0
0

Po laoskych rekach

Trasa: Luang Prabang, Vang Vieng, Vientiane, Kaew Neua

Tak jak se v Evrope lecktera lidska sidla ukryvaji pod destniky smogu, koure a cmoudiku, tak se kolonialni domy a domky v Luang Prabangu schovavaji pod palmami, zdivocelymi fikusy ci jinou kvetenou. Radi priznavame, ze laos je pro nas zatim nejhezci zemi, kterou jsme potkali a Luang Prabang je kouzelnym mistem v ni. Lezi na soutoku Mekongu s rekou Nam Khan a je chranen UNESCEM. Moc mu to svedci. O atmosferu se staraji kolonialni architektura a nejstarsi wat v zemi Wisunalat, spolu s nejutulnejsim kralovskym sidlem, jake jsme kdy videli, a templikem Phu Si se zlatou spickou na kopecku ve meste. Cast mesta ma a zbytek dostava nove cesty a cesticky. Dukladne stavene komunikace ukryvaji kanalizaci pod zemi a v noci v zahonech sviti keramicke lampy. Nove cesticky pokorne kupiruji ty vyslapane a tak vznikaji zakouti, kde mezi francouzkymi domy ze zacatku minuleho stoleti stoji laoske domy na kulech. Luang Prabang je cim dal vetsi turistickou atrakci a i my snili par veceru o provozovani nejakeho hotelicku v nem. Bydleli jsme ve starem francouzskem sidle, ktere kdosi, asi pomerne davno, predelal na hotel, a ktere si o nejakou citlivou rekonstrukci primo rikalo. Prosli jsme si dum, rozvrhli pokoje a pridali restauraci. Promysleli jsme vse nezbytne a zhruba odhadli naklady, kdyz tu se nam rozsvitilo: co kdyz je to nekde jeste hezci? Takze jsme se nakonec ani majitelu nezeptali, zda je hotel na prodej a pokracovali v ceste. Ale par dni jsme v Luang Prabangu stravili. Paradni je vodopad za mestem. Voda v nem obsahuje mineraly, a tak se za tisice let z mileho vodopadu stala soustava nad sebou poskladanych jezirek. Plavete-li v tom nejvyssim, je to vyhled jak z 10. patra, pokud by teda stal nejaky dum uprostred dzungle. Stravili jsme koupanim a kochanim se blankytnym vodopadem v rozbujele dzungli cele odpoledne a vubec se nam nechtelo tu krasu opustit. Tenhle vylet jiste za 3 dolary stal i pres drobnou mrzutost: Jirku kousnul medved a Marketa pred jeho drapama taktak ucukla. Nastesti mu byli jen tri mesice. Byl to meda asijsky a byl to pekne protivny mazlik. Zije s ostatnimi medvedy a tygrem ve vybezich u vodopadu. Medvide krmil venku osetrovatel a bylo stejne velke jako obdobne stare stene rotwajlera. Ovsem na stul splhalo jako kocka a zrovna tak prskalo.

Luang Prabang je druhe nejvetsi laoske mesto a nas si ziskalo nejen svou utulnosti, ale take pohostinosti. zvlaste radi jsme meli uzkou ulicku plnou stolu se zeleninovymi misami. byl to takovy bufet americkeho stylu – zaplat 5000 {12 Kc} a snez co nandas na talir. Kdyz udelas okolo hlubokeho talire mantinely z rejze a jednotlive druhy zeleninovych dobrot pekne od dna pechujes lzici, da se na nej naskladat mozna i par kilo. Posypane orisky a zelenym vypadaly nase talire jako laoske hory, vysoke a spicate.

Nase pasy si udelaly letecky vylet do Vientiane a vratily se s vietnamskymi vizy. Nas to stalo 83 dolaru za oba a do Vietnamu muzem vstoupit 8.6. a pobyt tam 30 dnu. Dockali jsme se tedy viz a dalsi den rano jsme lokalnim busem vyjeli do Vang viengu. Po ceste jsme pribrali pasazery z VIP busu, ktery sjel ze silnice. Spolu s nimi jsme 8 hodin prekonavali krasne zelene jakoby ve svetru zabalene hory, ktere mezi temito dvema mesty a vlastne vsude v Laosu lezi. ta cast Vang Viengu, co je u silnice na nas moc hezky nepusobila, ale bydleli jsme v bambusove chatce za rekou a koukali se z ni na ryzova pole a skaly za nima. Jeden den jsme si zaplatili celodenni vylet od cestovky, vlastne prvni na nasi ceste. Za 10$ jsme kazdy dostal rano snidani a pak nas odvezli s vybavou prozkoumat vodni jeskyne. S celovkami na hlavach na dusich z nakladaku jsme projizdeli jeskynni kanaly zatopene vodou. Podzemni reky v krasovem podlozi vypadali jako zilni system nejakeho obra videny zevnitr. Bylo to paradni tubovani. Pak jsme vratili duse a dostali obed a po nem kajaky. Po rece Nam Xong jsme se vraceli do Vang Viengu. reka je zde co chvili ozivena nejakou atrakci. Muzete si skocit do reky z parmetrove bambusove veze, zhoupnout se do reky, ci sjet do ni po lane. Mistni i turiste se u takovych atrakci naramne bavi a k tomu tece Lao Beer. Prijeli jsme az pred nas guest house vecer po peknem vylete a zjistili, ze zmizel most k nemu. Byla to spise bambusova a prkena lavka, kterou mistni pred kazdou mokrou sezonou rozebiraji, aby jim ji neodnesla stoupajici voda. Po mokre sezone ji opet postavi a znova je mozne dostat se do mesta suchou nohou. Dalsi most byla zachazka a mytne bylo 2000. Premysleli jsme o evakuaci, ale zjistili jsme, ze je mozne prekonavat reku brodem, a tak jsme v bambusove chaticce zustali. Za dalsi dva dny vsak reka stoupla o tolik, ze mozny nebyl ani brod. Nastesti domaci nam poskytl lodku. A tak nase vangviengska pohoda za rekou pokracovala a my jsme se nemuseli stehovat do turistickeho gheta.

Ted, abychom mohli pridat jednu historku, potrebujeme od vas, aby jste si vybavili charakteristicky zapach pavilony plazu a jesteru, typicky pro kazdou Zoo. Mate to? Tu kombinaci bahna a prastare zivocisnosti? OK. Nuze jeden vecer jsme se prochazeli v mestecku, z naseho pohledu za rekou. Na hlavni silnici desitky restauraci nabizeli jidlo, ale za turisticke ceny. Cestujeme, jak vite, za nizky rozpocet a mame radi jidlo laoske, lokalni. Slidili jsme tedy po stancich s hotovym jidlem do pytliku. To je v jihovychodni Asii vyborny a laciny zpusob stravovani. Koupite si hroudu rejze a do igelitoveho pytliku vam k tomu zagumickuji omacku, kterou si vyberete. Kdyz s sebou nosite lzici, snadno si udelate picknic kdykoliv. Tento vecer jsme vsak zadny vecer neplanovali, chteli jsme poveceret doma, na terase pred nasi chatickou. Byla uz tma, kdyz jsme uprostred krizovatky nasli podivne separovanou skupinku trech stanku. Jen misy s omackama se z ceskeho pohledu zdaly byt pozivatelne. Pokud tedy nejite netopyry, kureci drapy, brabce, zaby, hady a tak. O tom, ze veceri koupime tady nas presvedcil velky kos sticky rice {lepkavy rejze}, kterou milujeme. Koupili jsme si hrodu o velikosti bowlingove koule a k tomu vybrali jednu z omacek. Bylo v ni dost zeleniny a par kousku masa. Mysleli jsme, ze drubeziho. Odnesli jsme si tento poklad pres reku jiz za hluboke tmy, a kdyz jsme nasi veceri naservirovali, nejvetsi podil na jejim osvetleni mel mesic. Jirka si utrhl rukou z hroudy kus rejze a uhnetl z ni sisku. Takhle se totiz sticky rice ji. Nabral na lzici omacku, ochutnal a pozdeji vypravel: „Na ty vomacce byla nejpodivnejsi ta prichut zrajicicho syra v kombinaci s necim zemitym. Maso na kostich chutnalo jak kureti, ale kosti byly tuhe jako kralici. Porad jsem nemohl prijit na to, jake to bylo zvire. Nabranou omacku jsme se jal zkoumat ve svitu mesice. Cuchnul jsme si k lzici a pozorne se zahledel na jeji hladinu a ve stejne chvili, co jsme si uvedomil, ze prece tehle zapach znam z pavilonu plazu, v te same chvili jsme na lzici nasel kousek kuze z varana.“ Ve zbytku omacky vsak zadna dalsi kuze nebyla, maso bylo libove a hlad je nejlepsi kuchar. Marketka uz od zacatku omacce neduverovala, mozna ma jemnejsi nosik, a tak si vubec nedala.

Prijemne izolovani od turistickeho gheta za rekou, zustali jsme ve Vang Viengu jeste par dni. Prolezali jsme jeho okoli, v pripade dvou jeskyn doslova. Za jednim ramenem reky jsme objevili jakysi krasny domek na poloostruvku pod vysokou skalou. Ta celym svym telem chranila maly buddhisticky oltarik v jen o neco vetsi jeskynce. Pak uz na tomto ostrouzku pokrytem upravenou zeleni zbyvalo misto jen pro dreveny dome na kulech a palmovou alej k nemu. Vse bylo opustene, myslime tedy lidmi. Zeleny 60cm had vsak s nimi neodesel. Valel se v trave u cesticky a Jirka minul jeho nos svoji sandalou asi o 20 cm. Na prochazkach jsme mezi tisici kytek poznali napriklad: jak vzrostla lipa velkej grepfruitovnik se stovkami plodu zvicich velikosti kopacich micu a zmijovec vetsi nez Jirka.

Behem techto dnu jsme take u prostych Laosanu zijicich ve vesnickach u ryzovych policek objevili moc pekny obycej. V dobe kolem zapadu slunce, tedy presneji receno, chvili pred nim a dlouho po nem, sedavaji laosti rolnici kazdy na verandicce sveho bambusoveho domecku a v pololeze, v polosede, nekteri pokurujic, hladi kocku ci kocoura. Pohlavi jejich mazlicku se nedala rozeznat. Co vsak se rozeznat dalo, byla jakasi blazena slast, kterou jim tato cinnost prinasela. Prochazeli jsme se kolem jejich domku a na nase pratelske „sabadi“ odpovidali milym usmevem a velmi casto pak ukazali na sveho chlupateho drahouska a opakovali „mnouk, mnouk“ a pysne ho hladili. Odvodili jsme si z toho, ze krasa, kondice a spokojenost techto stastnych ciciku je jejich chloubou. K mazleni si v materstine broukali jakysi monotonni popevek. Jejich reci jsme nerozumneli, ale text by mohl znit mozna takto:

„Kazdy spravny Laosan, ten ma svyho Mnouka,

kdyz ho pekne pohladi, on mu za to mnouka.“

Cely posledni odstavec pocinaje slovy: Behem techto dnu… a konce: …on mu za to mnouka, je Jirkuv vymysl a do denniku se dostal jen proto, aby nam obema navzdy pripominal jeden opojny vecer v Laosu.

Koncila nam laoska viza, a kdyz jsme planovali slozity presun do Vietnamu s jednim ci dvema mezispanimi, kdyz tu nam byl nabidnut primi spoj z Vang Viengu pres Vientiane az do Hanoje. Pro oba za 43$. Tak jsme sli do toho. V prijemne malem hlavnim meste Laosu jsme vymenili minibus za autobus, ktery jiz byl vietnamsky a ktery nas po 26 hodinach vyplyvnul v Hanoji. Opustili jsme tedy po mesici Laos, ktery se v nasi soukrome countryparade vysplhal na prvni misto a doufame, ze se nam sem podari nekdy vratit. Lakavy je napad, ktery nese pracovni nazev „Laoskou motorovou lodkou po jeho rekach“.

Ze by to byla laska?

Trasa: Tadlo, Savannaket, Paksan, Tha Ton, Phonsavan, Phu Lao junction, Nong Kiaw, Muang Ngoi Neua, Luang Prabang

Opustili jsme v Tadlu raj nahorni plosiny a dvema busy dojeli do Paksan. Prespali jsme zde a druhy den rano dostali od Existence opravdovy cestovatelsky darek. Byl jim napad jet do Phonsavanu pres Tha Ton po silnici cislo sest. Dulezita poznamka k laoskym komunikacim. Napriklad paterni silnice cislo 13, ktera vede celym Laosem a najdete ji i na mape sveta, ve skutecnosti vpada jako okreska v Evrope. Mnohe z tech vedlejsich byly pravdepodobne zamalovany do mapy Laosu spise proto, aby tam nejake silnice vubec byly, nez proto, ze by uvedene dzipove cesty na honosny titul komunikace nejak vazne aspirovaly. Takhle vypadala i Sestka, po ktere jsme se vydali. Stesti stalo pri nas a tak z vedlejsi vesnice jel tim smerem songtaew. Byla to jizda na dva dny. Nakladak vrcel v kopcich a mlaskal pres brody. Cesta vyjezdena v hline je v dobe destu nepouzitelna treba i nekolik mesicu. Rozvazeli jsme po ni do vesnicek co si kdo objednal z mesta. Nektere z nich byly civilizaci dotceny opravdu minimalne. Na brezich reky staly bambusove domecky na nozickach a na udupane hline navsi skola – prosta strecha na kulech se zvonkem ze zbytku deloveho naboje. V kazde teto osade jsme vyvolali sroceni mistnich deti i dospelaku. Pomahali jsme vykladat zbozi a vychutnavali si „village tour“ jakouby nedala dohromady zadna cestovka. Do Tha Tonu jsme se dokobrcali vecer, snadno nasli ubytovani {ve vesnici bylo jenom jedno ubytovaci zarizeni} a tezko hledali jidlo. Kdyz jsme se pak ze zoufalstvi nacpali rybi konzervou a nudlema, prisel pro nas jediny anlicky mluvici domorodec a pozval nas na navstevu do domu sefa vesnice, do jedineho domu s elektrikou z generatoru. Po ceste vykladal o dulezitosti vecernich schuzi pro spolecne rizeni obce a o tom jak je toto misto take vhodne ke sdileni osobnich radosti a strasti vsech vesnicanu. No, kdyz jsme tam prisli my, vsichni se divali na televizi, zeny a deti jen tak a muzi s koralkou z ryze Lao Lao. Bajecne nas pohostili a prvni televize ve vesnici nas ochranila pred prilisnou pozornosti. Druhy den jsme jeste navstivili naseho tlumocnika a pak na dzipu vyrazili dal. Jestli to predtim byly cesty, tak tohle byla necesta. Nekdy jen buldozerem prorazenej tunel dzungli. Za par hodin nas vyhodil dzip v jine vesnici, kde vsichni svorne tvrdili, ze dalsi songtaew jede az druhy den rano. Presto jsme cele odpoledne cekali na navsi – autobusove zastavce. Ona ta vesnice nebyla o moc vetsi a stejne se tam nic jineho delat nedalo. Nakonec jsme jeste ten den vecer dojeli do Phonsavanu na korbe nakladaku, ktery nahodou projizdel touto ospalou vesnici.

V Phonsavanu jsme si prohledli Plains of Jars. Planina Dzbanu je archeologicky zazrak ochranovany Unescem. Jsou to nekdy az 6tunove kamene dzbany rozhazene po louce. Jejich stari se tezko odhaduje, stejne jako ucel. Pravdepodobne slouzili k pohrbivani. Jsou v ruzne koncentraci pohazene po severnich Laosu a jejich zvlast cetny vyskyt je prave v Phonsavanu. V prostoru, kde s dzbany nalezaji jsou znacky, ktere urciji kudy mohou navstevnici chodit. Cele uzemi bylo zamoreno vybusninami a minami a vycisteno teprve minuly rok.

Z Phonsavanu jsme jeste se dvema Anglicany {Dave a Ruth} v dalsim dnu dojeli songtaew pres Nam Noen na Phu Lao junction {krizovatku}. Ac tohle misto najdete na kazde laoske mape, ve skutecnosti je to par domecku na krizovatce cest Jedna a Sest. My jsme sem pribyli v poledne s umyslem pokracovat stopem ci jinak na Nong Khiaw. Trochu nam bylo podezrele, ze si na silnici hraji mrnave deti, psi, cunici a jina mladata. Do vecera se to vysvetlilo. Za cele odpoledne projelo jen jedine auto a to jeste jinym smerem nez jsme potrebovali. A tak zatim co Dave hral detem na bubinek, jedna pani nam pripravila spani v kulne vedle kramku a vecer zalila cinskou polivku horkou vodou. Druhy den kolem devate prijel songtaew. Behen cesty se pomalu naplnoval az v jednu chvili jupi, nezbyvalo nez vylezt na strechu. I v polednim vedru je tahle vetrna cast nakladacku nejpohodlnejsi cestovatelskou lahudkou. Jeli jsme po laoske komunikaci cislo 1. Jednou v budoucnosti stane-li se, a i zeme typu Banglades a Burma pristoupi alespon na zakladni pravidla lidskeho souziti, bude tato silnice cislo 1 moznosti jak projet celou Asii od Singapuru az do Istambulu v Turecku! V soucasne dobe vsak tato „panasijska dalnice“, alespon v Laosu, vypada jako neco mezi okreskou a polni cestou. Po nekolika hodinach nas predjizdel prazdny nakladak, my se domluvili s ridicem a prestehovali na jeho korbu. Jel totiz presne tam, kam jsme potrebovali. Dalsi sest hodin jsme pak stravili rzvaleni na korbe spolu s nejneocekavanejsim nakladem. Uprostred horske dzungle Laosu se s nami prachem cest vezl nejmodernejsi posilovaci stroj. Byla uz tma kdyz nas nakladak vysadil v Nong Khiaw.

Nong Kiaw lezi u mostu pres reku Nam Ou. Pronajali jsme si tady za dva dolary bambusovej bungalow a navstivili jeskyne, kde se vesnicane schovavali pred nalety Americanu. Behem valky ve Vietnamu, mezi lety 1965 az 1975 Spojene Staty svrhly na Laos pres 2 miliony tun bomb. Laos se tak stal nejvice bombardobanou zemi v dejinach lidstva, a protoze kazdy den bombardovani stal pres 2 miliony dolaru, USA se tehdy staly nejsilenejsimi investory vsech dob. Zda se, ze Laos seredne doplatil na to, ze jeho komunisticky leader byl napul Vietnamec a blizky pritel Hocimina. Vietkong pouzival uzemi Laosu pro presun svych ozbrojenych sil ze severu na jih a hory severniho Laosu jako misto ukrytu. Zadna vesnice a v nekterych oblastech ani zelen nepochazi z dob pred valkou. Kdyz Americane skoncili s nadilkou, vse tady bylo spaleno a zniceno.

Po ceste zpatky z jeskyni jsme potkali hada. Byl vsak minimalne o pul metru mensi nez Jirka a mnohem hubenejsi, takze vzal do hadich a zbabele zdrhnul. Kez to tak je i nadale!

Misto, kde jsme zapisovali nas denik, lezi jeste asi hodinu a neco lodi proti proudu Nam Ou. Do vesnicky Muang Ngoi Neua se da dostat pouze lodi a az na par bungalovu, je to vesnicka jak pred stovkami let. Stravili jsme tam dva dny a doprali si tubing. Co je to tubing? To si proste pronajmete lod a nafouknutou dusi z nakladaku a nechate se z vesnicky odvest par kilometru proti proudu. Odpoledne par travite pomalym plutim zpet. Tento nejlinejsi ze vsech sportu se perfektne hodi do Laosu, kde malokdy a maloco bezi na vyssi rychlostni stupen nez na jednicku.

Po 14 dne stravenych na horskem venkove jsme poprve zamirili do druheho nejvetsiho laoskeho mesta Lunang Prabang. Na cestu z Nong Kiaw jsme potrebovali jeden songtaew a asi ctyri hodiny. O tom, jake to tady je, napiseme priste.

Vsechny zdravime.

Prvni rande s Laosem

Trasa: Pakse, Don Det, Tadlo

Lide vymysleli spoustu zpusobu, jak zaznamenavat pocty. Psanym znackam pro ne rikame cisla. Ta v ruznych jazycich vypadaji ruzne. Zamerme se na u nas pouzivane arabske cislovky a pominme to, ze Arabove je pisi jinak. My pisem cisla skladanim carek v ruznych uhlech, ci pouzitim ruznych kulatych car, ovalku nebo malych, nekdy uplnych a nekdy neuplnych kolecek. Pozijete-li ctyri ona posledne jmenovana uplna a neuplna kolecka, muzete z nich vyskladat sakra kulate cislo. A tolikate narozeniny oslavil Jirka v Laosu. { Vysledky naseho inteligencniho testu muzete Jirkovy formou gratulace poslat na email.}

Laos prodelal v minulosti mnoho chorob. Ale zda se, ze se vzpamatovava i z te posledni, komunisticke horecky. Ze statni vlajky vyndali krvavy srp a kladivo a nahradili je symbolem buddhistickym. Svobodne podnikani ma zelenou a v budoucnu snad vytahne ekonomiku z komunistickych dluhu. Kulturne, nabozensky i jazykove jsou Laosane podobni Thajcum, ale jejich zeme je mnohem prostci. Tim padem pro cestovatele zajimavejsi.

Laoskou hranici jsme prekrocili mezi mesty Chong Mek a Pakse. Rusna hranice se prestavuje v novou a moderni. Jiz zde napriklad funguji duty free shopy, ale za ni zacina zase Asie. Volanty se poprve od Iranu vratily na „prave misto“ a auta pod nimi taky. Jeli jsme z Pakse na jih, na ostrovy Don Det a Don Khon. Oba vykukuji, tak jako mnoho jinych, z toku Mekongu. Ten zde dosahuje sirky 14 kilometru. Tahle oblast je znama pod jmenem Si Phan Don, neboli Ctyri tisice ostrovu. Mekong je vsechny objima stovkami ramen a kanalu a zdobi dvema obrovskymi vodopady. Na ostrovy vas doveze lod z vesnice Nakasang. Na ostrove Det jsme stravili dva dny. Lide zde vstavaji a ulehaji se sluncem, jen o chvili dyl bezi generatory. Blesky na nocnim nebi rozsvecuji mraky jako vlakna zarovek. Pani domaci dela bajecne zeleninove rolky plne orisku s omackou na sladko. Lodicky, kanaly, domecky na kulech a proudy destove vody na cestickach vypadaji jako idealni misto na proziti detstvi.

Take jsme si prohledli jeden ze zminenych vodopadu. Tato pro lode neprekonatelna bariera byla pro Francouze duvodem k vystavbe jedine zeleznice v tehdy jejich Indocine. Pomoci petikilometrove trati se kdysi prevazelo zbozi z lodi pod vodopady do lodi nad nimi. Prasce ani kolejnice tu vsak uz davno nejsou, jen vrak lokomotivy a betonoveho pristaviste.

Uzasny byl zapad slunce nad tisici ostrovy a pravy tropicky lijak. V jednu chvili je vse vyprahle a zadonici o kapku vody. Pekelne vedro. O par minut pozdeji diky hustemu desti dohlednete tak 20 metru daleko a vsechno kolem plave, vcetne ohromnych buvolu, pasoucich se v ryzovych polich. Okamzite je jasne proc vsechny domky, chyse i nase chaticka z rakosu stoji na kulech. Ochladi se, ale kdyz vite, ze pod strechu to mate 10 minut, je prochazka v lijaku prijemna.

Jirkovo narozeniny jsme oslavili dobrou veceri za 26 000. Nastesti kipu, a tech mame miliony. Marketa nosi 2 miliony v kapsicce a Jirka rozhazuje drobne, tisicovky. Za dolar jich dostanete deset.

12.kvetna jsme jiz jeli z ostrovu. Postupovali jmse proti proudu Mekongu na sever a prvni zastavkou na ceste byla Bolaven nahorni plosina ve vysce 1500 m.n.m. Jednim z mist, kde si muzete uzit tuto kombinaci nadmorske vysky a zemepisne sirky, je vesnicka Tadlo. V prostem bungalovu s dzungli a slony na jedne a slamenou vesnickou a velkym vodopadem na dalsich stranach, jsme stravili tri noci. V jedne z nich jsme pri vecerni prochazce poslouchali koncert cikad, o kterem si Jirka jeste dlouho myslel, ze nekdo rezal fosny na cirgularce. Paradni bylo povalovani na sutrech uprostred vodopadu a prochazka dzungli, kde jsme videli slona, a klidne mohl bejt divokej.

V prostinkem mrnavouckem obchudecku s malilinkou babicickou jsme nasli hovno jako krava. A krom toho skvelou sticky rice, neboli lepkavou rejzi, s kondenzovanym nebo kokosovym mlekem. Ta se pro nas stala oblibenou a jednou bychom vam ji chteli uvarit. Timto slibem se dnes loucime.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .