0
0

Rakousko – Slovinsko – Chorvatsko – Bosna a Hercegovina – Černá Hora – Albánie – Řecko – Bulharsko – Srbsko – Maďarsko – Slovensko

Cíl této cesty byl jasný už dlouho, chtělo se do Albánie. Proč? Protože jsem tam ještě nebyl. Tak krapet exotika a země turisty a civilizací příliš nedotčená. V minulosti cestu přerušil rozvrat státu v roce 1997, kdy byly vyrabovány muniční sklady armády a sehnat kalašnikov bylo jednodušší než krabičku cigaret. Teď nastal čas tam zajet. Očekával jsem jeden z posledních nezničených rájů v Evropě a podobnost s krásami rozvojových zemí. A koneckonců taky trochu dobrodružství.

A když už Albánie, tak projet co největší flák Balkánu. Toto rozhodně nesdílely osoby kolem mě a v reakci na moji cestu si ťukaly na hlavu. Takže jsem jel sám a i přes řadu nabídek nikdo „překvapivě“ nevyužil možnosti se ke mně přidat.

Cestu jsem chtěl zkusit na blind. Původně jsem měl odjet 8. června po trase Maďarsko – Srbsko – Černá Hora – Albánie – Makedonie – Řecko – Turecko – Bulharsko – Rumunsko – Moldávie – Rumunsko. Nicméně hlavní byla Albánie (týden a něco) a Černá Hora (tak 5 dní). To se muselo redukovat kvůli válkám (Makedonie) a vízům (Srbsko). Další průser byl krach mého amerického makléře a musel jsem ještě obíhat soudy kvůli konkurzu. Z původního měsíce zbyly nakonec necelé 3 týdny. Ale díky tomu, že cestu stopem na Balkán jsem nahradil přímými autobusovými linkami (Praha – Dubrovník a Soluň – Brno). Odjel jsem tak až 22. června.

Trasa

22. června 2001 – 6. července 2001

(ČR) Mělník – Praha – Brno – (Rakousko) Wien/Vídeň – Graz – (Slovinsko) Maribor – (Chorvatsko) Zagreb/Záhřeb – Plitvice – Zadar – Šibenik – Split – Makarska – (Bosna a Hercegovina) Neum – (Chorvatsko) Dubrovník – (Černá Hora) Budva – Svati Stefan – Podgorica – (Albánie) Shkodër- Tirana – Durrës – Vlora – Himarë – Sarandë – (Řecko) Ioánina – Larissa – Thessaloniki – (Bulharsko) Sofija – (Srbsko) Beograd/Bělehrad – Novi Sad – (Maďarsko) Budapest – (Slovensko) Komárno – Bratislava – (ČR) Brno – Praha – Mělník

Před cestou

Koupil jsem si zdravotní pojištění od GTS k ISIC kartě za 150 Kč, mapku Albánie a Černé Hory (1:300000) a ne zrovna velký batůžek (na 35 litrů, což ce neukázala nejstrategičtější). V Překvapivě nic nezůstalo nevyužito, včetně stanu a taky jsem skoro na nic nezapomněl (vyjma plavek, což se na cestě podél šesti moří může zdát jako chybka). Abych předešel poslednímu krachu, kdy jsem místo Monaka skončil dvě noci v totálním slejváku v Mnichově a pak se vracel potupně jak zmoklá slepice, zvolil jsem poněkud drastičtější řešení. Tím byl nákup jednosměrné jízdenky na Jadran, abych zamezil velice pravděpodobnému scénáři s návratem po jedné noci v Budapešti. Sehnat lístek byl docela problém, protože plánovaný Split či Makarska od mělnických cestovek nakonec padl. Linka Mělník – Split (prodávají i v GTS za 1250 Kč / studenti 1125 Kč) byla už obsazená 14 dní dopředu. Na této lince zase hrozí, že s Vámi pojede pan Příjemný nebo Pedofil (řidiči mělnického ČSAD), kteří by mohli proměnit cestu v peklo. V úterý jsem sehnal na Florenci spoj přímo do Dubrovníku za 1650 od ČSAD Znojmo (odjezd v létě každý pátek v 9 hodin), a tak už nic nezabránilo odjezdu 22. června. Celkem si beru 250 korun, 90 marek a 100 dolarů v hotovosti a dalších 100 marek v šecích (s pravděpodobnou výměnou v Řecku) – celkem 7500 korun + jízdenka a proviant.

22. 6. 2001 (CZ) Mělník – Praha – (A) Wien – (SLO) Maribor – (HR) Zagreb – Plitvice

Balení se poněkud nezvládlo, batoh se ukázal až příliš prťavý. Spacák musím uvazovat na „víko“, stan doprava a vodu nalevo, takže to stejně nakonec vypadá jak krosna. Dobalil jsem až v půl čtvrtý. Pokus o usnutí přerušil po hodině budík a nápady, co ještě chybí. Abych měl naprostou jistotu, že autobus do Prahy stihnu, zvolil jsem cestu pěšky na autobusák za Nerabusem. Ten je rozhodně spolehlivější než trosky mělnického ČSAD a jejich řidičů, kteří se nenamáhají přijet na zastávku včas (pokud vůbec přijedou). Svůj život a čas nechci vystavovat ztrátám hned v úvodu. Po přibelhání se na autobusák ujíždí jeden bus o 30 sekund. Nevadí, další má jet za 5 minut. Nejede. Trousím několik přisprostlých výrazů a přelejzám zábradlí k právě přijíždějícímu českolipákovi.

Do Prahy dojíždím v pohodě. Hodinu na Florenci trávím futrováním v místním bufetu. Představa luxusního autobusu se rychle rozplynula – oasa. Nakonec to bylo relativně v pohodě. Poprvé jsem zažil i bus, kde se dal používat záchod a vzhledem k pidipočtu cestujících jsem měl pro sebe 4 sedačky a od Makarské celý autobus. Čili thanx to ČSAD Znojmo.

Jede se do Brna, venku přes 25 stupňů. Cestují skoro jenom babky s prckama, přece jen prázdniny začínají až za týden. Přes Znojmo k Rakušákům, kteří zas prudí na hranicích (v jízdním řadu je na CZ/A hranice vyhrazena skoro hodina, na ostatních jen 10 minut). Stejně to nestačí a civíme hodně přes hodinu. Z městského obchvatu poprvé jukám na Vídeň. Poté překvapivě usínám a budím se až u slovinských hranic. Dvoudenní spánkový deficit se evidentně projevil. Bez nejmenších problémů a taky v podstatě bez celníků a razítek projíždíme Slovinskem. Pak se poprvé objevuji v nezávislém Chorvatsku (naposledy jsem tu byl v 1985). To už máme skoro dvě hodinky zpoždění. Za Záhřebem už dýchá Balkán plnými doušky, a tak rozbité silničky provázejí rozstřílené baráky z nedávné války.

23. 6. 2001 (Chorvatsko) Plitvice – Split – (Bosna) Neum – Dubrovnik

Frčí se Jadranskou magistrálou: Zadar – Šibenik – Primošten – Trogir – Split – Omiš – Makarska – Drvenik – Ploce. Babka vedle do sebe láduje snad už sedmou plechovku gambáče (za 15 Kč) a je už krapet sjetá. Kousek za Splitem jsem už v autobuse sám a můžu si vychutnávat probouzející se Dalmacké pobřeží přímo z první řady. Asi proto moc spojů do Dubrovníku nejezdí. A pobyt v jeho okolí mě utvrdil v tom, že se to asi jen tak nezmění. Skoro jsem se i vykoupal, ale zbývající tři kola na silnici byla proti. Nicméně mi to připomnělo, že jsem zapomněl plavky, a tak jsem si kus cesty zpříjemňoval nadávkami. Ale Chorvati se snaží a dokonce na některých kouscích silnice se objevila i svodidla! Krátce projíždíme Bosnou a Hercegovinou, respektive jejich jediným přímořským městem Neum. Celníci tady ani nejsou a po osmi kilometrech jsme zpět v Chorvatsku. Do Dubrovníku přijíždíme o hodinu a půl dřív. Tomu říkám snížit zpoždění. Vystupuji. Za osm hodin jede bus zpátky do Čech, že by…? To bych se nemohl na sebe podívat, i když během dne mě to ještě párkrát napadlo.

Na informacích o autobusových linkách mi řekli, že do Černý Hory nic nejezdí. Časem jsem od místních zjistil, že jeden jezdí někdy před polednem. Grrr. No nic, stejně jsem chtěl zkusit stopa. Hmmm, blbej nápad. Ale nejdřív do Stareho gradu. Po sundání hadrů z Čech, zjišťuji, že baťoch je fakt hodně malý. Dál se vláčím v kalhotách, protože je tam už nemůžu nacpat. Takže příště se jede s 65 litrovým pytlem. Později jsem to musel vyřešit tak, že jsem chodil místo v sandálech v botách, protože ty zabíraly nejvíc místa. Starý Dubrovník je skvěle zachované město, i když to Jugoslávci před 8 lety trochu pochroumali. Prošel jsem to skrz naskrz, kolem hradeb na kopeček, vše super, až na ceny. Stejně jsem ani neměl kuny. I když takový internet od 2 kun (10 korun) je cena víc než neuvěřitelná pro nebohé otroky Českého Telecomu. Díky vysoké vlnce jsem okusil u přístavu i mořskou vodu.

23. 6. 2001 (Chorvatsko stopem) Dubrovník – Cavtat – Gruda

Kolem poledne se plahočím k horní silnici směřující k Montenegro. Po cestě zabředávám do hovoru v němčině s místní Chorvatkou. Chce si zapózovat na svých fotkách. Nad úmyslem jet stopem do ČH kroutí hlavou. Dostávám se po 5 kilometrech na křižovatku. Je odsud skvělý výhled a zastavuje tu dost aut. Češi jsou zastoupeni skoro nejvíc, zato Němce jsem ještě nepotkal. Vedro docela zmáhá, přece jen je tu jistý teplotní rozdíl.

Po dvou hodinách stopování (rozhodně nejsem nějaký stopař, za celý život jsem to zkusil snad třikrát) jsem oslovil místní starce, kteří mě berou k Cavtatu (asi 15 km) v nejklasičtějším autě – Zastava. Vyhodili mě u křižovatky. Docela blbý místo – do kopce a ještě tu hlídkují poliši. Pochoduju nahoru, za zatáčkou zvedám prst a druhý auto zastavuje. Ještě větší brko – Renault 4. Po pěti kilometrech mě vysazuje v Ćilipi. Zase tu jsou poldové, tak odpočívám ve stínu stromů. Na zemi nacházím kunu (jako peníz), čímž jsem zvýšil svůj majetek v místní měně o nekonečno procent. Hodinu stopuju, ale aut jezdí zoufale málo a ještě většinou zahýbají do kopců. Na hranice je to ještě 15 km, takže jdu pěšky a stopuju za chůze.

Občas projede auto Spojených národů (ti sice taky neberou, ale aspoň zamávají). Kousek za vesnicí zpomaluje Golf s dvěma mladíkama. Ale jedou hned dál. Po chvíli jedou zase zpátky a něco na mě řvou. Kousek za mnou to otočí, předjedou, zabrzděj a oba vystupují a jdou ke mně. No blbej pocit. Nasazují nevinný kukuč protože tady mi slzák, který žmoulám v kapse, asi nepomůže. A furt, co že jako tady chci a co mám společného s Montenegrem (překvapivá dedukce, když jdu směrem na černohorskou hranici). Mluví relativně anglicky, nadávají na Černohorce. Rozdrbali cedulku se směrovkou na ČH, vyhrožujou zabitím, a že bych tady nebyl první. Okamžitě modifikuji směr cesty na Řecko (o Albánii se radši ani nezmiňuji), a že „Černá Hora je nutné zlo cestou, protože jsem chtěl vidět ten skvělý Dubrovník“. Nakonec odjíždějí. Radí, ať už nestopuji, že v horách řádí ostřelovači a že volná prostranství mám proběhnout a prokličkovat. No dost dobrý. S úsměvem (dosti zkyslým) se s nimi loučím.

No, to nám to pěkně začíná. Jestli je tohle možné v jižní Dalmácii, kterou jsem považoval za nejbezpečnější, tak nechci vidět, co mě čeká dál. Asi tady pořád nezapomněli, že tuhle část Dalmácie okupovala černohorská armáda. Ukazatele na Montenegro jsou důkladně zamazány. Jdu dál. Z aut je cítit akorát nenávistné pohledy a zlověstné troubení. Před každým autem pro jistotu ustupuji do pangejtu, aby mě „náhodou“ nesrazilo. Jeden týpek mě kousek bere. Jeho slova mluví za vše: „Montenegro people is shit“. Vystupuji v Grudě kousek od hranic.

(Černá Hora) Herceg Novi – Tivat – Budva – Bečići

Kousek před hranicemi mi zastavují dvě mladý holky ve Škodě Fabia. Jedou dokonce až do Budvy, kde jsem to chtěl na pár dní zapíchnout před cestou do Albánie. Mluva v angličtině krapet vázne. Bohužel z mé strany. Srbská hatmatilka mi taky moc neštimovala (i když později jsem ji používal nejvíc). Pocházeli ze Sarajeva, teď bydlí v Podgorici a jedou se do Budvy slunit. Přejezd hranic byl i díky tomu bez problémů. Vízum do Jugoslávie nemám, Černohorci po něm naštěstí neprahnou. Projíždíme dezinfekcí, za kterou si inkasují marky. (V Černé Hoře je oficiální měnou německá marka. Od roku 2002 bude platit euro.)

V pasu přibylo razítko a už nás čeká Boka Kotorska. Okolí je kouzelné. Boku přejíždíme trajektem, takže ty nejzapadlejší zálivy neuvidím. Snad příště. V Budvě vystupuji a kupuji plavky za 12 marek. Vše je tady dost levný – chlazená kola 1 DM, láhev vody za 1 DM, chleba za 20 pfeniků, film do foťáku za 1 DM. Akorát ovoce je dražší než u nás. A to by to tady mělo být největší a nejznámnější (=nejdražší) černohorské letovisko. Plahočím se starým městem a jeho pidiuličkami. Pod kostelem mě akorát ohluší zvony. Hledám přespání. Jeden chlap chce 10 marek, a když se už skoro dohadujeme na 8, tak chce za 2 noci dvacku. Fuj, jdu dál. Možná škoda, protože jestli to byl ten youth hostel, co mám na mapě… A ještě se z něj ozývalo velmi hlasité vzdychání:) Když už jsem se domluvil s další rodinkou na pokoji za 8 (bylo by to pro dva, což je mi jaksi jedno). Už jsem byl v pokoji, ale pak se ukázalo, že si myslel, že jsem to chtěl na 10 dní. Takže jsem zas šel dál.

Objevuji i kemp, ale nefunguje. Vedle je most, že by? O fous dál (to už jsem ve vsi jménem Bečići) je ještě jeden kemp. Taky nefunguje. Mluvím se správcem. Otvírají ho příští týden, ale můžu tady grátis zůstat. Hurá, postavil jsem stan a 2 noci v pohodě. Ve stanu rozházím věci, aby se to blbě kradlo, a jdu se už za tmy koupat. Celá pláž je moje, voda supr. V noci ještě šťourám kameny zpod stanu.

24. 6. 2001 (Černá Hora) Bečići – Budva – Bečići

Pochrupuju do jedenácti (13 hodin spánku je docela dost), venku překvapivě jasno a hic. Dneska se hodlám jenom flákat. Žeru správcovy špendlíky, ale jinak kemp vypadá, jako by se přes něj přehnala jugoslávská armáda teprve včera. Aspoň, že teče voda. Zato pokus o návštěvu záchodu (turečáky samozřejmě) jsem vzdal. Jdu na pláž, cestou v sámošce kupuju vodu. Stojí 0.65 DM, pokladní chce drobný, který nemám, a tak to nechává na padesátník, a že stačí zítra. Přes poledne se válím na pláži, kde je dost málo lidí a občas hupsnu do vody. Peníze a pasport v ledvině zahrabávám do písku. Navečer jdu podél pobřeží (sedmikilometrová promenáda s projíždějícími vláčky). Noční Budva je kouzelná. Každý podvečer koncertík. No, romantika až na půdu. Já osobně se romanticky na noc přežírám v místních fastfoodech.

25. 6. 2001 (Černá Hora) Bečići – Svati Stefan – Petrovac – Podgorica

Před další cestou se jdu ještě válet na pláž. Správce ještě říká, že bych mohl klidně zůstat. Svati Stefan je asi sedm kilometrů, tak jsem šel pěšo. Cesta se teda zdvojnásobila, protože jsem párkrát zabloudil. Pokus o stopnutí aut taky nevyšel. Větší kus se musel jít podél magistrály, která rozhodně není pro chodce uzpůsobena. Podél pobřeží dorážím až ke Sv. Stefanovi. Vstup do města je 10 marek, ale prý vevnitř toho zas tolik není, protože podobná města jsou po celém pobřeží. Akorát tohle je na ostrově a hodně slavné. Koupu se přímo u ostrova, kde je zas minimum lidí.

Teď už je na řadě cesta do Albánie. Zkouším stop na magistrále, měl by taky jet autobus. Po hodině mě bere týpek do Petrovace, kde je odbočka na Podgorici. Jsou tu policajti, jeden ke mně rovnou jde. Když řeknu, že jsem z Čech (Československa), tak je to OK. Slyší to velmi rádi. Češi to mají u zdejších lidí dobrý (vlastně na celém Balkánu). Prohodili jsme pár frází. Ukázal mi cestu. Šel jsem na stopa. Po minutě za mnou přichází a říká, ať ten papír na Podgorici schovám. Že by se to nesmělo? Zastavil auto a řekl řidiči, ať mě hodí do Podgorice. To jsem fakt ještě nezažil.

Jede se novým Golfem s dvěma chlápky, mluvíme anglicky a rusky (!?). Přejezd hor byla nádhera, pak už Skaderské jezero a centrum hlavního města. Podgorica je vcelku panelákov. Přirovnal bych to k Chomutovu. Policajti mě dvakrát kontrolovali, jednou pěkně dlouho. Po procházce a nákupu žvance mířím k nádraží. Vlaky do Albánie nejezdí, i když trať má být postavená. Autobusy taky dnes nefrčí, zato jede do Sarajeva (21 DM) a Banja Luky, kdybych chtěl odsud zdrhat domů. Vedle nádraží je hotel, tak ho zkouším. Zvenku sice hnus, ale vevnitř to vypadá až moc dobře. Takže se užuž otáčím. Pro jistotu se zeptám na cenu, ale 120 marek na noc je akorát na protočení panenek. Recepční mě přesvědčuje, jak je to málo. Říkám, že jsem ochoten dát tak 5 – 10 mařen, koneckonců je už stejně půlnoc. Někam volá a pak řiká, že pět jo. To je hodně překvapivé, ale za ten krcálek 2 krát 2 metry je to stejně hodně. Už se převlíkám, ale pro jistotu se jdu na to ještě přeptat. A hle trapas. Nemyslela pet – deset, ale padesat.

Takže jdu na autobusák. Setsakra luxusní nádraží, hraje televize a totální čistota. Koukám na film (anglický se srbskými titulky) o horolezcích. Vždycky udělali z někoho hlavního hrdinu, aby o něco pozdějc zahynul či kamarádské odřezávání lana, na němž viseli kámoši bylo zajímavé. Ráno by měl jet bus do Tuzi, odkuď je to už jen kousek na hranice. Zatímco doma mě reakce na Albánii stylu, že mě tam zastřelí, nepřekvapily, tak tady už vcelku jo. Přece jenom s nimi sousedí a všichni říkali, že je to „very dangerous“, že mě odbouchnou, okradou a cosi o mafii. No, to tedy nevypadá moc dobře.

26. 6. 2001 (Černá Hora) Podgorica – Tuzi

Noc proběhla v pohodě. Policajti občas poseděli vedle. Láduju se posledními zbytky jídla. Moc jsem toho nenaspal. Když si beru medicínku (brufík a flucon do oček), tak po mně hned místní chtějí kokain. Ráno si dám ještě točený pivko (půllitr za 1.5 marky). Je to všudypřítomný Amstel. Jinak v ČH prodávají točený snad všude, zatímco v Albánii snad nikde. Ne, že by to vadilo, má spotřeba tohoto moku se měří stejně v jednotkách za rok. V sedm jede MHD za marku do Tuzi (12 km) a dál už pokračuji pěšky černohorským venkovem (ohořelá auta a bordel). Ani nemávám, přesto mi zastavuje Albánec ve vraku, na němž lze ještě rozeznat trojcípou hvězdu (= Mercedes) a bere mě na hranice. Furt mele něco o taxi do Škodry za 10 dolarů, tak mu furt cpu, že je to moc (v plánu je útrata 7 dolarů na den).

(Albánie) Shkodër/Škodra

Hranice je šok. Zatímco na černohorské straně jsou normální baráky a asfalt, za čárou je polní cesta po níž se v mračnech prachu plahočí vraky mercedesů a unimo-buňky pro celníky. Škoda, že zrovna teď u sebe nemám foťák. Přibíhá taxikář do Škodry, evidentně známej mého řidiče, a už vyhrožuje problémy s vízem a penězi. Chce 10 USD, nabízím mu jich pět, což je ale stejně dost. Stejně si ještě furt myslím, že kousek za hranicemi je vlakové nádraží (v mapě je). Průchod celnicí byl v pohodě. Kreditka VISA případné námitky umlčuje, ale zbývá poslední závora s evidentně úplatným celníkem. Právě projíždějící auto mu nacpalo nějaké bankovky do ruky a on zvedl závoru. Taxikář furt něco mele. Já furt, že nemám peníze. Tak končím u závory, sundavám batoh a čekám (koneckonců času dost). Nakonec se do Škodry jede za 5 doláčů taxikářským mercedesem. Projíždíme kolem jezera a vidím první bunkry, kterých jsou všude kvanta (údajně jich má být milión. Někdo řiká, že až třimilióny – na každého Albánce jeden. Chvíli se jede i po asfaltu, evidentně ještě z dob Mussoliniho. Ukazuje se, že cesta vlakem by asi nebyla jednoduchá, protože při míjení železničního náspu vidím, že koleje jsou dávno rozebrané.

Přijíždíme do Škodry. Mělo by to být to nejcivilizovanější místo. Říká se mu Brána do Evropy (no nevím). Je to jediná křesťanská oblast, dál už jsou jenom muslimové. Silně to připomíná záběry z cest po Kambodži, akorát místo byciklů jsou tady mercedesy. Na náměstí jsou ještě polorozbořené domy od posledního zemětřesení v 70. letech. Na předměstí bych to už nazval spíš slumy. Zas je to pěkně rozmanitý. Taxi mě vysazuje na náměstí (synonymum je slovo „skládka“). Taxikáři otravují, všichni troubějí a binec. Na úvod docela divné pocity. Poprvé v albánském městě, zcela sám a hlavou se proháněly řeči, jež jsem o Albánii slyšel. No, bude to zajímavé.

Zastavuju se v „cestovce“, abych se přeptal na výměnu peněz. Jedna dívčina umí německy a posílá mě ke směnárně, a ať se pak vrátím. Jdu zas blbě a ještě krapet v mrákotách, křečovitě držím ledvinku s penězma. Silnice jsou jeden velký bleší trh a prodává se kdeco. Před nohu mi akorát vykonal potřebu kůň, což značí, že tu jsou boháči, jižněji už člověk potká jen oslíky. Vyměnuju 10 dolarů ve Western Union za 1470 albánských leků (kurz: 1 USD = 147 lek, 1 lek je tak 0.27 Kč). Před rokem to bylo 142 leků, až překvapivě stabilní měna. Jdu zpět a najednou se ozvou tři vystřely. Na pár okamžiků ulice ztichne. Ale hned jde všechno dál. Třeba to byly prdy z výfuku. Ne, určitě to byly prdy z výfuku.

Vrátil jsem se do cestovky a kecám s Tajanou (tak nějak se ona dívčina jmenuje). Přichází i šéfík, s nímž se taky rychle seznamuji. Jdu s nimi do hotelu. Mé obavy o drahotě se nenaplnily. Bydlím přímo v nejluxusnějším hotelu Rozafa (jak relativní pojem) na náměstí za 5 dolarů (700 leků). Ještě pokecám anglicky s recepčním a česky s polským pracovníkem. Na pokoji mě ani nepřekvapilo chybějící okno (teprve později jsem objevil fígl zavírání, takže je i okno). Na dvě noci je vystaráno. Příjemná uklízečka mě pouští do dražšího pokoje, kde jsem se osprchoval pod teplou vodou (poprvé a taky bohužel naposled). Objevil jsem, že na dně batohu vytekl tekutý prášek na praní. Sic ještě odpoledne, ale už únavou usínám. Venku se neustále troubí. Zkoušel jsem napočítat 5 vteřin bez troubení, ale nepodařilo se. Občas začne řvát meuzin ze sousední mešity, kterou postavili nedávno, aby se zavděčili tehdejšímu albánskému prezidentovi Berishovi. Večer se ozve příšerný hukot a řev. Auta houkají jak splašený, vlajou z nich albánské vlajky. Na autech jsou naskládány desítky lidí a oslavují. Evidentně byly vyhlášeny výsledky víkendových voleb. Pravděpodobně to dopadlo dobře, protože vedle vlajek albánských a partajních jsou též vlajky americké a EU.

27. 6. 2001 (Albánie) Shkodër – Rozafat – Shkodër

Na několikátý pokus vstávám po 15 hodinách. Dneska mířím na Rozafat, což je stará pevnost na kopci kousek za dnešní Škodrou. Nakonec to byla jediná klasická památka, kterou jsem viděl, protože v důsledku absolutní nepřehlednosti dopravy (či spíš absenci) jsem postupně škrtal jednu naplánovanou zastávku za druhou. Aspoň mám důvod se sem vrátit. Příště to chce sem zajet vlastním dopravním prostředkem, ať už autem nebo dobrodružnější cestovky (CK Kudrna) jezdí busem. Peníze zašívám do šortek a plahočím se za město. Už si trochu zvykám, nicméně k pocitu bezpečí to má ještě hodně daleko.

Po vyškrábání se na kopec objevuji, že kousek vedle vede normální skorosilnice. Platím 100 leků (25 korun) vstupné. Je to paráda. Vybudovali to Benátčané někdy kolem 14. století. Uvnitř jsou rozvaliny a absolutní klid, nikde nikdo, jen cvrčci či co. Hradby zbyly skoro komplet, nějaké stavby taky (mešita, kostel a palác v jednom a ještě muzeum s hospodou). Je přístupné i podzemí, které však po zemětřeseních nevypadá zrovna nejlíp. Kouknu do muzea. Místo dvou stovek po ukázání studentské průkazky je to zadara (aspoň nabízím cigarety, které k jejich překvapení jsou originální a „no contraband“). Přichází průvodce, tak mi povypráví o historii. Mluví anglicky a já mu vcelku i rozumím. Jinak v tomto naprostém klidu s fantastickým výhledem trávím několik hodin a úplně zapomínám, že jsem v Albánii. Do reality mě uvádí několik silných detonací kdesi ve městě. Zcela určitě to byly například výbuchy v kamenolomu. Nebo si to snažím aspoň namluvit. Zrovna, když se škrábu do polorozbořeného minaretu, vřítí se do pevnosti auta Spojených národů (ALFOR?) a albánské policie. Že by zase zdrhli, jak to mají hlídky OSN ve zvyku už z dob bosenské války?

Z Rozafatu mířím k břehům Skaderského jezera. Dost smrdí a je zarostlé řasami. Pobřeží evidentně zažilo větší slávu, neboť je vykachlíčkované, plážičky byly kdysi upravené. Teď se to rozpadá a zarůstá, na plážích se myjí akorát auta a pár místních se koupe. Já se jenom probrouzdám ve vodě. Kousek ode vyčuhuje nějaký vrak auta, tak jdu radši do hotelu. Už toho mám stejně plný kecky.

Cestou kupuji kilo broskví za 60 leků (15 Kč) a půllitrovou perlivou vodu Glina za 60. Je docela dobrá, prodávají je vždycky přímo z mrazáku. Chci si najít restauraci a rozšoupnout se. Když už by mě měli někde u Tirany okrást, tak ať se aspoň jednou najím. V pohodové restauraci si vybírám to nejdražší. Je to cosi s rybou, fakt dobrý. Internet jsem „překvapivě“ nenašel. Procházím se ještě centrem města. Všude stojí policajti a vojáci s kalašnikovama. Jsou už evidentně na odjezdu. Kdoví, co se tu dělo. Na chodnících jsou akorát mrtví psi a evidentně nikomu nevadí. Ani majiteli restaurace, který zrovna práší drobky ze stolu, od kterého je hmyz pochutnávající si na zdechlině sotva půl metru. Na křižovatce jsou dopraváci. Jejich smysl je mi však utajen, protože na ně každej kašle. Jinak benzín stojí něco přes 110 leků a nafta je za 65 – 75.

28. 6. 2001 (Albánie) Shkodër – Lëzhe – Durrës – Tirana – Vlora

Odcházím z hotelu. Ještě pokecám s recepčním, který mi předává fotku od Tajany. Nakoupím ještě pohlednice (než jsem je stačil napsat a odeslat, byl jsem už zpátky v Čechách) a zajdu za Tajanou a šefíkem na pokec. Odvedou mě na dolmuš (= minibus) do Tirany. Bohužel mají zvyk velmi dojemně se loučit. Objímají se tady i chlapy, jak z filmů o mafiánských rodinách.

Cesta do Tirany je za 300 leků (80 Kč), jedu jakýmsi Mercedesem alá Tranzit pro 13 lidí (takže jich jelo 16). Cesta byla příšerná. V podstatě to byl jeden velký rigol a řidič to hasil snad stovkou, tak jsem vzadu naskakoval jako čamrda. Jeli jsme přes Lezhe a Durres. Cestou však byl již kousek nově vyasfaltován a s dopravními značkami (cvakala to EU). Dokonce zde byl i náznak stavby dálnice, i když kruhový objezd uprostřed byl asi proti. Všudypřítomné bunkry byly postavené leckdy poněkud nelogicky. Například střílny přímo proti skále snad byly jen pro případnou invazi makedonských kamzíků. Se základy si taky moc práce nedali, respektive je nedělali vůbec, a tak v jednom zákrutu řeky bylo pěkně naskládáno hned pět bunkrů vzhůru nohama.

V Tiraně směrem do centra míjím internetovou kavárnu. Zaskočím na hodinku za 250 leků (60 Kč). V cestopisech o Albánii se dovídám, že Tirana stojí vcelku za prd, s čímž se dá souhlasit. Po hodince vypínají proud, což je tady denní chléb. Zamířím na ústřední náměstí Skanderberga, kde je jeho jezdecká socha (Skanderberg je albánský národní hrdina, který odolával tureckým vojskům). Placu vévodí mozaika na jejich sjezdovém paláci či Národním muzeu. Juknu do mešity. Minaret, odkud je skvělý výhled na Tiranu, je zavřený a zlodějský správce za to nic chce stovku. Dostává pade a jsme naprdlí oba, i když já míň. Ještě nakoupím žraso na cestu a už dřepím v dolmuši do Vlory za 500 leků (asi 140 km). Sedím vepředu. Cestě by se dalo už dokonce s nadsázkou říci silnice. Je šílený vedro.

Po příjezdu do Vlory padá tip na kostel, kde by měli mít zahraniční studenti dvě noci přespání zadara. V kostele je prodejna nábytku. Naproti zkouším hotel, začíná od 500 leků za pokoj. To by šlo, ale pro cizáka je cena 1400. Nakonec ukecávám pokoj za 500, i když se mu evidentně nechce. Dostane ještě žváro a jsem v pokoji. Zas krcálek. Ani na chodbě nenacházím sprchu. Moře jsem už neviděl 5 dní. Večer se snažím dojít na pobřeží, kde by měl být kemp a chci se vykoupat. Je už tma, a když vidím „cestu“ ke kempu, tak to rychle vzdávám. Do pokoje se cpou někudy komáři, repelent moc nezabírá. Pak se ještě vecpal nějaký správce (vzhledem k naprosté absenci paměti na obličeje ani nevím, jestli to byl ten původní) a chtěl zaplatit. Cosi jsem mu řekl a on se odšoural. Doufám, že ráno nebudou chtít prachy ještě jednou.

29. 6. 2001 (Albánie) Vlora – Himarë

Vstávám před osmou a rychle se vytrácím z hotelu. Hledám směnárnu na dalších 10 dolarů. S otvírací dobou si tu moc práci nedávají, zato bary jsou už plný. Na to, že je většina lidí nezaměstnaná, na tom evidentně nejsou nejhůř. Většinou žijí z toho, co jim pošlou příbuzní, kteří se usídlili v zahraničí. Jak vůl hledám autobus do Himarë či Sarandë. Na mapě je totiž vyznačena jako hlavní silnice podél pobřeží právě přes Himarë. V jejím okolí si chci najít nějaký kousek opuštěné pláže a pár dní se jen válet. Ptám se kdekoho, ale nikdo není s to mi poradit. Zkouším i taxíka, ale řidiči tam ani nechtějí, prej cesta „is very difficult“. Hmmm. Zkouším i stopa, ale nikdo nezastavuje. Jen jeden a ten chce 20 dolarů. Haha. Pak když jsem viděl tu cestu, tak za tu dobu stopování mohlo jet do Himarë možná jedno auto. Město je totiž v podstatě odříznuté od světa. Ráno jím projíždí jeden autobus a odpoledne ještě jeden, to ale jen někdy. Nakonec jdu zpět k odjezdům autobusů. Ptám se, ale každý mě posílá jinam. Věřím nejvíc dolmušákům, a po dvou hodinách nacházím bus do Himarë. Je to za 2 stovky a lístek s místenkou se dal koupit u stánku se zmrzlinou.

Albánská riviéra

Původně říkali, že jede v 11. Ale měl jet až ve 12, takže ve 13 odjíždíme. Lidi na něj čekali i tři hodiny. Co blbnou? Vždyť je to jen něco přes 60 km. Cestující se začínají hádat o sedačky (jedni důchodci se rozbrečeli, že sedí o řadu blíž a šli žalovat řidiči). Vedle mě sedí starší panáček, který teď bydlí v Berlíně. Kecali jsme německy (i když němčinářkám by asi vstávaly vlasy na hlavě) a leccos zajímavého jsem se o Albánii dozvěděl. Cesta má vést přes krapet vyšší průsmyk, takže se šplháme stezkou sotva pro jedno auto. Bus má co dělat, aby se na těch udusaných kamenech udržel.

Projíždíme supr údolími. Albánský venkov má něco do sebe. Ta opuštěnost a panenská příroda, která si urvala zpět velkou část toho, co na ní získal člověk. Před rokem 1997 to prý bylo v pohodě. Na polích se pěstovalo kdeco, práce byla, ale po zhroucení režimu i po 4 letech to stojí prý za starou belu. Po hodince a půl se ptám, kdy budeme v Himarë. Za 5 hodin. Co? To je nesmysl, dyť je to 60 kilometrů. A není. Plahočilo se stále výš tak desítkou, a ani to možná ne. Kolem je národní park. Na vrcholu se u místní knajpy udělala zastávka. Nabídnutá cigareta Albáncovi se proměnila v pozvání na oběd (i když to stálo stejně jen 150 leků – 40 Kč). Místní specialitka, trochu jako rizeto s tvarohem či jogurtem. Do něj se mi moc nechtělo, aby se nenarušila bifidogenní mikroflóra. Ale bylo to dobrý, koneckonců teplý jídlo jsem neměl 3 dny.

Pak se jelo dál do kopců. Naprosto neuvěřitelná cesta. Kam se hrabou alpské průsmyky či Trolí stezka v Norsku. Hluboko pod námi je moře s prázdnými plážemi (odtud před pár lety odjížděly tisíce Albánců na gumových člunech do Itálie). Skvělý výhled, je vidět i Korfu. Sjezd dolů je ještě zajímavější. Asfalt samozřejmě nikde, po hodince jsme na tom samém místě, jen o pár desítek metrů níž. Míjíme pár vesnic (asi nejlepší a nejprofláknutější pro klid je Dhermi) a před šestou jsme v Himarë. Fakt pět hodin – to je průměrná rychlost 12 km za hodinu!

Himarë má jednu velkou ulici podél moře. Kupuji 3 litry vody a kilo keksů (50 Kč) a jdu si najít nějakou pláž. Vzhledem ke skalám to může být celkem problém. A taky že jo. Loučím se s Albáncem a jeho přáteli a jdu na jih do kopce. Zastavuje mi náklaďák a pokecáme. Kdybych chtěl, tak by mě hodil do Sarandë. Škoda, že jsem ho nepotkal za 4 dny. Odbočuji na liduprázdné návrší. Je tady několik vyvěrajících pramenů a dvě stavení. Místní mi ukazuje, že tou cestou jsou jenom skaliska. Přesto jdu dál, už to vypadá bledě (nakonec pode mnou byl takový malý písečný záliveček, ale to jsem zjistil pozdě). Ale objevuji, že jsem minul naprosto fantastický záliv, jak z těch nejklasičtějších prospektů. Kolem skály, bude fuška se tam dostat. Natáhl jsem si asi sval na noze, takže po každém kroku mě docela dost bolí koleno. Ten místní mi ukazuje cestu, cestou se ještě zdravím s pasáky ovcí.

Od pláže mě dělí tak 50 metrů, bohužel nikoli délkou, ale výškou. A to mám ještě batoh a dvě tašky. Zkouším to bez přítěže, letím asi z šesti metrů na hubu a rozrážím si koleno. No co, stejně to bylo to pochroumaný. Nahoru je to ještě horší, protože spodek skály byl vymlet do výšky dvou metrů. Docela problém. Hodinu jsem vršil mohylu, abych se dostal pro věci, které zůstaly nahoře.

Zato záliv opravdu stojí za to. Kol jsou útesy, pláž je zčásti písečná, kus oblázky, na konci pořádné kameny a skaliska s jeskyněmi. Vypadá to naprosto fantasticky, snad jenom chybí vodopád, palmy a sličné domorodkyně. Hledám místo na stan, ale hrozba přílivu či vyšších vln mě zrovna neuklidňuje, protože by se odsud zdrhalo velmi blbě. Pak ale objevuji schůdnější cestu na pláž. Už skoro za tmy se koupu, voda je skvělá. V dálce projíždí trajekty z Řecka do Itálie. Nakonec nespím moc klidně. Jednak nevím, zda sem nemíří domorodci, protože ani Tajana nepovažovala stanování na pláži za bezpečný. A taky vlny zamířily párkrát pět kroků od stanu. Být spláchnut ve stanu vlnou do moře není skvělá představa. V noci jsem ještě musel odrazit útok ploštic, které mi ve spánku nalezly do stanu a lezly po mě. Brrr. Do uší si cpu kus toaleťáku, aby mi nenalezly do uší (je to blbost, ale někdo mi v dětství nakecal historky o všudevlezuvších škvorech).

30. 6. 2001 Záliv

Záliv je fakt skoro prázdný. Akorát o víkendu jel kolem na šlapadle páreček a kolem projeli potápěči. Takže jsem si mohl dělat co chci, i když asi ještě s někým by to bylo zábavnější. Tak jsem se cachtal, opaloval a tak. Pokus se odsud dostat tou druhou cestou nevyšel, takže jsem si aspoň natahal do bot bodláky a rozdrásal do krve nohy a ruce.

Začal se projevovat nedostatek vody, protože slunce pražilo celý den. Krystaly v hodinkách praskly. Horko, horko. Naštěstí tady prosakovala spodní voda, která tekla přímo do moře, a to docela dost. Byla nádherně studená, což vysvětlovalo studenější moře. Tak jsem si vybudoval oblázkovou studánku a bylo po problémech. V noci byl nádherně vidět měsíc mířící k úplňku a osvětloval záliv. Romanťika až na půdu.

1. 7. 2001 Záliv

Furt to samý. Válím se, piju ze studánky, žeru keksy a čtu si v jeskyni, zatímco vlnky šplouchají o nožky. Pak se z kopce spouští prcek s babkou a otcem. Evidentně postavení žen není nejsilnější, protože babka vysekává ve skále krumpáčem schody, zatímco muž jí ukazuje, kde má kopat. Po půlhodince se dostanou dolů a jdou někam dál, takže o nich stejně nevím. Ale hlavně mi vysekali cestu pryč. Večer ještě přijdou nějací mladíci chytat ryby. Ze skály hodí do vody dynamit a pak skočí dolů sesbírat úlovek. Chvíli s nimi pokecám, za cigáro mi dávají dvě rybky. Tomu se říká danajský dar (zakopávám je do písku). Noc už byla naprosto v pohodě, akorát koleno furt bolí.

2. 7. 2001 Záliv – Himäre

Ráno se budím dost brzo. Bus do Sarandy by měl jet v deset. Vyšplhám se na kopec a mířím do Himarë. Potkávám jednoho chlápka, který se ptá, odkud jsem. Zná náš fotbal, Nedvěda a Poborskýho padáček z Eura. Nabízí kdyžtak bydlení (bohužel jsem nevěděl jestli za prachy, ale asi jó). Cestou na mě útočí pes. Slzák mám připraven v ruce. Naštěstí se čokl neodhodlal ke kousnutí. Stejně by mě zajímalo, jak by zareagoval na ten plyn.

V Himarë čekám na bus. 40 minut před desátou se prožene po nábřeží. Běžím za ním jak blázen, ale naprosto nereaguje. marně čekám dál. Kecám s klukem anglicky a říká, že už dneska nic nepojede. Domluví mě u babky bezplatný nocleh, tak jdu s ní. Cestou potkáváme policajta. Jak jsem vytušil, měl by dnes jet do Sarandy a hodit mě tam. Polda ukáže, abych počkal. Sám jde po barech, v každém si dřepne a popije. Za hodinku tudy frčí ještě jeden autobus. Řidič jen ukáže, že má plno a jede dál. Takže už zbývá jen ten policajt, vždycky projde kolem, něco ukáže a já čekám. Cpu do sebe croissanty a vodu. Po 4 hodinách mi začíná být jasné, že se na mě poliš akorát tak … Pokecám s místní omladinou, která mě pozve na pivo. Jdeme na policejní stanici. Výsledek akce omladina okomentuje slovy „stupid“.

Už přemýšlím o přespání na pláži (záliv je daleko a ten dům s fotbalistou taky), ale je to prý tu very dangerous. Kecám ještě se dvěma děduli. Mluvím s nimi rusky (jeden vyučoval kdysi na univerzitě v Leningradě). Ten druhý, větší pohodář, mi pak nabídl přenocování. Jelikož bydlel kousek od nábřeží, tak jsem to přijal. Byl překvapivě nezaměstnaný (i když jenom půl roku), takže chlastal. Klepot rukou mluvil za vše. Tak se šlo k němu domů, kde bydlel se ségrou. Ostatní příbuzní zdrhli do Řecka. Byl strašně hrdý na svou televizi a pořád říkal „ja intelichent, ty intelichent“. Uměl i dvě slova česky „čest práci“. Snad byl kdysi v Košicích na družbě. Taky potvrdil mé předpoklady, že asfalt na zdejších silnicích je z dob Mussoliniho. Skouknul jsem řecké zprávy (sebrali Miloševiče) a snědl jeho večeři. No, pak už na Haralambovi (jeho jméno) bylo vidět, že má dost. Byl skoro nepříjemnej, takže jsem šel radši spát. Pro jistotu k sobě přivázal všechny moje věci, kdoví co dal do jídla.

3. 7. 2001 (Albánie) Himarë – Sarandë – Kakavia

Dědula dvakrát panicky vstává a zapíná televizi (asi aby zjistil kolik je hodin). Vstáváme ve 4:40, děda jde se mnou na bus. Místo půl šestý jede o hodinu později, ale zaplaťbudhů za to. Řidič si ještě skočí na půlhodinku do baru a pak se jede. Silnice je už relativně v pohodě, takže za 2 hodinky máme padesátikilometrovou cestu do Sarandy za sebou (300 leků). Jdu do města. Vypadá nejcivilizovaněji z celé Albánie (asi turisti z nedalekého Korfu dělají svoje). Všude se staví, jsou tu opravené chodníky. Upravená je přímořská promenáda, koneckonců je do lázeňské městečko nazývané perla albánské riviéry. Tomu bohužel odpovídají i ceny. Zkouším pár hotelů, ale potom, co i pokoj v nejhorším panelákovém doupěti je za 2000 leků to vzdávám. Tak jsem prošel celý záliv. Busy do Butrintu taky nemůžu najít. Ptám se, odkud jezdí autobusy do Řecka. Jeden řidič se na mě skoro vrhne, strhává mi batoh a cpe mě do autobusu. Takže ani nevím, jak a sedím v busu k hranicím. Nějak to ani nevadí, protože stejně nemůžu ani chodit. Bus jede do Tirany a vyhazuje mě 10 km od hranic (za ujetí 40 km chce 500 leků, což je na místní poměry dost). Stejnou cestu mají další dva chlápci. Zastavuje taxík a jede se za 500 na hranice.

(Řecko) Ioánina – Larissa – Thessaloniki

Směnárna na hranicích není. Albánský celník mě akorát zavedl za vekslákem, který ale nad pár markami ohrnul nosem. Takže jsem bez drachem. Zato Řekové jsou pěkně hnusní, po týdnu potkávám nepříjemné lidičky. V pasu hledají razítka ze slovinsko-chorvatské hranice a podobně. Naštěstí se mnou mluví jeden týpek, který zde pracuje (polda asi nebyl) a mluvil anglicky. Ten byl v pohodě a nebýt jeho, tak nevím, nevím. Po skoro hodince čekání (byl jsem tam skoro sám, zato celníků snad stovka) mě pustili.

Bus do Ioániny jede přímo z celního prostoru. Za marky jsem si koupil lístek (6,50 DM). Seděl jsem v buse a přemýšlel jak z Ioániny do Soluně. Těsně před odjezdem se přiřítil celník, surově mě vyšoupl z autobusu, vytáhl bágly a s pofiderní hatmatilkou mě táhnul zpátky na celnici. Autobus odjíždí. A zas chtějí vědět, jak jsem se dostal do Albánie. Ještě že jsem měl kopii lístku do Dubrovníku. Sranda by byla, kdyby mě do Řecka nepustili, protože do Albánie už nemám vízum. Nakonec se díky tomu anglicky mluvícímu frendovy dostávám do Řecká, i když s pěknou pachutí. Čekal jsem na další autobus. Naštěstí uznali už koupenou jízdenku. Dýchla na mě relativní civilizace, i když je to pro centrální Řecko asi silný pojem. Má k vyspělosti stejně daleko, jako francouzští zemědělci k rozumu. Jižní Albánie totiž vypadala na pohled líp.

Dojeli jsme do Ioániny, což je městečko na břehu jezera asi 50 km od albánských hranic. Všude ta jejich šílená hatmatilka, takže nejde nic přečíst. Autobus do Soluně stál 6600 drachem (660 Kč), což je dost. Se stopem bych v Řecku asi moc nepořídil. Problém byl sehnat marky. Na nádraží mě poslali do hotelu rozměnit. Zkusil jsem banky, ale ty zavírají už ve 14 (otvírají v devět, tomu se říká produktivita alá EU), takže jsem měl ještě 30 minut. Bylo stejně zavřeno. Pošta, kam mě poslali, byla pro jistotu zavřená na celý týden(!) a v hotelu peníze nevyměňovali. Vnikl jsem do banky a snad deset minut je prosil o peníze. Nakonec se slitovali a za 40 marek mi dali tak 6300 drachem. Což je dost zlodějský, ale co bych tady přes noc dělal. Haxna bolí jako čert, i když teď mě to štve, že jsem si nezdřímnul někde u jezera. Koupil jsem si lístek (zbylo mi 250 drachem – tak 25 Kč) a divil se proč mě už nechtějí prodat lístek na bus v 15, když je 14:15. V čekárně si teprve uvědomuji svoji neskutečnou blbost. Hlavně, že jsem si říkal, že už na hranicích si musím dát hodinky (nakonec se z výhně v zálivu vzpamatovaly) o hodinu napřed. Čili jsem čekal 4 hodiny na nádraží. Už vypitou flašku, kterou jsem hodil před koupí lístku do koše, beru bufeťácky zpět a na záchodě ji plním vodou pro případ nouze.

V sedm jsem vyrazil busem přes Larissu do Soluně. V autobuse seděla vesměs řecká omladina a s chutí esemeskovali a pípali (i když mobily obsadily už i Albánii). Projíždíme známými místy – Petra, Meteora a řeckými horskými středisky. V Larisse jsem získal celé dvojsedadlo. Nastoupil chlápek, který se mě po půlhodině na něco ptá, pak dalšího a pak zběsile běží k řidiči a vystupuje. Evidentně Thessaloniki nebylo cílem jeho cesty. My jsme tam přijeli po jedné v noci. Vlakové nádraží a přenocování je pár desítek metrů.

4. 7. 2001 Řecko (Thesalloniki) – Bulharsko (Sofia)

Už nic nejede, asi by bylo nejlepší jet na hranice, přejít je pěšky a pak zas vlakem do Sofie. Odtud by možná mohl jet bus do Čech. Noha furt bolí. Bohužel mapa Balkánu, kterou mám, neobsahuje trasy železnic, takže vůbec nevím, kudy bych jel. Jsem před nádražím (je zavřené od 1 do 5). Rozkecávám se se dvěma holkama a policisty (mají úřadovnu přímo na nádraží a jsou v pohodě). Nereagují na název Czech republic, ale na Czechia. Jedna holka (jméno se už vypařilo) je z Makedonie. To že tenhle název moc Řekové rádi nemají překvapení není, ale i ona říkala své zemi Fyrom (= Bývalá jugoslávská republika Makedonie, či tak nějak). Ráno si ještě chvíli schrupnu na nádraží, mají tu fajnové záchodky a zadarmo.

Na internetu jsem si přečetl, že pár minut od křižovatky ulic Politehnia s 26 Oktoviou by měl být terminál kamiónu, z nichž jezdí i Češi a Slováci. Křižovatku jsem našel, terminál už ne. Škoda, představoval jsem si to jako neskutečný sen, ale při mém štěstí by jel stejně přes Jugoslávii, pro kterou jsem neměl vízum (za 800 Kč v Praze). Vrátil jsem se zpět na nádraží a přeptal se na lístek do Budapešti (25000 drachem), takže pojedeme jen na hranice. Ještě jsem se šel kouknout na sousední autobusák. Jezdí odsud busy i do Albánie (Titana a Korcë) a Makedonie. Náhle vedle hatmatilky vidím autobus s ostravskou značkou. Je to Nikolas Tour a mezinárodní linka Ostrava – Soluň. Na parkovišti mi řekli, že by prý mohl dneska odjíždět. Po dvou hodinách přišli řidiči, prý by stačilo 140 marek (což by bylo v pohodě), ale jedou přes Jugošku. Hmmm. Posílají mě do cestovky, kde to možná půjde zařídit. Za 31000 drachem (8000 je za vízum, který udělají na ambasádě pro tu CK skoro hned) bych mohl ještě dneska ve čtyři odjet. 31 tisíc je dost, tak přepočítávám můj zbytek, zda to bude stačit, no vypadá to zajímavě. Hledám Citibank, od který mám šeky. Měla by je proměnit výhodněji. Nakonec to vychází jen tak tak.

Zůstává mi ještě pár stovek. Batoh nechávám v kanceláři a jdu se juknout po Soluni. Pláž tu není, moře strašně smrdí. Namočím si aspoň ruku, abych mohl říkat, že jsem se vyšplouchl v Egejském moři. Mají tu roztomilé staré námořnické baráčky a mezitím skleněný krychle. Jdu zpět, protože zdejší podnebí mě naprosto odrovnává. Na zastávce se seznamuji s Řekem, který pracoval na Moravě, kde má i rodinu a říkají mu Míťa (zní to asi líp než Dimitrius). Bus má evidentně problémy. Baterie je vybitá, takže se nesmí vypnout motor.

Jede se, za chvíli překračujeme bulharské hranice. Řekové našli v autobuse někoho, koho podezřívali z něčeho (snad útěk ze země kvůli vojně). Čekalo se snad 2 hodiny. Lidé si to zpříjemňují ve freeshopu a evidentně nedbají varování řidičů na limit. Ostatně ti nezůstávají pozadu a taky nesou pár tašek. Ty jsou ale pro celníky, protože na každé hranici se dávají flašky a cigára jako úplatek. Já jdu na nákup se svými 65 drachmami. Kupuji vodu a z Řecka odjíždím jako snobák s 5 drachmami. Projíždíme Bulharskem pod štíty Piranu a vypadá to zde dost opuštěně, takže pěkně. Průjezd Sofií a tradá na srbské hranice, kde jsme po a zároveň před půlnocí (Bulhaři dali razítko už z pátého – bylo u nich po půlnoci a po ujetí pár metrů na srbské straně, kde bylo o hodinu míň dali razítko ze čtvrtého). Snad nebudou problémy, kvůli tomu předchozímu pobytu v Černé Hoře bez víza.

5. 7. 2001 Srbsko (Niš – Bělehrad – Novi Sad) – Maďarsko – Slovensko – ČR

Srbskem projíždíme v noci. Většinou spím. Když se probudím, myslím si, že už nikdy nenarovnám krk. Juknu z busu na Bělehrad. Každá půlka hranice vycházela tak na půlhodinku. Jen Maďaři to trumfli, protože po příjezdu na celnici si nás nikdo asi dvě hodiny nevšímal. Banda líná. Po maďarské placce se projelo rychle.

Za hranicemi jsme zastavili v Komárně. Ve stánku jsem si za české koruny koupil hranolky. Kecám s Míťou. I on uznává, že Řecko se Česku (jinak tomu ve Slezsku neřeknou) nevyrovná, s čímž nelze nic jiného než souhlasit. Ve čtyři vystupuji v Brně na Zvonařce. Zkouším ještě vlaky. Jede to až na Mělník, kde bych byl v půl jedenácté. A protože nevím, jak jedou busy z Prahy na Mělník o svátek, tak jedu vlakem. V České Třebové utrácím za jídlo zbylé koruny. Pak vlak nabírá zpoždění a spoj na Mělník ujel. Další už nejede a já mám v kapse deset korun. Naštěstí mi vrací část peněz. Za dvě hodiny jede bus a ještě mi zbylo dvě koruny šedesát. Potkávám Tomáše, pokecám a před půlnocí mě bus vyplivne na autobusáku. Plahočím se ještě půlhodinku domů. Zázrak, nacházím klíč. Do půlnoci zbývá ještě minuta. Proto čekám na schodech na další den, abych mohl říkat, že jsem byl na cestě 15 dní, takže skoro 3 týdny;)

6. 7. 2001 Mělník

Minutu po půlnoci vcházím do mého doupěte. Lezu do vany, kde po čtvrthodině zprovozním i teplou vodu, a pak hups do normální postele. Fíha. Příště takhle stopem pojedu tak maximálně do Dánska (no, tak další cesta byla do Venezuely, v době občanských nepokojů). Přesto to byla jedna z nejzajímavějších cest a Albánie byla skoro v pohodě (nepočítám-li demonstrace, výbuchy a výstřely). Když Vás pojede víc, tak těžko hledat v Evropě exotičtější cestu. I když …

P.S.: Několik týdnů poté se ztratila trojice českých studentů v severní Albánii. Do dnešního dne nebyli nalezeni.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .