0
0

Účastníci cesty: Tereza Malotová + Luboš Malota

Jana Švejcarová + Michal Švejcar

Před odletem:

Cestu na Filipíny jsme podnikli společně s kamarády Janou a Michalem a nebýt jich, nejspíš by žádná cesta nebyla…nápad někam vyrazit vznikl v listopadu na návštěvě u nich v Bezděkově, kde jsem byla sama bez Lu. Využili jsme jeho nepřítomnosti a vymysleli plán, že na Silvestra vyrazíme někam pryč.

Lu už po návratu z Jordánska tvrdil, že dorajzoval takže jsme museli vyvinout malý nátlak, ale povedlo se. Tak už jen zbývalo vybrat kam poletíme. Podmínkou bylo, aby to byla destinace „cestovací“ a ne „koupácká“, aby se ale dalo být den až dva u moře, aby tam bylo teplo, aby J+M sehnali letenky za rozumnou cenu a abysme tam já + Lu ještě nebyli…Původně jsme chtěli na Jávu a Bali, ale tam je teď odbobí dešťů, jestě se nám líbil Laos, ale ten je bez koupání, tak vyhrály Filipíny.

31.12. středa – odlet do Manily

Vstali jsme v 5.00 a vyrazili na letiště, auto bylo vymrzlé a na teploměru – 9 stupňů, rychle pryč odsud. Zaparkovali jsme u APC a co nejrychleji přeběhli na terminál 2, kde byla obrovská fronta na odbavení. Poprosila jsem a odbavili nás na nějaké extra přepážce bez čekání. Říkali, že je to dneska hrůza, že už museli volat policii na předbíhající Vietnamce, kterých tam byla opravdu spousta.

Jediná možnost, jak se dostat do Manily přímo z Evropy bez dalšího přestupu je letět s KLM z Amsterdamu, této možnosti jsme na cestě tam využili. V 7.00 jsme nasedli do Airbusu 319 ČSA a s hodinovým zpožděním jsme přistáli v Amsterdamu.

Do odletu jsme měli asi 5 hodin, šli jsme se nahlásit na stand by. Situace ohledně volných míst nebyla moc dobrá, takže jsem pro jistotu měla ještě letenky AMS – ICN (Soul) – MNL, kdyby nás nevzali. Celkově byl let o 5 lidí over a ještě 11 stand by. Dopadlo to dobře, economy byla plná do posledního místa, ale business byl skoro prázdný. Nicméně my jsme seděli v economy, ale byli jsme rádi, že letíme. Let trval 12 hod a 2 minuty a letělo se Boeingem 777 pro asi 380 lidí.

V letadle byli většinou Filipínci, jen málo turistů. Startovali jsme ve 14.20 a během cesty nás čekala oslava Nového roku, která se na palubě letadla konala při vstupu do mongolského vzdušného prostoru. Měli připravené šampaňské a na obrazovkách hrál klip Happy New Year. Dle věkového složení stevardů bylo vidět, že většina z nich má tuto linku za odměnu…, pravidla jsou asi všude stejná.

Let byl příjemný, pořád bylo hodně dobrého jídla, včetně sendvičů, polívky, sušenek a čokolád.

1.1. čtvrtek – přílet do Manily

V 9.30 místního času jsme přistáli v Manile (posun +7 hod). Měli jsme půl dne náskoku před J+M, kteří přiletěli až večer ve 22.30.

Měli jsme za úkol sehnat letenky na Palawan s odletem 2.1. Shuttle busem jsme přejeli z mezinárodního terminálu na terminál 3, kde sídlí společnosti Air Philipines a Cebu pacific, u nich jsme chtěli koupit letenku. Terminál 2, který jsme cestou minuli, patří Philipine airlines. Nejlevněji vyšly letenky u Air Philipines, odlet 2.1. v 8.00 a návrat 7.1. v 15.15 odlet z Palawanu, cena letenky byla cca 2500 Kč zpáteční.

Přepočet měny: 1 peso = 0.41 koruny

Potom následovalo ubytování. Chtěli jsme do čtvrti Malate, s J+M jsme měli domluvený hotel Ermita nebo Mabini. Cestou nás ale taxikář vzal do Carltonu, ten se nám zdál drahý, za 1900 peso a pak do Park Bed and breakfast, ten byl nově postavený, za 1700 se snídaní, tak jsme ho vzali.

Hned jsme taxikem vyrazili do centra. Nechali jsme se vysadit u Rizal parku, v malém nákupním centru jsme se stavili na jídlo, všude nám přáli Happy New Year.

Prošli jsme centrum, Rizal park, který byl přeplněný lidmi, kteří jen tak posedávali nebo hráli badminton. Dále promenádu u moře, kde se děti koupaly ve špinavé vodě. Všude plno ozdobených vánočních stromků.

Na křižovatce se k nám připletli dva malí kluci, jeden se snažil na Lubošovi vyžebrat peníze a ten druhý se neprojevoval, jen se pořád motal kolem mě. Měl na sobě volné černé triko, za chvíli jsem cítila, jak mě něco šimrá kolem přední kapsy u kraťasů. Chlapeček měl ruku vyndanou z rukávu, pod trikem a zkoumal, co by mohl ukrást. Nemám ve zvyku mlátit děti, ale instinktivně jsem mu napálila takovou ránu pěstí, že mě ještě asi 10 minut brněly klouby.

Poté následovala projížďka na koni. Řidič ji nabízel za 50, to se nám zdálo dobrý. Jeli jsme necelou hodinu centrem, čínskou čtvrtí, viděli jsme poštu, kostely. Při placení se řidič začal vykrucovat, že myslel 50 dolarů. To jsme mu odmítli dát a nakonec nechtěl ani těch 50 peso a tvářil se hrozně ukřivděně.

Pěšky jsme obešli Intramuros, už se začínalo stmívat, takže nejvyšší čas jít zpět. Zase jsme šli kolem moře, dali jsem si jídlo a měli v plánu to pěšky dotáhnout až do hotelu. Nakonec jsme si stejně vzali taxíka, bylo to ještě dost daleko. Poznatek z Manily: taxikáři moc neznají cestu, je potřeba jim radit. Taxametry moc nepoužívají, je potřeba si předem dohodnout cenu.

Asi ve 21.00 jsme přijeli ho hotelu a čekali jsme na J+M. Domluvili jsme s taxikářem, který nás přivezl, že na ně počká ne letišti a přiveze je k nám. Původně jsme byli s J+M dohodnutí, že se sejdeme v Ermitě. Poslali jsme jim sms, že je změna hotelu, ale nepřišla nám doručenka. Tak jsme měli trochu strach, aby J+M nejeli do Ermity, potřebovali jsme se během noci sejít, protože oni nevěděli, že už v 8.00 letíme na Palawan. Taxikář měl ceduli s jejich jmény, přesto se ale na letišti minuli a J+M vyrazili do Ermity. Naštěstí ji taxikář nemohl najít, tak M psal sms, jestli tam jsme, tak se pak taxikář po telefonu domluvil s naší recepcí a přivezl J+M k nám.

Ještě jsme si sedli do restaurace na pivo a spát šli kolem 3.00.

2.1. pátek – přelet na Palawan do Puerto Princesa

Dnešní noc byla poměrně krátká, takže jsme byli ráno na snídani všichni dost zničení, já asi nejvíc. Dali jsme si vajíčka a kafe, to nás trochu postavilo na nohy. Taxik, kterého jsme si večer dohodli nepřijel, tak jsme na ulici zastavili jiného a asi za 20 min jsme byli na letišti, na terminálu 2, letěli jsme letadlem Philipines airlines.

Ještě nám zbylo trochu času do odletu v 8.00, dali jsme si další kafe a za chvíli už jsme letěli Airbusem 330 – 300 na Palawan. Let trval asi 1 hod a 15 min, nebylo plno. Původně jsme seděli na prostřední čtyřsedačce, ale pak se mi podařilo sehnat okno u nouzového východu, sice jsem musela mít trošku zakloněnou hlavu, abych viděla ven, ale lepší než nic.

Občerstvení bylo jednoduché, jen oříšky, voda, kafe, čaj. Tak jsem většinu času sledovala cestu z okénka, pod námi v mracích prosvítaly miniaturní ostrovy a tyrkysové moře.

Letiště v Puerto Princesa je malé, celkem jsem se divila, že tam může přistát Airbus 330. Příletová hala vypadala jako nějaký sklad, je to tam celé v rekonstrukci.

Vzali jsme si tricykl, který nás odvezl do restaurace na jídlo a začali jsme vymýšlet dopravu dál na sever, prozatím do Sabangu k podzemní řece, do parku Puerto Princesa Subterranean River National Park. Pořád se nám nabízeli s vanem na celou dobu, včetně El Nida a cesty zpět, to jsme ale nechtěli. Takže jsme nakonec domluvili cestu za 2000 peso jen do Sabangu.

Cesta trvala asi 2 hodiny, zpočátku po asfaltu, později terénem. Nerozuměli jsme systému stavby silnic. Část cesty je v původním stavu, pak je najednou kus cesty z betonových panelů, ale jen v jednou směru. Pak zase původní stav a panely zase v opačném směru. Asi v půlce cesty do Sabangu jsou nádherné růžové veřejné WC, hezčí než všechny domy okolo.

Asi v 16.00 jsme přijeli do přístavu v Sabangu, Lu nasedl s místním na motorku a jel se podívat na ubytování. Přijel nadšený z pěkných a levných chatek za 800 peso se snídaní, u moře. Byly to chatky Dab Dab, celé ze dřeva, místo oken sítě, umístěné v zelené zahradě, u chatky jezírko. Měli jsme chatku pro 4, se dvěma samostatnýma pokojema a dvěma koupelnama. Po krátkém odpočinku jsme šli na procházku po pláži, prohlédli jsme ostatní možnosti ubytování a konstatovali, že Dab Dab jsou asi nejhezčí. Ještě tam byly zděné chatky s bazénem, ale za 4000 peso.

Na večeři jsme se vrátili do Dab Dabu a dali jsme si dobré jídlo. Foukal silný vitr, ze stromů padaly kokosáky, M jeden z nich rozřízl a dali jsme si drink. Spát jsme šli brzo, kolem 19.30. V noci nás budil vítr a kokosáky padající na střechu chatky.

3.1. sobota – Sabang – výlet k podzemní řece

Dneska jsme se vzbudili po 13-ti hodinovém spánku a šli jsme na snídani. Měla být v ceně, ale ukázalo se, že místní obsluha moc nerozumí anglicky, takže nám nakonec dali 1+1 zdarma.

Potom jsme se vydali na trek k podzemní řece. Byla možnost, jet cestu tam na lodi a zpátky pěšky, ale byly to asi 4 km, tak jsme šli pěšky obě cesty. Byla to příjemná procházka džunglí, vlhkost vzduchu snad 100 procent, takže jsme byli naprosto zlití potem. Cestou řvaly opice a asi po hodině cesty jsme přišli k rozcestníku na Monkey trail a Jungle trail. Museli jsme se zapsat do knihy návštěvníků, poradili nám, že máme jít cestu tam po Monkey, kvůli odlivu, část cesty se šla po pláži a zpátky po Jungle.

Monkey cesta byla pěkná, část po pláži, odliv už nebyl moc velký, museli jsme přelézat přes skálu, kde jsem měla smůlu na vlnu a šla zbytek cesty v mokrých teniskách.

Na odpočivadle jsme si dali svačinu ve společnosti opic a varanů.

Ke stanovišti loděk do podzemní řeky jsme přišli ve 12.30 a zrovna měli polední pauzu, tak jsme museli počkat do 13.00 na rozjezd lodí, výlet trval asi hodinu. Průvodce během jízdy říkal informace o řece a nasvěcoval baterkou jednotlivé krápníky a vápencové útvary. Projížďka byla příjemná, v jeskyni byla spousta netopýrů.

Zpáteční cestu jsme šli po Jungle trail, ta vedla pralesem, poslední kus cesty do Sabangu jsme šli stejnou cestou jako ráno. Na rozcestníku jsme se zase museli nahlásit, že park opouštíme. Stejně v tom ale museli mít chaos, protože kdybysme přišli pěšky a odjeli lodí, neměli by jak to zjistit.

Na pobyt v Sabangu je dobré se vybavit baterkou, protože elektrika tam jde jen od 17.30 do 21.30, některé hospody mají generátor i na pozdější provoz.

Večeři jsme si dali na pláži cestou z výletu a pak jsme šli do chatičky a hráli jsme scrabble. Asi ve 21.30 došlo pivo, tak jsme se přesunuli do vesničky do restaurace, kde jsme byli zpočátku jediní hosté. Naštěstí měli elektriku, ale asi ve 22.30 jim došla nafta na výrobu, tak byla tma, jen svíčky.

V průběhu večera jsme se dali do hovoru s místním studentem, který měl nalakované nehty. Tahali jsme z něho informace o Palawanu a Filipínách, ale občas jsme pochybovali o tom, že má pravdu.

Spát jsme šli kolem půlnoci.

4.1. neděle – přejezd do El Nida

Dnešní budíček byl v 7.45, sbalili jsme věci a po snídani jsme vyrazili na cestu do El Nida. Večer se nám podařilo usmlouvat cenu 6000 peso, z původních 14 000 to byl úspěch. Vyjeli jsme v 9.30 a do El Nida jsme s krátkou zastávkou na oběd dorazili v 16.00. Na oběd jsme se zastavili v Roxas, v místní restauraci, jídlo nebylo moc dobré, ale na zahnání hladu to stačilo. Potkali jsme tam holku a kluka, kteří s námi přiletěli z Amsterdamu.

V Sabangu nás upozorňovali, že do El Nida je nutné přijet co nejdříve nebo bude obsazené ubytování, jejich radě jsme nepřikládali důležitost. Minivan nás vysadil u hotelu Four seasons a hned jsme se vydali k pláži hledat chatky na přespání. Bohužel bylo všechno plné nebo měli jen jednu chatku, takže jsme se vrátili k hotelu Four seasons, kde nám nabízeli pokoj pro 4 za 2000 peso se snídaní. Vzali jsme to na jednu noc s tím, že večer ještě jednou obejdeme chatky a domluvíme si něco na další den.

Po sprše ve studené vodě jsme vyrazili do centra obhlédnout situaci. Měli jsme v plánu domluvit si dva jednodenní výlety po ostrovech kolem El Nida (park Bacuit Archipelago).

Potřebovali jsme vyměnit peníze, v průvodci píšou, že je to v El Nidu obtížné. Je pravda, že tam není banka ani bankomat, ale v Art Café měli mnohem výhodnější kurz za euro než v Manile (kurz za USD byl horší).

Před Art Café jsme se potkali s Veronikou a Honzou, kteří už měli návštěvu El Nida za sebou, vyměnili jsme si cestovatelské zkušenosti. Poradili nám hospodu s výborným jídlem.

Po výměně peněz jsme šli do Tuba-tours (http://www.tuba-tours.com) zajistit výlet na další den. Majitelem je sympatický 32-letý Rhoderick, na upoutávce má klasickou nabídku výletů A,B,C,D jako ostatní cestovky. Chtěli jsme na další den výlet A a potom C nebo B. Když jsme začali domlouvat cenu na výlet A, jen tak jsem plácla, jestli by se nedalo na některém z ostrovů přespat. Rhoderick se dotazu hned chytil a nabídl nám za super cenu výlet s přespáním na Minilocu na pláži u Secret lagoon (4500 peso za loď včetně 2 obědů, 1 večeře a 1 snídaně).

Večeře byla výborná, ryba s bramborovou kaší, pivo. Pivo nosí pánům v láhvi a dámám se skleničkou.

Všude na Filipínách jsou úsporné žárovky.

5.1. pondělí – výlet na katamaránu v okolí El Nida

Na cestu jsme se vydali v 9.30. U Rhodericka v kanceláři jsme si nechali batohy a na loď jsme si vzali jen věci, které jsme potřebovali na výlet. Jeli jsme katamaránem, společně s Rhoderickem a ještě jedním pomocníkem, kterému Rhoderick říkal Monkey, protože měl hrb na zádech.

Poté následoval nádherný výlet po ostrovech, těžko se to popisuje, to se musí vidět.

Cestou jsme viděli jeden resort a taky komplex, kde dříve byla soutěž o přežití a teď se údajně zase nějaká chystá.

Nejprve jsme zastavili na šnorchlování u korálového útesu, dostali jsme šnorchl a ploutve a asi hodinu jsme se kochali překrásným podmořským životem. Potom jsme jeli na další ostrov na koupání. Během mých cest už jsem byla na spoustě pláží, ale tohle koupání hodnotím jako nejlepší. Liduprázdné ostrovy s nádhernou teplou tyrkysovou vodou, bílý písek, prostě ráj.

Na pláži Rhoderick s Monkey připravili výborný oběd na ohni, rybu s rýží a salát. Po obědě jsme pokračovali k Malé laguně na Minilocu, kde jsme opět byli úplně sami. Zakotvili jsme před lagunou a vplavali jsme dovnitř. Zhruba další hodinu jsme plavali v průzračné teplé vodě. Jediným mínusem tohoto okamžiku bylo, že Lu měl křeče v břiše, které ho ale naštěstí další den přešly.

Potom jsme jeli k Velké laguně, do té se dá vplout lodí, takže jsme udělali projížďku a tady už jsme se nekoupali.

Asi v 15.00 jsme zakotvili na pláži u Secret Lagoon, kde nás čekal nocleh. Na pláži bylo několik lidí v rámci jednodenního výletu, ti ale brzy odjeli a opět jsme měli pláž jen pro sebe. Šli jsme se podívat do Secret Lagoon, prolezlo se tam malým otvorem ve skále. Rhoderick s Monkey zase na ohni připravili jídlo, opět rybu s rýží a salát, my jsme se mezitím koupali a odpočívali.

Monkey vyráběl nádherná zvířata z kokosových listů, nejdříve ptáka, večer kobylku a ráno jsme dostali ještě rybu.

Večer jsme hráli Uno o slivovici, Jana měla další den narozeniny a Uno jí hodně přálo, vyhrála skoro každou hru, takže byla během chvíle pěkně veselá.

Spali jsme se stanech a spacácích, které nám půjčil Rhoderick.

6.1. úterý – pokračování výletu lodí a návrat do El Nida

Budíček byl v 7.00, v 8.00 jsme měli v plánu vyplout. K snídani jsme dostali kávu, toustový chleba a sýr. Potkali jsme se s majitelkou pláže a zaplatili jí poplatek za přespání 100 peso na osobu. Později jsme se Fredericka ptali, jaká je cena té pláže a je to 4 000 000 peso, tj. necelých 2 000 000 Kč. Tak jsme si říkali, jestli to nevyměníme za pozemek v Unhošti…

Opustili jsme pláž a jeli zase na šnorchlování k útesu. Podmořský život je tu velice rozmanitý, ale u tohoto útesu nás trošku štípaly „dužniny“ plavající ve vodě. Bylo to cosi, co vypadalo jako kostky, co plavou v džusu Aloe vera, ve vodě občas štíply a „doštípávaly“ ještě i chvíli po vylezení z vody.

Už přesně nevím, v jakém pořadí jsme co viděli, ale ještě jsme navštívili jeskyni, cestou jsme viděli katedrálu ve skále, ostrov tvaru helikoptéry a další ostrovy a pláže, jejichž názvy si nepamatuju…

Oběd byl opět na opuštěné pláži, tentokrát kuře, kterého jsme měli hodně, protože chudáka Lu pořád braly křeče, takže raději nejedl. Během odpoledne se mu udělalo dobře, takže večeři v El Nidu už si dal.

Cestou do El Nida jsme se s Frederickem bavili o životě na Filipínách, říkal, že většinu vybavení včetně lodi od někoho dostal. Loď od Němce, stany od turistů, občas dostane i šnorchly a brýle. Ukázal nám sbírku papírových bankovek z různých států, tak mu M přidal naši padesátikorunu.

Po obědě jsme měli ještě jednu koupací zastávku a pak zpět do El Nida. Přijeli jsme asi v 15.00, usadili jsme se v hospůdce na pláži. Já s Janou jsme šly vyměnit peníze na zbytek pobytu, potom jsme se vrátily za klukama na jídlo. Asi v 16.00 jsme šli do Four seasons, kde jsme měli na 17.00 domluvený minivan do Puerty. Původní cenu 5000 jsme ještě snížili na 4000 peso za auto. Vyjeli jsme v 16.45 a do Puerty jsme se zastávkou na večeři přijeli ve 23.15.

Frederick nám poradil hotel Garciano, ten byl ale plný, takže jsme šli do vedlejšího Sky light apartelle za 1800 peso se snídaní. Tekla krásně teplá voda silným proudem, byla tam i TV a klima. Celou noc kokrhali kohouti.

7.1. středa – přelet do Manily a noční přejezd do Banaue

Budíček v Puerto Princesa v 7.00, snídaně, opět vajíčka a mango džus. Multikárou jsme vyrazili na krokodýlí farmu. V malinkém autíčku nás v jednu chvíli sedělo 16, někteří se drželi venku madel jako popeláři. Asi po 30-ti minutách jízdy hustým provozem a smradem z výfukových plynů jsme přijeli ke vchodu na farmu.

Nejdřív nás vzali ke kostře krokodýla, pak ke kádím, kde chovali malé krokodýlky a nakonec na most, pod kterým byla spousta dospělých zvířat.

Součástí prohlídky byla i malá zoologická zahrada. Asi v 11.45 jsme odjeli multikárou zpátky do Puerty, dali jsme si jídlo a na chvíli zašli na internet. Najít volný počítač byl problém, děti měly zrovna polední pauzu a kavárny byly plné školáků, kteří pařili hry. Uspěli jsme v kavárně dál od školy.

Na letiště jsme jeli jedním tricyklem jako sardinky.

V 15.15 nám letělo letadlo do Manily, tentokrát to byl Boeing 737- 500, plný. Letělo se asi hodinu, dostali jsme jen vodu. Po příletu do Manily jsme si na informacích rezervovali jízdenky na noční autobus do Banaue, u společnosti Auto Bus, odjezd ve 22.00, cena 420 peso.

Na autobusáku jsme měli být ve 21.30, takže nám zbývaly asi 4 hodiny času, rozhodli jsme se, že taxíkem zajedeme do Mall of Asia dát si dobré jídlo.

Mall of Asia je gigantické nákupní centrum, uvnitř je bruslařský stadion, kde dokonce pouštěli umělý sníh…

Dali jsme si výbornou pizzu a kafe a později jsme se nechali odvézt na zastávku autobusu do Banaue. Autobusové nádraží bylo dost příšerné, koupili jsme si jízdenky, zašli do obchodu klukům pro pivo, pak jsme marně hledali záchod, který byl nakonec hned za parkujícím busem.

V buse byly nízké sedačky a šváb. Klimatizace chladila naplno, tak jsem ji ucpala kapesníčkama, ty ale občas vypadly, když autobus nadskakoval na silnici špatné kvality. Rada: s sebou do busu vzít lepicí pásku nebo širokou izolepu na zalepení otvoru, kterým chladí klima.

Autobus nebyl plný, takže jsme každý měli pro sebe dvojsedačku. Docela dobře jsme se vyspali a do Banaue jsme přijeli vymrzlí od klimatizace v 6.15 (doba jízdy-8 hod a 15 min).

8.1. čtvrtek – Banaue + Sagada

Banaue nás v 6.15. přivítalo deštěm…Společně s ostatními cestujícími jsme nasedli do jeepney a odjeli dolů do vesnice hledat ubytování. Všechno bylo podobné kvality, tj. nic moc, cena kolem 700 peso. Nakonec jsme se ubytovali v Peoples hotelu v pokojích s výhledem na terasy.

Šli jsme na snídani, kde jsme se opět potkali s Veronikou a Honzou, byli sbalení a za chvíli odjížděli jeepnym do Sagady. My jsme ještě neměli plán, který den co podnikneme, ale Sagadu jsme chtěli vidět taky, takže jsme neváhali, rychle zaběhli pro věci na výlet a za 15 min už jsme se drkocali jeepnym zase o dům dál. V autě s námi byli ještě čtyři Poláci a občas nastupovali a vystupovali Filipínci.

Čekala nás náročná cesta, Veronika nás předem varovala, že kus silnice se propadl a nedá se projet. Byla to pravda, asi po dvou hodinách jízdy jsme museli vystoupit a škrábat se blátem do prudkého svahu, abysme se asi po dvaceti minutách vrátili zase na silnici, kde už čekalo další auto a pokračovali jsme dál.

Cestou byla všude spousta rýžových teras.

Zhruba za další hodinu jsme přijeli do Bontocu a přestoupili na jeepnyho do Sagady, který jel další hodinu.

Sagada nás přivítala pěkným počasím, dali jsme si oběd a vyrazili na výlet k zavěšeným rakvím, hlavní atrakci této oblasti. Prošli jsme kolem kostela na hřbitov a dál do lesa, po uzké pěšince. Cesta nebyla značená, takže jsme lehce bloudili. Nejprve jsme viděli zavěšené dřevěné rakve na skále, šli jsme pořád dál, do údolí a na kopec, cestou byly vidět ještě dvoje rakve, ale ne tak pěkné jako ty první. Na kopci jsme viděli přicházet Veroniku s Honzou, volali jsme na sebe.

Na skále právě probíhal pohřeb, což ještě zdůraznilo morbiditu našeho výletu…

Zjistili jsme, že dál už asi cesta nepůjde, tak jsme se vrátili k V+H, kteří nám ukázali cestu k těm prvním rakvím, dalo se dojít až úplně k nim, pod skálou byla jedna vysypaná rakev a kosti a pak ještě cestou do kopce další místo s rozpadlou rakví a lebkami.

V průvodci píšou, že některé rakve jsou staré stovky let a některé jen čtyřicet.

Pak jsme se vrátili zpět do vesnice a začali se shánět po odvozu do Banaue. Žádný jeepney už nejel, takže jsme si museli za 4000 peso pronajmout minivan. Alespoň jsme nepřestupovali v Bontocu, ale jeli jsme přímo ke stržené silnici. Zjistili jsme, že místo, kudy jsme ráno přelézali kopec už se taky utrhlo, takže nás čekalo o dost horší přelézání než předtím. Cestička byla hodně blátivá, klouzalo to, nebylo se čeho držet, jen trsů trávy. Ale zvládli jsme to ještě za šera. Potom jsme jeli asi dvě hodiny do Banaue. Večeře opět nic moc, tentokrát suverénně vyhrálo moje jídlo, vařená ryba i s kostma a hlavou ponořená do vody, toho se nikdo neodvážil dotknout.

Spalo se příjemně za hukotu řeky.

9.1. pátek – terasy v Batadu

Dneska jsme vstávali kolem 8.00, posnídali jsme tradičně vajíčka a toustový chleba se sladkým máslem, ve kterém křoupaly krystalky cukru (musela jsem to z chleba seškrabat pryč). Sháněli jsme dopravu na výlet na terasy v Batadu, ranní jeepney už odjel, takže jsme byli odkázáni na minivan.

Po snídani jsme se nechali odvézt nahoru nad vesnici na autobusák a koupili jsme si jízdenky na noční bus do Manily. Původně jsme chtěli jet zase Auto busem, který odjížděl v 17.30. V hotelu jsme ale zjistili, že jede ještě Florida ve 20.00. Rozhodnutí jet až s Floridou nás později stálo spoustu hodin navíc v buse…, to ale nikdo nemohl tušit. Nicméně v ideálním případě je určitě lepší jet s Floridou, mají moderní autobusy, lepší sedadla a v buse je WC. Lístek stojí 450 peso, s Auto busem 420.

Cesta jeepnym z Banaue do Batadu trvala asi hodinu a půl, vystoupili jsme na zastávce nad vesnicí, odkud jsme zahájili náš pěší výlet. Čekalo nás dlouhé a prudké klesání k rýžovým terasám. Zpočátku byla cesta jednoduchá, šlo se po jediné možné cestě dolů. Potom jsme se zastavili u malého občerstvení, kde byl děda a jeho vnoučata, ten nám poradil další cestu. Žádné šipky nebo cedule kam jít v Batadu nejsou, děda nám jednoduše ukázal přes údolí nějaké palmy a k těm jsme měli jakkoliv dojít, tam pokračovala cesta k vodopádu, cíli našeho výletu.

Pořád jsme klesali níž a níž, a jelikož nikde nebyla oficiální cesta, šli jsme lidem přes zahrádky, po rýžových terasách, schůdcích v terasách. Byla to nádherná procházka. U palem nás čekalo poslední prudké klesání k vodopádu. Tam jsme si dali malou pauzu a psychicky se připravili na výšlap obrovského kopce zase zpět nahoru.

Od vodopádu k palmám vedla jedna cesta a potom jsme zase šli po terasách a snažili se najít co nejschůdnější cestičku. Skoro se mi nechce věřit, že nikdo z nás do té rýže nespadl, cesta byla po dešti kluzká a terásky místy dost úzké.

Zase jsme se zastavili u dědy, dětem jsme dali lízátka, které jsme dostali v KLM. Dozvěděli jsme se ještě nějaké rýžové informace a pak už nás čekal jen závěrečný výšlap k autu. Tady bylo špatně zase mně, byl nízký tlak a měla jsem hlad, tak jsem měla mžitky před očima, ale nakonec jsem se nahoru nějak vyškrábala (díky sáčku barevných čoček z lipa, které Lu našel v batohu a který jsem skoro celý snědla).

Opět nás čekala hodina a půl skákavé jízdy jeepnym, v Banaue jsme si v Peoples vzali batohy a nechali se odvézt na autobusák, kde jsme je nechali. Do odjezdu busu jsme měli asi dvě hodiny a chtěli jsme si dát nějaké dobré jídlo. Na žádné místní speciality už jsme neměli sílu, takže jsme šli do Banaue hotelu, což byla velice dobrá volba.

Zrovna začínala večeře formou švédských stolů, a za asi 300 peso jsme mohli sníst co jsme chtěli. Jídlo bylo vynikající, spousta druhů včetně polívky, salátů, zákusků.

Příjemně přejedení jsme se dokulili na zastávku, kde už čekal růžový Florida bus. Byl plně obsazený, takže tentokrát žádná dvojsedačka pro každého. Zalepili jsme klimatizaci a vydali se na cestu. Zpočátku šlo všechno dobře, autobus občas zastavoval, ale po čtyřech hodinách jízdy, o půlnoci, se zastavil na delší dobu. Bohužel chviličku před naším příjezdem se přes celou silnici převrátil kamion a cesta se stala neprůjezdnou. Před námi stáli jen dva busy, takže to byla smůla, kdybysme přijeli o chvíli dřív, tak jsme to stihli, k naší smůle to stihl i Auto bus, který jel z Banaue v 17.30.

Chvíli jsme ještě leželi v buse a asi v půl jedné jsme šli obhlédnout situaci. Vypadalo to beznadějně, plně naložené auto na boku a nikdo se zatím nesnažil o zprovoznění cesty. Takže jsme šli zase spát, asi po čtyřech hodinách jsme se šli zase podívat, jediná změna byla, že sundali dvě kola. Kolony busů už byly v obou směrech veliké. Malé osobáky s trochou šikovnosti mohli projet.

Takže zase návrat do busu a pokus o spánek. Za další hodiny se jim povedlo odpoutat kabinu a mohlo se jet, místo ve tři ráno jsme přijeli do Manily ve tři odpoledne.

10.1. sobota – příjezd do Manily a přesun k sopce Taal

Hurá, po devatenácti hodinách pobytu v buse jsme zase na svobodě. Při večeři v Banaue hotelu předchozí den jsem si psala zápisky a nadepsala i dnešní den větou: „Příjezd do Manily ve tři ráno“. Nejspíš jsem to zakřikla.

Autobus nás vysadil na jedné z malých autobusových zastávek, kterých je v Manile spousta. Proto je cestování busem poměrně komplikované, neexistuje hlavní autobusové nádraží, ale každý si musí zjistit, odkud jede jeho bus.

Naše první cesta vedla na jídlo, do nočního busu jsme si s sebou nic nevzali…Hlad byl velký, takže jsme šli do nejbližšího fast foodu, měli tam „místní“ dobroty, ale nakonec to nechutnalo tak hrozně jak vypadalo.

Zahájili jsme poradu, co s posledním dnem, který nám zbýval do odletu domů. Lu už měl cestování docela dost, J+M chtěli na sopku Taal a mně to bylo jedno. Rozhodli jsme se pro kompromis, busem už nikam nepojedeme, takže pokud seženeme taxík za dobrou cenu, který nás doveze k sopce a počká tam na nás do druhého dne, zajedeme tam.

Hned vedle fast foodu zastavil řidič, který byl ochoten jet hned a počkat do druhého dne do dvanácti hodin za 3000. To nám přišlo fér, tak jsme zase vzali věci a vyrazili na sopku. Cesta trvala asi dvě hodiny, přijeli jsme k jezeru Taal, uprostřed kterého se nachází sopka.

Začali jsme hledat ubytování, asi troje chatky byly plné, nakonec jsme se ubytovali v moc pěkných pokojích hned u jezera. Název to nemělo, ale majitelem byl Němec Walter.

Zašli jsme na večeři do sousední restaurace, kde jsme si také domluvili loďku na výlet na další den.

11.1. neděle – sopka Taal a odlet domů

Dnešní ráno bylo poměrně větrné a na jezeře byly vlny. Po dobré snídani jsme nasedli na loď, která nás odvezla doprostřed jezera na sopku, trvalo to asi 30 minut. Na břehu místní nabízeli masky na obličej kvůli prachu nebo jízdu na koni k vulkánu. Obojí jsme odmítli a vyšlápli na sopku po svých. Alespoň nám uschlo oblečení mokré z lodi. Výstup trval chviličku, asi 40 minut. Sopečný kráter byl celkem pěkný, ale okolí se nám nelíbilo. Nahoře prodávali občerstvení a celkově to tam působilo dojmem výletního místa.

Dolů jsme seběhli asi za půl hodiny a zase loďkou zpátky na břeh. Vlny byly větší než ráno, takže jsme z lodi vysedali naprosto mokří. Naštěstí jsme ještě měli k dispozici pokoje, takže jsme rozvěsili věci a při hraní Una čekali, až uschnou.

Tady musím připomenout velice smutnou událost, a to ztrátu Lu modrého cestovatelského klobouku, který si zapomněl v taxíku cestou do Manily.

Zpátky do Manily jsme vyrazili dle domluvy kolem 12 hodin a nechali jsme se odvézt zase do Mall of Asia, ve kterém jsme již byli před odjezdem do Banaue. Odnesli jsme zavazadla do úschovny a domluvili se na odjezd na letiště ve 21.30. Zbývalo nám tedy poměrně dost času, asi 6 hodin, které jsme museli přečkat. Nejprve jsme zašli vyměnit ještě nějaké peníze a pak jsme si dali rozchod a domluvili se na kafe v 19.00. Lu a já jsme nakoupili nějaké suvenýry a většinu času jsme byli venku u mola nebo v kavárně na náměstíčku, kde jsme konečně napsali pohledy (přišlo mi líto trávit posledních pár hodin v klimatizovaných obchodech).

V 19.00 jsme se sešli s J+M, poradili nám, kde se dají koupit známky na pohledy, které jsme po dlouhém bloudění sehnali. Asi ve 21.15 jsme šli k úschovně a nachystali se na odlet domů.

J+M měli letenky Manila – Dubaj – Vídeň (Emirates) s odletem v 00.20 a já s Lu Manila – Soul – Praha (Korean air), odlet 00.30. J+M se bez problémů odbavili, protože měli placené letenky. Nás čekal klasický boj o místa na stand by. Bohužel let Manila – Soul (Korean air) byl přebukovaný o 13 lidí a ještě 7 stand by, my na konci seznamu. Zjistila jsem, že ve 23.55 letí ještě Asiana airlines taky do Soulu, bohužel nám ale nechtěli uznat korejský letenky a navíc byli taky přebukovaní.

Čekali jsme do poslední chvíle, pořád jsem si myslela, že na nás místa zůstanou, vždycky to nakonec dobře dopadlo. Tentokrát ale ne. Naštěstí nám ale supervisor letu nabídl, že za tři hodiny letí let do Pusanu. Na můj dotaz „what is it Pusan“ mi odpověděl, že „another airport in Korea“.

Ještě jsem se ptala, jak se dostaneme z Pusanu na Soul Incheon, odkud nám to letělo do Prahy, uspokojivou odpověď jsem nedostala, jen že by tam měl jet nějaký rychlovlak. Už jsem to dál neřešila, protože jsme stejně neměli jinou možnost než tam letět. Kdybysme přespali ještě jednu noc v Manile a letěli do Soulu až dalším spojem kolem 14.00 odpoledne, nestihli bysme přípoj do Prahy, který letěl ve 14.20.

Do odletu jsme měli ještě hodně času, tak jsme šli ven z klimatizované haly se trošku ohřát. Za chvíli nám nad hlavou zadunělo letadlo do Dubaje, zamávali jsme J+M a potom jsme ještě mávali našemu Soulu.

Asi hodinu jsme seděli venku a pak šli znovu na odbavení, tentokrát se jim na kontrole zavazadel nelíbila mušle, kterou jsem převážela v kufru. Vzali mě k nějaký tabuli a ukazovali, co všechno se nesmí převážet, ani malinkaté mušličky jak z Chorvatska. Mnou pašovaná mušle měla asi 25 cm a ještě k tomu obrovské špičaté šlahouny, Lu ji našel na Palawanu. Nakonec se slitovali když jsem jim říkala, že u nás nemáme moře.

12.1. pondělí – Manila- Pusan – Soul – Praha

Ve 3.30 filipínského času jsme odletěli do Pusanu. V gatu jsme pozorovali naše spolucestující, většinou Korejce. Když vyhlásili nástup do letadla, všichni jak na povel vyskočili a začali se jeden přes druhého cpát do letadla. Během pár minut byli všichni vevnitř. Letělo se Boeingem 737 – 800, který měl řady 1-8 a pak až 28-48.

Celý let jsme prospali a v 7.30 (+1 hodina oproti Filipínám) jsme přistáli v Pusanu, někde psáno Busanu.

Po výstupu z letadla jsme začali zjišťovat, kde to vlastně jsme. Nejprve jsme si vyzvedli kufry, které naštěstí přišly, prošli pasovou kontrolou směrem k informacím. Věděli jsme jediné, pokud chceme být ještě dneska v Praze, musíme rychle jednat.

Brzy jsme pochopili, že Pusan je od Soulu pěkně daleko, přesněji 350 – 400 km, takže na nějaké přejezdy vlakem to moc nevypadalo. Na informacích na mezinárodním terminálu, kde jsme se nacházeli, nám nebyli schopni anglicky vysvětlit, jak se dostaneme do Soulu. Jediné co jsme pochopili, že vedle je ještě vnitrostátní terminál, takže jsme se tam vydali (venku mínus 6 stupňů).

Měla jsem zjištěné, že lety Korean air a Asiana airlines Pusan-Soul Incheon letí ráno a odpoledne, ranní už nám odletěli a pokud bychom letěli odpoledne, uletěla by nám Praha. Jakmile jsme vešli do odletové haly, zaujala mě přepážka Busan airlines. Naštěstí tam byl jeden Korejec, co mluvil anglicky a pochopil naši situaci. Díky němu jsme si v 8.25 koupili za 45 USD letenky do Soulu na nějaké letiště Kubao a v 8.50 jsme odlétali. Ještě nám poradil, že z Kubaa jezdí shuttle bus na Incheon a jede 30 minut.

Letělo se Boeingem 737-500 a v letadle chyběla 13. řada. Později doma jsem na internetu našla, že Busan airlines patří pod Asiana airlines, je to něco jako jejich low-cost, mají 3 letadla a létají od října 2008. Jejich webové stránky jsou pouze v korejštině. Po hodině příjemného letu jsme přistáli v Soulu, vyzvedli zavazadla a zase hurá na informace. Paní sice anglicky vůbec nemluvila, ale měla na papíře anglicky napsané jak se dostat na Incheon. Ve směnárně jsme si vyměnili 5 USD na jeny na lístek na bus a šli na zastávku, odkud zrovna odjížděl bus. Asi v 11.00 jsme konečně dorazili na Incheon a zbývaly nám dlouhé 3 hodiny a 20 minut do odletu letadla do Prahy. Teď už nebyl problém s volnými místy, letadlo bylo poloprázdné, odletělo se v čas a skoro celý let jsem prospala.

Do Prahy jsme přiletěli v 17.30 a ve stejnou dobu přijížděli i J+M autem z Vídně.

Kde se nám nejvíc líbilo:

1. Palawan – El Nido, dvoudenní výlet po ostrovech

2. rýžové terasy v Batadu

3. Sabang, trek a podzemní řeka

4. Sagada – zavěšené rakve

5. Manila

6. Taal jezero a vulkán

Dojmy: Na Filipínách jsou zdlouhavé přesuny mezi jednotlivými místy, jinak je to nádherné a levné místo, kde se dá strávit odpočinková i cestovací dovolená. Poměrně dobře se dá domluvit anglicky, lidé jsou milí, bezpečnost dobrá. Koupání kolem El Nida patří mezi nejhezčí, které jsem zažila. Nejlepší doba pro návštěvu je leden až květen, kdy je období sucha (Lonely Planet udává období sucha už i listopad a prosinec, to nám ale místní vyvraceli. V listopadu a prosinci také prší). Na rýžové terasy je dobré jet v dubnu a květnu, kdy je tam sice hlavní sezóna, ale zraje rýže.

Ceny udávané v Lonely planet Philippines z roku 2006 jsou nyní skoro o 100 procent vyšší…ale i tak pořád dobré.

Výlet na Filipíny určitě doporučuju!!!!TM

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .