0
0

Za ty dva roky, co jsme žili v USA jsme se hlavně snažili cestovat, jak to jen čas a peníze dovolili. Na jihozápad jsme se dostali už v roce 2000, dále Florida, východní pobřeží, Havaj, okolí velkých jezer a Niagary. Gába toho projezdila ještě o něco víc. Ještě než úplně odjedeme jsme si naplánovali velkou cestu autem z Michiganu na západní pobřeží a pak po jihu zpátky. Nakonec jsme nejeli ve dvou ale dokonce v pěti. Takže dále s námi jel ještě Petr, náš kamarád tady z Ameriky a pak Radka s Andreou, naše bývalé spolužačky a Gáby nejlepší kamarádky. Holky přiletěli 5.října do Detroitu, trochu jsme to večer oslavili a následující den v pondělí bylo v plánu vyrazit.

1.den – odjezd a dlouhá cesta

Ráno jedeme nejprve vyzvednout auto do půjčovny, šestimístný Buick Century. Všichni si z nás dělají srandu, že v tom jezdí jen důchodci, ale je prý spolehlivé a bylo to nejlevnější co jsme našli. Nakupujeme v Aldi, nabíráme Petra a hurá směrem na západ. Jedeme po dálnici I 94, za čtyři hodiny jsme v Chicagu a pokračujeme dál do Iowy. cesta je vesměs nudná, okolí nezáživné, vše je na placce. Holky se neviděli dohromady asi tři roky, tak pořád povídají a povídají, no snad to s nima nějak vydržíme. přespáváme na jednom odpočívadle. Andrea s Gábou spí v autě a mi zbytek si leháme pod širák.

2.den – Badlands, Mount Rushmore

Vyrážíme hned ráno, přejíždíme do Jižní Dakoty, okolí je pořád stejné. Vše se ale rázem změní po přejetí řeky Missoury. Krajina se začne vrásnit začíná být řádně vysušená. Po několika hodinách sjíždíme z dálnice do národního parku Badlands. Jsme opravdu překvapeni a fotíme jak blázni. Badlands je park o rozloze 240 tisíc akrů a tvoří jej holé kopce především skály, které jsou podivně zbarveny, některé mají na sobě rudé pruhy.Celá oblast je cenná především z archeologického hlediska. Nejzajímavější je prý ráno, navečer a hlavně za měsíčního svitu, prý je to jak z jiného světa. Tolik času ale nemáme. projíždíme po silnici, která vede napříč parkem, zastavujeme na vyhlídkách občas se jdeme projít po nějaké stezce, kterých je tu dost. Na delší track ale bohužel není čas. Asi po dvou hodinách se vracíme na dálnci a míříme na Mount Rushmore, kde jsou ve skále vytesáni obrovské hlavy čtyř prezidentů. Je nám jasný, že to bude kýč, ale přece jen jsme zvědaví a není to zas tak velká zajížďka. Radka na to zrovna moc zvědavá není a radši by jela dál, abysme stihli západ slunce nad Devils Tower ve Wyomingu,což je impozantní hora známá hlavně z filmu Setkání třetího druhu od Spielberga.

Přijíždíme na prezidenty, no takovou kravinu sem už dlouho neviděl, jen projíždíme, aby jsme nemuseli platit nehorázný vstup, děláme jednu fotku a mizíme. Na obrázcích vypadá tento památník impozantně, ale když okolo toho člověk ještě vidí těch turistů, amerických vlajek a humbuku, tak si myslim že fakt je lepší si vytyčit čas na něco jinýho. Západ slunce samozřejmě nestíháme, protože všechno je dál, než jsme předpokládali. Jedeme tedy po tmě, abychom se co nejvíce přiblížili k Yellowstonskému parku, ale jakmile se ve Wyomingu dostaneme do hor, raději se vracíme do městečka Dayton a tam přespáváme v nějakém opuštěném kempu. Jednak by jízda v noci byla nebezpečná a jednak by byla škoda si nechat ujít ty nádherné scenérie, které skalisté hory nabízejí.

3.den – Yellowstone

Ráno vyrážíme raději dřív, protože ani nevíme, kde jsme to spali, tak aby nám nikdo nevynadal. Do parku nám zbývá asi 180 mil. Hory jsou nádherné, silnice se řádně klikatí, občas zastavujeme a fotíme, nebo se jen kocháme. Projíždíme Shell kaňonem, Bufalo Bill state park a už jsme u východní brány Yellowstonu. Yellowstone je nejstarší národní park na světě (rok 1872) a patří mezi největší v USA. Známí je především, kvůli gejzírům, ale nabízí toho mnohem více. Vodopády, hory, mnoho jezer, kaňonů a zvířata, která již jinde na světě jsou těžko k vidění, především bizony, losy a medvědy. Od brány jedeme ještě 27 mil k velkému Yellowstoneskému jezeru. Po cestě už potkáváme bizony a dále míjíme rozsáhlé planiny, které byly zpustošeny požáry a nyní na nich jako torza tyčí množství ohořelých pahýlů.

Dále pokračujeme kolem jezera stále na jih až k Geyser Basin. To je několik set metrů břehu jezera, které je poseto minerálními a horkými prameny a jezírky, malými gejzírky, a vše je pokrytou bílou solí. Poté jdeme do Grant Village se zeptat rengerů jak je to tady s kempy. Přece jen už je po sezóně, a pár kempů už jsem viděli zavřených. Ranger je velice ochotný všechno nám řekne a nakonec nám nabídne i možnost spaní ve volné přírodě, což hned s díky přijímáme. Vybral nám jedno místo zhruba ve středu parku u jezera Ice Lake.vyrážíme, ale několikrát musíme čekat, než přes silnici laskavě přejdou stáda bizonů. Pokračujeme dále k největší zajímavosti a sice ke gejzíru Old Faithful v Upper Geyser Basin. Tento gejzír vytryskává do výšky několika desítek metrů v intervalech od 40 do 126 minut, podle toho jak zrovna byla silná předchozí erupce. Celé místo kolem gejzíru je ve velké vzdálenosti obehnáno zábradlím a opatřeno lavičkami pro několik set lidí. V sezóně to tady musí být hlava na hlavě. Bohužel jsme ale přišli pozdě a na další erupci se nám nechce čekat, tak jdeme projít okolí. Narážíme na několik dalších gejzírů, které na mě působí lépe než Old Faithful. I krajina kolem je nádherná a navíc nám perfektně vychází počasí. Už se pomalu začíná sešeřovat, tak raději vyrazíme, abychom našli místo, které nám ranger doporučil. Pokračujeme severozápadní cestou, několik míst kolem silnice je poseto horkými prameny, takže to díky stoupající páře vypadá, jakoby jsme projížděli spáleništěm. Na místě jsme až k večeru, necháváme podle instrukcí auto u silnice a pokračujeme stezkou do lesa, už je dost tma takže jsme rádi, že máme baterky. Míjíme druhé jezero a už máme strach, že tábořiště nenajdeme, všude je strašně popadaných stromů a není nic vidět. Naštěstí vychází měsíc a nakonec místo nacházíme. Nejsme si tedy jisti, jestli je to přímo to tábořiště, ale jiné podobné místo jsme nenašli. Sice je tu přísný zákaz táboření mimo dovolená místa, ale tady by nás stejně nikdo nehledal. Nasbíráme nějaké dříví a děláme oheň, dělá se zima, tipnul bych to, že moc nechybí do nuly. Vaříme si něco k jídlu a vypíjíme všechny zásoby alkoholu.

4. den – Yellowstone, příjezd do Grand Teton

Ráno se chceme vykoupat v jezeře, u kterého jsme spali, ale voda je tak studená, že se tam prostě nedá vlézt. Asi ne nadarmo nese název Ice Lake. Vracíme se k autu, je naštěstí na svém místě, a ani medvědi si s nim nechtěli zajezdit. Jedeme ke Canyon Village se podívat na Yellowstonský Grand kaňon, který je hluboký na některých místech kolem 300m. Je fakt nadherný, jako z učebnice. Asi na dvě hodiny si dáme track podél kaňonu a dojdeme až k Lower Falls. Vracíme se k autu, fouká studený vítr, tak jsme rádi, že můžeme zalézt. Jedem až téměř k severní bráně parku do Mammoth Hot Spring. Jak minerální prameny stékali z kopce vytvořili zde obrovské solné terasy. Toto je ojedinělý výtvor, na světě se tyto terasy nachází akorát v Yellowstonu a v Turecku. Andrea v Turecku byla a říkala, že tam jsou hezčí, ale tyhle sou taky super. Vracíme se zpátky na jih. Po cestě pozorujeme různá zvířata, kocháme se nádhernou krajinou a stavíme se ještě na daších horkých jezerech, která mají opravdu úžasné barvy. Pokračujeme směrem na Grand Teton. Protože jedeme znovu kolem Old Faithful, tak zkoušíme štěstí, jestli zrovna nebude stříkat. Říkají nám, že asi za dvacet minut. I když v parku potkáváme minimum lidí, tak tady je jich opravdu požehnaně. Gejzír vytryskne a mi vyrážíme do Grand Teton. Tam přijíždíme akorát se západem slunce. První dojem z parku je dobrý. Je to něco jiného než Yellowstone, hory jsou o hodně větší a pokryté sněhem. Najdeme si místo v kempu a stavíme stany. Spát jdeme asi v jedenáct.

5. den – Grand Teton

V noci šíleně pršelo, náš stan byl jen z K-martu, takže sem se ráno probudil v louži, spacák mokrej, zima jak blázen. Dlouho to netrvalo a sebral jsem se a šel do auta pořádně si zatopit. Celkem se mi daří i sušit spacák. Počasí ale nic moc. Na snídani jdeme do obchůdku u kempu, už se rozhodujeme, že to nemá cenu a že vyrazíme do Colorada, když během vteřiny přestane pršet, nebe se vyčistí a najednou máme možnost vidět nádherné hory tyčící se nad jezerem. Rozhodujeme se že si konečně dáme delší vešlap. Nabízí se spoustu tracků, některé i vícedenní, které vypadají dost zajímavě. Ty nám ale nezapadají do harmonogramu a navíc počasí nevypadá příliš jistě. Vybíráme trasu kolem Jenny Lake ke Cascade Canon. Odtud pokračuje trasa na přechod , která by si vyžádala další dva dny. Je sice dost zima, ale sluníčko svítí, takže to není nic hrozného. Panorama kolem jezera jsou úžasná. Na začátku Kaskádového kaňonu se jdeme podívat k Hidden Falls. Gába s Radkou jdou až přímo pod vodopád, aby si mohli zapuzovat a doma se pak pochlubit přenádhernými fotkami. Počasí se začíná kazit, nerad bych byl dneska podruhý mokrej. K autu dorážím jen tak tak. Začíná dost foukat a dešť na sebe nenechá dlouho čekat. Tak to nám vyšlo jen tak tak. Nutno ale říci, že toto byl jediný déšť za celých 27 dní cestování. Takové štěstí jsme opravdu při cestování zatím neměli a asi už mít nebudeme. Vyrážíme směrem na jih a jedeme zase až do tmy. Nocujeme v jednom městečku na jihu Wyomingu. Rozhodujeme se ale že vezmeme pokoj, přece jen se potřebujeme po pěti dnech umýt.

6. den – cesta přes Colorado do Grand Junction

Dnešní den byl ve znamení sezení v autě. Ráz krajiny se postupně mění ale stále se nacházíme v horách. Zvlášť V Colorádu mámě možnost vidět i hodně lyžařských středisek. Odpoledne zastavujeme v nějakém městečku a jdeme se projít, abychom se protáhli. A poté opět do auta. Najíždíme na dálnici č.70. Jeden úsek je ale naprosto nádherný. Asi 40 nebo 50 mil se jede obrovským, ale poměrně úzkým kaňonem. Někde jsem slyšel, že je to nejkrásnější dálnice na světě, myslím, že by to mohla i být pravda. K večeru přijíždíme do Grand Junction, konečně civilizace a to znamená „signál“, takže holky posílají zuřivě smsky domů. Já sem upřímně rád, že sem se svýho mobilu zbavil už před měsícem. V tomto městě nestavíme náhodnou. Naše známá Tereza z Michiganu zde má barák a tak nám dovolila tady přespat. Je postavený v dost extravagantním stylu, ale každopádně vypadá super. A koneckonců mít takové ubytování při cestování je fakt přepych. V Mayers kupujeme maso a večer si děláme steaky a aspoň tady uklidíme, aby sme se nějak odvděčili.

7. den – Arches

Ráno vyrážíme směrem na Utah a potom sjíždíme z dálnice na jih do Arches National park. Silnice se kroutí kaňonem při řece Colorado. Krajina už vypadá úplně jinak. Po horách už není ani památky, všude jsou červené skály, téměř žádná vegetace, skoro to připomíná poušť, konec konců je taky pěkný vedro. Hlavně právě extrémní teploty, voda, led a solné podloží můžou za vznik oken, která jsou nejtypičtějším symbolem Arches. Konec konců máto i tento park v názvu. Tato eroze začala asi před 100 miliony let, kdy voda měnící se na led a vodu roztrhala podloží na jednotlivé pásy a v nich pak nadělala otvory a nakonec je zlikvidovala úplně, že po nich zbyly jen sloupy, nebo vůbec nic. Přesto je ale v parku na 2000 oken. Některá jsou velká jen metr, některá 100 metrů.

Stavíme se ve visitor centru pro informace a vybíráme si místa, která navštívíme, aby sme to v pohodě stihli za celý den. Nemusíme vidět všechno, stačí jen něco, ale lépe pořádně, než lítat z jednoho na druhý. Projíždíme parkem, nejprve se stavíme u skály jménem Three Gossips (tři drbny) a je pojmenována opravdu příznačně. Holky se pod ním fotí a pokračujeme dál kolem Balanced Rock do The Windows Selection. Tady si dáváme procházku po trase mezi různými okny a pokračujeme k nejznámějšímu oknu a sice Delicate Arch. Ten se dá vidět buď z parkoviště přes údolí a nebo se k němu vydat pěšky asi 2,5km do mírného kopce. Okno je vysoké asi 20m a vypadá opravdu excelentně. Asi na hodinu si tu dáme pauzu a odpočíváme ve stínu, protože vedro na to že je skoro půlka října, je opravdu velký. Vracíme se k autu a jedem na úplný sever parku až do Devils garden, kde se nachází množství dalších oken, především ale Landscape Arch, který je dlouhý rovných 306 stop. V roce 1991 se z něj zřítil kus o délce asi 20m a výšce asi 4m, takže v jednom místě je opravdu už dosti tenký. Celkem unaveni celodenním vedrem se vracíme do visitor centra, kde doplňujeme vodu. Nakonec se rozhodujeme nenechat Mesa Verde a Monument Valley až na zpáteční cestu a zvládnout to zítra, protože Petr bude odlétat už z Las Vegas a holky z Los Angeles, takže by o to přišli. Vyrážíme tedy do jihozápadního cípu Colorada, kde se nachází bývalá indiánská obydlí Mesa Verde. Tam přijíždíme už dost pozdě za tmy a táboříme v kempu. V noci je celkem zima.

8.den – Mesa Verde, Monument Valley

Před 1500 lety se na tomto území usídlili indiáni, kterým si říkalo Anabazi a zhruba po 700 let zde žili a stavěli si svá obydlí pod skalními převisy. možná právě díky nim odolaly erozi a vydrželi až do dneška. Stáváme poměrně brzy a jedeme do visitor centra pro informace, co je tady asi tak zhruba nejhezčí a nejdůležitější shlédnout. Udělali jsme dobře, že jsme jeli sem hned a ne až při zpáteční cestě, dnes je totiž poslední den otevřeno se vším všudy před koncem sezony. Většina ruin je na trase při silnici a nebo naopak jsou při silnici vyhlídková místa, na kterých jsou přes kaňon indiánská obydlí dobře vidět. Stavby jsou dost vymakané na svoji dobu, charakteristické jsou pro ně čtvercové a kruhové věže s okýnky a potom kruhové díry vypadající jako studný, které prý sloužili k obětem bohům. Postupně zastavujeme na všech vyhlídkách po cestě, jsou ale vesměs stejná, největší a nejhezčí je asi Cliff Palace, na který se dělají i prohlídky. My jsme si vybrali prohlídku v Balkony House s průvodcem. Nejprve slézáme po žebřících dolů, kde se nachází úzké terasy, po který se postupně dostáváme do bývalých indiánských obydlí. Vše je protkáno úzkými chodbami, někdy se musíme proplazit i uzoučkými okny. myslím, že někteří otylí amíci tu mají dost problémy. Náš průvodce velice zajímavě vypráví o životě indiánů, prý v době největší slávy jich v celé této oblasti sahající až ke Grand Kaňonu, žilo několik milionů. Prý potomci původních obyvatel se sem ještě čas od času chodí modlit a dělat své rituály. V ty dny je prý celý park pro veřejnost uzavřen.

Vracíme se k autu a projíždíme celým parkem zpět na hlavní silnici č.160 a po té dojedeme až na hranici čtyř statů: Arizony, Colorada, Nového Mexika a Utahu. je tu památník, ale zase vybírají vstupné, tak na ně prdíme a vracíme se kousek zpět a pak odbočujeme na vedlejší která nás zavede zpět do Utahu na silnici č. 163, která je označena jako scenic drive. Okolí je nádherné, víceméně pouštní a sem tam se ukazují zajímavé skalní útvary jako například Mexican Hut, což je vrcholek skály vypadající jako sombrero. To nejlepší ale na nás čeká, protože po překročení hranic s Arizonou se dostáváme do Monument Valley, co je indiánská rezervace, známá též pod názvem Marlboro Country díky slavnému reklamnímu obrázku na cigarety. Vzhledem k tomu, že se jedná o indiánské území, tak se na vstup nevztahuje náš pass a musíme platit za každého asi tři dolary. Z terasy od visitor centra je nádherný výhled na celou planinu, které dominují tři obrovské skalní útvary vypadající jako zuby. Kocháme se a pak projíždíme i celou trasu mezi skálami. Cesta je jen prašná a plná děr, svoje auto bych tam asi nevzal. Skalní útvary jsou opravdu nádherné a neskutečně fotogenické. Nakonec se vracíme na terasu a akorát stíháme jak zapadající slunce zbarvuje skály do nádherné rudé barvy. Pak už se ale musíme vydat na cestu, protože máme ještě před sebou pěknou štreku. Ke Grand Canyonu přijíždíme as i za tři hodiny, horší teď ale bude najít odbočku do Hualapai Hilltop, odkud chceme ráno sestoupit do Grand Canyonu až do indiánské vesnice Supai. Podle instrukcí od kamarádů by se měla nacházet někde na silnici č.180, ale nacházíme jen přehrazenou cestu, po které se vydat by bylo dost o držku, tak se musíme vrátit až na dálnici, po té ujet asi sto mil a pak odbočit na silnici č 66 a pak č.18. Vše si ještě ověřujeme u benzíny na sjezdu z dálnice, paní nás ale varuje, že můžeme snadno sjet a hlavně že je doba říje a všude je hodně Elků (to jsou velcí jeleni, něco jako Losy) Je už asi jedna hodina v noci, ale potřebuje ráno vyrazit co nejdřív, abychom to vše stihli. Po cestě potkáváme jelenů fakt mraky. jsou obrovský a někdy brzdíme na poslední chvíli. Naštěstí se na místo dostaneme v pořádku asi kolem třetí ráno. Tak to byla fakt dlouhej den. Je tu velké parkoviště plné aut buď návštěvníků a nebo indiánů. výjimkou nejsou ani vraky starých Chevroletů a jiných aut. Sice se tu nesmí stanovat, ale jiná šance není, takže stavíme stan a jdeme rychle aspoň na chvíli spát.

9.den – sestup do Grand Canyonu, Havasu Falls

Ráno vstáváme už v šest, ale je strašná tma a něco podnikat by nemělo cenu, tak si jdeme ještě do svítání lehnout, pak balíme věci snídáme a vyrážíme na sestup. Byli jsme varováni, že je lépe vyrazit co nejdřív, že jakmile se slunce vyšplhá nad kaňon je tam fakt obrovský vedro. Jde se celkem v pohodě, nejprve jdeme prudce po cestě ve stěně kaňonu, pak po planině a stále klesáme. Akorát když se dostaneme mezi soutěsky tak slunce vylézá nad obzor, takže jsme zase ve stínu. Najednou se zdálky ozývá soutěskou hučení a za chvíli. Se přiřítí stádo koní hnané indiány. Jen tak tak uhýbáme z cesty. Je to ale fakt výborný zážitek. Indiáni mají sice normální džínové oblečen a na koních poslouchají walkmany, ale stejně na nás trochu dýchá divoký západ. Po cestě dolů potkáme koně ještě několikrát. Indiáni na koních vezou odpadky a zpátky vozí zásoby pro vesnici. Asi po další hodině se soutěsky rozevírají a zprava přitéká potok a objevují se keře a občas nějaký strom. Celkem asi za čtyři hodiny přicházíme do vesnice Supai Village. Je to indiánská vesnice kmene Navajo, která má celou tuto oblast jako svoji rezervaci. Indiáni ale bydlí v normálních domech, na kterých jsou satelity. Na zahradách mají koně,což je zde jediný povolený a použitelný dopravní prostředek, samozřejmě kromě vrtulníku. Vesnice má svoji školu, obchod, policii, poštu, basketbalový kurt a dokonce i křesťanský kostel. Holt misionáři slezli i sem. Pokračujeme přes vesnici dál při potoku. Slunce už se vyhouplo nad kaňon a docela slušně žhne, sem rád že jsme většinu cesty absolvovali ve stínu. Stavíme a odpočíváme a pak vyrážíme na cestu. Vedro už je celkem drsný a když se k tomu připočte ještě ten baťoh na zádech, začíná se dostavovat únava. Míjíme další soutěsku a najednou co uvidíme nám naprosto vyrazí dech. Před námi najednou voda z potoka padá asi z padesáti metrové výšky do nádherně azurové laguny a po malých terasách a kaskádách z ní odtéká pryč. Tak nádherný vodopád jsem snad ještě neviděl, jako z ráje. Hned jdeme do plavek a hurá do vody. Holky si hned musí zapózovat před foťáky a já zkouším vlézt až za vodopád. Je to dost náročné, hlavně se tu špatně dýchá, ale je to bezvadný pocit. Ještě se chvíli cachtáme, voda je studená ale příjemná. Návštěvníků je tu celkem dost, hlavně jich hodně přilétá vrtulníky, ale ty zase za chvíli mizí. Pak jdeme postavit stan do kempu, který je hned za vodopádem. Teče tu i pitná voda, tak budeme mít aspoň kde doplnit zásoby.

Jdeme se podívat dále po proudu, kde by měl být další vodopád.Mooney Falls, a je podobný tomu předešlému (Havasu Falls), ale je o něco vyšší a laguna se nachází spíše v kotlině. Tak se k němu sestupuje po řetězech a chvílemi i jeskyněmi. I když je odpoledne, tak slunce už je za hranou kaňonu a voda je dost studená, tak se ani nekoupeme, kromě samozřejmě Radky, která se musí nechat s vodopádem vyfotit. Vracíme se, děláme něco k jídlu a večer jdeme ještě k vodopádu. Je to nádherný místo. Spát jdeme dost brzo, protože jsme toho minulou noc moc nenaspali.

10.den – výstup, Grand Canon

Ráno stáváme, snídáme, balíme a vyrážíme hned po svítání, přece jen nás čeká kus trasy na poledním slunci, tak ať je co nejkratší. Cesta ubíhá opravdu rychle, protože včele je Petr a ten tempo opravdu drží odvážně. Procházíme zpět vesnicí a znovu soutěskami. Asi dvakrát odpočíváme. Když se ale dostáváme na otevřený prostor, tak slunce do nás začíná nemilosrdně prát. Párkrát nás předbíhají stáda koní. Asi by mě nebavilo být koněm tuhle trasu absolvovat každý den. Poslední úsek je nejdrsnější. Slunce pálí, baťohy těžknou a cesta se dost zprudčuje. Nakonec to ale zvládneme bez problémů za rekordní čtyři hodiny. Ještě čekáme na Radku, která se dole kochá koňma. Tady nahoře akorát přijela zásobovací auta, náklady se nandavají na koně a ti s nimi sestupují zpět do vesnice. Nasedáme do auta a pokračujeme zpět na dálnici a potom do Grand Canon Village, kterou jsme projížděli předevčírem v noci. Parkujeme a jdeme se podívat na nejhezčí panoramata s Grand Canyonu. My s Gábou jsme ho už viděli, před třemi lety, tak nás tak nepřekvapil a ostatní vlastně taky zas tolik ne, protože když si člověk dovnitř dojde, tak ten požitek je daleko lepší, než když na to jen koukáte. Objíždíme pár vyhlídek, fotíme a rozhodujeme se, že zmizíme, protože je tu mraky lidí. Holky jdou ještě na záchod a když se vrací, tak najednou za Andreou doběhne jedna starší paní a dává jí tašku z doklady. Zapomněla tam pas i všechny peníze, tak s tim by se v Čechách asi už neshledala.

Vracíme se zpět na silnice č.89 a po ní míříme do Bryce Canyon. Je to celkem štreka, tak opět kempujeme až za tmy.

11. den – Bryce Canyon

Dnešek jsme si řekli že si necháme na pohodu, přece jen jsme minulých pár dní pořád někam spěchali a jsme přece na dovolené. Navíc zítra máme v plánu Zion a ten není zas tak daleko. Po snídani jdeme do Visitor centra pro informace a shlédnout film o Bryce Canyonu. Tento národní park je znám díky věžím z červeně zbarveného pískovce, které porývají většiny plochy kaňonu. Začali vznikat někdy před 10 miliony let díky erozi. Pohled na ně je opravdu Breathtaking, jak říkají Američané. Popojíždíme při silnici podél kaňonu, zastavujeme na vyhlídkách a kocháme se. Rudá barva věží nádherně kontrastuje s modrým nebem. Parkujeme auto a vydáváme se na asi dvou hodinovou procházku kaňonem, také máme možnost se dostat i přímo mezi jednotlivé věže. Cesta někdy vede i přírodním okny. Vracíme se k autu a jedeme do jižní části parku, kde se kromě jiného nachází i přírodní most. To hlavní s parku se ale nachází na severu. Asi dvě hodiny relaxujeme a k večeru pak se pomalu dáváme na cestu do Zionu. Cesta je v pohodě, akorát poslední úsek a vlastně už část parku vede dost klikatými serpentinami a holkám je z toho dost zle. Nemilé překvapení nás ale čeká při příjezdu do kempu. Vzhledem k tomu, že jsou v Utahu prázdniny, tak je všechno beznadějně plno. Projíždíme víc kempů, ale není šance, prý jsme si to měli zabukovat před měsícem. Vyjíždíme ven z parku a nakonec se nám podaří najít kemp, který je sice plný, ale pár míst tam ještě je. Taky se konečně dostaneme k teplé vodě, tak se můžeme umýt. Večer trochu popíjíme a pak jdeme spát.

12.den – Zion, Las Vegas

Ráno jedeme do visitor centra pro informace, všude je díky prázdninám a naprosto výjimečnému počasí na tuto dobu, mraky lidí. Rozhodujeme se pro jeden track a odpoledne vyrazit už do Las Vegas. Zion tvoří množství kaňonů, údolí a náhorních plošin. Charakteristické jsou pro tento park i různobarevné skály. Navíc podzim je v těchto místech také krásně barevný, takže místo je to opravdu pěkné. Do teď jsme ale byli zvyklí, že jsme jen občas narazili na pár lidí, ale tady je jich skutečně jak na Václaváku, takže možno proto náš pocit ze Zionu není zas takový jako z ostatních parků. Do nejnavštěvovanější části parku – Zion Canyonu, kde právě jsme, je zakázáno jezdit autem, tak využíváme shuttle busu (něco jako městská) a jedeme kaňonem až do zastávky Weeping rocks, odkud se vydáváme na Observation Point. Trasa je dlouhá 13 km a překonáváme na ní převýšení téměř 400 metrů. S pokračujícími kilometry mizí většina turistů. Není ani divu. Je to dost do kopce a v tomhle vedru, to skutečně pro většinu amíků není. Ostatně i my toho máme celkem dost, protože jsme si vzali málo vody a kromě stoupání nás začíná trápit i žízeň. Konečně dosahujeme Observation Point, odkud je nádherný výhled na celý kaňon. Dáváme svačinu a jedeme zpět. Celá cesta nám trvá asi čtyři hodiny. Na parkoviště se vracíme opět autobusem, akorát vystupujeme na jedné zastávce se podívat na jakési vodopády. Je ale málo vody, takže nic moc. U auta si ještě s Gábou a Petrem jedem projet úsek, který, jsme včera jeli po tmě. Radka s Andrej na nás kvůli nevolnosti ze serpentýn raději počkají u visitor centra. Úsek je dlouhý asi 10 nebo 15 mil a je plný zatáček, stoupání, klesání, hlubokých údolí, skal a také jsou tu dva tunely. Skutečně krása..

Vracíme se, nabíráme holky a hurá do Las Vegas, kam je to asi 160 mil. Už po cestě obvoláváme hotely z letáků kvůli pokoji ale buď už mají plno, nebo jeto dost drahé. Bohužel přijíždíme akorát na víkend. Petr naštěstí ví o jednom celkem laciném hotelu přímo v centru. Chvíli bloudíme, pak jsme zasekaný v zácpě, ale nakonec jsme ho našli. Cena 50 dolarů za pokoj se ještě jakš takš nechá. Navíc přímo přes ulici máme kasino s atrakcí námořní bitvy. Ubytujeme se vyrážíme do víru velkoměsta. Procházíme po hlavní třídě, občas omrkneme nějaké to kasíno, máme i štěstí že vidíme kus vodního představení. Je to něco jako naše Křižíkova Fontána, ale na o hodně větší ploše. S doplněním hudby a světel je představení opravdu dost působivé. Potom jdeme na bufet. Vybíráme jeden, za 12 dolarů. Za tu častku tady můžete toho spořádat tolik, co se do vás vejde, což také úspěšně děláme. Já se přežírám stejně jako před třemi lety tady a je mi pěkně zle, ale bylo to dobrý. Jdeme dále na prohlídku města a nakonec ukotvujeme v kasinu New York, kde každý na automatech dřív nebo později prohrajeme celý částku, kterou jsme si na hraní vytyčili. Docela dobře dokážu pochopit, že tomu hodně lidí propadne. Nejlepší je ale že si při tom můžete zadarmo objednat pití, takže piva a drinky lítají jeden za druhým, ale jen do té doby, než za námi přijde jakýsi muž a decentně nám sdělí že málo hrajeme a moc pijeme. Holt mají oči všude. Petr s Andrejkou odchází spát a my ještě prolézáme kasino a nakonec končíme v Irské hospůdce na koncertě jakési kapely, hrají dobře, tak nakonec ještě zapaříme. Spát jdeme asi ve tři.

13.den – Death Valley

Dneska musí Petr odletět do Detroitu, protože bohužel dostal volno jen na dva týdny. Nejprve tedy jedeme na letiště, kde se loučíme s Petrem. Nejsmutněji je mě, protože sem tady zůstal se třema ženskejma, který neustále drbou, což se pro mě chvílemi mění v opravdové peklo. Jedem směrem na východ po silnici č 95 a potom odbočíme na silnici č.190, která nás zavede až do Death Valley. Kdysi zde bývalo obrovské jezero, ale díky své poloze těsně za horami Sierra Nevada, se dostali do srážkového stínu a díky velkým vedrům jezero postupně vyschlo a v údolí roste jen minimum vegetace. Svůj název dostalo údolí díky mnoho kolonizátorům a osadníkům, kteří při hledání lepšího místa pro život zde zabloudili a zemřeli vyčerpáním, horkem a žízní. Nejprve zastavujeme Na Zabriskie Point, což je vyhlídkový bod, odkud je celkem hezký výhled do krajiny. Vše je suché, bez vegetace a je tu hlavně příšerné vedro. Díky okolním vysokým horám vzduch pouze cirkuluje a stále se ohřívá. Normálně je tu tak kolem 35 – 40°C, nejvyšší teplota zde byla naměřena v roce 1913 a sice 57°C. Pak odbočujeme směrem na jih a stavíme na Devils Golf Course, což je obrovská plošina pokrytá množstvím obrovských hroud soli a seschlo bahna. Vždy když více zaprší se hroudy rozředí, ale nakonec je slunce stejně vypraží a tak to jde pořád. Tady na té vyhlídce ztratím své poznámky s přesnými údaji ujetých kilometrů a časů, kolik nám která cesta trvala, takže Vás bohužel musím o tuto informaci v celém cestopis ušetřit. Dále jedeme na Badwater, což je nejnižší bod na západní polokouli, nachází se 86 metrů pod úrovní hladiny moře. Je tu malá kaluž vody, ale zbytek jen vyschlá pustina. Vracíme se a jedeme do Visitor centra, prohlížíme si muzeum, kde je zajímavá expozice o geologickém vývoji údolí, historii osidlování a životě v údolí. Už je zase skoro večer, tak raději vyrážíme na cestu, sice je tu kemp, ale lépe bude se dostat do méně nehostinné oblasti. Přejíždíme hory a najíždíme na silnici č.395 a jedeme směrem na sever, už jsme vlastně v Kalifornii. Zase chceme urazit co největší trasu, tak jedem co nejdál. Řídím já a limit nedodržuji, protože jen občas projede auto. Akorát zezadu z dálky mě stále oslňuje auto, které se stále přibližuje, tak zrychluji taky, protože je to opravdu nepříjemné. Když najednou na zadním autě začne blikat maják. tak zastavuji. Paní policistka je naštěstí hodná, strašně se diví že jedu takhle rychle, že mě nemohla dohnat a začne nám vysvětlovat, že v Kalifornii se může maximálně 70mil za hodinu, jel jsem asi 90. Dost se tomu divíme tak, až si začne myslet, že v Michiganu je takhle jezdit normální, tak nám akorát vytkne, že nejsme vzadu připoutaní. Tak tohle naštěstí dopadlo dobře. Za to by byla dobrá pokuta. Jedeme ještě asi hodinu a pak stanujeme v kempu v nějakém městečku, myslím že se jmenovalo Bishop.

14.den – Monolake, Bodie, Yosemite

Ráno vyrážíme k jezeru Mono Lake. Z tohoto jezera byla po několik desetiletí odčerpávána voda a hladina klesla asi o 9 metrů. Díky tomu se nad hladinou objevily jakési solné sloupy. V současné době bylo odčerpávání přerušeno, nebo aspoň omezeno a hladina se opět zvedá. Za vsup chtěli ale extra vstupné, tak prohlížíme jen visitor centrum, které je celkem zajímavě udělané a koukáme na sloupy jen z dálky. Pak pokračuje do Bodie, což je zlatokopecké městečko též nazývané Městečko duchů. V roce 1859 zde bylo poprvé nalezeno zlato a od té doby sem stále přicházeli zlatokopové. V roce 1879 mělo město kolem deseti tisíc obyvatel a bylo plné největších lumpů divokého západu. Na začátku 20.století začali lidé pomalu město opouštět. Někdy ve 40.letech město vyhořela a bylo opuštěno. V roce 1962 bylo Bodie ustanoveno jako state historic park a většina dřevěných budov bylo zrestaurováno. Městečko v současné době čítá asi čtyřicet nebo padesát budov včetně kostela a důlní budovy a dále spoustu artefaktů, které byli v okolí nalezeny, včetně vraků aut. Některé budovy jsou zrestaurované i uvnitř. Procházíme a fotíme, je to skutečně působivé, zvlášť ve spojení s nadcházejícím podzimem.

Asi po dvou hodinách vyrážíme zpět a po silnici č.120 přejíždíme hory do Yosemite national park. Cesta je sice plná zatáček, ale nabízí se nám také spousta nádherných výhledů na hory, vodopády a jezera. Yosemity jsme původně v plánu neměli, celkem nám stačili při minulé návštěvě, ale holky je neviděli a přece jen, když jsme takový kousek…. Yosemite je považován za jeden z nejhezčích parků v USA a tomu také odpovídá návštěvnost. Nejznámější z celého parku je právě Yosemitské údolí, které je opravdu nádherné, příjezdová cesta je zakousnutá do stěny údolí a kdesi dole teče řeka Merced. Zastavujeme u skalního masivu El Capitan, který je vysoký 1km a existuje prý na něm asi 100 horolezeckých tras. Pak parkujeme a shuttle busem se jedeme podívat na Yosemitský vodopád. Minule v něm bylo málo vody a dnes pro změnu neteče vůbec. Vracíme se pěšky k autu, objíždíme údolí a vyrážíme směrem do Kings Canyon national park, kam dorážíme po západu slunce a spíme opět v kempu.

15.den – Kings Canyon

Ráno jedeme do visitor centra pro informace. Rozhodujeme e dopoledne projít trasy vedoucí skrz sekvojové lesy a odpoledne projet Kings Kaňonem a pěšky potom dojít k Roaring River Falls. Sekvoje jsou neskutečně obrovský stromy. Jsou to nejstarší žijící tvorové na zemi, běžně se dožívají přes 3000 let. Jejich dřevo je napuštěno chemikálií, která zabraňuje napadení červotočem, nebo jiným hmyzem a dřevo konzervuje, takže se padlé kmeny ani po 100 letech nerozloží. Jejich 30cm tlustá kůra jim pomáhá odolat požárům, které jsou vlastně pro tyto stromy životně důležité. Požáry vždy vyčistili okolí od ostatní vegetace a právě jen žárem se otevírají šišky, z kterých pak můžou vypadnout semínka a na vypálené půdě zakořenit. Před 200 lety byly okolní hory a lesy plné těchto stromů, ale postupně většina padla za oběť sekerám dřevorubců. V roce 1890 byla celá oblast vyhlášena národním parkem a tím i zachráněny poslední zbytky stromů. Procházíme lesem a obdivujeme velikány. Největší strom v této oblasti je General Grant Tree, který je 81 metrů vysoký a má obvod 33 metrů, tak to už je slušnéj macek. Některé stromy jsou padlé a duté a nechá se jimi projít skrz naskrz. Ač leží více jak sto let, dosud nestrouchnivěly.

Odpoledne jedeme scénickou cestou napříč kaňonem, cesta je dlouhá asi 50 km a je opravdu hezká, ale také se řádně kroutí. Na konci silnice necháváme auto a jdeme na pochod k Roaring River Falls. Cesta v vodopádu trvá asi 2 hodiny a je fakt hezká. Z rovného údolí se mění na les, poté jdeme po skále a nakonec jsme u vodopádu. Není zas tak extra, ale procházka to byla pěkná. Vracíme se k autu a jedeme stejnou cestou zpět a pak zamíříme do vedlejšího Sequoia National Park, který je vzdálen asi jen 30 mil a stavíme stan v kempu. Dneska jsme po dlouhé době zakempovali za světla. Děláme večeři a všechno jídlo na noc pro jistotu ukládáme do bezpečnostního boxu proti medvědům, kterým jsou tady vybaveny všechny kempy. Medvěd je prý schopen vám rozsekat celé auto i když tam cítí jen pastu na zuby.

16.den – Sequoia national park, Brentwood

Sequoia national park, je skoro stejný jako Kings Canyon, má dokonce i společnou správu. V parku se nachází hlavně sekvoje, nejznámější je Gigant Forest, kde roste největší žijící věc na světě a sice General Sherman Tree, má průměr 9 metrů, výšku 84 metrů, obsahuje 1485 m3 dřeva a větve mají průměr asi 2 metry. Je to skutečně velikán. Kromě Shermanu je tu spoustu dalších stromů. Ti větší mají jména podle známých osobností americké historie, také tu můžeme najít skupiny stromů, které nesou název Senát. Po dvou dnech jsme ale sekvojí nabažení, tak jdeme ještě na vyhlídku Mono Rock. Šplháme na skálu, odkud je hezký výhled do okolní krajiny. V dálce je vidět stoupající kouř z uhašených lesních požárů. Pak už se vracíme k autu, projíždíme padlým stromem přes cestu a vyrážíme směrem San Francisco. Cesta z hor je plná serpentýn, holkám je sice blbě, ale zase na druhou stranu jsem rád, že jsou aspoň zticha. Najíždíme na dálnici a za několik hodin jsme v Brentwoodu, kde máme domluvený nocleh u naší známe Evy. Celý večer potom povídáme až do noci.

17.den – San Francisco

Při minulé návštěvě na mě zanechalo San Francisco obrovský dojem, že jsem si ho rázem zařadil na první místo nejhezčích měst na světě (samozřejmě kromě těch českých). Nicméně musím dodat, že nikdy nevstoupíš dvakrát do stejné řeky a můj pocit nebyl dnes takový jako při první návštěvě. Stejně ale na prvním místě vydrželo a to jsem do dneška pár měst viděl. Ráno jedeme asi 15mil do Pitsburgu, kde necháváme auto a odtud metrem do centra. Asi za třičtvrtě hodiny vystupujeme ve stanici Montgomery a jdeme na prohlídku. Nejprve procházíme čínskou čtvrť. Holky neustále prolézají krámky a tím pořád zdržují.

Potom různě procházíme uličkami až vystoupáme a Telegraph Hill, kde je vyhlídková věž, ale díky mlze je stěží vidět pevnost Alcatraz na ostrůvku uprostřed zálivu. Po nejznámější dominantě San Francisca Golden Gate Bridge není ani památky. Poté se vydáváme do přístavu. Po cestě si dáváme oběd v čínské restauraci. V přístavu obcházíme stánky, my s Gábou si necháme napsat naše jména čínským písmen na obraz a pak pozorujeme tuleně, jak se perou o místa na dřevěných molech. Při vodě jdeme až do konečné Káblovky, což je místní tramvaj, která je poháněna tažným lanem v silnici mezi kolejemi. To je tam z toho důvodu, že místí kopce by měla tramvaj pouze po kolejích opravdu problém vyjet. Odtud jdeme na Lombard Street, což je nejprudší ulice na světě, dá se v ní jet pouze jedním směrem a je ještě plná zatáček, protože přímo by se asi bezpečně sjet nenechala. Právě terén v jakém je San Francisco postaveno dává městu neopakovatelné kouzlo. Na druhou stranu tady bydlet a hlavně parkovat podle toho co jsem viděl asi žádná slast, není asi žádná slast.

Už je zase večer, tak sedáme na metro a jedem zpět do Brentwoodu.

18.den – cesta po pobřeží

Ráno se loučíme s Evou a vyrážíme do Santa Cruz a odtud při pobřeží po silnici č.1 směrem na jih. Cesta je nádherná, z jedné strany moře, z druhé hory. Opět projíždíme úsekem, kde je dost serpentýn, což zvláště Radka nese špatně, ale pak se vracíme víceméně na rovinu a je to O.K. Cesta je dost dlouhá a tak občas zastavíme, odpočíváme, fotíme a kocháme se mořem, nebo tulení kolonií. K večeru stavíme na jednom místě u moře a jdeme se projít. Slunce skrz mraky zrovna hází tak skvělé světlo, že neodolám a pokouším se o pár uměleckých fotek. Santa Bararou už projíždíme po tmě a kempujeme asi 50mil před Los Angeles.

19.den – Los Angeles

Dnes kolem poledne holky odlétají z Los Angeles zpět do Čech. Už z minula víme že L.A. ani za moc nestojí, tak prohlídku neplánujeme. Ve městě jsme asi v deset, blízko Venice Beach si dáváme snídani v Mc Donaldu, holky ještě stihnou promést Salvation Army (jako u nás second hand) a pak jedeme na letiště, loučíme se a jedeme směrem na východ.Od teď už cestujeme s Gábou jen ve dvou. Asi po dvou hodinách vyjíždíme z města po dálnici č.10 a za další dvě hodinky jsme v národním parku Joshua Tree. Navštívili jsme ho sice před třemi lety, ale je to jen kousek a jeho návštěva opravdu stojí za to. Navíc minule pršelo. Tento park je pouštního charakteru a je typický stromy Joshua, který pojmenovali kolonizátoři, protože jim díky svým zahnutým větvím připomínal svatého Jesefa jak lomí rukama. Parkem spíš jen pojíždíme, žádné delší procházky neplánujeme. Akorát na jednom místě děláme pozdní oběd a občas zastavujeme na některých zajímavých místech, jako například Cholla kaktus garden.

Pak se vracíme zpátky na dálnici a pokračujeme do Arizony. Okolní krajina je stepní až spíše pouštní a cesta je jednotvárná, tak se stane, že při řízení přestanu respektovat předepsaný limit 75 mil za hodinu a najednou policejní auto, které jelo v protějším proudu přejíždí rigol a staví mě. Je to zase ženská, ale vůbec ne tak příjemná jako ta policistka v Kalifornii a už vůbec se s ní nedá smlouvat. No radši ani nebudu psát kolik sem dostal pokutu, protože pokaždé když si na to vzpomenu, tak mě chytne vztek. Policejní auta v Americe mají v kabině zabudované laserové radary, které vám na jakoukoliv vzdálenost změří vaši okamžitou rychlost. Možná že kdyby toto měli policisté u nás a hned zasahovali, tak by ubylo těch šílených zabijáků na silnicích. Projíždíme Phoenix, to už je zase tma, ale chceme dojet až k Saguaro national park. Nedaří se nám ale najít vhodné místo k přenocování, okolí i vesnice působí celkem nepřátelsky, tak nakonec spíme v autě na parkovišti u jednoho hotelu v Tusconu.

20.den – San Xavier, Saguaro National Park

Ráno odjíždíme od hotelu do San Xaver, což je jednak indiánská rezervace a jednak jedna z nejstarších misionářských staveb v západní Americe. Stavba je hezky opravená, procházíme ji a nakonec končíme na indiánském trhu. Odtud pak jedeme do Saguaro national park. Je to část Sonarské pouště a právě v této oblasti roste nejvíce gigantických pouštních kaktusů Saguaro. Tyto kaktusy rostou velice pomalu a dožívají se zhruba 150 – 200 let Ti největší mohou dosáhnout výšky i 15 metrů a vážit osm tun. Když kaktus uhyne, tak po něm zbyde jen jeho dřevěná kostra. Park je tvořen dvěma oblastmi vzdálenými od sebe asi 30 mil. My jedeme do té větší s názvem Rincorn Mountain Distrikt a projíždíme okruh parkem s názvem Cactus Forest Drive. Občas zastavujeme a kocháme se rozlehlými kaktusovými poli. Některé kaktusy jsou opravdu velikáni. Kromě Saguaro se tu nachází i množství dalších druhů kaktusů a dalších rostlin. Asi v půlce cesty se jdeme projít po Desert Ekology Trail a potom ještě jdeme kus po další trase. Tracků je tu dost, a určitě zajímavých, ale jsou dost dlouhé, většinou vedou až do blízkých hor.

Asi po poledni se vracíme zpět na dálnici a vyrážíme směrem dál na východ do New Mexico. Po cestě se začíná zvedat silný vítr a v rádiu hlásí, že hrozí písečné bouře. Z dálky už je i obrovský mrak prachu vidět. Chvílemi je nápor větru skutečně dost silný. K večeru přejíždíme hranice s Texasem, projíždíme El Paso a pak sjíždíme z dálnice po silnici č.180 směrem Carlsbad. Najednou přijíždíme k závoře a přichází policie, který po nás chce doklady. Je to imigrační hlídka, jsme holt blízko mexických hranic, které jsou často nelegálně přestupováni. Vůbec jsme s tím nepočítali a jsme dost překvapeni. Naštěstí ale všechny potřebné dokumenty máme u sebe a v pořádku, tak nás hned propouští. Vzpomínám si že minulý rok nám kamarád vyprávěl, že jeho známá, která byla v Americe načerno cestovala při mexických hranicích až se dostala, právě k takovému Check pointu a byla uvězněna a pak deportována.

Do Carlsbad je to dalších asi 130 mil a dorážíme tam už opravdu pozdě v noci. Nakonec volíme opět přespání v autě na parkovišti ve Whites City.

21.den – Carlsbad, Guadalupe

Ráno jedem do Visitor centra Carlsbad National Park, do kterého to máme jen pár mil. Přijíždíme ale brzo, protože se zrovna měnil čas, tak čekání krátíme snídaní. Carlsbad je oblast o rozloze asi 46 tisíc akrů, na kterých se nachází více než 90 jeskynních systémů. Již před tisíci lety jeskyně navštěvovali indiáni, ale báli se jít více do hloubky, zbyli po nich zde na stěnách kresby. V 19.století objevili jeskyně osadníci a začali je postupně prozkoumávat. V roce 1930 byla celá tato oblast vyhlášena národním parkem jeskyně byly uznány jako jedny z nejnádhernějších na světě.

Konečně je otevřeno a jdeme zjistit nějaké informace. V nabídce je několik tras, některé jsou třeba i na 8 hodin a jsou označeny jako nebezpečné. Ty ale třeba připlatit. My se rozhodujeme, že půjdeme trasu do Big room. Vztahuje se na to naše karta pro vstup do parků, tak ani nic nedoplácíme můžeme jít bez průvodce. V uvedenou hodinu jsme odvedeni jedním rangerem asi půl kilometru k vstupu do jeskyně a pak se vydáváme na cestu do hlubin. Cesta je dobře upravena, vše je i dobře barevně osvětleno. Jdeme asi jednu míli, až se dostaneme do hloubky kolem dvě stě metrů. Občas je chodba úzká, někdy procházíme velkými místnostmi, které jsou zdobeny nádhernými krápníky a občas nějakým tím jezírkem. To nejlepší nás má ale čekat. Přicházíme do místa, kde ústí výtah vedoucí pro ty línější návštěvníky přímo z visitor centra. Zde se nachází záchody, restaurace a rest area. Vypadá to tady podzemí v jeskyni skutečně komicky. Odtud se nabízí dvě trasy – Kings Palace Tour, která je možná jen s průvodcem a Big room route obě jednu míli dlouhou. Volíme tu druhou. Trasa vede dvěmi obrovskými místnostmi, Hall of Gigants a Big Room, která je v největším místě vysoká asi 50 metrů, jestli si dobře pamatuji. Je to ale naprosto něco fascinujícího a nepopsatelného, spousty velkých i malých krápníků v nejprapodivnějších tvarech, sloupy podpírající obrovskou klenbu. Dojem z nich je ještě umocněn barevným osvětlením. Z nejzazšího místa trasy je vidět obrovská propast, kdy prý se stále objevují nové a nové chodby. Vracíme se, výtahem vyjíždíme zpět na povrch a jedeme do asi 30 mil vzdáleného Guadalupe National Park, což je kopcovitá a skalnatá oblast na hranicích Nového Mexika a Texasu.

Park má dva nepropojené vstupy, vjíždíme tím severnějším dáváme asi 10km procházku Mc Kittrick Canyonem. Všude se píše, že je zvlášť nádherný na podzim, je to pěkné, ale nic extra nepozorujeme. Po cestě narážíme na stavbu, v které prý bydlel muž po kterém je právě pojmenován tento kaňon a který zde pobýval. Zajímavostí stavby je, že má střechu z kamenů. Pán který je zde něco jako průvodce nám říká, že je to světová ojedinělost, to se mi ale moc nezdá. Vracíme se k autu a vyrážíme směrem na jih. Tento park je sice pěknej, ale za posledních pár dní jsme viděli o mnoho nádhernější a zajímavější místa, takže nám zas tak neučaroval. Teď máme namířeno do Big Bend National Park, který se nachází přímo na hranicích s Mexikem. Ačkoliv se teď už snažím jezdit podle předpisů, zase mě zastavuje policajt, celkem se klepu, protože další pokutu bych už opravdu nechtěl. Je ale v pohodě skoro se omluví, že nás zastavil a říká, že v Texasu je specialita, že je v noci o pět mil nižší limit než ve dne. Velice se tomu divím a on chápavě přikyvuje, že přece když nejsem z Texasu, tak to nemůžu vědět, přitom to mají na každý značce. Limit jsme přesáhnul asi o dvě míle, dává mi jen písemné napomenutí, asi musí vykazovat svoji činnost. Pokračujeme dál a opět projíždíme imigračním Check pointem, kontrolují ale jen v opačném směru. Do kempu přijíždíme už celkem pozdě. Chceme stavět stan, ale dělá se taková zima, že raději zase spíme v autě. Už jsme si nějak zvykli a ani nám to nepřijde.

22.den – Big Bend

Big Band National Park je zvláštní kombinací kopců, skal, kaňonů, pouště a stepi. Pořádně ani nevím jak bych ho popsal, rozhodně ale na mě působil velice zvláštním a výjimečným dojmem. Asi bych ho nazval Zelená Poušť. Jedeme do visitor centra a pak projíždíme parkem směrem na jihozápad. Krajina je kolem opravdu zajímává. Asi po 40 mílích dojedeme až k hraniční řece s Mexikem Rio Grande a jdeme na prohlídku Santa Elen kaňonu. Vzhledem k tomu, že asi před týdnem zde byla velká voda, tak auto musíme nechat asi půl míle před parkovištěm, protože všude je asi dvaceti centimetrová vrstva bahna, většina už je uklizena, ale pohled na ještě neočištěné záchody a piknikové stolky v nás vyvolá úsměv. Musel to tady ale být cekem mazec. Přicházíme k řece a tady je celý prostor okolo pokryt zaschlým bahnem. Opatrně přecházíme, aby jsme se nepropadli a míříme do kaňonu, kterým protéká Rio Grande. Vždycky jsem si myslel, že je to veletok, ale tady vypadá spíš jako potok. Na druhé straně už je Mexiko. Celkem mě překvapuje, že se jedná vlastně o jednu z nejsledovanějších hranic na světě a nikde nevidím jedinou známku ochrany. Kaňon nebo spíše soutěska vypadá pěkně, ale kvůli bahnu se nedá jít moc daleko, tak se po chvíli musíme vrátit. Gábě se daří zapadnout až po lýtka do bahna a má úplně olepený boty. Vracíme se stejnou cestou zpět a ve visitor centru myjeme boty. Po té vyrážíme na druhou stranu do Rio Grande Village, po cestě několikrát stavíme na vyhlídkách, nebo dáváme krátké vycházky. Na druhé straně parku máme namířeno k horkému pramenu, který vyvěrá přímo v řece. Dříve tu byli dokonce zbudovány i lázně. Voda v řece je sice studená, ale v jezírku, kde vyvěrá pramen, má voda 40°C. Nějakou chvíli se paříme a kecáme s třemi Američany, kteří provádí to samé. Švagra jednoho z nich pracoval v Čechách. Potom se vracíme k autu, po cestě ještě pozorujeme ptačí hnízda na skále a pak už vyjíždíme z parku. Na check pointu jsme akorát se západem slunce. Kontrola nás pouští bez problémů a vyrážíme směrem k dálnici č.10 po té po ní směrem na východ na San Antonio. Po cestě se ještě stavíme v jedné texaské vesnici na večeři. Je to tady samej farmář. Spíme zase jak jinak než v autě na parkovišti tuším v městě Sonora.

23.den – cesta Texasem, Galveston

Ráno vyrážíme na cestu, máme před sebou dlouhou cestu napříč Texasem. Ráz krajiny se postupně mění z pouštní na zelenou. Jedeme ale pořád po rovině, takže je celkem nuda. Projíždíme San Antonio a přijíždíme do Hustonu, což jo obrovská aglomerace plná nadjezdů a podjezdů. Tolik sem jich snad nikde neviděl. Z Hustonu míříme do k Mexickému zálivu na ostrov Galveston, který je s pevninou spojen mostem. Pořád hledáme vhodné místo na ubytování, nakonec stavíme stan v jednom kempu pro obytné vozy přímo u moře, zítra si tu dáme trochu voraz.

24.den – Galveston

Ráno jdeme k moři se vyvalit na pláž. Voda je ale celkem studená a moře dost mělké, tak se ani moc nekoupeme. Po pár hodinách nás opalování přestane bavit, tak balíme věci jdeme si projít město. Jdeme po pobřeží a procházíme místní krámky. Městečko vypadá dobře a působí příjemně. Odpoledne vyrážíme na cestu do Louisiany a večer spíme asi 50 mil před New Orleans zase na parkovišti.

25.den – močály, New Orleans

Ráno vyrážíme do oblasti, jejíž název jsem už zapomněl, které jsou známé koloniálními domy a plantážemi cukrové třtiny, na kterých kdysi tvrdě pracovali otroci. Koloniální domy s typickou alejí stromů vypadají opravdu jako residence, majitelé zřejmě ve své době patřili k nejbohatším lidem. Dále nás po cestě zaujme poutač na vyjížďku loďkou močálem na pozorování aligátorů. První společnost bere jen hromadné výpravy a nám se nechce čekat, jestli někdo přijdeme, tak jedeme k druhé a tam nás nakonec vezmou samotný za asi 8 dolarů na osobu. Nejprve se jdeme podívat na zahradu, kde nám náš průvodce ukazuje různá zvířata, nejzajímavější jsou hadi a krokodýli. Pak se jdeme podívat do dílny, kde jsou preparovány krokodýlí hlavy jako suvenýry, poté lakovány a sušeny na plotě, vypadá to ale celkem nechutně. Nakonec jedeme na vyjížďku. Loďku nám řídí takový srandovní dědula a stále nám něco vypráví s jižanským přízvukem, takže mu není rozumět skoro nic. Močály, nebo spíše, nebo spíše řeka která ústí do blízkého jezera se všelijak kroutí, rozdvojuje a zase spojuje, takže ve výsledku vytváří zajímavý labyrint. Vzhledem k tomu, že v září se vždy provádí odchyty aligátorů, tak jich v této době moc není. Přesto ale máme štěstí a dva vidíme. Zajímavější mi ale přijde vegetace kolem, obrovské stromy vypadají z prvohor. Vracíme se a vyrážíme do New Orleans. Máme celkem problém najít ubytování někde blízko u centra, buď je drahé a navíc ani nejde blízko zaparkovat a nebo je prostě plno. Nakonec najdeme asi za 40 dolarů deset minut od centra a parkovat můžeme přímo před.

Ubytujeme se a k večeru vyrážíme známe Franch Quoter. Tato čtvrť je odhadem velká zhruba kilometr na kilometr a jsou to vlastně stará čtvrť plná uliček, koloniálních domků, hospůdek, jazzových kavárniček a strip barů. Město je též vyhlášeno jako ráj homosexuálů. Máme tady v plánu najít našeho bývalého spolužáka, Gába za ním byla asi před dvěma roky, tak se ještě pamatuje, kde pracuje. Jeho překvapení je opravdu neskrývané,když nás vidí. Má do večera práci, ale domlouváme se s ním až skončí, že zajdeme někam na pivko. Procházíme uličkami, všechno žije, lidé paří, není ani divu, je to jedno z mála měst v Americe, kde se může pít alkohol na ulici. Projdeme celou čtvrť a zamíříme k řece Mississippi, chvíli sedíme na lavičce a pozorujeme osvětlený downtown a pak se vracím zpět do staré čtvrtě. Kavárničky, kde hrají staří černoši jazz, mají opravdu své kouzlo, posloucháme, procházíme krámky a nakonec vycházíme na hlavní silnici čtvrti Bourbon Street. Tady se homosexuálové za svoji orientaci skutečně nestydí, svá obydlí si značí barevnou trikolorou, která označuje, že zde bydlí a někteří je nosí i na klopě kabátu. Sjíždí se sem homosexuálové z celých států, v některých hospodách nejsou ani dámské záchody. Tak se mi stane, že na jednom takovém záchodě mě jeden začne balit. Nic proti nim nemám, ale v rychlosti a ve slušnosti prchám.

Jak tak procházíme uličkami,tak narazíme na jeden strip bar, kde je vstup zadarmo, tak neodoláme a jdeme tam. Pivo je tam ale šíleně drahý, vyjde snad na 17 dolarů a tanečnice tam nejsou vůbec hezké, spíš některé z nich i dost nechutné. Jedna si k nám sedne, dáme se s ní do řeči, říká že je z Texasu a že utekla z domova a tady si vydělává a že je strašně těžké se do nějakého takového dostat. Pak nás prosí ať jí při vystoupení dáme za kalhotky aspoň dolar. Asi po půl hodině raději odcházíme.

V únoru probíhá v New Orleans slavnost s názvem Mardigras, kdy se sem prý sjíždí obrovské množství lidí. Asi nejznámějším na celé této slavnosti je házení korálků z balkónů. Když dívka házející korále trefí chlapa, na kterého předtím ukáže, vyhrne si tričko a na celou ulici ukáže prsa. Tento rituál ale můžete vidět ulicích Franch Quoter celý rok.

Zapadáme do jednoho baru, kde zrovna hraje nějaká kapela, hrají dobře, pivko je taky dobré, tak popíjíme a tančíme. V určenou hodinu jdeme na sraz s Jaroušem a asi do 4 hodin povídáme.

26. a 27. den – cesta do Michiganu

Ráno jdem ještě s Jaroušem na snídani a pak ještě naposled procházíme Bourbon Street. Skutečně nelituji návštěvy, zase jsem si udělal o Americe širší obrázek. V ulicích se stále paří a všude visí helloweenská výzdoba. Dopoledne vyrážíme na sever zpět do Michiganu. Bez žádných větších zážitků projíždíme zbytkem Lousiany, Mississippi, Alabamy a spíme někde v Tennessee už naposled v autě na parkovišti. Ráno vyrážíme do Kentucky, kde máme v plánu navštívit poslední národní park a sice Mammoth Cave. Je tu ale šíleně lidí, parkoviště je téměř plné a volné prohlídky jsou plné na asi dvě hodiny dopředu. Navíc nám nepřijdou nic extra, trasy nejsou moc dlouhé a podle toho co nám říkají ve Visitor centru vůbec ne tak hezké jako Carlsbad. Nasedáme tedy do auta a fičíme dál. Projíždíme nudným Ohiem a odpoledne jsme konečně doma.

Bylo to nádherný cestování, navíc nám perfektně vyšlo počasí, autem už sem ale nařízenej na několik měsíců dopředu. Ujeli jsme asi 16 tisíc mil za 27 dní.

http://www.staty.wz.cz/denik.htm

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .