradní autobus, který nás bezpečně dopravil zpět do hlavního města.

V ohromných docích se za tmy orientujeme velice těžko. Nejenom my, i místní zaměstnanci nám nejsou schopni poradit cestu k trajektu na jižněji položený ostrov Negros. Pobíháme po docích tam a zpátky a ani nemáme čas myslet na nebezpečné živly, které cestou potkáváme. Sláva. Sami nalézáme odbavovací turniket a snažíme se koupit jízdenky do nejlevnější „žluté“ třídy. Trajekt má pravidelný odjezd v osm hodin večer. Zbývají nám tedy dvě minuty. Adrenalin se vlévá do krevního řečiště. Spelujeme rychle svoje jména a každý platíme 845 pesos. Na lístku nás bohužel velkým písmem upozorňují, že Meals not included. Když po příkrých schodech stoupáme na palubu, námořníci již odvazují kotevní lana. Trajekt je záhy vytažen na volné moře a pomalu se začíná vzdalovat od ostrova Luzon.

V každém patře trajektu je jedna třída, jedna barva paland a jiná úroveň vybavení a služeb. Vše klesá směrem vzhůru. Byli jsme doprovozeny do nejvyššího obyvatelného patra trajektu. Prudký mořský vítr zde profukuje stejně jako na horní palubě, takže zatuchlý pach přítomnosti velkého počtu lidí není alespoň tolik cítit. Dochází nám, proč tato třída byla nazvána právě „žlutá“ – velké množství žlutých železných paland těsně u sebe, z nichž každá je pečlivě očíslovaná. Domorodé děti kolem brečí, usnout lze pouze vlivem hluboké únavy. Procházíme se tedy po celé lodi, abychom se během dlouhé cesty zabavili. Nakukujeme do dražších klimatizovaných tříd se zelenými a modrými palandami, lodní kaple, herny, ale obvykle jsme vyhoštěni zpět do našeho sektoru.

Míjíme východní břehy ostrova Mindoro, Panay a mnoho dalších menších ostrůvků s písečnými plážemi lemovanými palmovými háji. Odpoledne vplouváme někam, co zdaleka nepřipomíná přístav. Bacolod. Na místě, kde se máme vylodit je rozlehlá planina s uschlými stromy a betonovým překladištěm. Naše vyhlídky se nyní rapidně snižují – polopoušť na straně jedné, špinavé moře na straně druhé. No co. Přesuneme se na jih ostrova Negros, kde snad najdeme u Boholského moře vytoužené místo k relaxování.

Čeká nás bohužel další noc strávená v autobuse. Dravá jízda na dřevěných sedadlech asijské velikosti, na kterých vlivem hlubokých děr příliš neposedíme, nenechá usnout nikoho z nás. Do Dumaguete vjíždíme za ranního kuropění. Po probdělé noci jdeme malátně do místního obchůdku nakoupit zásoby vody, bílého chleba „tousťáku“ a manga. Pak vyplouváme snad do vytouženého ráje. Vybrali jsme si levnější menší loďku, která má nyní na rozbouřeném moři problémy udržet se nad vodou. Kolem nás jakoby provokativně skáčou ryby (Oxyporhamphus spp.), které pak ještě dlouho dobu letí nad hladinou. Nemůžeme se shodnout na tom, zdali prožíváme peklo nebo již očistec.

Ostrůvek Apo je pokrytý hustým porostem a kokosovými plantážemi, o které se starají místní domorodci obývající chatrče z palmových listů. Azurové moře s řadou korálů, korálovců a bohatým podmořským životem nám vrací spotřebovanou energii. Konečně si dopřáváme pár dnů pohody. Ve svahu nad mořem je terasa přirozeně zapadající do zdejšího prostředí. Romantické pohledy na zapadající slunce nad mořem, palmy ohýbající se v náporech větru, téměř jediní cizinci v domorodé vesničce, chlazené pivo servírované mladou domorodkou…no prostě ráj. Zde je místo, kde snad i národní filipínské jídlo (marinovaná ryba s kousky manga, kiwi a s rýží) chutná lépe. Atmosféru narušuje po setmění jen naftový generátor dodávající elektřinu celé vesnici. Bydlíme ve stanech na pláži z vyplavených korálů, kam vede pěšinka lemovaná vzrostlými palmami. Na vrcholu kopce se tyčí již nefunkční silně zkorodovaný maják.

Během pár dnů strávených na ostrově jsme poznali většinu domorodců. Jednou nám na požádání připravili rybu (velice chutně), a tak jsme na oplátku zakoupili rybičky naložené v plechovce po motorovém oleji. Plechovka měla stálé místo na dřevěném pultě vystaveném celý den slunečním paprskům. Zvyknout se dá asi na ledacos…a za pár centavů.

V Dumaguete se ubytováváme v nejlevnějším doporučeném hotelu, kam nás ochotně dovezl zřejmě nevytížený policejní vůz. V královském apartmánu na posteli určené pro jednoho nocležníka spíme pohodlně tři. Po sedmé hodině ranní se tricycly přesouváme na místní letiště, odkud se vydáme zpět do Manily. Letenka nás přišla na 1 943 pesos, a tak doufáme v pohodlnější a příjemnější cestu oproti předešlé dopravě lodní (a vězte, že volbou dopravního prostředku lze výrazně ovlivnit množství zážitků, které si z Filipín odvezete).

Při odletu náš starý Boeing 737, společnosti Air Philippines, po runwayi doprovázejí hasiči, ale úplně zbytečně. Ten padá až o necelý měsíc později. Po příletu „nasáváme“ ještě atmosféru velkoměsta na populárních kohoutích zápasech. Před každým zápasem to v aréně začne hučet jako ve včelím úle. Sázkaři vyvolávají své kurzy a pak začnou přijímat peníze, které po nich sázející házejí. Začíná boj netrvající déle než několik desítek sekund. Mezitím co se vyplácí výhry, je kohout, smrtelně zraněn nožem protivníka připevněným na svém pařátu, odnesen z bojiště. To je zanedlouho připraveno k novému zápasu. U východu jsou poražení bojovníci připravovány k předání do místních restaurací. Zklamaní majitelé kohoutů i sázející, z nichž někteří prohráli možná i svoji výplatu, snad budou mít příští neděli více štěstí.

Na tržišti nedaleko letiště nakupujeme ještě levné rambutany a manga, které ocení zejména v rodné vlasti. Naposledy pojídáme smažené vepřové kůžičky zalité barevným octem a dopíjíme poslední San Miguel Bier. A poté i zbytek slivovice…pouze pro jistotu.

Po sedmnácti dnech strávených v této jihovýchodoasijské zemi nastupujeme do letadla, kterým se vrátíme domů, kde hraniční hory budou ještě pokryty sněhem.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .