0
0

3. den – Forbidden city a Jingshan park, hledání obchodů s outdoorovým vybavením

Naše první kroky směrují do zakázaného města. Cestu absolvujeme klasicky metrem, základ je trefit správný (nejbližší) východ. Před vchodem je typická fronta, ale naštěstí postupuje velmi rychle.

Samotnou cestou ke kasám míjíme první „rozumné“ stánky se suvenýry (rozuměj tedy takové, které neobsahují čínskou vlajku nebo vojáčka) a po krátkém dohadování a přesvědčování prodavačky, že za tuto cenu zákonitě umře hladem a HDP Číny klesne, kupujeme relativně kýčovité magnetky, ale tak aspoň nám někdo uvěří, že jsme tu byli 🙂

Samotné Zakázané město je pak komplexem paláců, který byl pro běžný lid nepřístupný (buď jen pohledem) a hostil císařský dvůr. Zakázané město je pak velice rozhlehlé (obsahuje tisíce místností), pro nás jsou pak zákonitě jednotlivé budovy velice repetetivní. Náměstíčko – budova s Budhou – náměstíčko a tak dále. Spíš než budovy a architektura, která je, ruku na srdce, pro běžného Evropana, stále stejná (a po delším pobytu nebo návštěvě jiné Asijské země lehce nudná), je dechberoucí samotná rozloha celého obdélníkového komplexu.

Po necelých dvou hodinách vycházíme severní stranu Zakázaného města a rovnou pokračujeme do Jingshan parku, který se rozprostírá na kopci nad Zakázaným městem. Na samém vrcholku je pagoda, která nabízí (krom Budhy) vítaný odpočinek od větru a hlavně krásný pohled na Zakázané město a jeho majestátní rozlohu. Ráno zde musí být skutku krásny pohled se sluncem v zádi.

Po chvíli se vydáváme dále na sever, tedy z kopce dolů a pokračujeme dále do města. Cestou, v jedné z velice zvláštních a velice „lokálních“ (rozuměj bílého zde neviděli) ulic se snažíme nakoupit místní dobroty. Nejvíce se nám zamlouvají různé druhy oříšků připravené na mnoho způsobů (pražené, chucené, míchané,…) a pro Adama je pak balzámem na duši ručně vyráběné čipsy. Vše se kupuje na váhu a klasicky nikdo neumí anglicky. Po té co u jednoho obchodu pět minut stepujeme bez toho, aby se nás kdokoli všimnul (všichni se tváří, že nás nevidí) se Adam vydává do přilehlého více samoobslužného obchodu. Po chvíli zápolení s prodavačkou vítězoslavně vychází s pytlíkem čipsů, oříšku a jakéhosi arabského chleba. Po tom co Adam vyjde se ozývá z obchodu hlasitý ryk a smích. Inu není nad to dělat radost.

Zbytek odpoledne trávíme již klasickou hrou „najdi outdoor shop, kde koupíme camel-bag na zítřejší cestu na Zeď. Řečeno ve zkratce, původně tří hodinové anabáze, nenašli jsme. A tak na Zeď musíme bez camel bagu. Adam následně zpět v ČR kupuje pěkný tří litrový bag za 500 kč, máme takový pocit, že levněji bychom nějaký rozumný stejně v Číně nepořídili.

4. den – Velká čínská zeď

Pro cestu na Velkou zeď jsme se rozhodli nevyužít standardní možnosti dojet hromadnou dopravou nebo naopak předraženým busem z hotelu na klasické opravené sekce Zdi (Badaling), kde se denně vystřídá na tisíce turistů. A vybíráme více soukromého tour operátora (https://www.greatwallhiking.com// dokonce jsme byli zmíněni v návštěvách), který za celkem vyšší cenu (nakonec 130 USD na jednoho) slibuje návštěvu neopravené i opravené sekce zdi, klidný soukromý výstup bez zastávek v suvenýr shopech a podobných turistických pastí. Ještě před odletem z Prahy se dozvídáme, že v naší výpravě budou další dva kolegové (je to podáno jako žádost jestli nám to nevadí) jelikož takto budeme čtyři a tím se i snižuje cena za jednoho tak nám to ani nevadí ☺ Vybíráme trip z Jiankou do Mutianyu, která má trvat kolem pěti hodin pochodu a další 4 hodiny na cestu (dohromady tedy celý den).

Na hotelu nás ráno vyzvedává náš průvodce a spolu s řidičem vyjíždíme na dvou hodinovou cestu ke Zdi (náš začátek je cca 70 km severně od Pekingu). Po hodině a půl absolvujeme zastávku ve vesnici (zatrne ve mě jestli toto není ona slibovaná nezastávka kvůli nákupům), nakonec absolvujeme pouze obhlídku vesnice a vítanou možnost „odskočení si“. Po dalších třiceti minutách zastavujeme pod kopcem, dostáváme vodu, tyčinku a turistické hole. Jelikož jsme byli již zásobeni z „domova“ tak si vybíráme to nejlepší a vyrážíme na cca hodinu a půl dlouhý pochod ke zdi. Jde se místy opravdu příkrým kopcem, ale postupně se nám odhaluje nádherný pohled na Zeď, jako celý týden máme štěstí na počasí a je nádherně modro, a tak závěrka foťáku dostává opět znatelně zabrat a každý výškový metr a tím pádem o 1°jiný pohled na Zeď musí být zaznamenán.

Po vyčerpávajícím pochodu se dostáváme přímo k oné Zdi a po velice provizorních schůdkách (resp. naházených cihlách) šplháme nahoru a konečně zažíváme pohled na okolní kopce ze sedla 8000 km dlouhé Zdi.

Dalších pět hodin probíhá ve znamení cesty po Zdi, místy náročný pochod, jelikož Zeď si opravdu nebere servítky a jde rázně po hřebenu ať je zvrásněn jakkoli – člověka při tomto pochodu až zamrazí při myšlence jak tato stavba byla budována a materiál dopravován. Cestu si občas zpříjemňujeme svačinou a odpočinkem na focení. Po cca třech hodinách vstupujeme na opravenou část Zdi (míjíme značku, která pochod po neopravené části Zdi činní zakázaný, ale při našem nástupu na Zeď jsme jí neviděli, takže jsme z obliga:) Změna je vskutku vidět na první pohled, místy rozpadlé části Zdi a pobořené hlídkové věže střídají perfektně opravené chodníčky a rekonstruované střelnice. Cesta je díkybohu celou dobu z kopce a tak s úsměvem míjíme pět zcela vyčerpaných turistů. Po tom co cca třicet minut v kuse jdeme extrémně prudké schody dolu, víme proč (oba nás pak další dva dny bolí z tohoto sestupu kolena) a jsme rádi za naší relativně výškově vyrovnanou cestu.

Jediné překvapení nás čeká po příchodu k lanovce (ano na opravenou část si můžete dojet lanovkou – kdo by to chodil), zjišťujeme, že lanovka je kvůli údržbě zavřená a tak nás čekají další…ano po této cestě už je budete znát velmi dobře…schody a cca 45 minut sestupu po nich, naše kolena dostávají opravdu zabrat, ale za chvíli již stojíme na parkovišti a ujíždíme směrem k pozdnímu obědu / večeři. Zde se výběru jídla ujímá náš průvodce a dostává se nám představy o tom jak vypadá čínské hodování – spousta jídla, rýže, hůlky čínské pivo a ujídání od každého trochu – ano k tomu jsou ty otáčecí stoly, které známe z naších „čín“. Je dlužno říci, že pravděpodobně pod tlakem nečínských turistů je toto jediná čína, která se podobá našemu standardu-chuti a musíme říci, že i vzhledem k předešlému putování, byla jedním slovem lahodná. Po jídle následuje dvouhodiná cesta zpět na hotel, které využíváme k pozorování specifik čínské dopravy. Večer už jen uleháme do postelí a přemýšlíme kolik schodů jsme to asi ušli.

Z osobní zkušenosti mohu výše zmíněnou společnost doporučit, sice jsme měli štěstí, že díky nefunkční lanovce, byla Zeď v podstatě prázdná (komu by se chtělo šlapat ty schody), ale podle fotek od jiných to na opravené části je opravdu „maso“ a ne jen proto doporučuji využít možnost projít si kus takto soukromě, i když cena je samozřejmě násobně vyšší. My jsme si tento trip velice užili a byl to jednoznačně jeden z nejhezčích zážitků v Číně.

5. den – Temple of Heaven, Summer palace a fotoshop

Předposlední den vyrážíme opět do Temple of Heaven, jehož zahrady jsme si prošli již první den. Opět je zde plno lidí. Starší se ve skupinkách věnují místním karetním hrám, kousek od nich jsou lekce společenských tanců, jogíni, skupinky kopající do hakisáku. Je úžasné sledovat, že místní důchodci nesedí sami doma a nesledují různé seriály, ale chodí se „bavit“ do parku a je neuvěřitelné, jak jsou vitální. Platíme vstupné a vyrážíme nahoru k našemu prvnímu kulatému chrámu.

Ještě dopoledne se vydáváme dál směrem k Summer palace, který je postaven na okraji Pekingu. Summer palace je letní sídlo panovníků, ve kterém téměř polovinu zabírá jezero. Se vstupenkou si kupujeme i mapu, abychom se v rozlehlém komplexu lépe orientovali. Mapa je krásná, obrázková, ale má jednu chybu… vůbec nevíme, kde podle ní jsme, ani kam bychom se měli dostat… Vyrážíme tedy nejdříve do obchodní uličky podél řeky, kde jsme bohužel jediní a hned nás všichni lákají ke koupi suvenýrů. Dvě slečny s tradičními čínskými kostýmy se nás do nich násilím snaží obléci. Evidentně nás tu nic dobrého nečeká, tak se vracíme nahoru. Procházíme malými uličkami a rozprostírá se nám nádherný pohled na palác a jezero. Všude je tu rušno. Během sezóny se dá celé jezero projet na lodi, ale část jezera je zamrzlá, takže se jen kolem jezera procházíme.

Z letního paláce se snažíme najít taxi, aby nás zavezlo k blízkému (teda alespoň podle mapy vypadá, že je blízko) fotoshopu. První taxikář nás odmítá, že to pro něj není výhodné a dohazuje nás jeho kamarádovi… Samozřejmě s nelegálním taxíkem… chceme po něm licenci a ukazuje nám průkaz (samozřejmě psaný čínskými znaky) a jediné co tam je anglicky je „ travel agency“ (cestovní kancelář), takže to zřejmě platné taxikářské oprávnění nebude. Tento taxík tedy raději odmítáme a vyrážíme dál od paláce, kde třeba budeme mít větší štěstí. Hned na velké silnici nám staví již správně barevně označený taxík a po delším vysvětlování, kdy pán opět neumí ani slovo anglicky, takže mu pouze na mapě v telefonu ukazujeme místo, kam chceme. Podle výrazu stále moc netuší, ale ukazuje, ať si nastoupíme. Je velice vstřícný a rád by si povídal, ale i když nám otázku zopakuje po třetí a pomaleji, ale stále čínsky, tak bohužel pořád nevíme, na co se nás ptá. Po chvíli nás opravdu dováží na správné místo, ale i když jsme si zjistila na internetu logo obchodu a jak by měl vypadat, stejně chvíli koukáme, jestli je to opravdu on. A je! Obchod je obrovský a všude mají foťáky a objektivy především od Nikonu. Cenově i velice výhodné, ale nakonec kupujeme jen rozbité ovládání samospouště.

6. den – Beijing ZOO, nákupy a zpět domů

Poslední den už chceme mít odpočinkový, jelikož nás v jednu hodinu v noci čeká přesun na letiště a cesta domů. Vydáváme se tedy do místní zoo, kde největším lákadlem jsou pandy obrovské a oceánium. Chceme si koupit vstupné do všech částí najednou, ale nechtějí nám uznat naše studentské průkazy a 120 Y se nám za vstup opravdu dávat nechce. Takže kupujeme jen samotný vstup do zoo (tentokrát nám studentské isici uznají a platíme polovinu, tj. 5Y). Vstup je i k pandám (opět studentské, 5 Y). Celí natěšení pospícháme k venkovnímu pandímu pavilonu. Vidíme ale jen spící pandu. Chvílí čekáme, jestli se třeba nezvedne a nezačne dovádět, ale nic. Jdeme ještě do vnitřního pavilonu a tam se situace opakuje. Po chvíli ale máme štěstí a jedna panda dostala hlad. Zvedá se a jde k bambusu kousek od skla. Lehne si na záda a svačí. Po chvíli odchází zpět na své místo, „zamává“ a jde spát.

Pekinská zoo nás celkově docela zklamala, malý výběh sice skoro měla všechna zvířata, ale jednu polovinu vyhnali ven a druhou zavřeli dovnitř, asi aby se všichni návštěvníci neshlukovali jen na některých místech. Uzavřené části byly jen betonové zdi a prosklená přední strana, jinak nic víc. Cedule s nápisy „Nekrmit, můžete ohrozit zvířata“ evidentně Číňani berou jako svolení ke krmení. A zvířata jsou na to i očividně zvyklé, jelikož už byli připraveni a jen otevírali tlamy. Docela jsme tím byli zklamaní (zvlášť když největší zábava byla, když stihli zvířeti uhnout s jídlem přímo před tlamou) a jsme rádi, že u nás již krmení zvířat vším, co se najde v batohu, se moc neděje. A i prostředí v českých zoo nám přijde pro zvířata přijatelnější. Do oceánia jsme nakonec nešli, jelikož jsme již neměli dost vyměněných peněž a navíc jsme byli již celkem rozladění z toho, co jsme zde viděli.

Ze zoo vyrážíme do Silk Marketu, což je obchod pro turisty s oblečením všech možných světových značek, kabelkami, kufry, hodinkami, elektronikou a dokonce s možností se nechat ušít kostým na míru. Opět nás zde všichni zastavují a snaží se natlačit do svého obchodu. Nakonec jsme rádi, že jsme se z obchodu bez újmy protlačili ven, i když bez jakýchkoliv suvenýrů. A hurá domů!

Zpáteční cesta proběhla bez problémů i na ruské straně a další den ráno přistáváme konečně zpět v Praze.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .