Divoká cesta Afrikou - JAR 2010

27. dubna – 2. května 2010

V odpoledních hodinách jsme přistáli v Johannesburgu. Na letišti nás čekalo překvapení, Norma a Bill, i když chudák nemohl moc chodit kvůli bolestem v zádech, nás přijeli vyzvednout. Příjemné přivítání.

Měli jsme toho za ty dva dny cestování dost. Na druhý den přijeli i Lyn a Colin, kteří byli na dovolené v Durbanu a vraceli se do Harare. Po dlouhé době pravý jihoafrický braai, vlastně zimbabwský.

V pátek ráno jsme se dostali na cestu do Polokwane vyzvednout odpočinuté auto. Po 8 měsících nicnedělání jsme byli zvědavý, jak se mu bude chtít startovat. Z Jo’burgu do Polokwane cesta trvala 7 hodin, autobus jsme naštěstí museli měnit kvůli poruše jen jednou. V Polokwane nás vyzvedl Colin a dopravil k Neelsovi a Altě, kteří byli tak hodní a autíko nám po celou dobu střežili. Nechtělo se mu chudákovi nastartovat, po dlouhých pokusech jsme ho roztáhli a už běžel jako hodinky. Za tmy nejezdíme, tak jsme přenocovali v Polokwane v kempu v jedné rezervaci.

V sobotu ráno jsme se zastavili pozdravit Lizelle a Jannieho, které jsme poznali vloni v kempu v národním parku Transfrontier. Mají malý ráj hned vedle rezervace, Lizelle kromě dvou synů má také jedno Bush baby a spousty jiných domácích zvířat. Jannie bohužel doma nebyl, byl někde zajíždět nové syncro na offroad tůře. Pěkně jsme si popovídali, káva se tedy trochu protáhla. My jsme ale měli v plánu ještě dnes v sobotu vstoupit do národního parku Kruger a to severní bránou. Zadní cestou přes místní vesnice a městečka jsme se za tmy dostali k bráně Punda Maria, bylo už zavřeno, stan jsme si rozbalili hned před bránou a dočkali do rána.

Pomalu jsme sjížděli na jih Kruger NP. Severní část parku je dost odlišná od jižní, je mnohem hustěji prorostlá a takové šance spatřit něco zajímavého jako na jihu není. Kromě krásného ptactva a klasiky v podobě Impala a pár slonů se nám nepodařilo zahlédnout více. Letošní léto bylo velmi deštivé, příroda je stále dost zelená a vody i v buši je dost, zvěř tedy nemusí chodit k napajedlům. Přenocovali jsme v přelidněném kempu Satara. V noci jsme nezaslechli ani šakaly či hyeny.

Pondělí 3. května – 9. května 2010

Vstávali jsme brzy na ranní safari, už to bylo lepší než na severu, nějaké stádo pakoňů, zeber, občas žirafa, nakonec jsme zahlédli i spícího lva a lvici dále od silnice a jednu pěkně unavenou lvici převalující se hned vedle silnice. Východní bránou jsme ještě ten den vyjeli z parku. Nasměrovali jsme si to rovnou do Benoni. Po cestě se nám podařilo získat slepici „Guinea Fowl“, oškubali ji a uschovali v lednici.

V Sabie nás přepadla tma a hustota osídlení nás donutila přenocovat v kempu přímo v Sabie. Velice pěkný, čistý a dobře vybavený kemp „Sabie River Kemp“ leží přímo na řece, kromě místa na kempování má i vybavené kuchyňky, bazén, čisťounké sprchy a toalety, nebo je k mání i vybavený stan či chatky. Společnost vám můžou dělat hravá koťata. Cena je sice malinko vyšší, ale klid, čistota a vybavení tomu plně odpovídá. Vřele doporučujeme. V noci pršelo, rozbalili jsme tedy normální stan na zemi, neboť ten na autě je jen pro slunečné noci ;o). Majitel byl překvapený, proč nespíme na autě, tak jsme mu vysvětlili situaci, pobavili jsme ho, ovšem ráno přišel s nádobou ve které měl impregnační směs na stany. Ukázal jak to funguje a množství potřebné na natření stanu nám věnoval. Za což mu velice děkujeme.

V úterý odpoledne jsme se dostali do Benoni k Normě a Billovi. Ve středu ráno začala honba za vízy. Jako obvykle, René téměř žádné nepotřebuje a Andrea si o namibijské i botswanské musí žádat dopředu. Namibie je v pohodě, milý černočerný úředník je připravil na druhý den, ovšem Botswana je honba za pokladem. Navymýšlejí si spousty věcí, tou hlavní je rezervace ubytování v Botswaně po celou dobu pobytu (jak člověk může vědět, kde se mu bude líbit?). Hlavně, že když Botswaniec přijede do Evropy, víza nepotřebuje a v klidu může navštívit i Česko, ale my musíme prokazovat vše, tak je vidět, co naši páni ministři zařizují pro své občany, za naše peníze. ;o) Nejhorší je, že pokud chcete cokoliv rezervovat, černouškům trvá hodně dlouho, než vám odpoví.

V pátek vzal René auto do parády. Po loňském výletě zadek auta víc než trochu klesl, listová péra jsme dali k úpravě k Dionovi – „East rand springworks“ v Benoni (pokud potřebujete, písneme vám kontakt), upravili i předek a do zadu přidali jeden list. René opečovával svou lásku, vyměnil všechny tekutiny, které byli potřeba, vyčistil vše včetně chladiče a za o 7cm zvýšenou kastli byl šťastný. (aspoň se dá víc nakupovat ;o)) ). O víkendu jsme vše v autě přebrali, uklidili, naložili, natřeli stan a nakonec jsme dostali i odpovědi na naše rezervace kempů v Botswaně. S Normou a Billem nedělní večer jeli strávit s Lindsay a Timem, na výborný braai s klasickým boerewurstem ( farmářská klobása) a jihoafrickým vínem.

Pondělí 10. května – neděle 16. května 2010

V pondělí ráno jsme vyzvedli víza do Namibie a zajeli zažádat o víza do Botswany, všechno jsme měli pohromadě, žádost přijali a my vyrazili směr Swaziland. Jeli jsme napříč provincií Mpumalanga, v této oblasti jsou převážně doly nebo lány cukrové třtiny. Silnice samá díra (tzv.Potholes), takže rychlost jízdy nepřekročila 70km. Ještě týž den později odpoledne jsme překročili hranice do Swazilandu přes Oshoek. Absolutně rychlé odbavení, zaplatili jsme 50 Rand silniční daň a byli jsme zase na cestě. Dojeli jsme až do hlavního města Mbabane a zkoušeli najít caravan park, ale ten byl zrušen již před dvěma lety (pak se můžete spoléhat na průvodce Lonely Planet), nakonec jsme mohli přenocovat na klidným plácku v Bombaso’s Backpackeru na Pine Valley road.

Ráno jsme jeli rovnou přes Ezulwini, kde hned u silnice je obrovský trh se suvenýry, prodávají zde obrazy, slaměné výrobky, dřevěné sošky, bonsai, sarongy atd., do Manzini. Manzini jsme si oblíbili již vloni, je tu velký trh se zeleninou, ovocem a kořením. Dokonce tu mají na prodej i slepice, což jsme ale, po loňské zkušenosti z Tanzanie, zamítli. Nakoupili jsme si zásoby zeleniny, ovoce, kýbl avocáda za 100,-Kč, 3kg Macadamia ořechů za 70,-Kč a pokračovali směr národní park Mkhaya. Jediné co jsme měli v plánu v Swazilandu podniknout byl nákup na trhu, navštívit národní park Mkhaya a poohlédnout se po nějaké domorodé vesničce, jestli neobjevíme domorodce v tradičním oblečení.

S parkem Mkhaya jsme trochu zaváhali, není běžně otevřen jako Hlane NP, musí se objednat dopředu a pak vás někde vyzvednou v 10h ráno a odvezou do parku. Po 10h nejzajímavější skupina zvěrstva již někde podřimuje, tak jsme to pro tentokrát vzdali a jeli směr město Big Ben za nímž jsme přenocovali v kempu v přírodní rezervaci Nisali lodge, pěkný kemp s velkou restaurací včetně internetu zdarma, pěknými místy pro kempování, jen je znát, že ho spravují černí Afričané, je málo udržovaný.

Ráno jsme sjeli z hlavní asfaltové silnice obklopené lány cukrové třtiny a pustili se zadními prašnými cestami přes domorodé vesnice k hraničnímu přechodu Salitje. Dostali jsme se zpátky do pravé Afriky. Kamenitá cesta, typická africká kulatá hliněná stavení se slaměnou střechou, políčka kukuřice, kozy a pěšky pobíhající přívětivý domorodci, jen již nebyli v tradičním oblečení. Myslím, že pokud by si člověk rád užil tradiční kulturu, nemáme na mysli tu vyumělkovanou pro turisty, tak se musí jet podívat do Keni, jižní Etiopie, Súdánu a severní Namibie. Tam i třeba v supermarketu v Nairobi potkáte tradičně oblečeného Masaje.

Hraniční procedura proběhla rychle jako obvykle.

Pokračovali jsme zadní cestou přes město iPongola směr park Ithala, do kterého jsme chtěli nakouknout. Krajina od hranic byla podobná té v Keni, taková typicky africká, plno akácií, oranžová půda, krásná savana, minuli jsme krokodýlí farmu a postupně se dostali do vyšších poloh, kde akácie byli vyměněny za velké travnaté pláně s nízkou dřevinou. Po obědě jsme se dostali do Ithala game reserve. Jelikož cena jejich kempu byla astronomická, neměli jsme v plánu kemp koupit nýbrž jen přenocovat ;o), udělali jsme si jen asi 30km safari na offroad trasách. Spatřili jsme pohodové zebry, žirafy, buvoly a antilopy. Ještě to samé odpoledne jsme z rezervace vyjeli a zkratkou pokračovali k nádrži Jozini a přírodní rezervaci Phongholo. Přenocovali jsme v neoploceném divokém kempu na břehu nádrže, v noci se okolo potulovali jak zebry, tak antilopy, kdesi v buši vyli šakali, cvrkaly cikády a pělo noční ptactvo. Ráno nás probudil řev ibisů a vytí šakalů. Hned v 6hod jsme vyrazili na safari, park je malinký, ale projížďka příjemná, krásná krajina s akáciemi, vyprahlou žlutou trávou a kosodřevinami. Všude pobíhali mraky prasat bradavičnatých, Impal, pakoňů a vodního ptactva. Po snídani, kterou jsme si dali na břehu přehrady pod obrovskou akácií, jsme jeli projet ty cesty, které jsme nenavštívili před snídaní a vyjeli z parku pryč. Predátory jsme žádné nepotkali, ale hned na začátku nás překvapil miliskující se pár prasete bradavičnatého, pak také skupina bílých nosorožců (White Rhino).

Po cestě z parku jsme se zastavili v soukromém parku Pongola a v místní masně koupili dobroty jako steaky z prasete bradavičnatého, steaky z Impaly, boerewors (farmářský párek) z Nyaly, spousty sušeného masa zvaného „biltong“ a vyrazili na cestu směr Kosi Bay na pobřeží u hranic s Mozambikem. Opět typicky africkou krajinou mezi domorodými vesičkami, kde domorodci již nebyli tak přátelští a usměvavý jako ve Swazilandu, jsme se dostali k odbočce k jedné minimálně navštěvované zajímavosti přesně na hranicích JAR a Swaziland, zvaná Border Cave (Jeskyně na hranicích).

Trochu drastická, ale příjemná kamenitá cesta nás dovedla na kopec, nebo spíše skálu, ze které byl bezvadný výhled na lány cukrové třtiny ve Swazilandu. Jedna vesnická slečna z kmene Zulu nám otevřela mini muzeum a spolu se dvěma zulskými dívkami nás doprovodila 300m po skalním útesu do jeskyně, kde našli, dle slov psaných v minimuzeu, nejstarší kostru Homo Sapiens, zhruba 100 tisíc let starou. Tělo před pohřbem natřeli okrovou hlínou a vložili do hrobu ozdobeným mušlemi. Kostra byla objevena v roce 1942 s červenými skvrnami a mušlemi v jejím okolí.

Po krátkém trekingu jsme navečer dojeli do kempu na Kosi Bay. Nádherný pralesní kemp s zpěvem ptactva i cikád. Ráno jsme se chtěli projet po okolí, ale vzhledem k tomu, že jsme byli jen jedno auto, nebylo nám to doporučeno. Cesta je převážně hluboký písek a již několik aut bylo přepadeno a odcizeno pohraničními bandity z Mozambiku. Tak tedy hurá na Sodwana Bay.

V pátek i v sobotu jsme dali odpočinek, počasí stejně nebylo tak hezké a potřebovali jsme udělat něco na autě. V sobotu se sjeli do kempu účastníci rybářského závodu, tak bylo veselo. Na neděli jsme si domluvili po dlouhé době první dva ponory.

Korálový útes na Sodwaně je jeden z nejkrásnějších. Potápí se z gumového motorového člunu. Kupodivu nebylo moc lidí, na vodě měli jen 5 člunů v jeden den. Vybrali jsme si na 2 míli místo zvané „Caves and overhangs“ (jeskyně a převisy) hloubka asi 13m s nádherným barevným světem. Kromě menších ryb jsme viděli želvy a tzv. „Potato bass“ ryby cca 1,5m, morény cca 2,5m. Nejsou to klasické jeskyně, korály svým růstem tvoří klenby, převisy a malé jeskyňky. Druhý byl „Stringer“ (Provázek) . Podmořský život podobný. Ceny ponorů tady na Sodwaně s potápěčským centrem Coral Divers jsou velmi přijatelné, ponor stojí 150 Rand a kompletní vybavení na den 175 Rand.

Pondělí 17. května – 23. května 2010

Nedělní potápění jsme si protáhli i do pondělka, následně postupně přidávali po dvou ponorech denně až byl čtvrtek a my si připsali 10 ponorů do Log booků. Každý den jsme dopoledne podnikli dva ponory na různých místech 2, 5 a 9 mílích a odpoledne z toho všeho odpočívali, nabírali sílu na další den a zápasili s kočkodany o jídlo. Místní kočkodani jsou děsně oprsklé opice, jen se člověk otočí a už je tam jedna z nich, radostně ukořistí chleba, ananas či zelí a slavnostně to chroustá na větvi přímo nad vámi. Prak ani klacky je neodradí. A což teprve, když se dostanoou do některého stanu, to je vidět jen chvějící se stěny a vybíhající opice s balíčky čipsů, housek či bonbónů a čokolád.

Sodwana má, jak jsme již psali, nádherný korálový útes a každý den je možné vidět něco jiného, jedno místo vypadá každý den jinak. V úterý se nám podařilo u útesu na 9 mílích vidět pět Grey reef shark (žraloků), rejnoky, morény, želvy a jiné a plavat s delfíny, ve středu byly ponory celkem obyčejné, jen při prvním nás minula ryba zvaná „Remora“ u útesu na 5 mílích, která je vždy v přítomnosti kreatury větších rozměrů, mezi něž také patří žralok bílý, tygří nebo Zambezi (3 nejagrasivnější žraloci), nevěděli jsme o tom a tudíž se po ničem nerozhlíželi, což bylo asi lepší. Jinak bylo moře velmi klidné, taková neděle v malém městě, ale když jsme se vraceli z druhého ponoru, skipper Jerry nás naložil na člun a uháněl na místo, kde zahlédl Žraloka velrybího (Whaleshark). Je celkem možné žraloka živícího se planktonem na pobřeží v JAR i v Mozambiku vidět, ale není to pravidlo. Někdo se potápí mnoho let a takové štěstí nemá, nám se naše přání vyplnilo. 5metrů dlouhý mlaďas byl celkem v pohodovém poklidně plovoucím stavu, byli jsme kolem něj jako čistící komando (ryby které doprovázejí velké potvory a čistí je), klidně si tam s námi plaval, pak zmizel. Popojeli jsme kousek dál a počkali. Voda byla perfektně čistá, viditelnost cca 18m, koukáme a čekáme a najednou se z hlubin proti nám objeví hlava s obrovskou tlamou a nerušeně si plave přímo proti nám, René plaval vedle a snažil se pětimetrovou potvoru nacpat do objektivu malého foťáku. Andrea byla v popředí, žralok připlaval k ní, přibrzdil a pootevřel tlamu, asi na pozdrav a pokračoval zpět do hlubin Indického oceánu. Nepopsatelný zážitek a ten kdo to nezažije, tomu to nadšení a radost neřekne nic (Monika s Allanem určitě ví o čem mluvíme, plavali s nimi v Mozambiku, Milan a Louise zase ví pocity ze setkání s ). Poslední den jsme si vybrali jeskyně a korálovou zahradu, kam se s námi přišli rozloučit morény a asi 2m Grey reef shark (žralok).

V kempu, kde jsme byli ubytovaný, hned vedle potápěčského centra Coral divers, jsme měli sousedy Jihoafričany s rybářskými loděmi. Celý týden zde byla rybářská soutěž a sousedé, kromě běžných úlovků jako je tuňák, barakuda či jiné chutné ryby, měli štěstí a chytili 250kg Marlina, bohužel než ho dostali na břeh zakouslo se do něj pár krvelačných žraloků. Za to, že nás každé ráno již mezi 4 -5h budili duněním motorů, před naším odjezdem nám donesli cca 5kg tuňáka. Zaplnilo nám to více než půlku lednice. Ve čtvrtek odpoledne jsme vyjeli směr národní park Hluhluhwe-Imfolozi.

V parku jsme strávili téměř 3 dny. První den jsme projeli od severní brány ke středu, bohužel v okolí cca 100 – 150km není žádný kemp, jen drahé lodge, vrátili jsme se k severní bráně a přenocovali před bránou. Druhý den jsme park projeli až k jižní bráně a ani v nejbližším městě Ulundi nebylo pro nás vhodné ubytování, nezbývalo nic jiného, než zajet na policejní stanici a přemluvit místní správce pořádku, aby nás tam nechali přenocovat. Nic proti nenamýtali, zaparkovali nás za roh, shodou okolností pod zabedněná okna vazební věznice. Ale byl klid, měli jsme tedy stráženou noc. Jako každé ráno byla děsná mlha. Natankovali jsme a vrátili se do parku. V parku jsme byli i vloni, krajina a příroda je nádherná, ale vloni jsme neměli štěstí na zvěř, kromě pár nosorožců, kteří jsou součástí projektu na záchranu v tomto parku.

Ovšem letos se nám park otevřel úplně jinak. Kromě slonů, žiraf, antilop, nosorožců, buvolů, zeber jsme měli štěstí na jednu trojku lvic, smečku Divokých psů, válejícího se geparda, miliskující se pár lvů a smečku 14 lvů (8 lvíčat, 3 lvy a 3 lvice), kteří nám zkřížili cestu hned ráno kousek od brány. Příroda v parku je rozmanitá, od husté buše, přes holé pláně až po vyprahlou savanu. Kroutí se zde i řeky a právě vyschlé říčky a potoky. Je na co se koukat, co pozorovat, sledovat ruch na dvou napajedlech z dřevěného „úkrytu“ a na příjemných piknikových místech poobědvat či si popovídat s jinými návštěvníky.

V neděli jsme měli v plánu z parku odjet hned po obědě, René připravil výborný steak z tuňáka a byli jsme na odjezdu, ale jako vždy, když se nejvíce spěchá, objeví se něco zajímavého či příjemného. Přišla si s námi popovídat Jihoafričanka Bibi a přizvala nás k nim. Povídání se prodloužilo, my se ještě vrátili pozorovat Divoké psy, ke kterým nás nasměrovala mladá Jihoafričanka, takže jsme z parku odjeli opět pozdě. Nastal stejný problém jako dny předtím, kde přenocovat. Hned vedle Ulundi je malá reservace Ophathe, podle GPS by měli mít kemp. Zajeli jsme tam, ranger Jeremiah nás pustil dovnitř, kemp už dlouho neprovozují a za bránou nás nechtěli nechat nocovat. Zavedli nás k jednomu domku a my mohli za poslechu klapání parohů antilop při boji v klidu přenocovat. Jeremiah je super Zulu chlapík, hrozně rád si s námi povídal, aby prý mohl taky cvičit angličtinu, naučil nás pár slovíček v isiZulu jazyce. Byl děsně šťastný neboť se mu ve 4h ráno narodil kluk!

Pondělí 24. května – neděle 30. května 2010

Ráno jsme se rozloučili s Jeremiahem, Andree věnoval kytky Impundu a Ibhucu, aby si je dala na svojí zahrádku ;o)

Pokračovali jsme přes Osborn do Kran skop a Greytown. Cesta byla prašná, klikatící se přes hory. Kupodivu osídlení nebylo tak masivní jako v jiných místech. Domorodci příjemní a přátelští. Téměř celá oblast od Ulundi je buď lesní porost pro dřevařský průmysl nebo pole cukrové třtiny, občas nějaké pole sisalu nebo ananasu. Krávy, kozy, osli, růžová modrá zelená či hliněná hranatá či kulatá stavení, minibusy a pěší. To vše v kopcovité krajině.

Zjistili jsme, že nejlepší nakupování za nejlepší ceny je v černošských městech. Všichni vás tam opečovávají a nabízejí to nejlepší co mají, protože se jen tak nestává, že by turisté chodili nakupovat na místní trhy. Nakoupili jsme si zásoby v supermarketu a zeleninu s ovocem na trhu, také jsme ochutnali místní specialitku grilovaný špíz PiriPiri (grilované kuřecí žaludky v koření Piri piri). Na grilu se udí i jiné části jako například kuřecí pařáty Piri Piri, ale do toho se nám fakt nechtělo.

Přes vodopády Karkloof jsme zakotvili v kempu malého parku vodní nádrže Midmar. Ještě jsme stihli v jednom řeznictví koupit steaky antilopy Kudu. Za cca 13 stupňové zimy jsme si na roštu připravili chutné Kudu steaky se zeleninou a s lahví horké vody šli spát.

Ráno, v 5 stupňové zimě, jsme do sebe nalili horký čaj a vyrazili kamenitou cestou směr offroadové potěšení zvané Sani pass, kde jsme chtěli vstoupit do Lesotha. Je to malá země, nebyl to striktní plán ji navštívit, ale když nám na ambysádě ambasádě víza nedali, protože na dobu 2 týdnů pobytu v zemi je vstup bezvízový. Tak jsme se rozhodli podívat se i sem. Jinak víza do této malé chudé země stojí asi 50 nebo 60 eur (docela dost na tak malou zemi v porovnání třeba s Namibií). Pokračovali jsme tedy nahoru, dramatickou krajinou, dramatickou cestou. Tentokrát nám počasí přálo, sluníčko svítili, nikde žádný sníh, pěkný výhled nahoru i dolu, potkali jsme jen minibus a jedny turisty.

Když jsme se konečně vyškrábali na samý vrchol ve výšce 2870m, v chatrči zvané pohraniční kancelář, kde v jedné kanceláři visela stažená ovce a v druhé ležela sťatá hlava a nohy právě stažené ovce, za skleněnou vytrínou seděli v dlouhých bundách a čepicích u psacího stolu hoši honosící se titulem celníci. Nikde žádný počítač, nikde žádná kartotéka, nikde žádný telefon, jen velká kniha, propiska a razítko. Renému pas orazítkovali a po Andree chtěli vízum, že prý bez víza není možný vstup.

Řekli jsme jim, že ambasáda víza na dva týdny nedává, nevěřili, zavřeli se s námi do kanceláře a chtěli se na čemsi „domluvit“. Úplatky neplatíme a nikde po cestě jsme neplatili, takže ani nyní to neporušíme! Prý Andreu můžou pustit bez razítka a na výjezdu se to nějak udělá. To jsme ovšem nechtěli. Trochu jsme se začali dohadovat, na to přišel jeden arogantní úředník a řekl si o 8 Randů jako silniční daň. Nechtěl nám vrátit pasy dokud nazaplatíme. Andrea mu vysvětlila, že jednak nedostala razítko a druhak do Lesotha ani nevstoupila, tak se žádnou daň platit nebude. Pasy vrátili až byli upozorněni na zprávu jejich úřadu.

Stejnou cestou jako jsme přijeli jsme se vrátili dolu. Lesotho není tak zázračné, že bychom museli uplácet úředníky, abychom se tam dostali.

Druhý den ráno z hlavní směr Jo’burg jsme odbočili do národního parku Dračí hory – centrum a udělali si krátkou procházku k vodopádům. Kolem Dračích hor pak pokračovali na sever ke Zlaté bráně „Golden Gate“. Fascinující hornato-skalnatá krajina s rybníčky a nádržemi v údolí. Na piknikovém plácku jsme si udělali k obědu další steak z tuňáka se zeleninkou a doprohlédli si tenhle menší park.

Vyjeli jsme z parku a dorazili do města Reitz, kde nás policie nasměrovala ke Karavanparku. Park spravuje starší manželský pár, běloši, jež právě bojují proti zabavení karavanparku, již od loňského února nedostali výplatu, přežívají, ale své životní práce se nevzdají. Měla by se také založit humanitární sbírka pro bělochy, kteří drastickým způsobem a násilím černochů přicházejí o svůj pracně vybudovaný majetek. Nemají kam jít, nedostanou žádnou podporu a taky musí přežívat. O ty se ovšem nikdo nestará!

Pomohli jsme jim aspoň tím, že jsme se v čistém kempu s elektrikou přenocovali. Pěkný kemp-karavanpark je čistý, útulný, jednotlivé plácky mají elektriku a jsou od sebe oddělené živým plotem. „Reitz Caravanpark“ GPS koordinace je S 27°47’43.0″ , E 028°25’51.6″. Kemp stojí 72,-RAND za plácek pro max. 5 lidí.

V noci byla pěkná zima, naštěstí ne jako vloni, kdy ve stejnou dobu bylo minus 8. Ráno při minus 1°C jsme posnídali a jeli úřadovat do Pretorie a Jo’burgu.

Po příjezdu do Pretoria jsme byli hned potěšeni, Andrea dostala víza do Botswany na 2 měsíce a ještě k tomu multi vstupní. Vidíte, v Africe platí pravidlo „být trpělivý, v klidu a mít čas“, pak dostanete co potřebujete. Křičením, nadáváním a arogancí nezískáte nic. Ale jsou i světlé vyjímky, že před nimi každý padá na kolena. ;o))

O víkendu jsme běhali po městě, sháněli potřebné pro auto, zastavili se na velkém trhu. Měl to být, dle poutačů, bleší trh, ale hned po vstupu jsme zjistili, že to byl trh čínský, koupili jsme jen samolepky Medvídka Pú pro naše prťata a prťata Lindsey. Šli jsme se raději podívat na prodej štěňátek. Po cestě jsme objevili i provoněný obchůdek s lahodným čerstvým biltongem (sušené maso hovězí, kuřecí a divočina). Hned jsme si nakoupili zásoby.

Pomalu se blíží FIFA World Cup 2010 a všude je to znát. Nejen, že se vše opravuje, rozšiřují se silnice, upravují se parky, ulice, ale také ceny. Ceny všeho stoupají, ubytování, služeb atd. Na každé křižovatce stojí spousty místních a prodávají, kromě běžných blbostí a ovoce, také vlajky a vlaječky účastnících se týmů. Česká ale chybí, pánové asi stárnou nebo již mají vyděláno, nepovedlo se jim dostat do. I jednotlivá auta jsou ověnčená vlajkami. JAR žije nadcházejícím mistrovstvím. I když Jihoafričné-běloši jsou trochu skeptičtí, prý má vláda velké oči a očekává nemožné.

V neděli jsme společně s Normou, Billem, Ian a Jules poobědvali „braai“ s bramborem, saláty a dušenou zeleninou a rozloučili se před naší cestou.

Byla ještě větší zima než obyčejně. Brr!

Pondělí 31. května – neděle 6. června 2010

Jak opadla zácpa, jeli jsme do Krugesdorp podívat se na prodej kožešin a loveckých trofejí (sloní tlapa, vypreparované hlavy antilop, vyčiněné kožešiny, paroží antilop atd.) Pěkné věci, ale také za moc pěkné ceny. Z Gauteng jsme pokračovali přímo směr vodopády Augrabies na severu JAR v oblasti Noord kaap. Kromě pár zastávek v černošským městech, kde se asi nejlépe nakupuje (většinou vše je o dost levnější než kdekoliv jinde), jsme za tmy dojeli do Vryburg a za městem se ubytovali v kempu Kameldoorn lodge. Dodělali jsme večeři a jelikož byla zima, seděli jsme v autě. Něco začalo šelestit v zadu v autě, a ona to kráva s antilopou Eland, tedy respektive se třemi, pokoušely se znárodnit box se zeleninou a ovocem. Ráno, po drasticky studené noci jsme na recepci potkali dvě zvířátka zvaná Surikat. Děsně hravé a oprsklé.

Krajina se pomalu a jistě změnila, populace se snížila, všude byly ploty, farmy a vinice. Čím více jsme se blížili hranicím s Namibií, tím více byla tráva zlatavější a půda oranžovější promísená kameny. Ještě před setměním jsme dorazili do NP Augrebies Falls. Noc byla teplejší.

Prošli jsme se okolo vodopádů a řeky Orange tekoucí v hluboké skalní trhlině. Poobědvali jsme a vyjeli směr Kgalagadi Transfrontier národní park.

360km asfaltovou cestou jsme jeli za tmy, nikde nikdo ani světélko, od Bokspits k Twee Rivieren přes cestu přebýhali „Bat-eared foxes“ (psi ušatý) a „Springhare“ (velká pouštní skákavá krysa). V noci jsme dorazili na bránu parku a zároveň hraniční přechod JAR – Botswana.

Ráno jsme si rovnou nechali orazítkovat pasy pro Botswanu, (projedeme nejprve spodek k Mamunu, neboť máme vícevstupní víza a po Namibii se vrátíme do centra a na sever Botswany). Dokonce nám celníci orazítkovali i Carnet, který nejen že byl bohužel pár týdnů propadlý, ale potřebovali jsme uzavřít JAR, ale také auto v JAR zůstalo více než 3 měsíce. Nejlepší je jezdit malými přechody ;o) Rezervovali jsme si tři noci v parku na JAR straně a povolení k průjezdu parku Transfrontier NP v Botswaně za řekou Nossob.

Hned první den jsme měli štěstí a mohli pozorovat pět gepardů. Někde v křoví měli kořist z předešlé noci a mlsný šakal se snažil něco uloupit, ale byl zručně, s jeho kvílením, odehnán pryč. Těžko říct co znamenal jeho štěkot jestli výsměch či volání o pomoc ;o) Za chvilku se totiž pomalu plížil zpět.

Po cestě směr Mata Mata jsme zahlédli i velkou rodinku Surikat a klasiku Oryxe, Antilopy skákavé, veverky, šakaly a spousty ptactva. Při sledování gepardů jsme se zapovídali s Val a Henkem z Kapského města, kteří s velkým kanónem (objektivem) čekali na nějakou gepardí akci. Zajímala je nejen naše cesta, ale i zkušenosti a názory, dostali jsme pozvání na večeři v kempu Twee Rivieren.

V malé restauraci jsme si pochutnali na africké večeři a příjemně jsme si popovídali o jejich životě v Africe v Kapském Městě, o fotografování a našem cestování východním pobřežím.

Další dvě noci jsme pobyli v kempu Nossob. Zde je větší soustředěnost divoké zvěře než v hraničních kempech. Na napajedle jsme zahlédli jen šakaly, antilopy a ptactvo. Při celodenním safari se na cestě slunila zlatá Cape Cobra (Kobra kapská) a Puff Adder (Zmije – tato je jedna z nebezpečnějších hadů, dorůstá délky jen 50cm a narozdíl od jiných hadů, se neodplazí avšak zůstává na místě). Ráno dostal celý kemp budíček od smečky šesti lvů, jež se pokoušeli bránou udělat vizitu v kempu. Nakonec se váleli okolo napajedla. Je to stále ta samá parta, jedna samice a 5 samců, na které jsme měli štěstí vloni i my. Potulují se se po okolí o rozloze 25km. Jinak spousty veverek, dravého i drobného ptactva, Oryxů, antilop skákavých atd.

V neděli ráno jsme projeli krátké safari u napajedla Marie se Draai jsme pozorovali smečku lvů, jež byli minulé ráno u brány kempu, tahle smečka 1 velké lvice a 5 odrostlých lvů obývá tento loop již několik let a tato smečka je právě ta, která miluje kontakt s lidmi a auty. Žvýkání pneumatik, kradení všeho co je na autě volné a nakukování do kabin auta je největší jejich zálibou. Tentokrát ale byli děsně líní a jako pytel brambor sebou plácli asi 60m od cesty. Potulují se po okolí o rozloze 25km. Spolu s Thiou a Willemem jsme doufali, že se semele nějaká akce, neboť okolo pobýhaly antilopy, ale nic. Nakonec jsme se asi na dvě hodiny zapovídali. Rychle jsme se vrátili do kempu, sbalili věci a vyrazili na zábavnou jízdu hlubokým pískem k 200km vzdálené bráně Transfrontier NP-Mabuasehube GR v Botswaně.

Zpět v JAR

Pátek 20. srpna – středa 25. srpna 2010

Byla 1h po poledni a my měli přesně spočítán čas, kdy dorazíme do Johannesburgu, abychom necestovali za tmy. Ovšem běžný zákon schválnosti vše zařídil jinak. Vyjeli jsme od budovy mozambijské hranice a zařadili se do neskutečné kolony. Kolona se posouvala krokem, Renda šel napřed na imigrační, Andrea se pomalu více než hodinu posouvala v koloně k jihoafrické straně. Zaparkovala a našla Reného kdesi daleko od dveří imigračního, v cca 300m dlouhé husté řadě lidí čekajících na vstupní razítko do JAR. Nic se ani nehnulo, za hodinu jsme popošli jen maximálně 10metrů. Po chvíli přišel policista se špatnou zprávou, státní zaměstnanci stávkovali za zvýšení platů. Na pomoc přišla horda policajtů, kteří začali razítkovat pasy. Šlo to děsně pomalu, protlačili jsme se někam do vedlejšího vchodu a přemluvili policistu s hvězdičkami, aby nám zajistil přednostní odbavení. Povedlo se a my nakonec po 3 a půl hodinách opustili hranice a vjeli zpět do JAR. Po 17hodině se v Africe stmívá. Do Johannesburgu, Benoni jsme dorazili okolo 22h, nejprve zajeli za Normou a Billem, kteří hlídali vnoučata a pak utahaný padli po 3,5 měsících do postelí.

Brzy ráno jsme museli vstávat, abychom vyložili z auta věci s sebou zpátky do Čech, uklidili ho a připravili na odpočinek v garáži. Po obědě jsme vyrazili do Polokwane k Lizelle a Janniemu, kde jsme ve velké stodole mohli uložit Čmeláka k zimnímu, tedy spíše letnímu odpočinku. S touto příjemnou a přátelskou rodinou, kterou jsme vloni poznali v národním parku Kgalagadi Transfrontier. Na trianglu hranic JAR, Botswana a Namibia, jsme strávili slunečný víkend na jejich farmě „Klein paradies“. V pondělí večer se vrátili k Normě a Billovi. Potřebovali jsme nějaký čas na sbalení, a na poslední večer v JAR jsme měli naplánovaný „braai“ s kompletní rodinou našich úžasných přátel, původem ze Zimbabwe. Grilovaná barakuda se povedla. Bylo co vyprávět a očem povídat, dokonce jsme se dozvěděli novinku jak se dají vydělávat peníze dalším bezpracným způsobem. Tento recept je receptem černých Afričanů, jedná se o prodej miminek. Stačí nechat se oplodnit, prtě odnosit, porodit, sednout na okraj silnice a projíždějícím autům či kolemjdoucím nabízet svůj výpěstek. Není to ani vtip ani pomluva, je to fakt, který se v JAR rozmohl, stejně jako prodej nevinných holčiček HIV nakaženým chlapům, kteří při své nízké inteligenci věří kravině, že sex s pannou je vyléčí!! Další příklad toho, že lidský život pro Černochy nemá opravdu žádnou cenu!!

Se všemi jsme se rozloučili i když se nám odtud moc nechtělo. Uvidíme se zase za pár měsíců ;o)

Poslední africkou snídani a rychle na letiště. Odbavení bylo rychlé i naší nadváhu tolerovali, něco málo jsme ale přeci jen vyndat museli. V 10:20h jsme již podruhé opustili černý kontinent.

Dole chladno, tam nám pomohla bunda, ovšem přílet do Doha byla rána. V 8h večer bylo vedro, dusno a vlhko. Jsme zvědavý, co nás čeká doma. Snad ještě užijeme trochu letního počasí…

http://www.ourwildjourney.com/czech/denikcesty2_cz/zpet_v_jar.html