0
0

D9 – Začátek zájezdu, přejezd do Tanzánie – Neděle 8.7.2007

V neděli ráno jsme už před osmou hodinou stáli v recepci našeho hotelu a odhadovali, kdo z přítomných se s námi vydává na naši cestu. U většiny jsme se trefili. Takže jaké je složení naší Nomádské rodiny? 6 Britů {1 holka, 5 kluků, všichni 22 let}, 4 Nizozemci{2 asi tak staří jako my a pak jejich rodiče}, 2 Němci kluci a jedna Němka, která k nim nepatří, 1 Jihoafričanka, 1 Korejka, 2 Američani a my, takže celkem 19 lidí. Šest lidí končí svoji cestu na Zanzibaru, jsou to Nizozemci a kluci Němci.

Náklaďák Nomádu měl hodinové zpoždění. Po příjezdu jsme v hotelu měli breefing, kde se řešili nejbližší dny naší cesty, pak nějaké doplatky a hlavně se opisovala čísla našich zdravotních pojistek. Vedoucí zájezdu je Pilile ze Zimbabwe a po cestě jsme nabrali ještě Natashu z JAR, která nám bude vařit. Před opuštěním Nairobi jsme se stavěli v supermarketu pro nákup dobrůtek na cestu a pak už jsme jeli na dlouho cestu směr Arusha v Tanzánii.. Naše auto je náklaďák (taková trošku tatrovka) upravený pro převoz lidí. Má kabinu pro řidiče (tady sedí Pilile a Natasha) a pak vůz, kde je místo pro 21 cestujících a pak má další prostory, kde jsou uložené stany, kempové vybavení, kuchyňské potřeby, matrace atd. Strašně to skáče, ale co se dá dělat, je to tzv. africká masáž zadarmo.

Po cestě jsme se seznamovali s jednotlivými účastníky zájezdu a obdivovali okolní krajinu. Jeli jsme těsně okolo Kilimandžára, bohužel vrcholek byl v mracích. Minuli jsme také známou a posvátnou Mount Meru. Přejezd tanzánské hranice byl víceméně v pohodě, zaplatili jsme vízum a jelo se dál. V Arushe jsme vyměnili 50 dolarů na tanzánské šilinky. Do kempu Meserani Snake Park jsme dorazili až za tmy, takže naše první stavení stanu bylo trochu zdlouhavé. Stany jsou poměrně prostorné (2×2 metry) a dost bytelné, ten náš byl ale trochu smradlavý, jako by tam byly nějaké psí {pardon} chcanky. Matračky mají gumový potah a na ně dáváme naše spacáky.

Večeře byla ten den připravená personálem kempu a byla moc dobrá (grilované masíčko). Po večeři nám Pilile vyprávěl, co nás čeká v Serengeti a Ngorongoro za kempy a vybral od nás peníze. Všichni jsme šli spát docela brzo (jako ostatně každý den), protože jsme byli po dlouhé cestě dost unaveni. Nemůžu říct, že bych spala moc dobře, ale rána jsem se dočkala docela odpočinutá.

D10 – Národní park Serengeti – Pondělí 9.7.2007

Vstávali jsme v 6.30 a a chvilku po 7 hodině jsme vyjížděli v zelených terénních jeepech na třídenní výlet do národních parků Serengeti a Ngorongoro. Auta patřila společnosti Boby Camping Tours a byla pro 4-7 lidí. Jeli jsme rozhozeni do 4 aut, ale ne všechna se dočkala šťastného návratu. Nepředbíhejme však. Auta měla speciální otevírací střechu pro pozorování zvěře, při jízdě do Serengeti jsme ji ale ještě příliš nevyužili. Museli jsme totiž s sebou brát naše spacáky, matrace i stany, protože je přepoužijeme k nocování v kempech v národních parkách a tyto se samozřejmě na cestu přivázali na otvírací střechu.

Po cestě jsme zastavovali na několika místech. Když nepočítám zastávky u suvenýrů každých pár desítek kilometrů, první pořádná zastávka byla na hraně kráteru Ngorongoro. Byl zde nádherný výhled do kráteru, škoda jen, že byla zatažená obloha. Další zastávka byl oběd na jedné picnic site. K obědu byla krabice s překvapením v podobě nedovařeného studeného kuřete a já se radovala, jak v Africe určitě zhubnu. Jenže pak jsme se slušně dorazili prachem. Je období sucha a cesty jsou hodně prašné (asfalt byl pouze na prvních kilometrech než jsme dojeli z Arushi k jezeru Manyara). Okénko u řidiče nešlo zavřít a tak nám nezbývalo než si to pořádně vychutnat. Další zajímavá zastávka byla v místě oficiálně zvaném Olduvai (správně Oldupai). Zde byli nalezeny jedny z nejstarších pozůstatků předků člověka vůbec. Viděli jsme museum a vyslechli jsme si krátkou přednášku o historii tohoto místa. Na každé zastávce byla možnost „toilet“. Všechny vypadaly dost podobně, prostě díra v zemi, lišili se jen mírou znečištění v nejbližším okolí.

Po cestě do kempu, která trvala přes šest hodin, když nepočítám zastávky, jsme viděli spoustu zvířat. My už jsme nějaká velká zvířata viděli v Keni, ale Angličané, co s námi byli v autě ještě ne. Pořád se ozývalo samé úúúúúúúú, ááááááááá, awesome, amazing, lovely a podobně. Poslední kilometry v Serengeti byly ale opravdu úžasné. Více jak hodinu jsme projížděli po velké otevřené planině a na obou stranách cesty se pásly různé druhy gazel a antilop.

Přibližně 150 metrů od našeho cílového kempu jsme pozorovali lvici, jak žere zebru. Sranda byla, že kemp nebyl oddělený žádným plotem, a kdyby chtěla, mohla se dorazit u našeho stanu. Prostě pravá Afrika. Kemp byl velmi jednoduchý. Žádné umývárny, žádná sprcha, dva jakoby záchody (rozuměj díry do země). Hygienu jsme se rozhodli odložit na zítra. Bylo docela zima, ale věděli jsme, že příští noc na kraji kráteru nás čeká doslova mráz. Byli jsme poučeni, ať nenecháváme žádné jídlo ve stanu, zvířata by to mohla ucítit. Večer byla jasná obloha a na ní milióny hvězd, asi nikdy jsem jich tolik najednou neviděla. Dostali jsme skvělou večeři, Boby si přivezl s sebou 3 černochy na vaření a opravdu jsme si moc pochutnali na dýňové polévce a pak na kuřecím mase. V noci jsem pak spala skvěle, žádná zvířata mě nebudila.

D11 – Ze Serengeti do kráteru Ngorongoro – Úterý 10.7.2007

Ráno jsme vstávali v půl sedmé (prostě brzy, jako ostatně každý den) a po snídani jsme vyrazili na naši první opravdovou „game drive“. Anglický termín game je obecné označení pro zvěřinu nebo velká zvířata, nebo to co se prostě loví (např. ryby). V Africe se termín „game drive“ používá ve smyslu safari, t.j. cesta za hledáním a pozorováním zvěře. Termín „safari“ je ze swahilštiny a znamená cesta. Swahilština se používá jako hlavní jazyk na domluvení se ve východní Africe (Keňa, tanzánie, Uganda), pak různé kmeny mají různé jazyky, ale swahilsky umí v těchto zemích téměř každý.

Viděli jsme opravdu hodně různých zvířat. Spoustu gazel grantových a thomsonových, hodně zeber, leoparda, dva gepardy, tři lvy, slony, buvoly, pakoně, hrochy a žirafy. Speciálně s gepardy a leopardem jsme prý měli štěstí, protože to jsou zvířata, která je velmi těžké pozorovat ve volné přírodě.

Serengeti je pláň – savana, která je v určitém období plná zvířat. Mezi Serengeti v Tanzánii a Masai Mara v Keni probíhá migrace pakoňů. Je jich okolo 1.5 miliónu a velmi známý a často točený je jejich přechod řeky Mary, který část z nich nepřežije. Migrace pakoňů v Serengeti je označována za největší živou šou na zemi a my jsme tajně doufali, že bychom ji mohli ještě stihnout, ale bohužel, přijeli jsme o pár týdnů později. Byli jsme v Serengeti v období sucha, ale kdykoliv jsme se podívali napravo nebo nalevo, všude byla nějaká zvířata. V Serengeti je příliš mnoho nebezpečných zvířat a tak se smí jezdit pouze autem (vystupovat pouze na vyhrazených místech).

S pozorováním jsme skončili okolo oběda, kdy jsme se vrátili do kempu. Dostali jsme opět něco dobrého, sbalili jsme si stany a vydali jsme se naším autem směr Ngorongoro.

Kráter Ngorongoro se řadí mezi opravdové divy přírody. V kaldeře o průměru približně 20km se vytvořilo speciální prostředí s největší hustotou zvířat. Některá zvířata (pakoně, gazely, …) volně migrují mezi Ngorongoro a Serengeti, jiná tam zůstávají a jiná se tam kvůli strmému terénu vůbec nedostanou (např. žirafy).

Náš kemp – Simba A (simba znamená swahilsky lev) – se nacházel na hraně kráteru a byl naprosto úžasně položený s nádherným výhledem na celý kráter. Opět jako v Serengeti zde nebyl žádný plot, který by nějak odděloval kemp od vnějšího světa a tak se zvířata pořád motala v bezprostřední blízkosti stanů.

Každý den si stavíme svůj stan. Poprvé nám to trvalo dost dlouho, jednak to bylo za tmy a jednak běžně stany nestavíme, ale teď nám to trvá tak 3-5 minut. Stan má samonosnou konstrukci, která se nejdříve postaví a na ni se pak připne vlastni stan, takže žádné kolíky. V Ngorongoro jsme přes stan měli ještě plachtu proti dešti, aby to trochu zateplila. Bereme si vždycky stejný stan, ten náš jsme si poznačili igelitovým pytlíkem na šňůrce pytle. Možná bychom rádi ten náš smradlavý s někým vyměnili, ale je dobré spát ve vlastní špíně a ne špíně někoho jiného. Špína je tam vždycky. Do stanu si dáváme boty a matrace jsou zaprášené, takže naše pyžama (černé kamaše a bílý rolák z klimatexu) jsou věčně špinavá. Stany se převáží vzadu v našem trucku spolu s tyčemi a našimi batohy.

Večer jsme si dělali oheň a okolo se bez bázně potuloval africký buvol samotář, který má být nejagresivnejší zvíře v Africe; mezi stany se pásly zebry a když jsme se vrátili další den z „game drive“ po kráteru, tak asi tak 50 metrů od našeho stanu 2 obrovští sloni okusovali nějaké křoví. Nejvíce jsme ale byli varováni před divokými prasaty, která dokážou vyčuchat ve stanu i smradlavé ponožky a pak těmi jejich tesáky klidně roztrhají stan. Jít v noci na záchod byla opravdová zkouška bobříka odvahy. Další výzva byla teplota. Na okraji kráteru je zima, v noci poklesla teplota téměř na 0 stupňů a od pusy se kouřilo jako z Temelína.

Ještě před spaním, se David odhodlal dát si sprchu. Na rozdíl od Serengeti v tomto kempu sprchy byly, bohužel jen studené. Alespoň mu potom nebyla venku taková zima. Po večeři jsme poseděli asi hodinku u táboráku (na dříví jsme zastavili po cestě ze Serengeti) a šli – jak jinak než zase brzy – spát.

D12 – Ngorongoro Conservation Area – Středa 11.7.2007

Na prohlídku kráteru jsme vyjížděli ráno v 6:30. Byla ještě tma + neproniknutelná mlha, přesto to nebránilo našemu řidiči řídit jako při závodech Le Mans, jen s hlavou vystrčenou z postranního okénka. Jelikož jedno z těch čtyř aut, co s námi vyjely z Arushi, se porouchalo, museli jsme se všichni stísnit do 3 aut. Sestup do Ngorongoro jsme zázrakem přežili, mlha postupně ustupovala a ještě než jsme dojeli dolů, viděli jsme několikatisícové stádo pakoňů vinout se planinou jako dlouhý had. Než jsme k němu dojeli, uviděli jsme vysokou koncentraci hyen a bylo nám to jasné – záběry jak vystřižené z National Geographic. Obrovský lev žral čerstvě zabitého pakoně, kolem v okruhu skučelo asi 25 hyen a bojácně kroužili kolem lva. Ještě u nich byli 2 šakalové a jedna liška. Hyeny pomalinku uzavíraly kruh, lev ale nerušeně žral a občas se postavil a odehnal je do větší vzdálenosti. Celý výjev jsme pozorovali asi 20 minut. Když už lev nemohl, vznešeně odkráčel a zbytky nechal nedočkavým hyenám, které se všechny o to začaly mezi sebou prát – opravdu docela ošklivá zvířátka. Lev si to namířil přímo k nám. Byl od nás tak 2 metry a šel po cestě. Všechny auta se začaly předjíždět tak, aby každý mohl udělat co nejlepší fotku lva zepředu – vypadalo to jak nacvičená spartakiáda aut. To lva přestalo po chvíli bavit a otočil to mimo cestu, kam auta nemohla.

Pokračovali jsme dál a viděli jsme spoustu býložravců, hlavně zeber, pakoňů, buvolů a různých druhů gazel. Pak jsme uviděli dalšího lva – samici s dvěma koťátky. Rozkošné. Opět vzdálenost byla méně než 2 metry.

Jak už jsem psala, naše auta měla otevřenou střechu. Všichni jsme stáli na sedačkách a vypínali se, co to šlo. Kdyby tato lvice chtěla, mohla nám skočit na auto a všechny nás sežrat. Možná zrovna tato lvice zabila toho pakoně co ho žral ten obrovský lev. Náš průvodce nás poučil, že lev samec obvykle nezabíjí, zabíjí samice a lev pak přijde na večeři. No vlastně skoro jako u lidí. Pak jsme viděli svádění pštrosů. Neuvěřitelný tanec se samicí – hrozně legrační pohyby při svádění. K vlastnímu aktu ale bohužel nedošlo, protože před námi se začal stydět, zejména když někteří Angličané (no, hlavně Sam) ho hlasitě podporovali a vulgárně napovídali co dál. Viděli jsme dalšího válejícího se lva a jezero s plameňáky. Viděli jsme spoustu hrochů, buď se válet ve vodě, spát na souši nebo se pást na břehu. Bohužel, nepodařilo se nám potkat nosorožce. V Ngorongoro je jich okolo 20, zřejmě někde polehávali v trávě. Vnitřním dolní okraj kráteru Ngorongoro vypadá trochu jako Jurský park a má neopakovatelnou atmosféru. Když jsme odjížděli, bylo nám opravdu smutno.

Následoval návrat do kempu, zabalení stanů, oběd a cesta zpátky do kempu do Arushy. Většinu cesty jsme prospali. Největší atrakcí cesty zpátky byl na jedné toaletní zastávce pavián, který drze vlezl do okénka kabinky jednoho kamiónu a začal ho vykrádat. Sranda byla, že v tom kamiónu spal řidič a ten se nejdřív pěkně vyděsil a pak pěkně rozčílil. Pavián vystřelil, jako kdyby měl raketový pohon.

V našem Meserani Snake (hadím) kempu jsme se srdečně přivítali s naším Pililem a Natashou (oba zůstal v kempu zatímco jsme jeli do Serengeti). Hned jsme si dali teplou sprchu. Tedy spíše teplé kapání vody, při větším tlaku tekla jen studená. Jo a ještě trochu probíjela elektrika na regulátoru tlaku sprchy, ale smrtelné to určitě nebylo, protože to bych o tom teď asi nepsala. Předbalili jsme si věci na Zanzibar, po večeři jsme poseděli a popovídali s mladými Holanďany a okolo 22:30 jsme upadli do nočního bezvědomí.

D13 – Z Arushy do Dar Es Salaam – Čtvrtek 12.7.2007

Tento čtvrtek nás čeká dlouhý přejezd (700km, 9-10hod) z Arushy do Dar Es Salaamu, největšího města Tanzanie a donedávna hlavního města (nyní je to město Dodoma). Název Tanzanie vznikl až po získáni samostatnosti. Nejdříve se odkolonizovala pevnina a v roce 1962 vznikl stát Tanganika. V roce 1964 skončila kolonizace Zanzibaru a spojením těchto celků (a slov) vznikla Tanzanie. Tanzanie má asi 35 milionů obyvatel, 8 % populace má AIDS a pouhých 7% má středoškolské nebo vyšší vzdělání.

Z našeho kempu jsme vyjeli okolo 6:30 ráno. Bohužel, ještě jsme se museli stavovat v Arushe, protože v tom porouchaném voze, co jsme s ním byli v Serengeti, zůstali nějaké věci Angličanů. Tato maličkost nám způsobila zdržení 2 hodiny a už se to s námi vezlo až do Daru. Cesta naštěstí neskákala tolik jako při cestě z Nairobi do Arushy, přesto několik děr jsme chytili a byla to slušná masáž. Po cestě jsme téměř nestavěli, jen 2x na 10 minut na záchod. Z auta jsme viděli pěstování kaktusu, z kterého se získává vlákno sisal a kterým je Tanzanie známá. Z toho vlákna se plete všechno možné – tašky, houpačky, závěsy, pytle, …

Do Daru jsme přijeli za soumraku, projet ho ale zabralo další 2 hodiny. Na přenocování jsme byli objednáni do kempu Mikadi Beach. Nachází se na poloostrově, na který se z Daru přejíždí trajektem. Diky zpoždění jsme ale trajekt prošvihli a tak jsme museli jet oklikou po souši. Do kempu jsme dorazili asi v 10 večer. Pěkně unavení jsme postavili stany a těšili se na večeři. Natasha udělala špagety bolognese z konzervy – docela to bylo dobré.

Pilile se ten večer necítil úplně dobře. Ptali jsme se zda snad malárie, ale to prý ne, to by prý neměl takový apetit. Viditelně mu nic vážného nebylo.

Oproti Arushe tu bylo velké vedro a komáři doráželi, jako kdyby měsíc nepili. Záchody i sprchy byly společné pro ženy i muže. V kempu byl dokonce bazén, jen v něm chyběla voda. Po večeři jsme šli hned spát a usínalo se nám strašně krásně za zvuků balení věcí ostatních členů naší skupiny na Zanzibar (my už měli zabaleno z Arushy, heč).

D14 – Na Zanzibar – Pátek 13.7.2007

Je pátek a čeká nás přejezd trajektem na Zanzibar, kde strávíme následující 3 noci v kulturním hotelu u moře. Ne, že bychom měli něco proti stanům, ale přece jenom už nám není dvacet. Ráno jsme vstávali v půl šesté. Pilile nás nabádal, abychom si brali s sebou jen pár věcí. My si samozřejmě bereme jeden celý velký batoh, protože si chceme nechat vyprat v hotelu prádlo. Jak je všude plno prachu, tak máme věci po 14 dnech v Africe totálně černé. Po snídani nasedáme do objednaných minivanů, které nás mají odvést do Daru k hlavnímu trajektu na Zanzibar. Jsou opravdu mini. Sedačka, která vizuálně vypadá jako pro dva lidi, je tak pro jednoho (Davida). Stísněni dojíždíme k prvnímu trajektu, kterým se musíme dostat do Dar es Salaamu a tím pádem i k druhému trajektu na Zanzibar. Jede s námi Pilile i Natasha, ale Pilile zůstane v Daru, půjde k doktorovi na kontrolu. Nejdříve nám ale musí zajistit jízdenky na trajekt. My zatím jdeme k trajektu. Docela nervy, trajekt měl už jet a Pilile nikde. Kdyby nám trajekt ujel, jel odpoledne ještě jeden – katamaran „Flying Horse“ – jezdí to za 4 hodiny, zatímco tento za hodinu a půl. Nakonec na nás trajekt solidárně asi 30 minut počkal. Po cestě jsme chvíli sledovali video, než jsme usnuli. Vzbudili jsme se těsně před příjezdem k ostrovu.

Klima se změnilo už v Daru, bylo vlhko a vedro. Zlatá zima předchozích kempů. Po chvíli čekání na imigrační přepážce (Zanzibar sice patří pod Tanzanii, ale má vlastního prezidenta, kontroluje pasy, dává do nich razítka a mluví o nezávislosti) se přesunujeme do blízkého hotelu Maritime. Původní idea byla, že před přesunutím se na pláž všichni strávíme jednu noc ve Stone Town, což je stará část města Zanzibar (na souostroví Zanzibar). Stone Town je památka dědictví UNESCO. Jenže je takové vedro, že většina lidí mění názor a chce hned na pláž. Chvíli sledujeme, jak se všichni dohadují, jestli pojedou místní levnou dopravou naskakujícím taxibusem „Dala-dala“ (cesta s tím trvá asi 4 hodiny, taxíkem hodinu) a v jakém levném hotelu budou spát a pak se s nimi prozatím loučíme. S Holanďany, kteří mají dopředu sehnané ubytování na východní pláži a již se nevrací, se loučíme na trvalo. Taxíkem odjíždíme do našeho krásného hotelu, který jsme si přes Pilileho zamluvili už v Arushe. Alespoň na tři dny chceme mít čistou postel, vlastní záchod, sprchu a svatý pokoj. Náš hotel se nachází na nejkrásnější pláži Zanzibaru Nungwi, jmenuje Amaani Bungalows a náš „bungalow“ má východ přímo do moře. Opravdu! Když vyjdeme na balkon, tak je pod námi moře a cáká nám na nohy. Je to paráda!

Konečně odpočinek! A v hotelu je také internet! David se jde koupat, pak se jen tak procházíme po nádherné pláži, objednáváme si „spice tour“ jako náš program na zítra a večeříme v restauraci našeho hotelu. Následuje chvíle na internetu a pak si jdeme užívat pohodlí našeho pokoje.

D15 – Zanzibar, Spice Tour – Sobota 14.7.2007

Zanzibar je známý jako ostrov koření, které se zde pěstuje od dávných časů a které bývalo velmi lukrativní obchodní artikl. Zejména v 17. století, kdy prý cena hřebíčku se rovnala jeho váze ve zlatě. Proto jsme hned pro první celý den na Zanzibaru naplánovali túru koření, již zmiňovanou „spice tour“.

Vyjíždělo se od našeho hotelu v 9 ráno a jen taktak jsme to stihli, protože laxní obsluha dokáže protáhnout i nevalnou snídani na slušnou dobu. Jeli jsme asi hodinu na jednu farmu ve vesnici Bububu, kde si nás vyzvedl náš průvodce. Vypadal trošku jako čert, ale jinak byl velmi milý a uměl nezvykle dobře anglicky. Jmenoval se Ramadan. Dále se k nám připojil asi 15-ti letý černoušek (Salomon), který jednak fungoval jako obstarávač vzorků a dále vyráběl z listů různých palem pro nás dárky. První koření, které jsme viděli, byl hřebíček. Roste na stromě, do jehož koruny se vyšplhal náš mladý Šalamoun a nalámal nám plody – zrovna byl čas sklízení. Hned jsme jeden ochutnaly a měl velmi silnou chuť. Další následoval kardamon, potom jsme ochutnávali citrónovou trávu a potom pepř. Pepř roste jako popínavá rostlina na akátech a je to vlastně pepř všech barev v jednom. Pokud je nezralý, je zelený. Pokud se zelený nechá uschnout, je černý. Pokud se nechá dozrát je červený a pokud se oloupe, tak je bílý. Další byl zázvorový kořen, skořicová kůra a kari listy. Kari neroste jako samostatné koření, ale je to obvykle směsice 11 – 13 druhu koření. Toto všechno a ještě mnohem více nám říkal Ramadan. Pak následovalo ochutnávání a očuchávání několika druhů rostlin pro nás neobvyklých jmen jako ylang ylang a kurkuma. Feferonky jsme raději neochutnávali, protože z těch pálily oči už jen při pohledu. Pak ještě byla celá řada druhů, ale ty už si teď bohužel nepamatujeme. Kromě koření bylo také na programu dne exotické ovoce. Začalo to ochutnáváním, kdy jsme byli posazeni na kládu a „fruit man“ nám to začal nosit. Karambola, mandarinky, klementinky, grepy, 2 druhy pomerančů, durian (padající prý ročně zabíjí několik lidí), banány, jack fruit, lichi, mango, papaya a pak ještě nějaké další, co si taky nepamatujeme. To všechno jsme pak viděli ještě růst na stromech. Procházení farmou, očuchávání, osahávání a ochutnávání zabralo něco přes 2 hodiny, ale byla to pro nás veliká zábava. Náš mladý Salomon mezi tím co obstarával v korunách stromů vzorky, stačil ještě pro nás vyrobit kravatu, dvoje „hodinky“ na ruce, přívěšek žábu na krk, přívěšek sluníčko, košík na vzorky, klobouk pro Davida a korunu pro mě. Nějaká koření jsme si na konci prohlídky farmy koupili, ale bohužel většina jich nepřežila naše následující putování po Africe. Rozloučili jsme se Ramadanem a Salomonem a pokračovali jsme dál do města Zanzibar.

Pod termínem Zanzibar se rozumí několik věcí. Je to jednak souostroví Zanzibar, které se skládá z hlavního ostrova Uyungwa a z menšího ostrova Pemba a dalších asi 50 ostrůvků. Dále termín Zanzibar označuje název hlavního města. Hlavní město se dělí na staré – Stone Town a na nové. Jelikož Zanzibar byl dlouho pod arabskou (konkrétně ománskou) nadvládou, Stone Town je spíše arabské město než africké, s arabskou architekturou, mešitami, úzkými uličkami a trhy.

Po příjezdu do Stone Townu se nás ujal další průvodce – Said. Byl to docela milý kluk, nerozuměl ale moc dobře anglicky (např. že David vypadá v typické zanzibarské čepici jako idiot). Prohlídka po Stone Townu zabrala asi 1,5 hodiny a sestávala z procházení těch úzkých uliček, návštěvy pevnosti, kterou zde zanechali Portugalci, vylezení na střechu jednoho vysokého hotelu, rozhledny po městě; návštěvy místa, kde býval trh s otroky a z prohlídky místního trhu.

Pak jsme šli na oběd, který byl v ceně zájezdu. Byla to typická zanzibarská voňavá „pilau“ rýže s rybou. Obědem naše túra skončila a následoval návrat do hotelu (okolo 15:00). Den pokračoval koupáním v moři, povalováním se v pokoji, chvílí na internetu a byl zakončen výbornou a relativně levnou večeří v restauraci hotelu Paradise.

D16 – Zanzibar, koupání s delfíny – Neděle 15.7.2007

Na dnešek jsme si naplánovali výlet za delfíny na volné moře. Jelikož náš hotel se nachází na severní straně ostrova na pláži Nungwi, cesta za delfíny znamená dostat se na jižní stranu ostrova do místa zvaného Kizimkazi. Z našeho hotelu odjíždíme chvilku po 7 hodině ranní, na místo pak přijíždíme asi v 9:20. Po vybrání si potápěcích brýlí, šnorchlu a ploutví jdeme k naší lodi, která nás má vést za delfíny. Kapitána nám dělá asi 40 letý černoch a jeho syn. Hned po nalodění se převlékáme pod ručníkem do plavek a pro jistotu si bereme záchranné vesty. Jsou obrovské 2-3 metrové vlny a naše loď střídavě vyjíždí na vlnu a padá dolů – naštěstí jsme se před naloděním pojistili kinedrilem. Nalezení delfínu trvalo asi 40 minut. Byla to přibližně 15-ti členná skupinka a byla perfektně sesynchronizovaná v potápěni se a v nadechování se. Kvůli opravdu velkým vlnám jsem si do vody netroufla, David tam ale vlezl a s delfíny se snažil navázat kontakt. Ze začátku se mu to moc nedařilo, po chvíli se ale k němu skupinka připojila a plavali asi 10 minut pohromadě. Byl z toho úplně nadšený, byl od nich méně než metr. David šel nabrat dech na loď a po nějaké době se do vody vrátil, ale bohužel už se mu znovu připojit k delfínům nepodařilo. Přesto to byl další velký zážitek z naší cesty. Škoda jen, že byly takové vlny. Báli jsme se vyndat kameru a foťák jsme měli venku jenom chvilku, každá pátá vlna totiž přejížděla přes okraj naší loďky.

Po návratu na pevninu jsme se vydali naším autem nazpátek na sever. Cílem byl Jozani Forest – les, kde žije skupina červených gueréz, endemických a velmi ohrožených opic. V návštěvnickém centru nám přiřadili rančera, který opice velmi rychle našel. Evidentně neměly žádný strach z lidi, i když lidé jsou jejich úhlavní nepřítel. Protože opice devastují úrodu manga, místní farmáři je považují za škůdce a snaží se je vybít. Fotek opic jsme po chvíli nastříleli víc než dost a tak jsme se rozhodli pro oběd. David si dal pizzu s chobotnicemi, já jsem si dala pilau rýži s kuřetem. Jenže kuře příliš připomínalo to z naší školní jídelny a tak jsme skončila jen na té rýži. Po obědě jsme jeli zpátky k našemu hotelu s malou zastávkou ve Stone Townu v lékárně. Urgentně jsme potřebovali doplnit zásoby imodia a na trhu koupit nějaké místní exotické ovoce, ať to imodium nekupujeme zbytečně.

Do našeho hotelu jsme přijeli okolo 15:30, poslední koupání v moři a pak hodinka zaslouženého spánku. Před soumrakem jsme zašli na internet přečíst si emaily a aktuální informace z domova. Tímto prakticky končil náš pobyt na Zanzibaru. Zanzibar byl na naší cestě opravdu odpočinkový, přesto to není úplně místo srovnatelné s plážovými středisky v Thajsku, Indonésii, Mexiku a dalších populárních destinací. Moderní svět zde končí s plotem hotelu. Také bezpečnost je zde otázkou a možná i díky všemožným varováním průvodců a knih, člověk zde nemá pocit úplného bezpečí. Ale byli jsme zde příliš krátkou dobu na to, abychom to mohli objektivně posoudit. Zanzibar je místo, kde se narodil Freddie Mercury. Nikde o tom ale není ani stopy, protože Freddie byl gay a to se v islámském světě téměř považuje za zločin. Zanzibar je místo s historií. V 19. století byl východní africkou branou obchodu s otroky a v dobách jeho největší slávy se každý rok na místním trhu s otroky prodávalo okolo 50 000 otroku. Zanzibar býval hlavní město Ománu v dobách, kdy byl pod ománskou nadvládou. Je jedním z hlavních středisek swahilské kultury vzniklé na pobřeží Keni a Tanzanie jako mix arabské a africké kultury a založené převážně na islámských tradicích. Swahilština je dodnes oficiálním jazykem v těchto zemích a mateřským jazykem na Zanzibaru. Kwaheri Zanzibare!

D17 – Zpátky na pevninu – Pondělí 16.7.2007

Po delší době jsme si dopřáli luxusní spánek až do osmi hodin a po snídani nás v 9:30 očekával náš šofér z místní cestovní kanceláře Sun tours. Poslední cesta z pláže Nungwi do Stone Townu proběhla bez větších problémů a v 10:40 jsme se nechali vyhodit u hotelu Maritim. Do 11 hodin, kdy máme mít sraz s ostatními, si dáme ještě kolu a možná něco k jídlu. Jenže jídlo (pizza) by prý trvalo tak 30 minut a my jsme nechtěli přijít pozdě na sraz, tak jsme zůstali jen u té koly. V 11 hodin jsme byli na místě v přístavu, jenže nikde nikdo. Tak jsme šli k místu nástupu na trajekt s tím, že oni určitě dorazí. V 11:30 pořád nikde nikdo, trochu jsme znervózněli a David je šel hledat – nic. Nakonec se objevili chvíli po 12-té hodině. Tvářili se jakoby nic a když jsme jim řekli, že na ně čekáme už od 11, tak nás Dejna politovala – přitom to byla ona, kdo svolával sraz na 11 = grrr.

Ve 12:30 odplouval trajekt a hned ze začátku začali roznášet „blicí“ pytlíky. Já jsem spala a David si samozřejmě nevzal, že prý mu nebývá na lodi nikdy špatně. Asi po 15 minutách jsme s třesoucíma rukama lovili v baťůžku poslední kinedrily a hledali nějaké pokud možno neprůhledné igelitové tašky. Ta cesta opravdu stála za to. Trajekt byl přeplněný, 75% lidem bylo špatně a loď se vozila přes 2 hodiny po obrovských vlnách nahoru a dolů. Naštěstí jsme to ustáli, i když horko těžko. Po vypotácení se z lodi na nás čekal Pilile, který přijel už ráno s Korejkou Yujin (Jůdžín), aby ji pomohl vyřídit malawijské vízum na ambasádě v Dar Es Salaamu. Bohužel jim na ambasádě došly razítka, ale alespoň měla Yujin potvrzení, že si pro vízum byla. Ptal se také nás, ale my jsme dělali, že nás se vízum netýká, podle informací Ministerstva zahraničích věcí Česká republika dostane vízum na hranicích. Nicméně Pilile byl z nás trochu nesvůj a tak jsme mu udělali radost a šli jsme s ním ještě jednou na tu ambasádu, zatímco ostatní jeli dalším trajektem na ten poloostrov, kde jsme měli kemp. Jenže na ambasádu jsme šli zbytečně, bylo už po 15-té hodině a ambasáda zavírala v 15:00. Počkali jsme tedy na další trajekt a přijeli do kempu Mikadi Beach právě včas, abychom mohli pomáhat s večeří.

Natasha nás totiž mezitím rozdělila do čtyř tříčlenných skupin, naše se jmenovala Elephants a kromě nás tam byla ještě Yujin. Uvařili jsme výborné kari (David z toho má ještě teď žluté tričko) a také takovou africkou bábovku z banánů a sladkých brambor. U večeře jsme obvykle sedávali v kruhu okolo ohně na skládacích stoličkách a každý večer Pilile měl proslov o tom co nás čeká další den. Vzpomněli jsme si, že když jsme odjížděli na Zanzibar, tak mu nebylo úplně dobře. Prý už je to dobré, byl u doktora, ten mu udělal testy a byla to ta mrcha malárie, no tak to prý včera vyležel a na zítra je ready řídit 10-12 hodin a 630km do Iringy. Chvilku jsme ještě poseděli než jsme šli spát do „našeho“ zeleného stanu.

D18 – Z Dar Es Salaam do Iringa – Úterý 17.7.2007

Tento den jsme vstávali velmi brzo, čekala nás hodně dlouhá cesta do Iringy. Vyjíždělo se už v 5:30 hned po sbalení stanů a zavazadel, na snídani jsme stavěli až po cestě v jedné restauraci zhruba v 8 ráno (dali jsme si španělskou omeletu = oblíbený africký termín popisující klasickou českou vaječnou amoletu) a pokračovali hned dále. Po cestě jsme mimo jiné projížděli jednou přírodní rezervací, kde jsme z okna našeho trucku viděli žirafy, zebry a antilopy a dále jsme projížděli údolím baobabů, kdy po obou stranách silnice rostly baobaby všech možných velikostí.

Během dnů jako byl tento, kdy jsme měli dlouhé přejezdy, náš oběd sestával ze zastávky u silnice a udělej si sám sendviče. Obvykle jsme si na toustový chleba namazali máslo, naskládali rajčata a hlávkový salát a posypaly strouhaným sýrem. Ke konci jsme sendviče nemohli už ani vidět …

Cesta pokračovala dále a my jsme si v autě četli Lonely Planet nebo hráli nějakou jednoduchou hru pro dva nebo se snažili podřimovat. Nakonec jsme v podvečer dojeli do kempu Kisolonza Farm. Byl to asi nejkrásnější kemp, v jakém jsme doposud byli. Bar byl taková typická africká chýše (něco jako královský palác ve Rwandě), sprchy se vytápěly dřívím a takovým kotlíkem vedle (bohužel, na nás vyšla sprcha studená, protože teplou vypotřeboval někdo před námi), záchody vypadaly téměř evropsky s klasickým prkýnkem, jenom se to nesplachovalo,ale padalo to do nějaké hluboké díry vespod. Kemp měl opravdu úžasnou atmosféru. Hned po příjezdu na nás naběhl personál kempu a nabídl nám povýšit bydlení ze stanu na chatku. Chatka velmi prostá, jedna queensize dvojpostel, nad ní moskytiéra, svícení petrolejovou lampičkou (v kempu nebyla vůbec elektřina), prostě úžasné. Večeře byla tentokrát objednaná v místní „restauraci“, hliněné chýši. Menu byla kardamonová polévka, masové koule a tradiční kukuřičná pasta a bylo to docela dobré. Spát jsme šli okolo 22:00 a spalo se moc krásně.

http://whiteshadow.blog.cz/0906/cestopis-expedice-afrika-2007-ztraceny-denik-cast-2-tanzanie-malawi

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .