0
1

Většinou píši zážitky a cestopis až po návratu z cesty. Čína je ale opravdu jedinečným zážitkem ještě před odletem, a tak si nemohu odpustit tuto byrokratickou kapitolu, budiž dobrou radou a varováním pro ty, kteří by do Číny rádi jeli.

Na stránkách ambasády najdete čtyřstránkový formulář žádosti o vízum do Číny. Formulář sám o sobě už je dost vyčerpávající, nicméně dodatečné dokumenty jej s přehledem předčí a předčí bohužel i vaše očekávání. Všechny vypsané dodatečné dokumnety jsou povinné, pokuj nějaký z nich nemáte, na ambasádu vůbec nechoďte! Bez problémů vás pošlou domů.

Hlavní problém ambasády je, že žádosti o vízum přijímají pouze od 9:30 do 11:30, což je dost náročné pro každého pracujícího a o mimopražských ani nemluvě. Vyzvednutí víza pro ty úspěšné žadatele je ještě veselejší, výdej funguje pouze od 10:00 do 11:00.

Můj první pokus o podání žádosti ztroskotal na podcenění situace. Na ambasádu jsem přišla prozíravě až v 10:15 s tím, že už budou všichni vyřízení a nebude tam fronta. Omyl! Sotva jsem se vtěsnala do čekárny, jaká tam byla fronta. Po 15 minutách čekání, kdy vyšel 1 člověk, jsem usoudila, že nás 30 asi za tu zbývající třičtvrtěhodinu nestihnou. Rozhodně neocěkávám, že by se nechali zdržovat od oběda a tak je jasné, že nás nemilosrdně vykopnou úderem 11:30. Otočila jsem se a odešla jsem rovnou. Přes víkend jsem ještě vytiskla rezervace ubytování, kterým jsem se zuby nechty bránila, ale nemohla jsem si dovolit takhle chodit na ambasádu každý den a aby mě kvůli nějaké blbosti vyhodili. Sice vůbec netuším, kde kdy budu spát, ale musela jsem si udělat rezervace ubytování. Rezervace znamená další náklady navíc, všude chtějí nevratné rezervační poplatky. Vybírám v lokalitách podle orientačního itineráře to úplně nejlevnější ubytování, kde i poplatky budou úplně nejnižsí. Desetilůžkový pokoj bez sociálky v hostelu je nejlepší volba.

Po víkendu následuje druhý pokus o podání žádosti. Tentokrát jdu mnohem dříve. Na místě u brány ambasády jsem v 8:45 a jsem až 11. v řadě! Venku je hrozná zima a brutální chumelenice. Jak tam tak stepujeme před zavřenou branou, sníh se nám usazuje na kabátech a měníme se postupně ve sněhuláky. Lepší počasí si ani nedovedu představit. Přesně v 9:30, kdy už se mi i hodinky zastavily zimou, otevřeli bránu. Uvnitř je naštěstí teplo, ale trvá mi půl hodiny, než rozmrznu. Snad dnes přijdu na řadu. Lidé pomalu přichází a odchází od podatelny s nepořízenou. Jeden nemá výpis z účtu, druhý má měsíc starý výpis z účtu, třetí nemá doklad o schválené dovolené v zamětsnání, další nemá kopii pojištění na cestu a tak dále a tak dále…Jedna pani byla úspěšná s business žádostí a pak už jen já. To je opravdu bídná statistika, dvěma z jedenácti žadatelů přijali žádost o vízum. Do ruky jsem dostala dva papíry, vízum se platí složením hotovosti na pobočce ČSOB. Dobrá rada pro každého – pokud máte možnost, zaplaťte si to na Bělehradské ulici v Praze, kde za tento úkon nechtějí poplatek, jinde se s ním pravděpodobně setkáte.

Za týden si člověk může přijít a vízum si vyzvednout. Opět jsem šla s předstihem půl hodiny, abych byla brzy na řadě a mohla jít co nejdříve do práce, ale i tak jsem byla až pátá v pořadí. Vízum si nezapomeňte zkontrolovat. Je zvláštně vydané, dává se standardně na 3 měsíce a tak v den vystavení už začíná běžet lhůta pro vstup, není tedy radno jít žádat o vízum s větším předstihem. Navíc údaj, do kdy vízum platí se jmenuje „Enter before X.X. 2013“ Což absolutně nevystihuje jeho podstatu. Vyzvednutí jako takové již běží rychle.

Množství papírů a dokumentů povinných k dodání, výdaje s rezervací, kopírováním a tiskem všech těch dokumentů, onen potupný nezbytný ceremoniál stepování v mrazu před branou ambasády, děkuji neprosím.

Ráj kopců jménem Luoping

Luoping je celkem neznámé městečko v provincii Yunnan asi 4h vlakem východně od města Kunming. Samotné městečko rozhodně není žádným klenotem ani architektonickým skvostem, ale něco mě sem přecijen táhne. V okolí Luopingu se nachází krásná a netypická krajina tisíce kopců. Všude kolem je rovina posetá kopečky, které tam někdo položil jako kužely na silnici, jeden vedle druhého. Člověku zůstává rozum stát nsd tím, jak si tu příroda pohrála. Neúchvatnější pohled se na Jinji Ling (čtěte roztomile Ťinťiling) naskýtá na jaře, mezi únorem a březnem, kdy jsou všude kolem nádherně žlutě kvetoucí pole řepky. Široké lány sytě žluté barvy, do kterých jsou nasázené spousty zelených kopečků, berou dech. Proto mé kroky vedly rovnou do Luopingu, kde mi bohužel tato nádhera nebyla dopřána, neboť řepka již byla odkvetlá. Údajně je letos tepleji a tak řepka odkvetla o 14 dní dříve. Nicméně tento politování hodný fakt nemění nic na tom, že krajina je tu krásná. Zelené kopečky jsou roztomilé i v záplavě již zeleného řepkového pole.

Tím ale krásy tohoto kraje nekončí. Krásná několikahodinová procházka podél řeky Duoyi stojí určitě za návštěvu. Číňani si samozřejmě nechají vše pěkně zaplatit, a tak vstupné činí 55 Yuanů, což je poměrně dost na procházku kolem řeky. Mám s sebou svůj starý dobrý a několik let prošlý ISIC a se samozřejmostí ji předkládám, ež chci studentskou slevu. Paní si kartičku chcilku prohlíží, ničemu za mák nerozumí a přikyvuje, že oukej. Studentské vstupně je slušné, 27 Yuanů.

Řeka má nádhernou barvu a všude podél cesty jsou k vidění vodní kola, která vytvářejí kouzelnou atmosféru. Pro zlenivělé čínské turisty jsou tu připravena elektrovozítka a desetiminutová plavba na bambusovém voru. Na té klidné říčce, která jako zrcadlo odráží okolní krásu, se může dokonce i sjet raftem. Opravdu adrenalinový sport v těchto končinách musí být také zážitkem na celý život čínských turistů, kteří vždy a všude vyzkouší opravdu všechny možné atrakce, které jsou pro ně přichystány.

Na konci vyznačené trasy je muzeum vodních kol, kde jsou různé způsoby využití vody jako hnací síly. Zajímavý pohled zpět do historie, jak lidé dříve využívali vodu pro mlácení obilí nebo drcení všecho možného. Přes řeku na kopci je vesnička, kde jsem doufala, že potkám nějaké místní obyvatelstvo, ale nikoho jsem tam vlastně nepotkala. Jen děti si tam hrály a smály, než jsem se přiblížila na několik metrů a oni se s vískotem utíkaly schovat.

Poblíž Luopingu stojí za návštěvu i vodopád Jiulong. Několik kaskád vodopádu tvoří dohromady nádhernou podívanou. Vstupné je opět přehnané a tak je naše studentská sleva nevyhnutelná. Brzy ráno je tu božský klid, nidke žádní turisté, jen poklidná rozespalá příroda. U vodopádu jsem podlehla turistické atrakce prvního řádu a nechala jsem se vyfotit v místním kroji s vodopádem, kýč jak bič, ale všechny známé to určitě pobaví. Mezi tím se sem začínají valit čínští turisté a klid je ta tam. Přímo pod největší z kaskád se dá půjčit bambusový vor a projet se téměř až pod padající proudy vody. Nad touto kaskádou jsou ještě další, menší, ale moc pěkné a hlavně klidné, sem už moc turistů nedojde. Na vyhlídce se naskýtá parádní výhled na celou tu nádheru, ale podivný opar řeku halí řeku a tak se nedá udělat moc krásná fotka. Místo je to ale krásné a jsem ráda, že jsem tu.

Na skok v Dálí

Do Dálí přijíždíme rychlíkem, prolítnem ho jak z rychlíku a pokračujeme dál do Lijiangu dalším rychlíkem. Vlak přijíždí do Nového města Dálí, které je asi 45 minut busem od Starého města. Jedeme až na konečnou autobusu. Slunko pomalu stoupá vzhůru a město se probouzí. Na rohu u vstupní brány je několik pouličních jídelen, kde se Číňani po ránu nasytí než jdou do práce. Okoukneme nabídku a sedáme si na jídlo k paní s líbezným kloboučkem. Nudle s vývarem a pálivou snad masovou smění nás po ránu skvěle zahřály a vyrážíme s plným žaludkem směrem k chrámovému komplexu.

Nalevo od hlavní silnice vidíme vstupní bránu, u brány po nás chtějí nehorázné vstupné 120 Yuanů, tasíme naše „studentské“ průkazy. Na polovic zlevněné vstupenky už jsou mnohem lepší. Vcházíme do drobného areálu, kde dominuje jezírko, ve kterém se zračí tři pagody.

Pagody jsou opodál ve vedlejším areálu, který už není vůbec drobný, je to ohromný komplex chrámových staveb, jezera a tří vysokých pagod. Na takový komplex to chce opravdu snad celý den. My máme jen pár hodin na celý komplex i Staré město. Stoupáme výš a výš směrem k nejvyššímu chrámu. Procházíme brány v typické čínské architektuře a v pozadí ční hornaté kopce. Komplex stojí za vidění, z rychlíku mi tedy úplně stačil.

Na Staré město už nemáme moc času, ale je kouzelné, staré uličky s obchůdky a jídelničkami, tradiční trh s lidmi různých etnik. Radost pohledět, jen už menší radost fotit, všichni zase utíkají, otáčí se a skrývají svou tvář. Dáváme další nudlovou polévku, velmi podobnou té ranní, a opouštíme Dálí. Určitě by to stálo za pozastavení na jeden nebo dva dny a zajet i k jezeru, jen holt člověk nemůže mít vše a Lijiang nás láká o něco více.

Zastávka na proslulé stezce čaje a koní, krásný Lijiang..

Vlakem z Dálí do Lijiangu je to jen dvě hodinky. Přijíždíme opět do Nového města a busem míříme do Starého města Lijiang. Autobusy jsou neuvěřitelně napěchované. Čekání využívají pouliční prodejci map Lijiangu. Není nutné mapu kupovat hned na vlakovém nádraží, je to „překvapivě“ předražené, v hostelu vám ji dají zdarma. Bus k historickému centru jede asi půl hodiny. Vystupujeme a jdeme intuitivně za nosem. Potkáváme vstupní bránu. Za branou je hned tržiště. Je už téměř tma a tak je prázdné, sem se musíme vrátit hned ráno. Procházíme úzké uličky a ptáme se po ubytování, vše vypadá cekem luxusně a ceny tomu také odpovídají. Několikátý pokud nás zavedl do Melody House. Trojlůžkový pokoj usmlouváme na 140 Yuanů, což je několikanásobně méně než u předchozích pokusů. Ubytování je ve stylu ryze čínském, šoupací dveře, na vyvýšeném parketu jsou položené matrace, žádné postele zápaního stylu. Koupelna je čistá a jsout tu i ručníky a tradiční vybavenost mýdlem, shower gelem, šampónem a kartáčky na zuby s pastou. Paráda. Pani domácí mě zavedla do restaurace, která je výborná a ne tak drahá, kam sama občas chodívá. Jídlo tu mají opravdu výborné až praskám ve švech.

Nebe je tu poseté miliony hvězd a zvláštní úkaz kolem měsíce upoutal mou pozornost. Kolem měsíce je výrazný prstenec světla, ve hvězdách se nevyznám, ale měsíc působí přímo magicky. Všude po městě svítí červené lampiónky a tvoří pěknou atmosféru. V noci je tu cekem frišno, takže noční procházku dlouho nevydržím, ačkoli na sobě mám všechno, co můžu.

Hned ráno vyrážíme na místní trh, je velikánský se spoustou zeleniny, masa, ovoce a věcí do domácnosti. Prodavačky jsou čato různých etnik, ale fotit portrétním sklem se nedá ani na tržnici, kde je ruch a zmatek. I v tom ruchu tržiště je foťák ihned odhalen a učiněna veškerá možná opatření, jen abych jim neukradla duši. Jedna babka mi dokonce vynadala, jakmile byla mimo nebezpečí krádeže duše. Nejlepší je přecijem delší sklo a focení momentek z dálky. Nakonec jsem si odnesla i pár slušných snímků trhovců.

Do historického města Lijiang se platí oficiálně vstupné, my jsme poměrně dlouho ani nepotkali místo, kde by se vstupenky do města prodávaly, takže porušování jsem si dost dlouho mohla vnitřně omlouvat. Vstupenky nikdo nikde nechtěl. Uličky města jsou moc krásné, v čínském stylu jsou včechny střechy na konci zatočené a čínské znaky na všech cedulích a nápisech jsou okrasou na každém kroku. Jsou tu velmi rušné ulice, kde není moc příjemné se procházet, ale dají se najít i klidnější místa, kde stojí za to posedět a kochat se krásou města.

Všichni návštěvníci Lijiangu mají jednu a tutéž krásnou fotografii z místa u jezera, kde se na hladině odráží chrám s mostem a v pozadí krásná hora. Ikdyž nejsem moc na ty atrakce, tak tuhle jsem si nechtěla nechat ujít. U jezera byla další brána a tady už chtěli vidět vstupenku do města Lijiang a snad ještě nějaké dodatečné vstupné. Jdu na to po česku – vedle brány vede nalevo pěšinka mezi keříky, podél potůčku a ten lze jednoduše přeskákat po kamenech a vyskočit na nízkou zídku. Přeskáču kameny, kouknu nahoru a ejhle, je tu strážce parku. Neváhám a otáčím se zády, dřepnu si k potoku a dělám, že urputně fotím a nic jiného mě nezajímá. Posedávám tam pár miut a když se otočím, strážce je pryč. Rychle vylezu na zídku a mizím v davu. Radši ještě sundám bundu, aby mě tak jednoduše nenašel. Uff, tohle vyšlo, ikdyž kdyby to chtěli opravdu řešit, tak moc bílých tváří tu nebylo, takže ve své podstatě se stejně neschovám. Dojdu k jezeru a co nevidím. Nevidím žádné jezero! Opravují tu nějaké potrubéí a jezero je celé vypuštěné. Takže tradiční fotka se zrcadlícím se chrámem je ta tam. Zato si odvážím netradiční fotku s vypuštěným jezerem, to jen tak někdo nemá. Když si představím, že bych zaplatila poctivě vstupné a pak viděla tohle, asi by mě trefil šlak.

Procházka po areálu parku byla přesto moc pěkná a příjemná. Pokukovala jsem po dědoušcích, jak hrajou čínskou verzi šachů, která je několikrát těžší než ta tradiční. Je to pěkné místo s příjemnou atmosférou.

0
0

Velmi pěkný článek, doporučil jsem ho kamarádovi, co se chystá do Číny, a zaujal ho – máte hvězdičku ode mě. 🙂

Zobrazuji 1 výsledek
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .